12 C 219/2025 - 26

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 23 688 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 17 687 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 45 287 Kč od 3. 11. 2022 do 29. 11. 2022, ve výši 15 % ročně z částky 44 087 Kč od 30. 11. 2022 do 1. 2. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 43 087 Kč od 2. 2. 2023 do 28. 2. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 41 887 Kč od 1. 3. 2023 do 31. 3. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 40 687 Kč od 1. 4. 2023 do 29. 6. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 39 687 Kč od 30. 6. 2023 do 31. 7. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 38 687 Kč od 1. 8. 2023 do 31. 8. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 38 187 Kč od 1. 9. 2023 do 12. 10. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 35 187 Kč od 13. 10. 2023 do 4. 12. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 32 187 Kč od 5. 12. 2023 do 21. 2. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 29 187 Kč od 22. 2. 2024 do 13. 3. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 26 187 Kč od 14. 3. 2024 do 14. 5. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 23 187 Kč od 15. 5. 2024 do 25. 7. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 21 687 Kč od 26. 7. 2024 do 31. 8. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 21 187 Kč od 1. 9. 2024 do 2. 10. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 20 687 Kč od 3. 10. 2024 do 26. 11. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 20 187 Kč od 27. 11. 2024 do 31. 12. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 19 687 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 1. 2025, ve výši 15 % ročně z částky 19 187 Kč od 31. 1. 2025 do 27. 2. 2025, ve výši 15 % ročně z částky 18 687 Kč od 28. 2. 2025 do 25. 3. 2025, ve výši 15 % ročně z částky 18 187 Kč od 26. 3. 2025 do 29. 4. 2025, a ve výši 15 % ročně z částky 17 687 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení, zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 001 Kč, a dále zaplacení úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně, a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 3. 11. 2022 do zaplacení, tj. úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 12 496,07 Kč od 3. 11. 2022 do 26. 11. 2024 ve výši 23 888,20 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 12 488 Kč od 27. 11. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 1 106,70 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 11 988 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 1. 2025 ve výši 910,80 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 11 488 Kč od 31. 1. 2025 do 27. 2. 2025 ve výši 814,52 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 10 988 Kč od 28. 2. 2025 do 25. 3. 2025 ve výši 723,32 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 10 488 Kč od 26. 3. 2025 do 29. 4. 2025 ve výši 929,60 Kč a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % ročně z částky 9 988 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 3. 11. 2022 dosáhne částky 61 401 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 23 688 Kč s přísl. zahrnující jistinu s obchodním úrokem a se zákonným úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 30. 10. 2017. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 13 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 151,70 % ročně v 48měsíčních splátkách po 1 066 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 12. 2017. V důsledku prodlení žalované s úhradou dlužné splátky č. 6 došlo k zesplatnění celého úvěru a podle smlouvy o úvěru se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 37 588 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně se též domáhala zaplacení částky 7 200 Kč na nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, za každý den prodlení až do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požadovala ve výši k datu vyhotovení žaloby, tj. 6 001 Kč a úroku za poskytnutý úvěr ve výši 95,95 % ročně z částky odpovídající zbývají dlužné původní jistiny úvěru ve výši 12 496,07 Kč od 3. 11. 2022 do 26. 11. 2024 ve výši 23 888,20 Kč, úrok z částky 12 488 Kč od 27. 11. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 1 106,70 Kč, úrok z částky 11 988 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 1. 2025 ve výši 910,80 Kč, úrok z částky 11 488 Kč od 31. 1. 2025 do 27. 2. 2025 ve výši 814,52 Kč, úrok z částky 10 988 Kč od 28. 2. 2025 do 25. 3. 2025 ve výši 723,32 Kč, úrok z částky 10 488 Kč od 26. 3. 2025 do 29. 4. 2025 ve výši 929,60 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky 9 988 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání dne 25. 9. 2025 se bez omluvy nedostavila, proto soud jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] uzavřené dne 30. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaná jako klient navrhla na předtištěném formuláři žalobkyni jako poskytovateli uzavření smlouvy o úvěru za podmínek níže uvedených. Ve smlouvě o úvěru by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 13 000 Kč a žalovaná by se zavázala poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 151,70 % ročně splatit v pravidelných 48měsíčních splátkách ve výši 1066 Kč splatných vždy do každého 20. dne kalendářního měsíce počínaje 20. 12. 2017 s tím, že podle bodu 2.2 návrhu shora citovaného byla výše úroku limitována na 120 % částky, kterou měla žalovaná zaplatit. Podle bodu 6.1 návrhu shora citovaného v případě, že se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o 30 dnů, vznikne žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou ze splátek dle bodu 6.2 návrhu shora citovaného, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek po dobu 15 dnů vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu. Podle bodu 6.3 návrhu shora citovaného, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky v délce 65 dnů, dochází k zesplatnění úvěru a podle bodu 6.4 návrhu shora citovaného se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Podle bodu 6.5 návrhu shora citovaného, jestliže klient nezaplatí po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

4. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě [číslo] ze dne 2. 11. 2017 soud zjistil, že úvěr byl žalované schválen, čímž došlo k uzavření smlouvy o úvěru a přílohou tohoto oznámení byl splátkový kalendář. RPSN úvěru činilo dle oznámení žalobkyně 141,12 %.

5. Z výzvy o zaplacení ze dne 1. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě splátky č. 13 až 48 a zároveň byla upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru.

6. Z oznámení ze dne 1. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaná byla vzhledem k okamžitému zesplatnění úvěru z důvodu prodlení se splátkami dluhu vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 45 287 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 12 496,07 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 25 091,93 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, náhrady nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 7 200 Kč. V oznámení byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do 10 dnů od data odeslání oznámení.

7. Z hodnocení klienta – žalované soud vyplývá měsíční příjem ve výši 10 458 Kč (rodičovský příspěvek), výdaje na živobytí v částce 5 410 Kč (včetně 2 dětí), výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátka předchozího dluhu 1 640 Kč.

8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

9. Soud neprovedl důkaz předsmluvním formulářem, splátkovým kalendářem, ověřením v registrech SOLUS a NRKI, neboť těchto důkazů nebylo ke skutkovému závěru třeba.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok dle smlouvy činí 151,70 %, RPSN dle smlouvy činí 141,12 %, smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku); jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

17. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019-93, kde mimo jiné uvedl: „ Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou„ ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“.„ K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“.„ Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.“.„ K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“.„ Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“.

18. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

19. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, tj. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

20. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

21. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Žalobkyní provedené lustrace shora uvedených databází byly negativní, žalobkyně dále měla k dispozici potvrzení o výši rodičovského příspěvku ve výši 10 458. Žalobkyně akceptovala informaci žalované o výši jetích nákladů na živobytí v částce 6 410 Kč měsíčně se dvěma dětmi (z toho 1 000 Kč na bydlení). Tyto náklady však považuje soud za zjevně podhodnocené. Z těchto důvodů pokládá soud smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

25. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Protože žalovaná již uhradila na dluh částku 41 130 Kč, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka 13 000 Kč podle neplatné smlouvy, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalované náklady řízení nevznikly.

Poučení