12 C 334/2015-600

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] vedlejší účastník na straně žalované: [celé jméno vedlejšího účastníka], narozen 15. 8. 1975 bytem [adresa] zastoupen advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro 937 496,22 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 201 075,60 Kč k rukám jeho právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2015 (a v doplnění z 12. 5. 2016) se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 959 182 Kč, a to z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] (tj. vedlejšího účastníka na straně žalované). Pochybení mělo spočívat v tom, že vedlejší účastník porušil svou zákonem stanovenou povinnost postupovat v exekuci rychle a účelně, a dbát ochrany práv účastníků exekučního řízení. [ulice] účastník totiž v exekuci vedené ve prospěch žalobkyně coby oprávněné nezřídil včas exekutorské zástavní právo na nemovitosti povinného [jméno] [příjmení].

2. Žalobkyně uvedla, že na základě usnesení [název soudu] (dále jen„ OS“) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl pověřen exekucí vedlejší účastník, a to v návaznosti na vykonatelný platební rozkaz OS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], k uspokojení pohledávky žalobkyně coby oprávněné ve výši 598 000 Kč, a dále nákladů předcházejícího řízení ve výši 83 253,40 Kč a nákladů exekuce, a to vše proti povinnému [jméno] [příjmení]. [ulice] účastník vydal dne 24. 6. 2009 exekuční příkaz, č. j. [číslo jednací], kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného [příjmení], a to pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, dále parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, kdy součástí tohoto pozemku je budova [adresa] - rodinný dům a pozemku parc. [číslo] – zahrada, všechny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], všechny nemovitosti jsou ve společném jmění manželů povinného [jméno] [příjmení] a jeho manželky. Znaleckým posudkem zhotoveným za účelem ocenění nemovitostí před plánovanou dražbou byl předmětný nemovitý majetek povinného oceněn na částku 2 100 000 Kč. Ještě téhož roku, tj. v roce 2009, se žalobkyně obrátila na vedlejšího účastníka s žádostí o sdělení, v jakém stádiu se nachází exekuční řízení; ten žalobkyni ubezpečil, že vzhledem k nadcházející dražbě bude bezpochyby její pohledávka uspokojena v plné výši. K uskutečnění dražby však nedošlo. Dne 18. 5. 2012 bylo na základě insolvenčního návrhu podaného navrhovatelem – dlužníkem a povinným v předmětné exekuci [jméno] [příjmení] – zahájeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Brně (dále jen„ KS“) pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V reakci na výzvu KS podala žalobkyně přihlášku do předmětného insolvenčního řízení dne 2. 1. 2013 a svou pohledávku označila za zajištěnou majetkem dlužníka v celkové výši 961 314 Kč. Pohledávka žalobkyně však byla při přezkumném jednání popřena co do pořadí, tedy došlo k popření práva na uspokojení ze zajištění, a to z toho důvodu, že exekutorské zástavní právo pro pohledávku žalobkyně bylo vedlejším účastníkem zřízeno až na základě exekučního příkazu o zřízení exekutorského zástavního práva ze dne 20. 7. 2012 (právní moc dne 3. 8. 2012), tj. až více než 2 měsíce poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému [příjmení]. Exekutorské zástavní právo bylo zároveň zřízeno až více než 3 roky poté, co byl vedlejší účastník pověřen k vedení této exekuce. Z uvedeného důvodu žalobkyni nebylo přiznáno postavení zajištěného věřitele.

3. Dle žalobkyně pozdní zřízení exekutorského zástavního práva na předmětných nemovitostech povinného vedlejším účastníkem způsobilo, že žalobkyně se může v insolvenčním řízení domáhat uspokojení své pohledávky pouze z pozice nezajištěného věřitele. Žalobkyně dále uvedla, že její věřitelská pozice byla v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka znehodnocena také tím, že dne 20. 4. 2010, tj. více než rok po pověření vedlejšího účastníka, bylo k předmětným nemovitostem povinného zřízeno zástavní právo ve prospěch jeho dalších věřitelů ([anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pro pohledávku ve výši 212 666,46 Kč pro každého z nich). Pokud by tedy vedlejší účastník postupoval ve věci řádně a včas zřídil exekutorské zástavní právo (tj. v roce 2009), žalobkyně by v pořadí zajištěných věřitelů byla uspokojována jako druhá v pořadí, tedy před oběma výše uvedenými zajištěnými věřiteli, kterým zástavní právo svědčí až od 20. 4. 2010, a jako taková by částku odpovídající přihlášené pohledávce v insolvenčním řízení s největší pravděpodobností získala. Prvním zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení je [právnická osoba] se zajištěnou pohledávkou ve výši 256 177,07 Kč. V důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka poté, co se nepodařilo provést exekuci prodejem předmětných nemovitostí, byla žalobkyni způsobena majetková újma, když pozdním zřízením exekutorského zástavního práva jí nebylo přiznáno postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení.

4. Žalovaná ve svém podání ze dne 5. 5. 2016 se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Žalovaná učinila nesporným průběh řízení tak, jak byl popsán žalobkyní a dále uvedla, že se žalobkyně na žalovanou obrátila se svým nárokem ve výši 1 004 339,40 Kč žádostí ze dne 11. 11. 2014, doručenou žalované dne 14. 11. 2014. Žalovaná však žádosti nevyhověla, neboť dosud nebylo pravomocně skončeno insolvenční řízení vedené u KS, pročež je předčasné činit závěr o vzniku škody.

5. Podáním ze dne 2. 9. 2017 se ve věci vyjádřil vedlejší účastník, který rovněž navrhl zamítnutí žaloby a dále uvedl, že vzhledem k tomu, že proti povinnému [jméno] [příjmení] vedl ještě další exekuční řízení (pod sp. zn. [spisová značka]) a exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí ve prospěch zdejší žalobkyně (č. j. [číslo jednací]) nebyl ve smyslu § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, první v pořadí, nemohl být daný exekuční příkaz proveden. V souvisejícím řízení vedeném vedlejším účastníkem (sp. zn. [spisová značka]) byl však dne 27. 10. 2008 vydán exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí povinného [příjmení], a proto bylo přistoupeno k jejich dražbě. Pohledávka žalobkyně tak měla být uspokojena v souladu s § 15 zákona č. 119/2001 Sb. z rozdělované podstaty. V rámci daného řízení (sp. zn. [spisová značka]) bylo dne [datum rozhodnutí] vydáno usnesení o dražbě nemovitostí, která byla stanovena na den 19. 1. 2010. V ten den sice dražba proběhla, nicméně předmětné nemovitosti vydraženy nebyly, neboť nikdo neučinil nejnižší podání. Dne 21. 5. 2010 bylo vydáno usnesení o opakované dražbě nemovitostí, která se měla konat 1. 7. 2010. Následně však povinný [příjmení] podal dne 24. 5. 2010 dlužnický insolvenční návrh, který byl ze strany KS odmítnut. Dražba nemovitostí se tudíž nemohla uskutečnit. Dne 7. 9. 2010 bylo vedlejším účastníkem vydáno další usnesení o dražebním roku na den 19. 10. 2010 na základě dražební vyhlášky. V den dražby, tedy dne 19. 10. 2010, podal povinný [příjmení] další insolvenční návrh, který byl následně dne 22. 10. 2010 KS odmítnut. Dne 27. 10. 2010 bylo vydáno další usnesení o dražebním roku na den 1. 12. 2010 na základě dražební vyhlášky, ovšem ani tehdy dražba neproběhla, neboť povinný [příjmení] opět podal insolvenční návrh, který byl následně odmítnut. [ulice] účastník tedy ve věci konal a pokusil se několikrát o dražbu nemovitostí povinného, nicméně vždy předtím, než měla dražba proběhnout, bylo zahájeno spekulativní insolvenční řízení, kvůli němuž musela být dražba nemovitostí odložena. [ulice] účastník tedy postupoval v souladu se zákonem, účelně a bez průtahů. V následujícím roce pak vedlejší účastník průběžně prováděl lustraci povinného, a to dotazy na banky a další subjekty. 6. [ulice] účastník trval na tom, že exekuci prováděl v souladu s občanským soudním řádem a § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy zvolil přiměřený způsob vymožení pohledávky povinného. [ulice] účastník dále uvedl, že institut exekutorského zástavního práva byl zařazen mezi způsoby provádění exekuce v období od 1. 11. 2009 do 30. 6. 2015, nicméně měl pouze funkci zajišťovací, nikoli realizační. [ulice] účastník nemůže nést odpovědnost za řízení probíhající mimo jeho sféru vlivu, kdy neměl možnost ovlivnit probíhající insolvenční řízení ani skutečnost, že povinný [příjmení] začal spekulativními insolvenčními návrhy mařit nařízené dražby. Jestliže žalobkyně měla za to, že její práva nejsou dostatečně zajištěna a že hrozí skutečná insolvence povinného, tak měla vedlejšímu účastníkovi navrhnout, aby provedl zajištění vydáním exekutorského zástavního práva.

7. Ve vztahu k požadované výši náhrady škody pak vedlejší účastník uvedl, že z usnesení KS o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům plyne, že předmětné nemovitosti povinného [příjmení] byly v rámci insolvenčního řízení prodány mimo dražbu za částku 800 000 Kč, přičemž dva věřitelé měli zajištěnou pohledávku vůči povinnému [příjmení] ještě předtím, než došlo k nařízení exekuce vedené pod sp. zn. [spisová značka] k vymožení pohledávky žalobkyně. Zmíněné dřívější pohledávky by tak byly uspokojeny přednostně před pohledávkou žalobkyně. I kdyby tedy byla pohledávka žalobkyně uspokojena coby zajištěná v rámci insolvenčního řízení, byla by uspokojena jako třetí v pořadí, tj. maximálně ve výši 509 320,40 Kč [ulice] účastník dále uvedl, že až do 30. 10. 2009 nebyl institut exekutorského zástavního práva obsažen v exekučním řádu, kdy navíc je koncipován tak, že exekutor je oprávněn podat návrh na zřízení zástavního, nikoli povinen. [ulice] účastník dále uvedl, že nemohl očekávat, že dražba bude odkládána spekulativními insolvenčními návrhy, k nimž začalo docházet až poté, co bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ve prospěch pana [příjmení] a pana [příjmení], kteří jej měli zapsáno s účinnosti ke dni 30. 4. 2010, a tudíž pohledávka žalobkyně by v rámci insolvenčního řízení byla uspokojena až po nich, tj. ve výši 83 988,51 Kč.

8. Podáním ze dne 4. 12. 2017 žalovaná uvedla, že není dán odpovědnostní titul, neboť nedošlo k porušení zákonem stanovené povinnosti exekutora. Žalovaná poukázala na to, že dle tehdy platného ustanovení § 62a exekutorského řádu měl exekutor možnost, nikoli však povinnost, zřídit exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného, pročež nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení povinnosti, ale pouze k nevyužití možnosti, kterou zákon umožnil. Konkrétní způsob provedení exekuce je přitom na exekutorovi. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyni nic nebránilo, aby po zahájení exekučního řízení podala např. návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, pokud měla za to, že by výkon jejího právo mohl být v budoucnu zmařen.

9. Podáním doručeným soudu dne 29. 11. 2017 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 21 685,78 Kč v návaznosti na to, že jí uvedená částka byla uhrazena na základě rozvrhového usnesení KS ze dne 18. 5. 2017, tj. její pohledávka vůči dlužníku [jméno] [příjmení] byla v daném rozsahu částečně uspokojena v rámci předmětného insolvenčního řízení.

10. V podáním ze dne 30. 11. 2017 žalobkyně uvedla, že pokud vedlejší účastník již poněkolikáté nemohl (z důvodu opětovného podání návrhu dlužníka na zahájení insolvenčního řízení) realizovat dražbu, tím spíše měl přistoupit ke zřízení exekutorského zástavního práva, aby alespoň nějakým způsobem ochránil právní postavení žalobkyně. [ulice] účastník přitom již po prvním odmítnutí insolvenčního návrhu povinného [příjmení] mohl předpokládat opětovné podání takového návrhu v termínu další dražby, a z opatrnosti a profesionální bdělosti tak měl provést zajištění majetku. [ulice] účastník však pouze nedůvodně spoléhal na odmítnutí insolvenčního návrhu povinného [příjmení] a nařizoval další termíny dražby, a nedělal vše, co bylo v jeho silách a co po něm bylo možné rozumně požadovat, aby zajistil dobytnost pohledávky žalobkyně. Dle žalobkyně je rovněž otázkou, z jakého důvodu vedlejší účastník nakonec přistoupil k zřízení exekutorského zástavního práva po zahájení insolvenčního řízení.

11. Dne 5. 12. 2017 se konalo ve věci jednání, během něhož právní zástupce žalobkyně uvedla, že vedlejšímu účastníkovi bylo známo, že povinný je předlužen a že reálně hrozí insolvenční řízení.

12. V podání ze dne 28. 12. 2017 žalovaná uvedla, že pohledávka proti primárnímu dlužníkovi, tj. povinnému [příjmení], ani po zrušení konkurzu na jeho majetek nezanikla a není promlčená, a tudíž je žaloba s ohledem na zásadu státu jako posledního dlužníka předčasná. Podáním ze dne 3. 1. 2018 se vedlejší účastník k uvedenému názoru připojil s tím, že se nelze domáhat náhrady škody po žalované, když pohledávka, od níž je odvozován vznik škody, je stále vymáhána v rámci exekučního řízení a nelze tudíž konstatovat, že již škoda vznikla, neboť je možné, že bude proti povinnému v rámci exekuce uspokojena. Žaloba je tudíž předčasná.

13. Podáním ze dne 4. 1. 2018 žalobkyně doplnila tvrzení ve vztahu k tvrzené vědomosti vedlejšího účastníka o majetkových poměrech povinného [jméno] [příjmení]. Žalobkyně uvedla, že vedlejší účastník vedl proti [jméno] [příjmení] minimálně další jedno exekuční řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka], v rámci něhož probíhala dražba předmětných nemovitostí. Vedlejšímu účastníkovi pak byla dne 17. 12. 2009 doručena na vědomí písemnost OS o nařízení exekuce proti povinnému [příjmení], kdy vedením exekuce byl pověřen opět vedlejší účastník, a tudíž již dne 17. 12. 2009 prokazatelně věděl o vedení tří různých exekučních řízení proti povinnému [příjmení]. Dle žalobkyně si přitom nejpozději dne 1. 1. 2010 musel vedlejší účastník být vědom skutečnosti, že vůči povinnému bylo vedeno minimálně pět exekučních řízení. Rovněž z výpisu katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem je patrné, že vedlejší účastník dne 20. 7. 2012 vydal hned několik exekučních příkazů o zřízení exekutorského zástavního práva k předmětným nemovitostem, tj. ve prospěch žalobkyně i dalších oprávněných. Dle žalobkyně si tedy vedlejší účastník byl nebo měl být s ohledem na své profesní zaměření a praxi vědom skutečnosti, že povinný je předlužen a reálně hrozí insolvenční řízení. Pakliže tedy povinný [příjmení] již dne 24. 5. 2010 podal na svoji osobu insolvenční návrh, nemohl vedlejší účastník bez dalšího předpokládat, že se jedná pouze o spekulativní návrh povinného a nemohl předjímat výsledek insolvenčního řízení. Pakliže tedy vedlejší účastník nerealizoval prodej předmětných nemovitostí v rámci dražby, přičemž si ze své praxe byl vědom existence několika oprávněných v různých exekučních řízeních, muselo mu být zřejmé, že v daném případě je riziko zahájení insolvenčního řízení zcela reálné a měl řádně ve věci postupovat tak, že zajistí majetek exekutorským zástavním právem. Žalobkyně nadto byla v rámci exekučního řízení aktivní, nabídla vedlejšímu účastníkovi součinnost, když coby majitelka realitní kanceláře byla ochotna participovat na inzerci dražených nemovitostí povinného, rovněž mu navrhla, aby podal návrh na vydání předběžného opatření, díky němuž by bylo možné dražbu nemovitostí realizovat. Žalobkyni nelze přičítat k tíži, pokud nenavrhla způsob provedení exekuce.

14. Podáním ze dne 16. 4. 2018 pak vedlejší účastník uvedl, že hodnota nemovitostí povinného [příjmení] byla v rámci návrhu na zjištění úpadku a prohlášení konkurzu oceněna na částku 1 700 000 Kč, přičemž celková výše pohledávek jiných oprávněných osob, o nichž měl vedlejší účastník dle žalobkyně vědět, činila 598 000 Kč [ulice] účastník tedy nemohl usuzovat na to, že by byl pan [příjmení] předlužen či hrozilo prohlášení o úpadku.

15. Při jednání soudu dne 20. 4. 2018 žalobkyně uvedla, že věřila vedlejšímu účastníkovi, že zřídil exekutorské zástavní právo na nemovitosti povinného, opakovaně e-maily jej na to upozorňovala a dotazovala se, přičemž až poté, co byla její pohledávka popřena co do pořadí ze strany insolvenčního správce, zjistila, že nemá zajištěnou pohledávku. Žalovaná uvedla, že již v době, kdy byl vedlejší účastník pověřen provedením exekuce, tak dle výpisu z katastru nemovitostí na nemovitostech povinného ([list vlastnictví]) vázla dvě zástavní práva, a to ve výši 400 000 Kč a 49 602 Kč a celá řada dalších exekučních příkazů k prodeji nemovitosti. Pohledávka žalobkyně by tedy stejně nebyla uspokojena v plné výši, neboť ji předcházelo několik jiných exekučních příkazů či zástavních práv váznoucích na dané nemovitosti. Žalobkyně zopakovala, že pohledávka p. [příjmení] a [příjmení] byla zajištěna exekutorským zástavním právem dne 20. 4. 2010. Kdyby tedy vedlejší účastník postupoval, tak jak měl a zřídil exekutorské zástavní právo včas, tak by byla pohledávka žalobkyně uspokojena.

16. Rozsudkem ze dne 4. 1. 2019 soud řízení co do částky 21 685,78 Kč zastavil (právní moc dne 24. 3. 2020) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl pro nedůvodnost, neboť nebyl shledán nesprávný úřední postup ze strany soudního exekutora (vedlejší účastník). Rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 Městský soud v Praze napadený rozsudek zdejšího soudu potvrdil.

17. Následně rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 rozsudek zdejšího soudu i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení se závazným pokynem ohledně dalšího postupu. Nejvyšší soud uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, které je ovládáno odlišnými pravidly pro uspokojení věřitelů. Soudní exekutor (stát) v obdobných případech odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo. Při těchto úvahách je třeba brát zřetel i na tu okolnost, že v případě ostatních exekucí vedených proti stejnému povinnému měl exekutor zpravidla stejnou povinnost, tedy včas zřídit exekutorské zástavní právo. Za předpokladu, že exekutor též v jiném exekučním řízení vedeném proti stejnému povinnému exekuční zástavní právo k nemovitostem povinného nezřídil, ačkoliv tak učinit měl, nelze se domáhat škody, která by nevznikla, pokud by ve všech těchto exekučních řízeních byl postup exekutora řádný a včasný. Řečeno jinak, nelze úspěšně tvrdit, že škoda vznikla v důsledku toho, že exekutor měl v konkrétním exekučním řízení jednat rychleji, než exekutor v řízení jiném (a to byť v jiném exekučním řízení exekutor exekutorské zástavní právo zřídil zjevně opožděně, či jej dokonce nezřídil vůbec). Je tomu tak z důvodu, že se oprávněný domáhá náhrady škody plynoucí z jeho práva na bezvadný výkon veřejné moci. Není tedy možné modelovat okolnosti, za nichž by škoda nevznikla, právě tak, že veřejná moc měla být vykonána bezvadně pouze vůči konkrétnímu oprávněnému, a současně nikoliv vůči ostatním oprávněným. Vznikal by tak též rozpor se zásadou, že z bezpráví právo vzejít nemůže. Jestliže tedy bylo více exekucí zahájeno a exekutor v rámci nich byl též pověřen k jejímu provedení, je nutné vycházet z předpokladu, že v rámci každého z těchto exekučních řízení zásadně mělo dojít ke zřízení exekutorského zástavního práva ve stejný okamžik; v případě exekučních řízení, v rámci nichž došlo k pozdějšímu pověření exekutora (myšleno po datu účinnosti zákona č. 286/2009 Sb.), mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno později.

18. V podání ze dne 20. 12. 2021 žalovaná doplnila, že na základě modelového výpočtu provedeného dle pokynu Nejvyššího soudu by se v případě včasného zřízení exekutorského zástavního práva dostalo žalobkyni uspokojení navíc ve výši 5 394,11 Kč. Dále žalovaná uvedla, že dne 18. 11. 2021 bylo zahájeno nové insolvenční řízní na majetek povinného [příjmení]. [příjmení] u KS pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], dle 17. 12. 2021 byl prohlášen úpadek a povoleno oddlužení. Jelikož bude pohledávka žalobkyně, která je předmětem nadepsaného řízení, průběžně uspokojována v rámci daného insolvenčního řízení, je žaloba předčasná. [ulice] účastník předložil modelový výpočet výše uspokojení, kterého by se žalobkyni dostalo, pokud by bylo zřízeno exekutorské zástavní právo včas (u všech exekucí vedených proti povinnému [příjmení]) dne 21. 12. 2021.

19. Žalobkyně byla přípisem ze dne 7. 1. 2022 vyzvána k vyjádření se k nově zahájenému insolvenčnímu řízení proti J. [příjmení] a k námitce předčasnosti žaloby, ta se však nevyjádřila. Skutková zjištění:

20. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 11. 11. 2014 s podacím razítkem žalované potvrzujícím doručení dne 14. 11. 2014, přípis žalované potvrzujícího doručení žádosti ze dne 23. 3. 2016) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 14. 11. 2014 obrátila na žalovanou s žádostí o náhradu škody z důvodů uvedených v žalobě ve výši 1 004 339,40 Kč; žalovaná žádosti žalobkyně nevyhověla.

21. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či přiměřeného zadostiučinění způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

22. Z platebního rozkazu vydaného OS dne 23. 1. 2009 soud zjistil, že povinnému [jméno] [příjmení] byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 598 000 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že usnesením OS ze dne 19. 3. 2009 byla k návrhu žalobkyně nařízena exekuce podle shora uvedeného vykonatelného platebního rozkazu, přičemž provedením exekuce byl pověřen zdejší vedlejší účastník. Ten dne 24. 6. 2009 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinného [příjmení].

23. Z výpisu z katastru nemovitostí ve vlastnictví povinného [příjmení] soud zjistil, že ke dni 19. 3. 2009 již bylo zapsáno zástavní právo ve prospěch [právnická osoba] ve výši 400 000 Kč, soudcovské zástavní právo k pohledávce ve výši 49 602 Kč ve prospěch ČR – OSSZ a dále několik exekučních příkazů.

24. Z usnesení vedlejšího účastníka ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], soud zjistil, že jím byla nařízena dražba nemovitostí povinného [jméno] [příjmení] ve prospěch oprávněné [právnická osoba] na den 19. 1. 2010. Z protokolu o dražbě nemovitosti konané dne 19. 1. 2010 soud zjistil, že nikdo neučinil nejnižší podání, které bylo na základě znaleckého posudku stanoveno ve výši 1,4 mil. Kč, nikým nebyla složena dražební jistota, pročež dražební jednání bylo zastaveno. Z usnesení vedlejšího účastníka ze dne 21. 5. 2010 soud zjistil, že byla nařízena opakovaná dražba nemovitostí povinného [příjmení] na den 1. 7. 2010, přičemž výsledná cena dražených nemovitostí činí 2 100 000 Kč a nejnižší podání se staví částkou ve výši 1 000 050 Kč. Z usnesení vedlejšího účastníka ze dne [datum rozhodnutí] (čj.: [číslo jednací]) soud zjistil, že nařídil dražební rok na základě dražební vyhlášky na den 19. 10. 2010. Z usnesení vedlejšího účastníka ze dne [datum rozhodnutí] (čj.: [číslo jednací]) soud zjistil, že vedlejší účastník nařídil dražební rok na základě dražební vyhlášky na den 1. 12. 2010. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že shora uvedené opakované dražby se nekonaly z toho důvodu, že povinný [příjmení] vždy podal dlužnický návrh na zahájení insolvenčního řízení (srov. též insolvenční návrh povinného [příjmení]. [příjmení] z 2. 1. 2013).

25. Z vyhlášky KS ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. [insolvenční spisová značka], soud zjistil, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka [jméno] [příjmení] (doručeno vedlejšímu účastníkovi dne 8. 6. 2010).

26. Z přihlášky žalobkyně do insolvenčního řízení proti [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně dne 4. 1. 2013 přihlásila svou pohledávku ve výši 961 361,40 Kč jako vykonatelnou z titulu usnesení OS sp. zn. [spisová značka] a zajištěnou majetkem dlužníka ([anonymizováno]. [příjmení]).

27. Ze spisu vedeného u Exekutorského úřadu Zlín pod sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané následující skutečnosti: usnesením OS ze dne 6. 1. 2010 byla k návrhu oprávněné [příjmení] drátovny nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu proti povinnému [jméno] [příjmení] k uspokojení pohledávky cca 57 000 Kč a náklady řízení. Usnesením OS ze dne 18. 6. 2018 byla k návrhu oprávněné [právnická osoba] ze dne 19. 12. 2008 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši cca 58 000 Kč proti povinnému [příjmení]. Přípisem ze dne 4. 5. 2012 vedlejší účastník informoval JUDr. [jméno] [příjmení], advokátku, o tom, bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému [příjmení], přičemž po dobu řízení se exekuce neprovede, zároveň byla připojena výzva, aby pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení.

28. Exekučním příkazem č. j. [číslo jednací] (právní moc dne 3. 8. 2012) vedlejšího účastníka byl nařízen výkon exekučního titulu (tj. platební rozkaz vydaný OS dne 23. 1. 2009) proti povinnému [příjmení] ve prospěch zdejší žalobkyně na částku 598 000 Kč s příslušenstvím, a to zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného.

29. Z vyrozumění o popření přihlášené pohledávky zdejší žalobkyně ze dne 18. 3. 2013 soud zjistil, že vykonatelná pohledávka žalobkyně přihlášena ve výši 961 314 Kč do insolvenčního řízení byla popřena co do pořadí, tj. bylo popřeno právo na uspokojení ze zajištění.

30. Ze seznamu zajištěných věřitelů dlužníka [jméno] [příjmení] (v rámci insolvenčního řízení u KS sp. zn. [insolvenční spisová značka] ke dni 12. 3. 2013) soud zjistil, že bylo přihlášeno celkem 7 zajištěných věřitelů z titulu zástavního práva k nemovitostem dlužníka (vč. žalobkyně), přičemž před žalobkyní vzniklo zajištění následujícím věřitelům: (i) [právnická osoba] dle zástavní smlouvy k nemovitosti ze dne 7. 3. 2011, (ii) Mgr. [příjmení] dle exekutorského zástavního práva ze dne 2. 3. 2012, (iii) Česká republika z titulu soudcovského zástavního práva ze dne 9. 3. 2012 a 6. 10. 2008, (iv) Ing. [příjmení] dle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010, (v ) Ing. [příjmení] dle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010; (vi) žalobkyni vzniklo zajištění z titulu exekutorského zástavního práva ze dne 20. 7. 2012.

31. Z usnesení KS ze dne 11. 11. 2014 soud zjistil, že byl udělen souhlas insolvenčnímu správci k tomu, aby vydal výtěžek zpeněžení zajištění shora uvedeným věřitelům (tj. těm, jejichž zajištění pohledávek vzniklo před zajištěním pohledávky žalobkyně).

32. Z usnesení KS ze dne 18. 5. 2017 soud zjistil, že k uspokojení pohledávek dlužníka [příjmení] připadla částka 70 285,10 Kč, z čehož žalobkyni byla určena částka ve výši 21 685,78 Kč ze zjištěné pohledávky ve výši 961 314 Kč (tj. cca 2,26 %).

33. Přípisem ze dne 31. 5. 2013 vyzval právní zástupce žalobkyně vedlejšího účastníka k náhradě škody způsobené nesprávným postupem. Přípisem ze dne 24. 6. 2013 právní zástupce vedlejšího účastníka sdělil, že si není vědom žádného pochybení ve vztahu k žalobkyni.

34. Nahlédnutím do Insolvenčního rejstříku soud zjistil, že ve vztahu k povinnému [jméno] [příjmení] bylo zahájeno nové insolvenční řízení vedené u KS pod sp.zn. [insolvenční spisová značka], a to na základě insolvenčního návrhu [jméno] [příjmení] a jeho manželky ze dne 15. 11. 2021, kde je jako jeden z věřitelů uvedena zdejší žalobkyně s pohledávkou ve výši 1 336 627 Kč. Dne 17. 12. 2021 bylo povoleno oddlužení (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.12.2021, čj. [insolvenční spisová značka]). Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 939 628,22 Kč (srov. přihláška číslo P17). Ze zprávy o přezkumu ze dne 16. 3. 2022 pak soud zjistil, že dle distribučního schématu splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele se u zdejší žalobkyně počítá s podílem uspokojení 42,38 %. Usnesením KS ze dne 22. 4. 2022, č.j. [insolvenční spisová značka], bylo schváleno oddlužení J. [příjmení] a jeho manželky plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

35. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Z dalších provedených důkazů (zejména listiny z původního insolvenčního řízení, svědecká výpověď [jméno] [příjmení], účastnický výslech vedlejšího účastníka) soud nezjistil žádné pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, pročež se jimi pro nadbytečnost v tomto rozsudku nezabýval. Pro nadbytečnost dále soud neprováděl k důkazu listiny získané od exekutorů ohledně všech exekucí vedených proti povinnému [příjmení], neboť krátce po jejich obdržení byl opětovně prohlášen úpadek povinného [příjmení]. Právní úprava:

36. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení.

37. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

38. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Dle § 4 zákona se pak za výkon státní správy podle § 3 považují mj. také úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Činnost soudního exekutora, případně jeho zástupce, se považuje za úřední postup.

39. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

40. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

41. Podle § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění platném ke dni 31. 12. 2009, platilo, že pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.

42. Podle § 47 odst. 1 exekučního řádu pak platilo, že exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Podle § 58 odst. 1 a 3 exekučního řádu lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně, přičemž způsob provedení exekuce určí exekutor.

43. Podle § 59 odst. 1 3 exekučního řádu lze exekuci ukládající zaplacení peněžité částky provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.

44. Dle § 69a exekučního řádu (v období od 1. 11. 2009 do 30. 6. 2015) platilo, že je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo. Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz; došlo-li několik exekučních příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva. Možnost provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech byla do exekučního řádu legislativně zařazena až zákonem č. 286/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 11. 2009.

45. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odst. 2 exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odst. 3 odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena. Právní posouzení dané věci:

46. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s činností vedlejšího účastníka při provádění exekuce k vymožení její pohledávky proti povinnému [příjmení]. [příjmení]. Žalobkyně spatřuje pochybení vedlejšího účastníka v tom, že včas (tj. bezodkladně po 1. 11. 2009) nezřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného [příjmení], přičemž kdyby tak učinil, pohledávka žalobkyně by byla zajištěna jako druhá v pořadí (tj. před věřiteli [anonymizováno]. [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení], kterým exekutorské zástavní právo k daným nemovitostem svědčí od 20. 4. 2010). Navíc v důsledku pozdního zřízení exekutorského zástavního práva žalobkyně nemohla uplatnit právo na přednostní uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné, přičemž v opačném případě by žalobkyně dosáhla plného uspokojení celé své pohledávky v insolvenčním řízení, namísto cca 21 tis. Kč.

47. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka; (ii) vznik újmy na straně žalobkyně a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Absence již jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. V případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se tudíž není třeba zaobírat otázku (ne) naplnění dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence, přednosti procesní ekonomie).

48. Veden uvedeným principem soud zkoumal naplnění odpovědnostního předpokladu představovaného vznikem škody, neboť i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O vznik škody na straně poškozeného, resp. nárok proti státu, nejde tam, kde poškozený jako věřitel má právo vůči svému primárnímu dlužníku na uspokojení pohledávky. Jinými slovy, nastala-li (bez ohledu na případné pochybení při výkonu veřejné moci) taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, újma odškodnitelná podle zákona (č. 82/1998 Sb.) vznikne až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikované pod C [číslo] v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

49. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak žalobkyni tíží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla a v jaké výši. [příjmení] byl splněn tento zákonný předpoklad, škoda musí existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody totiž platí ustanovení § 154 o. s. ř., dle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv.„ pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2011).

50. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti k povinnému [jméno] [příjmení] bylo zahájeno nové insolvenční řízení vedené u KS pod sp.zn. [insolvenční spisová značka], a to na základě insolvenčního návrhu [jméno] [příjmení] a jeho manželky ze dne 15. 11. 2021, kde je jako jeden z věřitelů uvedena zdejší žalobkyně s pohledávkou ve výši 1 336 627 Kč. Dne 17. 12. 2021 bylo povoleno oddlužení. Dle zprávy o přezkumu ze dne 16. 3. 2022 se u zdejší žalobkyně počítá s podílem uspokojení 42,38 %. Usnesením KS ze dne 22. 4. 2022, č.j. [insolvenční spisová značka], bylo schváleno oddlužení J. [příjmení] a jeho manželky plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 939 628,22 Kč, přičemž se jedná o pohledávku, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení vedlejším účastníkem, které je předmětem přezkumu v nadepsaném řízení, a z něhož měla žalobkyni vzniknout škoda. Žalobkyně se tedy v současné době domáhá uspokojení své pohledávky jednak ve zmíněném insolvenčním řízení proti povinnému [příjmení] coby primárnímu dlužníkovi, a jednak coby náhrady škody proti státu. O uvedené skutečnosti přitom žalobkyně soud sama neinformovala.

51. Za situace probíhajícího insolvenčního řízení (oddlužení) povinného [příjmení], je tak uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby důsledek tvrzeného nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka) dosud žalobkyni nevznikla, resp. ani není zřejmé, zda příp. v jaké výši škoda vznikne.

52. Uvedený závěr ostatně plyne též z rozhodnutí Nejvyššího soud v této věci, když ten konstatoval, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení (myšleno původní insolvenční ízení), které je ovládáno odlišnými pravidly pro uspokojení věřitelů. Soudní exekutor (stát) v obdobných případech odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo (srov. bod 17 shora). V současné době však není zřejmé, jaká výše pohledávky žalobkyně bude uspokojena.

53. V dané souvislosti soud poukazuje též na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, dle něhož nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Náhradou škody v poměrech insolvenčního, resp. konkurzního řízení, se pak Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], ke uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Jakkoli bylo posledně uvedené rozhodnutí vydáno v kontextu staré právní úpravy, dle soudu beze zbytku platí rovněž pro insolvenční řízení.

54. Na uvedeném závěru soudu o předčasnosti žaloby nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobkyně, že je zřejmé, že její pohledávka nebude v oddlužení J. [příjmení] uspokojena v plném rozsahu v rámci. Dle soudu předtím, než dojde ke skončení insolvenčního řízení a nebude postaveno najisto, zda a v jakém rozsahu se žalobkyně domohla svého práva na uspokojení pohledávky proti J. [příjmení], je žaloba podaná proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Předčasná, neboť škoda dosud nevznikla.

55. Soud tedy uzavírá, že žaloba je předčasná, a proto rozhodl o jejím zamítnutí, jakkoliv jen tzv.„ pro tentokrát“ (srov. výrok I.). K nákladům řízení 56. O nákladech řízení soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., podle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

57. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

58. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 7 500 Kč odpovídající paušální náhradě za 25 úkonů (7x písemné vyjádření ve věci a 9x účast na jednání soudu, 9x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 písm. a) a c) ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

59. Náklady řízení vedlejšího účastníka na straně žalované sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod [číslo] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 12 140 Kč (z tarifní hodnoty 959 182 Kč) do 4. 1. 2019 (kdy bylo řízení částečně zastaveno). V daném období bylo provedeno 9 úkonů právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) 2x vyjádření k žalobě, (iii) 5x účast na jednání soudu – z toho jedenkrát v rozsahu 2 úkonů) a dále 9 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 2 700 Kč; celkem 111 960 Kč. V navazujícím období pak za jeden úkon právní služby přísluší částka 12 060 Kč (z tarifní hodnoty 937 496,22 Kč). V daném období bylo provedeno 7 úkonů právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu: (i) vyjádření k odvolání, (ii) vyjádření k dovolání, (iii) další vyjádření ve věci k novým skutečnostem, (iv) 4x účast na jednání soudu, a dále 7 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 86 520 Kč, za poslední úkon (účast na jednání dne 20. 6. 2022) pak náleží též DPH 21 %, neboť právní zástupkyně vedlejšího účastníka je od 1. 6. 2022 plátce DPH, tj. + 21 % z částky 12 360 Kč (tj. 2 595,60 Kč). Celková částka nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka tak činí 201 075,60 Kč. Ke lhůtě k plnění:

60. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.

Poučení