12 C 16/2021 - 432

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou se sídlem Strojírenská 28, Žďár nad Sázavou, rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Trávníčkovou ve věci žalobce: ČR - Ministerstvo dopravy, IČO 66003008 sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12/1222, 110 15 Praha 1 za nějž jedná Česká republika - [Jméno žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovaným: 1. město Nové Město na Moravě, IČO 00294900 sídlem Vratislavovo náměstí 103, 592 31 Nové Město na Moravě 2. [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro zaplacení částky 362 588,40 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. První žalovaný je povinen zaplatil žalobci částku 176 614,56 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatil žalobci částku 36 258,84 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se vůči prvnímu žalovanému co do částky 149 715 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 326 329,56 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

IV. Žaloba se vůči druhému žalovanému co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 258,84 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

V. Žalobce a první žalovaný vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 160,05 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou ze dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným povinnost nahradit státu škodu způsobenou nesprávným úředním postupem žalovaných (dále již jen regresní nárok), která mu vznikla výplatou nemateriální újmy ve výši 362 588,40 Kč dle pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka] ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [spisová značka] poškozeným ve správním řízení vedeným žalovanými, a to [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobce uvedl, že mu byla dne [datum] doručena žádost shora jmenovaných osob o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 652 612 Kč, která jim měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky správních řízení vedených u [právnická osoba] a Krajského úřadu pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] – řízení o odstranění stavby účelové komunikace na pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] – řízení o odstranění stavby a sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] – řízení o dodatečném povolení stavby, přičemž uvedená řízení probíhala v určitém časovém období současně. Shora uvedené jmenované osoby potom byly vlastníci případně spoluvlastníci pozemku a stavby p. č. 2303/1, 2303/3, 2304/1, 2304/6, 2303/2, 2304/2 a 2304/3 v k. ú. [adresa]. [adresa] v k. ú. [adresa], která sousedí přímo s pozemky a stavbami těchto osob, byla v roce 2006, bez stavebního povolení, vystavěna účelová komunikace, když provoz na této komunikaci měl negativní vliv na nemovitosti jmenovaných a jejich užívání. Dne [datum] bylo zahájeno řízení o odstranění stavby sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], které trvalo do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu, č. j. [č. účtu], ze dne [datum]. Následně dne [datum] bylo Městským úřadem opětovně zahájeno řízení o odstranění stavby vedené pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], které bylo ukončeno dne [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu, č. j. KUJI [č. účtu], ze dne [datum]. V průběhu tohoto řízení došlo dne [datum] k zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, jež bylo Městským úřadem vedeno pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] na základě žádosti stavebníka pana [jméno FO], nar. [datum]. Řízení o dodatečném povolení stavby bylo ukončeno dne [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu č. j. KUJI 2868/2016. Protože žalobce uvedené žádosti jmenovaných osob nevyhověl, tyto podali žalobu u soudu, o které bylo rozhodnuto již citovanými rozsudky. Soudy uzavřely, že na nárok žadatelů lze aplikovat článek 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva“), a že tedy je možné posuzovat přiměřenost celkové délky daných správních řízení a že je nutné na ně pohlížet jako na jediné, byť z formálního hlediska se jednalo o tři samostatná řízení, neboť jsou úzce věcně a časově propojená, všechna mají stejný cíl, a to uvést do souladu právní a faktický stav – existenci nepovolené stavby, a to buď nařízením odstranění takové stavby, nebo jejím dodatečným povolením. Z rozsudků Obvodního soudu pro [adresa] a Městského soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že celková délka správních řízení, tj. 9 let 11 měsíců a 13 dnů, byla zcela nepřiměřená až alarmující, a to důsledkem činnosti [právnická osoba] a Krajského úřadu spočívající mimo jiné v porušování lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění. V řízení bylo současně prokázáno, že stavba účelové komunikace měla vliv na nemovitosti žadatelů, kdy při průjezdech nákladními automobily docházelo k obtěžování hlukem, otřesy, pozemky byly zamořovány škodlivými zplodinami z výfukových plynů, došlo k zásahu do práva žadatelů na pohodu bydlení a práva na zdravé životní prostředí. Oba uvedené soudy se dále shodly na tom, že je zcela nedostačující poskytnout žadatelům jiné než finanční zadostiučinění. Na základě rozsudku Městského soudu v Praze uhradil žalobce dne [datum] žadatelům částku 362.588,40 Kč spolu s náklady řízení před soudem I. i II. stupně. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu dospěl žalobce k závěru, že nepřiměřená délka předmětných řízení jako celku byla způsobena pochybením ze strany obou v řízení vystupujících správních orgánů. K jednotlivým pochybením dotčených správních orgánů uvádí žalobce následující: A) Porušování § 71 zákona č. 500/2004 Sb.

1. Dne [datum] podal pan [jméno FO] žádost o dodatečné povolení stavby. Podklady předložené k této žádosti však nebyly dostatečné pro řádné posouzení žádosti, vzhledem k čemuž bylo nutné rozhodnout o nařízení odstranění stavby. [právnická osoba] však vydal rozhodnutí č. j. MUNMNM/[č. účtu]-40 až dne [datum], tedy po uplynutí více jak 12 měsíců od předložení žádosti. Z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že Městským úřadem bylo porušeno ustanovení § 71 zákona č. 500/2004 Sb., čímž se [právnická osoba] dopustil průtahů.

2. Dne [datum] podal pan [jméno FO] opět žádost o dodatečné povolení stavby. Uvedeným dnem bylo zahájeno řízení, avšak [právnická osoba] vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby č. j. MUNMNM/[č. účtu]-23 až dne [datum], tedy po více jak 8 měsících od zahájení řízení. Z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že Městským úřadem bylo porušeno ustanovení § 71 zákona č. 500/2004 Sb., čímž se [právnická osoba] dopustil průtahů.

3. Dne [datum] vydal [právnická osoba] usnesení č. j. MUNMNM/[č. účtu]-58, kterým řízení o dodatečném povolení stavby přerušil na dobu 90 dnů za účelem doplnění žádosti pana [jméno FO]. Lhůta stanovená pro přerušení řízení uplynula dne [datum], avšak [právnická osoba] vydal rozhodnutí č. j. MUNMNM/[č. účtu]-67 o dodatečném povolení stavby až dne [datum], tedy po téměř 4 měsících. Z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že Městským úřadem bylo porušeno ustanovení § 71 zákona č. 500/2004 Sb., čímž se [právnická osoba] dopustil průtahů.

4. Dne [datum] vydal [právnická osoba] usnesení č. j. MUNMNM/[č. účtu]-115, kterým přerušil řízení o dodatečném povolení stavby do [datum], jelikož byl pan [jméno FO] vyzván k odstranění nedostatků projektové dokumentace. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby č. j. MUNMNM/[č. účtu]-131 však bylo Městským úřadem vydáno až dne [datum], tedy po více jak 2 měsících od skončení přerušení řízení. Z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že Městským úřadem bylo porušeno ustanovení § 71 zákona č. 500/2004 Sb., čímž se [právnická osoba] dopustil průtahů. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že ze strany [právnická osoba] nebyla dodržena lhůta 60 dnů k včasnému vydání rozhodnutí, kterou ukládá zákonná úprava. B) Další průtahy v řízení [právnická osoba] a Krajský úřad se nadto dopouštěly dalších procesních pochybení, která přispěla k prodloužení délky správního řízení, a to např. v níže uvedených případech:

1. Dne [datum] bylo [právnická osoba] doručeno odvolání žadatelů proti usnesení č. j. MUNMNM/[č. účtu]/1, ze dne [datum], přičemž spis a uvedené odvolání byly Krajskému úřadu předloženy k rozhodnutí až dne [datum]. V souladu s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. měly být spis a odvolání Krajskému úřadu doručeny nejpozději dne [datum]. V tomto případě se tak [právnická osoba] dopustil průtahu správního řízení.

2. Dne [datum] bylo [právnická osoba] doručeno odvolání žadatelů proti rozhodnutí č. j. MUNMNM/[č. účtu]-46, ze dne [datum], přičemž spis a uvedené odvolání byly Krajskému úřadu předloženy k rozhodnutí až dne [datum]. V souladu s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. měly být spis a odvolání Krajskému úřadu doručeny nejpozději dne [datum]. V tomto případě se tak [právnická osoba] dopustil průtahu správního řízení.

3. Dne [datum] bylo [právnická osoba] doručeno odvolání žadatelů proti usnesení č. j. MUNMNM/[č. účtu]-93, ze dne [datum], přičemž spis a uvedené odvolání nebyly Krajskému úřadu předloženy k rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému vydal Krajský úřad příkaz, č. j. KUJI [č. účtu], ze dne [datum], ke zjednání nápravy, kterým přikázal [právnická osoba] předložit spisovou dokumentaci. Ta byla společně s odvoláním Krajskému úřadu doručena až dne [datum]. V souladu s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. měly být spis a odvolání Krajskému úřadu doručeny nejpozději dne [datum]. V tomto případě se tak [právnická osoba] dopustil průtahu správního řízení.

4. Dne [datum] bylo [právnická osoba] doručeno odvolání žadatelů proti rozhodnutí č. j. MUNMNM/[č. účtu]-107, ze dne [datum], přičemž spis a uvedené odvolání byly Krajskému úřadu předloženy k rozhodnutí až dne [datum]. V souladu s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. měly být spis a odvolání Krajskému úřadu doručeny nejpozději dne [datum]. V tomto případě se tak [právnická osoba] dopustil průtahu správního řízení.

5. Dne [datum] bylo podáno odvolání, které směřovalo také proti obsahu stanoviska, č. j. H555J2ZR1150S/09-Vel, ze dne [datum], vypracovaného [podezřelý výraz] ústavem v [adresa]. Odvolání bylo Krajskému úřadu postoupeno dne [datum]. Vzhledem k uvedenému podal Krajský úřad žádost k Ministerstvu zdravotnictví o potvrzení uvedeného stanoviska nebo o jeho změnu dle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. Tato žádost však byla podána až dne [datum], tedy měsíc poté, co bylo Krajskému úřadu odvolání doručeno.

6. Žalobce zastává názor, že také toto prodlení Krajského úřadu mělo vliv na celkovou nepřiměřenou délku řízení. C) Opakované rušení rozhodnutí [právnická osoba] pro jejich nezákonnost Příčinou nepřiměřené délky správního řízení mohou být rozličná pochybení správních orgánů, nikoliv nutně pouze průtahy v činění úkonů v rámci správního řízení. Žalobce k již uvedenému doplňuje, že pravidelným důsledkem vadného a pro to později zrušeného rozhodnutí je právě prodloužení celkové doby řízení, a to bez ohledu na formální zachování procesních lhůt. I při jejich dokonalém dodržení se celková doba řízení od jeho započetí do pravomocného skončení prodlužuje s každým zrušeným rozhodnutím o další násobek doby, po kterou by řízení trvalo v případě bezvadného rozhodnutí. Ze spisové dokumentace vyplývá, že rozhodnutí [právnická osoba] byla opakovaně rušena Krajským úřadem. Konkrétně se jednalo o šest rozhodnutí. Následně žalobce podrobněji rozvádí důvody zrušení jednotlivých rozhodnutí. - Rozhodnutí [právnická osoba], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-46, ze dne [datum], bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu, č. j. KUJI 9095/2010, ze dne [datum]. Důvodem zrušení rozhodnutí byly vady procesního charakteru, kdy Městským úřadem nebylo postaveno na jisto, že do řízení byly zahrnuty všechny osoby, kterým náleží postavení účastníků řízení. Dále bylo [právnická osoba] vytknuto nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a nedostatek údajů ve shromážděných podkladech pro závěry, ke kterým v uvedeném rozhodnutí dospěl. - Rozhodnutí [právnická osoba], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-67, ze dne [datum], bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu, č. j. KUJI [č. účtu], ze dne [datum]. Důvodem zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že [právnická osoba] neměl ke svému postupu spočívajícímu v zamítnutí námitky žadatelů uplatněné v řízení dostatečnou oporu ve spisové dokumentaci, čímž porušil svou povinnost stanovenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb. zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Dále byla chybná výroková část rozhodnutí, čímž došlo k porušení § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, a [právnická osoba] nedostatečně odůvodnil závěry, ke kterým v rozhodnutí dospěl. - Rozhodnutí [právnická osoba], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-84, ze dne [datum], bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu, č. j. KUJI [č. účtu], ze dne [datum]. Důvodem zrušení rozhodnutí byly opakované vady spočívající v nedostatečném odůvodnění závěrů, ke kterým [právnická osoba] v rozhodnutí dospěl, nedostatečné vypořádání s námitkou žadatelů ohledně stavu konstrukce vozovky, a že tato není ve shodě s projektovou dokumentací, nerespektování právního názoru Krajského úřadu vyjádřeného v předchozím rozhodnutí a neúplnost odůvodnění rozhodnutí. Důsledkem bylo, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s zejm. § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. a § 68 odst. 3 téhož zákona a bylo tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K již uvedeným pochybením žalobce dále konstatuje, že ze spisové dokumentace, jež byla žalobci poskytnuta Krajským úřadem, vyplývá, že řízení o dodatečném povolení stavby bylo ze strany [právnická osoba] opakovaně přerušováno, a to za účelem výzvy stavebníka k odstranění nedostatků či vad žádosti o dodatečné povolení stavby. Konkrétně se tak stalo usnesením, č. j. MUNMNM/[č. účtu]-35, ze dne [datum], kdy bylo řízení přerušeno na dva měsíce. Na tuto či delší dobu bylo následně uvedené řízení přerušeno usnesením, č. j. MUNMNM/[č. účtu]-58, ze dne [datum], usnesením, č. j. MUNMNM/[č. účtu]-73, ze dne [datum], usnesením, č. j. MUNMNM/[č. účtu]-93, ze dne [datum] a usnesením č. j. MUNMNM/[č. účtu]-115, ze dne [datum]. Dle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], se do celkové délky řízení započítává i doba, po kterou je řízení přerušeno. Vzhledem k uvedenému je tedy nutné zahrnout do celkové délky řízení také období, kdy bylo řízení o zřízení věcného břemene přerušeno. Pro úplnost je třeba konstatovat, že [právnická osoba] řízení o dodatečném povolení stavby opakovaně přerušoval, přestože z § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném v rozhodné době, jednoznačně plyne, že povinnost prokázat soulad stavby, o jejíž dodatečné povolení je žádáno, s požadavky uvedenými v tomto ustanovení, spočívá výlučně na stavebníkovi. Nadto je zcela zřejmé jaké skutečnosti musí v řízení o dodatečném povolení stavby stavebník prokázat, aby jeho žádosti mohlo být vyhověno. Důkazní břemeno ohledně prokázání všech podmínek tak tíží stavebníka a je na něm, aby v řízení relevantními důkazy prokázal, že předmětná stavba splňuje všechny zákonné podmínky pro její dodatečné povolení. Veškerou iniciativu v uvedeném směru tak musí vyvíjet stavebník, nikoli stavební úřad, resp. [právnická osoba]. Nelze tedy přisvědčit takovému postupu, kdy bude stavební úřad neustále vyzývat k odstranění nedostatků či vad žádosti a následně řízení přerušovat. K uvedenému závěru dospěl také Krajský úřad ve svém rozhodnutí, č. j. KUJI [č. účtu], ze dne [datum]. V souvislosti s uvedeným je nutné dále zmínit, že vzhledem k průběhu předmětných řízení bylo na místě, aby Krajský úřad poskytl podřízenému správnímu orgánu ve větší míře kvalifikovanou metodickou pomoc. K totožnému závěru dospěl také zástupce veřejné ochránkyně práv [tituly před jménem] [jméno FO] ve své zprávě, sp. zn. 4518/2013/VOP/MST, ze dne [datum]. Úkolem odvolacího správního orgánu je poskytnout podřízenému správnímu orgánu právní názor, podle něhož se může při novém projednání věci řídit. Krajský úřad však opakovaně rušil rozhodnutí [právnická osoba], aniž by využil postup dle ustanovení § 80 odst. 4 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. a usnesením věc převzal k vlastnímu rozhodnutí. Krajský úřad se tímto jednáním též podílel na prodloužení celkové délky správních řízení. Dle mínění žalobce je zcela zřejmé, že uvedená pochybení správních orgánů jsou hlavním důvodem celkové délky správního řízení, kterou lze označit jako nepřiměřenou. Žalobce dále uvedl, že celková délka správních řízení činí 9 let 11 měsíců a 13 dnů. Při stanovení poměru, v jakém se na vzniklé nemajetkové újmě podílely jednotlivé správní orgány, byla zohledněna veškerá pochybení uvedená v bodech [právnická osoba]) a C) žaloby. Nejmarginálnější vliv na délku řízení mělo, jak jeho opakované přerušování ze strany [právnická osoba], tak i chybná rozhodnutí [právnická osoba], která byla rušena. Nadto se téměř výhradně [právnická osoba] dopouštěl v řízení dalších pochybení uvedených v bodě A) a B) žaloby. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že Krajský úřad nedostál své povinnosti podřízený správní orgán dostatečně metodicky vést za účelem zajištění zákonnosti, efektivity a hospodárnosti státní správy. Po zohlednění jednotlivých pochybení, k nimž v předmětných správních řízeních došlo, jejich četnosti a míry jakou ovlivnily celkovou délku řízení, dospěl žalobce k závěru, že [právnická osoba] se na částce poskytnutého zadostiučinění ve výši 362.588,40 Kč podílel z 90 %, což činí částku ve výši 326.329,56 Kč, a Krajský úřad se podílel z 10 %, což činí částku ve výši 36.258,84 Kč. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., může stát požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Žalobce v souladu s tímto ustanovením vyzval dne [datum] žalovaného 1 a žalovaného 2, aby uhradili částku odpovídající škodě, jejíž vznik způsobili. Přitom postupoval dle ustanovení § 16 odst. 4 cit. zákona. Žalobce tedy vyzval žalovaného 1 k regresní náhradě částky ve výši 326.329,56 Kč a žalovaného 2 k regresní náhradě částky ve výši 36.258,84 Kč. Žalovanému 1 byla výše uvedená výzva doručena dne [datum], žalovanému 2 pak dne [datum]. Tito však do dnešního dne ničeho neuhradili.

2. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a navrhovali její zamítnutí.

3. První žalovaný k žalobě uvedl, že žalobce se nijak blíže nezajímal a nevypořádal s případným dodržením/nedodržením lhůt ze strany druhého žalovaného. V rámci odvolacích řízení, přičemž i žalovaný č. [hodnota] je vázán zákonnými lhůtami, ani s dobou, po kterou byl spis prvním žalovaným např. postoupen k rozhodování nadřízenému správnímu orgánu, přičemž nelze tuto dobu přičítat k tíži prvnímu žalovanému. Rovněž není nikterak zohledňována možnost správních orgánů, tedy i prvního žalovaného ve zvlášť složitých řízeních rozhodnout dle § 112 odst. 3 stavebního zákona ve lhůtách 90 dnů, nikoliv ve lhůtách dle správního řádu. První žalovaný uvedl, že proběhlo odvolací řízení, v rámci kterého byl prvním žalovaným spis dne [datum] postoupen nadřízenému správnímu orgánu, přičemž po rozhodnutí nadřízeného správního orgánu čj. KUJI [č. účtu] ze dne [datum] byl spis prvnímu žalovanému vrácen až [datum]. První žalovaný tak fakticky opět začít s pokračováním řízení mohl až od tohoto data. Nadřízený správní orgán napadené rozhodnutí prvního žalovaného, který vedl řízení jako speciální stavební úřad, zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že řízení bylo vedeno nepříslušným správním orgánem. Spis byl až do [datum] na [právnická osoba] za účelem přezkoumání postupu druhého žalovaného s tím, že v dané věci nebyl shledán důvod pro zahájení přezkumného řízení. Přesto žadatelé požadovali náhradu újmy za nepřiměřeně dlouze vedená správní řízení po [právnická osoba]. K právě uvedenému tak první žalovaný vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce v tomto sporu, neboť nejvyšším orgánem výkonu veřejné správy ve věcech územního plánování a stavebního řádu a tedy i ve věcech příslušných řízení uvedených v žalobě je Ministerstvo pro stavební rozvoj. První žalovaný vyzval žadatele [jméno FO] k doplnění žádosti a řízení přerušil. Správní orgán nepochybil ve stanovení lhůty pro doplnění podkladů, neboť správní řád přesně nespecifikuje dobu, po kterou může správní úřad řízení o předložené žádosti přerušit. Stanovení doby pro přerušení řízení je vždy dáno úvahou správního orgánu, který je povinen brát vždy zřetel na rozsah dokladů, které je nutné k žádosti předložit. V tomto případě řízení o dodatečném povolení stavby se jednalo o zvlášť složité řízení, ve kterém je možno vydat rozhodnutí ve lhůtě 90 dnů dle stavebního řádu, nikoliv ve lhůtě 30 dle správního řádu. Správní orgán se musel v průběhu řízení vypořádat s mnoha námitkami a podněty účastníků řízení. Některá stanoviska vydávaná pro potřeby správního řízení byla vydána až na podkladě provedených průzkumů či měření, což v praxi představuje velkou časovou prodlevu. První žalovaný byl dle svého názoru povinen žadateli umožnit ve stanoveném termínu doplnit doklady nutné pro řádné posouzení žádosti o vydání dodatečného povolení stavby i přes skutečnost, že toto řízení bylo vyvoláno porušením stavební kázně žadatele. Usnesení o přerušení řízení o dodatečném povolení stavby bylo vydáno na základě rozhodnutí nadřízeného orgánu č.j. KUJI [č. účtu] ze dne [datum], který věc vrátil dne [datum] správnímu orgánu k novému projednání a současně konstatoval, že v rámci nového projednání věci je nutné doplnit další doklady a podklady pro vydání rozhodnutí. Součástí odvolání o přerušení řízení byla též žádost [jméno FO] o převzetí řízení a rozhodnutí ve věci nadřízeným orgánem, čemuž tento nevyhověl. První žalovaný připustil, že odpovídá za vzniklá prodlení z důvodu pozdního postoupení odvolání druhému žalovanému, přičemž vliv na tato prodlení měli jak např. právní vytíženost příslušných úředních osob, tak změny v těchto úředních osobách a náročnost zpracování stanoviska k podaným odvoláním, která vycházela z věci nemálo složité ve všech jejích aspektech. Stavební úřad současně musel od totožných účastníků řízení řešit i řadu dalších stížností, podnětů či žádostí o informace stojících věcně mimo příslušné správní řízení. Řešení těchto stížností a zpracování vyjádření k jednotlivým podáním, jak pro samotné účastníky, tak pro další dotčené osoby si vyžádalo značný časový prostor ze strany, v dané chvíli totožných úředních osob. Dle názoru prvního žalovaného, potom žalobce neunesl důkazní břemeno včetně přesného vyčíslení k tomuto pochybení se vztahující části škody, kterou by měl první žalovaný nést. Prvnímu žalovanému nebylo zřejmé, v čem žalobce spatřuje pochybení uvedeného v bodě B) odst. 3 žaloby. První žalovaný nepopíral pochybení, kterého se dopustil překročením lhůty pro postoupení spisu spolu s odvoláním žadatelů nadřízenému orgánu k rozhodnutí, ale sjednal nápravu bezezbytku ve stanovené lhůtě dle příkazu druhého žalovaného. K faktickému negativnímu ovlivnění nemovitostí žadatelů nebo pohody jejich bydlení dle názoru prvního žalovaného nedošlo, neboť žadatelé neprokázali, že provozem na účelové komunikaci došlo k poškození nemovitostí v jejich vlastnictví. První žalovaný odkazoval na stanovisko KHS [právnická osoba] ze dne [datum] č.j. KHSSH/[č. účtu]/ZR/HOK/Roh. Jediným poškozením žadatelů tak může být nesprávný úřední postup správního orgánu spočívající v délce řízení. Nebylo snahou a záměrem prvního žalovaného nepřiměřeně prodlužovat délku řízení. Nedodržení lhůt k vydání rozhodnutí, tedy nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/1998 Sb. v případě, že žalobce neprokáže přímé porušení jeho práv, nemůže být důvodem pro poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak, jak je uvedeno v žalobě. K bodě C) žaloby první žalovaný uvedl, že se žalobce nijak blíže nezabýval a nevypořádal s případným dodržením/nedodržením lhůt ze strany 2. žalovaného v rámci odvolacích řízení, přičemž i 2. žalovaný je vázán lhůtami dle správního řádu či stavebního zákona. Podle prvního žalovaného druhý žalovaný jako nadřízený a metodický orgán v dané věci adekvátně nevyhodnotil stav dané problematiky, když přes to, že rušil několikrát po sobě rozhodnutí prvního žalovaného vydávaná v řízeních týkajících se svou podstatou stejné věci, nevyužil možnosti nabízené mu např. v ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, tj. převzít celou věc k rozhodnutí sám, což dle názoru prvního žalovaného přispělo též podstatným způsobem k celkové délce řízení. Pokud se jedná o výzvu žalobce k úhradě, kterou žalobce zaslal dne [datum] do datové schránky žalovaného, a na kterou první žalovaný nikterak nereagoval, pak první žalovaný konstatoval, že tato výzva byla z nepochopitelného důvodu žalobcem doručena sice do datové schránky [adresa], ale do datové schránky určené pro automatickou komunikaci prvního žalovaného s registrem smluv, která je i takto označena. Za podstatou skutečnost první žalovaný považuje i to, že nedošlo k žádné prokázané majetkové škodě či nemajetkové újmě na straně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], neboť již [datum] vydal předběžné opatření, kterým zakázal vlastníkovi nepovolenou stavbu užívat. První žalovaný rovněž nesouhlasil, a to zásadně s výší požadované částky regresní náhrady a tuto výši regresní náhrady, tj. částku 326 329,56 Kč, odmítl, a to za plného respektování oprávněnosti nároku žadatelů na poskytnutí finančního odškodnění jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stát může v daném případě požadovat regresní náhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku na způsobení vzniklé škody. Žalobcem požadované plné zaplacení regresní úhrady, tak i svévolné stanovení poměru, v jakém se dle názoru prvního žalovaného nepodloženého názoru žalobce na vzniklé nemajetkové újmě podílely jednotlivé správní orgány, první žalovaný zásadně a zcela kategoricky odmítl. Z tvrzení, že žalobce při stanovení poměru byl veden pouze svými subjektivními pocity a uváženími, ničím objektivně podloženými a neprokázanými. Pro jeho tvrzení nesvědčí žádná ze skutečností uváděných v odůvodněních obou rozsudků soudů, kterými by bylo lze použít jako případné vodítko pro stanovení poměru, v jakém se na vzniklé nemajetkové újmě podílely jednotlivé správní úřady, potažmo pak speciálně první žalovaný. První žalovaný tak nesouhlasil s výší částky požadované žalobcem, neboť jeho výpočet je naprosto netransparentní a zakládá se pouze na subjektivních hodnoceních a pocitech žalobce bez reálného a odpovídajícího podkladu určení podílu prvního žalovaného na míře vzniklé nemajetkové újmy. První žalovaný dále uvedl, že příslušná řízení o odstranění stavby vedená od roku 2006 na jeho straně vedly celkem [hodnota] oprávněné úřední osoby a celkem [hodnota] nadřízené úřední osoby, z čehož je mimo jiné patrné, že se nejedná o případná pochybení či selhání jediné konkrétní oprávněné úřední osoby, ale že se jedná o složitou problematiku, se kterou se na straně prvního žalovaného snažilo vypořádat v průběhu let několik kvalifikovaných úředních osob, resp. též několik jim nadřízených osob. O složitosti věci se vyslovil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku. Ve věci rovněž nelze opomenout skutečnost, že první žalovaný agendu výkonu státní správy na úseku stavebního zákona vykonává a zabezpečuje v přenesené působnosti, přičemž výkon této přenesené působnosti je prvnímu žalovanému státem hrazen pouze z části cca ve výši 80 % skutečných nákladů. Nepochybně se dle prvního žalovaného v dané věci projevila též zásadní změna legislativy v oblasti stavebního práva, kdy dnem [datum] vstoupil v účinnost nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. s velmi krátkou legisvakanční lhůtou. Stavební úřad tak prakticky za pochodu aplikoval v praxi novou právní normu za očekávání metodické a odborné pomoci, kterou má podle § 61 odst. 3 vůči prvnímu žalovanému vykonávat ve všech agendách přenesené působnosti druhý žalovaný. Žalobce prvnímu žalovanému neposkytuje žádnou metodickou pomoc, ani žádný centrální software na vedení a zpracování uvedené přenesené působnosti (na rozdíl od jiných agend vykonávaných v přenesené působnosti), čímž by bez pochyby mohl přispět výraznou měrou rovněž ke kvalitnějšímu výkonu této agendy ze strany prvního žalovaného. I tyto skutečnosti by žalobce měl dle názoru prvního žalovaného vzít v potaz při posuzování, v jakém rozsahu využije možnosti (nikoliv povinnosti) požadovat ve 100% výši regresní úhradu dle zák. č. 82/1998 Sb. Výkon přenesené působnosti ze strany prvního žalovaného je předmětem pravidelných kontrol ze strany Krajského úřadu, přičemž ze žádného kontrolního závěru nevyplývají zásadní nedostatky při výkonu přenesené působnosti na straně prvního žalovaného. Problematikou související s obsahem žaloby se dále zabýval i veřejný ochránce práv, který mimo jiné neshledával důvod, proč bylo nutno řízení vracet stavebnímu úřadu k novému projednání kvůli změně skutkového stavu. Pokud projednávaná pozemní komunikace nově nemohla sloužit deklarovanému účelu užívání – zajištění přístupu ke sběrně odpadů na pozemcích p.č. 3538/5, 3538/6, 3537/8, mohl Krajský úřad sám napadené rozhodnutí změnit a žádost zamítnout, nebo vyzvat stavebníka, aby žádost v přiměřené lhůtě uvedl do souladu se skutečností. První žalovaný měl za to, že v dané věci druhý žalovaný opakovaným vracením prvoinstančních rozhodnutí zpět prvnímu žalovanému k novému rozhodování prodloužil správní řízení, přestože mu byly známy všechny okolnosti řízení včetně související problematiky řízení jím vedených i ve věci nakládání s odpady ve vedlejším areálu stejného žadatele. Druhý žalovaný tak přispěl k celkové délce řízení, která byla dle názoru soudů nepřiměřeně dlouhá. Zvláště Městský soud v Praze ve svém rozsudku konstatoval, že do délky stavebního řízení se promítla především složitost věci a částečně též postup správních úřadů a že délku namítaného řízení nelze zároveň vzhledem ke složitosti věci shledat extrémní. Žalobce potom k této skutečnosti v podané žalobě nikterak nepřihlíží a požaduje zaplacení 100 % poskytnutého zadostiučinění a z toho 90 % z poskytnutého zadostiučinění po prvním žalovaném. První žalovaný potom uvedl, že neměl povědomí ani o jednom ze soudních řízení probíhajících v minulosti před Obvodním soudem pro [adresa] a následně Městským soudem v Praze, kterými se žadatelé domáhali náhrady újmy za nepřiměřeně dlouze vedená správní řízení o odstranění stavby a vydání dodatečného stavebního povolení před prvním žalovaným Pokud by žalobce prvního žalovaného informoval o těchto probíhajících soudních řízeních, projevil by první žalovaný aktivitu vstoupit z vlastního podnětu do řízení jako vedlejší účastník s tím, že právní zájem by doložil existencí potenciální možnosti nést povinnost regresní úhrady náhrady vzniklé újmy. Tato iniciativa mu však byla nečinností žalobce odepřena a tím mu byla odepřena i možnost se aktivně podílet na předkládání vyjádření a důkazů směřujícím k co možná nejobjektivnějšímu zjištění a posouzení míry jeho případného zavinění, která by v rámci obou řízení byla možná.

4. Druhý žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve vznesl námitku místní nepříslušnosti, když by požadavek vůči němu měl být řešen Okresním soudem v [adresa]. Dále vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace stran [právnická osoba], kdy dle přesvědčení žalovaného 2) by osobou oprávněnou domáhat se regresního nároku, a to s ohledem na povahu správního řízení mělo být Ministerstvo pro místní rozvoj. Žalovaný 2) nárok uplatněný v žalobě neuznal, a to ani z části, nebyl si vědom žádného pochybení, které by vedlo z jeho strany k důvodům požadovat náhradu škody v rámci regresního nároku. Žalobce ve svém návrhu uvádí, že „dne [datum] bylo podáno odvolání, které směřovalo také proti obsahu stanoviska č.j. H555J2ZR1150S/09-Vel ze dne [datum] vypracovaného [podezřelý výraz] ústavem v [adresa]. Odvolání bylo Krajskému úřadu postoupeno dne [datum]. Vzhledem k uvedenému podal Krajský úřad žádost Ministerstvu zdravotnictví o potvrzení uvedeného stanoviska nebo o jeho změnu dle §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. tato žádost však byla podána až dne [datum], tedy měsíc poté, co bylo Krajskému úřadu odvolání doručeno.“ Z uvedeného tvrzení pak žalobce zastává názor, že také toto prodlení žalovaného 2) mělo vliv na celkovou nepřiměřenou délku řízení. Dle žalovaného 2) k této popsané situaci však došlo z objektivních příčin (v důsledku čerpání řádné dovolené úředníka vyřizujícího danou věc), a tedy ve lhůtě přiměřené, nicméně nelze odhlédnout od zásadního faktu, že Ministerstvo zdravotnictví věc vyřídilo písemností ze dne [datum] (tedy cca po 4 měsících), kterou změnilo odvoláním napadené souhlasné závazné stanovisko na nesouhlasné. Následně bylo vydáno žalovaným 2) rozhodnutí, jehož důsledkem nemohlo být nic jiného, než napadené rozhodnutí žalovaného 1) zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Žalobcem tvrzené údajně opožděné předání nemohlo nijak významně prodloužit dobu projednávání věci u žalovaného 2), resp. nemohlo mít žádný relevantní vliv na celkovou nepřiměřenou délku řízení. V opakovaném rušení rozhodnutí žalovaného 1) a vrácení věci k novému projednání nelze spatřovat pochybení, resp. podílení se tímto jednáním na prodloužení celkové délky správních řízení. Žalovaný 2) postupoval v souladu s ust. § 90 odst. 1. písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., neboť k tomu byly naplněny zákonné předpoklady. K tomuto kroku tedy nebylo přistupováno z formálních důvodů, toto právní ustanovení ani nestanoví žádný maximální počet rozhodnutí o odvolání vydaných v tomto smyslu. Opakované rušení prvoinstančního rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání nezakládá ani důvod pro atrakci dle ust. § 80 odst. 4 písm b) zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu. K metodické pomoci podřízenému správnímu orgánu žalovaný 2) uvedl, že ta je založena na principu vymezení jednotlivých postupů pro výkon určité činnosti v obecné rovině, které je pak možno aplikovat na konkrétní případy. Metodickou pomocí v konkrétní věci nesmí dojít k porušení principu dvojinstančnosti řízení, jejím prostřednictvím nelze suplovat rozhodovací pravomoc věcně a místně příslušného správního orgánu. Jakékoliv konkrétní postupy žalovaného 2) ve věci nepovolené stavby účelové komunikace ve vztahu k prvoinstančnímu stavebnímu úřadu – žalovanému 1) by byly porušením zásady dvojinstančnosti správního řízení, tedy k nepřijatelné účasti úředních osob žalovaného 2) na prvním i druhém stupni správního řízení. Metodická pomoc žalovaného 2) se tak zejména legitimně odvíjela v jednotlivých rozhodnutích o odvolání, kde bylo konkrétně formulováno, jaký má být další postup žalovaného 1). K požadované výši náhrady pak žalovaný 2) uvedl, že ji považuje za stěží objektivně prokazatelnou. Tvrzení žalující strany není podloženo žádnou relevantní úvahou. Při určení výše náhrady nebyl žalovaný 2) předem vůbec vyrozuměn či alespoň vyzván k vyjádření, co do její oprávněnosti. V této části je tedy požadavek žalobce vůči žalované 2) nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.

5. Žalobce potom svá tvrzení doplnil podáním a replikou ze dne [datum] uvedl, že aktivní legitimace v tomto řízení náleží státu, jelikož ten je z hmotněprávního hlediska nositelem práv a povinností. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Je skutečností, že ve smyslu § 3 zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá za újmu způsobenou v režimu tohoto zákona stát, nikoliv jeho organizační složky, což se v soudním řízení projeví např. tím způsobem, že označí-li poškozený nesprávně organizační složku či neoznačí žádnou, je ve spojení s § 21a o.s.ř. na soudu, aby se postaral o nápravu vytýkací výzvou žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. V žádném případě však tato skutečnost nemůže vést k zamítnutí žalobního žádání s odkazem na nedostatek pasivní věcné legitimace státu. Existence ustanovení § 6 zák. č. 82/1998 Sb. nejen, že skýtá řešení, jakým způsobem má stát realizovat svá procesní práva v soudním řízení, nýbrž stanovuje též, z rozpočtu jaké organizační složky budou finance pro odškodnění či zadostiučinění případně čerpány. Regresní nárok ve smyslu § 16 a násl. cit. zák. je samostatným nově vzniknuvším nárokem na náhradu škody na straně státu. Lze uzavřít, že vznikla-li škoda v rozpočtové kapitole toho kterého orgánu dle § 6 cit. zák., je tento orgán oprávněn za stát v regresním řízení jednat. I kdyby soudy v kompenzačním řízení chybně jednaly s Ministerstvem dopravy namísto Ministerstva pro místní rozvoj, řízení bylo ukončeno s tím výsledkem, že částku na náhradu nemajetkové újmy tehdejším žalobcům byla vyplacena z rozpočtu Ministerstva dopravy. Státu tak vznikla škoda v resortu Ministerstva dopravy, a je tedy oprávněn domáhat se regresní úhrady po žalovaných prostřednictvím tohoto ústředního správního orgánu. Žalobce dále uvedl, že mu není příliš zřejmé, co přesně se žalovaný 1 snaží demonstrovat argumentací, že „v případě přiznaného úroku se opět tyto peněžní prostředky budou vracet do státního rozpočtu“. Jakkoliv je pravda, že výkon obcí v přenesené působnosti je financován z rozpočtu státu, regresní nárok, jak bylo již výše uvedeno, je definován jako nově vzniknuvší škodní nárok na straně státu proti (skutečnému) škůdci, lhostejno zdali je tento škůdce financován ze státního rozpočtu. [právnická osoba] odst. 1 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb. zákonodárce vyloženě předvídá odpovědnost státu za škodu (a nemajetkovou újmu) tam, kde byla tato způsobena územně samosprávními celky při výkonu státní správy, přičemž v § 16 odst. 1 cit. zák. dává výslovně státu možnost požadovat po nich regresní úhradu, pokud škodu způsobily v přenesené působnosti. Vedení stavebního řízení obcí je bezesporu výkon státní moci na poli přenesené působnosti, pročež je tato formulovaná podmínka splněna. Požadovat úrok z prodlení je pak nikoliv toliko oprávněním žalobkyně, nýbrž ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích (dále jen „ZMS“), i povinností s tím, že obec je nutné pro takovou situaci považovat za „standardního“ dlužníka státu. Žalovaní jsou veřejnoprávními korporacemi stojícími z finančního hlediska vně státu. Pokud stát v důsledku protiprávního jednání žalovaných zaplatil třetí osobě zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vznikla v jeho poměrech škoda, za niž žalovaní ve smyslu § 16 a násl. zák. č. 82/1998 Sb. odpovídají. V posuzovaném případě se majetek státu zmenšil, když Ministerstvo dopravy bylo nuceno na základě rozhodnutí soudů v kompenzačním řízení zaplatit částku 362 588,40 Kč třetím osobám. Žalobce dále uved, že regresní úhradu lze požadovat podle § 4 ve spojení s § 3 odst. 1 písm. b) cit. zák. i po úředních osobách (např. notář, soudní exekutor atp.) při výkonu státní správy. Jejich činnost přitom financována ze strany státu není (přímo) vůbec. I tak odpovídají svým majetkem za eventuálně způsobenou škodu v režimu cit. zák. a v případě regresu musejí slovy žalovaného 1 „sáhnout“ do vlastních prostředků v plné míře. Žalovaní zpochybňují rozdělení žalované částky s ohledem na jejich míru zavinění a uvádí, že tuto považují za neprokázanou až neprokazatelnou. K tomu žalobce poukazoval na rozsudek NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] s tím, že povinnost k regresní úhradě mezi povinnými se dělí mezi povinnými podle míry jejich účasti na způsobení škody, přičemž posouzení této míry je předmětem dokazování. Jinak se jedná o samostatné závazkové právní vztahy, jejichž společným atributem je pouze to, že vznikly na základě téhož právního důvodu. Přitom NS implicitně potvrdil, že poškozený žalobce je i za této situace dominus litis a je na ní, aby ve smyslu § 18 odst. 3 cit. zák. identifikovala míru účasti jednotlivých škůdců a tuto následně prokázal. Žalobce dále uvedl, že výsledky dokazování logicky žalobce nemohou být známy při formulaci žalobního nároku, jeho úvaha o míře zavinění v případě plurality škůdců se z povahy věci nemůže v danou chvíli zakládat než na jeho subjektivním posouzení, jak žalobce namítal již na jednání dne [datum]. Je pak samozřejmě věcí právního posouzení soudu, zda-li se po provedeném dokazování ztotožní s tímto žalobcem preemptivně provedeným rozdělením míry zavinění za eventuálního využití výzvy podle §118a o. s. ř. Uvádí-li žalovaný 2, že požadovaná výše náhrady je jen stěží objektivně prokazatelná, žalobce považuje tuto námitku za přímo kontradiktorní výše uvedenému judikatornímu názoru. Žalobce v žalobě prezentoval značné množství pochybení žalovaných jakožto správních orgánů rozhodujících ve správním řízení, jež bylo v kompenzačním řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým (a dále v tomto podání uvádí ještě některá další). Drtivá většina tvrzených pochybení přitom vznikla z důvodů na straně žalovaného 1.První žalovaný prodléval s vydáváním rozhodnutí ve smyslu § 71 správního řádu, přičemž námitky žalovaného 1 formulované v jeho vyjádření k žalobě ze dne [datum] nejsou s to dané pochybení vyvrátit. Žalovaný 1 namítal, že žalobce nikterak nezohlednil možnost správních orgánů ve zvlášť složitých případech rozhodnout dle § 112 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. stavebního řádu. To proto, že posledně citované ustanovení bylo do stavebního zákona zavedeno až novelou zákonem č. 350/2012 Sb. s tím, že nepravomocně skončená správní řízení přede dnem nabytí účinnosti posledně citovaného zákona ([datum]), se dokončovala ve smyslu čl. II. odst. 14 tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu se na všechna vytýkaná pochybení v bodu III. části A) žaloby použije ustanovení § 71 správního řádu, jakožto předpisu obecného. Správní řád vyžaduje vydat rozhodnutí v základní formě bez zbytečného odkladu. Teprve nelze-li tak učinit, je možné vydat rozhodnutí ve 30denní či 60denní lhůtě. I tu však žalovaný 1 ve všech tvrzených případech porušil. Navíc, řízení č. j. MUNMNM/[č. účtu], bylo vedeno ještě podle zákona č. 50/1976 Sb. stavební zákon, který taktéž žádnou konkrétní lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanovoval. I zde se tedy uplatňoval § 71 správního řádu. K opakovanému přerušování řízení prvním žalovaným žalobce uvádí, že nelze v tomto směru odhlédnout od skutečnosti, že případné přerušení řízení se započítává dle judikatury NS do celkové délky řízení. Nelze spustit ze zřetele, že oba žalované při vedení správního řízení stíhá povinnost vyřizování věcí bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 správního řádu). Žalovaný 1 tedy skutečně vždy musí i při přerušování řízení podle § 64 správního řádu vážit okolnosti případu, tj. v případě fakultativního přerušení, zdali je ho vůbec třeba, a dospěje-li ke kladnému závěru, musí pečlivě zvážit dobu, po níž míní řízení přerušit, aby v řízení nedošlo ke zbytečným průtahům. Tím spíše za situace v žalobě již specifikované, kdy řízení o dodatečném povolení stavby stojí v první řadě na aktivitě stavebníka, který neprokáže-li skutečnosti uváděné v § 129 odst. 2 tehdy účinného stavebního zákona (ve znění do [datum]), nebude ve správním řízení úspěšný. Není úkolem správního orgánu, aby, nadto v rozporu s požadavkem efektivity a rychlosti řízení a na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení, nepřípustně vypomáhal s nápravou nedostatků podání žadatele a řízení zatěžoval průtahy v podobě nadměrného množství nepřiměřeně dlouhých přerušení řízení. Jednotlivá tvrzená pochybení uvedená v bodě III. části B) odst. 1–4 žaloby jsou přičitatelná z povahy věci toliko žalovanému 1, kdy předmětná pochybení spočívala v porušování lhůty § 88 odst. 1 správního řádu při předávání spisu odvolacímu orgánu. Daná pochybení pak žalovaný 1 ve vyjádření k žalobě ze dne [datum] výslovně uznal. V bodu III. části C) žaloby žalobce demonstroval pochybení spočívající ve vydávání nezákonných rozhodnutí, v nadbytečném přerušování řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu a v neposkytnutí dostatečné metodické pomoci. I těchto pochybení se vyjma posledně uvedeného dopustil výlučně žalovaný 1. Žalovanému 2 je kladena za vinu absence metodické pomoci, k čemuž žalobkyně poskytla důkazy správním spisem a zprávu zástupce ombudsmana ze dne [datum], sp. zn. 4518/2013/VOP/MST, průtah specifikovaný v čl. III. písm. B) bod 5 žaloby, a další dva průtahy uvedené v části B tohoto podání, kterážto pochybení jsou konáními v rozporu s výše zmiňovanou efektivitou správního řízení ve smyslu § 6 odst. 1 správního řádu. Žalobce uzavřel, že žalobou provedené rozdělení zavinění vzniku škody na straně státu v důsledku vyplacení náhrady za nemajetkovou újmu spočívající v porušení práva na přiměřenou délku řízení třetích osob mezi oba žalované, považuje za logicky odůvodněné a na základě navržených a již provedených důkazů za prokázané. Míra zavinění žalovaného 2 je z výše vyložených důvodu vskutku výrazně nižší než míra zavinění žalovaného 1, který opakovaně překračoval lhůty pro vydání rozhodnutí, opakovaně vydával nezákonná rozhodnutí, jejichž následné odklizení si vyžádalo další dobu vedení správního řízení, opakovaně řízení přerušoval na extrémně dlouhou dobu a opakovaně prodléval s předáním spisu odvolacímu orgánu. Žalobce zastává názor, že byla-li v kompenzačním řízení posuzovaná správní řízení shledána složitými, v důsledku čehož došlo k ponížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, nelze složitostí řízení úspěšně argumentovat dále v řízení o regresní úhradě dle § 16 zák. č. 82/1998 Sb. Kdyby soudy v kompenzačním řízení na základě tohoto objektivního kritéria částku nemodifikovaly, žalobci by ve skutečnosti vznikla škoda mnohem vyšší. Skutečnost, že nepřiměřeně dlouhé správní řízení bylo složité, je vtělena již v samotné výši škody a opětovným zhodnocením této skutečnosti v rámci posouzení zavinění žalovaných na způsobené škodě by fakticky došlo k nepřípustnému dvojímu posouzení téhož (ne bisin idem). Žalovaní jsou veřejnoprávními korporacemi vybavenými odborným personálním substrátem. Jejich frekventovanou agendou je rozhodování dle předpisů správního práva, a to v zákonem stanovených lhůtách. Zákonodárce přitom výslovně uvažuje nad obtížností toho, kterého správního řízení a připouští v takových případech prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí [§ 71 odst. 3 písm. a) správního řádu]. Překračoval-li žalovaný 1 i prodloužené lhůty pro vydání rozhodnutí, a dopouštěl-li se dalších pochybení, nelze tato omlouvat s odkazem na složitost řízení poté, co byla složitost zohledněna v samotném kompenzačním řízení. Dále žalobce doplnil a upřesnil jednotlivá pochybení žalovaných, která rozdělil chronologicky s tím, že vynechal, dle jeho názoru zanedbatelná pochybení a ta, která byla beze zbytku popsána v žalobě. Řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] bylo zahájeno dne [datum] oznámením. Již od tohoto dne bylo tedy třeba v souladu s § 71 správního řádu vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, popř. ve 30denní či 60denní lhůtě. Žalobkyně v žalobě původně v čl. III. písm. A) bod 1. formulovala průtah ve správním řízení od [datum]–[datum]. Tento průtah však sahá až k výše uvedenému datu [datum], jelikož od tohoto data se určuje lhůta podle § 71 správního řádu. Žalovaný 1 tak v tomto případě vydal rozhodnutí až po více než 17 měsících, čímž se dopustil extrémního průtahu. K tomu přistupuje skutečnost, že v rozhodnutí ze dne [datum], č. j. KUJI [č. účtu], kterým žalovaný 2 zrušil napadené rozhodnutí žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM [č. účtu]-40, a řízení zastavil, dospěl tento orgán k závěru, že k vedení řízení není příslušným správním orgánem speciální stavební úřad dle ustanovení § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, který řízení za žalovaného 1 vedl, ale obecný stavební úřad. Celé řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] tedy bylo vedeno nepříslušným správním orgánem na základě chybného úsudku žalovaného 1, což mu dle názoru žalobkyně nutno přičíst k zavinění nepřiměřenosti délky správních řízení posuzovaných jako celek pro účely kompenzačního řízení. Řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] bylo v souladu s § 129 odst. 3 stavebního zákona přerušeno usnesením žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-33, vzhledem k tomu, že ke dni [datum] podal účastník řízení [jméno FO] žádost o dodatečné povolení stavby čímž bylo zahájeno řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu]. I přesto, že o této žádosti bylo pravomocně rozhodnuto ke dni [datum] rozhodnutím žalovaného 2 ze dne [datum], č. j. 2868/2016, ve spojení s rozhodnutím žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-131, žalovaný 1 ohlásil pokračování v tomto řízení až sdělením ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-35, a rozhodnutí ve věci vydal až [datum], tedy bezmála až po 3 měsících poté, co odpadl ve smyslu § 65 odst. 2 správního řádu, důvod přerušení řízení. I zde se žalovaný 1 dopustil dosud netvrzeného průtahu. Řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] bylo zahájeno dne [datum], přičemž na průtah od tohoto data skončený až vydáním rozhodnutí žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-23, žalobce poukazovala již v žalobě. Dne [datum] bylo žalovanému 1 doručeno odvolání proti rozhodnutí ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-23, které směřovalo také proti obsahu stanoviska vydaného HZS kraje [adresa]. Přestože žalovanému 2 bylo odvolání se spisem doručeno [datum], žalovaný 2 předložil věc Ministerstvu vnitra až [datum], tedy téměř až měsíc poté, co mu bylo doručeno odvolání. I toto prodlení žalovaného 2 mělo vliv na celkovou délku správních řízení. Po doručení odpovědi Ministerstva vnitra následně žalovaný 2 vydal rozhodnutí ze dne [datum], č. j. KUJI 9095/2010, kterým napadené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci [datum]. Žalovaný 1 však až [datum] vydal usnesení č. j. MUNMNM/[č. účtu]-35, kterým řízení přerušil na 90 dní a současně vyzval stavebníka k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby. Žalobkyně se domnívá, že nečinnost žalovaného 1 po více než 1 měsíc zde nelze hodnotit jinak než jako další z jeho pochybení, jímž přispěl k nepřiměřenosti délky celého řízení. I v důsledku toho bylo vydáno další rozhodnutí až dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-46, tedy až po více než 4 měsících po právní moci zrušujícího rozhodnutí žalovaného 2. Dalším dosud konkrétně netvrzeným pochybením bylo prodlení žalovaného 2 poté, co mu bylo žalovaným 1 doručeno ke dni [datum] odvolání účastníků řízení písemností ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-70. Vzhledem k tomu, že odvolání účastníků směřovalo též proti obsahu souhlasného stanoviska vypracovaného Krajskou hygienickou stanicí kraje [adresa], žalovaný 2 byl ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu povinen vyžádat potvrzení či změnu napadeného stanoviska Ministerstvem zdravotnictví. Tuto žádost žalovaný 2 podal dne [datum], tedy (opětovně) téměř až měsíc poté, co mu bylo doručeno odvolání žalovaným 1. Po doručení sdělení Ministerstva zdravotnictví žalovaný 2 vydal dne [datum] rozhodnutí, č. j. KUJI [č. účtu], kterým rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Následným meritorním rozhodnutím ve věci je však až rozhodnutí žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-84, tedy po téměř 6 měsících. Dle žalobce se jedná o další extrémní průtah, který způsobil žalovaný 1. Žalovaný 2 rozhodl o odvolání proti posledně uvedenému rozhodnutí rozhodnutím ze dne [datum], č. j. KUJI [č. účtu], kterým rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému 1. Rozhodnutí žalovaného 2 nabylo právní moci dne [datum]. Žalovaný 1 pak usnesením ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-93, přerušil řízení (a již poněkolikáté vyzval stavebníka k doplnění žádosti) v termínu do [datum], tedy téměř na 5 měsíců. Žalovaný tedy jednak prodléval s přerušením řízení déle než 2 měsíce, posléze přerušil řízení na dobu, již lze dle názoru žalobkyně považovat jen stěží za vyhovující požadavku bezprůtažnosti řízení kladeným na správní řízení § 6 odst. 1 správního řádu a následně ignoroval lhůtu § 88 odst. 1 správního řádu až do doby vydání příkazu ke zjednání nápravy žalovaným 2 k podnětu účastníků řízení [toto pochybení je rozebráno již v žalobě v čl. III. písm. B) bod 3.]. Poté, co krajský úřad potvrdil přerušení řízení rozhodnutím ze dne [datum] rozhodnutí, č. j. KUJI [č. účtu], přičemž dané rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum], žalovaný 1 vydal další meritorní rozhodnutí až dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-111, tedy po 4 a půl měsících, kdy opětovně překročil lhůtu stanovenou § 71 správního řádu. V důsledku všech výše uvedených pochybení tedy žalovaný 1 rozhodl meritorně po posledním zrušení jeho meritorního rozhodnutí až po jedenácti měsících, kterážto doba zjevně odporuje zásadám rychlosti a efektivity správního řízení. Velmi obdobně žalovaný 1 postupoval v řízení i nadále. Dne [datum] vydal usnesení, č. j. MUNMNM/[č. účtu]-115, kterým přerušil řízení do [datum] a vyzval pana [jméno FO] k doplnění podkladů. Rozhodl tak po více než 2 měsících po nabytí právní moci posledního (zrušujícího) rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum], č. j. KUJI [č. účtu], k němuž došlo dne [datum]. Lhůta, po níž mělo být řízení přerušeno tentokrát dokonce překročila 5 měsíců. Proti uvedenému usnesení žalovaného 1 bylo dne [datum] podáno odvolání, jež odvolací orgán obdržel až [datum] písemností žalovaného 1 ze dne [datum], č. j. MUNMNM/[č. účtu]-120. Žalovaný 1 zde překročil lhůtu stanovenou § 88 odst. 1 správního trojnásobně.

6. Soud ve věci vydal dne [datum] platební rozkazy č.j. [spisová značka] a č.j. [spisová značka], které však žalovaní napadli včas podaným odporem.

7. Druhý žalovaný vznesl dne [datum] námitku místní nepříslušnosti zdejšího soudu ve vztahu k jeho osobě s čímž žalobce nesouhlasil. O této námitce poté, co bylo odvolacím soudem sděleno, že o ní rozhodovat nebude, rozhodl soud usnesením ze dne [datum] č.j. [spisová značka] tak, že tuto námitku druhého žalovaného zamítl. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

8. Při jednáních potom žalobce ještě uvedl, že uplatnil při rozdělení uplatněného nároku mezi žalované subjektivní úvahu o zavinění, resp. podílu jednotlivých žalovaných na nepřiměřené délce správního řízení, která byla způsobena nejenom průtahy ve správním řízení, ale také nezákonnými rozhodnutími a dalšími pochybení správních úřadů, které žalobce ve své žalobě příkladmo uvedl. I neposkytnutí metodického pokynu nadřízeného správního orgánu se podílelo na nepřiměřené délce správního řízení, ale nelze je uchopit do určitého časového úseku. Na vznesenou námitku o nedostatku aktivní legitimace ze strany žalovaných žalobce uvedl, že aktivní legitimaci v tomto řízení má stát, a nikoliv jeho jednotlivé organizační složky.

9. Podáním ze dne [datum] potom žalobce ještě mimo jiné uvedl ke smírnému vyřešení věci, že s ohledem na oprávněnost svého nároku § 14 zák. č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích není oprávněn přistoupit na snížení uplatněného regresního nároku. Žalobce má povinnost řádné péče o majetek státu a při uplatňování regresních úhrad zde není prostor pro libovůli, přičemž zde není rozhodné, zda stát nahradil poškozenému újmu na základě předběžného projednání nároku nebo rozsudku soudu. Úprava regresní úhrady zajišťuje, aby důsledky způsobené škody dopadly na ty subjekty, jež škodu skutečně způsobily.

10. První žalovaný potom dne [datum] doplnil své vyjádření k žalobě tak, že žalobou tvrzený nárok žalobce, že při stanovení poměru, v jakém se na vniklé nemajetkové újmě podílely jednotlivé správní orgány, byla zohledněna veškerá pochybení uvedená v bodech [právnická osoba]) žaloby, není podložen žádnými průkaznými důkazy. Žalobce v předmětných částech žaloby pouze konstatuje jednotlivé úkony činěné v průběhu jednotlivých správních řízení a deklaruje jejich výsledek. Konkrétní poměr podílů obou úřadů resp. obou žalovaných na vzniklé nemajetkové újmě v poměru 90 : 10 jak žalobce tvrdí, není nikde v žalobě specifikován a ani způsob jak a z čeho žalobcem určen či dokonce vypočten, přičemž důkazní břemeno leží na žalobci. Žalobce tedy dle názoru žalovaného 1 neprokázal jakým způsobem "zohlednil veškerá pochybení" obou žalovaných uváděná v žalobním návrhu. Při vyhodnocení míry podílu zavinění na vzniklé nemajetkové újmě a stanovení jejího poměru by měl soud přihlédnout též k počtu úkonů činěných v jednotlivých řízeních, včetně těch odvolacích (neochota KÚ věc převzít a rozhodnout sám, přičemž na rozdíl od žalovaného 1 ve věci rozhodovala vždy ta stejná úřední osoba dokonale znalá věci). Žalovaný č. [hodnota] má zato, že Krajský úřad jako nadřízený a metodický orgán v dané věci adekvátně nevyhodnotil stav dané problematiky, když nevyužil možnosti nabízené mu např. v ust. § 90 odst. 1 písm. c/ zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, a nerozhodl věc sám, což přispělo dle názoru žalovaného č. [hodnota] podstatným způsobem k prodloužení celkové délky řízení, když jednotlivá rozhodnutí městského úřadu dál postupně rušil a vracel tomuto k dalším řízením a rozhodnutím.

11. Při jednání dne [datum] potom první žalovaný ještě doplnil, že má za to, že žaluje nepříslušný orgán státní správy, kdy žalobcem by mělo být [právnická osoba] jako ústřední orgán státní správy ve věcech územního plánování a stavebního řádu. Žalovaný 1. dále konstatoval, že stát dotováním, jak to nazývá žalobce, si zajišťuje výkon vlastní agendy, výkon státní správy, která by na orgánu samosprávních celků, která byla na orgány samosprávních celků přenesena zákonem. Nejedná se tedy o přidělování jakýchsi dotací, nýbrž o zajišťování plynulého plnění povinností státu na úseku státní správy prostřednictvím veřejnoprávních korporací, kterým na pokrytí těchto činností neúčelově finančně přispívá. Žalovaný nikdy neuváděl ani netvrdil, že by měl odpovídat toliko do výše prostředků nabytých právě ze státního rozpočtu. Chtěl však upozornit na z jeho strany vnímanou amorálnost požadavků žalobce na zaplacení úroků z prodlení. Regresní odpovědnost územního samosprávního celku nebo úřední osoby je odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem postiženého subjektu. Žalovaný 1. je připraven jednat o smírném vyřešení předmětu sporu, část jeho pochybení je nesporná, jak již ji ve svém přechozím vyjádření uznal a pokud by žalobce zcela přesně v žalobě vymezil zejména časově další konkrétní pochybení prvního žalovaného, je tento připraven případně i tyto uznat. Žalobce pouze odhaduje míru zavinění žalovaného 1. a žalovaného 2., a požaduje po žalovaném 1. a žalovaném 2. 100 % částky uhrazené žalobcem příslušným účastníkům správního řízení a zcela tak pomíjí případné časové prodlevy, které vznikly např. z důvodu přezkumu rozhodnutí Kuji [č. účtu] žalovaného č. [hodnota]. ze strany žalobce v roce 2008. Pokud by žalobce konkrétně vyčíslil pochybení žalovaných č. [hodnota] a č. [hodnota] a odečetl dobu, po kterou nemohli žalovaní konat, např. z důvodu přezkumu jejich postupu ze strany dalších správních orgánů, je žalovaný č. [hodnota] připraven k jednání s žalobcem. Jinak je na poškozeném žalobci, aby identifikoval míru účasti jednotlivých škůdců a tuto následně prokázal. Je zcela na žalobci, aby unesl důkazní břemeno svých tvrzení tak, aby nevzbuzovalo žádné pochyby, což se zatím nestalo. Žalobce v řízení dosud neprokázal míru zavinění prvního žalovaného tak, aby se dala vyjádřit výší požadovaného finančního plnění, jak požaduje v žalobě. Tvrzení žalobce, že drtivá většina tvrzených pochybení vznikla z důvodu na straně žalovaného 1., dle názoru žalovaného 1. na stanovení striktního podílu míry zavinění z tomu odpovídajícím vyčíslením finanční částky regresní náhrady beze vší pochyby nestačí. Je na žalobci svá tvrzení bezpochyby prokázat, a to jak ve vztahu k žalovanému č. [hodnota], tak ve vztahu k žalovanému č. [hodnota]. K části B, kde je žalovanému žalobcem vytýkáno, že celé řízení sp. MUNMNM/[č. účtu] bylo vedeno nepříslušným správním orgánem, na základě chybného posudku žalovaného č. [hodnota], první žalovaný uvedl, že je nucen konstatovat, že všechny nestandardní věci, jako že toto řízení mezi takové rozhodně patří, jsou konzultovány s nadřízeným správním orgánem, nelze tedy přičítat k tíži pouze a výhradně 1. žalovanému. Jenom opětovně připomínáme, že na straně žalovaného č. [hodnota] se podílelo více úředních osob na řízení a tyto přes veškerou příslušnou kvalifikaci nebyly schopny zajistit bezchybný postup v uvedeném stavebním řízení.

12. Druhý žalovaný při témže jednání doplnil své vyjádření k žalobě, když se připojil k některým námitkám ze strany prvního žalovaného, poukázal na to, že předmětem tohoto sporu je regres, který měla strana žalující vyplatit v souvislosti s rozhodnutím Městského soudu v Praze. Už tamější soud poměrně jednoznačně sdělil, že samotný případ byl poměrně komplikovaný, složitý, byly tam značné námitky vznesené samotnými účastníky, což samozřejmě mělo poměrně zásadní význam na celou dobu trvání správního řízení. Ani poslední doplnění ze strany žalující nepodalo jednoznačnou objektivní odpověď na to, o jaký rozsah vlastně prodlení nebo nečinnost se mělo jednat. Žalobce hovoří o tom, že přerušení je defacto špatně, má se vždycky rozmyslet, z jakého důvodu a na jakou dobu. Přes to přese všechno krom tohoto obecného stanoviska se žalující strana dále nevypořádává žádným způsobem s otázkou, jaké přerušení je považováno za přiměřené, proč k těm přerušením řízení docházelo a k tomuto strana žalující vůbec nepřikládá žádnou váhu. Pokud jde o rozdělení nároku mezi žalovanými, pak se žalobce spokojil s pouhým odkazem na judikaturu soudu, konkrétně pak na „Nález“ Nejvyššího soudu [spisová značka]. Žalobce žádným způsobem do dnešního dne nedefinoval a neuvedl fakticky rozsah prodlení. Pokud o prodlení hovoří, tak hovoří o tom, že k prodlení mělo dojít právě stranou žalovanou 1., přičemž žalovanému 2. není kladeno za vinu, že tento by byl v prodlení s nějakou lhůtou či se podílel na délce toho řízení. Je mu je kladeno za vinu, že nevedl metodicky, resp. neposkytl metodickou pomoc. V jakém rozsahu ta metodická pomoc měla být a jaký by měla význam, to se však ze žalobního návrhu v žádném případě žalovaní nedozvídají. Dle druhého žalovaného strana žalující neunesla a neprokazuje své důkazní tvrzení, jak ve smyslu požadavků na náhradu škody, tak defacto rozdělení uplatňovaného nároku mezi žalovanou 1. a žalovanou 2.

13. Žalobce při témže jednání reagoval, když uvedl, že k aktivní legitimaci se žalobce bezezbytku vypořádal s námitkami prvního žalovaného, stejně tak k námitce částečného financování. Žalobce uvedl, že příslušenství nepovažuje za amorální. Vyloženě se předpokládá, že při prodlení s tou částkou, která měla být žalobci již dávno uhrazena, se zkrátka a dobře, stejně jako u ostatních dlužníků, přiznávají i úroky z prodlení. Pokud se týče rozdělení nároku mezi žalovaného, tak žalobce uvedl, že je to poměrně složitá materie. Žalobce považoval za důležité ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], když žalobce dále uvedl, že rozdělení jednotlivého nároku mezi žalované v jeho podání zaznamenáno je neztotožnil se s argumentací, že by se měla nějakým způsobem matematicky rozdělovat částka jednotlivých prodlení. Žalobce mnoho pochybení tvrdil již v žalobě, následně i ve vyjádření a zastával názor, že všechna ta tvrzení mají ve svém souhrnu vést k tomu, že soud se ztotožní s argumentací žalobce o tom, že zavinění na straně žalovaných je dáno. Podle názoru žalobce se regres nedá spočítat matematicky tím způsobem, že by se spočítala jenom v období nečinnosti a pak by se přiznala poměrná částka toho regresu. Žalobce se domníval, že pokud soud nazná, že skutečně to řízení zavinil žalovaný 1. a částečně tedy i žalovaný 2., tak ta částka má být žalobci přiznána ze 100 %. K prokázání zavinění právě slouží ta jednotlivá pochybení menšího či většího rozsahu, a pokud většina těchto prodlení je na straně žalovaného 1., tak to má dle názoru žalobce vést k závěru o jeho zavinění, a tudíž právě přiznání té částky ze 100 % tak, jak to žalobce rozdělil. Žalobce tak nějak musí doufat, že se soud ztotožní s jeho rozdělením. Ke složitosti správních řízení žalobce uvedl, že složitost již byla zohledněna přímo v kompenzačním řízení a podle jeho názoru nyní nelze úspěšně argumentovat tím, že ta řízení byla složitá. Žalobce nemůže brát zřetel na to, že se na věci podílelo více úředních osob, neboť je třeba si uvědomit, že regresní úhrada podle zákona odpovědnosti státu za škodu je vícestupňová, takže pokud žalobce vymůže regres úspěšně po žalovaných, tak oni se zase poté mohou po jednotlivých úředních osobách domáhat regresu. Dále žalobce uvedl, že se domnívá, že to přerušení řízení má být na takovou dobu, aby se zvládlo právě rozhodnout ve lhůtě podle § 71, což vyplývá i ze zprávy veřejného ochránce práv, který se pozastavuje nad délkami přerušení jednotlivých řízení. Podle názoru žalobce řízení mělo být přerušeno v rámci dnů ne několika měsíců.

14. Žalobce ještě následně k výzvě soudu dne [datum] sdělil, že není schopen a bylo by nad rámec jeho povinností tvrzení „přiřadit“ k jednotlivým tvrzeným průtahům konkrétní sumu z celkově žalované částky, a to již jen z toho důvodu, že průtahy nebyly jediným tvrzeným pochybením na straně žalovaných. Řízení zatížené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce (ať již tato délka pramení primárně z průtahů rozhodujícího orgánu či nikoliv) je třeba chápat v kontextu jako jeden celek. Některá pochybení vyčítaná žalovaným lze označit relativně konkrétně (a žalobkyně tak učinila), u jiných ovšem není možné s matematickou přesností vyjádřit, jak se konkrétně a jednotlivě projevily na délce řízení a o kolik by bývalo mohlo být řízení kratší, pokud by žalované postupovaly jiným způsobem. Žalovanému 2. je např. v zásadní míře vyčítána absence metodické pomoci žalované 1., která je jen velmi obtížně kvantifikovatelná. Pokud by tak žalobce na základě výzvy soudu ve vztahu ke konečnému názoru nalézacího soudu nadhodnotil nebo naopak podhodnotil průtahy, které jsou žalovanému 2. vyčítány, sám by se mohl připravit o úspěch v té části žalované sumy, ve které se jeho představy o „ohodnocení“ jednotlivých průtahů a dalších žalobcem vytýkaných pochybení žalovaným (nezákonná rozhodnutí, absence metodické pomoci) nepotkaly právě s oním názorem soudu prvního stupně. Žalobce by si vyhověním výzvě soudu prvního stupně mohl sám uškodit, pokud by ze žalované částky pro průtahy vyčlenil jinou část než soud prvního stupně na základě svého eventuálního právního posouzení. Žalobce se domnívá, že na něho nelze klást břemeno tvrzení, které nelze unést a které ani nést nemá, a to ani pokud je žalobcem stát. Podle názoru žalobce učinil zadost své procesní povinnosti tvrzení v rovině vzniku a výši škody již v žalobě v bodu II., v němž vysvětlil a v podrobnostech odkázal na závěry nalézacích soudů rozhodujících v řízení o odpovědnosti státu a doložil příslušnými důkazy. Z těch se bez pochybností podává, jakým způsobem došlo ke vzniku škody a v jaké výši. Žalobce považuje za prokázané zavinění žalovaných a setrval na své argumentaci, i kdyby na straně soudu setrvaly pochyby o přesné výši škody zaviněné žalovanými, soud by neměl zamítnout žalobu pro neunesení důkazního břemene strany žalující, ale měl by výši náhrady škody sám určit podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu (§ 136 o. s. ř., § 2955 o. z.) s tím, že žalobce od počátku tvrdí, že činnost žalovaných je de facto výlučným faktorem nepřiměřené délky předmětných stavebních řízení.

15. První žalovaný ještě dne [datum] soudu sdělil, že přesto, že trvá na svých předchozích vyjádřeních zejména pak na tom, že žalobce neusnesl důkazní břemeno včetně přesného vyčíslení pochybení žalovaného č. [hodnota] vztahující se k části škody, kterou by měl nést žalovaný č. [hodnota], když nedokázala beze vší pochybnosti svá tvrzení podpořit důkazy, tak s ohledem zejména na délku sporu i skutečnost, že část pochybení žalovaného č. [hodnota] je nesporná, je žalovaný 1. přesto ochoten o části žalobního návrhu se žalobcem jednat za účelem dosažení případného smírného řešení věci. Za tímto účelem je žalovaný č. [hodnota] připraven jednat o smírném ukončení sporu a úhradě částky ve výši 181.294,20 Kč, což představuje 50% částky celkem nárokované žalobcem po žalovaných, a to bez povinnosti úhrady příslušenství žalobkyni.

16. Druhý žalovaný potom ještě soudu dne [datum] sdělil, že plně souhlasí jak s hodnocením stavu tvrzení a dokazování ze strany žalovaného 1), tak s popisem financování a výkonu státní správy v přenesené působnosti. Druhý žalovaný z vlastní zkušenosti může potvrdit i obtížnou dostupnost metodického vedení, pro které navíc neexistuje jednoznačný postup. Orgány samosprávy vykonávající státní správu v přenesené působnosti tak jsou do značné míry ponechány samy sobě, a to ze strany ústředních orgánů státní správy, jejichž úkolem by mělo být zajistit informovanost úřadů ohledně sporných či nejasných otázek v aplikaci právních předpisů i sjednocení rozhodovací praxe, nehledě již na možnost orgánů samosprávy dle potřeby a v rozumném čase získat od ústředního orgánu státní správy informace o skutečnostech a postupech v případech, které se v rozhodovací praxi daného orgánu samosprávy dosud nevyskytly. Druhý žalovaný se neubránil údivu, že zde stát namítá nemožnost splnění zlomku požadavků, které po žadatelích o náhradu škody a zejména nemajetkové újmy sám požaduje, a to v rámci předběžného projednání nároku na náhradu škody i jako procesní strana. Právě požadavky na rozdělení nároku na jednotlivé dílčí části s cílem zvýšit pravděpodobnost neúspěchu v některé z nich nebo „pitvání“ skutkového děje s požadavkem na vymezení přesné váhy jednotlivých příčin a jimi způsobené části škody (což kromě předchozího otevírá ještě možnost námitky, že žádná z takto izolovaných příčin nebyla sama o sobě v příčinné souvislosti se vznikem škody), jsou pro jednotlivá ministerstva v daných sporech typickou a pro stát jako arbitra pravidel a záruku poctivého výkonu veřejné správy krajně nedůstojnou procesní taktikou. Výzva soudu se nicméně podobným extrémním požadavkům na jasnozřivost, absolutní informovanost a nadlidské analytické schopnosti žalující strany ani neblíží a je zcela důvodná. Za situace, kdy sám žalobce postavil žalobu tímto způsobem a žaloval dva subjekty, u nichž není předpoklad solidární odpovědnosti, je naprosto logický a nezbytný požadavek na vymezení nároku, který lze jednoduše shrnout slovy: „co, po kom a proč žalobce požaduje“. Takový požadavek je také v principu splnitelný a skutečnost, že de facto jakékoliv rozdělení nároku na samostatně posuzované části zvyšuje riziko částečného neúspěchu ve věci, je přirozenou součástí postavení žalující strany. Takové riziko nese kterýkoliv žalobce a nemůže se mu vyhnout ani žalobce v tomto sporu. Odkaz na ustanovení § 136 o.s.ř. pak je zcela nepřípadný, dané ustanovení řeší případ, kdy lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, to však platí o nároku, který byl alespoň řádně tvrzen, tedy i vyčíslen. Právo a povinnost vymezit žalovaný nárok se týkají výlučně žalobce a je třeba tak učinit vůči konkrétnímu žalovanému. S ohledem na skutečnost, že je zde posuzován i výkon státní správy v přenesené působnosti žalovaným 2) jako celek, druhý žalovaný uvedl, že tato činnost byla ze strany žalobce opakovaně kontrolována, a to i v průběhu předmětného řízení. Kontroly se týkaly mimo jiné i vedení správních řízení. Ze strany žalobce přitom nebyly shledány žádné nedostatky. Dle názoru žalovaného 2) je tedy zřejmé, že žalobce mohl hrozící škodu zjistit a podílet se na prevenci jejího vzniku, ale neučinil tak. To dle názoru žalovaného zakládá spoluzodpovědnost žalobce a je v přímém protikladu s jeho požadavkem na plnou náhradu škody. Žalovaný 2) ještě připomněl, že by žalobce měl vzít do úvahy i dobu, po kterou fakticky probíhalo řízení před jiným ústředním orgánem státní správy, tedy Ministerstvem zdravotnictví. Žalovaný 2) vyjádřil přesvědčení, že ani v opakovaném rušení rozhodnutí žalovaného 1) a vrácení věci k novému projednání nelze spatřovat pochybení, resp. podílení se tímto jednáním na prodloužení celkové délky správních řízení. Opožděné odeslání žádosti o stanovisko, které je žalovanému ad 2) vytýkáno, pak bylo vyvoláno objektivními provozními důvody (dovolená zaměstnance) a samo o sobě průtahy nezpůsobilo, rozhodně ne v intenzitě, která by vyvolala vznik nároku na odškodnění nemajetkové újmy. Ohledně metodické pomoci odkazuje žalovaný 2) na skutečnost, že se jedná o činnost založenou na principu vymezení jednotlivých postupů v obecné rovině. Představy žalobce a žalovaného 1) ohledně role, kterou by měl žalovaný 2) v této oblasti hrát, se navíc diametrálně liší. Dle názoru žalovaného 1) měl žalovaný 2) rozhodnout sám, žalobce i Veřejný ochránce práv pak zřejmě mají na mysli jakousi poradenskou a odbornou pomoc s interpretací právních předpisů a poskytováním konkrétních rad k vedení řízení nad rámec poučení odvolacího orgánu. Pro první možnost nebyly dle názoru žalovaného 2) ani v jednom případě splněny procesní podmínky, druhá možnost interpretace pojmu „metodická pomoc“ pak popisuje to, co v oblasti přenesené působnosti státní správy skutečně chybí. Žalovaný 2) není ústředním orgánem státní správy a nemá oprávnění k autorizované interpretaci právních norem ani postavení tzv. garanta takové normy. Není tedy v silách žalovaného 2) ani stanovit pravidla „kdo na co a koho se může ptát a jak bude dotaz vyřízen“, ani garantovat správnost takové odpovědi a převzít odpovědnost za její důsledky. Cokoliv by žalovaný ad 2) v tomto směru učinil nad rámec postavení odvolacího orgánu ve správním řízení, by v konkrétním případě bylo zásahem do rozhodování prvostupňového správního orgánu a porušením zásady dvojinstančnosti správního řízení.

17. Z provedeného dokazování, a to z výpisu z účtu žalobce č. [č. účtu] vedeného ČNB soud zjistil, že žalobce dne [datum] uhradil na účet č. [č. účtu] částku 362 588,40 Kč.

18. Z předžalobních upomínek ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce uplatnil u každého žalovaného regresní nárok z titulu uvedeného v bodu 1. tohoto rozsudku s odůvodněním, které je totožné s textem žaloby. Žalovaní doručení těchto výzev nerozporovali.

19. Z Protokolu č. 2/19 o výsledku kontroly výkonu přenesené působnosti [adresa] na úseku územního rozhodování, stavebního řádu vyvlastněním a editace údajů v systému RÚIAN za období roku 2018 ze dne [datum] soud zjistil, že se k období projednávanému v tomto řízení, tj. od [datum] do [datum] nevztahuje.

20. Z Protokolu č. 4/2017 o výsledku kontroly výkonu přenesené působnosti [adresa] na úseku dopravy za období roku [datum] až [datum] soud zjistil, že předměte kontroly byl výkon působnosti silničního správního úřadu pro silnice II. a III. třídy v územním obvodu této obce. Kontrolována byla správní řízení týkající se příjezdů ze silnic III. třídy a místních komunikací k novostavbám rodinných domů žadatelů, týkající se částečných uzavírek či úplných či krátkodobých uzavírek místních komunikací, ale i silnic II. a III. třídy v obvodu působnosti obce s rozšířenou působností, dále týkajících se stanic měření emisí, registrací jednotlivě dovezených vozidel, vyřazení vozidel z provozu, přestupkových řízení na úseku zákona č. 56/2001 Sb. o pozemních komunikacích, udělení oprávnění řidičům pro taxislužbu. Dále byla kontrolována správní řízení dle zákona č. 183/2006 Sb. stavební řád pro silnice II. a III. třídy, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace, když žadateli v kontrolovaných správních řízeních byli Obec [adresa], [Jméno žalované], a dále na úseku správních řízení ve věci řidičských oprávnění či úseku městské hromadné dopravy. U zjištěných nedostatků na úseku zákona č. 56/2001 Sb. o pozemních komunikacích, na úseku zákona č. 247/2000 Sb. a na úseku správních řízení dle stavebního řádu, kde bylo [právnická osoba] [adresa] uloženo, aby rozhodoval pouze ve věcech, ve kterých je příslušný dle aktuálního znění zákona o pozemních komunikacích, byla doporučena opatření k odstranění nedostatků nevelkého významu.

21. Z Protokolu č. 3/2016 o výsledku kontroly výkonu přenesené působnosti [adresa] na úseku územního rozhodování, stavebního řádu vyvlastněním a editace údajů v systému RÚIAN za období roku 2015 ze dne [datum] soud zjistil, že pracoviště stavebního úřadu je vybaveno PC a další dostupnou technikou, je k dispozici program VITA, přístup k právním předpisem CODEXIS aj. Stavební úřad má přístup k údajům v katastru nemovitostí aj. Správní území stavebního úřadu zahrnuje 30 obcí pro výkon stavebně správní činnosti. Ve věci správních řízení na tomto úseku byly prověřeny spisy žadatelů 1. [tituly před jménem] [jméno FO] a [právnická osoba], [adresa], z roku 22. 2015, 2. [adresa], 3. [tituly před jménem] [jméno FO], [adresa], 4. [jméno FO], [adresa], 5. [jméno FO], [adresa], 6. [jméno FO], [adresa], 7. [právnická osoba]., [adresa], 8. [jméno FO], [adresa], 9. České telekomunikační infrastruktury, a.s., [adresa], 10. [adresa], 11. [jméno FO], [adresa]. To vše se závěrem, že při výkonu státní správy nebyly zjištěny takové závady, které by vyžadovaly přijetí nápravných opatření.

23. Z Protokolu č. 5/14 o výsledku kontroly výkonu přenesené působnosti [adresa] na úseku dopravy a silničního hospodářství, odboru dopravy a vnitřních věcí a odboru stavebního a životního prostředí ze dne [datum] soud zjistil, že předmětem kontroly byl mimo jiné výkon přenesené působnosti na úseku územního plánování a stavebního řádu dle zák. č. 183/2006 Sb. V kontrolovaném období, tj. rok 2013, byla činnost správního úřadu zajišťována 4 pracovníky, kteří měli zvláštní odbornou způsobilost. Byly kontrolovány spisy žadatelů Kraje [adresa], přičemž nebyly zjištěny žádné závady.

24. Z vyjádření prvního žalovaného adresovaného žalobci ze dne [datum] soud zjistil, že první žalovaný se vyjadřoval k řízení o odstranění stavby účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 v k.ú. [adresa] zahájenému z vlastního podnětu dne [datum] a vedeného pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu]. Na základě žádosti [jméno FO] o dodatečné povolení stavby ze dne [datum] stavební úřad zahájil dne [datum] řízení o dodatečné povolení stavby a současně řízení o odstranění účelové komunikace přerušil. V řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace vystupovali účastníci řízení, a to manželé [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] do roku 2011 samostatně s tím, že podávaná odvolání byla všemi podepsána. Žádosti o dodatečné povolení stavby účelové komunikace Krajský úřad Kraje [adresa] rozhodnutím ze dne 13. 1. 2016 KUJI 2868/2016 zamítl a stavební úřad byl v dalším řízení vázán jeho názorem. V současné době (tj. k [datum]) stavební úřad uvědomil účastníky o ukončení dokazování v řízení o odstranění stavby účelové komunikace a v závislosti na rozhodnutí nadřízeného orgánu lze předpokládat, že bude prvoinstančním orgánem vydáno rozhodnutí, kterým stavební úřad nařídí odstranění nepovolené stavby účelové komunikace. Účelová komunikace je od roku 2014 využívána sporadicky, pouze výjimečně pro soukromé potřeby jejího vlastníka, neboť provozovna odpadů, pro kterou měla komunikace sloužit, již není od roku 2014 (srpen) provozována s tím, že od roku 2010 byl provoz v této provozovně minimalizován, když převážná část provozovny byla přestěhována do jiné lokality. Předběžné opatření o zákazu vjezdu kamionů č.j. MUNMNM/[č. účtu]-12 ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] je nadále v platnosti a účinnosti a stavební úřad provádí namátkové kontrolní prohlídky. Komunikace není pro účely jízdy nákladních automobilů využívána. Stavební úřad v rámci řízení o dodatečném povolení stavby uložil vlastníkovi účelové komunikace zpracování statických posudků možných vlivů na sousední nemovitosti ve vlastnictví [jméno FO] a její dcery [jméno FO], z nichž vyplynulo, že provozem na účelové komunikaci nemůže dojít ke statickým poruchám na stavbě garáže a hospodářského objektu [jméno FO] s tím, že trhliny jsou převážně mezi těmito objekty, které na sebe navazují, a pravděpodobně vznikly již před zahájením provozu na účelové komunikaci vlivem různého sedání dvou samostatných objektů. Stavební úřad uvedl, že se snažil maximálně vést příslušná řízení v souladu s příslušnou zákonnou úpravou, nadřízený orgán nepřistoupil k možnostem, které mu poskytuje správní řád. Stavební úřad uznal některá svá pochybení s tím, že je obtížné postupovat vždy zcela bezchybně. Zásadně se neztotožnil s poškozenými v názoru, že stanovení lhůty 4 měsíců k doplnění žádosti není nezbytně nutná doba. Poukazoval na časově náročné doplnění podkladů ze strany žadatele. Poškozeným potom žádná průkazní majetková újma nevznikla. [jméno FO] aktivně a pravidelně využívala svých práv účastníka příslušných řízení s tím, že např. [jméno FO] se dle názoru stavebního úřadu do řízení zapojovala ryze formálním způsobem.

25. Ze Závěrečného stanoviska – opatření k nápravě zástupce veřejné ochránkyně práv [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] sp. zn. 4518/2013/VOP/MST soud zjistil, že se na něho obrátila [jméno FO] s upozorněním na pochybení, kterých se měli dopustit Krajský úřad [právnická osoba] a [právnická osoba] [adresa] při povolení a provozu zařízení ke sběru a výkupu odpadů na zde uvedených pozemcích. Zástupce VOP zahájil ve věci šetření s cílem prověřit tvrzení stěžovatelky a objasnit, zda ze strany uvedených úřadů nedochází k jednání v rozporu s právními předpisy. Z jeho závěru vyplynulo, že řízení o dodatečném povolení stavby pozemní komunikace na pozemku p.č. 2305/3 probíhá již po dobu téměř 6 let, přičemž tak dlouhé trvání správního řízení zástupce VOP považoval za neúnosné. Stěžovatelce bylo odepřeno poskytnutí kopie statického posudku, jakož i např. řízení bylo zatíženo vadami, když nebylo posouzeno účastenství stěžovatelky, nedošlo k řádnému vyhodnocení přístupových tras k zařízení a jeho soulad s předpisy stavebního práva, rozhodnutí bylo vydáno bez závěru zjišťovacího zařízení, manipulační plochy na zde uvedených pozemcích nemohou být legálně užívány pro provoz zařízení ke sběru a výkupu odpadu. Na zprávu zástupce VOP o šetření podnětu stěžovatelky zareagoval pouze Krajský úřad a stavební úřad se ke zprávě nevyjádřil, což pro zástupce VOP znamenalo, že žádná opatření k nápravě zjištěných pochybení stavební úřad nepřijal. Řízení o dodatečném povolení pozemní komunikace na pozemku p.č. 2305/3 již trvá 7 let (ke dni zpracování tohoto stanoviska, tj. [datum]), aniž by bylo o žádosti pravomocně rozhodnuto. Nepřiměřená délka tohoto správního řízení přetrvává. Zástupce VOP zde předkládá možnosti, kterými může Krajský úřad k uzavření věci přispět s tím, že pokud by další rozhodnutí stavebního úřadu shledal nesprávný či nezákonný, což by vedlo k jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání stavebnímu úřadu dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, potom by Krajský úřad k tomuto kroku měl přistoupit až tehdy, nebude-li možné odvoláním napadené rozhodnutí změnit na základě ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Odvolací správní orgán by ke zrušení a vrácení věci k novému projednání neměl v žádném případě přistupovat pouze z formálních důvodů, kdy je mu k dispozici dostatečné množství podkladů pro vlastní, byť odlišné rozhodnutí ve věci samé. Možnost odvolacího správního orgánu změnit napadené rozhodnutí nebo jeho část, je výrazem zájmu na hospodárnosti a rychlosti řízení. Jde-li o poslední odvolací rozhodnutí Krajského úřadu ze dne [datum] č.j. KUJI [č. účtu] pak ani zástupce VOP neshledal důvod, proč bylo nutno řízení vracet stavebnímu úřadu k novému projednání kvůli změně skutkového stavu. Pokud projednávaná pozemní komunikace nemohla nově sloužit deklarovanému účelu užívání – zajištění přístupu ke sběrně odpadů na zde uvedených pozemcích, mohl Krajský úřad sám napadené rozhodnutí změnit a žádost zamítnout, nebo vyzvat stavebníka, aby žádost v přiměřené lhůtě uvedl do souladu se skutečností. Za přiměřenou lhůtu k provedení nijak komplikované úpravy projektové dokumentace spočívající v doplnění nového účelu užívání zde uvedených pozemků, potom zástupce VOP v žádném případě nepovažoval lhůtu cca 5 měsíců, která byla černému stavebníkovu určena usnesením stavebního úřadu ze dne [datum] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-115. Zástupce VOP považoval ze nezbytné, aby stavební úřad podezření na porušování předpisů stavebního práva prošetřil a o svých zjištěních zástupce VOP informoval. Krajskému úřadu navrhl, aby v rámci odvolacího řízení podnikl veškeré kroky, aby sám mohl správní řízení definitivně ukončit a rozhodnutí buď potvrdit, nebo jej změnit a žádost o dodatečné povolení tím zamítnout. V případě zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání stavebnímu úřadu potom je povinen řádně ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč sám řízení nedoplnil a definitivně nerozhodl. Je povinností obou úřadů usilovat o dodržení zásad správního řízení včetně rychlého vyřízení věci.

26. Ze zprávy [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že tento úřad souhlasil s návrhem projektové dokumentace stavby „účelová komunikace na pozemku p.č. 2305/3 k.ú. [adresa] – po doplnění červenec 2011, přičemž svůj souhlas vázal na splnění podmínky, že účelová komunikace může být využita k průjezdu maximálně 4 nákladních automobilů za den, a to pouze v denní době od 6:00 hod. do 22:00 hod. Dle projektové dokumentace délka komunikace je 80 m, šířka 4,1 m. Povrch části komunikace od silnice II/360 po zadní úroveň RD investora [jméno FO] je ze zámkové dlažby a dále je povrch z asfaltobetonu. Mezi zámkovou dlažbou a asfaltem je pásová vpusť. Účelová komunikace bude sloužit výhradně k potřebě vlastníka (nejedná se o veřejnou komunikaci, je osazena vstupní brána, oplocení), tedy k obsluze rodinného domu a hospodářského objektu majitele a v omezené míře k využití této komunikace k dopravní obsluze skladu barevných kovů a zpevněné plochy s lapolem. Oproti původní předložené dokumentaci účelové komunikace ze [datum] došlo k zásadní změně v tom, že zařízení pro výkup, shromažďování a sběr kovového (železného) odpadu umístěné tehdy na zde uvedených pozemcích, bylo v březnu 2010 přesunuto asi o 50 m dále od obytné zástavby na jiné plochy, přičemž k tomuto nově umístěnému zařízení existuje jiná přístupová komunikace. Původní souhlasné stanovisko KHS ze dne [datum] bylo vydáno mimo jiné také na základě výsledků provedeného měření hluku z nasimulovaného tehdy běžného a maximálního provozu zařízení k nakládání s odpady umístěného na dřívějších pozemcích.

27. Ze zprávy Ministerstva dopravy ze dne [datum] soud zjistil, že toto ministerstvo obdrželo podnět paní [jméno FO] k přezkoumání rozhodnutí odboru dopravy silničního hospodářství KÚ kraje [adresa] ze dne [datum] č.j. KUJI [č. účtu], ODSH 408/2008-Šed./RODV, kterým bylo rozhodnuto v odvolacím řízení o rozhodnutí MěÚ [adresa] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40 ze dne [datum] s tím, že tento orgán nebude zahajovat přezkumné řízení. Ze spisu Krajského úřadu zjistil, že úřad celou situaci vyhodnotil správně, že se v daném případě skutečně jedná o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru a skutečnost, že komunikaci užívají i jiní uživatelé za účelem odvozu šrotu neznamená, že se jedná o účelovou komunikaci veřejně přístupnou. Vlastník komunikace umožňuje přístup pouze vybraným uživatelům za účelem naplnění svých obchodních aktivit. Tím naplňuje znaky tzv. neveřejně přístupné účelové komunikace, neboť si rozsah a způsob jejího užití stanoví výlučně sám. Neveřejně přístupné účelové komunikace nepatří do působnosti speciálního stavebního úřadu a Krajský úřad jako nadřízený speciální stavební úřad nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí MěÚ zrušit a celé řízení zastavit.

28. Z rozhodnutí Krajského úřadu [právnická osoba] ze dne 30. 10. 2008 KUJI 44414/2008, ODSH 408/2008-Šed./RODV, soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto v odvolacím řízení o rozhodnutí MěÚ [adresa] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40 ze dne [datum], a to na základě odvolání [jméno FO], že napadené rozhodnutí se potvrzuje a odvolání se zamítá s odůvodněním, které uvedl soud shora v obsahu zprávy Ministerstva dopravy ze dne [datum].

29. Z rozhodnutí MěÚ [adresa], odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu ze dne [datum] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-12 soud zjistil, že tento úřad přikázal [jméno FO], nar. [datum], zdržet se užívání účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 v k.ú. [adresa] k jízdám nákladních automobilů, a to i jiných provozovatelů, zejména pro příjezd na pozemek p.č. 3538/7 a objektům na pozemcích p.č. 3538/5, 3538/6, v k.ú. [adresa], vyjma obsluhy rodinného domu čp. [adresa] a jeho zahrady na pozemku p.č. 2305/1 v k.ú. [adresa]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

30. Z Protokolu č. 06/08 o výsledku mimořádné kontroly výkonu přenesené působnosti [adresa] na úseku územního rozhodování a stavebního řádu ze dne [datum] soud zjistil, že předmětem kontroly byla ukončená správní řízení týkající se podnikatelské činnosti [jméno FO], IČO [IČO], přičemž kontrolované období byl rok 2007 až duben 2008. Tento protokol se k projednávané věci v tomto řízení nevztahuje.

31. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobou ze dne [datum] se žalobci [jméno FO], narozená [datum], [jméno FO], narozená [datum], a [jméno FO], narozený [datum], domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 742 648,50 Kč vůči České republice – Ministerstvu pro místní rozvod ev. České republice – Ministerstvu dopravy. Žalobci uvedli, že jsou spoluvlastníky, příp. vlastníky, pozemků p.č. 2303/1, 2303/3, 2304/1, 2304/6, stavby čp. 589 na pozemku p.č. 2303/1, stavby garáže na pozemku p.č. 2303/3 a pozemků p.č. 2303/2, 2304/2 a 2304/3 včetně stavby bez čp/če, to vše v k.ú. [adresa]. Na pozemku p.č. 2305/3 v k.ú. [adresa], který přímo sousedí s pozemky žalobců a jejich stavbami, v roce 2006 byla vystavěna účelová komunikace bez povolení stavebního úřadu. K řízení o dodatečném povolení stavby došlo až poté, co bylo zahájeno řízení o odstranění stavby této komunikace ze strany stavebního úřadu. Žadatelem a stavebníkem účelové komunikace je [jméno FO], IČO [IČO]. Žalobci se dodatečnému povolení účelové komunikace bránili a brání, protože provoz na této komunikaci má negativní vliv na nemovitosti žalobců a pohodu jejich bydlení. Stavba účelové komunikace slouží a sloužila pro příjezd nákladních automobilů k ploše p.č. 3538/7 v k.ú. [adresa] pro dočasné skladování vykoupených barevných kovů a pro příjezd k hospodářské budově stavebníka. Jedná se o zařízení ke sběru a výkupu odpadů v k.ú. [adresa] na pozemcích zde uvedených, a to i nebezpečných, ačkoliv se tato komunikace nachází v obytné zóně mezi rodinnými domy, což je mimo jiné i v rozporu s územním plánem [adresa]. Dále žalobci podrobně popsali průběh řízení o odstranění, resp. dodatečné povolení stavby s tím, že řízení o odstranění stavby účelové komunikace bylo zahájeno již dne [datum] a pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení účelové komunikace bylo vydáno teprve [datum]. Žalobci uvedli, že z přehledu podrobně popsaného průběhu správního řízení vyplývá, že stavební úřad, jakož i krajský úřad opakovaně nedodržovali lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené v § 71 správního řádu. Řízení je vedeno více než 9,5 let a jsou tam patrné zcela zásadní a nedůvodné průtahy. Žalobci uvedli, že délka řízení zasahuje do jejich práv a uplatnili nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, přičemž zachovali všechny zákonné lhůty. Postup stavebního úřadu popsaný v žalobě je nutno považovat za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Znovu uvedli, že správní řízení bylo zahájeno dne [datum], přičemž následně bylo [datum] přerušeno bez určení délky přerušení. Stavební úřad následně byl nečinný až do [datum], kdy vydal rozhodnutí o zákazu užívání účelové komunikace pro nákladní automobily. O odstranění stavby účelové komunikace však nerozhodl. Dne [datum] stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby účelové komunikace, přičemž první rozhodnutí o dodatečném povolení stavby účelové komunikace bylo vydáno až [datum]. Podanému odvolání krajský úřad vyhověl, neboť se stavebnímu úřadu nepodařilo dostatečně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je tak zřejmé, že stavební úřad porušil ustanovení správního řádu stanovující jednak lhůty pro vydávání správních rozhodnutí a jednak ustanovení stanovující správnímu orgánu povinnost zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Vznik nemajetkové újmy na straně žalobců tedy vyplývá již ze samotné existence nepřiměřené délky řízení (nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě). Dle žalobců nemajetková újma u nich vznikla jako následek nevydání rozhodnutí o odstranění/dodatečné povolení stavby v době stanovené správním řádem a spočívá vedle nejistoty ohledně výsledku správního řízení i v narušení kvality jejich osobního života způsobem zde popsaným. Předmětný spor totiž má přímý vliv na existenci, rozsah a výkon jejich vlastnického práva, jelikož od realizace stavby v roce 2006 jsou nuceni žít v nejistotě a obavách ohledně dalších škod přímo hrozících jejich majetku. Dle žalobců nesprávným úředním postupem ze strany správních orgánů, které do dnešního dne pravomocným rozhodnutím neskončily řízení o odstranění předmětné nezákonné stavby, je již 10 let zasahováno do jejich práva na pohodu bydlení a na kvalitní prostředí, jelikož jsou nuceni trpět emise a hluk nákladní dopravy provozované v obytné čtvrti. Žalobci tak v souladu s § 14 zák. č. 82/98 Sb. dne [datum] uplatnili u žalovaného nárok o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění jakožto od úřadu, který dle § 6 odst. 2 cit. zák. jedná jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle přesvědčení žalobců tímto úřadem je Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, ale pokud by soud dospěl k jinému závěru, potom navrhli jako žalovaného Českou republiku – Ministerstvo dopravy. Tímto ministerstvem byl dne [datum] nárok žalobců zamítnut. Za majetkovou újmu vzniklou popsaným nesprávným úředním postupem požadovali žalobci poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v celkové výši 742 648,50 Kč. Poukázali na to, že předmět správního řízení pro žalobce má vysokou důležitost a správní řízení trvalo více než 111 měsíců. Účelová komunikace ohrožuje majetek žalobců a má rozhodující vliv na kvalitu jejich bydlení. Ze sdělení soudu ze dne [datum] č.j. [spisová značka] soud sdělil, že nadále bude v řízení jednat s organizační složkou státu, a to Ministerstvem dopravy, a to s ohledem na to, že k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu ohledně stavby pozemní komunikace došlo v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto ústředního orgánu. Žalovaný stát – Ministerstvo dopravy se žalobou nesouhlasilo. Za nesporné stát označil, že žalobci u něho dne [datum] uplatnili nárok ve výši 652 612 Kč. Žalovaný nárok jako nedůvodný neuznal, přičemž odkazoval na své vyjádření ze dne [datum], ve kterém popisuje průběh celého řízení a odůvodňuje svoje úvahy, ze kterých v této záležitosti vycházel. Zdůraznil, že v daném případě nelze aplikovat článek 6. odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na něj navazující judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu včetně Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010 na nepřiměřenou délku posuzovaného správního řízení. Žalobci v replice ze dne [datum] nesouhlasili s tvrzením Ministerstva dopravy, že výkon jejich vlastnického práva nebyl v řízení o dodatečném povolení účelové komunikace dotčen, poukazovali na to, že nepovolená stavba komunikace byla užívána k přepravě odpadů a kovového odpadu, znečištěného nebezpečného odpadu, přičemž odkazovali na rozhodnutí KÚ kraje [adresa] ze dne [datum] sp. zn. KUJI [č. účtu] a vyjádření KHS kraje [adresa] ze dne [datum] sp. zn. KHSV/07059/204/ZR/HP/Jur. Žalobci byli obtěžováni hlukem, spalinami z projíždějících automobilů, docházelo k popraskání zdiva na nemovitostech ve vlastnictví žalobců, žalobci byli po celou dobu řízení ponecháni v nejistotě ohledně toho, zda dalším využíváním účelové komunikace bude docházet k dalšímu poškození nemovitostí a bránění v užívání těchto nemovitostí. Účelová komunikace se nachází ve všeobecně obytném území, které není nijak uzpůsobené pro tento druh dopravy a není zabezpečen proti úniku odpadů do okolí. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že v jejich případě nesprávným úředním postupem v řízení o odstranění/dodatečném povolení stavby účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 v k.ú. [adresa] je zasaženo jejich vlastnické právo a jsou tak splněny všechny podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup způsobený průtahy v řízení. V průběhu soudního řízení zemřel žalobce [jméno FO]. Jeho procesní nástupkyní se stala žalobkyně [jméno FO]. V doplnění žaloby ze dne [datum] potom žalobkyně uvedly, že po celou dobu byli ony i zemřelý [jméno FO] účastníky celých řízení po odstranění stavby účelové komunikace i řízení o jejím dodatečném povolení, a to od jejich počátku až do jejich konce včetně odvolacích řízení z titulu vlastnického práva k sousedním pozemkům specifikovaným v žalobě. Obě žalobkyně jsou potom zúčastněnými osobami v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nařízení odstranění účelové komunikace vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka], jehož i řízení o kasační stížnosti stavebníka vedeného NSS v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně potom vyčíslily nároky na odškodnění v návaznosti na jednotlivá správní řízení, poukazovaly na nepřiměřenou délku správních řízení, zejména řízení o dodatečném povolení, resp. odstranění stavby, vedené od roku 2006 a skončené v roce 2016, v jehož průběhu bylo vydáno 6 nezákonných rozhodnutí následně zrušených odvolacím orgánem, přičemž se nejednalo o řízení, která by svojí složitostí odůvodňovala délku správních řízení přesahující 10 let. Odškodnění žalobkyně požadovaly pouze za správní řízení. Rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka] potom Obvodní soud pro [adresa] uložil žalované České republice – Ministerstvu dopravy povinnost zaplatit první žalobkyni [jméno FO] částku 281 368,90 Kč a druhé žalobkyni [jméno FO] částku 140 684,45 Kč, návrh první žalobkyně na zaplacení částky 213 730,10 Kč a druhé žalobkyni na zaplacení částky 106 865,05 Kč zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí soud odůvodnil tak, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení jako celek neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné jeho ukončení zpravidla očekávat. V řízení bylo prokázáno, že na pozemku parc. č. 2305/3 v k.ú. [adresa] byla realizována stavba komunikace, jež se dotkla nemovitostí ve vlastnictví žalobkyň a právního předchůdce žalobkyně a) pana [jméno FO]. Žalobkyně požadují přiměřené zadostiučinění pouze za uvedená správní řízení, nikoliv i za dobu, po kterou trval přezkum správního rozhodnutí soudem ( jak je uvedeno výše). Z tohoto důvodu je organizační složkou, která je oprávněna za stát jednat, Ministerstvo dopravy, do jehož gesce daná oblast státní správy spadá. Z tohoto důvodu je nedůvodná námitka žalované, že v daném sporu by za stát mělo jednat Ministerstvo financí a nikoli Ministerstvo dopravy. Lze konstatovat, že uvedená správní řízení vykazovala zcela nepřiměřenou a až alarmují délku, a ta je důsledkem činnosti příslušných správních orgánů. Žalobkyně a pan [jméno FO] byli účastníky správního řízení, neboť byli a žalobkyně i nadále jsou vlastníky nemovitostí, jichž se správní řízení přímo týkala. V řízení bylo prokázané, že stavba účelové komunikace měla vliv na nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň a pana [jméno FO] (účelová komunikace je zbudovaná v těsné blízkosti jejich nemovitostí, při průjezdech nákladními automobily dochází obtěžováni hlukem, otřesy, pozemky jsou zamořovány škodlivými zplodinami z výfukových plynů, došlo k zásahu do jejich práva na pohodu bydlení, práva na zdravé životní prostředí). Z tohoto důvodu se soud zabýval otázkou, zda ve správním řízení o odstranění nepovolené stavby účelové komunikace ( na které navazoval soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu) a řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace, jehož se žalobkyně a pan [jméno FO] účastnili z důvodu svého vlastnického práva k sousedním pozemkům a na nich stojí stavby domu a garáže, jehož se předmětné správní řízení týká, zda jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Soud uzavírá, že konečný výsledek obou správních řízení pro výkon vlastnického práva žalobkyň a pana [jméno FO] měl přímý vliv na existenci, rozsah a výkon jejich práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejich právu je v řízení rozhodováno a toto právo je soukromoprávní povahy, neboť je jím přímo zasahováno do jejich vlastnického práva k nemovitostem. Stavba účelové komunikace v těsné blízkosti jejich nemovitostí přímo zasahuje do nemovitostí v jejich vlastnictví (při průjezdech nákladními automobily dochází obtěžováni hlukem, otřesy, pozemky jsou zamořovány škodlivými zplodinami z výfukových plynů, došlo k zásahu do jejich práva na pohodu bydlení, práva na zdravé životní prostředí). Za této situace na daná správní řízení je aplikovatelný č. [hodnota] odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích). Jelikož z tohoto ustanovení vychází i Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum], je možné na danou část správního řízení aplikovat i závěry vyplývající z tohoto Stanoviska ( srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Žalobkyně a pan [jméno FO], kteří byli účastníky předmětných správních řízení, se o nepřiměřenou délku správní řízení nijak nepřičinili. Lze uzavřít, že pokud správní řád pro rozhodnutí správního orgánu stanoví lhůtu bez zbytečného odkladu, popřípadě v délce nejpozději 30 dnů od zahájení řízení a ve zvlášť složitých případech až 60 dnů ( ve stavebním řízení je každá z těchto lhůt delší o 30 dnů), je doba řízení, pokud jde o správní řízení o odstranění stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] a sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] v délce cca 2 let a 8 let zcela nepřiměřená a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Rovněž v řízení o dodatečné povolení stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] je doba cca 7 let zcela nepřiměřená a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. V tomto případě dospěl soud k závěru, že nemajetková újma, která žalobkyním a panu [jméno FO] v důsledku správních řízení vznikla, dostoupila takové hranice, kdy se její nahrazení jiným způsobem jeví soudu jako zcela nedostačující, byť se žalovaná za nepřiměřeně dlouhou dobu správního řízení omluvila. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého správního řízení o odstranění stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] a sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] a řízení o dodatečné povolení stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], kterou žalobkyně a pan [jméno FO] tvrdili, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správních řízení i jimi vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozeným žalobkyním a původnímu žalobci [jméno FO] poskytnout zadostiučinění. Při stanovení výše finanční kompenzace správního řízení o odstranění stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] a sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Řízení pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] trvalo od [datum] do [datum], tedy 1 rok, 11 měsíců a 13 dní. Za přiměřenou částku soud považuje pro každou z žalobkyň částku 14 645,40 Kč. Při výpočtu nemajetkové újmy za další správní řízení o odstranění stavby, které se týkalo téže stavby a probíhalo pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] od [datum] do [datum], soud vycházel ze základní částky, která činí 15 000 Kč za každý rok řízení, resp. 1 250 Kč za každý měsíc řízení. Tuto částku soud již nijak nesnižoval s ohledem na skutečnost, že již dříve řízení o odstranění stavby probíhalo a za počáteční stádium správního řízení došlo ke nížení částky již u předchozího správního řízení. Tato část správního řízení trvala 8 let, 1 měsíc, 4 dny, základní částka přiměřeného zadostiučinění tedy činí 121 416,40 Kč (120 000 Kč, 1 250 Kč a 166,40 Kč). Žalobkyně výši újmy za toto období vyčíslily na 26 250,75 Kč za toto řízení pro jednu osobu, z tohoto důvodu soud každé z žalobkyň přiznal za toto období pouze 26 250,75 Kč. Pokud jde řízení o dodatečné povolení stavby pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], tak toto řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum], tedy trvalo 6 let, 9 měsíců, 18 dnů. Žalobkyně výši újmy za toto období vyčíslily na 202 500 Kč za toto řízení pro jednu osobu, soud však každé z žalobkyň přiznal za toto období pouze 86 998,80 Kč. Každé z žalobkyň by tak náležela celková částka nemajetkové újmy za všechny správní řízení ve výši 127 894,95 Kč. Tuto částku soud zvýšil o 30 %, neboť správní řízení o odstranění stavby a s nimi související řízení o dodatečné povolení stavby trvala ve svém důsledku cca 10 let, než došlo k pravomocnému ukončení řízení o odstranění stavby. Zároveň tuto částku soud ponížil o 40 % s ohledem na složitost věci a její projednávání na více stupních. Žalobkyně a pan [jméno FO] k průtahům a celkové délce řízení nijak nepřispěli, nečinili žádné obstrukce, pouze podávali opravné prostředky proti jednotlivým rozhodnutím. Z tohoto důvodu nebyla základní částka zadostiučinění nijak modifikována. Pokud jde o postup správních orgánů, zde soud základní částku zvýšil o 10 %, neboť přihlédl k tomu, že zejména v řízení o povolení stavby bylo rozhodnutí stavebního úřadu 6x zrušeno, přičemž až v posledním rozhodnutí krajský úřad rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl. Mezi jednotlivými rozhodnutími je časový odstup neodpovídající povaze správního řízení. Pokud jde o význam správního řízení pro žalobkyně a pana [jméno FO], zde soud opět přistoupil ke zvýšení základní částky o dalších 10%, neboť z průběhu správního řízení vyplynulo, že předmětná správní řízení měla pro ně velký význam, neboť používání účelové komunikace se negativně dotýká stavu jejich nemovitostí, dochází obtěžováni hlukem, otřesy, pozemky jsou zamořovány škodlivými zplodinami z výfukových plynů, došlo k zásahu do jejich práva na pohodu bydlení, práva na zdravé životní prostředí, a to již po dlouhou dobu. Rovněž u žalobkyně a) a pana [jméno FO] měla správní řízení zvýšený význam i s ohledem na jejich věk, v době, kdy řízení o odstranění stavby bylo pravomocně ukončeno (tj. dne [datum]), měla žalobkyně cca 75 let a pan [jméno FO] cca 83 let. Z tohoto důvodu je základní částka 127 894,95 Kč zvýšena o celkově 10 % na částku 140 684,45 Kč pro každou z žalobkyň. K odvolání žalovaného státu potom Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka] rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že ve vztahu k první žalobkyni žalobu zamítl ještě ohledně částky 32 928,70 Kč a ohledně částky 248 440,20 Kč rozsudek potvrdil. Ve vztahu ke druhé žalobkyni potom žalobu zamítl ještě ohledně částky 26 536,25 Kč a ohledně částky 114148,20 Kč rozsudek potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému státu uložil povinnost zaplatit žalobkyním náklady řízení před soudy obou stupňů, a to první žalobkyni celkem částku 39 506,50 Kč a druhé žalobkyni celkem částku 30 141,10 Kč. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu potom plyne, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění stran průběhu jednotlivých řízení o odstranění stavby, resp. o vydání dodatečného stavebního povolení a správně zjistil, že první řízení o odstranění stavby bylo zahájeno dne [datum] a bylo pravomocně skončeno [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí krajského úřadu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí městského úřadu o odstranění stavby a řízení bylo zastaveno. Žalobkyně ad a) se následně domáhala přezkumu tohoto rozsudku a zároveň žalobkyně a pan [jméno FO] podali [datum] podnět k zahájení dalšího řízení o odstranění stavby, které bylo zahájeno dne [datum]. V průběhu tohoto řízení o odstranění stavby podal stavebník žádost o vydání dodatečného stavebního povolení, městský úřad dne [datum] oznámil zahájení řízení o vydání dodatečného stavebního povolení a současně přerušil řízení o odstranění stavby. Řízení o vydání dodatečného stavebního povolení bylo pravomocně skončeno dne [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum], jímž bylo změněno rozhodnutí městského úřadu ze dne [datum] o vydání dodatečného stavebního povolení a žádost stavebníka o jeho vydání byla zamítnuta. Následně bylo pokračováno v řízení o odstranění stavby, které bylo pravomocně skončeno dne [datum] poté, co krajský úřad potvrdil rozhodnutí městského úřadu ze dne [datum] o odstranění stavby. Stavebník proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu podal žalobu, řízení, o níž se před Krajským soudem v Brně zúčastnily žalobkyně. Stavebníkova žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum] zamítnuta, proti tomuto rozhodnutí stavebník brojí kasační stížností, řízení, o níž se účastní i žalobkyně a o které dosud nebylo rozhodnuto. Z těchto skutkových zjištění proto vychází i odvolací soud. Ustanovení § 129 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do [datum], řeší postup stavebního úřadu a povinnosti vlastníka stavby postavené bez příslušného povolení. [adresa] předpokladem pro případné dodatečné povolení „černé stavby“ je podaná žádost vlastníka (stavebníka) o její dodatečné povolení (má-li zájem na tom, aby tato odstraněna nebyla) se stanovenými podklady a vlastníkem stavby prokázání splnění hmotněprávních podmínek dle § 129 odst. 2 citovaného zákona, přičemž důkazní břemeno leží výlučně na vlastníkovi (stavebníkovi) a nikoli na stavebním úřadu. Výsledek řízení o dodatečném povolení je tak svým způsobem „předběžnou otázkou“ pro rozhodnutí o odstranění stavby. Veškerou iniciativu v uvedeném směru stavební zákon předpokládá ze strany vlastníka či stavebníka nepovolené stavby, neboť zákonem předpokládaný stav byl porušen právě jeho počínáním a lze na něm spravedlivě požadovat, aby on sám prokázal, že následky jeho protiprávního jednání nevedou k porušení veřejných zájmů. Pokud tato osoba nesplní zákonnou povinnost uloženou jí § 129 odst. 2 a 3 citovaného zákona, tj. neprokáže splnění všech v něm stanovených podmínek, nelze stavbu dodatečně povolit. Podstatou řízení dle § 129 odst. 3 citovaného zákona (tj. řízení o dodatečné povolení stavby) je uvedení právního a faktického stavu do souladu, a to buď nařízením odstranění této stavby, nebo vydáním dodatečného povolení. Soud I. stupně posuzoval shora uvedená tři správní řízení jako řízení samostatná vymezená svým začátkem a koncem. Z hlediska formálního, resp. z hlediska procesních předpisů se vskutku jedná o tři samostatná řízení, nicméně ve smyslu závěrů, k nimž se přihlásil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2330/16, je pro účely rozhodnutí o žalobou uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedená řízení tato nutné považovat za řízení jediné, které - pokud jde o jeho část vedenou před správními orgány, za níž se žalobkyně domáhají odškodnění - skončilo až rozhodnutím krajského úřadu ze dne [datum], jež nabylo právní moci o dva dny později. Odvolací soud nadále řešil otázku, zda uvedená tři správní řízení, v nichž byla řešena nepovolená stavba postavená na pozemku sousedícím s nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyň a právního předchůdce žalobkyně ad a), jako celek vymezený jejich počátkem dne [datum] a koncem [datum], na který navazoval soudní přezkum, jehož se žalobkyně účastnily, je podřaditelné pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zda na něj lze aplikovat závěry Stanoviska. Odvolací soud došel k závěru, že na projednávanou věc je třeba vztáhnout závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], neboť v případě žalobkyň a [jméno FO] s tím, že v namítaných řízeních ve vztahu k žalobkyním a panu [jméno FO] jako vlastníkům sousedních nemovitostí šlo o spor o právo stavby vlastníka sousedního pozemku z pohledu toho, zda jimi vznášené námitky proti tomuto právu jsou či nejsou důvodné, tedy zda stavba, jejíhož odstranění se domáhali a jejíhož dodatečného povolení se domáhal stavebník, povede či nepovede k imisím (§ 127 obč. zák., § 1013 o.z.). Šlo tedy o právo soukromoprávní povahy, které svůj původ mělo ve vnitrostátním právu, a stavebním úřadem bylo rozhodováno o rozsahu tohoto práva. Navazoval-li pak na toto správní řízení soudní přezkum, kterého se žalobkyně též účastní, a to i jako právní nástupkyně pana [jméno FO], pak bez ohledu na to, že v projednávané věci se odškodnění domáhají pouze za část řízení před správními orgány, nikoli též před soudy, dopadá na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku lze aplikovat Stanovisko a uplatní se též i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, z níž vychází ESLP, totiž že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Potud odvolací soud neshledal první z námitek žalované důvodnou. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda daná řízení způsobem shora vyloženým vymezená jako jeden celek lze z pohledu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. hodnotit jako [spisová značka] nepřiměřeně dlouhé podle jednotlivých okolností případu ve smyslu § 31a odst. 3 citovaného zákona, a dospěl ke kladnému závěru. Namítané řízení jako celek bylo tedy zahájeno dne [datum] a pravomocně skončeno dne [datum], tedy trvalo 9 let 11 měsíců a 13 dnů. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že patřilo ke složitějším řízením. Vykazovalo složitost jak po stránce skutkové, neboť se správní orgány musely vypořádat s četnými námitkami vznášenými účastníky a s v průběhu řízení se měnícím skutkovým stavem, když např. v odvolacím řízení byla napadána závazná stanoviska dotčených orgánů – orgánu veřejného zdraví a tato doznala změn, ke změnám došlo též stran udělených souhlasů s provozováním zařízení ke sběru, výkupu a úpravě odpadů, tak i po stránce procesní, když se správní úřady musely vypořádávat s četnými procesními podáními účastníků. Řízení bylo složité též po stránce právního posouzení a pro složitost věci svědčí též kritérium počtu instancí, které se na řízení podílely, když městský úřad rozhodoval o odstranění stavby dvakrát, stejně jako krajský úřad a ve věci dodatečného povolení rozhodoval šestkrát, stejně jako krajský úřad. Krajský úřad pak jako odvolací orgán rozhodoval též dvakrát o odvoláních žalobkyň proti usnesení městského úřadu o přerušení řízení, přičemž tato odvolání nebyla úspěšná. I když toto jednání nelze klást k tíži poškozeného v rámci hodnocení kritéria chování účastníka, je nutné zohlednit, že státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné, a že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Ve vztahu k chování poškozených žalobkyň a jejich právního předchůdce soud I. stupně správně uzavřel, že tito nijak nepřispěli k délce namítaného řízení. Žalobkyně sice dvakrát podaly odvolání, kterému nebylo vyhověno, nicméně jak již shora odvolací soud vysvětlil, nelze jim toto klást k tíži. Žalobkyně ad a) také podala žádost o opatření proti nečinnosti. V této souvislosti odvolací soud s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], připomíná, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal, a že nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy nelze přičítat k tíži účastníka a jejich využití je třeba přičíst naopak poškozenému k dobru, nicméně že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. Pokud jde o význam posuzovaného řízení pro žalobkyně a pro poškozeného pana [jméno FO], hodnotí jej odvolací soud u žalobkyně ad b) jako standardní, u žalobkyně ad a) a u pana [jméno FO] jako zvýšený. Ve vztahu k žalobkyním a jejich právnímu předchůdci šlo především o posouzení toho, jakým způsobem se předmětná stavba a její vlivy promítnout z pohledu sousedských práv do jejich vlastnických práv. I když tyto dopady byly řešeny též z pohledu orgánu ochrany veřejného zdraví, primárně se toto řízení zdraví poškozených netýkalo. Okolnost, že provozem na nepovolené účelové komunikaci došlo k případnému poškození nemovitostí v jejich vlastnictví, může být zohledněna toliko v rámci náhrady majetkové škody a pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není podstatná (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu [datum], sp. zn. [spisová značka]). Význam namítaného řízení však ve vztahu k žalobkyni ad a) a jejímu právnímu předchůdci panu [jméno FO] umocňovala skutečnost, že jmenovaní dosáhli [datum] a [datum] věku 75 let a bylo na ně nutno od uvedeného okamžiku pohlížet jako na osoby pokročilejšího věku. V rámci kritéria postupu správních úřadů je třeba hodnotit, že některá ze šesti rozhodnutí městského úřadu o dodatečném povolení stavby byla zrušena pro nedostatek odůvodnění a pro procesní nedostatky, tedy z důvodů, které lze státu přičíst k tíži, na druhou stranu některá z nich byla zrušena vzhledem k tomu, že v mezidobí od jejich vydání došlo ke změně skutkového stavu věci, na kterou bylo nutné reagovat, což státu k tíži přičíst nelze (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Se soudem I. stupně lze též souhlasit v závěru, že některá z rozhodnutí správních úřadů nebyla přijímána ve lhůtách specifikovaných v § 71 správního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že namítané řízení lze považovat za nepřiměřeně dlouze vedené, když do jeho délky se negativně promítla především složitost věci a částečně též postup správních úřadů. Nepřiměřenou délkou namítaného řízení žalobkyním a jejich právnímu předchůdci panu [jméno FO] vznikla nemajetková újma, jež je presumována, v důsledku čehož zbývá posoudit, jaké formy odškodnění se jim má dostat. Zde se odvolací soud ztotožňuje s dílčím závěrem soudu I. stupně, že přiměřenou formou zadostiučinění je peněžité zadostiučinění a že při stanovení základní částku odškodnění je třeba vyjít z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to s modifikací za první dva roky řízení vždy po 7 500 Kč, tj. z částky odpovídající dolní hranici rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem jako vodítka pro určování výše přiměřeného zadostiučinění (k tomu srovnej Stanovisko), neboť délku namítaného řízení nelze zároveň vzhledem ke složitosti věci shledat extrémní. Při 9 letech, 11 měsících a 13 dnech trvání řízení tak základní částka zadostiučinění ve vztahu ke každému z poškozených činí 134 292 Kč. Odvolací soud má za to, že základní částku je třeba upravit s ohledem na kritéria, která se promítla do délky posuzovaného řízení s tím, že do případného zvýšení či snížení základní částky odškodnění se nepromítne ani standardní význam řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) ani jednání účastníků, jimž v namítaném řízení nebylo co vytknout. U všech tří poškozených vzhledem ke kritériu složitosti věci, kde pro složitost věci svědčí všechna jeho dílčí kritéria (tj. složitost, která je dána počtem instancí věc řešících, složitost skutková, procesní a právní) bylo třeba základní částku ponížit o 20%, vzhledem ke kritériu postupu správních orgánů ji navýšit o 10% a vzhledem k doplňkovému kritériu sdílené újmy ji ponížit o 5%. Z hlediska kritéria významu řízení s ohledem na věk žalobkyně ad a), kdy 75 let dosáhla na samém konci namítaného řízení, bylo třeba ve vztahu k ní navýšit základní částku odškodnění o 5%, zatímco u jejího právního předchůdce pana [jméno FO], který věku 75 let dosáhl cca 2 roky po zahájení řízení, přistoupil odvolací soud k 10% navýšení. Ve vztahu ke kritériu délky řízení odvolací soud základní částku nijak neupravoval, neboť toto kritérium – vzhledem k tomu, že se nejednalo o extrémní délku řízení - zohlednil při posouzení, zda namítané řízení lze kvalifikovat jako nepřiměřeně dlouze vedené či nikoliv, což se při kladném závěru projevilo ve stanovení samotné základní částky odškodnění. Po shora provedené úpravě tak činí výše přiměřeného zadostiučinění žalobkyně ad a) částku 120 862,80 Kč (tj. 90% z 134 292), žalobkyně ad b) částku 114 148,20 Kč (tj. 85% z 134 292) a poškozeného [jméno FO], jímž žalobou uplatněný nárok s ohledem na úpravu obsaženou v § 1475 odst. 2 o.z. přešel na žalobkyni ad a), jak vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), činí částku 127 577,40 Kč (tj. 95% z 134 292). O nákladech řízení potom odvolací soud rozhodl s odkazem na ust. § 224 odst. 1 a 2 a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a žalobkyním přiznal plnou náhradu nákladů řízení v řízeních před oběma soudy.

32. Ze zprávy zástupce veřejného ochránce práv [tituly před jménem] [jméno FO] adresované poškozené [jméno FO] ze dne [datum] soud zjistil, že zástupce VOP za největší nedostatek řízení o dodatečném povolení komunikace na pozemku p.č. 2305/3 označil otázky související s manipulačními plochami na pozemcích p.č. 3536/43 a 3536/45, když nebyl přesvědčen o splnění povinné náležitosti žádosti o souhlas k provozování zařízení k využívání, odstraňování sběru nebo výkupu odpadů na těchto pozemcích v souladu se zvláštními předpisy. Uvedl dále, že stavební úřad dne [datum] uložil [jméno FO] rozhodnutím č.j. MUNMNM/[č. účtu]-12 předběžným opatřením povinnost zdržet se užívání účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 k jízdám nákladních automobilů, a to i jiných provozovatelů, pro příjezd ke sběrně odpadů na pozemcích p.č. 3538/5, 6, 7. Tento postup stavebního úřadu zástupce VOP označil za méně efektivní postup nežli aplikaci sankčních ustanovení stavebního zákona.

33. Z obsahu spisů [právnická osoba] [adresa] sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], MUNMNM/[č. účtu] a MUNMNM/[č. účtu] a Krajského úřadu kraje [adresa] sp. zn. OUP 374/2015Fu, soud zjistil, že dne [datum] [právnická osoba] [adresa] ( dále také jen „stavební úřad“) zahájil řízení o odstranění nepovolené stavby účelové komunikace na pozemku parc. č. 2305/3 v k.ú. [adresa], jejímž vlastníkem je [jméno FO], dne [datum] usnesením stavebního úřadu č.j. MUNMNM/[č. účtu]-15 bylo rozhodnuto o přerušení řízení o odstranění nepovolené komunikace, v tomto usnesení stavební úřad vyzval stavebníka k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby. Dne [datum] rozhodnutím stavebního úřadu č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40 bylo rozhodnuto o odstranění stavby účelové komunikace, postavené bez stavebního povolení, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. K odvolání stavebníka proti tomuto rozhodnutí dne [datum] Krajský úřad [právnická osoba] ( dále také jen „krajský úřad“) vydal rozhodnutí č.j. KUJI [č. účtu], ODSH 408/2008- Šed/RODV, kterým zrušil rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění účelové komunikace ze dne [datum] a řízení zastavil, rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] žalobkyně a pan [jméno FO] podali podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, podáním ze dne [datum] žalobkyně a) podala podnět k přezkumu rozhodnutí krajskému úřadu o odvolání ve věci č.j. KUJI [č. účtu], ODSH 408/2008-Šed/RODV. Dne [datum] stavební úřad pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-6 zahájil řízení o odstranění účelové komunikace a usnesením ze dne [datum] čj. MUNMNM/[č. účtu]-7 řízení přerušil z důvodu přezkumu rozhodnutí krajského úřadu č.j. KUJI [č. účtu] ze dne [datum] o zastavení předchozího řízení o odstranění účelové komunikace, k odvolání vlastníka komunikace. Dne [datum] byla žadatelem [jméno FO] (stavebníkem) podána žádost o dodatečné povolení stavby. Dne [datum] stavební úřad vydal usnesení č.j. MUNMNM/[č. účtu]-33, kterým přerušil řízení o odstranění účelové komunikace, neboť stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby. Dne [datum] oznámil stavební úřad pod č.j. MUNMNM/[č. účtu]-20 zahájení řízení o dodatečném povolení účelové komunikace a pozval účastníky k ústnímu jednání na [datum]. K tomuto řízení žalobkyně a [jméno FO] zaslali své stanovisko a uplatnili své námitky ( podání ze dne [datum]), uvedli, že účelová komunikace je zbudovaná v těsné blízkosti jejich nemovitostí, otřesy a tlakem na podloží dochází k prasklinám zdiva, především garáže, jedná se o stavby na parc. č. 2303/1, 2303/3 a 2304/3. Při průjezdech nákladními automobily jsou ve vlastních domech obtěžováni neskutečným hlukem, otřesy a jejich zahrady jsou zamořovány škodlivými zplodinami z výfukových plynů, jedná se o vlastníky parcel č. 2303/1 a 2306. Dále uvedli, že dodatečným povolením komunikace by došlo k zásahu do jejich práv, práva na pohodu bydlení, práva na zdravé životní prostředí atd. Ve správním spise je založen snímek katastrální mapy, zhotovený ke dni [datum], ze kterého vyplývá, že s pozemkem parc. č. 2305/3, na kterém je zbudovaná účelová komunikace, přímo sousedí pozemky parc. č. 2303/1, 2303/2, 2303/3, 2304/1, 2304/2, 2304/3. Dne [datum] bylo vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a souhlas s užíváním komunikace na parc. č. 2305/3, jako účastníci řízení jsou v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeni, mimo jiné, žalobkyně a [jméno FO] a to z titulu vlastnictví sousedních pozemků a staveb na nich. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání žalobkyněmi a panem [jméno FO]. Dne [datum] krajský úřad pod č.j. KUJI 9095/2010, sp. zn. OUP 456/2009 Fu-6 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému rozhodnutí. Dne [datum] stavební úřad usnesením čj. MUNMNM/[č. účtu]-35 řízení o dodatečné povolení stavby přerušil a zároveň vyzval žadatele k doplnění podkladů do 90 dnů od doručení výzvy. Dne [datum] vydal stavební úřad oznámení o pokračování v řízení pod č.j. MUNMNM/[č. účtu]-41. K tomuto řízení žalobkyně a [jméno FO] zaslali své stanovisko a uplatnili své námitky ( podání ze dne [datum]). Dne [datum] stavební úřad vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby účelové komunikace pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-46, proti tomuto rozhodnutí podáním ze dne [datum] podali žalobkyně a [jméno FO] odvolání. Dne [datum] rozhodnutím krajského úřadu bylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] zrušeno a věc se vrátila stavebnímu úřadu k novému projednání. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] stavební úřad usnesením č.j. MUNMNM/[č. účtu]-58 řízení přerušil na dobu 90 dnů a vyzval stavebníka k doplnění žádosti. Podáním ze dne [datum] žalobkyně a [jméno FO] zaslali stavebnímu úřadu své námitky proti dodatečnému povolení účelové komunikace. Dne [datum] bylo stavebním úřadem vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby čj. MUNMNM/[č. účtu]-67, proti kterému podáním ze dne [datum] podali žalobkyně a [jméno FO] odvolání. Dne [datum] rozhodnutím krajského úřadu č.j. KUJI [č. účtu], sp. zn. OUP 3/2012 Fu-5 bylo rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] bylo pod č.j. MUNMNM/[č. účtu]-73 vydáno usnesení stavebního úřadu, kterým se řízení přerušuje do [datum], podáním ze dne [datum] žalobkyně a) podala proti tomuto usnesení odvolání. Dne [datum] bylo krajským úřadem rozhodnuto o zamítnutí odvolání a potvrzení tohoto rozhodnutí. Dne [datum] stavební úřad vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby č.j. MUNMNM/[č. účtu]-84, proti tomuto rozhodnutí podáním ze dne [datum] podaly žalobkyně odvolání. Dne [datum] rozhodl krajský úřad pod č.j. KUJI [č. účtu], sp.zn. OUP 20/2013 Fu-2 a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání, rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] bylo pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-93 vydáno stavebním úřadem usnesení o přerušení řízení do [datum], proti tomuto rozhodnutí podáním ze dne [datum] žalobkyně a) podala odvolání spolu s podnětem k převzetí věci nadřízeným orgánem. Dále podáním ze dne [datum] žalobkyně a) podala žádost k převzetí věci nadřízeným správním orgánem, dne [datum] žalobkyně a) podala žádost o opatření proti nečinnosti stavebního úřadu. Dne [datum] bylo stavební úřadem vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby pod č.j. MUNMNM/[č. účtu]-107, proti tomuto rozhodnutí podáním ze dne [datum] bylo podáno žalobkyněmi odvolání, s podaným odvoláním se pan [jméno FO] ve svém vyjádření ze dne [datum] plně ztotožnil. Dne [datum] bylo krajským úřadem odvolací řízení přerušeno. Podáním ze dne [datum] žalobkyně podaly odvolání proti přerušení řízení krajským úřadem. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí krajským úřadem pod č.j. KUJI [č. účtu], sp. zn. OUP 218/2014 Fu-12, kterým krajský úřad zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne [datum] a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Dne [datum] bylo pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-115 vydáno usnesení stavebního úřadu o přerušení řízení do [datum]. Proti tomuto rozhodnutí podáním ze dne [datum] podaly žalobkyně odvolání, pan [jméno FO] svým přípisem ze dne [datum] s tímto odvoláním souhlasil a dne [datum] bylo krajským úřadem pod čj. KUJI [č. účtu], sp. zn. OUP 164/2015 Fu-2 vydáno rozhodnutí, kterým bylo odvolání žalobkyň proti přerušení řízení o dodatečném povolení stavby zamítnuto. Dne [datum] bylo pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-131 vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o dodatečném povolení stavby účelové komunikace, proti kterému podáním ze dne [datum] žalobkyně podaly odvolání. Dne [datum] rozhodl krajský úřad pod čj. KUJI 2868/2016, sp. zn. OUP 374/2015 Fu-3, o změně rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] tak, že žádost stavebníka o dodatečné povolení účelové komunikace zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] stavební úřad účastníkům oznámil pod čj. MUNMNM/[č. účtu]-35 pokračování v řízení o odstranění stavby a dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40 o nařízení odstranění účelové komunikace. Podáním ze dne [datum] podal stavebník odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40 ze dne [datum] o nařízení odstranění účelové komunikace. O odvolání rozhodl krajský úřad dne [datum] pod čj. KUJI [č. účtu], sp. zn. OUP 229/2016 Fu-2 tak, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] a stejně tak i rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40. V průběhu správních řízení žalobkyně a [jméno FO] jako účastníci těchto správních řízení opakovaně poukazovali na skutečnost, že účelová komunikace je vybudována v těsné blízkosti jejich nemovitostí, a poukazovali na negativní vliv používání účelové komunikace na jejich zdraví, pohodu bydlení a stav nemovitostí, neboť komunikace slouží k přejezdu všech druhů nákladních automobilů.

34. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že [jméno FO], narozený [datum], IČO [IČO], podal dne [datum] žalobu na přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu proti ČR – Krajskému úřadu kraje Vysočinu, odboru územního plánování a stavebního řádu, a to proti rozhodnutí tohoto správního orgánu ze dne [datum] č.j. KUJI [č. účtu], sp. zn. OUP 229/2016Fu-2. Tímto rozhodnutím krajský úřad potvrdil rozhodnutí MěÚ [adresa] ze dne [datum] č.j. MUNMNM/[č. účtu]-40, kterým správním orgán prvního stupně nařídil odstranění stavby komunikace poté, co došel k závěru, že stavba účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 k.ú. [adresa], jejímž vlastníkem je žalobce, je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem, a nebo v rozporu s ním. Toto řízení, tj. řízení o odstranění stavby, bylo zahájeno stavebním úřadem prvního stupně v důsledku zjištění při výkonu stavebního dozoru dne [datum] a bylo oznámeno jeho zahájení známým účastníkům řízení a dotčeným orgánům. Žalobce potom v zákonné lhůtě podal odvolání s tím, že je třeba hodnotit celou historii vzniku stavby, která je datována od roku 2000 a uvedl přehled postupu MěÚ [adresa], když část týkající se správních řízení o odstranění stavby komunikace a řízení o jejím dodatečném povolení, správní řízení sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], MUNMNM/[č. účtu] a MUNMNM/[č. účtu] se shoduje s obsahem těchto již shora citovaných spisů. Přípisem ze dne [datum] [jméno FO] a [jméno FO] soudu sdělily, že hodlají v této věci uplatňovat svá práva osob zúčastněných na řízení, když se s napadeným rozhodnutím plně ztotožňují a považují je za správné a trvají na odstranění stavby účelové komunikace. Žalovaný Krajský úřad kraje [adresa] navrhl zamítnutí žaloby, neboť je nepochybné, že stavebník/žalobce provedl předmětnou stavbu účelové komunikace bez příslušného zákonem vyžadovaného veřejnoprávního povolení (stavebního povolení). Rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka] Krajský soud v Brně žalobu žalobce [jméno FO] zamítl a žádnému z účastníků a zúčastněných osob nepřiznal náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí soudu odůvodnil tak, že celá žaloba je koncipována v tom smyslu, že stavební úřad byl o stavbě komunikace v průběhu let obeznámen, že nařízení odstranění stavby bylo nestandardní a že v jeho důsledku bylo žalobci znemožněno užívat i ostatní stavby (sklad pro podnikání). Soud však zdůraznil, že i přesto, že stavba komunikace byla provedena bez stavebního povolení, žalobce měl možnost se negativnímu následku spočívajícímu v nutnosti odstranit stavbu vyhnout získání dodatečného stavebního povolení. Žalobce sice podal žádost o dodatečné povolení stavby, tato žádost však byla konečným rozhodnutím zamítnuta. Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo, že žalobce nesplnil povinnosti stanovené v § 129 odst. 3 stavebního zákona, když neprokázal, že předmětná stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, obecnými požadavky na výstavbu, či s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Pokud se žalobce domníval, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby bylo vydáno v rozporu se zákonem, měl možnost domáhat se přezkoumání tohoto rozhodnutí podáním správní žaloby. Pokud však této možnosti nevyužil, nelze tuto jeho pasivitu zhojit uplatňováním námitek spadajících do řízení o dodatečném povolení stavby v jiném řízení (v řízení o odstranění stavby). Naopak po něm lze požadovat, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesl nepříznivé následky spojené s neuplatněním námitek směřujících ke zvrácení stavu založeného negativním rozhodnutím vydaným v řízení o dodatečném povolení stavby. Proti tomuto rozsudku [jméno FO] podal ve lhůtě kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud za účasti zúčastněných osob [jméno FO] a [jméno FO] rozsudkem ze dne [datum] č.j. [spisová značka] rozhodl tak, že je zamítl a účastníkům ani zúčastněným osobám nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku potom vyplynulo, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že argumentace uvedená stěžovatelem v kasační stížnosti je obsahově téměř totožná s jeho žalobními námitkami. Se závěry krajského soudu vyjádřenými v napadeném rozsudku stěžovatel polemizuje pouze ve značně omezeném rozsahu. Kasační soud poukázal na to, že dle jeho judikatury kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu. Odkaz na argumentaci uvedenou dříve v žalobě není způsobilou kasační námitkou. Kasační soud konstatoval, že řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby jsou dvě samostatná správní řízení, v každém z nich proto stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek. Pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je pak podstatné pouze to, zda uvedená stavba byla provedena bez rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním úřadem a nebyla povolena ani dodatečně. Naopak nejsou relevantní námitky, které měl žalobce směřovat do řízení o dodatečném povolení stavby. Kasační soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že předmětem soudního přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného může být pouze zjištění, že stavba byla provedena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem, anebo v rozporu s ním a že stavba nebyla dodatečně povolena. Pro posouzení soudem je proto irelevantní provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu aktuálními fotografiemi předmětné účelové komunikace. Kasační soud konstatoval, že k výstavbě účelové komunikace bylo zapotřebí stavebního povolení, a to jak podle rozhodné právní úpravy, tak podle jejího aktuálního znění, o čemž mezi stranami není sporu. Stěžovatel ve své kasační stížnosti hájí své tvrzení, že účelová komunikace byla od počátku správního řízení součástí projektové dokumentace, správní orgán prvního stupně k ní fakticky přistupoval tak, jako by její výstavba byla povolena, nicméně v kolaudačním rozhodnutí k souvisejícím budovám ji opomněl uvést. Kasační soud dospěl k témuž zjištění jako soud krajský, že na předmětnou stavbu účelové komunikace nebylo vydáno stavební povolení. Správními orgány bylo následně na žádost stěžovatele vedeno řízení o dodatečném povolení stavby, které však skončilo pravomocným zamítnutím žádosti stěžovatele, a to rozhodnutím žalovaného č.j. KUJI 2868/2016, sp. zn. OUP 374/2015Fu-3 ze dne [datum]. Ze zmínek o budoucí potřebě vybudování přístupové cesty na parcele p.č. [hodnota] v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o umístění stavby skladu pro podnikání (sp. zn. Výst./2549/2000-Ja ze dne [datum]) nemohl stěžovatel důvodně dovozovat, že mu pro výstavbu účelové komunikace bylo uděleno veřejnoprávní povolení. I kdyby takového dojmu nabyl ve vztahu k územnímu řízení, musel by jistě požádat o vydání stavebního povolení, což se nestalo. Stejně je tomu tak u ostatních rozhodnutí vydaných v průběhu správních řízení k souvisejícím budovám, kterými se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval již žalovaný. Námitka nesprávného právního posouzení proto není důvodná. Námitka stěžovatele o jeho dobré víře v získání stavebního povolení pro účelovou komunikaci a v postup v souladu s právními předpisy je pro řízení o odstranění stavby irelevantní. Kasační soud nad rámec únosných důvodů poznamenal, že se mu ani nejeví jako věrohodná. Ze správního spisu se jednoznačně podává, že zřízení přístupové cesty k podnikatelským budovám stěžovatele na území s obytnou výstavbou bylo od počátku předmětem sporů s vlastníky okolních pozemků. Kasační soud okazoval např. na stanovisko [jméno FO]. Kasační soud neshledal, že by postupy a závěry správních orgánů učiněné v řízení o odstranění účelové komunikace byly nesprávné, překvapující či nestandardní, jak namítá stěžovatel. Stěžovatel nemohl být následkem některého rozhodnutí správních orgánů uveden v omyl o tom, že mu bylo veřejnoprávní povolení pro stavbu účelové komunikace uděleno. Mimořádná délka řízení týkajících se předmětné stavby byla způsobena zejména několika koly řízení o dodatečném povolení (v letech 2009 až 2016) a opakovaným rušením prvostupňových rozhodnutí na základě opravných prostředků ostatních účastníků. Námitka promlčení nemá v řízení o odstranění stavby své místo, neboť se nejedná o správní trestání.

35. Z protokolu o kontrole výkonu přenesené působnosti podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích provedené Ministerstvem dopravy u Krajského úřadu kraje [adresa] pod č.j. 22/2011-040-KONT/5 v kontrolovaném období od [datum] do [datum] na úseku dopravy soud zjistil, že předmětem kontroly nebyl žádný správní spis týkající se [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] či [právnická osoba] [adresa].

36. Z protokolu o kontrole výkonu přenesené působnosti podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích provedené Ministerstvem dopravy u Krajského úřadu kraje [adresa] pod č.j. 18/2013-040-KONT/3 v kontrolovaném období od [datum] do [datum] na úseku dopravy soud zjistil, že předmětem kontroly nebyl žádný správní spis týkající se [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] či [právnická osoba] [adresa].

37. Z protokolu o kontrole výkonu přenesené působnosti podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích provedené Ministerstvem dopravy u Krajského úřadu kraje [adresa] pod č.j. 2/2019-040-KONT/5 v kontrolovaném období od [datum] do [datum] na úseku dopravy soud zjistil, že předmětem kontroly nebyl žádný správní spis týkající se [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] či [právnická osoba] [adresa]. Pouze je zde zmínka o kontrole činnosti ve vztahu k agendě stanic měření emisí. Stejně jako u protokolu č.j. 18/2013-040-KONT/3. Rovněž je zde zmínka o kontrole činnosti odboru dopravy a silničního hospodaření, oddělení dopravy, a to spisu MěÚ [adresa] sp. zn. ODHS 251/2017 a dále ve věcech získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel v roce 2017.

38. Z protokolu o kontrole výkonu přenesené působnosti podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích provedené Ministerstvem dopravy u Krajského úřadu kraje [adresa] pod č.j. MD-2324/2022-041/3 v kontrolovaném období od [datum] do [datum] na úseku dopravy soud zjistil, že se období projednávaného v tomto řízení netýká.

39. Dle ust. § 1 písm. c) zák. č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/92 Sb. o notářích a jejich činnosti stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).

40. Dle ust. § 13 odst. 1 cit. zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

41. Dle ust. § 16 odst. 1 cit. zák. nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobili.

42. Dle ust. § 16 odst. 4 cit. zák. stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti, či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

43. Dle ust. § 18 odst. 1 cit. zák. právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.

44. Dle ust. § 18 odst. 2 cit. zák. zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

45. Dle ust. § 18 odst. 3 cit. zák. byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně.

46. Dle ust. § 18 odst. 5 cit. zák. soud může regresní úhradu přiměřeně snížit zejména s přihlédnutím k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

47. Dle ust. § 18 odst. 6 cit. zák. ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody.

48. Dle ust. § 71 odst. 1, odst. 3, písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. správní řád správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ.

49. Dle ust. § 80 odst. 1 a 4 správního řádu nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Nadřízený správní orgán může a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení nebo d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější; přitom přihlíží ke lhůtám uvedeným v § 71 odst. 3.

50. Žalobce se v tomto řízení domáhal po každém ze žalovaných regresní náhrady ve smyslu citovaného ustanovení § 16 zák. č. 82/98 Sb. v pl. zn. s tvrzením, že na základě rozhodnutí soudu vyplatil poškozeným ve správním řízení vedeném žalovanými v přenesené působnosti odškodnění – nemateriální újmu za nesprávný úřední postup žalovaných v celkové výši 362 588,40 Kč (včetně nákladů soudního řízení). Vzhledem k tomu, že každý ze žalovaných se na nesprávném úředním postupu podílel, ale jinou měrou, žalobce nárok na regresní náhradu rozdělil tak, že po prvním žalovaném, jemuž přičítal vyšší míru zavinění, nárokoval částku 326 329,56 Kč a po druhém žalovaném částku 36 258,84 Kč. Po žalovaných rovněž požadoval úrok z prodlení v zákonné výši z těchto částek, a to od [datum] do zaplacení.

51. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili.

52. První žalovaný rozporoval výši požadované náhrady, i když svoje pochybení spočívající v délce stavebního řízení, resp. v nedodržení některých lhůt, přiznal a v rámci smírného skončení sporu nabízel žalobci úhradu částky 181 294,20 Kč, což ale žalobce bez dalšího nepřijal.

53. Druhý žalovaný potom svůj podíl na vzniklé škodě nepřijal.

54. Oba žalovaní namítali, že žalobce není aktivně legitimován v tomto řízení a nesouhlasili s nárokovaným zákonným úrokem z prodlení.

55. První žalovaný namítal, že byl v řízení zatížen velkým množstvím podání a podnětů účastníků řízení, v řízení o dodatečném povolení stavby musel stavebníkovi umožnit doplnit svoji žádost. Poukazoval na to, že žalobce nedostatečně zohlednil podíl druhého žalovaného na délce řízení, že druhý žalovaný jako nadřízený a metodický orgán v dané věci neadekvátně vyhodnotil stav dané problematiky, když přesto, že rušil několikrát po sobě rozhodnutí prvního žalovaného vydávaného v řízeních týkajících se svojí podstatou stejné věci a nevyužil možnosti nabízené mu např. ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Nicméně první žalovaný svůj podíl na délce řízení uznal a nabídl žalobci smír.

56. Druhý žalovaný potom svůj podíl na délce správního řízení odmítal s tím, že nemohl se ve správním řízení angažovat jinak, než jak činil, protože by mohl porušit zásadu dvojinstančnosti řízení a zcela nepřípustně by se jeho pracovníci podíleli na rozhodování prvostupňového správního orgánu.

57. Soud ve věci provedl dokazování v navrženém rozsahu a po zhodnocení provedených důkazů, a to každého jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, došel k závěru, že žaloba je z části důvodná.

58. V první řadě bylo třeba se vypořádat s námitkami žalovaných stran aktivní legitimace žalobce v tomto řízení. Je třeba zdůraznit, že žalobcem v této věci je stát, tedy Česká republika. V řízení před soudem stát jedná některou svojí organizační jednotkou. V tomto případě jednalo jménem státu Ministerstvo dopravy, které také za stát jednalo v původním řízení před soudem, neboť ho k tomu povolal nalézací soud (viz sdělení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka]), když došel k závěru, že daná správní řízení spadají do tohoto odvětví státní správy (viz ust. § 6 odst. 1 a 3 zákona č. 82/98 Sb. v pl. zn.). Toto ministerstvo také vyplatilo poškozeným ve správním řízení nemateriální újmu dle pravomocného rozhodnutí soudu, a to včetně nákladů řízení. Je tudíž zcela logické a na místě, aby v regresním řízení potom jménem státu, který jediný je v řízení před soudem hmotně právním nositelem práv a povinností (viz ust. § 21 o.z.) jednala právě tato jeho organizační složka. V případě, že by i měla jménem státu jednat jeho jiná organizační složka, nemohlo by to vést k zamítnutí žaloby, neboť jak již soud uvedl shora, nositelem hmotněprávních práv a povinností je stát a tento stát byl stranou žalující.

59. Je zcela nepochybné, že státu vznikla škoda, když na základě již shora uvedených rozsudků Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka] ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [spisová značka] vyplatil (dne [datum]) nemateriální újmu a náklady soudního řízení poškozeným – účastnicím správních řízení vedených oběma žalovanými ve věci odstranění/dodatečného povolení stavby účelové komunikace stavebníkem [jméno FO], a to [jméno FO] i jako právní nástupkyni zemřelého [jméno FO] a [jméno FO] v celkové výši 362 588,40 Kč. V odškodňovacím řízení bylo přiznáno těmto poškozeným odškodnění nemateriální újmy z důvodu nesprávného úředního postupu ve správním řízení vedeném žalovanými spočívajícím v nepřiměřené délce těchto správních řízení.

60. Jak vyplývá z ust. § 16 odst. 1 a 4 cit. zák. 82/98 Sb. v pl. zn. nahradil-li stát škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, může požadovat regresní úhradu na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobil, a to pouze ve výši odpovídající účasti územních celků v přenesené působnosti na způsobení vzniklé škody (dále již jen žalovaný). Stát, tedy pokud se tak rozhodne a regresní nárok vůči těmto územním celkům v přenesené působnosti uplatní, je potom povinen prokázat zavinění těchto žalovaných a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaných při výkonu státní správy v přenesené působnosti, tedy nesprávným úředním postupem žalovaných a vznikem škody. Žalovaní potom jsou oprávněni vznášet k uplatněnému regresnímu nároku všechny námitky, které žalobce jako žalovaný v řízení o náhradu škody mohl uplatnit vůči poškozeným (viz § 18 odst. 6 zák. č. 82/98 Sb. v pl. zn.).

61. Soud tedy vycházeje z přesvědčení, že žalobce důkladně zvážil uplatnění regresního nároku vůči žalovaným ze své pozice toho, kdo má tyto žalované – územní celky rozhodující ve věci přenesené působnosti státu – metodicky vést a zajišťovat jim odbornou pomoc a provádět následný dozor, jakož i přijímat průběžně potřebná opatření, o této jeho žalobě rozhodoval.

62. Je zcela jednoznačně prokázané, že žalobci, jak již soud shora uvedl, vznikla škoda a že tuto škodu poškozeným stát nahradil. Bylo dále na žalobci, aby prokázal na straně žalovaných zavinění, příčinnou souvislost mezi škodou a porušením právních povinností žalovaných, jakož i míru jejich účasti na vzniklé škodě. I přes snahu žalovaných a posléze i soudu žalobce nebyl ochoten sdělit, kolik korun z celkové nárokované částky regresní náhrady požaduje za jednotlivé v žalobě tvrzené průtahy u žalovaných a požadoval, aby soud výši náhrady určil podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu. Soud byl tak nucen vycházet z tvrzení žalobce, že za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem žalovaných nárokuje regresní náhradu dle žaloby, a to ve výši 326 329,56 Kč vůči prvnímu žalovanému a ve výši 36 258,84 Kč vůči druhému žalovanému a vůči oběma spolu se zákonnými úroky z prodlení, když ale tato tvrzení žalobce byl povinen také prokázat, tedy prokázat, že podíly žalovaných na vzniklé škodě jsou skutečně takové, jak je vyčíslil, tedy 90 % podíl prvního žalovaného a 10 % podíl druhého žalovaného.

63. Pokud jde o zavinění žalovaných na vzniklé škodě, potom soud došel k závěru, že skutečně oba žalovaní svým postupem ve shora uvedených správních řízeních se dopustili nesprávného úředního postupu, neboť nepostupovali v těchto řízeních tak, jak jim ukládá zákon č. 500/2004 Sb. správní řád v tehdy platném znění.

64. Jak vyplývá z ust. § 71 správního řádu správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Jen v případě, že nelze vydat rozhodnutí bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. K těmto 30 dnům lze připočítat dalších až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit jednání nebo místní šetření, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Žalovanými namítané prodloužení lhůty až na 90 dnů dle ust. § 112 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. stavební řád. K těmto námitkám soud přihlížet nemohl, neboť toto zákonné ustanovení bylo do stavebního řádu vtěleno až zákonem č. 350/2012 Sb., přičemž účinným se stalo od [datum] a přičemž z článku II. tohoto zákona vyplývá, že správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Zde stanovené výjimky potom na správní řízení, která jsou předmětem tohoto řízení, nedopadají. Žalovaní potom tedy byli povinni vydávat svá rozhodnutí ve lhůtách dle ust. § 71 správního řádu. Protože předmětná správní řízení, které lze i v případě regresní náhrady považovat za jedno správní řízení, byť vedené formálně pod třemi spisovými značkami MUNMNM/[č. účtu], MUNMNM/[č. účtu] a MUNMNM/[č. účtu], neboť jde o řízení, která spolu úzce souvisí, jsou provázána jak účastníky řízení, tak i svým předmětem, když se jednalo o odstranění a následně vyvolané řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace na pozemku p.č. 2305/3 v k.ú. [adresa] ve vlastnictví [jméno FO], přičemž poškozené osoby [jméno FO] a [jméno FO] byly a jsou vlastníky a spoluvlastníky přilehlých nemovitostí. Dle názoru soudu bylo třeba v těchto správních řízeních, resp. v tomto správním řízení, jako celku při vydávání rozhodnutí dodržovat onu zákonem prodlouženou lhůtu, a to jako lhůtu maximální, zejména potom v případě dodatečného povolení stavby účelové komunikace, neboť je nepochybné, že v tomto případě bylo třeba nařídit místní šetření, příp. i ústní jednání, což ostatně z obsahu tohoto správního spisu také vyplývá. Lze také připustit, že v této fázi správního řízení šlo o složitý případ vzhledem k tomu, že v případě komunikace je třeba velkého množství dokumentů, vedle samotné projektové dokumentace také vyjádření mnoha dotčených správních orgánů a institucí aj. Lze také připustit, aby první žalovaný přerušil řízení za účelem doplnění či odstranění nedostatku žádosti stavebníka. Mělo se tak ale pouze dít v nezbytné míře, aby správní orgán mohl rozhodnout rychle, hospodárně a efektivně. To se ale nestalo. Soud dle svého názoru není oprávněn přezkoumávat důvodnost rozhodnutí prvního žalovaného o přerušení řízení, ale nelze připustit, aby řízení bylo přerušováno, a to opakovaně na dobu např. 90 dnů, zejména za situace, že to byl stavebník [jméno FO], kdo vyvolal řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace na svém pozemku, kterou realizoval bez stavebního povolení, a bylo tedy na něm, aby unesl důkazní břemeno a prokázal, že naplnil všechny hmotněprávní podmínky dle § 129 stavebního řádu v tehdy platném znění. Iniciativa tedy plně ležela na [jméno FO] a nikoliv na správním orgánu prvního stupně. Pokud však první žalovaný takto postupoval, tedy správní řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace opakovaně přerušoval, a druhý žalovaný ještě 2x takový postup schválil potvrzením rozhodnutí prvního žalovaného o přerušení řízení, došlo dle soudu k nesprávnému úřednímu postupu, neboť za popsané situace nebyl důvod pro takový postup prvního žalovaného. Prvním žalovaným vydávaná rozhodnutí tak, jak je uvedl žalobce v žalobě a jejím doplnění, potom daleko přesahují zákonnou lhůtu pro jejich vydání, což je nesprávný úřední postup zaviněný prvním žalovaným. Soud tedy na straně prvního žalovaného shledal zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, neboť první žalovaný tímto svým nesprávným úředním postupem zcela jistě nechtěl, aby došlo ke vzniku odpovědnosti státu či jeho odpovědnosti za škodu a lze připustit, že ani nevěděl, že jeho jednání ke vzniku této odpovědnosti může vést, ačkoliv to vzhledem k okolnostem, tedy ke svému postavení při výkonu veřejné správy to vědět měl a mohl. První žalovaný totiž rozhodoval k tomu odborně způsobilými pracovníky, což vyplynulo z předložených zápisů o prováděných kontrolách ze strany nadřízeného orgánu, tedy druhého žalovaného (viz např. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka]). Stejné pochybení potom soud shledal i v ostatních žalobcem uváděných případech nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě.

65. Na nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení (např. řízení vedené pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu] trvalo od [datum], kdy bylo zahájeno, do [datum], kdy bylo pravomocně skončeno, nebo pod sp. zn. MUNMNM/[č. účtu], které trvalo od [datum] do [datum]), se nepochybně podílelo i to, že rozhodnutí prvního žalovaného, kterými byla 6x dodatečně povolena stavba účelové komunikace stavebníka [jméno FO], byla druhým žalovaným rušena a věc vracena zpět z důvodů již shora soudem popsaných, tedy z důvodů formálních, kdy nebyli zahrnuti všichni účastníci řízení, rozhodnutí měla nedostatky stran náležitostí, rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná. Navíc ani druhý žalovaný nedodržoval lhůty dle správního řádu při svých rozhodnutích, když i skutečnost vyžádání si stanoviska od např. Ministerstva zdravotnictví a tím způsobená prodleva až 4 měsíců se do této zákonného lhůty započítává. Z hlediska druhého žalovaného se dle názoru soudu se již nemohlo jednat o zvlášť složitý případ, neboť měl k dispozici všechny podklady shromážděné prvním žalovaným, ani nenařizoval místní šetření či ústní jednání. Bylo tedy rozhodnout druhým žalovaným ve lhůtě 30 dnů od předložení odvolání. Na místo toho však spis strávil u druhého žalovaného celkem po dobu trvání správního řízení 1041 dnů.

66. Druhému žalovanému potom žalobce kladl za vinu absenci metodické pomoci s odkazem na ust. § 80 odst. 4 správního řádu, jakož i průtahy způsobené právě žádostí k Ministerstvu zdravotnictví. Žalobce poukazoval na prodlení 1 měsíc, ač k této žádosti mělo dojít bezodkladně a obrana druhého žalovaného, že jeho pracovník byl právě na dovolené, nemůže dle názoru soudu obstát, jakož i průtahy ve vztahu k vyžádání podkladů od KHS kraje [adresa]. Metodická pomoc ze strany druhého žalovaného prvnímu žalovanému byla dle názoru soudu více než potřebná. Druhý žalovaný v průběhu správního řízení věděl, resp. vědět musel, že první žalovaný se s vedením správního řízení potýká, že účastníci řízení jsou na jedné straně aktivní (poškození [jméno FO], její zemřelý manžel a [jméno FO]), na druhé straně potom více než liknaví (stavebník [jméno FO]) a že se mění stanoviska dotčených orgánů (viz např. změna stanoviska Ministerstva zdravotnictví). Svědčí o tom i fakt, že druhý žalovaný 5x zrušil rozhodnutí prvního žalovaného, přičemž opakovaně shledával nedostatky v procesních postupech prvního žalovaného. Za dané situace byl druhý žalovaný podle názoru soudu v souladu s ust. § 80 správního řádu z moci úřední povinen učinit opatření k nevydávání rozhodnutí prvním žalovaným v zákonných lhůtách, příp. že tato rozhodnutí jsou opakovaně oddalována rozhodnutími o přerušení správního řízení. Svědčí o tom dle názoru soudu dikce citovaného zákonného ustanovení, že „nadřízený správní orgán učiní“. Totéž ustanovení, tedy ust. § 80 správního řádu, potom nadřízenému správnímu orgánu nabízí 4 možnosti, jak v takovém případě postupovat. Druhý žalovaný však takto nepostupoval, a tudíž dle názoru soudu tak i on zavinil rovněž ve formě nevědomé nedbalosti vznik škody na straně žalobce. K tíži druhého žalovaného, dle názoru soudu, lze přičíst i to, že o neschopnosti prvního žalovaného dodržovat zákonné lhůty a častým přerušováním správního řízení viditelnou snahu vydání rozhodnutí oddálit, věděl dostatečně dlouho, neboť sami poškození dali druhému žalovanému podnět k zásahu dle ust. § 80 správního řádu, což druhý žalovaný ale odmítl s tím, že pro takový postup ani po více jak 6 letech není důvod, neboť řízení o dodatečném povolení stavby nelze považovat za řízení složité, resp. výjimečně obtížné, či neobvyklé, vyžadující mimořádně odborné znalosti (viz rozhodnutí druhého žalovaného o odvolání poškozených proti rozhodnutí prvního žalovaného ze dne [datum], kterým první žalovaný znovu správní řízení přerušil).

67. O tom, že správní řízení vedená oběma žalovanými byla v důsledku shora uvedeného nesprávného úředního postupu nepřiměřeně dlouhá, svědčí i skutečnosti zjištěné ze samotných správních spisů. Tato správní řízení celkem při posuzování všech tří formálně samostatně vedených správních řízení trvala 3635 dnů (od [datum] do [datum]), z toho 1 502 dnů bylo řízení vedeno druhým žalovaným a 2133 dnů prvním žalovaným. Z toho je tedy zřejmé, že podíl druhého žalovaného na délce správního řízení je mnohem vyšší než žalobcem uvažovaných 10 %. Protože ale soud je vázán tímto rozdělením žalobce, tedy jeho návrhem, podané žalobě ve vztahu k druhému žalovanému v plném rozsahu vyhověl a uložil druhému žalovanému zaplacení nárokovaných 36 258,84 Kč.

68. Pokud jde o prvního žalovaného, tak zde soud ocenil skutečnost, že první žalovaný byl schopen na rozdíl od druhého žalovaného svůj podíl zavinění na vzniklé škodě uznat. Protože žalobce požadoval po prvním žalovaném za jednotlivé průtahy nikoliv konkrétní částky, ale pouze jednu jedinou, tedy 90 % vzniklé škody, posoudil soud okolnosti celého případu, tedy jak došlo ke vzniku škody, podíl druhého žalovaného na vzniku škody, přístup prvního žalovaného v této věci a došel k závěru, že je na místě užít moderační právo a regresní úhradu nárokovanou žalobcem vůči tomuto žalovanému přiměřeně snížit, neboť škoda nebyla ze strany prvního žalovaného způsobena úmyslně. Ze všech shora uvedených skutečností podle názoru soudu jednoznačně vyplynulo, že to byl první žalovaný, který nesl plnou tíži správního řízení, musel se vypořádat s množstvím podání účastníků řízení, jejich liknavostí na straně jedné a aktivitou na straně druhé a v neposlední řadě i s opakovaným zrušováním jeho rozhodnutí druhým žalovaným, aniž by druhý žalovaný naplnil svůj povinný postup dle ust. § 80 správního řádu. Správní řízení u prvního žalovaného probíhalo 2133 dnů, tedy necelé 2/3 z celé délky správního řízení. I když jeho pracovníci jsou odborně způsobilí k výkonu této agendy, je třeba vzít v úvahu, že se jedná o správní orgán prvního stupně vykonávající veřejnou správu v přenesené působnosti, který vede velké množství správních řízení s nutností provádět v mnoha případech místní šetření či vést ústní jednání (což druhý žalovaný jako odvolací orgán nečiní téměř vůbec, a přesto jeho podíl na délce tohoto řízení činil více jak 1/3). Toto vše vedlo soud k tomu, že je na místě uplatňovanou regresní úhradu snížit i s přihlédnutím na podíl druhého žalovaného v rozsahu vůči němu uplatněnému. Při své úvaze si soud vypomohl přepočtem délky správního řízení na vyplacení odškodnění a došel k závěru, že výše odškodnění na jeden den délky správního řízení je 99,80 Kč. Při 2133 dnech správního řízení u prvního žalovaného to činí 212 873,40 Kč. Od této částky soud potom odečetl žalobcem nárokovanou regresní úhradu vůči druhému žalovanému, tj. 36 258,84 Kč, a došel tak k podílu prvního žalovaného na vzniklé škodě v částce 176 614,56 Kč. Tuto částku potom soud prvnímu žalovanému uložil k zaplacení a ve zbývající části, tj. v částce 149 715 Kč žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl.

69. Soud potom žalobu žalobce zamítl i ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení, avšak nikoliv z důvodů, které tvrdili žalovaní. Předmětem tohoto řízení je regresní náhrada, tedy to, o co se majetek žalobce snížil v důsledku vyplacení nemateriální újmy poškozeným ve správním řízení. V řízení o náhradě škody však poškozeným soudy nebyl přiznán k zaplacení vůči žalobci, tam v postavení žalovaného, žádný úrok z prodlení. Žalobce tedy z tohoto důvodu ničeho neplatil. Tudíž dle názoru soudu, žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení z důvodu uplatněné regresní náhrady nevznikl.

70. O nákladech řízení potom soud rozhodl ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že žalobci a prvnímu žalovanému vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal, a to s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť úspěch a neúspěch těchto dvou účastníků vůči sobě navzájem byl přibližně stejný.

71. Ve vztahu k druhému žalovanému potom soud postupoval v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobci přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování jeho práva, neboť ve vztahu k druhému žalovanému byl žalobce zcela úspěšný. Žalobce nebyl zastoupen v řízení před soudem advokátem. Náklady řízení žalobce spočívají v paušální náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. Paušální náhrada nákladů řízení dle jednotlivých úkonů učiněných žalobcem v tomto řízení činí 4 200 Kč za 14 úkonů po 300 Kč, když se jedná o sepis žaloby dne [datum], kvalifikovanou výzvu ze dne [datum], vyjádření k místní nepříslušnosti dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], vyjádření dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum] a příprava ke 4 jednání soudu. Žalobci dále náleží náhrada cestovních nákladů v souvislosti s jeho účastí při jednáních soudu. Žalobce cestu k soudu konal vždy motorovým vozidlem. Náhrada cestovních nákladů k jednání dne [datum] činí za cestu konanou z Brna do sídla soudu a zpět v celkové délce 154 km osobním vozidlem tov. zn. [jméno FO] [jméno FO], reg. zn. [SPZ], při kombinované spotřebě 5,4 l benzínu Natural 95/100 km, při ceně PHM 44,50 Kč/l a opotřebení vozidla 4,70 Kč/km dle vyhl. č. 116/2002 Sb. částku 1 093,80 Kč. Náhrada cestovních nákladů k jednání dne [datum] činí za cestu konanou z [adresa] do sídla soudu a zpět v celkové délce 76 km osobním vozidlem tov. zn. Hyundai i30, reg. zn. [SPZ], při kombinované spotřebě 3,7 l nafty/100 km, při ceně PHM 34,40 Kč/l a opotřebení vozidla 5,20 Kč/km dle vyhl. č. 191/2023 Sb. částku 491,90 Kč. Náhrada cestovních nákladů k jednání dne [datum] činí za cestu konanou z [adresa] do sídla soudu a zpět v celkové délce 76 km osobním vozidlem tov. zn. Hyundai i30, reg. zn. [SPZ], při kombinované spotřebě 3,7 l nafty/100 km, při ceně PHM 38,70 Kč/l a opotřebení vozidla 5,60 Kč/km dle vyhl. č. 398/2023 Sb. částku 534,40 Kč. Náklady řízení žalobce v tomto řízení tak celkem dosáhly částky 6 320,10 Kč. Protože se vždy jednalo o společné úkony pro oba žalované, a protože ve vztahu žalobce a první žalovaný soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, činí náklady řízení žalobce ve vztahu k druhému žalovanému z celkových nákladů žalobce v tomto řízení, tj. částku 3 160,05 Kč a k úhradě této částky soud také druhého žalovaného zavázal, když stanovil lhůtu splatnosti a platební místo.

Poučení