12 C 208/2016-392

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena obecným zmocněncem [jméno] [příjmení], bytem [adresa žalobkyně] zastoupen advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 22 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z uvedené částky od 26. 2. 2016 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 část částku 24 684 Kč coby náklady řízení vynaložené státem, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 8. 2016 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z dané částky ročně od 26. 2. 2016 do zaplacení coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení o vydání průkazu mimořádných výhod pro osoby zvlášť tělesně postižené (ZTP/P) u příslušných správních orgánů. Žalobkyně stručně popsala průběh správního řízení s tím, že dne 29. 6. 2014 podal opatrovník jménem žalobkyně žádost o přiznání mimořádných výhod ZTP/P, přičemž takto zahájené řízení trvalo do 24. 8. 2015, a k faktickému předání průkazu ZTP/P došlo až dne 14. 10. 2015. Zmíněnému řízení předcházelo jiné správní řízení o žádosti o vydání průkazu ZTP/P, které trvalo 4 roky, a to od 21. 4. 2010 do 8. 4. 2014. Soud by tedy měl dle žalobkyně přihlédnout i k předešlému správnímu řízení, které se rovněž týkalo vydání průkazu ZTP/P pro žalobkyni. Význam řízení pro žalobkyni byl zvýšený, neboť žije z minimálních příjmů (z invalidního důchodu) a vydání průkazu ZTP/P by jí snížilo výdaje a zlepšilo finanční situaci. Žalobkyně nakonec uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované, která shledala v řízení průtahy, za něž se omluvila.

2. Usnesením ze dne 5. 1. 2017 soud vyzval žalobkyni, aby postavila najisto, zda požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 22 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky správního řízení sp. zn. SZ/497/14 nebo z důvodu nepřiměřené délky správního řízení vedeného Úřadem práce ČR pod sp.zn. 79225-14- či z důvodu nepřiměřené délky obou správních řízení. V doplnění žaloby ze dne 13. 1. 2017 žalobkyně uvedla, že požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu pouze z důvodu nepřiměřené délky správního řízení vedeného Úřadem práce ČR pod sp. zn. 79225-14-.

3. Žalovaná podáním doručeným soudu dne 17. 3. 2017 s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Žalovaná stručně popsala průběh správního řízení o žádosti žalobkyně k vydání průkazu ZTP/P s tím, že v něm bylo shledáno několik překročení zákonných lhůt v řádu jednoho měsíce, za což se žalovaná žalobkyni omluvila. Dle žalované však celková délka správního řízení byla s ohledem na jeho složitost přiměřená. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyni odškodnila za nepřiměřeně dlouhé předchozí správní řízení vedené v letech 2010 až 2014, a to částkou 60 000 Kč.

4. Rozsudkem ze dne 22. 12. 2017 soud žalobu zamítl z toho důvodu, že se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou celkovou délku správního řízení, jehož předmětem bylo posuzování jejího nároku na vydání průkazu ZTP/P, tj. nejednalo se o soukromoprávní (civilní) nárok. Proto ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR nemohl být tvrzený nárok shledán po právu, když u správního řízení, pokud není jeho předmětem soukromoprávní nárok, nepřichází v úvahu nepřiměřenost jeho délky.

5. O odvolání žalobkyně rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 17. 10. 2019 rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.

6. V souladu s pokynem odvolacího soudu následně zdejší soud usnesením ze dne 24. 1. 2020 vyzval žalobkyni, aby upřesnila, jakého odškodnění se domáhá. V podání ze dne 12. 9. 2020 žalobkyně doplnila, že opírá uplatněný nárok o porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí o přiznání nároku na vydání ZTP/P v zákonem stanovené lhůtě, porušení povinnosti odvolacího správního orgánu vydat rozhodnutí o podaném odvolání v zákonem stanovené lhůtě a učinit úkon - vydání průkazu ZTP/P - v přiměřené lhůtě. Celková délka řízení o přiznání a vydání průkazu ZTP/P tak činila 15 měsíců a 14 dnů (30. 6. 2014 – 14. 10. 2015), ze kterých bylo možno považovat za souladné se zákonem maximálně 6 měsíců, a to 2,5 měsíce po podání žádosti (včetně vyhotovení posudku posudkovou komisí), 3 měsíce na rozhodování odvolacího orgánu (včetně vyhotovení posudku posudkovou komisí), případně 1 měsíc na pohyb spisu mezi správními orgány a půl měsíce (15 dnů) na vydání průkazu ZTP/P. V této souvislosti žalobkyně opětovně zdůraznila, že pokud by již v řízení před Úřadem práce došlo k řádnému vyšetření žalobkyně, vydání správného posudku a vydání správného rozhodnutí, žádné odvolací řízení by neprobíhalo. V řízení tak došlo k podstatným průtahům jen v důsledku postupu správních orgánů, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovených lhůtách a právo na vydání průkazu ZTP/P v přiměřené lhůtě.

7. Žalobkyně dále uvedla, že její újma spočívá v tom, že v důsledku výše popsaných průtahů Úřadu práce ČR a žalované bylo žalobkyni zabráněno získat na základě včasné žádosti, podané dne 30. 6. 2014, výše uvedené výhody držitele ZTP/P nejen pro sebe ale i pro svého průvodce počínaje dnem 1. 6. 2014. Ztráta výhod držitele ZTP/P v období od 1. 6. 2014 do 14. 10. 2015 měla dopad do majetkové sféry těžce zdravotně postižené žalobkyně, která tak nemohla uplatňovat výše popsané výhody spojené s průkazem ZTP/P, jakož i do jejího komfortu a právní jistoty, zda jí vůbec bude průkaz ZTP/P přiznán. Jedná se tak o morální újmu spočívající v nejistotě žalobkyně ohledně výsledku dlouhotrvajícího řízení jak před Úřadem práce tak i před žalovanou. Z uvedeného důvodu není omluva žalované dostačující kompenzací, a proto by měla být přiznána satisfakce i ve formě finančního odškodnění. Požadované odškodnění ve výši 22 000 Kč za způsobenou újmu lze s ohledem na uvedené považovat za částku při dolní hranici toho, co by mohla žalobkyně požadovat.

8. V podání ze dne 6. 10. 2020 žalovaná uvedla, že na namítané správní řízení se nevtahuje č.l. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“), přičemž v dané věci šlo o samostatné správní řízení, na nějž nenavazovalo řízení soudní. Lze proto odškodnit pouze konkrétní průtahy. Žalovaná dále připustila, že v namítaném správním řízení došlo k překročení zákonem stanovených lhůt.

9. Ve vyjádření ze dne 24. 2. 2021 žalobkyně uvedla, že její zástupce (opatrovník) při počátku posudkového a správního řízení, a následně i v jeho průběhu, několikrát požadoval zpracování nového nezávislého znaleckého posudku na posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Posudková služba však na tyto návrhy buď nereagovala, nebo je odmítala. Žalobkyně je velmi těžce duševně postižena, když není schopna samostatného fungování. Její zdravotní stav jí absolutně znemožňuje se začlenit do normálního života a není si schopna nic vyřídit sama. Žalobkyně trpí chronickou schizofrenií s postprocesuálním defektem osobnosti a je plně odkázána na péči zdravotního personálu a svého zástupce (bratra – opatrovníka).

10. Dne 26. 2. 2021 se konalo jednání, během něhož žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2402/2020, z něhož plyne, že právo na přiměřenou délku řízení garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy na projednání věci v přiměřené době, je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 Listiny základních práv a svobod, přičemž již není podstatné, zda na správní řízení navazoval soudní přezkum. Žalovaná uvedla, že v posuzované věci se nejedná o žádné finanční plnění, ale o vydání průkazu, a tudíž není ani dán soukromoprávní prvek.

11. V podání ze dne 29. 3. 2021 žalobkyně uvedla, že není povinna prokazovat újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, ale přesto uvedla, že požaduje odškodnit stav nejistoty a duševních útrap způsobených nepřiměřenou délkou namítaného řízení. Žalobkyně dále uvedla, že její újma spočívá v tom, že v důsledku popsaných průtahů Úřadu práce ČR a žalované bylo žalobkyni zabráněno získat na základě včasné žádosti, podané dne 30. 6. 2014, výhody držitele ZTP/P nejen pro sebe ale i pro svého průvodce počínaje dnem 1. 6. 2014. Ztráta výhod držitele ZTP/P v období od 1. 6. 2014 do 14. 10. 2015 měla dopad také do majetkové sféry těžce zdravotně postižené žalobkyně. Žalobkyně nemohla požívat výhody plynoucí z držení ZTP/P, například při jakémkoliv vyřizování osobních záležitostí, jednání u úřadů, při návštěvách lékaře, neměla právo přednosti při osobním projednávání své záležitosti, problémy s parkováním, vzdálenost parkovacího místa od toalet nebo nucené stání ve veřejných dopravních prostředcích byly způsobilé vyvolat záchvaty zlosti či jiné nepřiměřené reakce a poruchy chování u žalobkyně, v důsledku kterých se žalobkyně trápila. Jedná se o výrazný duševní diskomfort, kterému byla žalobkyně coby osoba psychický nemocná vystavena. Skutková zjištění:

12. Z nesporných tvrzení účastníků ve spojení s listinnými důkazy (tj. žádost žalobkyně o odškodnění ze dne 25. 8. 2015 a její doplnění ze dne 15. 12. 2015, potvrzení z datové schránky o doručení žádosti žalované dne 25. 8. 2015 a stanovisko žalované ze dne 15. 4. 2016) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 25. 8. 2015 obrátila na žalovanou se svou žádostí o odškodnění. Ze zmíněného stanoviska žalované soud zjistil, že žalovaná se za mírné průtahy v řízení omluvila, ale peněžité plnění neposkytla.

13. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

14. Ze spisu Úřadu práce České republiky – Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, kontaktní pracoviště Praha 2, sp. zn. 79225-14-, soud zjistil následující skutečnosti (vypsány jsou pouze nejdůležitější rozhodnutí a úkony úřadu a účastníků řízení): Dne 30.6.2014 byla úřadu práce doručena žádost zdejší žalobkyně, která byla zastoupena opatrovníkem [jméno] [příjmení], o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením a žádost o zpracování relevantního znaleckého posudku, který posoudí její zdravotní postižení a stanoví míru závislosti na péči z důvodu jejího onemocnění (těžká forma schizofrenie). Přípisem ze dne 31.7.2014 úřad práce požádal Pražskou správu sociálního zabezpečení (dále jen„ PSSZ“) o posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Usnesením ze dne 1.8.2014 úřad práce rozhodl dle § 24 a § 35 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, o přerušení řízení po dobu, kdy OSSZ posuzuje zdravotní stav žalobkyně. Dne 25.8.2014 byl úřadu práce doručen posudek o zdravotním stavu žalobkyně, v němž je uveden závěr, že žalobkyně není osoba se zdravotním postižením, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientaci a nejedná se tedy o postižení odpovídající přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Přípisem ze dne 25.8.2014 byl zdejší opatrovník žalobkyně vyrozuměn o tom, že byly shromážděny podklady pro rozhodnutí a byl poučen o právu vyjádřit se k podkladům. Dne 9.9.2014 se opatrovník žalobkyně vyjádřil nesouhlasně se závěrem posudku o zdravotním stavu ze dne 18.8.2014 a navrhl provedení nezávislého odborného znaleckého posudku. Dále uvedl, že žalobkyně pro veškerý pohyb a vyřizování všech záležitostí mimo domov se zvláštní péčí potřebuje osobní doprovod a asistenci dospělé osoby, a právě k tomu požadovaný průkaz slouží. Přípisem ze dne 9.9.2014 úřad práce požádal PSSZ o posouzení zdravotního stavu žalobkyně s tím, že její opatrovník podal námitku proti posudku ze dne 18.8.2014. Usnesením ze dne 10.9.2014 úřad práce přerušil dané řízení z důvodu potřeby provést zdravotní posudek. Dne 25.9.2014 sdělila PSSZ, že nebyly shledány důvody ke změně posudkového závěru. Přípisem ze dne 29.9.2014 byl opatrovník žalobkyně vyrozuměn o podkladech s výzvou k poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Ten se vyjádřil přípisem ze dne 7.10.2014 s tím, že opakovaně vyjádřil nesouhlas se zdravotním posudkem. Rozhodnutím ze dne 5.11.2014 úřad práce zamítl žádost žalobkyně o průkaz osoby se zdravotním postižením. Dne 25.11.2014 se proti rozhodnutí odvolal opatrovník žalobkyně. Přípisem ze dne 2.12.2014 byl spis postoupen zdejší žalované (Ministerstvu práce a sociálních věcí) k rozhodnutí o odvolání. Rozhodnutím ze dne 24.8.2015 MPSV rozhodlo tak, že změnilo napadené rozhodnutí úřadu práce a přiznalo žalobkyni průkaz osobě se zdravotním postižením. V odůvodnění je mimo jiné uvedeno, že nová posudková komise si vyžádala kompletní zdravotnickou dokumentaci žalobkyně a provedla její vyšetření, na základě čehož bylo zjištěno, že již ke dni 1.6.2014 byla osobou se zvlášť těžkým funkčním postižením. Proto jí náleží průkaz ZTP/P. Dle doložky nabylo usnesení právní moci dne 24. 8. 2015. Dle protokolu ze dne 14.10.2015 byl převzat průkaz osoby se zdravotním postižením.

15. Ze spisu žalované (MPSV) sp. zn.: SZ 3224 2014 497/14/4 S-HMP soud zjistil následující skutečnosti (vypsány jsou pouze ty nejdůležitější rozhodnutí a úkony úřadu a účastníků řízení): Přípisem ze dne 2.12.2014 byl spis postoupen s odvoláním zdejší žalobkyně MPSV. Dne 19.12.2014 byl učiněn záznam o určení osoby oprávněné provádět úkony ve správním řízení. Přípisem ze dne 19.12.2014 MPSV požádalo posudkovou komisi MPSV o posouzení zdravotního stavu žalobkyně pro účely odvolání. Usnesením ze dne 19.12.2014 bylo řízení přerušeno, a to na dobu, po níž bude posudková komise posuzovat zdravotní stav žalobkyně. Přípisem ze dne 23.4.2015 žalovaná urgovala posudkovou komisi o posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Dne 4.5.2015 byl žalované doručen posudek posudkové komise o zdravotním stavu žalobkyně. V závěru zmíněného posudku je uvedeno, že zdejší žalobkyně je ke dni 1.6.2014 osobou se středně těžkým funkčním postižením. Přípisem ze dne 6.5.2015 byl opatrovník žalobkyně vyrozuměn o pokračování v řízení a vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům. Dne 11.5.2015 se konalo ústní jednání, během opatrovník žalobkyně namítl, že spis odvolacího orgánu není očíslován a jeho součástí není soupis spisu. Přípisem doručeným žalované dne 18.5.2018 opatrovník sdělil, že se dostavil k nahlédnutí do spisu. Dne 20.5.2015 se k průběhu řízení vyjádřil opatrovník žalobkyně, mimo jiné navrhl změnu složení posudkové komise. Dne 20.5.2015 se ve věci vyjádřil opět opatrovník žalobkyně, předložil lékařské zprávy ve vztahu k žalobkyni. Dne 20.5.2015 zaslal opatrovník žalobkyně další listiny. Přípisem ze dne 26.5.2015 požádala žalovaná posudkovou komisi o nové posouzení zdravotního stavu žalobkyně, pro účely odvolacího řízení. Usnesením ze dne 26.5.2015 bylo řízení přerušeno z důvodu rozpracování znaleckého posudku. Přípisem ze dne 22.7.2015 posudková komise sdělila žalované, že znalecký posudek nebude zpracován v zákonné 60 denní lhůtě. Přípisem ze dne 24.8.2015 byl opatrovník žalované vyrozuměn o pokračování v řízení. Dne 20.8.2015 byl MPSV žalované doručen nový posudek zdravotního stavu žalobkyně, v němž je uveden závěr, že k datu vydání napadeného rozhodnutí zdravotní postižení zdejší žalobkyně odpovídalo příslušné vyhlášce. Dále je mimo jiné v odůvodnění uvedeno, že nová posudková komise si dožádala kompletní zdravotnickou dokumentaci ošetřujícího psychiatra a zároveň prostudovala lékařské zprávy doložené v průběhu odvolacího řízení. Rozhodnutím ze dne 24.8.2015 bylo napadené rozhodnutí úřadu práce ze dne 5.11.2014 změněno, takže byl přiznán průkaz.

16. Přípisem ze dne 8. 4. 2015 opatrovník žalobkyně zaslal žalované doklady ke zdravotnímu stavu žalobkyně, respektive lékařskou zprávu. Přípisem ze dne 16. 5. 2015 se opatrovník žalobkyně vyjadřoval k závěrům posudkové komise a mj. uvedl, že posudková komise neměla pro své rozhodnutí veškeré podklady, a dále že žalovaná již posuzovala nárok žalobkyně na vydání průkazu osoby se zdravotním postižením v letech 2010 až 2014, za což byla žalobkyně odškodněna; dále navrhoval změnu složení posudkové komise a vyjádřil nesouhlas se závěrem posudkového zhodnocení (srov. přípis ze dne 8. 4. 2015).

17. Přípisem ze dne 30. 1. 2015 opatrovník žalobkyně sdělil, že žalobkyně se není schopna vzhledem ke svému duševnímu onemocnění dostavit k jednání z [obec] do [obec], a navrhl provést posouzení zdravotního stavu přímo v místě jejího pobytu (srov. přípis ze dne 30. 1. 2015).

18. Přípisem ze dne 17. 7. 2015 opatrovník žalobkyně omluvil účast žalobkyně z osobního posouzení zdravotního stavu s tím, že její duševní onemocnění neumožňuje přesun do Prahy, přičemž dobrovolně jet nechce, pročež opatrovník navrhl opětovně provést posouzení zdravotního stavu v místě jejího pobytu, tedy v domě se zvýšenou péčí v [obec]. Dále navrhl zohlednění jiného znaleckého posudku (srov. přípis ze dne 17. 7. 2015).

19. Přípisem ze dne 23. 4. 2015 se opatrovník žalobkyně vyjádřil ke zhodnocení jejího zdravotního stavu a trval na vypracování aktuálního znaleckého posudku (srov. přípis ze dne 23. 4. 2015).

20. Žalobkyně byla dne 30. a 31. 7. 2015 vyšetřena ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, Psychiatrická klinika, na žádost posudkové komise MPSV, přičemž z vyšetření vyplývá přítomnost výrazného postprocesuálního deficitu kognice, není orientována časem, místem ani situací, obtížná komunikace (srov. lékařská zpráva znějící na žalobkyni ze dne 30. 7. 2015 a 31. 7. 2015).

21. Žalobkyně trpí chronickou schizofrenií s defektem osobnosti, není schopna samostatné extramurální existence, je odkázána na péči druhé osoby, není schopna samostatně cestovat, nutný trvalý dohled (srov. lékařská zpráva znějící na žalobkyni ze dne 7. 4. 2015).

22. Ze záznamu žalované ze dne 7. 4. 2014 o vyřízení opožděného odvolání ve vztahu ke správnosti postupu a dodržení platných právních předpisů lékařkou PSSZ pro Prahu 1, posuzovala v roce 2011 zdravotní stav žalobkyně pro účely průkazu mimořádných výhod, plyne, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně byl posouzen v roce 2011 lékařkou se závěrem, že není občanem těžce zdravotně postiženým a nejde o zdravotní postižení uvedené v příloze 2 ve vyhlášce číslo 182/91. V závěru je dále uvedeno, že v postupu lékaře PSSZ pro Prahu 1 shledáno porušení § 2 odst. 1 a 4 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, v tom, že při posouzení zdravotního stavu pro účely průkazu mimořádných výhod posuzující lékařka nesprávně vyhodnotila dopad zdravotního postižení na orientační a komunikační schopnosti posuzované žalobkyně. Kromě toho posudek o zdravotním stavu ze dne 14. 4. 2011 není přezkoumatelný, protože v něm nejsou citovány a interpretovány všechny funkční nálezy odborných lékařů. Příslušný odbor žalované tedy předal stanovisko k vyhodnocení, zda na základě popsaného pochybení nelze najít důvody pro obnovu řízení (srov. záznam žalované ze dne 7. 4. 2014).

23. Z výslechu opatrovníka žalobkyně soud zjistil následující skutečnosti: žalobkyně se rozhodla žádat o průkaz ZTP/P v roce 2010, kdy bylo vše pro ni složitější a bylo třeba ji dopravit na úřad či k lékaři a zaparkovat v blízkosti, aby nemusela jít daleko, protože žalobkyně je z každého vyřizování věcí a z každé komunikace s cizím prostředím značně nervózní a někdy i podrážděná a agresivní. Navíc potřebuje poměrně často toaletu. Průkaz ZTP/P jí měl vše zjednodušit. Dále žalobkyni pomáhá plavání, u čehož jsou hendikepovaní zvýhodněni. Rovněž mobilní operátor poskytoval příspěvek pro zdravotně postižené osoby, který však žalobykně nedostala. Žalobkyně si neumí nic vyřídit na úřadě, proto potřebuje někoho, kdo se o vše postará.

24. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

25. Soud pro nadbytečnost neprováděl následující důkazní prostředky: fotografie žalobkyně, přípis žalobce ze dne 1. 11. 2013 a 3. 11. 2011, přípis Městské části Praha 1 ze dne 11. 6. 2012 a z 21. 7. 2011, a ze dne 24. 5. 2012, odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 25. 4. 2012, sdělení žalované ze dne 1. 4. 2014 v návaznosti na rozhodnutí vydané dne 31. 3. 2014, rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2014, přípis žalované ze dne 25. 4. 2014, přípis Městské části Praha 1 ze dne 8. 7. 2011 a z 8. 6. 2011, dotaz opatrovníka žalobkyně ze dne 1. 11. 2013, e-mailová korespondence z ledna a února 2014, odvolání proti rozhodnutí ze dne 2.6.2011, listiny z 2.6.2011, rozhodnutí žalované ze dne 31.3.2014, přípis žalované ze dne 1.4.2014, stížnost opatrovníka žalobkyně ze dne 7.7.2011, přípis Městské části Praha 1 ze dne 8.7.2011, přípis Městské části Praha 1 ze dne 2.11.2011, přípis žalované ze dne 13.2.2012, žádost ze dne 21.4.2010, potvrzení o předání dokladu ze dne 21.4.2010, reakce žalované ze dne 15.5.2014 v návaznosti na žádost o zadostiučinění ze dne 24.3.2014, stanovisko žalované ze dne 15.5.2014, článek Veřejného ochránce práv, znalecký posudek ze dne 11. 10. 2015, neboť shora provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn dostatečně. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, pročež se jimi v rozsudku pro nadbytečnost nezabýval (tj. e-mail ze dne 17. 9. 2015 a ze dne 21. 9. 2015, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2007, usnesení z Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.1.2015, přípis žalované ze dne 25.4.2014, správní spis řízení, které předcházelo posuzovanému řízení, ve vztahu k jeho délce). Právní úprava:

26. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení.

27. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

28. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

29. Dle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

32. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení dané věci:

33. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délku posuzovaného správního řízení o vydání průkazu ZTP/P. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy.

34. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy na straně žalobce a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

35. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

36. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

37. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soud ČR vycházela z toho, že při právním hodnocení správnosti úředního postupu ve správním řízení z hlediska jeho přiměřené délky, resp. průtahů, je nejprve třeba posuzovat, zda jsou v dané věci rozhodné dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí, či zda je rozhodující přiměřenost celkové délky řízení (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015).

38. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015, jehož závěry následně přijal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, tak byly rozptýleny pochybnosti stran aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 35 shora) na správní řízení, a to za splnění následujících podmínek: (i) ve správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, (ii) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (iii) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, má civilní (tj. soukromoprávní povahu). Jsou-li uvedené podmínky splněny, pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je aplikovatelné i shora zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR (srov. bod 36 shora). Naopak, nejsou-li tyto podmínky splněny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona, nýbrž o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, a lze tak odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv nepřiměřenou délku řízení jako celku. V takovém případě se navíc neuplatní ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy, nýbrž poškozený je povinen prokázat jak její vznik, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017). Tento závěr byl aprobován též nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16.

39. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, Nejvyšší soud uvedl, že na zákonnou úpravu § 13 zákona a § 31a zákona navazuje stanovisko Nejvyššího soudu, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. ESLP však za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

40. Citovaným rozhodnutím, jehož závěry byly judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně potvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 924/2017, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6022/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1098/2017, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1912/2018, ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016, ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016), omezil Nejvyšší soud použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy výlučně na soudní řízení, do jejichž celkové délky však lze, pro účely posouzení její přiměřenosti, započítat i délku předcházejícího správního řízení, bylo-li jeho absolvování nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu.

41. Shora uvedené závěry však byly překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (velký senát) sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne 9. 12. 2020. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud nově dospěl k závěru, že požadavek na projednání soudem není pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, a to mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. Nadále již tedy nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (srov. body 55 - 56 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne 9. 12. 2020).

42. S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům se soud zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vůbec vznik nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští (dle § 13 odst. 1 věty třetí zákona a čl. 6 Úmluvy) či zda lze odškodnit pouze jednotlivé průtahy (dle § 13 odst. 1 věty druhé zákona).

43. Soud při posuzování zmíněné otázky vycházel z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle něhož se článek 6 odst. 1 Úmluvy garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, v obecné rovině vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků (srov. např. Sramek proti Rakousku, rozsudek ze dne 22. 10. 1984). ESLP dále ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí pouze slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům, ale že výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. např. rozsudek ze dne 23. 6. 1981 Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii).

44. Ve světle uvedené judikatury ESLP formulovala právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy: (i) je zde spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?; (ii) má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?; (iii) je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní povahy? (srov. Kmec a kol.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 585, srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015). Jestliže tedy jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko Nejvyššího soudu ČR.

45. Z uvedeného plyne, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje jen na některá správní řízení, která splňují shora zmíněné podmínky. Nejprve je tedy třeba zodpovědět uvedené otázky ve vztahu k posuzovaným správním řízením, tedy zda správní řízení o žádosti žalobkyně o vydání průkazu ZTP/P může být podřazeno pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

46. Soud ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014) dospěl k závěru, že k přiznání nároku na vydání průkazu ZTP/P mohlo dojít pouze tehdy, pokud o něm rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán (tj. úřad práce, resp. MPSV). Tento správní orgán tudíž rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné. Právo na vydání průkazu ZTP/P přitom má původ ve vnitrostátním právu, neboť je přiznáváno na základě právního předpisu, který je součástí českého právního řádu (tj. zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů).

47. Pro posouzení, zda se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy je pak nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Jakkoli právní řád České republiky tradičně zařazuje sociální podporu, která vychází z veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva, z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 3. 2000 Kiefer proti Švýcarsku, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014). Mezi práva civilní povahy se tak řadí sociální zabezpečení v širším smyslu, a to např. pojištění pro případ pracovního úrazu (Deumeland proti Německu, rozsudek pléna, 29. 5. 1986, č. 9384/81), nemocenské pojištění (Feldbrugge proti Nizozemsku, rozsudek pléna, 29. 5. 1986, č. 8562/79), spory týkající se placení pojistného, dávek či příspěvků (Schouten a Meldrum proti Nizozemsku, rozsudek, 9. 12. 2004, č. 19005/91 a 19006/91), právo na sociální dávku v případě invalidity (Salesi proti Itálii, rozsudek, 26. 2. 1983, č. 13023/87).

48. S přihlédnutím k uvedenému dospěl soud k závěru, že správní řízení o žádosti o vydání průkazu ZTP/P rovněž patří mezi práva civilní povahy. Soud se neztotožnil s argumentací žalované, že se nejedná o peněžité plnění a tudíž nejde o dávku stricto sensu. Důvodem je skutečnost, že průkaz ZTP/P se vydává na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, jehož ustanovení § 34 upravuje podmínky pro přiznání průkazu ZTP/P, přičemž systematicky je zařazeno do části první - Dávky pro osoby se zdravotním postižením. Držitelé těchto průkazů mají nárok na různé benefity (např. vyhrazené místo k sezení ve veřejných dopravních prostředcích, přednost při osobním projednání záležitosti; bezplatná doprava místní veřejnou hromadnou dopravou, sleva jízdného ve vlakové a autobusové vnitrostátní dopravě; bezplatná doprava místní veřejnou hromadnou dopravou i průvodce) a mohou rovněž čerpat nenárokové benefity (např. slevy na vstupném atd.). Z uvedeného důvodu je dle soudu třeba i na řízení o vydání průkazu ZTP/P pohlížet jako řízení o nároku civilní povahy.

49. S ohledem na uvedené tak soud k závěru, že posuzované správní řízení lze podřadit do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž lze shodně aplikovat i stanovisko Nejvyššího soudu ČR. Z uvedeného důvodu je nezbytné uvedené správní řízení posuzovat jako jeden celek až do vydání konečného rozhodnutí ve správním řízení (k uvedenému srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014).

50. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

51. V dané věci posuzované původní řízení, resp. rozhodné období, k němuž žalobkyně vztahuje tvrzenou újmu, začalo běžet dne 30. 6. 2014, kdy byla úřadu práce doručena žádost žalobkyně o přiznání průkazu ZTP/P. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 24. 8. 2015, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí ve věci, na základě něhož byl žalobkyni požadovaný průkaz přiznán. Celková doba posuzovaného řízení tedy činila cca 1 rok a 2 měsíce.

52. Řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů, tj. u úřadu práce a u žalované (MPSV) coby odvolacího orgánu. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u více stupňů správních orgánů mělo nevyhnutelný dopad na celkovou délku původního řízení. Ačkoli nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají procesních práv daných vnitrostátním právním řádem, nelze přičítat k tíži ani státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na procesní návrhy a podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

53. Věc byla dle soudu složitější po skutkové stránce, když v řízení bylo třeba provést více posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Po stránce procesní byla věc rovněž mírně složitější, když bylo třeba opakovaně žádat posudkové komise o posouzení zdravotního stavu žalobkyně, v důsledku čehož bylo řízení opakovaně přerušeno. Po hmotněprávní stránce soud věc hodnotí jako jednoduchou, neboť nároky, o nichž správní orgány rozhodují, plynou ze zákona při splnění stanovených (skutkových) podmínek, a tudíž není třeba činit složité právní analýzy. V souhrnu soud věc hodnotí jako mírně složitější.

54. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela.

55. Pokud jde o význam řízení pro žalobkyni, tak vzhledem k druhové stránce řízení jej soud hodnotí jako vysoký, neboť se jednalo o nárok sociálního zabezpečení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobkyni, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011). Zvýšený význam byl nadto prokázán také na základě výslechu opatrovníka žalobkyně.

56. Pokud se jedná o postup správních orgánů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, především nutno konstatovat, byly shledány průtahy. Soud při posuzování průtahů vycházel zejména z ustanovení § 16a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění platném ke dni podání žádosti žalobkyně, dle něhož platilo, že lhůta pro vydání posudku o zdravotním stavu podle § 4 odst. 2 (tj. v rámci odvolacího řízení u žalované) činí 60 dnů a pro vydání posudku podle § 8 odst. 1 (u orgánu prvního stupně) činí 45 dnů. Dle zmíněného § 4 odst. 2 cit. zákona dále platilo, že Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely mj. odvolacího řízení správního, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Dle § 8 odst. 1 cit. zákona pak platilo, že Okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob pro účely sociálního zabezpečení a pro účely poskytnutí dávek a průkazu osoby se zdravotním postižením podle jiných právních předpisů.

57. Ve světle uvedených zákonných ustanovení soud shledal průtah v období mezi odvoláním žalobkyně a předložením věci k rozhodnutí o odvolání (cca 7 dní) a až za dalších 7 dní byla určená osoba odpovědná za vyřízení věci. Především pak nastal průtah v souvislosti s vypracováním posudku zdravotního stavu žalobkyně, když žalovaná požádala OSSZ o posouzení zdravotního stavu žalobkyně přípisem z 19. 12. 2014 a téhož dne bylo správní řízení přerušeno. Posudek měl být předložen do 60 dnů, tj. do 17. 2. 2015, avšak byl žalované doručen až dne 4. 5. 2015, tj. po 76 dnech po uplynutí zákonné lhůty. Dále z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná dne 26. 5. 2015 požádala posudkovou komisi o posouzení zdravotního stavu žalobkyně a téhož dne bylo řízení přerušeno. Dle shora citovaných ustanovení měl být posudek předložen do dne 25. 7. 2015, avšak až dne 24. 8. 2015 byl opatrovník žalobkyně vyrozuměn o pokračování v řízení, tj. průtah cca 62 dní.

58. Zároveň soud přihlédl ke skutečnosti, že poslední posudek dospěl ke zcela opačným závěrům o zdravotním stavu žalobkyně, než původní posudek. Prodloužení řízení v důsledku potřeby provést více posudků je přitom přičitatelné žalobkyni. Žalovaná nadto měla již z předchozího řízení povědomí o zdravotním stavu žalobkyně a o nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti posudku o zdravotním stavu z roku 2011, dle něhož žalobkyně nebyla shledána osobou s těžkým postižením. Dle soudu tedy měla žalovaná dbát zvýšené opatrnosti u nového posudku, dle něhož žalobkyně nebyla znovu shledána osobou těžce postiženou.

59. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, k významu řízení pro žalobkyni a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka správního řízení byla zatížena průtahy a byla nepřiměřená dlouhá. Skutečnost, že v řízení byly průtahy, resp. délka nebyla přiměřená, ostatně uznala též žalovaná, která se žalobkyni omluvila.

60. Soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Újma nadto byla v dané věci prokázána.

61. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako dostatečné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že řízení bylo pro žalobkyni s ohledem na její postižení významné.

62. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech vyjádřil podrobněji již výše) dospěl k následujícím závěrům o výši odškodnění žalobkyně.

63. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení, tj. 7 500 Kč za 1 rok řízení a dále z částky 1 250 Kč za další 2 měsíce řízení (tj. 7 500/12). Při stanovení výše základní částky soud vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011.

64. Vypočtená základní částka ve výši 8 750 Kč byla ponížena o 5 % odpovídající tomu, že se na rozhodování podílely 2 stupně správní soustavy a o 5% z důvodu jisté složitosti věci. Naproti tomu soud navýšil základní částku o 35 % z důvodu průtahů a období nečinnosti na straně správních úřadů, a dále z důvodu zjevně zcela chybného prvního posudku žalobkyně, což si vyžádalo přezkum. Soud dále základní částku navýšil o 50 % z důvodu velmi vysokého individuálního významu řízení pro žalobkyni. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím navýšením o 75 % na výslednou částku 15 312,50 Kč.

65. Pro úplnost soud doplňuje, že je mu známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50%. Dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. zejména velmi vysoký význam pro vážně nemocnou žalobkyni (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010). K úrokům z prodlení:

66. Žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení od (správného data) 26. 2. 2016 do zaplacení.

67. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

68. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 25. 8. 2015 Lhůta 6 měsíců tak žalované uplynula dne 25. 2. 2016 (čtvrtek). Žalovaná se tedy dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 26. 2. 2016 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci od uvedeného data úroky z prodlení v zákonné výši. Zákonné úroky z prodlení jsou pak odůvodněny ustanovením § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok I.). K nákladům řízení:

69. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podle § 151 odst. 3 o.s.ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

70. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

71. Zcela úspěšné žalobkyni, která nebyla v části řízení zastoupena a nedoložila výši svých hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 800 Kč odpovídající paušální náhradě za 6 úkonů (žaloba, vyjádření ve věci z 13. 1. 2017, z 18. 4. 2017, odvolání, námitky ze dne 17. 4. 2018, vyjádření z 9. 9. 2019). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

72. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož byla žalobkyni ustanovena advokátka, neúspěšná žalovaná je povinna zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady vynaložené na tuto advokátku. Náklady řízení sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

73. V daném případě bylo provedeno 6 úkonů právní služby dle § 11 advokátního tarifu, a to konkrétně: (i) převzetí věci, (ii) doplnění žaloby, (iii) vyjádření z 29. 3. 2021, účast na jednání soudu dne 26. 2. 2021, dne 13. 4. 2021 a 4. 5. 2021 (18 600 Kč), a dále 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 800 Kč. Celková částka 20 400 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 24 684 Kč. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Ke lhůtě k plnění:

74. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta obecně odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků organizačními složkami státu ze státního rozpočtu.

Poučení