12 C 21/2023-60

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Hermannem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 79 366 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 523 Kč, kterou je žalovaný oprávněn zaplatit v pravidelných splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to až do úplného zaplacení.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení a) částky 30 664 Kč, b) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 687 Kč od [datum] do [datum], c) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 187 Kč od [datum] do zaplacení, d) úroku ve výši 7,34 % ročně z částky 59 875,50 Kč od [datum] do [datum], e) úroku ve výši 15 % ročně z částky 59 875,50 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 178 588 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se, po částečném zpětvzetí žaloby ze dne [datum] (v této části bylo řízení zastaveno pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 12 C 21/2023-30), domáhá proti žalovanému zaplacení částky 62 687 Kč po zaokrouhlení (zbývající jistina 59 875,50 Kč, zbývající úroky 1 081 Kč a smluvní pojištění 1 731 Kč), s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 687 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 7,34 % ročně z částky 59 875,50 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 59 875,50 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 178 588 Kč. Žalobu odůvodňuje tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla dne [datum] na bankovní účet žalovaného úvěr ve výši 65 000 Kč, který se žalovaný spolu se sjednaným úrokem ve výši 64,85 % ročně zavázal splatit ve 36 měsíčních splátkách po 4 711 Kč, splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje prosincem 2021. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází i jiných zdrojů, z nichž bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení úvěru jsou dostatečné. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když do data zesplatnění úvěru (k němuž došlo dne [datum], neboť žalovaný se dostal do prodlení delšího 65 dnů s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum]) uhradil 5 splátkami celkem částku 32 977 Kč. Součástí splátek bylo i měsíční pojistné 577 Kč za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr, přičemž žalovaný neuhradil pojistné obsažené ve splátkách [číslo] tj. 3 x 577Kč.

2. Na výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), učiněnou u jednání konaného dne [datum], žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila, že před poskytnutím úvěru nijak neověřovala tvrzení žalovaného ohledně sjednání jeho pracovního poměru na dobu neurčitou jakož i neexistence podání výpovědi z pracovního poměru ze strany žalovaného či jeho zaměstnavatele. Žalobkyně dále uvedla, že nijak neověřovala, zda jsou proti žalovanému vedeny exekuce, jelikož žádný právní předpis věřiteli výslovně neukládá, aby před poskytnutím úvěru či zápůjčky provedl lustraci v Centrální evidenci exekucí.

3. Žalovaný ve vyjádření potvrdil skutečnosti ohledně uzavření smlouvy, vyplacení úvěru jakož i celkem doposud vrácené částky. Poukázal ovšem na porušení povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí jeho úvěruschopnost, v důsledku čehož je úvěrová smlouva absolutně neplatná. [příjmení] to poukázal rovněž na vybrané nezákonné a nemravné smluvní sankce, na výši roční procentní sazby nákladů (dále jen„ RPSN“) v rozporu s dobrými mravy jakož i na formulářový charakter smlouvy.

4. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, neboť žalovaný uhradil žalobkyni dne [datum] částku 500 Kč. V rozsahu zpětvzetí žaloby tedy soud výrokem I. částečně zastavil řízení.

5. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za svá následující skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně se na základě písemné dohody zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 65 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 4 711 Kč zahrnujících splátku jistiny, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 64,84 % p. a. a měsíční pojistné 577 Kč za pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 65 000 Kč dne [datum]. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni celkem částku 32 977 Kč. Žalovanému byl doručen dopis žalobkyně ze dne [datum], v němž byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a současně vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů ode dne odeslání dopisu. Žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků žalovanému nijak neověřovala skutečnost, zda jsou proti žalovanému vedeny exekuce, a rovněž si žalobkyně žádným způsobem neověřila tvrzení žalovaného (zejména vyžádáním pracovní smlouvy a potvrzení od zaměstnavatele), že je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou a nebyla z jeho strany či ze strany zaměstnavatele dána výpověď z pracovního poměru.

6. Z listiny označené jako„ hodnocení klienta“, datované dne [datum], soud zjistil, že žalovaný před poskytnutím peněžních prostředků uvedl žalobkyni své pravidelné měsíční příjmy 21 242 Kč, pravidelné měsíční výdaje 12 314 Kč, že je zaměstnaný u spol. [právnická osoba], na dobu neurčitou a neběží mu výpovědní doba.

7. Z výplatních pásek žalovaného za období od 11/ 2022 do [číslo] soud zjistil, že žalovaný v uvedeném období pobíral od svého zaměstnavatele spol. [právnická osoba], průměrnou čistou mzdu ve výši 19 264 Kč měsíčně.

8. Z listiny nadepsané jako„ Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek“, datované dne [datum], soud zjistil, že spol. [právnická osoba], (zaměstnavatel) se dohodla s žalovaným (zaměstnancem) tak, že s účinností od [datum] se pracovní poměr sjednává na dobu neurčitou.

9. Z listiny nadepsané jako„ Smlouva o nájmu bytu“, datované dne [datum], soud zjistil, že žalovaný (v postavení nájemce) se v souvislosti s užíváním bytu zavázal hradit nájemné 4 500 Kč měsíčně a zálohy 4 500 Kč měsíčně.

10. Z listiny nadepsané jako„ vaše nové zálohy na plyn“, datované dne [datum], soud zjistil, že výše zálohy na úhradu žalovaným spotřebovaného plynu činí v období od [datum] do [datum] částku 400 Kč měsíčně.

11. Z listiny nadepsané jako„ vaše nové zálohy na elektřinu“, datované dne [datum], soud zjistil, že výše zálohy na úhradu žalovaným spotřebované elektřiny činí v období od [datum] do [datum] částku 1 200 Kč měsíčně.

12. Z listiny označené jako„ Dodatek ke smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací“ soud zjistil, že žalovaný hradí za služby spojené s příjmem televizního signálu částku 690 Kč měsíčně.

13. Ze snímků obrazovky z prostředí mobilní aplikace spol. T-Mobile soud zjistil, že žalovaný hradí za mobilní tarif průměrně částku cca 460 Kč měsíčně.

14. Z hlediska skutkového stavu zjištěného ze shora provedených důkazů, a na to navazujícího právního posouzení věci (viz níže), považoval soud skutková zjištění z ostatních provedených důkazů za nadbytečná.

15. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným na poskytnutí peněžních prostředků ve výši 65 000 Kč a na podmínkách jejich splácení, téhož dne žalovanému peněžní prostředky rovněž poskytla, přičemž žalovaný dosud uhradil žalobkyni celkem částku 32 977 Kč. Před poskytnutím peněžních prostředků se žalobkyně zabývala osobními a majetkovými poměry žalovaného. Žalobkyně ovšem nijak neověřovala, zda jsou proti žalovanému vedeny exekuce, ani si žádným způsobem neověřila tvrzení žalovaného, že je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou a nebyla z jeho strany či ze strany zaměstnavatele dána výpověď z pracovního poměru. Žalovaný byl žalobkyní poprvé vyzván k úhradě celé dlužné částky v rámci oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum]. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného činí přibližně od listopadu 2022 dosud částku cca 11 750 Kč, přičemž pravidelné měsíční příjmy ze zaměstnání činí v témže období částku v průměru 19 264 Kč.

16. V řízení naopak nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky dříve, než v rámci oznámení o zesplatnění úvěru dne [datum], ani to, že by žalovaný uhradil žalobkyni více než 32 977 Kč (soud do celkové úhrady žalovaného nepočítal platbu 500 Kč ze dne [datum], jelikož v rozsahu této platby bylo řízení výrokem I. částečně zastaveno).

17. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle ustanovení § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

24. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Soud se zprvu zabýval tím, zda žalobkyně neposkytla žalovanému v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) úvěr v rozporu s požadavkem na řádné zkoumání úvěruschopnosti vyjádřeným v ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ. Soud předesílá, že zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případnou neplatnost v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], v . GK). V rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další, Soudní dvůr Evropské unie vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

25. Pro závěr, zda byl spotřebitelský úvěr poskytnut žalovanému v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ jsou zcela zásadní skutková zjištění stran prověřování existence případných exekucí vedených proti žalovaného či ověřování okolností týkajících se jeho pracovního poměru. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému zcela rezignovala na ověření exekuční minulosti či současnosti žalovaného, přičemž takové zjištění je absolutním základem (výchozím bodem a prvotním předpokladem) pro další zkoumání majetkových poměrů žadatele o úvěr, neboť právě existence vedené exekuce proti žadateli je jedním z nejmarkantnějších ukazatelů o jeho aktuálních a budoucích majetkových poměrech. Případné vedení exekuce se promítá do majetkové sféry povinného (žadatele o úvěr) hned v několika rovinách. Příkladmo lze zmínit vliv na výši pravidelného příjmu žadatele, je-li exekuce prováděna srážkami ze mzdy a jiných příjmů (v takovém případě povinnému zůstává pouze tzv. nezabavitelná částka) nebo vliv na samotný poskytnutý úvěr, který může být postižen v rámci exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu anebo v rámci mobiliární exekuce, v závislosti na tom, zda je úvěr poskytnut žadateli hotově nebo převodem na účet. Vzhledem k závažnosti dopadů případné exekuce do majetkové sféry žadatele o úvěr soud v posuzované věci uzavřel, že nezkoumala-li žalobkyně před poskytnutím úvěru existenci případných exekucí vedených proti žalovanému, poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, jelikož na základě neúplných informací o poměrech žalovaného nemohlo z logiky věci vyplynout, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Pro úplnost soud dodává, že pro posouzení„ kvality“ procesu zkoumání úvěruschopnosti je primárně rozhodující, zda se žalobkyně touto otázkou vůbec zabývala. Teprve v návaznosti na zjištění učiněná z Centrální evidence exekucí (veřejný seznam, který je veden, provozován a spravován Exekutorskou komorou České republiky) lze usuzovat, zda je možné žadateli poskytnout úvěr navzdory proti němu vedené exekuci. V kontextu shora uvedeného je poté zcela lichá argumentace žalobkyně, že jí žádný právní předpis výslovně neukládá, aby před poskytnutím úvěru provedla lustraci v Centrální evidenci exekucí. Naopak, tato povinnost je vyjádřena v § 86 odst. 1 větě prvé ZoSÚ, konkrétně slovy„ a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ 26. Ohledně doby trvání pracovního poměru a případné existence výpovědi se žalobkyně v rozporu s výše cit. judikaturou spolehla pouze na tvrzení žalovaného, aniž by jej jakýmkoliv způsobem (zejména vyžádáním pracovní smlouvy a potvrzení od zaměstnavatele) ověřila. Na tomto místě soud připomíná, že k náležitému posouzení příjmové stránky žadatele o úvěr nepatři pouze zjištění výše mzdy/platu za období předcházející sjednání úvěrové smlouvy, nýbrž i ověření skutečnosti, že si žadatel takto zjištěný příjem po určitou dobu rovněž udrží. Bylo by zcela proti smyslu zákonné úpravy o ochraně spotřebitele, pokud by tento sice deklaroval dostatečně vysoké příjmy, záhy po poskytnutí úvěru by ovšem o tento příjem přišel v důsledku skončení pracovního poměru, ať již uplynutím doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán, nebo uplynutím výpovědní doby. S ohledem na shora uvedené se soud ani nezabýval konkrétními osobními a majetkovými poměry žalovaného, které žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjistila, jelikož vzhledem k popsaným deficitům tohoto procesu ze strany žalobkyně by veškerá další zjištění byla nadbytečná.

27. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZoSÚ za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Navzdory znění § 87 odst. 1 ZoSÚ se jedná o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 15 Co 78/2021, nebo výše cit. rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], v. GK).

28. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalovanému dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni zbylou část poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 31 523 Kč (žalobkyně poskytla žalovanému 65 000 Kč, v rozsahu 500 Kč bylo řízení zastaveno a současně nebylo prokázáno, že by žalovaný vrátil více než 32 977 Kč, tj. 64 500 - 32 977 = 31 523) v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 ZoSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese přitom spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Podle § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit jistinu i bez ingerence soudu, tj. hradit dle svých možností i před rozhodnutím soudu. Pokud tak žalovaný neučiní, ocitne se vždy dnem následujícím po splatnosti dané splátky v prodlení a vznikne mu v souladu s § 1970 o. z. ve spojení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z dané splátky, která odpovídala jeho možnostem a schopnostem. Domáhá-li se žalobkyně nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 15 Co 22/2022).

29. Žalovaný byl k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru vyzván žalobkyní poprvé dopisem ze dne [datum], k čemuž mu byla stanovena lhůta 10 dnů ode dne odeslání dopisu. Soud se tedy zabýval tím, zda vrácení zbývající části poskytnuté jistiny ve lhůtě do [datum] bylo přiměřené možnostem žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že po odečtu pravidelných (mandatorních) měsíčních výdajů žalovaného od jeho pravidelných příjmů zbývá žalovanému každý měsíc částka cca 8 000 Kč (19 264 - 11 060) s tím, že do výdajů žalovaného nebyla započítána částka 690 Kč za televizi, jelikož se dle soudu jedná o zbytnou službu. Soud dospěl k závěru, že žalovaný vystačí s částkou 1 500 Kč týdně (na stravování, ošacení, dopravu aj.), k úhradě dlužné jistiny tedy zbývá částka 2 000 Kč měsíčně (8 000 - 6 000). Při úvahách o tom, kdy a s vrácením jaké části jistiny se žalovaný dostal do prodlení, je rozhodné objektivní i subjektivní hledisko na straně žalovaného. Optikou pouze objektivního hlediska bylo v možnostech žalovaného vracet žalobkyni jistinu po 2 000 Kč měsíčně již od listopadu 2022. Zákonné vymezení doby pro vrácení poskytnuté jistiny (v době přiměřené jeho možnostem) přitom z povahy věci obsahuje i dobu potřebnou pro tvorbu úspor. Byla-li výše cit. právní úprava přijata zejména za účelem ochrany spotřebitele, bylo by proti jejímu smyslu, pokud by spotřebitel byl povinen okamžitě po uplynutí lhůtě stanovené věřitelem splácet poskytnutou jistinu veškerými volnými peněžními prostředky, tj. všemi, které spotřebiteli každý měsíc po odečtení jeho mandatorních výdajů zůstanou. Hledisko subjektivní se poté promítá právě v tom, že až po výzvě věřitele má spotřebitel povědomí o tom, že musí věřiteli naráz vrátit celou poskytnutou jistinu úvěru, přičemž právě od tohoto okamžiku je třeba posuzovat možnosti spotřebitele stran vrácení poskytnuté jistiny, a to včetně pravidelné tvorby úspor na neočekávaný výpadek příjmů či neplánové nezbytné výdaje. Opačný výklad by vedl k zákonem nezamýšlené situaci, kdy by se spotřebitel v případě shora nastíněné situace mohl zavázat k dalšímu úvěru či zápůjčce, čímž by se jeho již tak neutěšená majetková situace jenom zhoršila. Závěrem třeba zopakovat, že vrácení poskytnuté jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele je následek jen a pouze nedbalého přístupu žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a z toho plynoucí absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

30. S ohledem na výše uvedené tedy soud zavázal žalovaného k vrácení části poskytnuté jistiny, kterou je žalovaný oprávněn (jistinu může uhradit celou dříve nebo vyššími splátkami) zaplatit žalobkyni v pravidelných splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci (v tento okamžik bude postaveno najisto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni uvedenou částku z titulu nevrácené části jistiny, a současně bude žalovanému ve smyslu shora učiněného výkladu ZoSÚ poskytnut dostatečný časový prostor k vytvoření finanční rezervy), a to až do úplného zaplacení. Pouze nad rámec soud dodává, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (§ 87 odst. 3 ZoSÚ).

31. Ve zbylé části soud zamítl žalobu v rozsahu všech nároků žalobkyně, které nepředstavují žalobkyní poskytnutou a žalovaným nevrácenou jistinu spotřebitelského úvěru, neboť právním titulem pro vznik těchto nároků je absolutně (od počátku) neplatná smlouva o úvěru, z níž žalovanému nemohla vzniknout povinnost zaplatit žalobkyni uvedené nároky. Soud rovněž zamítl nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, jelikož se žalovaný, vzhledem k jeho majetkovým možnostem, s vrácením zbylé části poskytnuté jistiny dosud do prodlení nedostal (viz odůvodnění výše).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť ačkoliv byl žalovaný ve věci převážně úspěšný, tak rozdíl v úspěchu obou účastníků je zcela nepatrný.

Poučení