12 C 264/2021-141

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Procházkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 318 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni částku 318 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 318 500 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení, jejíž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 318 500 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaní jsou manželé, kteří dne 24. 2. 2009 uzavřeli smlouvu s [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození]. Na základě této smlouvy měli manželé [příjmení] převést na žalované pozemek parc. č. st. 187 o výměře 97 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], zapsáno na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to za úplatu ve výši 200.000 Kč, ačkoli hodnota předmětných nemovitostí byla v rozhodnou dobu cca 3.000.000 Kč. V řízení před soudy však vyšlo najevo, že žalovaní uzavřením předmětné smlouvy pouze zneužili tísně, nezkušenosti a rozumové slabosti manželů [příjmení] a že předmětná smlouva je smlouvou lichevní a tedy absolutně neplatnou. Žalovaní se dále obohacovali na nájemném od obyvatel předmětného domu; jedním z nich se stal [jméno] [jméno]. Žalovaní uzavřeli s [jméno] [příjmení] nájemní smlouvu na byt na adrese jeho bydliště již dne 12. 5. 2009, na základě které hradil žalovaným již od tohoto data za užívání předmětného bytu částku 3.500 Kč měsíčně. Následně mezi žalovanými a [jméno] [jméno] došlo k uzavření další nájemní smlouvy (dne 17. 5. 2011), která pak byla každý rok prodlužována dodatky, postupně až po dodatek ze dne 4. 5. 2018, kterým došlo k prodloužení nájmu do 31. 5. 2019. Výše„ nájemného“ však zůstala nezměněna a [jméno] [jméno] tak hradil žalovaným měsíční nájemné ve výši 3.500 Kč za období od 12. 5. 2009 do 31. 5. 2019, které ve svém souhrnu představovalo částku 422.000 Kč. Poté, co [jméno] [jméno] zjistil, že se na něm žalovaní bezdůvodně obohacovali, vyzval je, aby mu veškeré uhrazené„ nájemné“, které kasírovali ze své lichevní smlouvy, vrátili, neboť se na něm bezdůvodně obohatili. Žádost o vydání tohoto bezdůvodného obohacení ze dne 31. 3. 2021, na základě které žádal o jeho vydání ve lhůtě tří dnů ode dne doručení předmětné žádosti, byla žalovaným doručena dne 26. 4. 2021 a žalovaní jsou tedy v prodlení od 30. 4. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2021 pak [jméno] [jméno] postoupil své pohledávky žalobkyni, což oznámil sdělením z téhož dne, to vše v rámci oznámení o postoupení pohledávky společně s předžalobní upomínkou ze dne 10. 5. 2021, jejíž přílohou byla vedle oznámení [jméno] [jméno] též příslušná smlouva o postoupení pohledávky.

2. Žalovaní nesouhlasili s žalobním návrhem a navrhli žalobu zamítnout. Předně považovali za sporné tvrzení žalobkyně o zaplacení částky uvedené v žalobě. Poukázali na to, že žalobkyně zcela opomíjí synallagmatickou povahu údajně neplatného inominátního právního vztahu mezi žalovanými a [jméno] [jméno]. Pokud by se skutečně na straně žalovaných jednalo o bezdůvodné obohacení, [jméno] [jméno] anebo třetí osoba by museli žalovaným vydat prospěch, který získali užíváním předmětné nemovitosti. Žalobě na plnění ze synallagmatického závazku nemůže být vyhověno, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění (není-li žadatelem deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám). Podle judikatury by [jméno] [jméno], anebo třetí osoba měli paradoxně vydat částku ve výši obvyklého nájemného, které by nepochybně bylo vyšší oproti platbám, které měli údajně [jméno] [jméno], anebo třetí osoba platil žalovaným. Z procesní opatrnosti žalovaní navrhli vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, na určení obvyklé výše měsíčního nájemného bytu užívaného [jméno] [jméno] za období od srpna 2011 do prosince 2018. Žalovaní dále zdůraznili, že s ohledem na to, že [jméno] [jméno] svou údajnou pohledávku z bezdůvodného obohacení postoupil žalobkyni, není tak zachována totožnost subjektů na druhé straně a nemohou žalovaní tudíž vůči žalobkyni učinit ani vzájemný návrh na vydání majetkového prospěchu za užívání předmětné nemovitosti. Žalovaní veškerou svou argumentaci průběžně opírali o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR a nakonec upozornili na nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v analogické věci.

3. Z provedeného dokazování soud zjitil následující skutkový stav. Žalovaní manželé dne 24. 2. 2009 uzavřeli smlouvu s [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], na jejímž základě měli manželé [příjmení] převést na žalované pozemek parc. č. st. 187 o výměře 97 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům v obci [obec], k.ú. [obec] u [obec], zapsáno na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“), a to za úplatu ve výši 200.000 Kč. V řízení u [název soudu] sp. zn. [číslo jednací] vyšlo najevo, že žalovaní uzavřením předmětné smlouvy zneužili tísně, nezkušenosti a rozumové slabosti manželů [příjmení] a že předmětná smlouva je smlouvou lichevní a tudíž absolutně neplatnou. Závěr o lichevní povaze smlouvy potvrdil též [název soudu] ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2019, č.j. [číslo jednací], stejně jako Nevyšší soud České republiky v usnesení ze dne 4. 8. 2020, č.j. 24 Cdo 1324/2020-407. Žalovaní dne 1. 6. 2009 uzavřeli s [jméno] [jméno], [datum narození], nájemní smlouvu týkající se bytu [číslo] o velikosti 1+kk, o výměře 26 m2 situovaném v 2. nadzemním podlaží domu [adresa] na p. č. st. 187, ulice [ulice], na níž navázala další nájemní smlouva ve znění dodatků (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 6. 2009, nájemní smlouvou ze dne 17. 5. 2011, dodatky nájemní smlouvy ze dne 17. 5. 2011). Předmětem smlouvy se stal byt, který nájemce [jméno] [jméno] užíval. V souladu s právním titulem poskytovala finanční prostředky žalovaným paní [příjmení] ze svého účtu s tím, že původně tyto peníze náležely [jméno] [příjmení] (nesporné tvrzení účastníků – viz tvrzení žalobkyně na čl. 5 protokolu z 24. 3. 2022). Nájemné za užívání předmětného bytu činilo částku 3.500 Kč měsíčně (nesporné tvrzení účastníků, prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 6. 2009, nájemní smlouvou ze dne 17. 5. 2011, dodatky nájemní smlouvy ze dne 17. 5. 2011). Jeho struktura a výše byla určena v rámci smluvního vztahu, který přecházel uzavření smlouvy o nájmu ze dne 1. 6. 2011 (nesporné tvrzení účastníků, prokázáno dále protokolem [název soudu] ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. [spisová značka]) a odpovídala nákladům na opravy a údržbu věci (prokázáno protokolem [název soudu] ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. [spisová značka]). Navazující nájemní smlouvou s dodatky postupně docházelo k prodloužení doby nájmu při jeho nezměněné výši (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 6. 2009, nájemní smlouvou ze dne 17. 5. 2011, dodatky nájemní smlouvy ze dne 17. 5. 2011). Za období od 12. 5. 2009 do 31. 5. 2019 došlo k úhradě nájemného v částce 422.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2021 pak [jméno] [jméno] svou pohledávku postoupil na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2021, oznámením ze dne 28. 4. 2021, předžalobní upomínkou ze dne 10. 5. 2021 s podacím lístkem, dokladem o sledování zásilky).

4. Dle § 3028 odst. 1, 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 457 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.“) je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

5. Soud zjistil, že žalovaní přenechali smlouvou o nájmu bytu do užívání předchůdci žalobkyně byt [číslo] o velikosti 1+kk. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva, od níž odvozovali své vlastnické právo, byla autoritativně prohlášena za neplatnou, stihly shodné následky i veškeré právní tituly odvozené od této smlouvy. Žalobci se nestali vlastníky, a proto jim nevzniklo ani oprávnění předmět kupní smlouvy pronajímat. Soud proto v kontextu právní úpravy a judikatury konstatuje, že má-li dojít k vrácení plnění z neplatné nájemní smlouvy, jde o synallagmatický závazek obou účastníků k vrácení plnění z obou stran; nájemce by musel oproti vrácení již zaplaceného nájemného vrátit ekonomickou hodnotu zkonzumovaného nájmu. Podle rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1089/2005 je přitom nerozhodné, že žalovaní poskytli právnímu předchůdci žalobkyně smlouvou to, co sami ve skutečnosti pouze okupovali, resp. nakládali s tím bez právního důvodu. Soud respektuje strukturu zákona, pokud dovozuje z právní úpravy závěr, že je třeba rozlišovat dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení. Jednak bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy (vztah mezi nájemcem a žalovanými) a jednak bezdůvodné obohacení získaného plněním bez právního důvodu (vztah mezi žalovanými a [anonymizováno]). Argument žalobkyně, že nájemce se v rámci synallagmatického závazku z neplatné nájemní smlouvy vypořádal s jinými subjekty, tj. [anonymizováno], kteří však nejsou stranou nájemní smlouvy, je pro posouzení důsledků neplatnosti tohoto právního titulu bezvýznamná.

6. K argumentaci žalobkyně v projednávané věci ohledně toho, že žalovaný nejsou aktivně legitimováni k přijetí vzájemného plnění z neplatné smlouvy, tedy k plnění, které podle smlouvy konzumoval právní předchůdce žalobkyně, se v analogické věci jednoznačně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn 33 Odo 1089/2005. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva České republiky, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je obecně chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V uvedeném ustanovení jsou upraveny důsledky bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu. Nárok účastníka smlouvy na vrácení plnění je důsledně podmíněn ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co sám získal; jestliže nejde plnění vrátit, je třeba vrátit jeho cenu, resp. peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu.

7. V projednávané věci se žalobkyně domáhala vrácení plnění ze smlouvy, což lze dovodit nejenom implicitně z formulace skutkových tvrzení nýbrž i z jejího explicitního prohlášení. Žalobkyně ke své aktivní legitimaci předložila smlouvu o postoupení pohledávek, z níž vyplývá, že její právní předchůdce neboli nájemce z neplatné nájemní smlouvy na ni převedl svá práva na vrácení plnění. Ve smyslu soudního rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1615/2006 nelze vyloučit, aby nájemce (postupitel), který podle neplatné nájemní smlouvy plnil, smluvně postoupil svou pohledávku na vydání plnění z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) představující zaplacené nájemné třetí osobě (postupníkovi). Žalobě na vydání takového plnění postupníkovi ovšem může být vyhověno jen za předpokladu, že vzájemný závazek postupitele vůči druhé smluvní straně (žalované) byl již dříve dobrovolně splněn nebo jestliže žaloba sama či vzájemný návrh žalované váží požadované plnění žalobkyně na její povinnost k odpovídajícímu protiplnění; žalobkyně tak musí zajistit (např. smlouvou o převzetí dluhu podle § 531 obč. zák. nebo dohodou o přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák.), aby právo na plnění bylo vázáno na její povinnost vrátit žalované vše, co na základě neplatné smlouvy postupitel od druhé smluvní strany sám obdržel. Jen tak lze totiž dosáhnout toho, aby se strany neplatné smlouvy (z nichž jedna svou pohledávku na vydání plnění postoupila) vzájemně vypořádaly ke stejnému okamžiku, a žalobkyni - s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v R 26/1975 - bylo možno přiznat vrácení jen toho, oč jí požadované peněžité plnění přesahuje peněžitou náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy žalovanou postupiteli.

8. Soud vědom si významu rozhodovací činnosti nadřízených soudů pro uplatnění zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí i legitimního očekávání účastníků dovodil, že v posuzované věci jde o nárok analogický k případu judikovanému shora Nejvyšším soudem ČR. Proto také v rámci hmotněprávního poučení pod tíhou neúspěchu ve věci samé, poučil žalobkyni, aby buď prokázala, že v minulosti k vzájemnému plnění došlo, anebo upravila svá skutková tvrzení včetně žalobního petitu tak, aby dostála svým povinnostem předpokládaným rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Žalobkyně však tuto povinnost nesplnila. Primárně tedy spočívalo břemeno tvrzení a důkazní na straně žalující. Podle §101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost dle § 120 o. s. ř., event. dle poučení soudu v rozsahu příslušné právní normy, jež na posuzovaný stav dopadá, doplnit svá skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání. Bez součinnosti žalobkyně se soudem nelze žalobnímu požadavku vyhovět.

9. Přes poučení soudu, jenž vycházel ze shora citovaného rozhodnutí, žalobkyně i nadále zastávala názor, že její právní předchůdce své nároky z neplatné smlouvy už dříve vypořádal, a to vůči manželům [příjmení]. K tomu však nezbývá, než uvést, že manželé [příjmení] nebyli smluvní stranou nájemní smlouvy neboli subjekty příslušného obligačního vztahu. Přes upozornění soudu na judikaturu vyšších soudů, žalobkyně setrvala na svých důkazních návrzích ohledně slyšení svědků [jméno] [jméno], manželů [příjmení], dále [jméno] [příjmení] a dcery [jméno] [příjmení] k této skutečnosti a žádala, aby soud jednání odročil. Soud v kontextu svých úvah považoval provedení důkazů k této nikoli relevantní skutečnosti pro rozhodnutí za neúčelné. Jakékoli dokazování odporující instrukci Nejvyššího soudu ČR není způsobilé zajistit žalobkyni příznivé rozhodnutí.

10. Namítala-li žalobkyně dále, že jednání žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy s poukazem na lichevní kupní smlouvu (kupní smlouva ze dne 24.2.2009 byla shledána lichevní – viz rozsudek [název soudu] ze dne 3.4.2019, č. j. [číslo jednací], rozsudek [název soudu] ze dne 27.11.2019, č.j. [číslo jednací], usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.8.2020, č.j. 24 Cdo 1324/2020-407) pak soud se s takovým závěrem vůči bezprostřednímu právnímu titulu, jímž je smlouva o nájmu bytu, nemohl ztotožnit. Je zjevné, že nájemní smlouva, z níž žalobkyně jednostranně požadovala vrátit plnění, je právním titulem derivovaným od hlavního dokumentu, tudíž ji zákonitě v relaci k nadřazenému titulu (kupní smlouvě) stíhá shodný osud. Byla-li kupní smlouva prohlášena za neplatnou, v závislosti na ní se také nájemní smlouva musí nutně pokládat za neplatnou. Důvod této neplatnosti spočívá výhradně v její odvozenosti od hlavního smluvního dokumentu, posuzováno však se zřetelem k individuálním poměrům případu - smlouva nájemní, sama o sobě, žádné známky lichevního jednání žalovaných nevykazuje. Dlouhodobá stabilita nájmu ve výši založené v období před vznikem této smlouvy, nemůže vést k závěru, že cena nájmu je v rozporu s dobrými mravy, spíše naopak. Z výslechu [jméno] [příjmení] v řízení před [název soudu], sp. zn. [spisová značka], je patrno, že cena nájmu je tvořená náklady na opravy a údržbu, přičemž z podpůrných důkazů předložených žalovanými je pak zřejmé, že se nachází hluboce pod cenou obvyklou, v čase a místě v inzerci nárokovanou (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví], [katastrální uzemí], [územní celek], údaji z webu bezrealitky - pronájem bytu v [obec] u [obec], [územní celek], údaji ze stránek [webová adresa] 2015 až 2021 v počtu dvou vzorků). Její výše kopíruje původní cenu nájmu bez reflexe vývoje cen na trhu s nemovitostmi a lze tak dojít k závěru, že nezaznamenala v neprospěch nájemce po celou dobu trvání smluvního poměru žádných změn. V návaznosti na tuto konkluzi soudu je zřejmé, že smluvní ujednání o ceně nevykazuje podstatné znaky lichvy. Je na místě navíc doplnit, že i pokud by žalobkyně v souladu s oběma shora citovanými rozhodnutími navrhla současné vypořádání svých závazků z neplatné smlouvy, nemohla by ani tak s žalobou uspět. Zjištěný skutkový stav totiž nasvědčuje tomu, že v poměru k požadovanému plnění by její závazek v podobě peněžité náhrady jako ekonomické protihodnoty převýšil její nárok. Pokud by byli žalovaní povinni dle judikatury pouze k vrácení toho, oč žalobkyní požadované peněžité plnění přesahuje peněžitou náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy žalovanými postupiteli, ve sporu by už s ohledem na letitou neměnnost ceny nájemního práva měla zaznamenat úspěch protistrana. Protože se však vzájemné vypořádání předmětem řízení ani přes hmotněprávní poučení nestalo, soud se jím zabývá pouze v souvislosti s nemožností vyhovět žalobě (viz závěr rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1615/2006).

11. Krom toho se dále poukazuje na potenciální pro žalobkyni nepříznivý výklad z pohledu její aktivní legitimace. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1155/2016 je totiž zapotřebí respektovat pojmové vymezení bezdůvodného obohacení mezi kauzálně provázanými subjekty. Dle jeho názoru totiž, poskytovala-li nájemné ze svého účtu osoba od právního předchůdce žalobkyně odlišná, musel vzniknout poměr z bezdůvodného obohacení mezi bankou, potažmo majitelem účtu, a žalovanými, kteří nájemné konzumovali, nikoli však mezi žalovanými a třetím subjektem, v tomto případě nájemcem jakožto právním předchůdcem žalobkyně, jehož finanční prostředky byly vloženy na účet paní [příjmení]. Prostředky deponované na bankovním účtu nejsou předmětem vlastnického práva osoby, jež je na účet vložila. Proto je lhostejno, komu uložené peníze původně náležely (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, 28 Cdo 2771/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Pro dotvoření komplexního právního posouzení je vhodné doplnit, že žalobkyně nemohla hned z několika důvodů s žalobou uspět, když krom jiného z pohledu aktivní legitimace se stává její postavení pod vlivem rozhodovací praxe nadřízených soudů nejisté. Právní vztah odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniká podle judikatury důsledně mezi bankou resp. majitelem účtu, z něhož byl obnos hrazen a příjemcem; relace z titulu bezdůvodného obohacení nájemce ([jméno] [anonymizováno]), jehož finanční prostředky byly na účet vloženy, a žalovanými z povahy koncepce institutu bezdůvodného obohacení vzniknout nemůže. Teprve následně vlastník finančních prostředků může svůj nárok z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit, a to v přímé vazbě vůči disponentovi účtu, tj. osobě, z jejíhož účtu byly finanční prostředky poukázány. Mezi účastníky se přitom stalo nesporným, že nájem byl hrazen z účtu osoby od právního předchůdce žalobkyně odlišné. Z důvodu nesporných tvrzení účastníků, zejména jednoznačného prohlášení žalobkyně v protokolu z jednání ze dne 24. 3. 2022, jakákoli další důkazní verifikace nesporných tvrzení - žalující stranou navrženými - svědeckými výpověďmi [jméno] [jméno] a paní [příjmení], by byla postupem nehospodárným.

12. Závěrem soud sumarizuje, že žalobkyně netvrdila a neprokázala skutkové předpoklady, za nichž by mohla být ve smyslu platného práva a judikatury úspěšná. Korektiv dobrých mravů uplatněný žalobkyní nemůže oslabit natož negovat závěry soudu ve smyslu platného práva. Soud zdůrazňuje, že nájemní smlouva není dokumentem, který by mohl založit úvahu o amorálním postupu žalobců vůči svému nájemci. Nájemní smlouva nevykazuje sama o sobě lichevní jednání, když stran ujednání o ceně platí právě opak. Tzv. nájemné sjednané smlouvou odráží výhradně náklady spojené s opravami a údržbou věci, přičemž v případě zákonem a smlouvou požadovaného synallagmatického plnění, tj. vrácení si plnění z titulu neplatné smlouvy, by žalující strana mohla požadovat jen to, oč by převýšil žalobní nárok její vlastní plnění ve prospěch protistrany. V neposlední řadě byla zpochybněna s odkazem na judikaturu samotná věcná legitimace žalobkyně, která se nemohla stát - na základě byť formálně řádně postoupené pohledávky - postupníkem, neboť na straně postupitele absentovalo vlastní oprávnění domáhat se plnění z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy. Ze všech těchto důvodů soud žalobu zamítl.

13. Soud se nezabýval rozborem četných listinných důkazů založených do spisu žalující stranou za účelem prokázání skladby a výše žalobou vzneseného nároku, jelikož pro povahu jeho skutkových a právních závěrů nemohly nalézt v meritorním rozhodnutí žádné uplatnění. Soud nevyhověl návrhu na výslech svědků s ohledem na argumentaci (viz bod. 9) rozsudku, a stejně tak zamítl návrh důkazu znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny nájmu, poněvadž žalobkyně tomu odpovídající soubor skutečností předmětem řízení neučinila.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalovaní byli ve sporu úspěšní a náleží jim proto po právu náhrada nákladů vzniklých v tomto řízení vůči žalobkyni. Výši a splatnost náhrady nákladů řízení soud určí dodatečně, v samostatném rozhodnutí v souladu s § 155 odst. 1 větou druhou, částí za středníkem o. s. ř.

Poučení