12 C 120/2020-100

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zdeňky Jungvirtové a soudců Mgr. Jany Barcalové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) v napadené části výroku II., pokud jím byla žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, potvrzuje, b) ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud (dále jen„ soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, dále částku [částka], a úrok ve výši 72,3 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši [částka]. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši [částka] měsíčně. Úroková sazba úvěru byla sjednána jako pevná ve výši 101,79 % ročně. Žalovaný zaplatil čtyři splátky, poté přestal řádně a včas platit splátky a žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila za žalovaným smluvní pokuty za prodlení, a to 0,1 % denně z dlužné částky [částka] od [datum] do data vyhotovení žaloby v kapitalizované výši [částka], smluvní úrok v nominální výši 72,3 % ročně (odpovídající efektivní úrokové sazbě 101,79 % ročně) z částky původní dlužné jistiny úvěru. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl své příjmy, které doložil. Výdaje žalovaného nebyly zkoumány ani dokládány. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši [částka] s RPSN 101,79 %. Žalobkyně vycházela z doloženého příjmu žalovaného ve výši [částka] a žalovaného prověřila v databázi SOLUS, ovšem spokojila se s tvrzením zprostředkovatele úvěru o výdajích žalovaného, který od příjmu žalovaného odečetl životní minimum ve výši [částka], výdaje na bydlení ve výši [částka] a splátky dluhu u žalobkyně ve výši [částka] a vycházel z volných zdrojů žalovaného v částce [částka]. Žalobkyně nereflektovala zdravotní stav žalovaného, jeho výdaje na bydlení nebyly prokázány, ostatní výdaje na domácnost nebyly vůbec tvrzeny a podle názoru soudu prvního stupně došla žalobkyně k výsledku, který se jí hodil, aby mohla poskytnout úvěr osobě, u které předpokládá prodlení se splátkami, což je v rozporu s dobrými mravy. Navíc prohlášení klienta musí žalobkyně prověřovat a nestačí se na něj jen spolehnout. V tomto směru odkázal soud prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soud prvního stupně dále připomněl, že do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru byla zapracována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku výše citovaném, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný, a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C -679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání). Soud prvního stupně proto shledal smlouvu o úvěru, kterou uzavřela žalobkyně s žalovaným za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem.

3. Žalovanému byl poskytnut úvěr v částce [částka], a jelikož žalovaný zaplatil žalobkyni splátky v celkové výši [částka], jistina samotná představuje částku [částka], o níž se žalovaný obohatil na úkor žalobkyně. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému povinnost toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyni náleží i zákonný úrok z prodlení ve výši 10 %.

4. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně považoval smlouvu o úvěru za neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy pro lichevní úroky. Při posouzení platnosti, resp. neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba také posoudit výši úroků, zda je přiměřená či nikoliv. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze za nepřiměřenou výši úroků zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát. Z veřejně dostupných zdrojů na webových stránkách České národní banky, www.cnb.cz, (Hlavní menu, Statistika, ARAD-systém časových řad, Výběr dat, Měnová a finanční statistika, Měnová statistika, Úrokové sazby MFI, Nové obchody, Úrokové sazby) vyplývá, že RPSN spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem se splatností 1 - 4 roky činila v roce 2019 cca 8,6 - 8,8 %. V daném případě tak RPSN přesahuje obvyklou míru v bankovním sektoru v roce [rok] poskytovanou domácnostem nikoliv třikrát, ale jedenáctkrát. Sjednaná míra úrokové sazby je proto zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, což činí úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 588 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014.

5. Soud prvního stupně se zabýval i oddělitelností ujednání o nepřiměřené úrokové míře od ostatních ujednání smlouvy a dospěl k závěru, že toto ujednání není od ostatních částí smlouvy oddělitelné, je naopak jeho integrální součástí a za neplatné je tak nutno prohlásit nejen ujednání o nepřiměřeném úroku, ale celou úvěrovou smlouvu. Tento závěr soud prvního stupně učinil na základě skutečnosti, že výše úrokové sazby byla v adhezní formulářové úvěrové smlouvě pevně stanovena, když jiná možnost výše úroku připouštěna nebyla. Bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku by tak nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému. Z těchto okolností lze dospět k závěru, že neplatně sjednaný úrok činí absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, měl soud prvního stupně za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, když nelze rozumně předpokládat, že by obě strany smlouvu uzavřely i bez tohoto ujednání, pokud by jeho neplatnost rozpoznaly včas.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že účastníci měli úspěch ve věci, s přihlédnutím k příslušenství, přibližně stejný.

7. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud prvního stupně třídenní, neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III. napadeného rozsudku. Odvolání podala co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši [částka] a částkou, odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení. Žalobkyně sice považuje uzavřenou smlouvu za platnou, ovšem odvolává se pouze do rozdílu nepřiznané jistiny úvěru. Podle žalobkyně nelze na právní vztahy, podléhající novému občanskému zákoníku bez dalšího aplikovat závěry předchozí judikatury, vztahující se k bezdůvodnému obohacení při neplatné smlouvě. Soudy při řešení vzájemných vztahů podle § 2993 občanského zákoníku nemohou provádět automatické vypořádání, neboť citované ustanovení stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Nový občanský zákoník nepožaduje, aby u synallagmatických závazků z titulu bezdůvodného obohacení osoba, která z tohoto titulu podává žalobu na plnění, toto synallagma vyjádřila v petitu podané žaloby. Pokud druhá strana námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat jen saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyšší výši ponížený o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení nižší výši. I kdyby smlouva o úvěru byla neplatná, tak výše bezdůvodného obohacení, vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní. Soud tak nemůže zohlednit jakékoli platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyně ze strany žalovaného. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bezdůvodné obohacení představuje pouze saldo (rozdíl) vzájemných pohledávek. Podle odvolatelky nemohl soud prvního stupně provést vzájemné zúčtování všech vzájemných plnění a stanovit rozdíl, který uložil k úhradě žalovanému. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

10. Výrokem I. a částí zamítavého výroku II., které nebyly odvoláním napadeny, se nestaly předmětem přezkumu odvolacím soudem, proto samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

11. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, neboť s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla na účet žalovaného částku [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s výší efektivní úrokové sazby 101,79 % splácet ve třiceti šesti splátkách ve výši [částka], splatných k 21. dni každého měsíce, počínaje měsícem [anonymizováno] [rok]. Schopnost žalovaného úvěr splácet žalobkyně prověřila na základě dokladů a informací žalovaného, databází, umožňující posouzení úvěruschopnosti a rozhodla o možnosti poskytnout požadovaný úvěr. Žalovaný uhradil pouze čtyři splátky v měsíci [anonymizováno 5 slov] [rok]. Před zesplatněním dluhu vzniklo tak žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši [částka], právo na zaplacení náhrady nákladů, vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] a v důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru dne [datum]. Dosud nezaplacená celá jistina úvěru a dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru ve výši [částka] a žalovaný byl povinen ji uhradit v den zesplatnění úvěru. Poněvadž novou jistinu žalovaný nezaplatil, vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení od [datum] do zaplacení. Soud prvního stupně projednal žalobu dne [datum] v nepřítomnosti žalovaného, provedl důkaz listinami, žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a k nim označit důkazy o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, jakož i o následcích, nebudou-li povinnosti splněny. Žalobkyně reagovala tvrzením, že žalovaného řádně prověřila, jak listinami, tak vyžádáním dokladů o příjmech a žádnými dalšími důkazy nedisponuje. Soud prvního stupně poskytl poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a po závěrečném návrhu žalobkyně rozhodl napadeným rozsudkem.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSU, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Soud prvního stupně provedl ve věci řádným způsobem a v dostatečném rozsahu dokazování, na jehož podkladu učinil správný skutkový závěr, se kterým odvolací soud souhlasí, při svém rozhodování z něho vycházel a pro stručnost na tento skutkový závěr odkazuje. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zcela nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), neboť sice vycházela z doloženého příjmu žalovaného jeho zaměstnavatelem, výpisu záznamů z registru SOLUS a odečetla splátky pro žalobkyni ve výši [částka], ovšem další výdaje žalovaného nijak neověřila a vycházela z ničím nepodložených výdajů na bydlení v pouhé výši [částka], která měla představovat nájemné a výdaje na energie s nájmem spojené a výdajů ostatních ve výši životního minima [částka]. Za této situace dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o neplatnosti smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věty první ZSU.

17. S ohledem na závěry výše uvedené, odvolací soud se již nezabýval tím, zda ujednání o smluvních pokutách, nebo o výši sjednaného úroku je, či není, v souladu s dobrými mravy.

18. Poněvadž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný vrátil žalobkyni pouze částku [částka], odvolací soud je zajedno se soudem prvního stupně, že žalovaný se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil o částku [částka] a je proto jeho povinností ochuzené žalobkyni toto obohacení vydat. Odvolací soud nesouhlasí s odvolatelkou, že výkladem ustanovení § 2993 o. z., pokud žalovaný uhradil čtyřmi úvěrovými splátkami [částka] dluh, může se žalobkyně domáhat bezdůvodného obohacení ve výši původní jistiny, pokud žalovaný nevznese námitku vzájemného plnění. Nelze totiž odhlédnout od toho, že z důvodové zprávy k citovanému ustanovení o. z. vyplývá, že jeho smyslem není faktické poskytnutí dvojího plnění žalobci - účastníkovi neplatné smlouvy, ale vyloučení povinnosti žalobce podmiňovat v žalobě vlastní nárok plněním druhé straně, jak tomu bylo doposud. V případě vzájemného peněžitého plnění, však podle názoru odvolacího soudu není důvod, aby soud v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy nezohlednil vzájemně poskytnuté částky, zejména vyplývá-li z ustanovení § 1911 o. z., že mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou. Záměrem zákonodárce nebylo odstranit povinnou vzájemnou podmíněnost plnění (vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy), když k tomuto důvodová zpráva uvádí, že„ v ustanovení se výslovně nezdůrazňuje, že si strany jsou povinny plnit současně a že každá z nich může plnění odepřít, není-li druhá strana připravena k protiplnění, protože to stanovují už obecná ustanovení závazkového práva. Navržené ustanovení vychází z pojetí, že kdo plnil druhému bez právního důvodu (sine causa), má právo požadovat vydání toho, co plnil. Nezamýšlí se komplikovat procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním a formuloval žalobní návrh tak, že mu je„ žalovaný povinen zaplatit... proti vydání (popřípadě... proti povinnosti), jak vyžaduje současná soudní praxe“. V souzené věci si mají strany vrátit přijaté peněžité plnění v téže měně. Žalobkyně může žádat pouze to, co jí doposud nebylo zaplaceno (rozdíl mezi jistinou a zaplacenou splátkou, neboť zaplacení jistiny v plném rozsahu by mohla po žalovaném požadovat jen tehdy, pokud by žalovanému zaplacené splátky vrátila (a svůj dluh vůči žalované splnila), neboť jak vyplývá z věty druhé ustanovení § 2993 o. z. nemá právo požadovat vydání (vrácení) toho,„ co plnila“ (věta prvá § 2993 o. z.), ale toho,„ co druhá strana vzájemným plněním získala“. Plnil-li žalovaný v rozsahu tvrzeném žalobkyní s úmyslem hradit žalobkyni svůj dluh (byť bez vědomosti o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy), nelze dojít k závěru, že v době rozhodnutí soudu plnění žalovaným získané na základě neplatné smlouvy dosahovalo částky původní jistiny, když si žalobkyně, žalovaným uhrazenou částku [částka], ponechala (z této sumy žalovanému ničeho nevrátila, ani mu nedeklarovala připravenost k vrácení této částky). Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na § 2992 o. z., dle kterého nelze žádat vydání toho, co bylo plněno na nesplatný dluh, tj. nelze požadovat vrácení předčasného plnění. Podle názoru odvolacího soudu lze plnění žalovaného žalobkyni považovat za předčasné (před splatností) plnění existujícího dluhu z bezdůvodného obohacení (již v době svého plnění měl žalovaný povinnost vrátit žalobkyni, co plnila), když je zcela bez významu, že žalovaný plnil bez vědomosti o neplatnosti úvěrové smlouvy (tj. bez vědomosti o neplatnosti ujednání o splátkách, úroku, smluvních pokutách apod.), tj. je irelevantní, že se žalovaný nesprávně domníval, že plní částečně na úvěrovou jistinu a částečně na příslušenství, jestliže podstatným důvodem jeho plnění bylo vrátit žalobkyni jí dříve poskytnuté plnění. V dané situaci je proto třeba uzavřít, že v rozsahu žalovaným zaplacené částky [částka] žalobkyni, povinnost žalovaného k vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy získal, zanikla a žalobkyně se nemůže v tomto rozsahu úspěšně stejného plnění znovu domáhat. Opačný výklad by nutně vedl k vytváření zjevné nespravedlnosti, resp. vzniku nového bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, které by se po vypořádání neplatné smlouvy dostalo dvojího plnění, přičemž nespravedlivost takového majetkového vypořádání je umocněna tím spíše, že absolutní neplatnost předmětné smlouvy byla způsobena porušením zásadní právní povinnosti žalované s podnikatelským oprávněním k poskytování spotřebitelských úvěrů, a to § 87 odst. 1 ZSU, s nímž je spojeno vyloučení použít obecnou úpravu bezdůvodné obohacení, když zákonodárce byl v takovém případě, zřejmě veden potřebou ochrany spotřebitele, jako slabší strany, takže zakládá výslovně toliko nárok věřitele, který porušil povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je další zákonnou ochranou spotřebitele.

19. Kromě výše uvedeného je judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konstantně zastáván názor, že při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy nelze postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů, vyjádřených v hlavě I. části první občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, přiměřeně rovněž např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, formulované v bodě 42. odůvodnění, či nálezu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11), jež se promítají i do interpretace soukromého práva (§ 2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), kdy nelze pominout ani zásadu ochrany slabších (§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.), povinnost poctivého právního jednání (§ 6 o. z.), či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.). Rozhodnutí soudu při respektování shora uvedených principů, musí být rovněž v souladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a nesmí kolidovat ani s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

20. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, v němž Ústavní soud ve vztahu k ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., jehož obdobou je § 2993 o. z., uzavřel, že k výkladu daného pravidla nelze přistupovat mechanicky, ale je třeba zohlednit i konkrétní okolnosti souzené věci a zároveň vyjít z obecných východisek nyní účinného občanského zákoníku, kdy„ ústavně konformní je takový výklad, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2, věta druhá, o. z.); žádnému účastníku řetězce neplatných právních jednání nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění.“.

21. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud správným postup soudu prvního stupně, který při rozhodování o výši bezdůvodného obohacení, které je povinen žalovaný vydat žalobkyni, zohlednil částku již žalovaným zaplacenou a nárok žalobkyně v rozsahu jí podaného odvolání zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012), která zastává ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V posuzované věci lze proto shledat úspěch a neúspěch účastníků za poměrný a vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

22. Z vyložených důvodů, odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, v rozsahu podaného odvolání žalobkyní proti výroku II., potvrdil, včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (§ 219 o. s. ř.).

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází ze skutečnosti, že v tomto řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však, podle obsahu spisu, žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).