12 C 404/2021-175

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Kymlovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. et Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] za účasti: 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o žalobě podle části páté o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] tak, že [právnická osoba], a.s. je povinna žalobkyni zaplatit částku xxxxxxxxxxx Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 12.2.2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] tak, že [právnická osoba], a.s. je povinna žalobkyni zaplatit částku xxxxxxxxxx Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 27.2.2016 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit [právnická osoba], a.s. náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč, k rukám právního zástupce [právnická osoba], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit [právnická osoba], a.s. náhradu nákladů řízení ve výši 24 684 Kč, k rukám právního zástupce [právnická osoba], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 13.12.2021, doručenou soudu dne 14.12.2021, domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací], a vydání rozsudku, kterým by bylo návrhu žalobkyně uplatněnému ve správním řízení zcela vyhověno. Rozhodnutím ERU ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] byl zamítnut návrh žalobkyně, kterým se domáhala uložení povinnosti účastníkovi 1 zaplatit jí částku 14 761 122,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 12.2.2016 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení účastníka 1 a uložení povinnosti účastníkovi 2 zaplatit jí částku 12 199 275 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27.2.2016 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení účastníka 2, a bylo žalobkyni dále uloženo zaplatit oběma účastníkům náhradu nákladů správního řízení. Rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] byl zamítnut rozklad žalobkyně a bylo potvrzeno napadené rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen„ ERÚ“) a dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit oběma účastníkům náhradu nákladů rozkladového řízení.

2. Žalobkyně uvedla, že je držitelem licence [číslo] na výrobu elektřiny udělené ERÚ. Svou žalobu odůvodnila tím, že ERÚ nesprávně právně posoudil uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení účastníka 1 a účastníka 2, přičemž bezdůvodné obohacení účastníka 1 a účastníka 2 žalobkyně spatřuje v tom, že účastník 1 po žalobkyni nárokoval a žalobkyně mu zaplatila za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 (dále jen„ relevantní období“) částku představující složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (dále jen„ příspěvek na POZE“), jež však byla počítána také z tzv. lokální spotřeby, tedy z elektřiny, kterou žalobkyně vyrobila ve svých elektrárnách, avšak která nebyla předmětem přenosu. Tuto elektřinu žalobkyně spotřebovala lokálně bez využití přenosové soustavy účastníka 1, ač byla žalobkyně na přenosovou soustavu účastníka 1 napojena (dále jen„ lokální spotřeba“). Žalobkyně má za to, že účastník 1 nebyl oprávněn účtovat a nárokovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby žalobkyně, když ze zákona č. 165/2012 Sb., zákon o podporovaných zdrojích energie (dále jen„ zákon o POZE“) v tehdy účinném znění a ze zákona č. 458/2000 Sb., zákon o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen„ energetický zákon“) v tehdy účinném znění, plyne, že příspěvek na POZE měl být konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny, a tudíž příspěvek na POZE měl být hrazen pouze ve vztahu k elektřině, která byla předmětem přenosu, což lokální spotřeba není. Žalobkyně tedy žaluje účastníka 1 o vydání bezdůvodného obohacení, jež představuje příspěvek na POZE, který žalobkyně zaplatila účastníkovi 1 za relevantní období prostřednictvím [právnická osoba], a.s. ze své lokální spotřeby jako výrobce elektřiny, ke které došlo v areálu výroben připojených k přenosové soustavě (dále jen„ žalovaná částka“). Žalobkyně dále tvrdila, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017-354 (dále jen„ rozsudek POZE“) plyne, že povinnost odvádět příspěvek na POZE je povinností veřejnoprávní, materiálně se jedná o daň. Vzhledem k tomu, že výše příspěvku na POZE byla v rozhodném období stanovena na základě zákona o POZE prováděcí vyhláškou ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen (dále jen„ regulační vyhláška“), nebyla tato veřejnoprávní povinnost stanovena způsobem dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (požadavky určení okruhu povinných osob a výše veřejnoprávní povinnosti ve formě zákona), a proto povinnost odvádět příspěvek na POZE s ohledem na absenci právní úpravy neexistuje. Pokud žalobkyně účastníkovi 1 na základě absentující právní úpravy zaplatila v relevantním období příspěvek na POZE z lokální spotřeby, plnila žalobkyně bez právního důvodu a došlo k bezdůvodnému obohacení účastníka 1. Dále se žalobkyně po účastníkovi 2 domáhá vydání žalované částky snížené o příslušnou DPH, kterou po odvedení DPH převedl účastník 1 účastníkovi 2 jako konečnému příjemci příspěvku na POZE. Žalobkyně ve své žalobě označila oba účastníky řízení, neboť tito byli účastníky správního řízení včetně řízení rozkladu.

3. Účastník 1 i účastník 2 s žalobou nesouhlasili, ztotožnili se s rozhodnutími ERÚ a navrhli, aby soud žalobu žalobkyně zamítl.

4. Účastník 1 zejména nesouhlasil s výkladem právní úpravy učiněným žalobkyní, že příspěvek na POZE v relevantním období neměl být placen z lokální spotřeby. Na rozdíl od žalobkyně s odkazem na zákon o POZE a regulační vyhlášku účastník 1 dovodil, že příspěvkem na POZE měla být zatížena celková spotřeba elektřiny, tedy i lokální spotřeba, když lokální spotřeba výrobců energie byla zahrnuta v regulačním vzorci pro výpočet příspěvku na POZE, na jehož základě ERÚ vydal cenové [ustanovení právního předpisu EU] ze dne 30.11.2012 (dále jen„ cenové rozhodnutí ERÚ“), ve kterém stanovil pevnou cenu příspěvku na POZE. Závěr, že příspěvek na POZE měl zatěžovat i lokální spotřebu žalobkyně, plyne také z výkladového stanoviska ERÚ [číslo] právního stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20.6.2013. V této souvislosti účastník 1 poukázal na rozsudek POZE, v němž Nejvyšší soud dovodil povinnost provozovatelů distribuční soustavy zatížit příspěvkem na POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Účastník 1 je přesvědčen, že právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku POZE ve vztahu k provozovatelům distribuční soustavy je aplikovatelný i ve vztahu k účastníkovi 1 jako provozovateli přenosové soustavy, když oba případy jsou obdobné a soudy jsou povinny rozhodovat předvídatelně. Z výše uvedených ustanovení a dále ze smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a účastníkem 1 dne 18.12.2012, v níž se žalobkyně zavázala hradit účastníkovi 1 v souladu s cenovým rozhodnutím ERÚ cenu na krytí nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie, tj. příspěvek na POZE, přičemž cena byla stanovena jako pevná ke každé 1 MWh celkového množství elektřiny spotřebované žalobkyní v areálech výroben uvedených v příloze [číslo] smlouvy o přenosu, tj. i z lokální spotřeby žalobkyně (dále jen„ smlouva o přenosu“), účastník 1 dovozuje, že byl oprávněn od žalobkyně inkasovat žalovanou částku. Účastník 1 dále nesouhlasil s interpretací rozsudku POZE žalobkyní v tom smyslu, že příspěvek na POZE je materiálně daní, jež je nedostatečně právně zakotvena. K tomu účastník 1 uvedl, že v rozsudku POZE je uvedeno, že povinnost provozovatele distribuční soustavy plyne z energetického zákona a zákona o POZE a Nejvyšší soud výslovně uvedl, že absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem. S ohledem na aplikovatelnost závěru rozsudku POZE i na vztah účastníka 1 (jako provozovatele přenosové soustavy) a žalobkyně (jako výrobce elektřiny napojeného na přenosovou soustavu), je účastník 1 přesvědčen, že povinnost žalobkyně hradit příspěvek na POZE vyplývala ze zákona a byla stanovena v souladu s ústavním pořádkem. Účastník 1 dále uvedl, že ve věci není pasivně legitimován, protože nebyl konečným příjemcem příspěvku na POZE, ale po odvodu DPH bylo jeho veřejnoprávní povinností dle zákona o POZE a dle vyhlášky č. 439/2012 Sb., o stanovení způsobů a termínů účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny (dále jen„ vyhláška o zúčtování“) vykázat a převést příspěvek na POZE účastníkovi 2, což účastník 1 učinil. Účastník 1 se tedy přijetím žalované částky nijak neobohatil.

5. Účastník 2 rovněž nesouhlasil s výkladem právní úpravy učiněným žalobkyní a dovodil, že příspěvkem na POZE měla být v relevantním období zatížena také lokální spotřeba žalobkyně. Svůj výklad odůvodnil odkazem na regulační vyhlášku, konstrukci regulačního vzorce, cenové rozhodnutí ERÚ, výkladová stanoviska ERÚ a právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu (viz výše). Dále účastník 2 s odkazem na rozsudek POZE zdůraznil, že platba příspěvku na POZE ve formě složky ceny za přenos (a distribuci) energie je pouhou legislativní konstrukcí, jež určuje mechanismus výběru příspěvku, a z tohoto zakotvení nelze dovozovat, že by příspěvek na POZE měl být hrazen pouze z energie, jež byla předmětem přenosu (nebo distribuce). Účastník 2 dále uvedl, že pokud by měla být lokální spotřeba„ osvobozena“ od zatížení příspěvku na POZE, musela by tato výjimka být výslovně v zákoně o POZE zakotvena, když všichni účastníci na trhu s energiemi mají stejná práva a povinnosti a nemohou být bez důvodu zvýhodněni či diskriminováni. Dále účastník 2 zdůraznil, že výrobce elektřiny je oprávněn čerpat na lokální spotřebu podporu dle zákona o POZE, a bylo by proto nesmyslné, aby byla lokální spotřeba od hrazení příspěvku na POZE (který je zdrojem financování podpory) osvobozena. Účastník 2 dále poukázal na to, že v současné době již existuje jednotný náhled ERÚ a soudů na otázku hrazení příspěvků na POZE z lokální spotřeby v relevantním období, a to takový, že příspěvek na POZE se v relevantním období hradil i z lokální spotřeby (rozsudek POZE, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3635/2018 ze dne 29.4.2020, řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka], řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka], řízení vedené u Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka], řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. [spisová značka]). Nakonec také namítl, že ve sporu není pasivně legitimován, když od žalobkyně žádné plnění neobdržel. Tím, že od účastníka 1 obdržel příspěvek na POZE snížený o DPH, se nijak neobohatil, když částka přijata účastníkem 2 jako příspěvek na POZE byla vyplacena oprávněným subjektům podpory podle zákona o POZE.

6. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků, jednak na základě provedených důkazů. Současně si soud od ERÚ vyžádal zaslání správního spisu OSS [číslo] a od účastníků obdržel řadu listinných důkazů.

7. Podle § 250e odst. 2 o.s.ř. soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Ve smyslu tohoto ustanovení zákona vycházel z následujících skutečností, jež byly zjištěny správním orgánem ve správním řízení a byly podkladem pro rozhodnutí ERÚ ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací]:

8. Žalobkyně je držitelem licence na výrobu elektřiny [číslo] účastník 1 je provozovatelem přenosové soustavy a účastník 2 je operátorem trhu s elektřinou, kdy žalobkyně s účastníkem 1 uzavřela dne 18.12.2012 smlouvu [číslo] o poskytování služeb přenosové soustavy, na jejímž základě byl poskytován přenos elektřiny a zajištěny související služby, zahrnující též povinnost žalobkyně platit příspěvek na POZE. V čl. VI. odst. 3 smlouvy byla zakotvena povinnost žalobkyně k úhradě příspěvku na POZE ve výši dle cenového rozhodnutí ERÚ, tj. 583 Kč bez DPH za každou 1MWh elektřiny spotřebovanou v areálu výroben. Účastník 1 za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 vystavil žalobkyni faktury, které byly žalobkyní uhrazeny. Součástí uhrazených částek v uvedeném období je příspěvek POZE (tedy složka ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů v období od od 1.1.2013 do 1.10.2013) z lokální spotřeby elektřiny žalobkyní ve výrobnách ve výši celkem [částka]. Účastník 1 pak za vybraný příspěvek na POZE snížený o odvedené DPH převedl v částce 12 199 275 Kč účastníkovi 2. Účastníci řízení učinili nesporným, že se jednalo o smluvní vztah mezi účastníky a že před 1.1.2013 a od 1.10.2013 není sporu o výběr příspěvku na POZE za lokální spotřebu energie.

9. Rozhodnutím ERÚ ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] byl návrh žalobkyně zamítnut. ERÚ takto rozhodl s odkazem na výklad § 28 odst. 1 zákona o POZE a § 13 odst. 1 zákona o POZE učiněný Nejvyšším soudem v rozsudku POZE (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 ze dne 26.8.2019). ERÚ konstatoval, že ač je skutkový stav do jisté míry odlišný od skutkového stavu, ze kterého vycházel Nejvyšší soud v rozsudku POZE, jsou právní závěry obsažené v rozsudku POZE v dané věci plné aplikovatelné (Nejvyšší soud rozhodoval o povinnosti provozovatele distribuční soustavy ve vztahu k příspěvku na POZE, v posuzované věci je řešena obdobná povinnost provozovatele přenosové soustavy). ERÚ proto dospěl k závěru, že účastník 1 jako provozovatel přenosové soustavy měl zákonnou povinnost zatížit v relevantním období složkou ceny za distribuci příspěvkem na POZE také tzv. vlastní spotřebu žalobkyně. Účastník 1 proto žalobkyni v relevantním období účtoval příspěvek na POZE z lokální spotřeby oprávněně, v souladu se zákonem o POZE. Žalobkyni tedy nevzniklo právo žádat po účastníkovi 1 vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně účastníka 2 ERÚ uvedl, že účastník 2 nebyl bezprostředním příjemcem majetkových hodnot od žalobkyně, tudíž se na úkor žalobkyně nemohl obohatit ani teoreticky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] tak, že [jméno] [příjmení] rozklad zamítla a napadené rozhodnutí ERÚ potvrdila. Rozhodnutí Rady ERÚ o rozkladu bylo žalobkyni doručeno 18.10.2021. Proti oběma rozhodnutím ERÚ podala žalobkyně dne 14.12.2021 tuto žalobu dle části V. o.s.ř., kterou se domáhá přezkumu rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ a vydání rozhodnutí, kterým by soud vyhověl návrhu žalobkyně na uložení povinnosti účastníkovi 1 a účastníkovi 2 o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni.

10. Soud se pro rozhodnutí věci seznámil s výkladovými stanovisky, na něž účastníci odkazovali (výkladové stanovisko ERÚ [číslo] ze dne 11.7.2013, právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20.6.2013), týkajícími se dané problematiky.

11. Soud podotýká, že žalobkyně sama výše uvedené skutkové okolnosti (výši zaplaceného příspěvku na POZE z lokální spotřeby v relevantním období a objem lokální spotřeby v relevantním období) tvrdila a prokazovala a na svých tvrzeních po celou dobu řízení setrvala. Stejně tak účastníci 1 a 2 uvedené skutkové okolnosti nijak nerozporovali. Z uvedeného plyne, že předmětem řízení byla výlučně otázka právní, týkající se výkladu tehdy účinné právní úpravy ve vztahu k povinnosti platit příspěvek na POZE i z lokální spotřeby žalobkyně, tj. zda ERÚ napadenými rozhodnutími rozhodl správně, když na základě výkladu § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném v období od 1.1.2013 do 1.10.2023 zamítl návrh žalobkyně na základě právního názoru, že žalobkyně byla v relevantním období povinna hradit příspěvek na POZE také z lokální spotřeby žalobkyně, která nebyla předmětem přenosu.

12. Z tohoto důvodu a dále proto, že soud žalobu žalobkyně ve vztahu k účastníkovi 1 zamítl, se soud blíže nezabýval provedenými důkazy týkajícími se konkrétní výše zaplaceného příspěvku na POZE z lokální spotřeby žalobkyně v relevantním období a objemu lokální spotřeby žalobkyně, a stejně tak nezjišťoval, jakým konkrétním způsobem účastník 1 s vybraným příspěvkem na POZE z lokální spotřeby žalobkyně naložil (tj. zda řádně odvedl DPH a zda zbývající část příspěvku na POZE zaslal účastníkovi 2). Nad rámec výše uvedeného je třeba dodat, že povinnost k odvodu DPH plyne účastníkovi 1 jako daňovému subjektu ze zákona a případný správní postih za jeho neodvedení nese účastník 1. Otázka splnění této povinnosti není ve vztahu k výsledku řízení nijak relevantní. Dále, protože soud zamítl žalobu i ve vztahu k účastníkovi 2, se soud blíže nezabýval tím, zda a v jaké výši uhradil účastník 1 částku odpovídající příspěvku na POZE z lokální spotřeby žalobkyně (příp. sníženou o odvod DPH) účastníkovi 2, když ten není k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni povinen.

13. Shora uvedené listinné důkazy považuje soud dle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) za věrohodné, tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že provedené důkazy plně prokazují zjištěný skutkový stav a soud nemá důvodu pochybovat o skutečnostech z nich zjištěných.

14. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi účastníky není sporná základní skutková otázka, a to výše příspěvku na POZE z lokální spotřeby žalobkyně zaplacená v relevantním období žalobkyní účastníkovi 1. Žalobkyně účastníkovi 1 v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 uhradila vyúčtovanou částku celkem ve výši 14 761 122,75 Kč představující příspěvek na POZE z lokální spotřeby žalobkyně jako výrobce elektřiny v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě provozované účastníkem 1. Účastník 1 následně účastníkovi 2 na základě faktur účastníka 2 hradil v relevantním období příspěvek na POZE s tím, že jednou ze složek částek hrazených účastníkem 1 účastníkovi 2 byl i vybraný příspěvek na POZE z lokální spotřeby žalobkyně v relevantním období. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 26.2.2016 vedenou pod sp.zn. [spisová značka] žalobkyně po účastníkovi 1 in eventum účastníkovi 2 požadovala vydání zaplacené částky představující příspěvek na POZE z lokální spotřeby žalobkyně. S ohledem na to, že ve věci neměly soudy pravomoc rozhodnout, byl návrh žalobkyně postoupen k rozhodnutí ERÚ. O návrhu žalobkyně rozhodl ERÚ rozhodnutím ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] tak, že návrh zamítl. K žalobkyní podanému rozkladu [jméno] [příjmení] rozhodnutím ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] rozklad zamítla a rozhodnutí ERÚ potvrdila. Na to podala žalobkyně dne 14.12.2021 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu podle části V. o.s.ř., kterou se domáhá přezkumu napadených rozhodnutí ERÚ.

15. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů: Podle § 247 odst. 1 o s.ř., části V. musí být žaloba být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném a účinném znění (dále jen„ o.z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném v období od 1.1.2013 do 1.10.2013, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném v období od 1.1.2013 do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Podle § 98a odst. 2 písm. f) energetického zákona ve znění účinném v období od 1.1.2013 do 20.5.2014, ERÚ stanoví vyhláškou způsob regulace v energetických odvětvích, postupy pro regulaci cen a termíny a rozsah údajů předávaných držiteli licencí pro rozhodnutí o cenách, přípravu a provádění programů zvýšení energetické účinnosti, podporu a sledování energetických služeb a jiných opatření ke zvýšení energetické účinnosti. Podle § 9b regulační vyhlášky ve znění účinném v období od 5.11.2012 do 31.12.2013, Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6 k této vyhlášce. Podle přílohy [číslo] k regulační vyhlášce ve znění účinném v období od 5.11.2012 do 31.12.2013, složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, cvozki v Kč/MWh je stanovena regulačním vzorcem: kde RMESi (MWh) je plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České republice včetně odběru výrobců druhé kategorie, ostatní spotřeby provozovatele přenosové soustavy a provozovatelů distribučních soustav, lokální spotřeby výrobců a spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců, stanovené Úřadem.

16. Účastníci soudu dále předložili řadu rozhodnutí soudů a ERÚ v obdobných sporech jako je nyní projednáván.

17. Pokud jde o relevantní judikaturu vyšších soudů k této problematice, zdejší soud ve věci vycházel zejména z klíčového rozsudku POZE, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 pod sp.zn. 32 Cdo 3744/2017-354, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval povinností provozovatele distribuční soustavy vybírat v relevantním období od 1.1.2013 do 1.10.2013 příspěvek na POZE od výrobce elektřiny z jeho lokální spotřeby. Zde Nejvyšší soud uvádí:„ ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (…), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.“ Nejvyšší soud akcentoval, že provozovatel distribuční soustavy nebyl povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou příspěvek na POZE z vlastních prostředků. Z konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny, jako příjemci služeb za distribuci, kdo prostřednictvím tohoto příspěvku na POZE přidruženého k ceně za distribuci nesli náklady na financování podpory elektřiny. Zákon o POZE však těmto subjektům povinnost podílet se na nákladech na financování podpory elektřiny explicitně neuložil, přesto však o její existenci nemůže být pochyb. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů. Nejvyšší soud dovodil, že povinnost subjektů platit příspěvek na POZE plyne ze zákona o POZE a dospěl k závěru, že se jedná o veřejnoprávní povinnost, svého druhu„ odvod“ ze spotřebované elektřiny, jež nesou s ohledem na konstrukci výběru příspěvku na POZE odběratelé elektřiny. Nejvyšší soud dále s ohledem na účel zákona o POZE dovodil, že příspěvek na POZE nesouvisí s distribucí nebo přenosem elektřiny, ale se spotřebou elektřiny jako takové. Proto je smysluplný právě takový výklad zákona o POZE, že povinnost účastníka trhu s elektřinou platit příspěvek na POZE souvisí se spotřebou vyrobené elektřiny, nikoliv s tím, zda spotřebovaná elektřina byla předmětem přenosu nebo distribuce nebo byla spotřebována pouze lokálně. Nejvyšší soud závěrem odkázal také na navazující právní úpravu (novela zákona o POZE provedená zákonem č. 310/2013 Sb., účinná od 2. 10. 2013), jež výslovně zakotvila výběr příspěvku na POZE též z lokální spotřeby elektřiny, jež nebyla předmětem distribuce či přenosu.

18. S ohledem na princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů (viz. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 387/18), se soud seznámil s pravomocnými rozhodnutími soudů zabývajícími se obdobnou problematikou a v rozsahu, v jakém byla ve věci použitelná a k nim přihlédl, když z těchto rozhodnutí soud zjistil, že soudy rozhodují v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku POZE ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy vybírat od výrobce elektřiny v relevantním období příspěvek na POZE též z jeho lokální spotřeby (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.1.2022 pod č.j. [číslo jednací], rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.2022 pod 2č.j. [číslo jednací]). V této souvislosti soud poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3635/2018-188 ze dne 29.4.2020, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku POZE je závazný; shrnul, že vzhledem k tomu, že odvolací soud v této zmíněné věci právní názor Nejvyššího soudu nepřevzal a rozhodl opačně (tak že:„ provozovatel regionální distribuční soustavy nebyl v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 oprávněn zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny také vlastní spotřebu výrobců, připojených k distribuční soustavě.“), ocitlo se rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci v přímém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zaujatou v rozsudku POZE, proto právní posouzení odvolacího soudu Nejvyšší soud označil za nesprávné, a z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušil. Ohledně dalších rozhodnutí soudů, která byla účastníkem 2 předložena (např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. [spisová značka], rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. [spisová značka]), soud konstatuje, že řízení nejsou pravomocně skončena, právní názory uvedené v rozsudcích nejsou konečné.

19. Za použití výše uvedené právní úpravy na skutkový stav, ze kterého soud vycházel, soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť napadená rozhodnutí ERÚ byla správná, vydaná zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy soud nezjistil v tomto řízení žádnou zásadní skutkovou odlišnost svědčící pro možný odklon od právních názorů uvedených v rozsudku POZE (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 pod sp.zn. 32 Cdo 3744/2017-354). Na základě shora uvedeného skutkového závěru s odkazem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k právnímu závěru, že postavení provozovatele distribuční soustavy a provozovatele přenosové soustavy při výběru příspěvku na POZE jsou s ohledem na obdobný mechanismus výběru příspěvků na POZE srovnatelná. Oba provozovatelé totiž osobám, se kterými mají uzavřené smlouvy o distribuci nebo o přenosu elektřiny, účtují podle zákona o POZE a regulační vyhlášky jako složku ceny též příspěvek na POZE, jež pak následně odvádí operátorovi trhu s elektřinou. Příspěvek na POZE se však netýká úplaty za činnost dle uzavřené smlouvy, ale povinnost jej hradit a vybírat plyne přímo ze zákona o POZE bez přímé souvislosti s předmětem smlouvy (jak soud vysvětluje níže). Jediným rozdílem mezi provozovateli ve vztahu k výběru příspěvku na POZE pak je, že každý z provozovatelů vybírá příspěvek na POZE na základě smlouvy o distribuci nebo smlouvy o přenosu elektřiny. Z tohoto důvodu soud shledal shora uvedené závěry soudů (posuzující povinnost provozovatele distribuční soustavy vybírat a následně platit příspěvek na POZE) za zcela použitelné i pro povinnosti provozovatele přenosové soustavy. Soud dodává, že rozsudek POZE vycházel ve vztahu k „ druhu“ spotřebované elektřiny z obdobného skutkového stavu jako soud v této věci, když rozsudek POZE se týkal povinnosti provozovatele distribuční soustavy zatížit příspěvkem na POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, zatímco v tomto případě je řešena povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit příspěvkem na POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě.

20. Soud při posuzování oprávněnosti nároku žalobkyně vycházel primárně z konstrukce placení příspěvku na POZE v relevantním období. Provozovatel přenosové soustavy byl povinen odvádět operátorovi trhu s elektřinou příspěvek na POZE, když příspěvek na POZE byl jedním ze dvou zdrojů, z nichž pak operátor trhu s elektřinou vyplácel výrobcům elektřiny podporu podle zákona o POZE. Příspěvek na POZE hradil provozovatel přenosové soustavy operátorovi trhu s elektřinou z prostředků, které vybral od třetích osob, se kterými měl uzavřené smlouvy o přenosu elektřiny – nejednalo se jeho vlastní prostředky. Výše příspěvku na POZE byla určena regulační vyhláškou a tvořila složku ceny za přenos a distribuci elektřiny. Povinnost platit příspěvek na POZE osobami, s nimiž měl provozovatel přenosové soustavy uzavřenou smlouvu o přenosu elektřiny, osobám plynula ze zákona, nikoliv ze smlouvy o přenosu elektřiny. Za zaplacený příspěvek na POZE totiž platícím osobám nenáleželo žádné protiplnění (naopak odměna za přenos elektřiny byla soukromoprávním ujednáním stran a představovala úplatu, za níž provozovatel přenosové soustavy pro třetí osoby něco činil). Z toho plyne, že ve vztahu k placení příspěvku na POZE provozovateli přenosové soustavy nebylo vůbec relevantní, zda a jaká elektřina byla předmětem přenosu. Přenesené množství elektřiny bylo věcí soukromoprávního ujednání stran, zatímco povinnost platit příspěvek na POZE byla stanovena za zákona o POZE. To, že příspěvek na POZE tvořil složku jinak smluvní ceny za přenos elektřiny, představovalo pouhou konstrukci způsobu výběru příspěvku a nemělo na veřejnoprávní charakter této povinnosti (založené zákonem) žádný vliv.

21. Tomuto závěru odpovídá též konstrukce výpočtu příspěvku na POZE v regulačním vzorci, z něhož plyne, že příspěvek na POZE byl v relevantním období počítán z plánovaného množství elektřiny dodané zákazníkům v ČR, včetně lokální spotřeby výrobců. Pokud určitý„ druh“ elektřiny neměl být zatížen příspěvkem na POZE, regulační vzorec tento„ druh“ elektřiny výslovně vyloučil (vyloučení se týkalo elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců). Lokální spotřeba však vyloučena nebyla, naopak s ní bylo při konstrukci příspěvku na POZE počítáno.

22. Ač tedy zákon o POZE výslovně nestanoví okruh osob, které mají povinnost hradit příspěvek na POZE, a výslovně nestanoví ani„ druh“ elektřiny, jež příspěvku na POZE podléhá, z výkladu zákona o POZE a souvisejících předpisů jednoznačně vyplývá způsob a systém financování podpory výroby obnovitelné energie (elektřiny) – osoby, jež spotřebovávají elektřinu, za tuto spotřebu hradí provozovateli přenosové soustavy příspěvek na POZE (počítaný ze spotřeby elektřiny), ten následně příspěvek na POZE hradí operátorovi trhu s elektřinou a ten pak vybraný příspěvek na POZE zvýšený o dotaci ze státního rozpočtu rozděluje zpět výrobcům energie ve formě podpory na výrobu obnovitelné energie. Osobami, které spotřebovávají elektřinu, jsou jak koncoví zákazníci v ČR, tak i sami výrobci elektřiny, kteří ji spotřebovávají ve svých areálech výroben. Těmto osobám pak zákon o POZE ukládá povinnost platit příspěvek na POZE. Vzhledem k tomu, že příspěvek na POZE je konstruován ve vztahu ke spotřebované, nikoliv přenesené elektřině, není rozhodné, jaká„ část“ elektřiny byla předmětem přenosu a jaká byla spotřebována lokálně. Příspěvek na POZE je hrazen z celkové spotřeby včetně spotřeby lokální.

23. Účastník 1 jako provozovatel přenosové soustavy byl proto ze zákona o POZE povinen i oprávněn po žalobkyni požadovat v relevantním období zaplacení příspěvku na POZE také z lokální spotřeby žalobkyně a žalobkyně byla povinna účtovaný příspěvek na POZE účastníkovi 1 hradit. Nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že absence právního důvodu je podstatným znakem bezdůvodného obohacení, žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí.

24. Soud se dále zabýval argumentem účastníka 1, že ve věci není pasivně legitimován. Soud se s tímto argumentem účastníka 1 neztotožňuje. Soud má za to, že přijetím příspěvku na POZE od žalobkyně došlo v majetkové sféře účastníka 1 k obohacení. To, že tyto prostředky byly následně převedeny účastníkovi 2, neznamená, že by se účastník 1 neobohatil. Účastník 1 byl na základě zákona o POZE subjektem vztahu s žalobkyní a byl oprávněn po žalobkyni příspěvek na POZE požadovat. Zároveň byl účastník 1 dle zákona o POZE subjektem vztahu s účastníkem 2, jemuž měl účastník 1 povinnost odvádět příspěvek na POZE snížený o odvedenou DPH. Kdyby žalobkyně příspěvek na POZE účastníkovi 1 neuhradila, mohl by se dlužné částky za žalobkyní domáhat právě jen účastník 1 (nikoliv účastník 2). Účastník 1 tedy ve vztahu s žalobkyní vystupoval jako subjekt práv a povinností. Pokud bylo účastníkovi 1 ze strany žalobkyně něčeho plněno, došlo k jeho obohacení. Jak ale soud uzavřel výše, obohacení účastníka 1 nebylo bezdůvodné, ale naopak zákonem předpokládané.

25. Z výše uvedeného též plyne závěr, že účastník 2, jenž nebyl subjektem vztahu s žalobkyní, není ve věci pasivně legitimován, protože se nemohl na její úkor nijak obohatit. Pokud účastník 2 namítal, že není pasivně legitimován v tomto řízení, tak tomu nelze přisvědčit, neboť podle ust. § 250a odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.

26. Soud doplňuje, že žalobkyně také argumentovala tím, že povinnost hradit příspěvek na POZE nebyla uložena v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Aniž by se soud zabýval otázkou, zda je příspěvek na POZE skutečně materiálně daný, soud dospěl k závěru, že povinnost hradit příspěvek na POZE je stanovena na základě zákona. K tomuto soud odkazuje jednak na výklad Nejvyššího soudu v rozsudku o POZE, kde Nejvyšší soud dovodil, že se sice jedná o veřejnoprávní povinnost, svého druhu odvod za spotřebovanou elektřinu, nicméně základ povinnosti osob, jež spotřebovávají elektřinu, platit příspěvek na POZE plyne přímo z ust. § 28 zákona o POZE, jednak na samotný výklad čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V čl. 11 odst. 5 Listiny je uvedeno, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. To ovšem neznamená, že daně a poplatky musí být uloženy jenom ve formě zákona. Pokud by to chtěl zákonodárce takto zúžit, použil by formulaci uvedenou např. v čl. 4 odst. 2 Listiny, kde je stanoveno, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Tuto formulaci však zákonodárce v čl. 11 odst. 5 Listiny nepoužil. Soud má proto za to, že pokud základní parametry povinnosti hradit příspěvek na POZE plynou ze zákona (okruh osob, předmět, ze kterého je příspěvek na POZE hrazen a postup stanovení příspěvku na POZE), mohou být ostatní konstrukční prvky povinnosti hradit příspěvek na POZE stanoveny prováděcím předpisem.

27. S ohledem na výše uvedené právní posouzení rozhodl soud výrokem I. a II. tak, že návrh žalobkyně zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal účastníkovi 1, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 570 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. d), § 6 odst. 1 a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) a dle § 137 odst. 3 o.s.ř., z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 3 100 Kč za písemné podání ze dne 4.5.2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 100 Kč za písemné podání ze dne 23.9.2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 1.11.2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 31.1.2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., to vše včetně 5 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč v částce celkem 1 500 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 000 Kč ve výši 3 570 Kč, kterou je zástupce žalované povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalované a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal účastníkovi 2, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 684 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. d), § 6 odst. 1 a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) a dle § 137 odst. 3 o.s.ř., z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 3 100 Kč za písemné podání ze dne 3.5.2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 100 Kč za písemné podání ze dne 23.9.2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 100 Kč za písemné podání ze dne 18.1.2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 1.11.2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 31.1.2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., to vše včetně 6 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč v částce celkem 1 800 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 400 Kč ve výši 4 284 Kč, kterou je zástupce žalované povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalované a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

Poučení