12 C 193/2023 - 89

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: [právnická osoba], IČO [číslo] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený opatrovníkem Mgr. Lubošem Hanzlíkem sídlem Havlíčkovo náměstí 512, 284 01 Kutná Hora - Vnitřní Město o zaplacení 39 280 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 815 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 815 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení a) částky 19 050 Kč s úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 12. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 12. 2020 do 25. 3. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 185 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení, b) částky 10 415 Kč s úrokem ve výši 24,60 % ročně z částky 7 821,10 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 821,10 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. O odměně ustanoveného opatrovníka za zastupování žalovaného bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kutné Hoře náhradu poměrné části nákladů státu ve výši 83,73 % za ustanoveného opatrovníka žalovaného v částce, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení nejprve částky ve výši 28 865 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo], kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] s.r.o. (IČO [číslo], dále jen „právní předchůdce“), dne 25. 5. 2019 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 3 400 Kč, administrativní poplatek 4 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 11 400 Kč; roční procentuální sazba daně činila 163,05 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 80 týdenních splátkách po 485 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 10 185 Kč. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela ze zákaznické karty a smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se dále domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 10 415 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění platebních povinností ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo], kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem dne 7. 3. 2019 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 2 800 Kč, administrativní poplatek 2 800 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 600 Kč, poplatek za pojištění 360 Kč a poplatek za asistenční služby 540 Kč; roční procentuální sazba daně činila 230 31 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 435 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, doposud na svůj dluh uhradil částku ve výši 15 935 Kč. K výzvě soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela ze zákaznické karty a smlouvy o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Skutečnost, že žalovaný je cizí státní příslušník, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C-327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I-00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby žalobkyni jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta.

4. Opatrovník žalovaného se k žalobě vyjádřil tak, že žádá soud o posouzení, zda žalobkyně prokázala splnění své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Dále namítá, že u smlouvy č. [číslo] je v rozporu s dobrými mravy ujednání: a) odměna za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, b) úrok ve výši 2 800 Kč, c) administrativní poplatek ve výši 2 800 Kč, d) poplatek za pojištění [název] ve výši 360 Kč, e) poplatek za asistenční služby [název] ve výši 540 Kč, f) zápůjční úroková sazba ve výši 32,15 % p.a., i když žalobce požaduje úrok „pouze“ 24,60 %; stejně tak u smlouvy č. [číslo] jsou v rozporu s dobrými mravy ujednání: a) odměna za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 400 Kč, b) úrok ve výši 3 400 Kč, c) administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč, d) zápůjční úroková sazba ve výši 20,74 % p.a. Opatrovník žalovaného navrhl, aby platby provedené žalovaným byly započteny na úhradu jistiny a byla mu uložena povinnost případně k úhradě jejího nedoplatku, event. proveden zápočet na sjednaný úrok, uvedený ve smlouvách pevnou částkou, a zbytek na jistinu.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 25. 5. 2019 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 3 400 Kč, administrativní poplatek 4 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 11 400 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 80 týdenních splátkách po 485 Kč; podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 20 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 5. 2019). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022, oznámením ze dne 24. 11. 2022 včetně podacího lístku). Dne 10. 3. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 10. 3. 2023, včetně kopie podacího lístku).

7. Žalovaný s právním předchůdcem chtěl dne 7. 3. 2019 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 2 800 Kč, administrativní poplatek 2 800 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 600 Kč, poplatek za pojištění 360 Kč a poplatek za asistenční služby 540 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 435 Kč; podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný stvrdil, že v hotovosti přijal částku 14 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 3. 2019). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022, oznámením ze dne 24. 11. 2022 včetně podacího lístku). Dne 10. 3. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 10. 3. 2023, včetně kopie podacího lístku).

8. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

10. Žalobkyně výše uvedené smlouvy uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvy neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nastává tehdy, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet jednotlivé splátky úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, v neposlední řadě též případné závazky žadatele z dříve uzavřených smluv). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

25. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

26. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením každé ze smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že právní předchůdce své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostál.

27. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila v obou případech toliko samotné smlouvy o spotřebitelském úvěr a zákaznické karty. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného uvedené v zákaznických kartách. V kartě zákazníka ze dne 25. 5. 2019, resp. 7. 3. 2019 je toliko zaškrtnutím jednotlivých kolonek vyznačeno, že právní předchůdce ověřil některé uvedené listiny, a to výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu. Dále žalovaný v zákaznické kartě ze dne 25. 5. 2019 uvádí, že bydlí v nájmu se svou přítelkyní, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a.s. a jeho čistý příjem je 16 082 Kč měsíčně, jeho výdaje na bydlení jsou ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje jsou ve výši 4 500 Kč, splátky dalších úvěrů jsou ve výši 1 958 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 7. 3. 2019 právní předchůdce zjistil, že žalovaný bydlí v nájmu se svou přítelkyní, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a.s. a jeho čistý příjem je 14 542 Kč měsíčně, jeho výdaje na bydlení jsou ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje jsou ve výši 4 500 Kč.

28. Ve vztahu ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání právním předchůdcem žalobkyně nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, nicméně právní předchůdce žalobkyně již vůbec nezkoumal, jaké jsou ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k příjmům a výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru nesplnil. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

29. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně (právní předchůdce) tyto údaje v době uzavírání smluv ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

30. Soud pak měl v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby uvedla tvrzení a navrhla důkazy ohledně toho, že právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Tvrzení žalobkyně, že právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, nebylo v řízení nijak prokázáno.

31. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdce ověřoval tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného. Takový postup právního předchůdce žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

32. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

33. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávky, které by měly svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 5. 2019 nebo ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 3. 2019 uzavřených mezi právní předchůdcem a žalovaným, neboť má tyto smlouvy za neplatné, a to s účinky ex tunc.

34. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 5. 2019 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 25. 5. 2019 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 10 185 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 9 815 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 10. 3. 2023, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 25. 3. 2023. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 26. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.), přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. a)).

35. Za situace, kdy je smlouva o úvěru ze dne 7. 3. 2019 neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy právní předchůdce poskytl, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 7. 3. 2019 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil částku ve výši 15 935 Kč, k bezdůvodnému obohacení žalovaného tedy v tomto případě vůbec nedošlo, tedy soud v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. b)).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III.). Po zohlednění těchto částek se podává, že úspěch žalobkyně ve věci je ve výši 16,27 % a úspěch žalovaného pak 83,73 %.

37. Jelikož žalovanému byl pro zastupování v tomto řízení ustanoven opatrovník z řad advokátů, rozhodl soud ve výroku IV. tohoto rozsudku o odměně za toto zastupování v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. tak, že o přiznání konkrétní částky bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku.

38. Vzhledem k tomu, že opatrovníku žalovaného bude dle výroku IV. tohoto rozsudku přiznána odměna, jež bude uhrazena z účtu soudu, vzniknou státu v této souvislosti náklady, na které má stát následně nárok na jejich náhradu dle úspěchu ve věci po účastnících v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. Proto bylo žalobkyni, která byla ve věci úspěšná v rozsahu 16,27 %, výrokem V. tohoto rozsudku uloženo uhradit státu náhradu poměrné části nákladů státu ve výši 83,73 % za ustanoveného opatrovníka žalovaného v částce, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku.

39. Ve vztahu k nákladům státu v poměrné výši 16,27 % soud uvádí, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, účastník, jemuž byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, nebo jemuž byl ustanoven advokát, tyto náklady, i když neměl ve věci úspěch, neplatí; proto soud o zbylé výši nákladů státu nerozhodoval.

40. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).

Poučení