12 C 39/2017-184

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Procházkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 239 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit částku 239 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 239 400 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení, se zamítá

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56 160 Kč od 1. 1. 2016 do 1. 12. 2020, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 357 628 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního užívání pozemku žalovaným (vlastníkem požárního vodovodu). Upozornil na skutečnost, že v rozsahu záboru ve prospěch stavby protipožárního vodovodu žalovaný užívá bezdůvodně jeho pozemek. Za užívání pozemku žalovaným mu proto náleží náhrada, která za období uplatněné žalobou, tj. za rok 2015, vyplacena nebyla. Předložil znalecký posudek [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], jenž stanovil v souladu s věstníkem MF obvyklou cenu nájmu ve výši 120 Kč za m2. Upozornil na neoprávněnost stavby žalovaného, jež dosud nebyla zkolaudována, a odkázal na řízení o odstranění stavby konané ve stavebním řízení. Dále poukázal na předžalobní výzvu ze dne 27. 12. 2016 s tím, že žalovaný zůstal nečinný.

2. Žalobce v kontextu vydaného rozhodnutí Nejvyššího soud ČR č. j. 23 Cdo 1701/2019-597 navazujícího na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111/2018-543 vzal částečně žalobu zpět, a to v rozsahu daně z přidané hodnoty vztahující se k uplatněnému nároku a dále v návaznosti na plnění žalovaného, poskytnutého v souvislosti s rozhodovací činností soudu v analogickém případu.

3. Žalovaný oproti tomu uvedl, že stavba [anonymizováno 7 slov]“ je součástí stavby nazvané [anonymizována tři slova] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] — [část obce]“, na kterou bylo dne 14. 3. 2006 vydáno stavební povolení odborem dopravy [stát. instituce]. Požární vodovod je umístěn pod povrchem pozemku parc. č. 2087 v [katastrální uzemí] a slouží potřebám [anonymizována tři slova] [země] v případě záchranných prací při mimořádných událostech v tunelu [část obce] — [část obce]. Žalovaný zdůraznil, že podle čI. 11 Listiny základních práv a svobod vlastnictví nesmí být veřejně prospěšného zařízení zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Podle rozsáhlé judikatury vyšších soudů se uvedené ustanovení LZPS vztahuje na zřizování veřejně prospěšných inženýrských sítí. Společnost [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 5. 2010 předmětný pozemek na žalobce. Dle údajů stavebního deníku výstavba požárního vodovodu byla zahájena dne 7. 5. 2010 a dokončena dne 3. 8. 2010. Žalovaná navrhla žalobci uzavření smlouvy o náhradě ve výši 85 Kč/rok/m2 za dobu výstavby vodovodu a uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene vodovodu, avšak žalobce obě nabídky odmítl. Zpravidla újma, kterou utrpí vlastníci pozemků, na nichž jsou umístěny inženýrské sítě, se řeší náhradou za zřízení věcného břemene, nikoli pravidelným nájmem. V situacích tohoto druhu tedy pojmově nemůže vzniknout bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, nýbrž ve výši obvyklé náhrady za zřízení věcného břemene. Je-li požární vodovod umístěn pod povrchem pozemku, nepůsobí tedy žalobci téměř žádnou újmu a ani neobohacuje žalovanou o částku, která by odpovídala ročnímu nájemnému ve výši 357 628 Kč. Pokud se žalobce domáhá plnění ve výměře 2.463 rn2, pak žalovaný uvedl, že předmětem řízení není užití pozemků za období 7. 5. 2010 - 3. 8. 2010 pro účely výstavby, tj. včetně pohybu pracovníků, strojů a dalšího zařízení. Plocha samotného požárního vodovodu činí 442 m2. Dále žalovaný doplnil, že vznikla-li vlastníkovi pozemku výkonem práv stavebníka nebo vlastníka vodovodu majetková újma, nebo je-li tato osoba omezena v obvyklém užívání pozemku nebo stavby, má právo na náhradu. Nedojde-li k dohodě o výši a způsobu náhrady, poskytne stavebník nebo vlastník vodovodu nebo kanalizace vlastníkovi pozemku jednorázovou náhradu bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne vzniku práva na náhradu. Dle zákonné úpravy jeho nárok na náhradu způsobené újmy zanikl 6 měsíců po dostavbě požárního vodovodu, tj. 3. 2. 2011. I kdyby zdejší soud dospěl k jinému závěru Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007 potvrdil, že v případě zřízení součásti inženýrské sítě na pozemku žalobců se žalobci nemohou domoci náhrady za užívání věcného břemene z titulu bezdůvodného obohacení, které vyvozují od obvyklého nájemného, nýbrž výhradně nároku z titulu věcného břemene podle §151n odst. 3 o. z. Žalovaný proto tvrdil, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení.

4. Dále žalovaný brojil proti obvyklé jednotkové ceně stanovené v žalobě a proti uplatnění daně z přidané hodnoty k hodnotě žalobcem požadovaného plnění. Později žalobcův nárok ohledně ceny 120 Kč/m2 za inkriminované období požadoval za nesporný a argument proti uplatnění daně z přidané hodnoty ve smyslu částečného zpětvzetí žaloby, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, pozbyl významu. Žalovaný se v návaznosti na vydání rozhodnutí Nejvyššího soud ČR č. j. 23 Cdo 1701/2019-597 ztotožnil s rozhodovací činnosti soudů v analogickém případě, konkrétně zdejšího soudu téhož senátu ve věci č.j. 12 C 57/2014 a žalovanému poskytl po seznámení s jeho obsahem plnění v souladu se závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111/2018-543, tedy v částce 56, 160 Kč.

5. Soud zjistil následující skutkový stav: Společnost [anonymizováno 5 slov] převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 5. 2010 vlastnictví k pozemku parc. č. 2087 v [katastrální uzemí] na žalobce (prokázáno kupní smlouvou ze dne 13. 5. 2010, včetně přílohy 2 – Seznam vybraných zatížení a vad nemovitostí). Žalovaný nabyl vlastnického práva k požárnímu vodovodu na základě dohod se sdružením [anonymizováno], a to jako součásti stavby silničního okruhu kolem [obec] stavba 54 [část obce] – [část obce] (soudu známo z úřední činnosti, protokol o předání a převzetí dokončených staveb, nebo jejich ucelených částí [číslo jednací] ze dne 3. 8. 2010). Požární vodovod [anonymizována dvě slova] je součástí stavby [anonymizována dvě slova]„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] — [část obce]“, na kterou bylo dne 14. 3. 2006 vydáno stavební povolení odborem dopravy [stát. instituce] (prokázáno stavebním povolením ze dne 14. 3. 2006). Dle uvedeného stavebního povolení je stavba zapsána v seznamu veřejně prospěšných staveb, který je přílohou č. 2 [ustanovení pr. předpisu] [obec]. Požární vodovod je umístěn pod povrchem pozemku parc. č. 2087 v [katastrální uzemí] (prokázáno stavebním povolením ze dne 14. 3. 2006, vyčíslením ploch věcného břemene ze dne 29. 6. 2011, geometrickým plánem ze dne 13. 6. 2011 se seznamem souřadnic, vyjádřením žalovaného nazvaným [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] – [část obce] – stanovisko k podmínkám z jednání konaného dne 27. 6. 2012 ze dne 9. 7. 2012) a užívá se k dodávce pitné vody (prokázáno smlouvou o dodávce vody z vodovodu pro veřejnou potřebu se společností [právnická osoba] ze dne 27. 2. 2006 s přílohou [číslo] ke smlouvě číslo [anonymizováno] [číslo]). [příjmení] dočasného záboru po dobu výstavby požárního vodovodu činila 2.463 m2 (prokázáno vyjádřením žalovaného nazvaným [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] – [část obce] – stanovisko k podmínkám z jednání konaného dne 27. 6. 2012 ze dne 9. 7. 2012). V tomto rozsahu byl pozemek v době záboru pro staveniště žalovaným fakticky užíván (prokázáno vyjádřením žalovaného nazvaným [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] – [část obce] – stanovisko k podmínkám z jednání konaného dne 27. 6. 2012 ze dne 9. 7. 2012, nesporným tvrzením účastníků). Výstavba požárního vodovodu na pozemku žalobce započala dne 7. 5. 2010 a byla ukončena dne 3. 8. 2010 (prokázáno stavebním deníkem vedeným k výstavbě požárního vodovodu pod č. [anonymizována dvě slova] [část obce] [část obce], [anonymizována dvě slova] a nesporným tvrzením účastníků). Stav předmětného pozemku, tedy i skutečný rozsah užívání pozemku žalobce žalovaným, v době rozhodné odpovídá roku 2012, tj. stavu, na který dopadá rozhodnutí Městského soudu v Praze pod č. j. 22 Co 111/2018-543 (nesporné tvrzení účastníků, podpořeno vyjádřením žalobce během ú.j. ze dne 1. 7. 2021). Žalobce v souvislosti s užíváním části svého pozemku žalovaným za rok 2015 nárokoval vydání bezdůvodného obohacení (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 27. 12. 2016) ve výši 120 m2 (prokázáno znaleckým posudkem [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] [číslo] [rok]) s odkazem na rozsah užívacího práva o výměře 2.463 m2 (prokázáno vyjádřením žalovaného nazvaným [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], stavba [anonymizováno] [část obce] – [část obce] – stanovisko k podmínkám z jednání konaného dne 27. 6. 2012 ze dne 9. 7. 2012) s tím, že požární vodovod je aktuálně veden na pozemku žalovaného v nesprávné trase a dosud tento nedostatek nebyl odstraněn (nesporná tvrzení účastníků, soudu známo z úřední činnosti). Přes inkriminovaný pozemek žalobce vede požární vodovod v délce 146,21 m, který zabírá spolu s ochranným pásmem celkem plochu 468 m2 (prokázáno technickou zprávou [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], km 11,75 z července 2010 spolu s přílohami vyhotovenou [anonymizováno] [jméno] [příjmení]).

6. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav dle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012, o. z. - kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Odvolací soud v analogické věci shrnul, že po faktickém ukončení výstavby požárního vodovodu již žalovaný část pozemku žalobce v celém rozsahu 2.463 m2 neužíval, a tudíž se v tomto rozsahu na úkor žalobce dále neobohatil. Podstatné je, jakou část pozemku zabírá jen samotný požární vodovod a ochranné pásmo kolem něj, neboť toliko v tomto rozsahu je pozemek žalobce nadále žalovaným užíván, aniž by k tomu měl žalovaný právní důvod a aniž by za to žalobci poskytl úhradu. Jestliže žalobce podal žalobu na základě rozhodných skutkových tvrzení o tom, že žalovaný užíval bezdůvodně jeho pozemek a nic neplatil, začal-li z důvodu zajištění úspěchu ve věci samé doplňovat původní tvrzení popisem utrpěných škod v důsledku chování žalované, pak odvolací soud konstatoval, že běží o odlišný skutek a tudíž o odlišný nárok. Podle něj žalobcova teze o tom, že žalovaný po celou rozhodnou dobu užíval předmětný pozemek v celém rozsahu 2.463 m2 byla v rozporu s realitou.

8. Odvolací soud se rovněž vyslovil k době výstavby požárního vodovodu a ochranného pásma kolem něj a k době ukončení výstavby. Na základě doplněného dokazování uzavřel, že samotná výstavba PV na pozemku žalobce započala dne 7. 5. 2010 a byla ukončena dne 3. 8. 2010, jak prokázáno stavebním deníkem vedeným k výstavbě PV pod č. [anonymizována dvě slova] [část obce] [část obce], [anonymizována dvě slova]. Po ukončení výstavby přes pozemek žalobce je požární vodovod veden v délce 146,21 m; celkem zabírá spolu s ochranným pásmem v pozemku žalobce plochu 468 m2, jak prokázáno technickou zprávou [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] z července r. 2010 vyhotovenou [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] Odvolací soud uzavřel, že požární vodovod má délku 146,21 m a zasahuje do pozemku žalobce v rozsahu 467,87 m2 (146,21 m * 3,2m (0,2m průměr trubky + 3m ochranné pásmo určené analogií k zákonu o vodovodech a kanalizacích).

9. Odvolací soud poukázal na to, že jde-li o výši bezdůvodného obohacení, judikatura ji stanovila podle dosažitelného nájmu za užívání pozemku. Se zřetelem k (nekomerčnímu) nepodnikatelskému využití pozemku žalobcem soudy ve věci 12 C 57/2014 přihlédl k cenám regulovaného nájemného dle tehdy platných a účinných výměrů ministerstva financí vydávaných na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami. Judikatura dovodila, že bylo-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 823/2003, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2830/2015). Odvolací soud poukázal i na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 158/16, kde bylo uvedeno, že v obecné rovině lze (jako ústavně konformní) akceptovat právní názor plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož výše bezdůvodného obohacení odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu, jakož i navazující právní názor, že výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, pakliže v rozhodném období bylo nájemné regulováno. Ve shodě s východisky v obdobném sporu zdejší soud také v tomto případě vycházel z výše maximální ceny regulovaného nájemného u pozemku nesloužícího k podnikání pro rok 2015 (Výměr č. 01/ 2015 (MF) - oddíl A z částky 120 Kč/m2/rok). Výše stanovené jednotkové ceny dle výměru se navíc shoduje se znaleckým posudkem [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] [číslo] [rok], na který se odvolal v rámci žalobního návrhu žalobce. Žalobce ani žalovaný proti výši 120 Kč/m2/rok nevznesli námitek, žalobce označil své tvrzení v čl. XI svého podání ze dne 13. 5. 2021 (viz čl. 155 spisu) za nesporné.

10. Metodu výpočtu výše bezdůvodného obohacení zdejší soud aplikoval též ve shodě s odvolacím soudem a uzavřel, že v době od 1. 1. do 31. 12. 2015, kdy žalovaný užíval část pozemku žalobce o rozloze 468 m2, se žalovaný obohatil na úkor žalobce o 56 160 Kč (120 Kč za jeden m2 za rok x 468 m2). Žalobce v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 23 Cdo 1701/2019-597 žalobci částku 56 160 Kč dobrovolně uhradil (formulář bankovních výpisů s hlavičkou [anonymizována čtyři slova] o úhradě částky 56 160 Kč, usnesení o částečném zpětvzetí ze dne 23. 8. 2021). Jelikož žalovaný splnil svou povinnost ve smyslu judikatury nadřízených soudů v analogické věci, soud další trvání sporu za neúčelné. Proto žalobce opakovaně vyzýval k ukončení sporu, ten však přes instrukci soudu (např. čl. 70 spisu) i nadále trval na projednání věci. Nesouhlasil s vymezením rozsahu užívacího práva a povahy zásahu do svého vlastnictví ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

11. Soud uvádí, že argumentace žalobce se shoduje s již prověřenými závěry, k nimž zdejší soud dospěl v analogické věci pod sp. zn. 12 C 57/2014 a s níž se soudy v rámci své rozhodovací činnosti postupně vypořádaly. Hledisko aktivní legitimace žalobce bylo ve smyslu rozsudků Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 434/2016-320 a 22 Co 111/2018-543 po právní stránce vyřešeno, a to zdůvodněnou úvahou o oprávněnosti žalobce domáhat se vůči žalovanému při shodném skutkovém základu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tato námitka už odvolacím soudem dříve vyřešená nepotřebuje tak dalšího odůvodnění. Také k další argumentaci žalobce aktuálně uplatněné v tomto sporu, se soud prvního stupně vyslovil postupně ve svých rozhodnutích č.j. 12 C 57/2014-423 a 12 C 57/2014-283 O žalobcovu právu bylo přijato rozhodnutí s konečnou platností rozsudkem Městského soudu v Praze. Zde se vyslovil k rozsahu užívacího práva žalovaného v trase vodovodu s ochranným pásmem podle technické zprávy (prokázáno technickou zprávou [anonymizováno 6 slov], km 11,75 z července 2010 spolu s přílohami). Technická zpráva popisuje rozsah omezení vlastnického práva v souvislosti s probíhající stavbou požárního vodovodu. Jak vyplývá z rozhodovací praxe soudů, bezdůvodné obohacení žalobci nenáleží v rozsahu jeho nárokovaného vlastnického práva k předmětnému pozemku, nýbrž principiálně toliko k jeho dílčí, faktickou stavbou požárního vodovodu vymezené, části. K objasnění skutečného užití pozemku v rozhodné době, shodně jako ve věci sp. zn. 12 C 57/2014, směřovalo hmotněprávní poučení dle pokynu odvolacího soudu v obdobné věci (viz rozh. č.j. 22 Co 434/2016-320). Pokud žalobce namítá, že rozsah bezdůvodného obohacení je širší a že je třeba ideově vycházet při jeho stanovení z širšího pojetí užívacího práva bez ohledu na faktický stav, minimálně pak z plošného vymezení pozemku v rozsahu stavebního záboru, jeho přesvědčení konkluze odvolacího soudu nad vší pochybnost vyvrací. Odvolací soud žádá důsledně vycházet ze stavu faktického žalobcova omezení. Stavba zaujímala v letech 2010 až 2012 plochu 468 m2 (prokázáno technickou zprávou [anonymizováno 6 slov], km 11,75 z července 2010 spolu s přílohami) a tomu také odpovídá rozsah bezdůvodného obohacení žalobce v nyní posuzovaném období. Nadřízený soud nepovažoval za správnou úvahu soudu I. stupně, podle níž je rozsah pozemku žalobce v daném případě dotčen potencialitou obnovy původního záboru pro účely stavby vlivem eventuálního rozhodnutí o odstranění nezkolaudované stavby. Pouhá hypotéza možného zásahu v rozsahu záboru, která nekoresponduje se skutečným omezením vlastnického práva v žalobou vytyčeném období, nepředstavuje spolehlivý skutkový podklad pro rozhodnutí. Teprve změní-li se pouhá možnost ve svůj akt, respektive teprve při zjevné aktualizaci pouhé možnosti záboru v rozhodné době, je možné žalobci nárok v rozsahu výměry 2.463 r m2 přiznat. Se zřetelem k právní explikaci v rozhodnutí č.j. 22 Co 111/2018-543 není důvod zaujmout odlišný postoj, navíc za situace, je-li z tvrzení žalobce patrno, že shodný faktický stav, který se zde vyskytoval v roce 2012 zůstal v rámci pozemku parc. č. 2087 v [katastrální uzemí] také v inkriminované době, tj. v roce 2015 zachován. Soud zjistil po svém poučení při jednání, že intenzita užívání je daná výhradně výskytem podpovrchové stavby potrubí v inkriminovaném období, bez průkazných zásahů ze strany žalovaného v rámci někdejšího záboru na pozemku samém. Žalobce listinný důkaz, z něhož vycházel Městský soud v Praze, ani v právě probíhajícím řízení nezpochybnil. Proto je technická zpráva vyhotovená [anonymizováno]. [příjmení] nadále hodnověrným dokladem o povaze a intenzitě zásahu do pozemku žalobce a elementárním podkladem pro konstituci prospěchu vzniklého žalovanému na úkor žalobce i v nyní souzené věci. Jakýkoli extenzivněji pojatý výklad žalobce, než ten, jenž reflektuje stav pozemků za žalobou vymezené období, tj. v době minulé, o níž lze k dnešnímu dni s jistotou pojednat, není z titulu uplatněného nároku žalobou udržitelný. Pokud žalobce poukazuje na provizorní úpravu terénu žalovaným a potřebu rekultivace v rozsahu jím vytyčeného rozsahu pozemku, pak opětovně nezbývá, než odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, které zavazuje k přísnému rozlišení nároků na náhradu škody od nároku z titulu bezdůvodného obohacení (č.j. 22 Co 434/2016-320 a č.j. 22 Co 111/2018-543). Případné žalobcem tvrzené faktické negativní projevy jednání žalovaného na pozemku žalobce v návaznosti na stavbu požárního vodovodu, představují nárok odlišný, jehož se žalobce v rámci svých skutkových tvrzení v rámci koncentrace řízení nedomáhal (zjištěno z jeho sdělení po poučení soudu, v němž uvedl, že nejde o popis faktického stavu předmětu žalobcova vlastnictví, nýbrž o smysl výkladu rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR a jeho aplikaci na daný případ neboli ideovou rovinu posouzení tohoto případu z hlediska judikatury o bezdůvodném obohacení).

12. Námitkami žalobce nejprve jde-li o nárok z titulu náhrady škody, později jde-li o rozsah užívacího práva žalovaného (viz současná argumentace žalobce) se zdejší soud, jak řečeno výše, ve svých rozhodnutích už v minulosti zabýval. V obou případech byly úsudky soudu prvního stupně odpovídající žalobcem v současnosti uplatněným důvodům shledány nesprávnými. Nadřízený soud zdejší soud I. stupně vedl k postupu, který byl s konečnou platností skutkově a právně formulován v rozsudku Městského soudu v Praze a tím, že jeho závěry stvrdil ve svém rozhodnutí také Nejvyšší soud ČR. Soud prvního stupně proto také nyní vychází ze všech právně významných úvah odvolacího soudu, které lze ve smyslu metody distinkce vztáhnout též na posuzovanou věc u vědomí toho, že jejich správnost byla dále verifikována. Zkráceně řečeno, soud v zájmu jednoty soudního rozhodování a legitimního očekávání účastníků přejal - za stavu stejných skutkových tvrzení - obsah rozhodnutí nadřízených soudů v analogické věci (tj. svou povahou nejbližší) do svého aktuálního rozhodnutí. Vhodné je doplnit, že oproti právně judikovanému případu sp. zn. 12 C 57/2014, se zdejší skutkový stav odchyluje jen obdobím, za něž žalobce vydání bezdůvodného obohacení požaduje, při zachování jinak shodných faktických poměrů vyplývajících z totožných právních skutečností.

13. Nelze než uzavřít, že na bázi minima odlišností nejblíže (též s odkazem na rozhodnutí NS ČR) spolu korespondují právě oba vzájemně poměřované soudní případy. Jde-li o přijetí právního hodnocení vyvozených z potenciální smluvní odpovědnosti stran, zdejší soud upozorňuje na to, že v dané věci nebylo možné zaujmout výklad vycházející z poměrů dobrovolného uzavření a plnění smlouvy tak, jak činí žalobce, neboť smírné východisko opakovaně odmítl, přičemž ze skutkových zjištění soudu je patrné, že jeho požadavky – jimiž podmiňuje smírné vyřešení sporu - nejsou oprávněné (viz rozhodovací činnost soudů ve věci 12 C 57/2014). Tyto skutečnosti samy o sobě konsensuálnímu aktu účastníků a jeho využití v rámci uplatnění principu analogie brání. Smluvní kritéria v prostředí sporu nelze aplikovat, spor a smír jsou vůči sobě v postavení kontrárním. Záhodno uvést, že v důsledku absence dohody nastoupila potřeba autoritativní obhajoby veřejného zájmu, který však musí vždy současně respektovat nárok vlastníka na kompenzaci ztrát (např. v podobě bezdůvodného obohacení). Přesněji řečeno, původní situace, která měla základ ve svobodném (smluvním) projevu vůle, se postupem doby přetransformovala do četných sporů o rozsah zásahu žalovaného do vlastnického práva žalobce k pozemku a s tím spojené výše žalobcovy ztráty. Mezi společností [právnická osoba] a žalobcem ohledně předmětného pozemku byla na počátku kupní smlouva s tím, že žalobce při podpisu smlouvy vzal na vědomí existenci nájemní smlouvy za současného přijetí stavu zatížení a vad předávaných nemovitosti u vědomí zatížení a vad nemovitostí ještě před vlastním převodem vlastnictví (prokázáno přílohou 2 – Seznam vybraných zatížení a vad nemovitostí ke kupní smlouvě ze dne 13. 5. 2010 s podpisem [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] na straně prodávajícího i kupujícího). Přesto však v době pozdější vznikla ohledně zatížení nemovitosti požárním vodovodem řada soudních sporů.

14. Zdejší soud je veden intencí sjednocení rozhodovací praxe do té míry, aby účastníky sporů dovedla k finálnímu vyřešení vzájemných rozepří. I to je důvod, pro nějž soud I. stupně postupuje v plné jednotě s rozhodovací činností svého odvolacího soudu v obdobné věci, jmenovitě rozhodnutím č.j. 22 Co 111/2018-543, na jehož závěry odkázal též Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí č.j. 23 Cdo 1701/2019-597.

15. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v rozsahu žalobcem po právu nárokovaného plnění - ve smyslu judikatury nadřízených soudů v analogické věci po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - svou povinnost dobrovolně splnil, soud žalobcův požadavek, na němž setrval i po částečném zpětvzetí žaloby, zamítl.

16. Pokud jde o příslušenství plnění, Nejvyšší soud ČR ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, dle nějž bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, ze kterého pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o.z. Výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen jej splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, avšak z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012). Podle ustanovení §1958 o.z. může věřitel požadovat splnění dluhu ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalobce požádal o splnění dluhu prostřednictvím svého zástupce. Výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 27. 12. 2016, v níž specifikoval povahu dluhu včetně jeho výše, doručil žalovanému dne 29. 12. 2016 a určil sedmidenní lhůtu k plnění, tj. do 5. 1. 2017. Jelikož je zřejmé z obrany žalovaného, že tvrzení žalobce o marném uplynutí lhůty ke splnění lhůtu je pravdivé, soud nezbylo, nežli zavázat žalobce k úhradě úroků ode dne následujícího po dni určené žalobcem dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (prokázáno výzvou k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 27. 12. 2016 s dodejkou). Neboli žalobní návrh potvrdil jen v části nároku na úrok z prodlení za dobu od uplynutí sedmého dne po doručení předžalobní výzvy do doby zaplacení částky 56.160 Kč žalobci, tj. do 30. 11. 2020.

17. Jde-li o další důkazní prostředky v rozsudku dosud necitované, soud je buď nepokládal pro rozhodnutí ve věci samé za podstatné, anebo se s nimi nezabýval pro jejich duplicitu důkazy významnějšími, o něž své rozhodnutí převážně opřel (např. znaleckými posudky k jednotkové ceně, když soud vyšel z cenových předpisů a tato skutečnost byla i mezi účastníky nesporná, z e-mailové korespondence, která se vázala k neúspěšnému mimosoudnímu jednání účastníků, formulářem bankovních výpisů ke dni 8. 12. 2020, když mezi účastníky je skutečnost úhrady částky 56.160 Kč nesporná a odpovídá tomu také úkon částečného zpětvzetí žaloby atd.).

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (neúspěch žalovaného v poměrně nepatrné části - úroky z prodlení do doby dobrovolného uhrazení částky 56.160 Kč žalobci) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných bez doložení výše hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření k žalobě, podání k ústnímu jednání) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, tedy celkem 600 Kč.