12 C 2/2020-123

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 62 333 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 28. 12. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 97 667 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 160 000 Kč za den 27. 12. 2019 a z částky 97 667 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 2.1.2020 se žalobce domáhal zaplacení částky 160 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] (dále jen„ OS“) pod sp.zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdkyně [titul]. [jméno] [příjmení] uplatnila svým podáním ze dne 14.8.2000 u [stát. instituce], [pozemkový úřad], svůj restituční nárok týkající se majetku vedeného v pozemkových knihách Katastrálního úřadu při [anonymizováno] kraj, k.p. [obec], k.ú. [obec] a k.ú. [část obce] O uvedeném restitučním nároku rozhodlo [stát. instituce], [pozemkový úřad] šesti rozhodnutími, vydanými v rozmezí let 2008 až 2012. Všemi uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že nárok není dán. Právní předchůdkyně žalobce podala k OS šest samostatných žalob, kterými se domáhala změny uvedených rozhodnutí [stát. instituce]. Dne 26.5.2014 [jméno] [příjmení] zemřela a do všech řízení u OS vstoupil jako její právní nástupce zdejší žalobce. V první z projednávaných věcí bylo rozhodováno OS v řízení vedeném pod sp.zn. [spisová značka] a věc byla pravomocně skončena vydáním rozsudku [název soudu] z 13.1.2016, který byl žalobci doručen dne 18.3.2016. Všechna další řízení vedená u OS byla spojena ke společnému projednání do řízení pod sp.zn. [spisová značka]. Ve zmíněném řízení bylo vydáno několik částečných rozsudků a řízení bylo ukončeno vydáním rozsudku ze dne 15.11.2018, který nabyl právní moci 2.3.2019. Restituční řízení tedy trvalo více než 18 let (od 14.8.2000 do 2.3.2019). Žalobce byl z této doby dotčen nepřiměřenou dobou řízení v trvání téměř 5 let, od 26.5.2014 do 2.3.2019, to je do pravomocného skončení řízení. To je dle žalobce nepřiměřeně dlouhá doba.

2. Dále žalobce uvedl, že jeho právní předchůdkyně se již v roce 2013 domáhala náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze je zřejmé, že již v té době soudy považovaly postup za průtahový a extrémně dlouhý a jeho délku přičitatelnou státu. Mimořádná liknavost a svévolný přístup žalované k vyřízení dotčeného restitučního nároku tedy byla shledána již více než před 6 lety, a přesto ani následně k uspíšení v řízení věci nedošlo. Naopak došlo k řadě dalších jednotlivých průtahů. Dle žalobce lze považovat řízení za složité po skutkové i právní stránce, přesto je výsledná době řízení mimořádně nepřiměřená. Žalobce se tedy domáhal odškodnění ve výši 20 000 Kč za rok, neboť doba řízení trvá již více než 19 let a dosud není ukončeno. Žalobce dále požadoval navýšení základní částky o 100 % z důvodu zvýšeného významu, požadoval tak nemajetkovou újmu ve výši 160 000 Kč. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované žádostí ze dne 19.6.2019.

3. V podání ze dne 17.6.2020 se vyjádřila žalovaná, která učinila nesporným, že u ní žalobce dne 26.6.2019 uplatnil svůj nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u OS pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce neuplatnil nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení za sp.zn. [spisová značka]. Dle žalované nelze sčítat délku za obě řízení, neboť každé řízení probíhá samostatně. V podání ze dne 4.2.2021 žalovaná (ČR – ministerstvo financí) uvedla, že právní předchůdce žalobce [titul]. [jméno] [příjmení] v rámci řízení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. [spisová značka], resp. v návaznosti na rozhodnutí ze dne 8.1.2014, byla mezi [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] a [titul]. [příjmení] uzavřena dohoda o narovnání. V článku II. dohody je uvedeno, že [stát. instituce] se zavazuje zaplatit částku 250 000 Kč a náklady řízení, v článku III. dohody je uvedeno, že [titul]. [příjmení] se zavazuje vzít žalobu zpět a v článku IV. [titul] [příjmení] prohlašuje, že přijetím zmíněných částek jsou uspokojeny veškeré její nároky související se soudním řízení u [příjmení] [obec a číslo]. Na základě zmíněné dohody tak byly veškeré nároky [titul]. [příjmení], případně i jejích právních nástupců, vyplývající z délky řízení před správním orgánem, zcela vypořádány. Žalovaná dále uvedla, že nelze učinit závěr, zda v namítaných řízeních docházelo k neodůvodněným průtahům, nicméně žalovaná má za to, že nemajetková újma byla pro žalobce pouze zprostředkovaná skrze původní žalobkyni, přičemž zprostředkovanou újmu není namístě odškodňovat v penězích. Po dobu účasti samotného žalobce v řízení od roku 2014 k průtahům v řízení nedocházelo, a délku lze od roku 2014 hodnotit jako přiměřenou.

4. V usnesení ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] Městský soud v Praze v řízení týkající se místní příslušnosti zdejšího soudu uzavřel, že žalobce se domáhá zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení, které trvá více než 19 let (od 14.8.2000), přičemž ve vztahu k němu za dobu trvání více než 5 let od 26.5.2014; po dobu zmíněného období probíhalo řízení výhradně před soudy.

5. Podle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek, resp. s tímto procesním postupem vyslovili souhlas. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. Skutková zjištění:

6. Ze shodných tvrzení účastníků ve spojení s listinnými důkazy (tj. žádost žalobce o odškodnění ze dne 19. 6. 2019, přípis žalované ze dne 26. 6. 2019) vzal soud za prokázané, že žalobce se dne 26. 6. 2019 obrátil na žalovanou s žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění z důvodu a výši uvedené v žalobě.

7. S přihlédnutím k uvedenému soud konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] (který byl potvrzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobce [titul]. [jméno] [příjmení] byla odškodněna částkou 360 000 Kč proti žalované [země] [anonymizováno] [stát. instituce] za nepřiměřenou délku řízení vedeného před [stát. instituce] a v navazujícím soudním řízení. Soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně zdejšího žalobce uplatnila dne 14.8.2020 svůj restituční nárok, přičemž soud posuzoval nárok žalobkyně jako jeden celek od 14.8.2000, a posuzoval též délku řízení vedeného u OS v návaznosti na správní řízení pod sp.zn. [spisová značka], přičemž ke dni rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ještě neskončilo dovolací řízení. [název soudu] rovněž posuzoval délku řízení vedeného u OS pod sp.zn. [spisová značka] a vycházel z celkové délky posuzovaného správního a navazujícího soudního řízení od 14.8.2000 (kdy žalobkyně uplatnila svůj restituční nárok), přičemž řízení o této žádosti ke dni rozhodnutí nebylo skončeno, a trvalo tak po dobu 13 a půl roku. Dle [název soudu] nelze posuzované řízení štěpit pro účely odškodnění na jednotlivá řízení, ale posuzoval je jako jednu celkovou délku.

9. Ze spisu vedeného u OS pod sp.zn. [spisová značka], soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejdůležitější úkony): Dne 17.4.2008 byla OS doručena žaloba [titul]. [jméno] [příjmení] (právní předchůdkyně zdejšího žalobce), kterou se domáhala proti 3 žalovaným ([anonymizováno 5 slov] [obec], [územní celek] a [právnická osoba]) podle části 5. o.s.ř. určení, že je vlastníkem nemovitostí uvedených v rozhodnutí [stát. instituce], [pozemkový úřad], ze dne [datum rozhodnutí], čj. [spisová značka] [spisová značka] [číslo]. Žalobkyně tvrdila, že má nárok na určení vlastnictví zmíněných nemovitostí, neboť se jedná o restituční nárok. Dne 20.5.2014 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno na 29.5.2014, kdy se konalo další jednání, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem tam uvedených nemovitostí, ve vztahu k některým sporným nemovitostem byla žaloba zamítnuta. Dne 17.6.2014 podal [anonymizována tři slova] odvolání proti rozsudku a dne 18.6.2014 podalo odvolání [územní celek] coby druhý žalovaný. Dne 20.6.2014 podala proti rozsudku odvolání rovněž žalobkyně. Dne 2.7.2014 právní zástupce žalobkyně předložil úmrtní list potvrzující úmrtí žalobkyně. Dne 9.7.2014 odůvodnil své odvolání druhý žalovaný, přiložil listinné důkazy. Usnesením ze dne 10.7.2014 OS přerušil řízení z důvodu úmrtí žalobkyně. Přípisem ze 6.8.2014 sdělila OS notářka, soudní komisařka, že pozůstalost po původní žalobkyni nabyl [celé jméno žalobce], tj. zdejší žalobce. Dne 8.8.2014 navrhl zdejší žalobce pokračování v řízení. Usnesením ze dne 5.8.2014 bylo rozhodnuto o pozůstalosti původní žalobkyně. Usnesením ze dne 11.8.2014 bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení. Usnesením ze dne 9.9.2014 rozhodl OS o pokračování v řízení s právním zástupcem původní žalobkyně. Dne 29.9.2014 se žalobce vyjádřil k odvolání žalovaných. Dne 29.9.2014 žalobce doplnil odvolání. Dne 14.10.2014 byl spis předložen [název soudu] k rozhodnutí o odvolání. Dne 16.2.2015 žalobce požádal o sdělení stavu odvolacího řízení. Dne 25.11.2015 odvolací soud nařídil jednání na 8.1.2016. Dne 22.12.2015 sdělila advokátka převzetí zastoupení jednoho z žalovaných. Dne 8.1.2016 se konalo jednání před odvolacím soudem. Jednání bylo odročeno na 13.1.2016. Dne 13.1.2016 se konalo další jednání, během něhož odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým byl napadený rozsudek OS změněn tak, že se částečně žaloba zamítá a částečně jí bylo vyhověno, dle doložky nabyl rozsudek právní moci dne 29.3.2016. Dne 25.4.2016 žalobce podal dovolání. Usnesením z 26.4.2016 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne 3. 5. 2016 byl zaplacen soudní poplatek. Usnesením ze dne 3.10.2019 rozhodl [název soudu] o tom, že soudce není vyloučen z projednání rozhodnutí věci. Dle úředního záznamu v období od 1.4.2019 do 30.9.2019 byl věc řešící soudce [anonymizována dvě slova] dočasně přidělen k rozhodovací činnosti ke [název soudu], takže nemohl ve věci provádět úkony. Dne 4.12.2019 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR. Dne 20.12.2019 se k dovolání žalobce vyjádřil žalovaný. Usnesením ze dne 8.4.2020 Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek [název soudu] v nákladovém výroku III. a věc v daném rozsahu vrátil zpět. Usnesením ze dne 29.7.2020 rozhodl [název soudu] o nákladech řízení, dle doložky nabylo rozhodnutí právní moci 4.11.2020.

10. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Právní úprava nesprávného úředního postupu a přiměřeného zadostiučinění:

11. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení dané věci:

16. Jak uvedeno shora, žalobce se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku části posuzovaného řízení, a to v období od 26. 5. 2014 do 2. 3. 2019. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu škody či nemajetkové újmy.

17. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

18. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

19. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

20. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení, resp. žalobními tvrzeními vymezeného období, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

21. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet v srpnu 2014, kdy zdejší žalobce navrhl pokračování v přerušeném řízení kvůli úmrtí jeho právní předchůdkyně a kdy OS rozhodl o pokračování v přerušeném řízení. Soud vyšel z uvedeného data i přesto, že žalobce vymezil rozhodné období počínaje dnem 26. 5. 2014, neboť v té době žalobce ještě nebyl účastníkem namítaného řízení. Konec rozhodného období posuzovaného řízení pak soud spatřuje v datu 2. 3. 2019 (dle vymezení rozhodného období v žalobě). Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 4 roky a 7 měsíců. Soud nicméně vzal v úvahu rovněž skutečnost, že posuzované řízení bylo původně zahájeno dne 17. 4. 2008, kdy byla OS doručena žaloba [titul]. [jméno] [příjmení] (právní předchůdkyně zdejšího žalobce), která však již byla za část řízení rovněž odškodněna. Celkem tak řízení pouze před soudy od jeho počátku trvalo cca 10 let a 11 měsíců.

22. Ke shora uvedenému závěru o počátku rozhodného období dospěl soud na základě úvahy, koncept nemajetkové újmy (která se presumuje) způsobené nepřiměřenou délkou řízení je založen na tom, že účastníci takového řízení jsou po dlouhou dobu udržováni v nejistotě ohledně výsledku daného řízení, čímž jim taková újma (z nejistoty) vzniká (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). To však neplatí u osoby, která nevěděla o vedení řízení či nebyla ani jeho účastníkem. Uvedený závěr soudu plyne rovněž z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle něhož„ (Nemajetková újma) může mu vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá.“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 664/2013 ze dne 24. 6. 2013).

23. Posuzovaný úsek namítaného řízení probíhal na třech stupních soudní soustavy, když rozhodoval OS, odvolací soud i Nejvyšší soud ČR. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

24. Po skutkové i hmotněprávní stránce byla věc dle soudu velmi složitá, neboť se jednalo o několik restitučních nároků, což se obvykle vyznačuje rozsáhlým dokazováním. Rovněž po stránce procesní byla věc složitější, neboť bylo činěno mnoho procesních úkonů a rozhodnutí (rozhodnutí o procesním nástupnictví žalobce, výzva k zaplacení soudního poplatku, výzvy k vyjádření se, bylo třeba přeposlat vzájemná podání účastníků a předávat spis mezi soudními instancemi, konalo se několik jednání). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitější.

25. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílel.

26. Pokud jde o význam řízení, tak vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní, neboť se jednalo o majetkový spor, u něhož se nepresumuje zvýšený význam (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011).

27. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, především nutno konstatovat, že ten byl zatížen obdobím nečinnosti a průtahy, a to od 14. 10. 2014 (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu) do 25. 11. 2015 (kdy odvolací soud nařídil jednání na 8. 1. 2016), tj. průtah cca 13 měsíců; dále od 3. 5. 2016 (zaplacení soudního poplatku za dovolání) do 3. 10. 2019 (rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání rozhodnutí věci), tj. průtah cca 3 roky a 5 měsíců. Mimo uvedené období byly úkony soudů v posuzovaném řízení (resp. v posuzovaném rozhodném období) činěny střídavě obratem či v přiměřených lhůtách a procesní postup byl relativně plynulý.

28. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že rozhodné období posuzovaného řízení bylo zatíženo průtahy a jeho délka byla nepřiměřená. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

29. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

30. Uvedený závěr soud opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to zejména rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, dle něhož:„ Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“ 31. Soud dále vyšel ze závěru Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 ze dne 16. 5. 2016:„ (…) jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv.„ dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu.“ Nejvyšší soud dále uvedl, že„ (…) soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým (…) Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení.“ Závěrem ve shora citovaném zrušovacím rozsudku NS uvedl:„ Soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou (samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci (a též výše uvedených premis) plyne, že při případném stanovení výše zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy budou postupovat v souladu se Stanoviskem a budou dbát, aby svým rozhodnutím nenarušily nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kriterií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak dovodila judikatura, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nemusí jít u jednotlivých kriterií o neměnné veličiny“ (zvýraznění doplněno).

32. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku žalobce, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

33. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce vzniklou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 62 333 Kč.

34. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 17 000 Kč za každý rok rozhodného období a dále 1 416,67 Kč za každý z dalších 7 měsíců řízení. Soud má za to, že je namístě přiznat vyšší základní sazbu (tj. 17 000 Kč za rok), neboť je třeba vyjít z celkové délky posuzovaného řízení od jeho zahájení (tj. 17. 4. 2008 s přihlédnutím k tomu, že předtím probíhalo správní řízení), přičemž v nadepsaném řízení je předmětem odškodnění pouze úsek necelých 5 let.

35. Vypočtená základní částka ve výši 77 916,67 Kč byla ponížena o 20 % odpovídajících tomu, že se na rozhodování v původním řízení podílely soudy tří stupňů soudní soustavy, a dále o 20 % z důvodu celkové složitosti řízení. Naopak vypočtená částka byla navýšena o 20 % z důvodu postupu soudů v původním řízení spočívajícího v několika průtazích. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 20 %, tj. na výslednou částku 62 333 Kč (srov. výrok I.). Ve zbylém rozsahu byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta (srov. výrok II.). K úrokům z prodlení:

36. Co se týče výše žalobou požadovaného příslušenství, úroky z prodlení byly požadovány od data 27. 12. 2019.

37. Jak uvedeno shora, dle § 15 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž poškozený se může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody či jiné újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

38. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 26. 6. 2019 Lhůta 6 měsíců by tak žalované uplynula dne 27. 12. 2019 (dne 26. 12. 2019 připadal na 2. svátek Vánoční, pročež došlo k posunutí posledního dne lhůty na 27. 12. 2019 – srov. § 607 o.z.). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 28. 12. 2019 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Soud proto žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši od uvedeného data (srov. výrok I.) a ve zbylém rozsahu je zamítl (srov. výrok II.). Zákonné úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. K nákladům řízení:

39. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

40. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

41. V daném případě byly provedeny 2 úkony právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, a dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600 Kč. Celková částka 6 800 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 8 228 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 10 228 Kč. Ke lhůtě k plnění:

42. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení