12 C 380/2024 - 27

Rubrum

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Špeldovou v právní věci žalobce:[Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem: [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobce proti žalovanému ze dne 18. 11. 2024 na určení, že žalobce je ke dni 1. 1. 2019 výlučným vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. [číslo], ostatní plocha, o výměře 19 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. [číslo], ověřeným pod č. [číslo] ze dne 18. 10. 2021 panem [tituly před jménem] [jméno FO], oprávněným zeměměřickým inženýrem, zapsaným pod číslem [číslo], se kterým vyslovil dne 18. 10. 2021 souhlas příslušný katastrální úřad.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se proti žalovanému dne 18. 11. 2024 domáhal určení vlastnického práva s tím, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. stav. [číslo] o výměře 796 m2, jehož součástí je stavba čp. [číslo], jak je zapsáno na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa], a k. ú. [adresa]. Na druhé straně žalovaný je výlučným vlastníkem sousední nemovité věci, a to pozemku parc. č. stav. [číslo] o výměře 1080 m2, jehož součástí je stavba čp. [číslo], jak je zapsáno na LV č. [číslo] vedeném u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa], a k. ú. [adresa]. Žalobce se v tomto případě domáhá určení vlastnického práva k úzkému pruhu na hranici obou shora uvedených pozemků. V rámci znaleckého zkoumání znalce [tituly před jménem] [jméno FO] byl vyhotoven znalecký posudek č. [číslo] ze dne 14. 10. 2021 a rovněž geometrický plán č. [číslo], ověřený pod č. [číslo] dne 18. 10. 2021 [tituly před jménem] [jméno FO], oprávněným zeměměřičským inženýrem, zapsaným pod č. [číslo], se kterým vyslovil dne 18. 10. 2021 souhlas příslušný katastrální úřad. V geometrickém plánu byla stanovena hranice mezi dotčenými pozemky za pomoci vymezení nového pozemku, a to pozemku parc. č. [číslo] - ostatní plocha, o výměře 19 m2 (dále též jen „předmětný pozemek“). U nadepsaného soudu již proběhlo pravomocně skončené řízení, vedené pod sp. zn. 12 C 203/2018, jehož účastníky byli rovněž žalobce a žalovaný a jehož předmětem bylo zdržení se imisí opadáváním omítky s kusy zdiva na sousední pozemek, nařízení provedení úpravy stavby k zabránění stékání vody a padání sněhu i ledu na pozemek. V rámci tohoto řízení nadepsaný soud posuzoval jako předběžnou otázku vlastnické právo k pozemku parc. č. st. [číslo] a pozemku parc. č. st. [číslo] ve výměrách a stavu zřejmého z katastru nemovitostí, tedy vlastnické právo k předmětnému pozemku, a to konkrétně možnost, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětného pozemku na základě vydržení podle ustanovení § 134 obč. zák. Nadepsaný soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2022, č. j. 12 C 203/2018-387, došel k závěru, že z důvodu absence dobré víry na straně žalobce nemohlo dojít k řádnému vydržení předmětného pozemku: „Nebylo prokázáno, že by žalobce věděl o existenci ohlašovacích archů a měřičského náčrtu z roku 1985, z nich navíc není patrné vedení hranice pozemků účastníků, avšak žalobce o těchto listinách vědět mohl, když navíc před tím, než dne 11. 7. 1996 nabyl právní účinky vklad darovací smlouvy ze dne 10. 7. 1996 do katastru nemovitostí, v předmětných nemovitostech žil, případně je užíval, neboť patřily jeho rodině a mohl mu být znám i stav těchto nemovitostí včetně hranice pozemků parc. č. stav. [číslo] a parc. č. stav. [číslo] v k.ú. [adresa].“ Žalobce si v tomto bodě nedovoluje rozporovat závěr nadepsaného soudu, ke kterému dospěl během posuzování této předběžné otázky týkající se vydržení vlastnického práva dle obč. zák., ale je přesvědčen, jak dále v textu žaloby blíže specifikuje a dokládá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyl na základě institutu mimořádného vydržení dle právní úpravy obsažené o. z. Žalobce je přesvědčen, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, a to z titulu mimořádného vydržení vlastnického práva podle ustanovení § 1095, § 1096 a § 3066 o. z., a to z níže uvedených důvodů. Žalobce se v domě s čp. [číslo] narodil v roce 1947 a již od tohoto roku zde žil se svými rodiči. Po celou tuto dobu byl dvůr užíván a tím i kus odpovídající předmětnému pozemku jeho rodinou, kdy v místě předmětného pozemku bylo postaveno WC a chlívek, které byly jeho rodinou a později i samotným žalobcem soustavně užívány. Z předmětného pozemku je rovněž jediný přístup ke komínovému tělesu v domě žalobce, a to již od roku 1937. Výlučným vlastníkem pozemku parc. č. stav. [číslo] se stal žalobce posléze v roce 1996 s právními účinky vkladu ke dni 11. 7. 1996, a to na základě darovací smlouvy, uzavřené mezi jím a jeho sourozenci. Nutno dodat, že po celou dobu, kdy žalobce v domě žil se svými rodiči a později také od roku 1996, kdy se stal výlučným vlastníkem pozemku parc. č. stav. [číslo], nikdy nezaznamenal jakoukoliv pochybnost o tom, že by předmětný pozemek neměl být v jeho výlučném vlastnictví potažmo ve spoluvlastnictví jeho rodičů. Jeho držba tak po rozhodnou dobu, která je níže blíže specifikována a vymezena, nebyla nikým rušena. K tomuto nadepsaný soud v rozsudku ze 21. 12. 2022, č. j. 12 C 203/2018-387 při posuzování předběžné otázky výslovně uvedl, že „na základě výše uvedených skutečností nelze dovodit dobrou víru žalobce jako nezbytnou podmínku pro vydržení vlastnického práva dle § 134 obč. zák., a to přestože bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře tj. drželi jej, a přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal.“ Právní úprava mimořádného vydržení obsažená v ustanovení § 1095 o. z. pro možnost vyloučení nabytí vlastnického práva na základě mimořádného vydržení požaduje, při splnění držby po dobu dvaceti let u nemovité věci, aby byl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Nejvyšší soud k tomuto ve svém rozsudku ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, judikoval, že „hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.“ V tomtéž rozsudku bylo vymezeno, co se rozumí pod pojmem nepoctivý úmysl: „Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.“ Nejvyšší soud dále uzavřel, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení vlastnického práva ze strany držitele popírá. V navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, bylo zúženo původní posuzování nepoctivého úmyslu z původního „při nabytí a výkonu držby“ pouze na okamžik při uchopení držby s tím, že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.“ Je tak patrné, že Nejvyšší soud u mimořádného vydržení velice podstatným způsobem snížil požadavky na kvalitu držby, než je tomu u vydržení řádného, kdy mimořádné vydržení nelze negovat absencí dobré víry, ale prokázáním nepoctivého úmyslu při uchopení se držby ze strany držitele. Nejvyšší soud se dále v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 zabýval situací přiléhavou na tento případ, tedy situací, kdy dojde k chopení se držby části sousedního pozemku. K tomuto Nejvyšší soud uvedl následující: „Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.“ Žalobce se chopil držby předmětného pozemku dne 11. 7. 1996 s právními účinky vkladu vlastnického práva na základě darovací smlouvy. Je zřejmé, že by bylo v tomto případě možno započíst do vydržecí doby rovněž držbu právních předchůdců (rodičů a sourozenců) žalobce, ovšem toto není s ohledem na ustanovení § 3066 o. z. rozhodné. Jak již bylo uvedeno výše, k mimořádnému vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřeba vydržecí doby dlouhé 20 let, přičemž k naplnění této podmínky týkající se délky vydržecí doby došlo ke dni 11. 7. 2016. Podle § 3066 o. z. ovšem může k mimořádnému vydržení dojít nejdříve pět let po účinnosti občanského zákoníku, tedy nejdříve dne 1. 1. 2019. Na základě výše uvedeného je tak žalobce přesvědčen, že se ke dni 1. 1. 2019 stal výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Dle shora citované judikatury a rovněž dle závěrů, které již v minulosti učinil nadepsaný soud při posuzování předběžné otázky v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 203/2018 žalobce, případně jeho právní předchůdci, předmětný pozemek držel, staral se o něj a jeho držba nebyla nikdy rušena, podanou žalobou, a nemohlo tak dojít k přerušení jeho držby, potažmo držby jeho právních předchůdců. Mimořádnému vydržení lze totiž zabránit takřka pouze podáním žaloby k příslušnému soudu. [„Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. [spisová značka])]. K tomu, aby mohlo dojít k popření mimořádného vydržení by tak musel být nyní žalobci prokázán nepoctivý úmysl v mezích shora citované judikatury, a to k okamžiku chopení se držby, tedy ke dni 11. 7. 1996. Je zřejmé že v rámci uzavření darovací smlouvy se svými sourozenci a následném pokračování v nerušeném užívání předmětného pozemku po dobu delší jak dvacet let, zde nemůže být hovořeno o existenci nepoctivého úmyslu na straně žalobce. S ohledem na vše shora uvedené je tak žalobce přesvědčen, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, tedy pozemku parc. č. [číslo] - ostatní plocha, o výměře 19 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. [číslo] – 12 C 2023/18, ověřeným pod č. 263/2021 dne 18. 10. 2021 [tituly před jménem] [jméno FO], oprávněným zeměměřičským inženýrem zapsaným pod č. [číslo], se kterým vyslovil dne 18. 10. 2021 souhlas příslušný katastrální úřad a že vlastnické právo k tomuto předmětnému pozemku nabyl ke dni 1. 1. 2019. K tomuto závěru lze dojít aplikací institutu mimořádného vydržení podle o. z., neboť veškeré podmínky, které jsou pro nabytí vlastnického práva na základě tohoto institutu požadovány současnou právní úpravou a rovněž aktuální judikaturou, byly v tomto případě splněny. Žalobce se pokoušel se žalovaným spojit prostřednictvím svého právního zástupce, kdy mu dne 9. 5. 2024 zaslal písemnou výzvu k jednání, ve které žalovanému nabízel smírné řešení a uvedl, že žádá o reakci nejpozději do 31. 5. 2024 a v návaznosti na tuto výzvu byl právní zástupce žalobce telefonicky vyrozuměn sestrou žalovaného, že žalovaný je v současné době nemocný a že se touto záležitostí nyní nebude zabývat. Ke dni podání této žaloby k žádné následné komunikaci mezi účastníky nedošlo. S ohledem na vše shora uvedené žalobce žádá, aby nadepsaný soud vydal tento rozsudek: I. Určuje se, že žalobce je ke dni 1. 1. 2019 výlučným vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. [číslo] - ostatní plocha, o výměře 19 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. [číslo] - 12 C 2023/18, ověřeným pod č. 263/2021 dne 18. 10. 2021 panem [tituly před jménem] [jméno FO], oprávněným zeměměřičským inženýrem zapsaným pod č. [číslo], se kterým vyslovil dne 18. 10. 2021 souhlas příslušný katastrální úřad. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Žalovaný se vyjádřil dne 2. 1. 2025 tak, že souhlasí se závěry Krajského soudu v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] s tím, že žalobce při obnově katastrálního operátu v roce 2019 odsouhlasil a podepsal protokol o průběhu vlastnických hranic mezi pozemky ze záznamu podrobného měření změn z roku 1926. Rozporuplná tvrzení žalobce vypovídají o nepoctivém jednání, proto žalovaný žalobu žalobce neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Žalovaný doplnil dne 18. 3. 2025, že odkazuje na fakt, že žalobce podepsal listinu, v níž souhlasil s hranicí pozemku z roku 1926, navíc dle žalovaného nelze vydržet pozemek pod zastavěnou plochou ani pozemek, který neexistuje. Dále žalovaný odkázal závěry judikátů sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a sp. zn. 22 Cdo 2303/2022.

3. Z výpisu z webové aplikace Nahlížení do KN (dostupné na: nahlizenidokn.cuzk.cz) je zřejmé, že pozemek parc. č. stav. [číslo] - zastavená plocha a nádvoří, o výměře 796 m2, jehož součástí je stavba - budova s číslem popisným [číslo] (rodinný dům), jak je zapsáno na LV č. [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa] a k. ú. [adresa], je ve vlastnictví žalobce.

4. Z výpisu z webové aplikace Nahlížení do KN (dostupné na: nahlizenidokn.cuzk.cz) je patrné, že pozemek parc. č. stav. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1080 m2, jehož součástí je stavba - budova s číslem popisným [číslo] (rodinný dům), jak je zapsáno na LV č. [číslo] vedeném u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa] a k. ú. území [adresa], je ve vlastnictví žalovaného.

5. Soud měl k dispozici geometrický plán č. [číslo] – 12 C 2023/18, vyhotovený znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], se zakreslením pásu v šířce 35 cm, u něhož je třeba zohlednit přesah střechy a okapních žlabů.

6. Ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru Geodézie a kartografie, odvětví geodézie a kartografie, č. [číslo] ze dne 14. 10. 2021, realizovaného ve věci sp. zn. 12 C 203/2018, bylo zjištěno, že „při místním šetření předcházejícím obnově katastrálního operátu v letech 2018-2020 v souvislosti s digitalizací katastrální mapy účastníci podepsali souhlas se zjištěným průběhem a označením hranic v terénu, v případě parcel parc. č. stav. [číslo] a parc. č. stav. [číslo] oba účastníci podepsali souhlas s tím, že společná hranice bude převzata ze Záznamu podrobného měření změn – 131 z roku 1926 a tak tomu skutečně bylo. Námitku žalobce katastrální úřad zamítl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím orgánem. Stav tak zůstává nezměněn, hranici mezi parcelami tak vedle východní zdi budovy čp. [číslo] tvoří spojnice rohu budovy čp. [číslo] (bod 557-53) a barevnou značkou na kamenné zdi (bod 557-55). Geometrickým plánem vyznačil znalec prostor mezi touto vlastnickou hranicí a zdí budovy čp. [číslo] jako č. [číslo], přičemž do oddělované parcely zasahují 2 zděné přístavky, jak je patrno z kopie polního náčrtu, a tyto nesplňují podmínky pro vyznačení budovy v katastru nemovitostí. Z doplnění znaleckého posudku ze dne 6. 12. 2021 soud zjistil, že hranice mezi pozemky parc. č. stav. [číslo] a parc. č. stav. [číslo] byla stanovena a zaměřena, nebylo třeba realizovat vytyčovací náčrt, proto znalec pořídil geometrický plán k dalšímu využití obsahující návrh oddělení sporné části pozemku parc. č. stav. [číslo]. Čísla bodů bezprostředně přiléhajících k nově vzniklé hranici jsou vyznačena a další lomové body se na geometrickém plánu neuvádí.“ 7. Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21. 12. 2022, č. j. 12 C 203/2018-387, kterým bylo rozhodováno o žalobě žalobce ze dne 24. 7. 2018, lze dovodit mj., že „Soud jako předběžnou otázku posuzoval vlastnictví k pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa] a parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa] ve výměrách a stavu zřejmého z katastru nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by žalobce věděl o existenci ohlašovacích archů a měřičského náčrtu z roku 1985, z nichž navíc není patrné vedení hranice pozemků účastníků, avšak žalobce o těchto listinách vědět mohl, když navíc před tím, než dne 11. 7. 1996 nabyl právní účinky vklad darovací smlouvy ze dne 10. 7. 1996 do katastru nemovitostí, v předmětných nemovitostech žil, případně je užíval, neboť patřily jeho rodině a mohl mu být znám i stav těchto nemovitostí včetně hranice pozemků parc. č. stav. [číslo] a parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa]. Nadto žalobce uznal v rámci řízení vlastnické právo žalobce k části pozemku o šíři 30-50 cm a především když v listině pro katastrální úřad potvrdil průběh hranice pozemků parc. č. stav. [číslo] a parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa] ve stavu v roce 1926. Průběh této hranice mezi pozemky potvrzují i závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] o tom, že hranici mezi parcelami vedle východní zdi budovy čp. [číslo] tvoří spojnice rohu budovy čp. [číslo] (bod 557-53) a barevnou značkou na kamenné zdi (bod 557-55) a znamená to mj., že chlívek a WC žalobce jsou postaveny přinejmenším zčásti na pozemku žalovaného. Na základě výše uvedených skutečností nelze dovodit dobrou víru žalobce jako nezbytnou podmínku vydržení dle § 134 obč. zák., a to přestože bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře tj. drželi jej, a přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal. Na této skutečnosti nic nemění obnovení operátu, k němuž došlo v roce 2001, v rámci něhož k námitkám žalobce byla upřesněna výměra obou nemovitostí tak, že byla zmenšena, neboť nemění nic na vlastnických právech. Soud tak má zato, že žalobce není vlastníkem části pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa], když hranice pozemku nevede po hraně stodoly a obytné části nemovitostí žalovaného, a k vydržení ve smyslu § 134 obč. zák. části tohoto pozemku, označeného znalcem jako č. [číslo], žalobcem nedošlo.“ 8. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 22. 6. 2023 mj. vyplývá, a to z odůvodnění, že: „Žalobce v odvolacím řízení navrhl ke svému tvrzení, že dne 4. 4. 2019 nepodepsal hranici z roku 1926, ale z roku 1985 a že v zápisu o průběhu hranic došlo k přepsání z roku 1985 na rok 1926 vypracování znaleckého posudku, tento důkaz však nebyl odvolacím soudem proveden, neboť je nepřípustný. Žalobce nenavrhl provedení důkazu před soudem prvního stupně, ač tak mohl učinit a před soudem odvolacím tak již učinit nemůže. Účastníci byli soudem prvního stupně poučeni o tom, že rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a o. s. ř. Tento navržený důkaz považuje odvolací soud i za důkaz nadbytečný, neboť otázku vydržení s ohledem na zjištění učiněná ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] není třeba jako otázku předběžnou řešit.“ 9. Z výzvy k jednání ze dne 9. 5. 2024, zaslané dle podacího lístku dne 9. 5. 2024 vyplývá, že žalobce žalovaného vyzval k jednání o smírném řešení ohledně vlastnictví části pozemku, a to i s případnou možností finanční kompenzace.

10. Z rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v [adresa] ze dne 8. 2. 2002 č. j. O – 81/445/2001 soud zjistil, že Rozhodnutí o obnovení katastrálního operátu [právnická osoba] v Písku č. j. 205 OR-35/2001 ze dne 1. 10. 2001 bylo tímto odvolacím orgánem potvrzeno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je mj. patrné, že zpřesněním výměry nejsou dotčeny právní vztahy k pozemku (§ 27 písm. g) kat. zák.), závazným údajem katastru je geometrické určení pozemku, které se při obnově přepracováním nemění, nikoliv výměra pozemku (§ 20 kat. zák.). Rozhodnutím o obnovení katastrálního operátu Katastrálního úřadu v [adresa] č. j. [číslo jednací] ze dne 1. 10. 2001 bylo částečně vyhověno námitkám žalobce ohledně výměry pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa] na 797 m2 a ohledně výměry pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa] na 1004 m2 z 1008 m2.

11. Z listiny katastrálního úřadu pro k. ú. [adresa] je zjištěno, že žalobce i žalovaný dne 4. 4. 2019 podepsali souhlas se zjištěným průběhem a označením hranic v terénu a s ostatními uvedenými výsledky šetření, přičemž v obou případech je uvedeno převzetí stavu z roku 1926.

12. Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], ze dne 3. 3. 2021 č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že námitce žalobce proti obsahu obnoveného katastrálního operátu v části k. ú. [adresa] ze dne 14. 12. 2020 se nevyhovuje, když výměra parcely parc. č. [číslo] je nadále 796 m2 a geometrické a polohové určení vlastnické hranice pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] bude i nadále určeno souřadnicovými body č. [číslo] a [číslo].

13. Z protokolu ze dne 7. 11. 2018 je mj. zřejmé, „že je 30-50 cm pozemku u obytné části nemovitosti žalovaného jeho vlastnictvím, což žalobce uznává“.

14. Z dokladu o zaplacení je patrná částka 30 Kč a 340 Kč za pořízení kopií listin, které žalovaný založil do spisu.

15. Soud měl k dispozici výpis z katastru nemovitostí k LV č. [číslo] v k. ú. [adresa] a kopii katastrální mapy, z nichž nezjistil žádnou skutečnost, podstatnou pro předmět řízení.

16. Soud zamítl pro nadbytečnost provedení důkazů, a to především fotodokumentací, výslechy účastníků a výslechem svědkyně [jméno FO], neboť rozhodnutí ve věci závisí na právním posouzení věci.

17. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobce je vlastníkem nemovitostí, zapsaných na LV č. [číslo] v k. ú. [adresa] (odst. č. 3. odůvodnění shora) a žalovaný je vlastníkem nemovitostí na LV č. [číslo] v k. ú. [adresa] (odst. č. 4. odůvodnění shora). V průběhu sporu o sousedská práva, jíž podal žalobce dne 24. 7. 2018, podepsaný soud ve věci sp. zn. 12 C 203/2018 ustanovil znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který konstatoval, že hranice pozemku parc. č. stav. [číslo] a pozemku parc. č. stav. [číslo], vše v k. ú. [adresa], byla převzata z roku 1926, když účastníci dne 4. 4. 2019 svým podpisem souhlasili s průběhem vlastnických hranic, a vyměřil geometrickým plánem č. [číslo] – 12 C 2023/18 část pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa], kterou iznačil č. [číslo] (odst. č. 5., 6. a 12. odůvodnění shora). Okresní soud v Písku rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2023 o tom, že žaloba žalobce se zamítá, přičemž z odůvodnění lze zjistit mj., že „nelze dovodit dobrou víru žalobce jako nezbytnou podmínku vydržení dle § 134 obč. zák., a to přestože bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře tj. drželi jej, a přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal. Na této skutečnosti nic nemění obnovení operátu, k němuž došlo v roce 2001, v rámci něhož k námitkám žalobce byla upřesněna výměra obou nemovitostí tak, že byla zmenšena, neboť nemění nic na vlastnických právech. Soud tak má zato, že žalobce není vlastníkem části pozemku parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa], když hranice pozemku nevede po hraně stodoly a obytné části nemovitostí žalovaného, a k vydržení ve smyslu § 134 obč. zák. části tohoto pozemku, označeného znalcem jako č. [číslo], žalobcem nedošlo.“ (odst. č. 7., 8. a 12. odůvodnění shora). Při jednání dne 7. 11. 2018 uvedl žalobce, že uznává vlastnictví části pozemku o velikosti 30-50 cm u obytné části nemovitosti žalovaného jeho vlastnictvím (odst. č. 13. odůvodnění shora). Dne 9. 5. 2024 žalobce vyzval žalovaného k dohodě vlastnictví části pozemku č. [číslo], i za finanční kompenzaci (odst. č. 9. odůvodnění shora).

18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1092 odst. o. z. do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

19. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2021, č. j. 22 Cdo 3387/2021 je zřejmé, že „hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.“ V tomtéž rozsudku Nejvyššího soudu bylo vymezeno, co se rozumí pod pojmem nepoctivý úmysl: „Nepoctivým ve smyslu § 1095 ObčZ je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.“ 20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022 je patrné, že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.“... „Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé ObčZ. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.“ ... [„Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ 21. Z judikatury, popsané v odst. č. 19. a 20. odůvodnění shora, je patrné, že nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. (sp. zn. 22 Cdo 1686/2021) Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže o. z. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let. (sp. zn. 22 Cdo 1646/2018) Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o. z. lze analogicky aplikovat (§ 10 odst. 1 o. z.) i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. (sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. (sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

22. Z komentářové literatury je zřejmé, že mimořádné vydržení tedy ještě více než řádné vydržení akcentuje ochranu právní jistoty, a tedy i třetích osob při nakládání s majetkem. Jeho smyslem je tedy povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou případů jednoznačné zištnosti, tedy kdy držitel nabyl držbu na základě protiprávního, anebo jiného nekalého jednání (viz dále). Cenou za toto usnadnění vydržení je uběhnutí dvojnásobně delšího času oproti řádnému vydržení, které dává větší možnost vlastníkovi věci účinkům vydržení předejít. ... Mimořádné vydržení tedy může nastoupit v některých případech, kdy řádné vydržení je vyloučeno. Okruh případů, kdy může dojít k vydržení, rozšiřuje zejména tím, že promíjí splnění některých náležitostí vyžadovaných zákonem pro řádné vydržení. Hlavním specifikem mimořádného vydržení je, že nevyžaduje titulus iustus, tedy právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (k tomu viz § 1090). Tak je tomu proto, že z dlouhodobého hlediska bývá obtížné prokázat nabytí věci, a to nejen poctivým držitelem, ale také samotným vlastníkem. Mimořádné vydržení proto slouží mimo jiné jako ochrana vlastnického práva tím, že ulehčuje důkaz vlastnictví. Pro mimořádné vydržení se tedy nevyžaduje řádná držba. Pokud jde o požadavek na držbu pravou, pak zákon ji výslovně pro mimořádné vydržení nevyžaduje a v právní teorii není v tomto směru dosud ustálený názor. Lze proto dovodit, že spíše se pravost držby nebude vyžadovat (Spáčil s. 90). ... Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Příkladem vyloučení mimořádného vydržení bude jistě případ zloděje, který bude mít u sebe dlouhodobě cizí věc, stejně jako případ, kdy držitel se ujme držby pozemku tím, že vlastníka vypudí, ať už násilím, nebo psychickým nátlakem či vydíráním. Mimořádně nevydrží ani ten, kdo na základě padělané smlouvy podvodně dosáhne úspěšného vkladu v katastru nemovitostí. Spáchaný úmyslný trestný čin držitele tedy bude možné považovat za projev nepoctivého úmyslu. Naopak, ve všech ostatních případech, kdy zjevný nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení připustí. Tak tomu bude například i v případě koupě pozemku, jenž bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí. Přitom nebude rozhodovat, zda kupující nenechal převod registrovat z důvodu neznalosti zákona (error iuris), anebo v důsledku vlastní nedbalosti (například zapomene). Každopádně nebude držet pozemek s nepoctivým úmyslem, jejž bychom chápali tak, že tím jinou osobu poškozuje, jelikož prodávající byl srozuměn s tím, že na kupujícího vlastnické právo převede. Kupující tak pozemek vydrží po 20 letech. Tento přístup potvrzuje i důvodová zpráva, podle níž mimořádné vydržení může nastat v případě, že na někoho byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná, nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul, apod. Pro naplnění podmínek poctivé držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice. (NS 22 Cdo 3079/2014). (C. H. Beck - Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 376 - 378: P. Bělovský).

23. Žalobce se domáhal proti žalovanému určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. [číslo], a to č. parc. [číslo], odděleného geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že došlo k mimořádnému vydržení od 11. 7. 1996, kdy se ujal držby nemovitostí na LV č. [číslo] v k. ú. [adresa], do 11. 7. 2016. Institut mimořádného vydržení je součástí o. z. od 1. 1. 2014 a stanoví možnost započtení vydržecí doby pro nemovitost v trvání dvakrát 10 let, která však nemůže skončit dříve než 5 let po účinnosti o. z., tj. k 1. 1. 2019. Aby bylo možné přisvědčit mimořádnému vydržení vlastnického práva dle žaloby po celou tuto dobu, tj. do 1. 1. 2019, tak by u žalobce, jako držitele, nebylo možné dovodit nepoctivý úmysl. Ve věci sp. zn 12 C 203/2018 nebylo sice dovozeno, že by žalobce věděl o existenci ohlašovacích archů a meřičského náčrtu z roku 1985, z nich navíc není patrné vedení hranice pozemků účastníků, avšak žalobce o těchto listinách vědět mohl, když navíc před tím, než dne 11. 7. 1996 nabyl právní účinky vklad darovací smlouvy ze dne 10. 7. 1996 do katastru nemovitostí, v předmětných nemovitostech žil, případně je užíval, neboť patřily jeho rodině a mohl mu být znám i stav těchto nemovitostí včetně hranice pozemků parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo] v k.ú. [adresa].“ Občanský zákoník ve smyslu judikatury k mimořádnému vydržení však má za to, že nepoctivým úmyslem může argumentovat vlastník nemovitosti buď žalobou nebo tvrzením, že žalobce měl při nabytí držby nepoctivý úmysl ve smyslu judikátu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022: „Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ Současně platí, že každý případ mimořádného vydržení je třeba posoudit individuálně. Pro mimořádné vydržení se nevyžaduje řádná držba a nevyžaduje se ani držba pravá a jeho smyslem je povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou jednoznačné „zištnosti“, tzn., že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, i když pro naplnění podmínek poctivé držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice (odst. č. 22. odůvodnění shora). Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek a úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele (judikát sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) (odst. č. 21. odůvodnění shora). V dané věci bylo zjištěno z dokazování kromě jiného to, že se žalobce v žalobě ze dne 24. 7. 2018 domáhal mj. toho, aby opatřil žalovaný střechu zábranami proti sesuvu sněhu mj. i na oddělený pozemek parc. č. [číslo]. Navíc žalobce uznal dne 7. 11. 2018 vlastnictví této části pozemku žalovaným. Z uvedených skutkových zjištění nelze dovodit nic jiného, než že v průběhu vydržecí doby si byl žalobce vědom nepoctivosti držby části pozemku pod chlívky a WC, tj. analogicky „usiloval proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (judikát sp. zn. 22 Cdo 1686/2021), a nemohlo tak dojít k mimořádnému vydržení této části pozemku pro nepoctivý úmysl žalobce ve smyslu § 1095 o. z. Pokud jde o argumentaci žalobce, že postačuje, že nepoctivý úmysl neměl držitel při uchopení držby, pak lze konstatovat, že v judikátu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 lze dovodit, že samotná skutečnost, že držitel později zjistí, že „vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení“. V dané věci tak soud má za to, že skutečnost, že v průběhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení se žalobce domáhal svých sousedských práv v řízení, v jehož průběhu došlo mj. na řešení vlastnické hranice a její posuzování v rámci předběžné otázky, a během něhož žalobce uznal dne 7. 11. 2018 vlastnické právo žalovaného k části pozemku, odděleného geometrickým plánem pod č. [číslo], je onou další a významnou skutečností, která vylučuje poctivost držby žalobce do 1. 1. 2019 a lze ji považovat za nepoctivý úmysl. Jinak řečeno, jestliže žalobce v průběhu sporu o sousedská práva nejen zjistil, ale dokonce uznal, že vlastníkem části pozemku, jehož mimořádného vydržení se domáhá, je žalovaný, pak tato okolnost má za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. a § 3066 o. z. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku shora.

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť náklady uplatněné žalovaným za kopie listinných důkazů ve výši 30 Kč a 340 Kč (odst. č. 14. odůvodnění shora) soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení. (výrok II. rozsudku shora)

Poučení