12 C 337/2014

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr Evou Procházkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 369 683,16 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 896 264,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 896 264,34 Kč od 4. 8. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 473 418, 82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 473 418,82 Kč od 4. 8. 2014 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena a splatnost stanovena samostatným usnesením.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů státu ve výši, která bude určena a splatnost stanovena samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 369 683,16 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že spol. [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (dříve [právnická osoba] dále také jako„ [anonymizováno]“) zahájila v roce 2010 projekt tzv. franšízové spolupráce s názvem [příjmení] [příjmení] [jméno]. Projekt byl potencionálním partnerům představován jako nový trend v oblasti distribuce finančních produktů a služeb. Předmětem projektu bylo vytvoření obchodních míst pod značkou [příjmení] [příjmení] [jméno] na franšízovém principu, která měla představovat unikátní koncept spojení [anonymizováno] a partnera (samostatného podnikatele) provozujícího vybrané obchodní místo s tím, že obchodní místa mají nabízet a prodávat základní produkty a služby [anonymizováno] pro občany, podnikatele, malé a střední firmy. Partneři, fyzické osoby, byli vybíráni z osob přihlášených do předmětného projektu. Na workshopech žalovaný kandidátům na spolupráci sděloval informace týkající se právního rámce, ekonomického a obchodního modelu spolupráce, s důrazem na ekonomické parametry. V prezentaci [anonymizováno] s kandidáty na franšízovou spolupráci se na straně 25 uvádějí celkové výnosy vs. návratnost. Z této prezentace vyplývá, že partner potřebuje hotovost 251 000 Kč, když bude v provozním zisku po 8 měsících a úplná návratnost investice lze očekávat po 16 měsících. Uvádí se zde například, že má partner generovat čistý zisk po dvou letech 747 000 Kč, po třech letech 2 070 000 Kč, po čtyřech letech 3 213 000 Kč, atd. Jakmile se vyhledá a schválí lokalita, kde se bude nacházet franšízová pobočka partnera, žalovaný individualizoval ekonomický model dle vybrané lokality pobočky s tím, že partner uzavře smlouvu o spolupráci a podnájemní smlouvu k nebytovým prostorám, kde [anonymizováno] je nájemcem. Mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny čtyři smlouvy o spolupráci a to Smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 28. 1. 2011, Smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 29. 8. 2011 a Smlouva o spolupráci [číslo] [anonymizováno] ze dne 30. 8.2 012 a Smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 30. 8. 2012. Na základě téměř čtyř identických smluv začal žalobce podnikat jako partner žalovaného v [obec], [obec], [anonymizováno] a [obec]. Teprve po určité době žalobce zjistil, že informace dle prezentací franšízové spolupráce jsou diametrálně odlišné od reality. Přestože dosáhl žalobce výkonů předpokládaných v prezentacích, zdaleka nedosahoval jimi předpokládaných výnosů. V roce 2014 existovalo přibližně 40 franšízových poboček. Většina (přibližně 90%) franšízových poboček byla ke dni podání žaloby dlouhodobě ve ztrátě. Žalobce namítl, že partneři musí provoz své pobočky financovat ze svých jiných zdrojů a vlivem nesprávnosti modelací zaměstnávat i osoby blízké, které pracují bez nároku na odměnu. Potencionální zájemci si nemohli skutečnosti tvrzené žalovaným z důvodu existence bankovního tajemství ověřit. Predikce ekonomického vývoje pobočky tzv. modelace jsou v rozporu s fungováním, resp. náklady kamenných poboček žalované, když náklady kamenných poboček jsou výrazně vyšší. Pobočky se nacházejí ve městech s počtem obyvatel [číslo] [anonymizováno], přičemž se reálně zjistilo, že aby pobočka pokryla alespoň náklady, musela by mít výkonnost poboček v krajských městech. Žalobce se ještě s dalšími franšízanty pokoušel upozornit odpovědné osoby jednající za žalovanou, když jednal i s místopředsedou představenstva žalované [jméno] [příjmení] a předsedou představenstva [jméno] [příjmení]. Třebaže zmíněné odpovědné osoby věděly o nefunkčnosti projektu, tak místo toho, aby se zabývaly podstatou potíží, udělily žalobci dne 17. 1. 2014 výpověď bez udání důvodu z předmětných smluv o spolupráci. Spolupráce byla ukončena dne 30. 4. 2014. S ohledem na skutečnost, že žalovaný odškodnil žalobce dle zákonných kritérií v rozsahu nedostatečném, navrhl žalobce s odkazem na znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] přiznat žalobci odškodnění minimálně ve výši 896 264,34 Kč, avšak za správné považoval s ohledem na nesplnění povinnosti žalovaného poskytnout potřebné informace pro splnění znaleckého úkolu pro následky, které z dané situace vyvodil Městský soud v Praze ve svém usnesení č. j. 29 Co 43/2019-569, plnění v rozsahu nárokovaném žalobou.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že žalobce se domáhá zaplacení údajného dodatečného odškodnění obchodního zástupce dle § 669 ObchZ s tím, že nárok žalobce je nedůvodný, vykonstruovaný a zcela pomíjí zákonné limity pro jeho kalkulaci. Žalovaný již žalobci dobrovolně zaplatil odškodnění v maximální výši 633 297 Kč a jakékoli další plnění žalobci z ukončených smluv o obchodním zastoupení by bylo hrubě nespravedlivé. Existence okolností (tj. získaných zákazníků, rozvinutých obchodů s nimi a přetrvávajících výhod zastoupeného) však představují toliko předpoklad existence práva na odškodnění a bez dalšího nemá vliv na výši odškodnění. V řízení tedy bylo zcela nadbytečné zabývat se kalkulací výhod žalovaného po skončení zastoupení. Výši budoucí ztracené provize za získané zákazníky dlouhodobě zdůrazňuje NSČR ve své rozhodovací praxi jako hlavní korektiv pro výši vypláceného odškodnění dle § 669 ObchZ, z této provize pak vyjímá pro účely odškodnění provize následné. Žalovaný tvrdil, že v souladu s ustálenou judikaturou NSČR vypočetl odškodnění jako roční průměrnou následnou provizi v celkové výši 633 297 Kč a v této výši mu i odškodnění zaplatil. Kalkulaci výše odškodnění žalovaný prokazoval znaleckým posudkem [číslo] s dodatkem [číslo] zpracovaným znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova], jehož správnost byla ostatně potvrzena znaleckým posudkem č. [rok] [číslo] zpracovaným znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] (tabulka na str. 12 znaleckého posudku). Pokud by zdejší soud snad vypočítal výši odškodnění žalobce z budoucích provizí, které by byly žalobci do budoucna vyplaceny nebýt ukončení obchodního zastoupení (což žalovaný odmítá), musel by dospět k závěru, že žalovaný žalobci zaplatil výrazně vyšší odškodnění, než bylo spravedlivé. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] totiž ve svém znaleckém posudku uvádí, že dvanáctinásobek průměru měsíčních následných provizí, které by žalobci hypoteticky náležely, pokud by nedošlo k ukončení spolupráce, činí 458.868,41 Kč (tabulka na str. 15 znaleckého posudku), zatímco žalovaný žalobci zaplatil odškodnění ve výši 633.297 Kč. Žalovaný trval na tom, že při výpočtu spravedlivého odškodnění obchodního zástupce je třeba vycházet pouze z průměrných měsíčních následných provizí vyplacených za posledních pět let trvání obchodního zastoupení tak, jak předvídá obchodní zákoník. Výklad, podle kterého by měl zastoupený kalkulovat při placení odškodnění s predikcí hypotetických budoucích provizí, je, podle žalovaného, koncepčně nesprávný. Popsaný přístup by totiž do výpočtu vnesl výrazný prvek nejistoty, který by nevyhnutelně vedl ke sporům o výši odškodnění mezi smluvními stranami. Proto je třeba kalkulaci provizí pro výpočet odškodnění zafixovat ke dni ukončení obchodního zastoupení. Nadto žalovaný doplnil, že žalobce vyhrožoval žalovanému uplatněním vykonstruovaných nároků z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy a v neposlední řadě osočil žalovaného (resp. členy jeho představenstva) ze spáchání řady trestných činů. Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě ze dne 25. 10. 2013, kterou ho vyzval k úhradě zcela vykonstruovaného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši přesahující 80.000.000 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že s ohledem na okolnosti ukončení spolupráce se žalobcem by žalobci nemusel platit žádné odškodné a učinil tak pouze z dobré vůle a v zájmu uzavření celé věci.

3. Z provedeného dokazování vyšel najevo následující skutkový stav: Společnost [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (dříve [právnická osoba] zahájila v roce 2010 projekt tzv. franšízové spolupráce. Cílem projektu se stalo vytvoření obchodní místa spojením [právnická osoba] a partnera (obchodního zástupce) provozujícího vybrané obchodní místo. Obchodní místa nabízela a zprostředkovávala prodej základních produktů a služeb [anonymizováno] pro občany, podnikatele, malé a střední firmy. Mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny čtyři smlouvy o spolupráci, a to smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 28. 1. 2011, smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 29. 8. 2011 a smlouva o spolupráci [číslo] [anonymizováno] ze dne 30. 8. 2012 a smlouva o spolupráci [číslo] ze dne 30. 8. 2012. Na základě těchto smluv žalobce podnikal jako partner žalovaného v [obec], [obec], [anonymizováno] a [obec] (prokázáno smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 28. 1. 2011, smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 2. 8. 2011, smlouvou o spolupráci [číslo] [anonymizováno] ze dne 30. 8. 2012, smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 30. 8. 2012, nesporné tvrzení účastníků). Za podklad pro rozhodování o uzavření smlouvy ze strany žalobce sloužily tzv. modelace budoucího vývoje, vyhotovené žalovaným na základě jemu dostupných údajů. Modelace určovaly budoucí prognózu hospodářského prospěchu obchodních zástupců, za splnění smlouvou nastolených podmínek (prokázáno provizním schématem a ekonomickými modely, Q and A k workshopu: I. Ekonomický model, produktovým portfoliem pro franšízy [příjmení] [příjmení], produktovým portfoliem franšízového obchodního místa a dalšími daty banky). Jelikož se výsledek předpokládaný žalovaným nedostavil (prokázáno znaleckým posudkem č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019, konkrétně závěr ne č.l. 655 spisu o tom, že porovnání všech čtyř FRN prokazují výraznou nereálnost modelace výnosů), žalobce spolu s dalšími obchodními zástupci upozornil žalovaného na některé nedostatky systému (prokázáno podmínkami rozvoje spolupráce mezi stávajícími franšízovými partnery a [právnická osoba] – Jsme v současné době skutečnými a rovnocennými partnery banky? ze dne 6. 6. 2013 včetně překladu do italštiny), avšak bezúspěšně. Dne 17. 1. 2014 žalovaný žalobci udělil z předmětných smluv o spolupráci výpověď bez udání důvodu. Vlivem výpovědi byla spolupráce ukončena dne 30. 4. 2014 (prokázáno listinami označenými Věc: Smlouva o spolupráci ze dne 17. 1. 2014 týkající se vždy jednotlivých obchodních míst - [obec], [obec], [obec], [obec], nesporné tvrzení účastníků). Ve smlouvách o obchodním zastoupení si smluvní strany ujednaly za splnění předpokladů § 669 a násl. obchodního zákoníku právo na odškodnění (prokázáno smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 28. 1. 2011, smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 29. 8. 2011, smlouvou o spolupráci [číslo] [anonymizováno] ze dne 30. 8. 2012, smlouvou o spolupráci [číslo] ze dne 30. 8. 2012 v čl. 35, nesporné tvrzení účastníků). Žalobce v celkem čtyřech místech své působnosti rozvinul významně obchod žalovaného, přičemž žalovanému z obchodů s nimi vznikly podstatné výhody (prokázáno výpisy provizí - nazývané i provizní sestavy, číselníkem k výpisu provizí včetně tabulky s rozdělením do složek, franchisee profile – profilem franšízanta z října 2013, radarem retailového bankovnictví 2014, výpisem provizí 4/ 2014 pobočka [obec], výpisem provizí 4/ 2014 pobočka [obec], výpisem provizí 4/ 2014 pobočka [obec], výpisem provizí 4/ 2014 pobočka [obec], výpisy provizí k jednotlivým pobočkám, výpočtem průměrných provizí 2011 – 2014, přehledem příjmů a výdajů za roky 2011, 2012, 2013, 2014, znaleckým posudkem č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019, nesporné tvrzení účastníků). Žalovaný na základě těchto smluv vyúčtoval žalobci dopisem ze dne 4. 6. 2014 tzv. odškodnění a poskytl mu plnění ve výši 633 297 Kč (prokázáno ukončením spolupráce a vyrovnáním pohledávek ze dne 4. 6. 2014, nesporné tvrzení účastníků). Žalobce vyzval stranu žalovanou stranu doporučeným dopisem ze dne 21. 7. 2014 k doplacení plnění a stanovil termín splatnosti na den 3. 8. 2014. Jeho výzva zůstala ze strany žalovaného bez odezvy (předžalobní upomínka ze dne 21. 7. 2014 s podacím lístkem ze dne 24. 7. 2014)

4. Soud z provedeného dokazování dospěl k následujícímu právním závěrům: Smlouva o franšízingu není upravena v našem právním řádu jako samostatný smluvní typ, ani vlastní franšíza. Změnu v tomto nepřinesl ani nový občanský zákoník. Soud proto hodnotil obě uzavřené smlouvy jako smlouvy nepojmenované, podřízené režimu tehdy platného obchodního zákoníku, oba účastníci ve smluvním vztahu vystupovali jako podnikatelé. Dle ust. § 269 odst. 2 obch. zák. účinného do 31. 12. 2013, lze uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy (věta před středníkem). Pro právní vztahy vyplývající z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení zákona, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Soud posoudil, že smlouvy měly znaky smluv o obchodním zastoupení ve smyslu obchodního zákoníku. Dle ust. § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Smlouvy byly uzavřeny za účinnosti tehdy platného obchodního zákoníku, zák. č. 513/1991 Sb., proto také podle této zákonné úpravy byl nárok žalobce posouzen. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a. Podle odst. 2 výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období. Dle odstavce 3 přiznání odškodnění nezbavuje obchodního zástupce práva na náhradu škody.

5. Soud konstatuje, že vzájemná práva a povinnosti účastníků byly ve smlouvách téměř shodného znění vymezeny dostatečně určitě. Výkladové obtíže při interpretaci smluv jednotlivě ani ve svém celku nevznikly. V průběhu řízení se mezi účastníky stalo nesporným, že žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na odškodnění podle ustanovení § 669 obch. zákoníku. Sporná zůstala výhradně výše tohoto odškodnění, která také byla podrobena soudnímu přezkumu. Soud se zaměřil na zkoumání všech účastníky předložených důkazů, které prověřují, případně vyvracejí sporné verze účastníků. Pohyboval se přitom v intenci definované hmotněprávní úpravou, při vědomí toho, že podmínky pro stanovení výše odškodnění určuje ustanovení §669 obch. zák. za pomoci komentářové literatury a doktrinálních výkladů. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení zahrnuje reflexi morálního měřítka - ekvity, byl soud povolán k objasnění celku skutečnosti (k pojmu celek skutečnosti pozn. soudce - spravedlnost je kategorie filosofická, kterou nutno nahlížet jako celek a tomu odpovídá také použitá metoda zkoumání, v ustanovení § 669 obch. zák. se tato úvaha promítá do pojmů„ všechny okolnosti“), neboli při nedostatku důkazních podkladů pro posouzení tohoto kritéria je soud oprávněn vyvíjet důkazní aktivitu i nad rámec důkazních návrhů stran. Nutno poukázat na to, že zásada diortotické spravedlnosti spojená univerzálně s aplikací občanskoprávních norem na bázi obecného regulativního principu, je zde – v konkrétní normě platného práva – zákonodárcem významně posílena, a vyžaduje proto precizní průzkum skutkového stavu tvořícího podklad pro ucelenou právní kvalifikaci. Soud při aplikaci tohoto ustanovení na posuzovaný skutkový stav uvažoval, dle zákonného příkazu v písm. b), všechny okolnosti, což značí, že nevyšel jen z okolností v zákoně příkladmo vyjmenovaných. Vytýká-li žalovaný soudu, že se nezabýval jedinou rovinou zákonného pokynu tj. provizí, kterou obchodní zástupce ztrácí, a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky ve své výkladově nejsubtilnější podobě (tj. pouze provizemi reálně za dobu trvání obchodního vztahu vyplacenými, nadto druhově redukovanými na provize následné), lze odpovědět, že takový postup se příčí nejenom významu pojmů obsažených v normě, ale také nutné podmínce zkoumání principu spravedlnosti. Dlužno v dané souvislosti dodat, že soud nepostupoval při zjišťování skutkového stavu podle libovolně upřednostněné judikatury, nýbrž nahlížel kritérium spravedlnosti z nejrůznějších judikaturních aspektů, především pak z časově blízkého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 6020/2016. Už jen proto nemohl sdílet zjednodušené východisko žalovaného o skladebním pojetí odškodnění, vycházejícím toliko z historicky uskutečněných obchodů (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, 16 Cm 338/2006-419, 32 Cdo 534/2012). Soud zkoumal nové obchody s úmyslem identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu, a to nejen v zájmu spravedlivého posouzení projednávané věci, ale i proto, že by nemělo smysl kvantifikovat výhody dle judikatury, pokud by se z této okolnosti nevyvodily podmínky pro stanovení výše škody (synonymum k pojmu kvantifikace – určování množství, vyčíslení). Zjednodušeně řečeno, úkolem soudu je dle ust. § 669 obch. zák. nalezení měřítek pro objektivní podobu odškodnění, a to s respektem k judikatuře nadřízených soudů (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, 32 Cdo 3359/2011).

6. Soud připomíná, že žalovaný souhlasí s tím, že získal podstatné výhody (až do doby odškodnění) z činnosti žalobce coby obchodního zástupce, uznal jejich důvodnost jak výslovně, tak i konkludentně (plněním). Už jen proto je zjevně, odškodnění je indikováno. Žalovaný přijal požadavek judikatury, jde-li o základ odškodnění tkvějící ve zjištění provizí následných, nicméně omezil se ve svých úvahách na jejich odvození od již uskutečněných obchodů. Mezi stranami není rovněž sporu o tom, že žalovaný žalobci poskytl z tohoto titulu plnění ve výši 633.297 Kč (prokázáno znaleckým posudkem [číslo] ze dne 31. 8. 2015, včetně dodatku [číslo] zpracovaného [právnická osoba] v kontextu znaleckého závěru z posudku č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019 str. 11, nesporné tvrzení účastníků).

7. Dle rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3359/11 je možné rovnovážný stav navodit výpočtem odškodnění z provizí, které obchodní zástupce ztrácí s tím, že tato provize nemusí být identická s provizí, která byla žalobci reálně vyplacena. V čl. 17 odst. 2 směrnice č. 86/653 se odškodnění vypočítá z budoucích zisků žalovaného vztaženo ke ztrátám žalobce. Institut odškodnění má povahu odškodnění za zákazníky. Výše provize, o níž žalobce přichází, ale není jediným kritériem, pokud výhody, které žalovanému zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu. Dle judikaturního právního konstruktu náhrady odvozené od faktické výplaty provizí, přísluší žalobci jen následné provize (na jejichž podobě dle provizního řádu se strany shodly), jelikož získatelská provize neboli provize jednorázová předpokládá další žalobcovu aktivitu na smluvním podkladě; pojem ztráty tak nemůže být z povahy věci po skončení smlouvy naplněn. Obchody uskutečněné žalovaným po skončení smluvního vztahu se zákazníky získanými ještě žalobcem, tj. u provizí opětujících, však nezpochybnitelnou výhodu pro zastupovaného představují, a proto je zapotřebí se s nimi zabývat. To pak platí i vzniku budoucích výhod (zisku) žalovaného na bázi zákaznické základny převážně či zcela vybudované nebo významně posílené žalobcem.

8. Pod vlivem těchto úvah soud nevyhověl návrhu žalobce o předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Soud nezastává názor, podle něhož je výklad unijního práva ve vnitrostátním právním systému stižen rozpory. Interpretace odškodnění obchodního zástupce, jež má základ v unijním právu, je z hlediska odškodnění na bázi následných provizí logická, přičemž ji nelze vytýkat ani zúžené výkladové podání, když soud je zavázán zvažovat taktéž vznikající výhody na straně zastoupeného. Ty kvantifikuje a s ohledem na princip ekvity v každém individuálním případě zahrnuje do výše odškodnění nehledě na to, že při výpočtu maximálního limitu odškodnění dle § 669 odst. 2 obch. zák. se vychází ze širšího vymezení, než odpovídá provizím následným, neboli z veškerých provizí získaných obchodním zástupcem v rozhodném období (rozh. sp. zn. 32 Cdo 6020/2016).

9. Soud předesílá, že si byl vědom toho, že ve smyslu §669 odst. 2 obch. zák., je zapovězeno překročit roční provizi vypočítanou za dobu trvání smlouvy. Soud disponoval údajem o tzv. ztrátě žalobce v podobě následných provizí vyplacených žalobci za dobu trvání smluvního vztahu (viz znaleckým posudkem [číslo] s dodatkem [číslo] zpracovaným znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova], jehož správnost byla potvrzena znaleckým posudkem č. [rok] [číslo] zpracovaným znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno]). Ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 bylo ale nutné zvažovat variantu, že provize, kterou žalobce ztrácí, nemusí být identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Soud si zároveň uvědomoval, že je nutno identifikovat a kvantifikovat výhody, kterých bude moci zastoupený z nových obchodů čerpat po skočení smluvního vztahu. V souladu s judikátem sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 bylo dokonce na místě zjištění výhod preferovat, coby předchůdnou podmínku pro pozdější určení provizí, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází. Soud usuzuje, že kdyby se měl zmíněný judikát interpretovat tak, jak uvádí žalovaný, a sice že kvantifikace výhod nemá být podkladem pro vyčíslení odškodnění, pak by byl význam konkluze Nejvyššího soudu ČR deklasován. Odporoval by účelu zákonného ustanovení, který je judikaturou sledován. Jinak řečeno, měl-li by soud tento predikát pokládat za správný (pravdivý) musel by dojít k závěru o nadbytečnosti náročného procesu kvantifikace výhod z hlediska smyslu a účelu sledovaného zákonem. Za stavu, kdy soud disponoval znaleckým posudkem žalovaného, vycházejícím v kontradikci s judikaturou z redukovaného východiska (viz znalecký posudek [číslo] s dodatkem [číslo] zpracovaným znaleckým ústavem [anonymizována dvě slova]) a znaleckým posudkem žalobce (viz znalecký posudek [číslo] ze dne 3. 1. 2017, ve znění jeho dodatků zpracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba]), který žalovaná strana učinila sporným z důvodu na jí poukazovaný nesprávný výpočet průměrných provizí i nesprávnost podkladů, neboť zahrnuje všechny žalovaným vyplacené provize žalobci bez omezení, nezbylo - taktéž se zřetelem na široce koncipovaný princip ekvity - než zadat znalecký posudek podle pokynů judikatury ve vazbě na příslušné zákonné ustanovení.

10. V posuzovaném případě bylo možné jedině za pomoci odborných znalostí v oboru ekonomika identifikovat a kvantifikovat výhody, které zastoupený čerpal, anebo mohl čerpat i po skončení smluvního vztahu, a to i prostřednictvím odhadu dalšího hospodářského vývoje. Soud pověřil znalecký ústav jednak revizí správnosti žalobcem a žalovaným prováděných výpočtů na podkladě provizního řádu, jakož i závěrů znalců a jednak si vyžádal číselnou specifikaci výhod a následných provizí. Oproti historické dokumentaci provizí vyvozené ze selektivně žalovaným forsírované judikatury, soud upřednostnil celkový kontext judikatury, neboli operoval i s provizemi, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází. Znalecké zkoumání vymezil dobou od ukončení smluvního vztahu až po dobu, po níž při uzavření smlouvy legitimně očekávaly strany, že účelu sledovaného smlouvou bude dosaženo (viz nezbytná doba pro dosažení konečného cíle, daného provizním schématem a ekonomickými modely zpracovanými žalovaným). S ohledem na průběh řízení bylo zřejmé, že znalecký ústav ustanovený soudem bude mít k datu zpracování znaleckého posudku k dispozici reálnou reflexi nových obchodů, aniž bylo nutno formulovat hypotézu pro futuro, jak předpokládá judikatura. Záleželo na soudu, zda zadáním znaleckého posudku účinně postihne celou šíři výhod či alespoň budoucích provizí, a to včetně identifikace a kvantifikace výhod z nových obchodů po skončení smluvního vztahu. Soud dodává, že vzhledem k požadavku judikatury je zcela lichá výtka žalovaného ohledně nemožnosti predikce budoucích výhod a provizí.

11. Soud opětovně v tomto kontextu zdůrazňuje, že při vymezení odškodnění není možné vycházet toliko z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, tj. posoudit jednorázovou podstatu získatelské provize i jiných druhů provizí, z rozhodnutí sp. zn. 16 Cm 338/2006-419, tj. vycházet při žalobcově ztrátě výhradně z následných provizí, ale je potřebné přihlédnout rovněž k judikátu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 a sp. zn. 32 Cdo 534/2012 s tím, že provize vyplývající z obchodů uskutečněných se zákazníky získanými obchodním zástupcem nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena, a ke směrnici čl. 17 odst. 2, tj. vyčíslit odškodnění kromě ztráty v podobě provizí také se zřetelem k budoucím ziskům žalovaného. Výši nároku obchodního zástupce na odškodnění tedy nelze automaticky omezit částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, jestliže výhody, které žalovanému zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu. Už jen proto nemožno v daném případě při řádném vystižení skutkové a důkazní individualizace věci za současného posuzování ekvity, pouze kopírovat resumé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jakožto rozhodnutí navazujících na rozsudek zdejšího soudu ve věci čj. 43 C 344/2014-292).

12. Soud uvádí, že znaleckému ústavu se nepodařilo kvantifikovat výhody z nových obchodů, které zastoupený mohl čerpat i po skončení smluvního vztahu, neboť tato část úkolu byla zaviněním žalovaného, zejména nepředložením účetních dat či dat z operativní evidence znalci, zcela zmařena (viz protokol o jednání ze dne 30. 6. 2020, znalecký posudek č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019 č. l. 644 a č.l. 646, odpověď na dotaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2019 na č. l. 614). Nadřízený soud se k tomu vyslovil v rámci usnesení č. j. 29 Co 43/2019-569 tak, že pokud žalovaný bez přesvědčivých důvodů odmítl poskytnout vysvětlení, lze takové odmítnutí posoudit jako významný důkaz ve prospěch skutkového stavu druhé strany, která ke svému skutkovému tvrzení důkaz nemá a ani mít nemůže. Žalovaný sice nakonec uvedl, že takovými důkazy nedisponuje, avšak znalecký ústav uzavřel, že krom jiného požadoval doklady o uskutečněných obchodech, které musí být archivovány po dobu 10 let (blíže viz písemnost nazvaná Odpověď na dotaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2019 na č. l. 614).

13. Znalecký ústav naopak splnil zadání soudu, jde-li o výši nevyplacených následných provizí po skončení smluvního vztahu (viz odpověď na otázku č. 2a) a stanovil je částkou 1 529 561,35 Kč (blíže viz tabulka č. l. 639). Tuto částku, jež by žalobci v rámci spravedlivého odškodnění náležela, soud snížil o již žalovaným vyplacené následné provize ve výši 633 297 Kč (nesporné tvrzení účastníků) na základě žalovaným restriktivně pojaté verze odškodnění a dospěl k částce (1 529 561,35 - 633 297) 896.264,34 Kč. Jinak řečeno, soudu se podařilo dojít za podpory znaleckého posudku k upřesnění odškodnění určením nevyplacené následné provize ve smyslu shora uvedené judikatury po skončení smluvního vztahu a k závěru, že nebýt zániku smluvního vztahu, žalobci by příslušela provize utvářená ryze z následných provizí ve výši 1 529 561,35 Kč. Soud doplňuje, že suma 1 529 561,35 Kč nepřekračuje zákonem stanovené omezení, resp. nedosahuje limitu v posuzovaném případě představovaného částkou 2 002 980,16 Kč (viz č. l. 635 spisu).

14. K předchozímu odstavci soud dodává, že argumentuje-li žalovaný, že žalobci zaplatil výrazně vyšší odškodnění, než je spravedlivé, neboť znalecký ústav [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že dvanáctinásobek průměru měsíčních následných provizí, které by žalobci hypoteticky náležely pokud by nedošlo k ukončení spolupráce činí 458.868,41 Kč (tabulka na str. 15 znaleckého posudku), soud uvádí, že v téže tabulce provedl žalovaný výpočet, podle něhož žalobce ve vztahu k novým obchodům, tj. po ukončení smluvních vztahů ztratil na následných provizích celkem částku 1 529 561,35 Kč. Takové zjištění je přitom rozhodné pro správné posouzení výše odškodnění ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 6020/2016.

15. Soud avizuje, že základem pro určení výše odškodnění se stal v zájmu komplexního posouzení nároku znalecký posudek, který z hlediska své odborné způsobilosti v oblasti ekonomie stvrdil správnost žalovaným předkládaného vyčíslení, jde-li o vyplacení následné provize po dobu trvání smluvního vztahu, a to úhrnem za všechny pobočky v celkové výši 633.297 Kč. Běží-li ale o výši nevyplacených následných provizí, které by, nebýt ukončení smluvního vztahu, žalobci náležely za dobu od ukončení smluvního vztahu mezi účastníky do doby, po níž měl dle smluvní vztah trvat, a nebýt žalovaným učiněné výpovědi ze smlouvy bez uvedení důvodů, pak tato výše odpovídá částce a způsobu výpočtu patrným z č. l. 639 a 640 spisu. Znalec se vyslovil také k ročním provizím vypočteným z měsíčních průměrů veškerých provizí jednotlivě za pobočky, a to za období 2011 – 2014, mimochodem ve shodě s tabulkou předloženou žalobcem (viz tabulka nazvaná výpočet průměrných provizí za rok 2011 2014).

16. Znalecký posudek soud považuje ve vztahu k zadání za úplný a správný. Přezkumem nezjistil ani pochybení ve věcných odborných závěrech (viz nález sp. zn. III. ÚS 299/06, rozh. sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Jeho věcná správnost nebyla účastníky zásadně napadána. Ve své závěrečné řeči na tento, pro soud významný, důkazní zdroj, odkázal dokonce během své argumentace i žalovaný. Jde-li o vstupní podklady, znalecký ústav vycházel z důkazních prostředků předložených účastníky (listinných důkazů, výslechu sv. [titul]. [jméno]) v rozsahu, v němž nebyly zpochybněny. Jde-li o kvantitativní vyjádření obchodů, posloužil jako podklad zvláště znalecký posudek [anonymizována dvě slova], jehož správnost byla potvrzena i vlastním revizním zkoumáním. Poukázal-li žalovaný na některé kvantitativní odchylky ve vyčíslení při porovnání výkaznictví, lze uvést, že jsou z pohledu celkového posouzení nevýznamné, resp. nejsou podstatné pro úvahy soudu ve věci samé. I kdyby se soud měl dopodrobna zabývat těmito - pro rozhodnutí marginálními okolnostmi - je zapotřebí podtrhnout fakt, že znalecký ústav v zájmu objektivity zkoumání poukázal nejenom na překlepy a sporné případů vzhledem k chybovosti žalovaným předaného souboru (viz č. l. 643 spisu), nýbrž nestranně si počínal i tehdy, pokud provize bez identifikační zkratky„ UF“ – provize jednorázová označené zkratkou PK-IN-FW-UK z předmětu zkoumání, resp. ze sestavy (viz tabulka na č.l. 639), vyloučil. Za stavu, kdy žalovaný nepředal znalci potřebné doklady ke zkoumání a kdy byly z obsahu spisu k mání pouze profily franšízanta ze dvou obchodních míst, bez vyplněných řádků o výnosech žalované z jednotlivých franšíz (součet fixních poplatků franšízanta a čistých výnosů žalovaného - viz č.l. 645 spisu) lze naopak vyzdvihnout znalecký výkon, který přesto dbal především o zachování odborné kvality. Soud je ve správnosti své úvahy o objektivitě zkoumání utvrzován i tím, že zástupce znaleckého ústavu odmítl k žádosti žalobce jakkoli vyčíslit výhody, chyběl-li pro jeho odborný úsudek vstupní podklad.

17. Ačkoli se žalobce domáhal plnění v celkové výši 1.369.683,16 Kč coby sankce za nesplnění vysvětlovací povinnosti žalovaného ze všech dostupných podkladů banky, mohlo mu být přiznáno nejvýše plnění v částce 896.264,34 Kč. Zbylá část nároku, zůstala neuspokojena, protože se odvíjela z nesprávného žalobcova postupu při výpočtu výše všech vyplacených provizí do skončení smluvních vztahů, který se dostal do rozporu s názory ustálené judikatury o irelevanci získatelských (jednorázových) provizí, avšak i kdyby soud vycházel z premisy, že až do částky v žalobě stanovené lze přiznat případné výhody, budou-li kvantifikovány, nemohl by dospět k jinému závěru. Znalec jakýkoli odhad v této souvislosti při nedostatku podkladů označil za nepřesný, neodpovídající řádné znalecké činnosti. Soud tedy přijal východisko, že vlivem chování žalovaného se žalobci nedostalo realitě odpovídající satisfakce. Jediným prostředkem, který mohl vyvážit ztrátu žalobce vzniklou nesplněním vysvětlovací povinnosti žalovaného, se mohl stát důkaz, který by zabránil redukci nároku s ohledem na princip ekvity. K povaze sankce, soud uvádí, že není způsobilým instrumentem vzhledem k individuálním okolnostem případu pro sankční zvýšení plnění žalovaného, ale leda prostředkem zamezujícím hypoteticky dalšímu krácení odškodnění. Soud se zřetelem k nečinnosti žalovaného, vyzýval-li jej znalecký ústav k předložení nezbytných dokumentů, konstatoval, že vzniklý stav mu evidentně prospívá.

18. V zájmu úplnosti rozhodnutí se zaměřením na obranu žalovaného soud své skutkově právní postoje rozvíjí o úvahy, z nichž je patrno, že k redukci nároku by nedošlo ani se zřetelem k soudem uvažovaným okolnostem a dílčím výhradám žalované. Předně je třeba mít na zřeteli, že účastníci vstoupili do právních vztahů z titulu čtyř smluvních závazků, které dlouhodobostí svého plánovaného ani faktického trvání (viz doba uzavřená ve smlouvě a dále modelace prováděné v dlouhodobém časovém úseku) nemohly vést ke krácení plnění (viz rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4957/2015). Taktéž nejde o smluvní ujednání, v jehož rámci účastníci nesjednali konkurenční doložku. Jelikož se maximální výše odškodění přiznává tam, kde byla konkurenční doložka sjednána (viz rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1627/2006), je vzhledem k existujícím konkurenčním doložkám ve smlouvách snížení plnění z daného důvodu zapovězeno (prokázáno čl. 30 2 a 30. 3 smluv o spolupráci). Soud vzal v potaz i poukaz žalovaného na tzv. nesolidní jednání žalobce před podáním výpovědi žalovanou stranou ze smluvních závazků. K tomu zdůrazňuje, že takové tvrzení není odůvodněno z textu výpovědi, ani ze svědectví [titul]. [jméno] [jméno] (prokázáno výslechem svědka [jméno] [jméno]). Jednak žalobce využil možnosti stanovené smlouvou a důvod výpovědi neuvedl, a jednak svědek poukázal na pluralitu důvodů pro vypovězení smluvního vztahu na straně žalované. Z korespondence, na niž upozorňuje žalovaný, nelze nesolidnost žalovaného v obchodních jednáních dovodit. Pokud soud ponechá stranou fakt, že žalobcem žalovanému vytýkané nesprávnosti modelací jsou znaleckým posudkem verifikovány, tedy že argumentace žalobce obsažená v písemnostech (viz obecná analýzou jednání [právnická osoba] v rámci projektu franšízové spolupráce ze dne 10. 9. 2013) měla svůj nezpochybnitelný pravdivostní základ (prokázáno znaleckým posudkem č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019 č.l. 646 – 656), byť byla nedostatečně odůvodněná, nemožno už jen z tohoto důvodu dojít k úvaze o záměru žalobce poškodit dobré jméno žalobce. Konečně žalobce nebyl jediným obchodním zástupcem, který na nedostatky systému upozornil a dožadoval se kompenzace ztrát, nýbrž spolu s ním tak učinilo několik dalších osob, které adresovaly výtky shodného obsahu žalované straně. Jednání těchto osob přesto žalovaný za poškozující dobré jméno žalobce aktivně neoznačil. Je evidentní, že tento postoj zaujal právě jen vůči žalobci na pozadí obrany proti nároku vznesenému žalobou. Soud se sice dle smluvního ujednání přiklání k argumentaci žalovaného, namítá-li, že odpovědnost za nesprávné modelace žalovaného nese podle smluvních ujednání na svých bedrech žalobce, na straně druhé, udává-li žalovaný, že žalobce svou písemnou korespondencí sledoval výhradně poškození dobrého jména žalobce bez věcného podkladu, pak jeho názor nesdílí. Ačkoli žalobce vykazuje v oblasti bankovních služeb náležitou erudici, tím, kdo fakticky disponoval dostatečným množstvím informací o bankovním sektoru a byl k tomu vybaven odborným aparátem, byl právě žalovaný. Pokud se žalovaný od svých modelací výrazně odchýlil od reality (prokázáno znaleckým posudkem č. [rok] – [číslo] ze dne 31. 10. 2019), aniž by šlo o ojedinělý případ (prokázáno obecnou analýzou jednání [právnická osoba] v rámci projektu franšízové spolupráce ze dne 10. 9. 2013 a sdělením a výzvou k úhradě ze dne 25. 10. 2013), a posléze ještě žalobci smluvní poměr rozložený ujednáním a modelacemi do delšího časového úseku bez uvedení důvodů předčasně vypověděl (byť po právu), nemůže jako subjekt, jenž si ve smluvních vztazích nepočínal z titulu svého postavení na bankovním trhu dostatečně profesionálně a obezřetně ve vztahu ke svým budoucím nárokům, požadovat spravedlivě korekci odškodnění ve svůj prospěch. Soud tedy uzavřel, že žalovaný neuspěl ve svých námitkách, které se vztahují k tzv. osočujícímu a celkově nesolidnímu chování žalobce. Připomíná se zároveň, že z hlediska právě učiněných úvah neobstojí ani žalovaným předložené tvrzení o tom, že jen s ohledem na okolnosti ukončení spolupráce žalovaný žalobci nemusel platit žádné odškodné, přičemž tak učinil pouze ze své dobré vůle.

19. Soud nesouhlasí s žalovaným předkládanou interpretací zákona, podle níž zákonný limit výše odškodnění zasahuje do vlastní koncepce nároku na odškodnění dle odstavce 2, tj. v neprospěch odškodňovaného obchodního zástupce. Naopak je přesvědčen, že žalobci se má dostat plnění, které co nejpřesněji odráží budoucí realitu, resp. v projednávané věci již minulý a přítomný finanční prospěch zastoupeného. Už jen pouhým odkazem na judikaturu, jmenovitě na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, lze bezpečně usoudit, že při výpočtu spravedlivého odškodnění obchodního zástupce není na místě vycházet pouze z průměrných měsíčních následných provizí vyplacených za posledních pět let trvání obchodního zastoupení, neboť pojednává o provizích z tzv. nových obchodů, které po ukončení smluvního vztahu obchodní zástupce ztrácí a dále o identifikaci a kvantifikaci výhod, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Právě s odkazem na citované rozhodnutí, které odstranilo pochybnosti o nedůvodnosti širokého soudního přezkumu, neboli potvrdilo, že soud koncipoval správně znalecký úkol s vymezením časového rámce od ukončení smluvního vztahu do budoucna. Stav budoucí omezil na podkladě stranami nezpochybněných smluvních ujednání v souladu s ústředním požadavkem legitimního očekávání účastníků, dle žalovaným zpracovaných modelací, tj. dobou 5 let (dobu stanovenou dle modelací za podpory sjednané doby trvání smluv o spolupráci v čl. 35 3.). Soud podotýká, že princip spravedlnosti nalezl své uplatnění i v rozmezí doby, po níž soud prospěch žalovaného zkoumal.

20. Další účastníky předkládané, event. vyžádané důkazy, které nejsou citovány v textu rozhodnutí, nebyly pro nadbytečnost podrobeny rozboru, jelikož svým obsahem nemohou s ohledem na důkazní prostředky již posouzené jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, závěr soudu nijak upravovat, natož zvrátit. Jde-li o žalobcem navržený důkaz výslechem [jméno] [příjmení], soud jej nepovažoval za účelné provádět, byť z důkazní opatrnosti nejprve tohoto svědka předvolal. Posléze se ujistil v tom, že provedení tohoto důkazu k důvodům ukončení smluvního poměru není postupem hospodárným, jelikož by nemohl postoj soudu pro povahu již hodnocených důkazů změnit. Žalovaný, oprávněný ukončit smluvní vztah bez uvedení důvodů, svého práva využil a tím se zbavil možnosti předložit soudu přesvědčivý důkaz o tom, z jakého důvodu v době rozhodné smlouvu vypověděl. Přestože dodatečně, tj. v rámci obrany v řízení, uvedl důvod na straně žalobce, pro nějž měl být donucen smluvní vztah ukončit, žádná podobná argumentace se autenticky v textu písemné výpovědi neobjevila. Tento závěr není v kontradikci ani s výpovědí svědka [titul]. [jméno] [jméno], jenž nepotvrdil tzv. zostuzující chování žalobce udávané žalovaným, ale vydal svědectví o četnosti důvodů vedoucích k ukončení smluvního vztahu. Je záhodno dodat, že svědek sice pronesl subjektivní úvahu o eskalaci konfliktu v podobě soudních sporů, ale proti tomu je nutno namítnout, že podání žaloby v civilním řízení je legálním postupem zaručeným jednotlivci k ochraně svých práv. Podáním žaloby a věcným projednáním sporu nemohla být objektivně reputace žalovaného zásadním způsobem snížena, nehledě na to, že v některých případech může vést i k jejímu posílení (viz rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 41 C 233/2016-148 ve spojení s rozhodnutím sp. zn. 30 Co 193/2018 – 188). Tím soud také odpovídá na argument žalovaného, jde-li o žalobcovo neúspěšné uplatňování práva před soudem. Soud nevyhověl ani návrhu žalobce, který navrhl výslech svědka [jméno] ale až po koncentraci řízení s tím, že by mohl vyvrátit případně hodnověrnost výslechu [jméno] [příjmení], jde-li o okolnosti, za nichž docházelo k ukončení spolupráce mezi žalovaným a obchodními partnery. Soud dodává, že tam, kde nebyl důvod pro provedení důkazu výslechem svědka [příjmení], nevznikla ani potřeba provádět kontra důkaz. Soud závěrem doplňuje, že zápis ze setkání zástupců farnšíz (FRN) s [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]) [číslo] [rok] a odpověď na dopis od [jméno] [příjmení], o nichž vznikly na straně žalované pochybnosti, soud označil - pro chybějící náležitosti listin i chybějící jasný důkazní kontext - za důkazy pochybné, přičemž současně dospěl k závěru, že skutečnosti, které měly prokázat, byly v řízení doloženy bezrozporně důkazními prostředky jinými, takovými, proti jejichž hodnotě nebylo námitek.

21. Podle § 369 odst. 1 obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. platí že, je-li dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od něj, vedle plnění, úroky z prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis. Žalobce vyzval žalovaného k plnění z obou smluv dopisem ze dne 21. 7. 2014 odeslaným dne 24. 7. 2014, v němž poskytl žalovanému lhůtu k plnění do 3. 8. 2014. Žalovaný se z důvodu nesplnění dluhu dostal počínaje dnem následujícím, tj. dnem 4. 8. 2014 do prodlení a žalobce se tak důvodně domáhá úhrady úroků z prodlení od tohoto data z částky, která mu byla rozhodnutím soudu ve výroku I. přiznána.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, ač měl v řízení úspěch jen částečný, plnou náhradu nákladů řízení. Soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o výši plnění záviselo výhradně na znaleckém posudku, který nemohl být vlivem chování žalovaného v rozsahu odpovídajícím zadání soudu zpracován. Jelikož žalobci, jak patrno z předchozích úvah, by s vysokou pravděpodobností náležel nárok na vyšší odškodnění, než jakého se mu z důvodu chování žalovaného dostalo, zavázal soud žalovaného k náhradě nákladů v plném rozsahu. Výši a splatnost náhrady nákladů řízení soud určí dodatečně, v samostatném rozhodnutí v souladu s § 155 odst. 1 větou druhou, částí za středníkem o. s. ř.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a státem je odůvodněn ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž soud žalobci přisoudil náhradu nákladů řízení v plném rozsahu z důvodů pod bodem 21. rozsudku, má také stát právo na úhradu nákladů řízení ve vztahu k žalovanému, spočívajících v zaplaceném znalečném v plném rozsahu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu se řídí podle toho, jakým způsobem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (NS 1 Cz 70/76, I. ÚS 92/08). Výši a splatnost náhrady nákladů řízení soud určí dodatečně, v samostatném usnesení.

Poučení