12 C 28/2021-83

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa původní účastnice] jako insolvenční správce dlužníka [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 273 000 Kč s příslušenstvím a 301 702,17 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 574 702 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 5. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 4. 2. 2021 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 273 000 Kč coby odškodnění nemajetkové újmy a částky 301 702,17 Kč coby náhrady škody, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu. Žalobkyně uvedla, že dne 6. 10. 2008 bylo v insolvenčním řízení vedeném u [název soudu] (dále jen„ KS“) pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] rozhodnuto o úpadku dlužníka [jméno] [příjmení], bytem [obec] (dále jen„ Dlužník“). Insolvenčním správcem Dlužníka byl v uvedeném řízení ustanoven žalobce. Dne 21. 11. 2018 byl na majetek Dlužníka prohlášen konkurs. Žalobce jako insolvenční správce Dlužníka podal dne 9. 7. 2012 u [název soudu] (dále jen„ OS“) žalobu, kterou se domáhal po [jméno] [příjmení], [datum narození], zaplacení částky 66 121 Kč z titulu dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí ve vlastnictví Dlužníka. Řízení o žalobě bylo vedeno u OS pod sp. zn. [spisová značka]. Vzhledem k dlouhému trvání zmíněného soudního řízení žalobce nakonec takto uplatněné pohledávky musel dne 30. 10. 2019 zpeněžit postoupením mimo dražbu, když hrozily průtahy v insolvenčním řízení vedeném proti Dlužníku. Úplata za postoupení předmětných pohledávek činila 4 800 Kč. Procesní postavení žalobce jako účastníka řízení u OS skončilo ke dni 4. 2. 2020, tedy dnem, kdy mu bylo doručeno usnesení o záměně v osobě žalobce vydané KS pod č. j. [číslo jednací] dne 30. 1. 2020. Účast žalobce ve zmíněném soudním řízení tak trvala 7,5 roku. Dle žalobce se v namítaném soudním řízení vyskytly průtahy, čímž došlo ve vztahu k žalobci, respektive k majetkové podstatě Dlužníka, kterou žalobce reprezentuje, k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení jakožto součásti práva na spravedlivý proces. V důsledku nepřiměřené délky Soudního řízení pak žalobci, respektive majetkové podstatě Dlužníka, kterou reprezentuje, vznikla jednak nemajetková újma, kterou žalobce vyčíslil částkou 273 000 Kč.

2. Žalobce dále tvrdil, že nepřiměřeně dlouho vedeným řízením u OS mu, resp. majetkové podstatě, byla způsobena i škoda. V důsledku extrémních průtahů byl žalobce nucen v daném řízení dále nepokračovat a pohledávky vymáhané v Soudním řízení postoupit na třetí osobu, a to za úplatu ve výši 4 800 Kč, což představuje cca 7 % nominální hodnoty předmětných pohledávek, když hrozily průtahy v insolvenčním řízení, jakož i faktická nevymahatelnost pohledávek za žalovanou z důvodu jejího vysokého věku. Svým liknavým postupem však OS učinil vymáhané pohledávky fakticky nevymahatelnými, když je nanejvýš pravděpodobné, že po případném úspěchu ve sporu nebude možné je na [jméno] [příjmení] vymoci, respektive bude nutné přihlašovat do řízení o její pozůstalosti. Způsobená škoda konkrétně činí 301 702,17 Kč, jakožto rozdíl úplaty reálně utržené v insolvenčním řízení za postoupení pohledávky mimo dražbu ve výši 4 800 Kč a součtu jistiny této pohledávky a veškerého jejího příslušenství ke dni 4. 2. 2020.

3. V podání z 15. 6. 2021 žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 8. 2020 uplatnil svůj nárok z důvodu a ve výši uvedeného v žalobě. Žalovaná stručně popsala průběh namítaného řízení u OS s tím, že shledala několik průtahů, a dále velmi nízký význam daného řízení pro Dlužníka, kterého žalobce zastupoval. Dlužník je totiž neznámého pobytu, nekomunikuje a žalobci coby insolvenčnímu správci neposkytuje žádnou součinnost. Délka namítaného řízení byla dle žalované nepřiměřeně dlouhá, avšak s ohledem na mizivý význam pro Dlužníka i samotného žalobce považovala zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytnuté v rámci mimosoudního projednání za dostatečné. Ve vztahu k požadované náhradě škody žalovaná uvedla, že je nedůvodný, neboť k tvrzené škodě nedošlo v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou namítaného řízení. Žalobce coby insolvenční správce sám učinil úkon, bez jakéhokoli nátlaku, kterým v posuzovaném řízení žalovanou pohledávku postoupil společnosti [právnická osoba], a to za úplatu ve výši 4 800 Kč. Tím došlo ke ztrátě aktivní legitimace k vymáhání případně vzniklé škody. Žalobci, resp. Dlužníku, nebyla totiž žádná pohledávka přisouzena pravomocným rozhodnutím soudu. Žalobce tedy neprokázal vůbec vznik škody, ani existenci příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. Pokud by žalovaná připustila úvahu o vzniku škody v majetkové sféře žalobce, resp. majetkové podstatě Dlužníka, pak nelze než uvést, že vznik této újmy způsobil jedině sám žalobce coby insolvenční správce svým úkonem – postoupením pohledávky.

4. Při jednání soudu dne 29. 3. 2022 žalobce uvedl, že Dlužník se o namítané řízení u OS zajímal, resp. zajímalo, jak to řízení dopadne. Pokud jde o samotný průběh insolvenčního řízení, tak se žalobcem sporadicky komunikuje, ale neposkytuje součinnost. Žalobce dále uvedl, že při vyčíslení majetkové škody vycházel z rozdílu mezi výší jistiny plus příslušenství ke dni, kdy došlo k postoupení pohledávky, a částkou, kterou obdržel za postoupení pohledávky (4 800 Kč). Skutková zjištění:

5. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobce ze dne 4. 8. 2020, přípis žalované ze dne 5. 8. 2020, stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2021) soud vzal za prokázané, že žalobce dne 4. 8. 2020 uplatnil u žalované svůj nárok z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žalovaná žádosti žalobce nevyhověla, resp. za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou namítaného řízení poskytla odškodnění ve formě konstatování porušení práva.

6. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

7. Mezi stranami byl nesporný následující průběh namítaného řízení vedeného u OS: Řízení bylo zahájeno dne 9. 7. 2012 doručením žaloby o zaplacení peněžité částky OS. Žalobce vystupoval v předmětném řízení v procesním postavení žalobce, přičemž žalobu podal jako insolvenční správce dlužníka [jméno] [příjmení]; žalobou podanou proti žalované [jméno] [příjmení] se domáhal zaplacení 66 121 Kč s příslušenstvím, přičemž se mělo jednat o dlužné nájemné. Dne 13. 4. 2015 soud vydal platební rozkaz, proti kterému žalovaná dne 24. 4. 2015 podala odpor. Dne 25. 5. 2015 došlo soudu vyjádření žalované k žalobě, dne 7. 7. 2015 replika žalobce. Následně dne 24. 7. 2015 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k přípisu žalobce, tuto výzvu dne 22. 10. 2015 urgoval. Žalovaná nijak nereagovala, soud dne 14. 12. 2016 nařídil jednání na 15. 3. 2017. Toto jednání bylo odročeno z důvodů na straně soudu, a proběhlo tak dne 14. 6. 2017. Následující jednání, které mělo proběhnout dne 11. 12. 2017, bylo zrušeno, neboť předvolaný svědek [jméno] [příjmení] se k jednání nedostaví, a právní zástupkyně žalobce dle svého sdělení neodhadla dobu, kdy by se mohla dostavit k jednání z důvodu dopravní nehody na cestě z [obec] do [obec], soud jednání odročil. Dne 1.9.2017 byl k jednání předvolán [jméno] [příjmení]. Dle úředního záznamu ze dne 11.12.2017 se právní zástupkyně žalobce omluvila s tím, že se k jednání dostaví se zpožděním, ale nedovede odhadnout, kdy, a to z důvodu dopravní nehody na cestě. Dle úředního záznamu ze dne 11.12.2017 se omluvil [jméno] [příjmení] s tím, že se termín jednání dozvěděl pozdě, neboť byla předvolánka chybně doručována. Druhé jednání ve věci před soudem I. stupně proběhlo dne 12. 2. 2018; při jednání bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl zamítnut návrh žalované na výslech [příjmení] [jméno] [příjmení], a to vzhledem k tomu, že z vyjádření žalobce (tj. insolvenčního správce Dlužníka) vyplynulo, že pobyt svědka v současné době není znám, Dlužník se žalobcem nekomunikuje a zdržuje se na neznámé adrese. Při jednání dále k dotazu soudu statutární orgán žalobce sdělil, že o Dlužníkovi [příjmení] [příjmení] nemá žádné zprávy, Dlužník žádným způsobem se žalobcem nekomunikuje, jeho současný pobyt není znám. Dne 23. 2. 2018 byl vyhlášen rozsudek prvostupňového soudu, kterým byla žalované [jméno] [příjmení] uložena povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty Dlužníka částku 66 121 Kč s příslušenstvím. Dne 21. 3. 2018 došlo soudu odvolání žalované proti rozsudku a žádost o osvobození od soudního poplatku. Dne 11. 5. 2018 byl žalované zaslán tiskopis prohlášení o majetku, tento došel soudu vyplněný dne 25. 5. 2018. Dne 18. 12. 2018 soud vydal usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, proti tomuto se žalovaná dne 3. 1. 2019 odvolala. Krajský soud dne 14. 2. 2019 rozhodl o tom, že žalované se osvobození přiznává v rozsahu 50%. Dne 3. 6. 2019 byla žalovaná vyzvána ke složení soudního poplatku za podané odvolání, tento byl složen dne 21. 6. 2019. Dne 20. 8. 2019 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Dne 2. 11. 2019 tomuto soudu došel návrh na záměnu v osobě žalobce (o připuštění [právnická osoba] [anonymizována tři slova]); dne 30. 1. 2020 soud tuto záměnu povolil. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 2. 2020. Jednání před odvolacím soudem proběhlo dne 10. 8. 2020, kde byl zároveň vyhlášen potvrzovací rozsudek, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2020 (zjištěno rovněž vybranými listinami ze spisu OS sp. zn. 9 C 76/2012).

8. Na základě návrhu Oberbank AG byl zjištěn úpadek Dlužníka ([jméno] [anonymizováno]), insolvenčním správcem byl ustanoven zdejší žalobce a na majetek Dlužníka byl prohlášen konkurs (srov. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.10.2008, sp.zn. [anonymizováno] [spisová značka], Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.11.2018).

9. Žalobce uzavřel se [právnická osoba] spol. s r.o. smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo postoupení 2 pohledávek Dlužníka za [jméno] [příjmení] ve výši 22 000 Kč a 46 121 Kč, které žalobce coby insolvenční správce zapsal do soupisu majetku Dlužníka za úplatu 4 800 Kč (srov. smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobkyní a [právnická osoba] [anonymizována tři slova] ze dne 30. 10. 2019).

10. Rozsudkem OS ze dne 31. 5. 2013, sp.zn. 21 C 61/2011, byla žalované [jméno] [příjmení] uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci tam uvedené nemovitosti (srov. zmíněný rozsudek).

11. KS v rámci insolvenčního řízení vyzval zdejšího žalobce coby insolvenčního správce, aby předložil písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení, ve které především zhodnotí průběh zpeněžování pohledávek za paní [jméno] [příjmení], a zváží změnu podmínek prodejem mimo dražbu uvedených pohledávek, nebo vyloučení z majetkové podstaty (srov. usnesení KS ze dne 23. 7. 2019, č.j. KS [spisová značka]). Žalobce ve své zprávě uvedla, že je vedeno řízení proti [jméno] [příjmení] od roku 2012, a insolvenční správce jedná se zájemcem o pohledávku; dlužník nadále neposkytuje insolvenčnímu správci žádnou součinnost (srov. zpráva o stavu insolvenčního řízení podaná zdejším žalobcem ze dne 20. 8. 2019).

12. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Soud pro nadbytečnost neprovedl k důkazu výslech Dlužníka, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě shora popsaného dokazování. Právní úprava:

13. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

14. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

16. Podle § 13 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

17. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 (tj. podle § 6 odst. 2 písm. a) žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 26 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

19. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení dané věci:

20. Žalobce se domáhal (i) zadostiučinění ve výši 273 000 Kč za nemajetkovou újmu a (ii) náhrady škody ve výši 301 702,17 Kč, který měla být způsobena nepřiměřenou délku namítaného řízení.

21. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu škody či nemajetkové újmy.

22. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Absence již jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. V případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se tudíž není třeba zaobírat otázku (ne) naplnění dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence, přednosti procesní ekonomie). (i) K imateriální újmě 23. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

24. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

25. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

26. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne 9. 7. 2012, kdy byla OS doručena žaloba zdejšího žalobce zastupujícího Dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 7. 2. 2020, kdy byla účast žalobce v řízení ukončena usnesením o připuštění vstupu společnosti [právnická osoba] do řízení. Celková doba rozhodného období tedy činila cca 7 let a 7 měsíců.

27. Namítané řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy (u OS, odvolacího soudu). V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

28. Po skutkové i hmotněprávní stránce soud věc hodnotí jako standardně složitou (žaloba na zaplacení nájemného, resp. vydání bezdůvodného obohacení), naproti tomu věc byla složitější po stránce procesní. V průběhu původního řízení byla vydána celá řada procesních rozhodnutí a činěny další procesní úkony (např. rozhodování o osvobození od soudních poplatků, konalo se několik jednání, k nimž byli účastníci a svědek předvoláni, rozhodnutí o procesním nástupnictví žalobce, zasílání vzájemných podání účastníků a výzvy k vyjádření se ve věci, předávání spisu mezi soudy jednotlivých instancí v souvislosti s opravnými prostředky účastníků). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako mírně složitější.

29. Soud dále konstatuje, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či vyslovených obstrukcí. Nicméně nelze v daném ohledu pominout fakt, Dlužník, o jehož pohledávky šlo a který byl zastupován svým insolvenčním správcem, zmařil jedno jednání, k němuž se jako svědek nedostavil.

30. Pokud se jedná o postup soudů jakožto jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že shledal několik průtahů, a to v období od podání žaloby (dne 9. 7. 2012) do vydání platebního rozkazu (dne 13. 4. 2015), dále od října 2015 do prosince 2016 a mezi květnem a prosincem 2018.

31. Pokud jde o význam posuzovaného řízení, tak dle soudu byl zcela zanedbatelný. Je sice skutečností, že předmětem posuzovaného řízení byl nárok majetkové povahy, u něhož se nepresumuje zvýšený význam (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Nicméně je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že účastníkem řízení byl v postavení žalobce insolvenční správce Dlužníka ([jméno] [anonymizováno]), který jej zastupoval. Dle soudu je proto potřeba význam namítaného řízení posuzovat právě ve vztahu k Dlužníkovi ([jméno] [anonymizováno]), o jehož práva v posuzovaném řízení šlo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jednání u OS nařízené na den 11. 12. 2017 bylo zrušeno, neboť předvolaný svědek [jméno] [příjmení] se k jednání nedostaví, což soudu sdělil. Nejpozději v prosinci 2017 tedy Dlužník o probíhajícím řízení věděl. Soud zároveň nemá za prokázané, že by Dlužník o probíhajícím řízení věděl dříve. Nadto ze spisu posuzovaného řízení (konkrétně z vyjádření samotného žalobce – insolvenčního správce) vyplynulo, že pobyt Dlužníka není znám, se žalobcem nekomunikuje a zdržuje se na neznámé adrese, žalobce dále sdělil, že o Dlužníkovi [příjmení] [příjmení] nemá žádné zprávy. Z uvedeného je dle soudu zřejmé, že Dlužník se o výsledek namítaného řízení nezajímal, ani se řízení aktivně neúčastnil. Nadto, i úspěch žaloby by Dlužníku osobně pravděpodobně nepřinesl žádný benefit, neboť vymožené plnění by se stalo součástí majetkové podstaty a bylo rozděleno mezi věřitele. Dle soudu tedy bylo namítané řízení pro Dlužníka prakticky bezvýznamné.

32. Rovněž z hlediska žalobce coby insolvenčního správce bylo namítané řízení nepatrného významu, o čemž svědčí výše úplaty (4 800 Kč), za kterou spornou pohledávku postoupil třetí osobě.

33. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem posuzovaného řízení a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka namítaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá, resp. byla zatížena průtahy, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. K uvedenému závěru ostatně dospěla také sama žalovaná.

34. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce.

35. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení však soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na peněžité zadostiučinění není přiměřený, resp. oprávněný, a že samotné konstatování porušení práva se v daném případě jeví jako zcela dostatečným a účinným prostředkem nápravy (jakkoliv si je soud vědom, že k němu ESLP nepřistupuje příliš často).

36. Zmíněný závěr soud, nad rámec shora uvedeného, odůvodňuje zejména velmi nízkým významem posuzovaného období pro žalobce, resp. pro Dlužníka. V dané souvislosti soud uvádí, že zásadním kritériem nejen pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, je právě význam namítaného řízení pro jeho účastníka. Jinými slovy pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích je nezbytné zohlednit, co je pro účastníka řízení„ v sázce“, v původním řízení, neboť účelem zadostiučinění je kompenzovat stav nejistoty ohledně výsledku daného řízení, a tudíž výši případného peněžitého odškodnění nelze stanovit pouze mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po nějž řízení trvalo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ze dne 18. 10. 2011). Z uvedeného je zřejmé, že žalobci nelze přiznat odškodnění, které by výrazně převyšovalo to, co bylo pro něj„ v sázce“. V tomto případě by dle soudu bylo neadekvátní a nepřijatelné, aby se žalobci, s ohledem na nízkou částku jeho žalobního nároku a na způsob vystupování žalobce v posuzovaném řízení, dostalo peněžité zadostiučinění.

37. S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému tak soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva žalobce je v tomto případě zcela přiměřenou a odpovídající formou zadostiučinění. Jelikož se žalobci již od žalované dostalo této formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, soud žalobu zamítl (srov. výrok I. tohoto rozsudku). (ii) K náhradě škody 38. Žalobce se dále domáhal náhrady škody spočívající v rozdílu mezi výší jistiny plus příslušenství ke dni, kdy došlo k postoupení pohledávky, a částkou, kterou obdržel za postoupení pohledávky (4 800 Kč).

39. Zákon ([číslo] Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“). Dle § 2951odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Dle § 2952 o. z. pak platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004).

40. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce postoupil pohledávku, která byla předmětem namítaného řízení, na třetí osobu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky, za úplatu ve výši 4 800 Kč. Z uvedeného plyne, že žalobce na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí postoupil předmětnou pohledávku ve výši 66 121 Kč + přísl. za úplatu pouhých 4 800 Kč. Žalobce se tak vlastním rozhodnutím vzdal možnosti postoupenou pohledávku vymáhat ve prospěch majetkové podstaty v plné výši. Jestliže se však v důsledku takového rozhodnutí do majetkové podstaty dostalo méně peněžních prostředků, nelze takový výsledek přičítat státu.

41. Soud tedy již na základě žalobních tvrzení dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není po právu, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

42. O vztah příčinné souvislosti (kauzální nexus) by šlo dle soudu jen tehdy, pokud by tvrzená škoda vznikla následkem namítaného nesprávného úředního postupu, tj. nepřiměřené délky řízení, a to dle teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Je-li tudíž doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Jestliže však škoda nevznikla coby následek nezákonného rozhodnutí, jinými slovy, byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

43. S ohledem na shora uvedené je tedy dle soudu nutné příčinu vzniku tvrzené škody spatřovat ve skutečnosti, že ze strany žalobce došlo k postoupení pohledávky na základě smluvně sjednané úplaty, tj. na základě volního rozhodnutí žalobce.

44. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobce, že mu KS v insolvenčním řízení uložil pohledávku postoupit. V daném ohledu z provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že KS v rámci insolvenčního řízení vyzval zdejšího žalobce coby insolvenčního správce, aby předložil písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení, ve které zváží změnu podmínek prodejem mimo dražbu uvedených pohledávek, nebo vyloučení z majetkové podstaty (srov. bod 11 shora). Z toho však v žádném případě nelze dovozovat uložení jakékoli povinnosti žalobci k postoupení pohledávky a už vůbec ne výši úplaty za její postoupení, od níž se pak odvíjí výše tvrzené škody. K postoupení pohledávky došlo čistě na základě volního uvážení žalobce.

45. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že absentuje příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Jelikož dle soudu nebyly splněny kumulativní podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za škodu (srov. bod 22 shora), soud se pro nadbytečnost již nezabýval existencí či rozsahem škody, a žalobu zamítl (srov. výrok I.). K nákladům řízení:

46. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

47. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

48. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, účast na 2 jednáních soudu a 2x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Ke lhůtě k plnění:

49. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal.

Poučení