12 C 27/2025 - 43

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl soudkyní Mgr. Gabrielou Štumpovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 72 394,64 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] po žalované domáhala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z titulu nesplněné povinnosti žalované ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne [datum]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“), přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a konec kreditového rámce měl nastat dne [datum]. Součástí splátek byly dle smlouvy mj. i sjednané volitelné služby žalovanou, a to služba “Klidné spaní” za poplatek ve výši [částka] a služba “Presto” za poplatek ve výši [částka]. Součástí smlouvy je Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Informace pro spotřebitele, Souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů, Předpis denních splátek, který se mohl následně měnit v závislosti na čerpání úvěru a splácení žalované, a dále VOP, s nimiž byla žalovaná před podpisem smlouvy seznámena, tyto si přečetla a s jejich obsahem vyslovila souhlas. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky www.flexifin.cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru, poskytla své údaje na základě, kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost, a to následujícím způsobem. Nejprve zjistila u žalované následující informace: celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy a další. Dále ověřila, zda se žalovaná nenachází v registrech, a to centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr PČR hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík – kontrola platnosti adresy, registr „sankční seznamy“, interní registry historie klienta, registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry). Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila [částka], která umožňovala bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalované. Úvěr byl žalované vyplácen na bankovní účet č. [č. účtu] prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně: dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka] a dne [datum] v částce [částka]. Žalovaná splatila na jistinu celkem [částka]. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne [datum], přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaná se tak prokazatelně dostala do prodlení úhradou celého úvěru dne [datum] a dluží žalobkyni celkem částku [částka] skládající se z jistiny [částka], poplatku za vyplacení tranší úvěru [částka], smluvního úroku [částka], poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši [částka] a poplatku za službu „Presto“ ve výši [částka]. Žalobkyně požaduje též úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, a to pouze za prvních 90 dnů prodlení (od [datum] do [datum]) ve výši [částka]. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu dne [datum].

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto za použití § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr až do výše [částka] a žalovaná se zavázala zaplatit poskytnutou částku s úrokem ve výši 1,016 % denně, datum splatnosti první splátky je [datum], datum splatnosti úvěru je [datum] a celková výše poplatku za vyplacení tranše činí 1,99 % z čerpané částky. Dle čl. VII odst. 4 smlouvy si žalovaná zvolila volitelné služby, a to službu “Klidné spaní” ([částka] denně za možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dní), službu “Presto” ([částka] za expresní vyplacení každé tranše) a službu informační SMS servis ([částka] denně za informační SMS servis). Dle čl. I odst. 3 smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, Souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů a Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru. Přílohou smlouvy byl také reprezentativní příklad splácení v denních splátkách. Žalobkyně poskytla žalované údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a informace pro spotřebitele (jak vyplývá z dokumentu „Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a „Informace pro spotřebitele“). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovanou uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu s ověřením pomocí BankID (jak vyplývá z dokumentu „BankID výpis“ a „autorizace ověření totožnosti“).

5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že celkově ve společné domácnosti hospodaří klientka sama. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí [částka]. Pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí [částka], na bydlení [částka], další nezbytné výdaje nejsou uvedeny, ostatní zbytné výdaje nejsou uvedeny a rezerva pro výdaje činí [částka]. Čistý měsíční příjem uvedený žalovanou činí [částka], vypočítané minimální výdaje činí [částka] a disponibilní příjem [částka]. Z listiny „Obecné principy posuzování a filozofie společnosti“ soud zjistil způsob jakým žalobkyně posuzuje úvěruschopnost žadatele.

6. Z listiny označené jako „Identifikované příjmy“, bylo zjištěno, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval čistý měsíční příjem ve výši [částka].

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalované č. [č. účtu] zaslala ve 3 platbách částku v celkové výši [částka] (dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka]). Zprávou z [právnická osoba]., bylo prokázáno, že žalovaná byla majitelkou uvedeného účtu v době poskytnutí úvěru a na účet jí byly připsány shora uvedené platby v celkové výši [částka].

8. Dopisem ze dne [datum] (viz výzva k úhradě před podáním žaloby) vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši [částka], ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], a to do 3 dnů na blíže označený účet, zásilka byla téhož dne odeslána doporučeně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (viz podací lístek – dopis online).

9. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

10. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti „nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

11. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

13. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelskéom úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

16. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

17. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

18. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

20. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

21. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

22. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

23. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

24. Ohledně splnění povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti vycházela, což fakticky byla jen skutečnost (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti), že jde o osobu, která žije v domácnosti sama, z blíže neoznačeného zdroje má průměrný čistý měsíční příjem [částka], na bydlení vydává částku [částka] měsíčně, má půjčku (půjčky), na kterou měsíčně platí [částka], žádné další nezbytné výdaje nebyly uvedeny, rezerva pro výdaje činí [částka]. Dle názoru soudu žalobkyně zcela rezignovala na zjištění výdajové stránky na straně žalované (schopnost splácet úvěr je též otázkou životního stylu žadatele o úvěr a je ovlivněna výší jeho reálných výdajů), tedy jaké jsou její výdaje související se zajišťováním životních potřeb, především bydlení, jídlo, jízdné apod. I takto nedostatečné informace si navíc žalobkyně zjevně nijak neověřovala, nevyžádala si od žalované jakékoliv podklady, které by osvědčovaly její reálné výdaje, zejména pokud je již zatížena splátkou dluhu ve výši [částka] měsíčně.

25. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by věřitel při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

26. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

27. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytl plnění ve výši [částka], je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnila, uložil jí ji soud rozsudkem.

28. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dopisem ze dne [datum] odeslaným doporučeně téhož dne. Soud proto uložil žalované výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu [částka] včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., ve výši 12 % p. a. z částky [částka] od [datum] (když v prodlení se žalovaná ocitla v den následující po uplynutí lhůty stanovené v dopise žalobkyně ze dne [datum] odeslaném doporučeně téhož dne) do zaplacení.

30. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky – úrok a smluvní pokutu, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesní úspěch obou stran byl srovnatelný. Soud tak žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.).

Poučení