12 C 35/2020- 54

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr Evou Veselou ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], [titul za jménem] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa státního zastupitelství] na jejím místě jedná [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] ve [anonymizována dvě slova], [IČO], [anonymizována dvě slova] [obec] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] žaloba o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení ve výši 167 167 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 133 733 Kč s 10% úrokem z prodlení jdoucím ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 33 434 Kč a co do 10% úroku z prodlení jdoucího z částky 167 167 Kč od [datum] do [datum] a z částky 33 434 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 684 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal na žalované zaplacení částky 167 167 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Svou žalobu odůvodnil tím, že vůči němu bylo dne [datum], a to Krajským ředitelstvím policie ČR, odborem obecné kriminality SKPV [obec], vydáno usnesení, [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání, a to pro trestný čin (zločin) pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci téhož dne, byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. V trestním řízení došlo k neodůvodněnému, zcela nestandardnímu a velmi dlouhému průtahu ohledně projednání věci před prvostupňovým soudem, neboť obžaloba byla podána dne [datum] a hlavní líčení ve věci proběhlo až dne [datum] (přičemž také toho dne trestní stíhání pravomocně skončilo), který má za následek, že jde o trestní řízení nepřiměřeně dlouhé. Skutečnost, že došlo k průtahu mezi [datum] a [datum] a že lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou, uznala žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum], v němž zároveň sdělila, že konstatování porušení práva je pro žalobce dostačující odškodnění a není shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. S tím žalobce zásadně nesouhlasil a požadoval zadostiučinění v penězích, jehož výše se kromě samotné délky řízení odvíjí od dalších čtyř základních kritérií – složitosti věci, chování stěžovatele, postupu státních orgánů a významu řízení pro stěžovatele. Pokud jde o složitost věci, má žalobce za to, že věc po stránce skutkové i právní nebyla složitá, naopak jednoduchá. Již dle pouze 119 stran se věc jeví svým rozsahem jako jedna z jednodušších, když nejde ani o procesně skutkově či právně složitou kauzu, ve věci figurují prakticky pouze obvinění, poškozená a znalecký posudek, přičemž výslech několika málo svědků se z valné části ani nevztahoval ke skutku žalobce. Pokud jde o chování stěžovatele, žalobce jednání neobstruoval, nepamatuje si však, proč hlavní líčení nařízené na září 2014 vůči jeho osobě neproběhlo s odstupem na běh času. Každopádně i případné zavinění nekonání tohoto hlavního líčení ze strany žalobce nikterak nemůže omluvit dalších více než 5 let nečinnosti prvostupňového soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že dle § 39 odst. 3 trestního řádu se při stanovení druhu a výměry tresty přihlédne taktéž k době, která uplynula od spáchání trestného činu, tudíž nebylo v zájmu žalobce, aby se, ať již stížnostmi či postupem dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., domáhal rychlejšího rozhodnutí a rozhodně tuto jeho taktiku obhajoby mu nelze nikterak klást k tíži. Pokud jde o postup státních orgánů, tak ten byl ze strany prvostupňového soudu liknavý, prakticky po dobu více než 5 let nebylo nařízeno hlavní líčení ani nebyl ve vztahu k žalobci realizován jiný úkon trestního řízení. Nedocházelo ani k rozhodování více instancí, naopak v rámci trestního stíhání proběhla poměrně rychle vyšetřovací fáze – během cca 7 měsíců byla podán obžaloba a věc byla rozhodnuta na jediném hlavním líčení (což se mohlo a mělo stát již v r. 2014). Pokud jde o význam řízení pro stěžovatele, je nutno předně vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) přijaté i do manuálu Ministerstva spravedlnosti, z něhož se podává, že trestní řízení je řízení s tzv. zvýšeným významem pro účastníky. Žalobci nelze klást k tíži, že vlastně pouze čekal na další vývoj věci, není ani pravdou, že by se o věc nijak nezajímal, obhájce žalobce k jeho dotazu několikrát telefonicky kontaktoval soud s dotazem na vývoj věci. Význam řízení pro stěžovatele v uvedené věci však byl značný, neboť šlo o trestní řízení v pozici obviněného (obžalovaného), a to dokonce ve velmi citelné trestní sazbě 1 až 8 let a šlo o obecně lidsky dehonestující trestnou činnost (pohlavní zneužití), nadto údajně vůči jeho následné manželce a matce jeho dítěte, a to v situaci, kdy nejistota žalobce způsobená právě nepřiměřenou délkou řízení se promítala jak do jeho rodinné, pracovní i sociální sféry. Manželství účastníků v průběhu trestního řízení bylo rozvedeno, bývalá manželka podala na žalobce trestní oznámení a fakticky jej nechala odsoudit za trestný čin neplnění vyživovací povinnosti, což příliš nesvědčí o dobrém vztahu mezi žalobcem a poškozenou. Žalobce při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, podle kterého se základní částka při určování výše přiměřeného zadostiučiněná za nepřiměřenou délku řízení pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok řízení vč. možnosti úpravy na základě přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OŠZVVM). Jako základní roční částku žalobce považuje adekvátní částku 17 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení, do níž je dle judikatury počítána nikoliv jen doba prokazatelných průtahů, ale celková doba řízení, když v tomto případě by mohla a měla být cca 1 rok. Přesto došlo k době řízení téměř 6x delší, když řízení trvalo téměř 6 let, přesně 71 měsíců. Dále se žalobce domáhá zvýšení základní částky o 20% za složitost věci, 20% za chování žalobce, zvýšení o 20% za postup státních orgánů a zvýšení o 40% za význam řízení pro stěžovatele, celkem tedy zvýšení o 100%, tedy částky 34 000 Kč ročně, přičemž tato částka připadá na první dva roky řízení a pak dále za každý další rok, což je v přepočtu 34 000 Kč za první dva roky řízení a za zbývajících 47 měsíců částka 133 167 Kč, celkem tedy 167 167 Kč. Žalobce se dopisem ze dne [datum], doručeným žalované téhož dne, obrátil prostřednictvím svého zástupce na Ministerstvo spravedlnosti ČR se žádostí o náhradu škody způsobené v tomto řízení. Žalovaná reagovala dopisem ze dne [datum], nicméně k peněžnímu odškodnění žalobce nepřistoupila.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu, resp. přinejmenším co do části žalované částky. Žalovaná konstatovala a též sdělila žalobci, že v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce. S přihlédnutím k okolnostem případu žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatace porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení. Žalovaná je toho názoru, že bylo možno nahradit žalobci vzniklou újmu i jinak, než v penězích, jelikož jeho újma v kontextu celé věci je jen malá a právě konstatování porušení práva mohlo být dostatečnou formou satisfakce. Adekvátnost nepeněžitého zadostiučinění dovozuje žalovaná zejména ze skutečnosti, že žalobce byl již odškodněn finančně v důsledku nezákonného rozhodnutí v rámci téhož trestního stíhání ve výši 80 000 Kč a dále právě z důvodu mizivého významu tohoto trestního stíhání pro osobu žalobce. Pokud by však měl soud za to, že má být přistoupeno k zadostiučinění v penězích, má vycházet zejména ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, tedy základní částka za rok trvání řízení má činit v souladu s konstantní judikaturou 15 000 Kč, v prvních dvou letech se částka 15 000 Kč krátí na polovinu, jen výjimečně lze základní částku za 1 rok stanovit výše. Žalovaná nevidí v daném případě důvod tuto základní částku navyšovat. Trestní stíhání vůči žalobci trvalo 70 měsíců, nikoli 71, neboť usnesení o zahájení stíhání bylo žalobci doručeno dne [datum] a dne [datum] byl žalobce zproštěn obžaloby. Nelze dále pominout, že smyslem poskytnutí zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OŠZVVM je vyvážení utrpení poškozeného, nikoli sankcionovat stát za to, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení došlo. Zadostiučinění by proto mělo mít výlučně satisfakční funkci, nikoli sankční. Pokud jde o relevantní kritéria, žalovaná navrhovala o 40% snížit základní částku s ohledem na význam řízení pro žalobce, neboť se žalobce o své trestní řízení nezajímal. Účelem odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Základní východisko míří na určitou kvalifikovanou míru nejistoty, jinými slovy žalobci by měla reálně hrozit určitá újma, tj. v posuzovaném trestním řízení skutečně hrozit trest odnětí svobody. V dané věci v případě uznání viny žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem případu trestní řízení směřovalo k uložení alternativního trestu. Trestní stíhání by bez vší pochybnosti neskončilo nepodmíněným trestem odnětí svobody též z důvodu malé společenské nebezpečnosti šetřeného trestného činu z důvodu, že se pro žalobce jednalo o první trestní stíhání a domnělý trestný čin měl spáchat ve věku blízkém věku mladistvému. Není přiléhavé vycházet formalisticky z horní hranice trestní sazby § 187 odst. 1 trestního zákoníku, je nutno spíše předjímat, jaký trest obžalovanému reálně hrozil. Po období celého trestního stíhání mohl žalobce být ve své podstatě bez zásadních obav z hlediska možného obdržení trestu, kterým by byl postižen na své svobodě. Žalobce ani neměl zájem zjišťovat, jaká trestní sazba mu hrozí, dokonce o ní neměl ani rámcovou představu. Na první hlavní líčení se žalobce bez omluvy nedostavil a na druhé hlavní líčení dorazil se zpožděním. Žalobce nenáležel k tzv. ohroženější kategorii osob starších či nemocných. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání nízkého věku a nebyly a nejsou známy žádné jeho zdravotní komplikace. To samo o sobě znamená potenciální nižší intenzitu zásahu do jeho osobnostní sféry. Žalobce vykonával manuální nikterak veřejně exponované pracovní činnosti, žalobcovo trestní stíhání nemělo mediální či jinak vysokou publicitu. Žalobcovo jednání, ve kterém byl spatřován trestný čin, mělo nulovou společenskou škodlivost. Tím též nelze opodstatnit společenský odsudek žalobcova okolí. Nebylo prokázáno, že příčinou časté změny zaměstnání či jeho stěhování bylo právě vedené trestní stíhání. Žalovaná tedy navrhovala z hlediska významu řízení pro žalobce základní částku ponížit o 40%. Pokud jde o složitost věci, žalovaná hodnotí dané trestní řízení z hlediska skutkového a právního jako nikoli jednoduché, v trestní věcech byl zaznamenán určitý kvalifikovaný rozsah prováděného dokazování a různorodost určitých důkazních prostředků, byly provedeny výslechy několika svědků, byl přibrán znalec a proveden znalecký posudek. Bylo též komunikováno s Městským úřadem ve [obec]. Část řízení byla vedena proti dvěma obviněným. Celé trestní řízení bylo poznamenáno otázkou věku poškozené [jméno] [příjmení] (později [celé jméno žalobce]) i charakterem jejího vztahu k žalobci. Žalobce i poškozená [jméno] [příjmení] zprvu shodně uváděli, že skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin, se skutečně stal. Trestní stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo tedy vedeno důvodně. Žalobce i poškozená odmítli na hlavním líčení dne [datum] vypovídat, v čemž lze spatřovat určitou nekonzistenci jejich procesních postojů a svým způsobem ztížení práce soudu. Pokud by oba jmenovaní potvrdili své dřívější vyjádření, byl by patrně žalobce uznán vinnými, a tudíž by ani neprobíhalo toto kompenzační řízení. Ačkoli je trestně procesním právem obviněného i svědka svou výpověď odepřít, nelze konkrétní skutečnost pro účely náhrady újmy přehlížet. Proto žalovaná požadovala snížení základní částky o dalších 10%. Pokud jde o kritérium postupu orgánu veřejné moci, žalovaná souhlasí s tím, že krajský soud si měl bezesporu počínat aktivněji. To žalovaná uznala ve svém stanovisku ze dne [datum], že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Tento nesprávný úřední postup byl takového charakteru, že by bylo možné uvažovat o navýšení základní částky právě z důvodu této konkrétní okolnosti, nicméně je třeba přihlédnout k tomuto průtahu pouze jednou v rámci celkového odškodňování žalobce a zde je nutno zdůraznit, že žalobce byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání peněžní satisfakcí ve výši 80 000 Kč. Byť jsou oba nároky (nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup) relativně samostatné, nelze je posuzovat izolovaně a nároky založené na totožném skutkovém základě nelze zdvojovat. Žalobce mohl vyvinout určitou činnost směřující ke zkrácení délky svého trestního stíhání a vzhledem ke všem těmto skutečnostem nevidí tedy žalovaná v rámci tohoto kritéria důvod pro navýšení či snížení základní částky. Žalovaná svými argumenty dospívá tak k částce 72 500 Kč, kterou je třeba ponížit v rozsahu 50% (za 40% za význam řízení pro žalobce a za 10% za složitost věci), tj. jako adekvátní částku zadostiučinění pokládala žalovaná částku 36 250 Kč. Nicméně ve svém závěrečném návrhu žalovaná navrhovala zamítnout žalobu v plném rozsahu.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Trestní řízení žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne [datum] pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v přesně nezjištěné době koncem měsíce října 2013 ve [obec], ul. [ulice a číslo], vykonal v jednom případě nechráněnou soulož s nezl. [jméno] [příjmení], [datum narození], ač dobře věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let, když usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum] (zjištěno ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [spisová značka] – dále jen trestní spis – na č. listu 11 až 13 a dodejky na č. listu 13), a pravomocně skončeno dne [datum] rozsudkem z téhož dne, kterým byl obžalovaný žalobce dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán (zjištěno z rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]). Vyšetřovací fáze trestního řízení trvala do [datum], kdy byl vypracován návrh na podání obžaloby (zjištěno z návrhu na podání obžaloby na č. listu 229 až 232). Trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným, většina provedených výslechů svědků se týkala trestné činnosti druhého obviněného. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie na poškozenou [jméno] [příjmení] (svědkyni [celé jméno žalobce]), byly provedeny výslechy obviněných a poškozené (zjištěno z pomocného trestního spisu na č. listu 1 a 232). Při hlavním líčení dne [datum] byla trestní věc obžalovaného [celé jméno žalobce] (žalobce) vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání (zjištěno z protokolu na č. listu 1 až 9 trestního spisu). Byť je v tomto protokolu uvedeno u obžalovaného [celé jméno žalobce] - nikdo, doručení vykázáno, z dodejky na č. listu 20 trestního spisu vyplývá, že žalobci nebyla řádně doručena obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení. Žalobce se dne [datum] v 10:20 hod. dostavil ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, uvedl, že předvolání k hlavnímu líčení neobdržel, a to ani prostřednictvím policie. Předchozí mobilní telefon ztratil, orgánům činným v trestním řízení neoznámil nové číslo mobilního telefonu. Krátkou cestou mu byla předána obžaloba, obžalovaný byl seznámen s tím, že v jeho věci bude nařízeno nové hlavní líčení, ke kterému bude předvolán (zjištěno z úředního záznamu na č. listu 21 trestního spisu). Dopisem ze dne [datum] předseda senátu vyřizující trestní věc žalobce žádá krajské státní zastupitelství o zapůjčení policejního spisu sp. zn. KRPC [číslo] [tel. číslo], kdy by si soud pořídil kopii, jež bude tvořit spis [spisová značka] (zjištěno z dopisu na č. listu 97). Dále předseda senátu dne [datum] nařizuje hlavní líčení na [datum] (zjištěno z referátu na č. listu 98 trestního spisu). Žalobce byl uznán vinným, že od měsíce listopadu 2018 nejméně do sdělení podezření, tj. do [datum], ve [obec] ani nikde jinde neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost k dceři [jméno] [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] z matky [jméno] [celé jméno žalobce] a na běžném výživném dluží částku nejméně ve výši 15 400 Kč, čímž spáchal přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců (zjištěno z trestního příkazu Okresního soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], na č. listu [anonymizováno] trestního spisu a opisu z evidence rejstříku trestů na č. listu [anonymizováno] trestního spisu). Při hlavním líčení dne [datum] odmítl obžalovaný (žalobce) vypovídat, stejně tak poškozená [jméno] [celé jméno žalobce]; k tomuto hlavnímu líčení se žalobce dostavil v 8:30 hod., ačkoli bylo nařízeno na 8:15 hod., na začátku hlavního líčení se omlouval za pozdní příchod, uváděl, že přijel s exmanželkou a byla špatná dopravní situace, kdy jeli osobním automobilem; dále byly provedeny listinné důkazy a vyhlášen rozsudek (zjištěno z protokolu na č. listu 115 až 117 trestního spisu). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byl obžalovaný (žalobce) zproštěn obžaloby (zjištěno z citovaného rozsudku).

5. Z výslechu žalobce (na č. listu 40) soud zjistil následující skutečnosti. V průběhu trestního řízení žalobce udržoval s poškozenou vztah, posléze bylo na cestě dítě, vzali se v r. 2015 někdy před narozením dcerky, která se narodila [datum]. Žili spolu, často se stěhovali, měnili zaměstnání, společně žili až do r. 2018, kdy začali řešit rozvod. Rodinná situace se změnila, začaly mezi nimi neshody. I ze strany rodiny manželky bylo žalobci předhazováno, že je trestně stíhán. K rozvodu došlo v r. 2018. Žalobce pendloval ze zaměstnání do zaměstnání, a to až do konání hlavního líčení, kdy byl zproštěn a situace se tím uklidnila. Bývalá manželka otěhotněla ještě před rozvodem s přítelem, se kterým žije, vede se spor o popření otcovství. Žalobci však svědčila domněnka otcovství, proto je zapsán jako otec dítěte, kterým fakticky není. Po rozvodu péče o nezl. dceru chvíli fungovala, dceru si žalobce bral přes víkendy, pak ze strany matky mu byl přístup k dceři odepřen. S trestním stíháním se žalobce vyrovnával špatně, často se stěhoval, měnil zaměstnání, snažil se dočíst, do kdy mají být věci vyřešeny, nikde to nenašel. Po dobu soužití s manželkou na trestní stíhání často narazili, probírali to, většinou to skončilo hádkou, bylo u toho malé dítě, nedělalo to vztahu dobře. Ke změnám v zaměstnání docházelo, bylo mu ze strany zaměstnavatele předhazováno, že je stíhán, proto docházelo k těm změnám. Většinou došlo ke skončení dohodou či ve zkušební době ze strany žalobce, kdy tam byl nátlak od spolupracovníků, žalobce to vzdal a šel jinam. Bývalé manželce se nelíbilo, že si žalobce našel přítelkyni, proto mu odepřela přístup k dceři. Žalobce přesně neví, o jakou částku se jednalo, když byl odsouzen za neplacení výživného, bylo to v období, kdy byl bez práce a neměl žádný příjem. Dlužné výživné splácí každý měsíc s běžným výživným. Blízký okruh kamarádů věděl o tom, že je žalobce trestně stíhán, padaly na to často narážky a posměšky, žalobce se pak s nimi přestal stýkat. Žalobce byl výdělečně činný hned po ukončení vyučení asi přelom r. 2013 2014, tedy zhruba v době, kdy začalo trestní stíhání. Ke změnám zaměstnání docházelo tak 3x, 4x do roka. Za situace, kdy soud nerozhodoval, žalobce nevěděl, zda bude odsouzen či nebude, pak přišlo dítě, žalobce se mu plně věnoval. Žalobce si není vědom, jaká mu hrozila sazba trestu odnětí trestu svobody, řešil změny v zaměstnání, sháněl bydliště, aby měli peníze, aby dítě mělo vše, co potřebuje. Sám pokládal vztahy s bývalou ženou za dobré až do konce r. 2017, kdy došlo k největšímu zhoršení. Byl tam nátlak z její rodiny. K hádkám ohledně trestního stíhání docházelo mezi žalobcem a manželkou i před r. 2017, ale nebylo to tak časté.

6. Ze sdělení na č. listu 214 policejního spisu soud zjistil, že žalobce byl u fi [právnická osoba] zaměstnán od [datum] do [datum], pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do [datum] se zkušení dobou na 3 měsíce, pracovní poměr byl ukončen k [datum] ve zkušební době ze strany žalobce, důvod není zaměstnavateli znám.

7. Z výslechu svědkyně [jméno] [celé jméno žalobce] soud zjistil následující skutečnosti. Trestní stíhání zasahovalo mezi ni a žalobce tím, že vznikaly zbytečné hádky, žalobce byl kvůli tomu ve stresu, svědkyně se domnívá, že to mělo i dopad na to, že se rozvedli, její rodina nedokázala přijmout, že byl manžel stíhaný. Brali se v r. 2015, manželství uzavírali, protože čekali narození dcery. Neočekávali, že by trestní stíhání mohlo trvat tak dlouho, rozhodně ne 7 let, stejně tak, jako její rodina. Zlom v manželství nastal v r. 2016, kdy už to bylo nepříjemné, trestní řízení stále nebylo vyřešené, oběma to vadilo. Proč se vedlo trestní stíhání, s tím oba byli srozuměni, žalobci trestní stíhání přivádělo komplikace, v okolí měl problémy s tátou, se svými sestrami. Pak měl i problém odcestovat za prací do Belgie, to však už bylo v době, kdy spolu nežili. Svědkyně si nepamatuje, jaká sazba trestu žalobci hrozila, bavili se o tom, svědkyně již neví, zda pátrali na internetu, jaká je sazba, ale oba z toho měli„ vítr“. Na jaře 2019 se rozhodla podat trestní oznámení na žalobce pro neplacení výživného, bylo to v období, kdy mělo mezi sebou neshody, dělali si naschvály, proto podala návrh. Její rodině nejvíc vadilo, že žalobce neplatí alimenty, ne skutečnost, že je za neplacení alimentů trestně stíhán. Rodina svědkyně stála na její straně, na prvním místě však bylo dítě. O trestním stíhání v širších kruzích nemluvili, ale když se to někdo v okolí dozvěděl, bylo to nepříjemné. Vedlo se trestní stíhání za něco, co nebylo správné, ale nebylo to něco z donucení. Nebrali to tak, že by za to měl být žalobce odsouzen. Žalobce není biologickým otcem druhého dítěte svědkyně, ačkoliv je jako otec zapsán v rodném listu dítěte. Svědkyně byla připravena nevypovídat v hlavním líčení, nechtěla žalobci ublížit.

8. Žalobce uplatnil u žalované požadavek na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za to, že jeho trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem ve výši 80 000 Kč, a to dopisem ze dne [datum] (zjištěno z dopisu na č. listu 16 až 17). Žalovaná vydala stanovisko dne [datum], kterým shledala uplatněný nárok žalobce důvodným, a částku 80 000 Kč vyplatila na účet žalobce (zjištěno ze stanoviska na č. listu 15). Žalobce dále u žalované uplatnil dopisem ze dne [datum] požadavek na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku (téhož) trestního řízení (zjištěno z dopisu na č. listu 18 až 19). Žalovaná stanoviskem ze dne [datum] uvedla, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou ust. § 31a odst. 2 OŠZVVM, které přichází v úvahu na prvním místě jako jedna z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, dle kterého nezájem účastníka o průběh řízení trvajícího řadu let lze podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného. V předmětné věci žadatel v rámci přípravného řízení odmítl vypovídat, na hlavní líčení dne [datum] se nedostavil. Po celou dobu panujícího průtahu v období mezi [datum] až [datum], tj. po dobu 4,5 roku se o věc nijak nezajímal. Stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu nepodával. Takovou skutečnost sice nelze přičíst k tíži žadatele, ale lze tím doložit nicotný význam věci pro jeho osobu. V tomto mezidobí se poškozená dne [datum] za něj provdala a v r. 2018 se rozvedli. Měli spolu dceru a žadatel byl dále stíhán pro neplnění vyživovací povinnosti na tuto nezl. dceru, když dne [datum] v této souvislosti Okresní soud ve [obec] vydal trestní příkaz, č.j. 18 T 69/2019-66. I poté byl vztah mezi nimi dobrý vzhledem ke společné dceři. Proto žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žadatele na přiměřenou délku řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jeví jako dostačující. Dále žalobci sdělila, aby tímto pokládal mimosoudní projednání jeho věci za ukončené a v případě nesouhlasu se stanoviskem sdělil žalobci, že se musí se svým nárokem obrátit na soud (zjištěno ze stanoviska na č. listu 20 až 21).

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OŠZVVM), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 1 odst. 3 OŠZVVM stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 2 OŠZVVM se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OŠZVVM stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Podle § 5 OŠZVVM stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním; za b) nesprávným úředním postupem. Podle § 6 odst. 1 OŠZVVM ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle § 6 odst. 2 OŠZVVM je úřadem podle odst. 1 Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení. Podle § 13 OŠZVVM státu odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 OŠZVVM nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3). Podle § 15 OŠZVVM přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do 6 měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2). Podle § 31a OŠZVVM bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty 2. a 3. nebo § 22 odst. 1 věty 2. a 3. přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k za a) celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánu veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

10. S ohledem na shora uvedený skutkový stav soud konstatuje, že jedinou příčinou délky řízení byla nečinnost soudu. Průtahem se rozumí nečinnost soudu déle než 1 měsíc. V dané trestní věci nebylo po dobu 5 let nařízeno hlavní líčení. V září 2014 byla věc žalobce vyloučena k samostatnému projednání, v březnu 2015 byl vyžadován spis za účelem pořízení kopie a až v září 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na listopad 2019. Při posuzování, zda k porušení práva na přiměřenou délku řízení došlo, je třeba nejprve vymezit rozhodné období. Vychází se z celkové doby trestního řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 a 30 Cdo 1320/2011). V daném případě bylo řízení zahájeno usnesením o zahájení trestního řízení, které bylo žalovanému doručeno dne [datum], jak vyplývá z dodejky na č. listu 13 trestního spisu, nikoliv až v lednu 2014, jak uváděla žalovaná. Trestní řízení skončilo pravomocně dne [datum] zprošťujícím rozsudkem. Trestní řízení tak tedy trvalo 71 měsíců. Příčinou délky řízení byla právě popsaná nečinnost soudu, nikoli složitost věci, či chování žalobce (jak bude rozvedeno níže), věc byla vyřešena na jedné instanci, při konání jednoho hlavního líčení.

11. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OŠZVVM (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 958/2009). Jinak řečeno, poškozený se nemusí soustředit na prokazování vzniku újmy, ale jeho tvrzení jsou podstatná pro posouzení její intenzity, které musí odpovídat forma a příp. výše zadostiučinění. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku. Nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty. Samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osoby (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, příp. i jiného života (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2778/2011). V daném případě nebylo zjištěno, že by na straně žalobce ke vzniku újmy nedošlo, příp. že by byla tak nepatrná, že by stačilo poskytnout zadostiučinění konstatováním porušení práva, jak tomu učinila žalovaná ve svém stanovisku (viz rozhodnutí 30 Cdo 1209/2009). Nejistota ohledně výsledku trestního řízení pro žalobce byla značná, neboť řízení trvalo 71 měsíců. Za liché pokládá soud argumenty žalované, že žalobci reálně hrozil nižší trest, příp. alternativní trest, když k trestné činnosti došlo ve věku blízkém mladistvému a jednalo by se o prvé odsouzení. V řízení však vyšlo najevo, že v mezidobí žalobce byl odsouzen pro neplacení výživného na základě trestního oznámení poškozené, kde mu byl uložen trest odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců, a v případě jeho odsouzení v listopadu 2019 by tak byl ukládán souhrnný trest. Z trestního spisu vyplynulo, že do řízení nebyla zapojena probační a mediační služba, nelze se tedy ztotožnit s tím, že do úvahy přicházelo potrestání alternativním trestem. Rovněž se soud neztotožnil s argumentací žalované, že se mezi žalobcem a poškozenou jednalo o dobré vztahy, neboť právě v průběhu dlouhotrvajícího trestního řízení byl jejich vztah tímto trestním řízením poznamenán, jak oba shodně popsali, oba i uváděli nejistotu ohledně výsledku řízení. Z jejich výpovědí (mezi kterými nejsou zásadní rozpory) nelze usuzovat, že by pro ně trestní stíhání nic neznamenalo, že by měli očekávání, že žalobce bude zproštěn. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že svědkyně vypověděla, že žalobci nechtěla ublížit a byla rozhodnutá při hlavním líčení nevypovídat. Z toho však nelze usuzovat, že bylo zřejmé, že žalobce bude zproštěn. Právo odepřít výpověď je základním právem osoby účastnící se trestního řízení. Trestní stíhání tak podstatným způsobem ovlivnilo žalobcův rodinný život (v průběhu trestního řízení došlo k rozpadu manželství žalobce a svědkyně) a také život pracovní, když docházelo k časté změně zaměstnání, o čemž svědčí i zpráva zaměstnavatele. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1078/2013 se při poskytnutí zadostiučinění v penězích poskytuje částka 15 000 Kč za první dva roky trestního řízení a posléze částka 15 000 Kč za každý další rok. Výjimečně může být přiznáno odškodnění až do částky 20 000 Kč (ročně) dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1320/2011. Vzhledem k tomu, že dle citovaných rozhodnutí při stanovení základní částky soud přihlédne zejména k celkové době řízení, ztotožnil se soud s názorem žalobce a přiznal základní částku v částce 17 000 Kč, když pokládá v daném případě délku trestního řízení za extrémně překračující obvyklou dobu řízení a zapříčiněnou jen a pouze nečinností soudu. Soud pak takto stanovenou základní částku modifikuje dle § 31 odst. 3 písm. b) až e) OŠZVVM na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 4590/2010 a 30 Cdo 35/2012. Proto se soud nadále bude níže zabývat jednotlivými kritérii.

12. Pokud jde o složitost věci, dospěl soud k závěru, že je zde důvod pro zvýšení základní částky o 20%. Pro posouzení tohoto kritéria je důležité zjištění, jak si počínal rozhodující orgán, kolik instancí ve věci rozhodovalo, skutková složitost, složitost právního posouzení i procesní složitost. V dané trestní věci se nejednalo o skutkovou složitost, byť původně bylo trestní řízení vedeno proti dvěma obviněným. V řízení u soudu pak věc žalobce byla vyloučena k samostatnému projednání a následně vedena pouze s ním. Věc skončila na prvním hlavním líčení, věc nebyla právně ani skutkově složitá, nebyla ani procesně složitá. Odmítnutí výpovědí ze strany žalobce a poškozené nijak práci soudu neztížilo. I v případě, kdyby žalobce při hlavním líčení vypovídal, a rovněž tak poškozená, lze s pravděpodobností hraničící s jistotou dospět k závěru, že by věc byla rozhodnuta při tomto prvním hlavním líčení. Soud se tedy ztotožnil s argumenty žalobce a přiznal žalobci zvýšení základní částky o 20%. Žalovaná naopak navrhovala ponížení základní částky o 10%, s tím se však soud neztotožnil.

13. Pokud jde o chování poškozeného, v dané věci nebyla shledána nečinnost žalobce či jeho obstrukční aktivita. Nelze žalobci přičítat k tíži, pokud nevyužil prostředky k nápravě (zkrácení délky řízení), neboť účastník není povinen orgán veřejné moci k rychlému postupu v řízení popohánět (rozhodnutí Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 část IV.). Toto jeho jednání zároveň ani neznamená absenci jeho zájmu na rychlém vyřízení věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3412/2011 a 30 Cdo 3172/2012). V dané trestní věci bylo zjištěno, že soud neměl obžalovanému (žalobci) řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení, při němž jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání. Se zpožděním se dostavil k soudu, o čemž hovoří úřední záznam. Byť se žalobce k „ novému“ hlavnímu líčení dne [datum] dostavil v 8:30 hod., ačkoli bylo nařízeno na 8:15 hod., na začátku hlavního líčení se omlouval za pozdní příchod, uváděl, že přijel s exmanželkou a byla špatná dopravní situace, kdy jeli osobním automobilem, nemůže tato skutečnost jít k jeho tíži a vůbec nemůže být způsobilá k tomu, aby soud uzavřel, že neměl zájem o trestní řízení. Nelze rovněž přehlédnout ust. § 39 odst. 3 trestního řádu, že při stanovení druhu a výměru trestu přihlédne soud taktéž k době, která uplynula od spáchání trestného činu, tudíž nebylo v zájmu žalobce ať již stížnostmi, či postupem dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., domáhat se rychlejšího rozhodnutí, a rozhodně tuto jeho taktiku obhajoby mu nelze klást k tíži. Soud však v popsaném chování žalobce, který se zejména na výzvu policejních orgánů dostavoval k výslechu a vypovídal, dostavil se na řádně doručené předvolání k soudu k hlavnímu líčení, kde odmítl vypovídat, neshledal důvod k tomu, aby za toto bylo sníženo či zvýšeno základní odškodnění. (Žalobce navrhoval zvýšení základní částky o 20%, žalovaná k tomuto kritériu nenavrhla ani zvýšení, ani snížení.) Pokud žalovaná uváděla, že trestní stíhání bylo vedeno důvodně, nemůže být tím zdůvodněno nepřiznání odškodnění na nepřiměřenou délku trestního řízení, ale bere se v potaz při odškodnění za nezákonné trestní stíhání, které však není předmětem tohoto řízení.

14. Pokud jde o postup orgánu veřejné moci, dospěl soud k závěru, že jsou zde důvody pro navýšení základní částky o 20%. Za průtah je možno považovat nedůvodnou nečinnost trvající déle než 1 měsíc, což platí pro řízení před soudem prvého stupně. V dané věci byla nečinnost od března 2014, kdy věc byla vyloučena k samostatnému projednání, do března 2015, kdy byl vyžádán spisový materiál, a pak následně opět až do září 2019, kdy teprve bylo nařízeno hlavní líčení. Pokud řízení bylo ztíženo průtahy v celkovém rozsahu 1 roku, je třeba navýšit odškodnění o dalších 10% (viz příkladu výpočtu odškodnění v knize [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 303 s.). V daném případě však dospěl soud k závěru, že by bylo nepřiměřené zvýšit za zjištěný průtah 4 roky, kdy nebylo nařízeno hlavní líčení, o celkem 40%, neboť již byla navýšena základní částka odškodnění z částky 15 000 Kč na 17 000Kč. Rovněž žalobce se domáhal pouze zvýšení o 20%. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaná nenavrhovala za toto kritérium navýšit ani snížit základní částku.

15. Pokud jde o význam řízení pro stěžovatele, soud pokládá toto kritérium za jedno z nejdůležitějších při hodnocení přiměřenosti délky řízení. Je třeba u něj přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“. Za řízení se zvýšeným významem pro účastníka se typicky považují trestní řízení, jak je tomu v případě žalobce. Význam řízení dále zvyšuje vysoký věk poškozeného nebo špatný zdravotní stav poškozeného, to však nebylo v případě žalobce shledáno. Naopak v případě žalobce byly shledány neshody v rodinném životě, rozpad jeho manželství, žalobcovy neshody s rodinou svědkyně i se svými příbuznými (zjištěno z výslechů žalobce a svědkyně). Žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 1 až 8 let. Nelze přehlédnout, že by žalobci byl ukládán v případě odsouzení souhrnný trest, neboť v době konání„ nového“ hlavního líčení již byl pravomocně odsouzen za neplnění vyživovací povinnosti podmíněným trestem. Jednalo se o lidsky dehonestující trestný čin. Soud je toho názoru, že trestní stíhání zasahovalo žalobce i v jeho pracovním životě, když docházelo k časným změnám zaměstnání (byť z rozhodnutí žalobce), neboť sám uvedl, že zaměstnání měnil, když se v práci zjistilo, že je stíhán. O tom svědčí nejen výpověď žalobce a svědkyně, ale i např. pracovní hodnocení na č. listu 214 policejního spisu, kdy zaměstnavatel se o stíhání žalobce dozvěděl, když musel odpovídat na otázky policejního orgánu. Žalobce byl po celou dobu trestního stíhání ve stavu nejistoty ohledně výsledků trestního řízení a při nástupu do nového zaměstnání ve stavu nejistoty, kdy se to„ provalí“. Pokud žalobce v řízení tvrdil, že není pravdou, že se o věc nezajímal, že kontaktoval telefonicky obhájce a ten následně se dotazoval neformálně na stav věci na soudě, o tomto v trestním spise není žádný záznam. Pokud žalobce ve své výpovědi uváděl, že se zejména zajímal o to, aby měl zaměstnání, aby měli kde bydlet a plně se věnoval dceři, nelze z toho vyvodit závěr, že neměl zájem o trestní řízení a že tedy význam trestního řízení byl pro něj nicotný (jak uváděla žalovaná), a to zejména právě na ty skutečnosti shora uvedené, že žalobce trestní stíhání„ pronásledovalo“ v rodinném a pracovním životě. Pokud žalovaná poukazovala, že lze nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit právě v rámci kritéria významu řízení pro poškozené s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, není odkaz na toto rozhodnutí přiléhavé. Dané rozhodnutí se týkalo civilního řízení, kdy poškozený byl v řízení absolutně nečinným a nejevil o řízení žádný zájem; šlo o návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který podával sám poškozený jako žalobce (jako pán sporu), a nelze tedy tento případ směšovat s případem žalobce a to i s ohledem na to, co bylo výše popsáno u kritéria chování poškozeného, že tedy žalobci nelze klást k tíži, že nepodal soudu návrh na nařízení hlavního líčení apod. Rovněž se soud neshoduje s tvrzením žalované, že ke všem okolnostem případu směřovalo v případě uznání viny uložení alternativního trestu a že též z důvodu malé společenské nebezpečnosti šetřeného činu by byl ukládán při spodní hranici. Je to ničím nepodložená hypotéze. Dále žalovaná argumentovala tím, že morální„ strádání“ žalobce z důvodu průtahů v řízení před krajským soudem již bylo ze strany žalované vzato v potaz a odškodněno, když žalobce u žalované rovněž uplatnil nárok na odškodnění za nezákonné trestní stíhání s argumenty týkajícími se povahy svého trestního stíhání a jeho délky, a ze strany žalované bylo jeho žádosti zcela vyhověno a stanoviskem ze dne [datum] žalobci přiznána částka 80 000 Kč. Tuto obranu žalované soud pokládá rovněž za účelovou, neboť ve vydání stanoviska ohledně nároku žalobce uplatněného v tomto řízení (je dřívějšího data - z [datum]) není o přiznání částky 80 000 Kč za nezákonné trestní stíhání žádná zmínka. Je to logické, když časově předcházelo. Ve stanovisku však není jakkoli zdůvodněno, proč právě byla vyplacena přiznaná částka 80 000 Kč. Lze dovodit, že se tedy žalovaná plně ztotožnila s argumenty žalobce uvedenými v jeho žádosti o odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Je však třeba zdůraznit, že se jedná o dva samostatné nároky, které se odškodňují samostatně, byť na základě některých shodných kritérií. V řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí jde zpravidla o to, že trestní stíhání způsobuje újmy, jež by se daly souhrnně označit za morální poškození osoby, integrity poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, příp. jiného práva. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2813/2011 (R 122/2012) se praví:„ Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání, a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.“. Z toho důvodu soud uzavírá, že částku za význam lze zvýšit pouze o 20%, nikoliv zvýšit o 40%, jak se domáhal žalobce, ani snížit o 40%, jak navrhovala žalovaná.

16. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že je nutno základní částku ve výši 17 000 Kč zvýšit o 60%, tj. částka 27 200 Kč, která připadá na prvních 24 měsíců, a za další období: za 1 měsíc připadá poměrná část (27 200 děleno 12) - částka 2 266,66 Kč násobeno 47 dalšími měsíci trestního řízení, tj. částka 106 533 Kč 106 533 Kč plus 27 200 Kč rovná se celkem částka 133 733 Kč. Tuto částku soud pokládá za adekvátní odškodnění způsobené nemajetkové újmy žalobce z nepřiměřené délky řízení dle všech kritérií § 31a OŠZVVM, když s ohledem na rozsah způsobené újmy ji nelze nahradit pouze konstatováním porušení práva, jak učinila žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum]. Co do této částky soud tedy žalobě vyhověl včetně úroků z prodlení, když žalovaná se v prodlení s poskytnutím náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci ocitá teprve marným uplynutím lhůty 6 měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně u ústředního orgánu uplatnil, tj. přiznáno až ode dne [datum] do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve svém stanovisku uvedla, že se jedná o rozhodnutí konečné a žalobce se má se svým nárokem obrátit na soud, je soud toho názoru, že žalobce postupoval správně a soud o jeho nároku rozhodl, byť v době podání žaloby neuplynula ještě 6ti měsíční lhůta dle § 15 OŠZVVM. Navíc tato lhůta uplynula v průběhu tohoto řízení a za této situace nerozhodnutí nároku žalobce by bylo pouze formálním postupem soudu. Ve zbytku, tj. do částky 33 433 Kč s příslušenstvím a to i ohledně 10% úroku z prodlení jdoucího z částky 167 167 Kč od [datum] do [datum], kdy žalovaná nebyla v prodlení, byla žaloba zamítnuta.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 142a odst. 1 o.s.ř. Přestože žalobce nebyl v řízení zcela úspěšný, byla mu přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval soud dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výše nákladů řízení ve výši 26 684 Kč je tvořena odměnou advokáta za 6 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 cit. vyhl. (za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu k plnění obsahující stručný skutkový a právní rozbor, sepis žaloby, dupliku k replice žalované, účast na jednání soudu dne [datum] a účast na jednání soudu dne [datum]), dále 6 režijními paušály po 300 Kč dle § 13 cit. vyhl., 21% DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč.

18. O lhůtě k plnění rozhodl soud dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení.

Poučení