12 C 355/2023 - 64

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 35 960 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 11. 8. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši [částka], zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky [částka] od 14. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku a) [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky [částka] od 1. 2. 2023 do 13. 3. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 14. 3. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], s kapitalizovaným úrokem [částka] a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši [částka], b) [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 11. 8. 2023 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 8. 2023 doplněnou podáním ze dne 3. 1. 2024 a ze dne 5. 2. 2024 domáhala vůči žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím. K odůvodnění návrhu zejména uvedla, že společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba], jednající v České republice prostřednictvím [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba] [Anonymizováno], IČO [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovanou dne 22. 8. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec do výše [částka], který mohla čerpat až do maximálního úvěrového rámce ve výši [částka]. V rámci smlouvy si žalovaná sjednala i pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy platba pojistného byla splatná s pravidelnou měsíční splátkou úvěru. Doporučená měsíční splátka byla stanovena ve výši [právnická osoba] Kč, minimálně 5 % z čerpané výše úvěru, minimálně pak ve výši [částka]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % ročně. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřila pravdivost tvrzení žalované ohledně jejích příjmů a výdajů, kdy zjistila, že příjem žalované činí [částka] a výdaje ve výši [částka]. Dále ověřila informace v interních a externích databázích třetích subjektů a v registru [Anonymizováno]. Žalovaná celkově čerpala částku ve výši [částka] a uhradila částku ve výši [částka]. Právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 31. 1. 2023 odstoupila od smlouvy a prohlásila úvěr za splatný. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 22. 2. 2023 postoupila na žalobkyni. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši [částka] a částky [částka] představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny za období od 11. 1. 2023 do 10. 8. 2023. Žalobkyně dále požaduje příslušenství pohledávky v pevné částce [částka] sestávající z nesplaceného smluvního úroku ve výši 3 778, [částka], poplatků ve výši [částka] a poplatků za upomínání ve výši [částka], dále smluvní úrok částečně v běžící a částečně v kapitalizované výši, patrné z výroku III. rozsudku, úrok z prodlení částečně v běžící a částečně v kapitalizované výši, patrné z výroku II. a III. rozsudku a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka].

2. Usnesením ze dne 15. 1. 2024 č. j. [spisová značka] bylo řízení, na základě částečného zpětvzetí stran žalobkyně, co do výše [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 1. 2. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 4. 5. 2023 do zaplacení, zastaveno.

3. Žalobkyně před zahájením jednání ve věci samé, podáním ze dne 5. 2. 2024, vzala dále žalobu co do částky [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od 11. 8. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši [částka].

4. Podle § 96 odst. 1, 2 věta první, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

5. Žaloba byla částečně vzata zpět před prvním jednáním ve věci samé, soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí učiněného žalobkyní podáním ze dne 5. 2. 2024 zastavil.

6. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a v řízení zůstala zcela pasivní.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

8. Právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatel nebankovních úvěrů, uzavřela dne 22. 8. 2021 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb č. [hodnota] a téhož dne smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], podle níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěrový rámec ve výši [částka], a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s obchodním úrokem ve výši 22,68 % ročně a pojištěním v měsíčních splátkách odpovídající minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však [částka]. Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalované se splácením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku a poplatek za odesílání upomínek /viz informace k úvěru na č. l. 13 spisu, rámcová smlouva na č. l. 14-15 spisu, smlouva o úvěru vč. specifických podmínek na č. l. 17-20 spisu, formulář pro standardní informace na č. l. 84-25 spisu/. Žalovaná postupně v období od 23. 8. 2021 do 16. 12. 2022 čerpala finanční prostředky v celkové výši [částka], a to tak, že dne 31. 8. 2021 čerpala částku 2x [částka], dne 29. 10. 2021 částku ve výši [částka], dne částku ve výši [částka], [částka], [částka], dne 15. 6. 2022 částku ve výši [právnická osoba] Kč a [částka], dne 17. 6. 2022 částku ve výši [právnická osoba] Kč a dne 20. 6. 2022 částku ve výši [částka]. Stran žalobkyně byly žalované vyúčtovány jednotlivé splátky, poplatky a úroky, přičemž dne 29. 10. 2021 byla zaúčtována [podezřelý výraz] „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“ ve výši [částka]. Rozdíl mezi debetními a kreditními položkami ke dni 16. 12. 2022 činil [částka] /viz platební historie na č. l. 10-11 spisu/. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 22. 2. 2023 postoupila na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno /viz smlouva o postoupení pohledávek dostupná v CEPR, oznámení o postoupení na č. l. 8 spisu, potvrzení o provedení transakce na č. l. 26 spisu, seznam postoupených pohledávek na č. l. 22 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky výzvou ze dne 24. 2. 2023, naposledy předžalobní výzvou ze dne 5. 6. 2023 /viz výzva na č. l. 16 spisu + podací arch na č. l. 31 spisu, předžalobní výzvu na č. l. 29 spisu + podací arch na č. l. 12 spisu, výpis úkonů vymáhání na č. l. 28 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně ohledně schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr od žalované zjistila, že žalovaná bydlí u rodičů, je svobodná, má vyživovací povinnost ke dvěma dětem, je zaměstnána ve společnosti [jméno FO] s.r.o., IČO [IČO], její čistý měsíční příjem činí [částka] a výdaje [částka] /viz smlouva o úvěru na č. l. 17 spisu/. Žalovaná netvrdila, ani neprokazovala, že by dluh žalobkyni uhradila. Tato skutečnost nevyšla najevo ani z provedených důkazů.

9. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

15. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná chtěly uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši [částka], a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. V případě žalované právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečným způsobem posoudila zejména výdaje žalované, kdy žalobkyně neuvedla ani žádná tvrzení o tom, jak ověřila tvrzení žalované o jejím zaměstnavateli a výši jejího příjmu. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr pouze z jejího osobního prohlášení o jejich majetkových a výdělkových poměrech, a to z informací zjevně neúplných, když se spokojila s tím, že ačkoliv má žalovaná vyživovací povinnost ke dvěma dětem, musí dojíždět do zaměstnání, tak její měsíční výdaje jsou ve výši [částka]. Za popsané situace nelze než konstatovat, že při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala. Její postup je odborné péči velmi vzdálen, když se bez bližších znalostí majetkových poměrů žalované a především bez znalosti jejich příjmů a výdajů rozhodla finanční prostředky žalované poskytnout. Soudu uniká, na základě jakých zjištění mohla právní předchůdkyně žalobkyně rozumně dospět k závěru, že žalovaná bude vůbec a řádně schopna úvěr ve sjednaných splátkách splácet, když její poměry nijak blíže zmapovány nebyly. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru za neplatně sjednanou. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

23. Soud dále nevzal za prokázaný nárok žalobkyně ve výši [částka], resp. že žalovaná čerpala a nesplatila částku ve výši [částka] navýšenou o poplatek ve výši [částka], neboť tato částka byla dle platební historie, na kterou se žalobkyně sama odkazuje k důkazu, dne 29. 10. 2021 vykázána jako debetní s označením „převod hellopay nákup 1101“ a tentýž den vykázána jako kreditní [podezřelý výraz] s označením „technická anulace DTS“. Žalobkyně tuto kreditní [podezřelý výraz] označenou „technická anulace DTS“ nijak ve vyčíslení žalované částky nezohlednila, ani k ní přes výzvu soudu neuvedla žádná tvrzení. Pochybnosti o oprávněnosti této částky soud shledává i v zápisu salda (rozdíl mezi debetními a kreditními [podezřelý výraz]), podle kterého bylo saldo k 16. 12. 2022, tedy před zesplatněním úvěru (dopis o odstoupení právní zástupkyně žalobkyně od smlouvy a oznámení zesplatnění úvěru byl ze dne 27. 12. 2022 - viz dopis na č. l. 9 spisu), ve výši 13 320-. Neboť se žalobkyně k jednání soudu nedostavila, tak se i v této části sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud tak vzal za prokázané, že žalovaná čerpala úvěr v celkové výši [částka].

24. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od 1. 12. 2016 soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

25. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 26. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

27. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

28. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. [spisová značka] nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. [spisová značka]).

29. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru žalované peněžní prostředky ve výši [částka]. Jelikož smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalované k bezdůvodnému obohacení a povinností žalované je toto obohacení žalobkyni vydat. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaná na svůj dluh uhradila částku ve výši [částka], čímž došlo k částečnému uhrazení závazku žalované z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto vyhověl žalobě jen co do částky [částka] (tj. [částka] – [částka]). Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaná dozvěděla, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k jeho vydání. Žalovaná byla vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou k plnění ze dne 24. 2. 2023, odeslané dne 28. 2. 2023, podle které měla žalovaná dluh ze smlouvy uhradit do 13. 3. 2023. Nezaplacením dluhu se tedy žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od 14. 3. 2023, tak jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. [adresa] k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání smluvních úroků a smluvní pokuty. Soud proto žalobu ve zbývající části včetně příslušenství, zamítl. Soud nepřiznal žalobkyni ani uplatněné náklady mimosoudního vymáhání ve výši [částka], neboť tyto žalobkyni nenáleží. Uvedené náklady mimosoudního vymáhání nebyly mezi účastníky sjednány, nýbrž tyto byly žalované ze strany žalobkyně (jakožto subjektu, na kterého byla pohledávka postoupena) pouze jednostranně oznámeny /viz č. l. 16 spisu/. Uvedené náklady však nemusely být žalobkyní vynaloženy, jednalo se ze strany žalobkyně pouze o další pokus o vymožení plnění před podáním žaloby. Uvedené náklady tudíž nemohou být bez dalšího přenášeny na žalovanou, a to ani v případě, že žalobkyně dále vyzývá žalovanou k úhradě sama, ani v případě dalšího vymáhání prostřednictvím 3. osoby (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka]). Pouze nutné a doložené náklady vynaložené pro uplatnění svého práva u soudu lze přiznat jako (účelně vynaložené) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve smyslu § 513 o. z. Jiné náklady související s uplatněním či vymáháním pohledávky lze požadovat jen, pakliže si to účastníci sporu (respektive účastníci smlouvy) výslovně ujednali, či stanoví-li tak zákon (např. stanovením minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky mezi podnikateli ve výši [částka] dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud proto žalobu v této části zamítl. (výrok III. tohoto rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly (výrok IV. tohoto rozsudku). V tomto ohledu se připomíná, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci dle § 142 o. s ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. přiměřeně rozhodnutí ÚS ČR ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08).

Poučení