12 C 275/2020-48

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 14.280,85 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3.900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 01.08.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5.110 Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 14.01.2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3.900 Kč od 14.01.2019 do 31.07.2020, smluvní pokuty ve výši 3.500 Kč, zamítá.

III. Řízení se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.770,85 Kč, zastavuje.

IV. Soud nepřipouští rozšíření žaloby o zaplacení smluvního úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 7.000 Kč od 14.01.2019 do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 14.280,85 Kč s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) dne 13.12.2017 žalovanému poskytla částku 7.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.12.2019 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na společnost [právnická osoba], [IČO], která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.05.2020 postoupila na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.110 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně za prodlení se zaplacením dluhu za dobu od 14.01.2019 do 20.08.2020 ve výši 5.270,85 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě věcně nevyjádřil, k ústnímu jednání dne 08.12.2020 se bez předchozí řádné omluvy nedostavil, soud proto projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti podle § 101, odst. 3 o. s. ř.

3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) se žalovaným uzavřela dne 13.12.2017 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla částku 7.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 910 Kč vždy do každého 13. dne v měsíci počínaje měsícem lednem 2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.110 Kč RPSN činila dle smlouvy o úvěru 189,38 %. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal pro případ prodlení se zaplacením dluhu k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.12.2019 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na společnost [právnická osoba], [IČO], která ji smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.05.2020 postoupila na žalobkyni. Na předžalobní upomínku ze dne 27.07.2020 nereagoval. Žalobkyně v podání ze dne 09.11.2020 pod bodem II/A) uvedla, že žalovaný na dluh neuhradil žádné splátky a že se dostal do prodlení se všemi splátkami. Z obsahu samotných tvrzení žalobkyně (podání žalobkyně ze dne 09.11.2020) a níže uvedeného přehledu postoupených pohledávek soud dovodil, že žalovaný uhradil na dluh částku 3.100 Kč. Předmětnou smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 7.000 Kč a dále celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 5.110 Kč, celkem tedy 12.110 Kč. Žalobkyně přitom v článku III. žaloby tvrdila, že žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou žalované částky ve výši 9.010 Kč. Rozdíl mezi celkovým závazkem žalovaného ve výši 12.110 Kč a žalobkyní požadovanou částkou ve výši 9.010 Kč činí 3.100 Kč. Podle názoru soudu tato částka byla žalovaným uhrazena a žalobkyní započtena na jiná plnění, než na jistinu, konkrétně byla tato částka započtena na náklady úvěru. Žalobkyně v podání ze dne 09.11.2020 nově oproti žalobě uvedla pod bodem II/B), že nepožaduje po žalovaném zaplacení poplatku za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč, uplatňuje z poplatku za správu úvěru pouze částku 670,60 Kč, část poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 578,20 Kč a neuhrazený úrok z úvěru ve výši 761,20 Kč. Součet těchto tří částečně uplatněných nároků činí 2.010 Kč. Uvedené tvrzení je však v rozporu s žalobkyní předloženým důkazem, a to přehledem postoupených pohledávek. Na řádku 523 přehledu (excelové tabulky) je identifikace pohledávky za žalovaným, která byla postoupena žalobkyni. Ve sloupci označeném„ W“, který je nazván„ Celkový aktuální dluh řádné pohledávky (včetně poplatků, úroků apod.)“ je u závazku žalovaného uveden celkový dluh ve výši 9.010 Kč. Podle názvu je dluh představován nejen jistinou dluhu, ale jedná se o celkový aktuální dluh, a to včetně poplatků, úroků a dalších dluhů vyplývajících z úvěrové smlouvy. V posuzovaném případě měl žalovaný uhradit spolu s jistinou úvěru ve výši 7.000 Kč též celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 5.110 Kč, sestávající z 3 poplatků výše uvedených plus obchodního úroku z úvěru (čl. II., bod 1 smlouvy o úvěru). Pokud je ve smlouvě o postoupení pohledávky na žalobkyni, resp. v její příloze uvedena celková aktuální výše dluhu 9.010 Kč, je zřejmé, že žalovaný uhradil částku 3.100 Kč, neboť jeho celkový dluh činil při uzavření smlouvy o úvěru 12.110 Kč (součet jistiny 7.000 Kč a tří shora specifikovaných poplatků plus obchodního úroku z poskytnuté jistiny, celkem ve výši 5.110 Kč). Uvedené potvrzuje rovněž předžalobní upomínka ze dne 27.07.2020, ve které je vypočtena dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti ve výši 10.073,56 Kč, dále jsou tam vedeny náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 4.356 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 5.054,61 Kč (součet činí částku 19.484,17 Kč). [jméno] uvedená dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti neodpovídá tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný na svůj původní dluh v celkové výši 12.110 Kč ničeho neuhradil (žalobkyně vyzývá k úhradě částky 19.484,17 Kč) a že žalobkyně požaduje pouze jistinu ve výši 7.000 Kč a dále 2.010 Kč, které jsou představovány částí poplatku za správu úvěru ve výši 670,60 Kč, částí poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 578,20 Kč a neuhrazeného úroku z úvěru ve výši 761,20 Kč. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný ničeho neuhradil, považuje soud za účelová a rozporná s provedenými důkazy. Naopak soud dospěl k závěru, že žalovaný uhradil na dluh částku 3.100 Kč.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 13.12.2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytl žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, uhradil pouze částku v celkové výši 3.100 Kč. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

6. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

8. Soud se nemůže ztotožnit s argumentací žalobkyně, že v případě žalovaného je třeba aplikovat ustanovení § 4 občanského zákoníku (rozum průměrného člověka), neboť k této otázce se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

9. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 189,38 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 58 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 7.000 Kč zavázal vrátit 12.110 Kč, zajištěné smluvní pokutou, jíž žalobkyně požaduje ve výši 5.270,85 Kč a po částečném omezení žaloby ve výši 3.500 Kč. I když jsou uváděny jednotlivě poplatky podrobně popsané shora, smlouva s nimi počítá jako s jediným závazkem – k tomu srovnej čl. III. odst. 1, v němž se dlužník zavazuje zaplatit vedle jistiny celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 5.110 Kč. Soud musí odmítnout účelovou argumentaci žalobkyně, jíž se snaží soudu vnutit a přesvědčit ho o tom, že se má prosadit zásada autonomie vůle, neboť v podání žalobkyně ze dne 08.11.2020 zvýrazněným textem uvádí, že„ konkrétní výše poplatků byla určena dohodou smluvních stran, když příslušné částky poplatků byly do úvěrové smlouvy zakomponovány a doplněny ručně až na místě samém v přítomnosti dlužníka u něho doma; stalo se tak dokonce poté, co výši těchto poplatků dlužník předem výslovně odsouhlasil.“ Tato představa o negociaci o obsahu smlouvy je naprosto iluzorní, smlouva patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“ a žalovaný na obsahu smlouvy nemohl ničeho změnit. Je sice pravdou, že konkrétní výše jednotlivých poplatků byla do smlouvy vepsána ručně, avšak nikoli na základě výsledků jednání mezi sobě rovnými smluvními stranami, ale byla doplněna podle předem stanoveného scénáře. Ve smlouvě o úvěru je totiž předtištěným písmem v čl. III. odst. 2 připravena volba varianty splácení 13 M/16 M. I když v tomto článku následuje„ ruční“ vyplnění výše měsíční splátky, navazuje na tuto volbu předpis splátek ke smlouvě o úvěru 13 M (anebo 16 M), kde jsou předtištěny jednotlivé výše úvěrů a z toho vyplývající výše poplatku za uzavření smlouvy a výše splátky – v této listině vyplněné s údaji žalovaného je vyznačen úvěr ve výši 7.000 Kč. Dále je ve smlouvě o úvěru v čl. III. odst. 4. předtištěna výše úroků v případě zvolení varianty splácení 13 M nebo 16 M, v čl. IV. odst. 1 je předtištěna výše RPSN pro jednotlivé varianty. Pokud by jednotlivé poplatky, jak se snaží přesvědčit soud žalobkyně, byly předmětem svobodného jednání obou stran, pak samozřejmě nemohla smlouva obsahovat na to navazující, předem předtištěná ujednání.

11. O tom, že ujednání ve smlouvě o úvěru směřují k nežádoucímu, a z pohledu judikatury Ústavního soudu, zakázanému cíli v podobě požadavku na úhradu pohledávek několikanásobně převyšujících poskytnutý úvěr, je zřejmé ze samotné předžalobní výzvy ze dne 27.07.2020. Žalovanému se dostalo částky 7.000 Kč, zaplatil 3.100 Kč a přesto dle této výzvy je povinen uhradit ještě částku 19.484,17 Kč.

12. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t.j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. Právní předchůdce žalobkyně provedl Finanční analýzu (vyplnil zástupce [jméno] [příjmení]), přičemž v této analýze je uvedeno, že žalovaný dosahuje příjmu 16.000 Kč, výše měsíčních výdajů činí 6.900 Kč, měsíční volné zdroje činí 8.100 Kč. V domácnosti žijí dvě výdělečné osoby, dále je ve Finanční analýze uveden výpočet minimálních nákladů žadatele. Jako kontaktní osobu žalovaný uvedl exmanželku [jméno] [příjmení]. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uvedl, že pracuje jako asistent prodeje ve společnosti [právnická osoba] s příjmem 16.000 Kč, má měsíční náklady na bydlení 8.000 Kč, stravování, výživné 5.000 Kč, splátky úvěru 500 Kč, ostatní výdaje 299 Kč, tedy celkové výdaje žadatele činí 13.799 Kč a stejnou částku průměrné měsíční výdaje celé domácnosti. V žádosti jsou uvedeny doklady, které žalovaný předložil. Žalovaný předložil pracovní smlouvu nikoliv s výše uvedenou společností, nýbrž s novým zaměstnavatelem [právnická osoba], k.s., ze které vyplývá, že pracovní poměr je sjednán na dobu určitou do 31.12.2018, měsíční mzda činí 16.200 Kč hrubého, dále předložil mzdový lístek za měsíc [číslo] (od [právnická osoba]) s čistým příjmem 4.678 Kč, mzdový lístek za měsíc 01/ 2018 (od [právnická osoba]) s čistým příjmem 5.529 Kč. Z nájemní smlouvy (jejího prvního listu- zbývající část smlouvy nebyla žalobkyní předložena) bylo zjištěno, že (ex) manželka žalovaného jako nájemce bude užívat předmět nájmu na dobu určitou od 01.12.2014 do 31.12.2015 s podmíněnou prolongací. Žalovaný v čestném prohlášení ze dne 13.12.2017 uvedl, že nájemné platí majiteli bytu tzv.„ na ruku“. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 6. 2017 [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřil mzdovými lístky a pracovní smlouvou. Z těchto listin plyne, že žalovaný měl příjem 16.000 Kč, resp. 16.200 Kč hrubého měsíčně, což představuje v čistém cca 13.200 Kč měsíčně. V případě výdajů se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s ověřením části nákladů na bydlení v podobě nájemní smlouvy. Je proto otázkou, zda byly skutečné náklady na bydlení (nájemné, zálohy na služby spojené s užíváním bytu, zálohy na elektřinu, vodu, popřípadě plyn) žalovaného právnímu předchůdci žalobkyně známy. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uvedl v rubrice nákladů na bydlení částku 8.000 Kč měsíčně, v rubrice stravování, výživné částku 5.000 Kč měsíčně, v rubrice ostatní výdaje částku 299 Kč měsíčně, v rubrice splátky úvěru částku 500 Kč měsíčně, celkem tak uvažoval o výdajích ve výši 13.799 Kč. Tento údaj je uveden v žádosti žalovaného o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ve finanční analýze zpracované [jméno] [příjmení] je uvedena měsíční výše výdajů žalovaného s připočtením předtištěné částky 1.000Kč na neočekávané výdaje v celkové výši 7.900 Kč. Výsledkem je rozdíl mezi částkou příjmu 16.000 Kč a mezi částkou výdajů 7.900 Kč představující částku 8.100 Kč jako maximální výši měsíční splátky poskytnutého úvěru. Porovnáním měsíčních výdajů uvedených v žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru a výší těchto výdajů ve finanční analýze je seznatelné, že finanční analýza kalkuluje bez vysvětlení s měsíčními výdaji o částku 5.899 Kč nižší, než uvedl sám žalovaný, což vedlo ke zkreslujícímu výsledku. Finanční analýza zcela bez vysvětlení vychází z hrubé (a nikoliv čisté) mzdy žalovaného, což celý výsledek ještě více zkresluje. Pokud by právní předchůdce žalobkyně vyšel ze správných údajů poskytnutých žalovaným, dospěl by k závěru, že žalovaný má nižší čistý příjem než měsíční výdaje, jak shora již uvedeno a úvěr by tak nemohl poskytnout. Žalovaný tak měl splácet na úvěr měsíčně částku 910 Kč, kterou však ve svém rozpočtu neměl k dispozici. Vedle toho je třeba zdůraznit, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, pokud si informace poskytnuté žalovaným ani neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za 6 měsíců), ale rovněž nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

14. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Na závěr soudu nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na judikaturu uvedenou v podání ze dne 08.11.2020, neboť tato judikatura není na posuzovaný případ přiléhavá.

15. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil částku 3.100 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 7.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (7.000 Kč – 3.100 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl (3.900 Kč). Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, soud je názoru, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy ze dne 27.07.2020, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena dle domněnky doby dojití podle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy jí došla dne 30. 7. 2020, dne následujícího mohl žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, ocitl se ode dne 01.08.2020 v prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 3.900 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

16. O částečném zastavení řízení o částku 1.770,85 Kč (výrok III) soud rozhodl s poukazem na ust. § 96 o.s.ř.

17. O nepřipuštění rozšíření žaloby o zaplacení smluvního úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 7.000 Kč od 14.01.2019 do zaplacení (výrok [příjmení]), soud rozhodl dle ust. § 95 odst. 2 o.s.ř.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému náklady řízení nevznikly.

19. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.

Poučení