12 C 404/2023 - 99

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Daniely Kulíkové a přísedících Miloslavy Blažkové a JUDr. Magdaleny Tlusté ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 1) určovací žaloba, 2) žaloba o omluvě takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud určil, že a) žalobce jakožto zaměstnanec žalovaného ze své pracovní pozice právník [právnická osoba] v [Anonymizováno] profesně nepochybil v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu škody žalovanému společností [právnická osoba]., IČ: [Anonymizováno], sídlem [adresa], vedeného Okresním soudem v Liberci pod spisovou značkou [spisová značka], neboť nemohl s přihlédnutím ke všem (nejen jemu) známým okolnostem předvídat výsledek řízení, jež vedlo k zastavení odvolacího řízení pro nezaplacený soudní poplatek, neboť poplatek byl soudem chybně stanoven a tímto i na podnět žalobce jménem města [adresa] nebyl zrušen ke dni zániku dohody o pracovní činnosti, a b) žalobce jakožto zaměstnance žalovaného ze své pracovní pozice právník [právnická osoba] v [Anonymizováno] profesně nepochybil v řízení o náhradu škody způsobené žalovanému při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]., jednateli [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa] [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa], vedeného Okresním soudem v Litoměřicích pod spisovou značkou [spisová značka], neboť k zastavení odvolacího řízení došlo pro zpětvzetí odvolání [Anonymizováno] [adresa], které si tak úhradu nákladů řízení žalovaným jednatelům zavinilo samo, se zamítá.

II. Žaloba, aby soud stanovil žalovanému povinnost zaslat žalobci ve lhůtě tří dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „[adresa] se omlouvá svému bývalému zaměstnanci panu [tituly před jménem] [jméno FO], že jej dne 9. září 2020 tajemník [Anonymizováno] [Anonymizováno] pan [právnická osoba] ve své kanceláři nepravdivě nařknul z profesního (pracovního) selhání ve věci řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu škody žalovanému společností [právnická osoba]., IČ: [Anonymizováno], sídlem [adresa], vedeného Okresním soudem v Liberci, a v řízení o náhradu škody způsobené žalovanému při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., jednateli [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa] [jméno FO], (tehdy) bytem [adresa], vedeného Okresním soudem v Litoměřicích“, s tím, že žalovaný je povinen předmětnou omluvu zveřejnit na svých internetových stránkách po dobu 30 dní ode dne nabytí právní moc rozhodnutí tak, aby byla po uvedenou dobu tato omluva vidět jejich na úvodní stránce, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce žalovaného náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení, po odmítnutí části nároku (usnesení ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka]), byl požadavek žalobce na určení, že jako zaměstnanec žalovaného ze své pracovní pozice právníka profesně nepochybil v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu škody žalovanému společností [právnická osoba]., IČO [Anonymizováno], vedeného Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „řízení OS v Liberci“), dále, že nepochybil v řízení o náhradu škody způsobené žalovanému při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].o[Anonymizováno], jednateli [jméno FO] a [jméno FO], vedeného Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „řízení OS v Litoměřicích“), kdy žalobce se současně domáhá uložit žalovanému povinnost k veřejné omluvě žalobci ve znění dle výroku II. tohoto rozsudku. K odůvodnění návrhu žalobce uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 23. 1. 2017 dohodu o pracovní činnosti s výkonem práce „Referent odboru tajemníka kanceláře – právník“. Žalovaný dal dne 9. 9. 2020 žalovanému výpověď z předmětné dohody s výpovědní lhůtou do 14. 12. 2020 s tím, že při osobním předání výpovědi v kanceláři tajemníka [právnická osoba] v [Anonymizováno] panem [právnická osoba] bylo žalobci tajemníkem sděleno, že důvodem výpovědi jsou jeho pochybení při dvou soudních sporech, které žalobce v zastoupení žalovaného vedl, kdy žalobce měl žalovanému způsobit také škodu. Proti výpovědi dohody o pracovní činnosti stran žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou ke zdejšímu soudu, která byla v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] zamítnuta. Žalobce uvedl, že v obou sporech jednal s odbornou péčí a je názoru, že v řízení OS v Liberci jeho způsob podané žaloby a vedení řízení nezapříčinilo statisícové vydání městu, jak mu bylo kladeno za vinu tajemníkem a ani nijak nepochybil ani v řízení OS v Litoměřicích, pokud jednal v souladu s vůlí žalovaného. Pochybení, která byla žalobci kladena stran žalovaného za vinu z titulu výkonu jeho práce se nezakládají na pravdě a žalobce se cítí velmi dotčen uvedenými nařčeními, trápí se jimi, cítí se pokořený nepravdivými tvrzeními, vnímá to jako hanu. Při hledání zaměstnání měl problémy, neboť když se ucházel o zaměstnání, ptali se jej potencionální zaměstnavatelé, proč skončil ve svém posledním zaměstnání, což bylo pro žalovaného frustrující, neboť měl na výběr ze tří možnosti – říct pravdu, zalhat nebo neuvést žádný důvod. Každá z možností ale byla spojena s tím, že si to potencionální zaměstnavatel ověří, proto žalobce uváděl vždy pravdu, tedy uváděl, co mu žalovaný kladl za vinu a snažil se novému zaměstnavateli vysvětlit věc ze svého úhlu pohledu. Žalobce se proto žalobou domáhá toho, aby bylo veřejně soudem osvědčeno, že žalovanému, jako bývalému zaměstnavateli, nezpůsobil žádnou škodu, přičemž tím, že byl nařčen z toho, že škodu způsobil porušením jeho pracovní povinnosti se žalovaný dotkl osobní cti žalovaného. Tajemník [právnická osoba] nařčení následně zopakoval dne 24. 9. 2020 před starostou města [tituly před jménem] [jméno FO] a ačkoliv nebylo zveřejněno, dozvěděli se to zaměstnanci (kolegové) a než žalobce vyklidil kancelář, vnímal, že se na něj mnozí dívají „jinak“, a proto požaduje omluvu veřejnou.

2. Žalovaný na svou obranu uvedl, že tvrzenými skutečnosti nedošlo ani nemohlo dojít k narušení práva na vážnost a čest žalobce. Žalovaný nikdy v minulosti nezveřejnil o žalobci žádné informace týkající se tvrzených úspěchů či neúspěchů při výkonu pracovní činnosti. V souvislosti s ukončením pracovního poměru s žalobcem tajemník s žalobcem absolvoval osobní rozmluvu, při které nebyla přítomna další osoba a v rámci této rozmluvy tajemník sdělil žalobci své výtky k vykonávané práci, resp. pohnutky, které vedly žalovaného k ukončení pracovního poměru s žalobcem. Žalovaný zdůraznil, že sdělené výtky byly pro ukončení pracovní činnosti zcela irelevantní a postupoval tak pouze ve snaze přivést žalobce k zamyšlení nad způsobem vedení některých sporů a žalovaný touto formou pouze vyjádřil nesouhlas s prosazováním právních názorů v situaci, kdy žalovanému hrozí povinnost k úhradě nákladů soudních sporů řádově ve stovkách tisíc korun. V průběhu řízení žalovaný doplnil, že na žalobce nepodával žádnou žalobu.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předání výpovědi dne 9. 9. 2020 byl přítomen pouze žalobce a tajemník [právnická osoba] v [Anonymizováno] [právnická osoba] /nesporné tvrzení na č. l. 72rub spisu – protokol z ústního jednání soudu dne 6. 8. 2024/.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Podstatným obsahem spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] se zejména podávají tyto skutečnosti podstatné pro toto řízení: Žalobce dne 15. 2. 2021 podal návrh, kterým se po žalovaném domáhal povinnosti doplnit výpovědní důvody a dovolával se neplatnosti výpovědi z dohody o pracovní činnosti ze dne 9. 9. 2020, kterou stran žalovaného byla vypovězena dohoda o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017. Dohoda o pracovní činnosti byla uzavřena mezi žalovaným na straně zaměstnavatele a žalobcem na straně zaměstnance. Předmětem dohody bylo provedení práce na pozici referenta odboru kanceláře tajemníka úřadu – právník a byla uzavřena na dobu neurčitou počínaje dnem 1. 2. 2017. Dle obsahu výpovědi pracovněprávní vztah zanikl ke dni 14. 12. 2020. Žalobní nároky byly rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka] zamítnuty. Dovolání podané žalobcem v této věci bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] odmítnuto /viz obsah spisu sp. zn. [spisová značka] - žaloba na č. l. 1-9 spisu, dohoda o pracovní činnosti na č. l. 12-13 spisu, výpověď dohody o pracovní činnosti na č. l. 64 spisu, protokol o jednání ze dne [datum] na č. l. 61-63 spisu, rozsudek zdejšího soudu na č. l. 75-76 spisu, protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l 93 spisu, rozsudek Krajského soudu v Praze na č. l. 101-103 spisu, usnesení Nejvyššího soudu na č. l. 126-128 spisu/.

6. Obsahem usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], II. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] se podává, že žalobce ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka] a navazujících rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní stížnost byla odmítnuta s tím, že ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si zásah Ústavního soudu /viz usnesení Ústavního soudu na č. l. 15-16 spisu/.

7. Obsahem e-mailové komunikace mezi žalobcem a tajemníkem městského úřadu a starostou města [adresa] ze dne 9. 9. 2020, 24. 9. 2020 a 25. 9. 2020 se podává, že žalobce dne 9. 9. 2020 žádal tajemníka o doplnění výpovědních důvodů a o schválení podání odvolání ve věci řízení Okresního soudu v Litoměřicích. Tajemníkovi a zástupci žalovaného žalobce zaslal analyzovaná rozhodnutí. Tajemník reagoval tak, že zprávu bere na vědomí. Žalobce následně dne 24. 9. 2020 přeposlal e-mail adresovaný tajemníkovi ze dne 9. 9. 2020 starostovi a upozornil jej, že pokud dá příkaz ke zpětvzetí, vznikne žalovanému povinnost uhradit náklady řízení neprávem přiznané v řízení Okresního soudu v Litoměřicích. Dále žalobce přeposlal starostovi e-mail od tajemníka, ve kterém uvádí, že žádost ze dne 9. 9. 2020 bere na vědomí s tím, že nechápe, proč se tajemník cítí dotčeně, když mu do 19. 9. žádný pokyn nedal. E-mailem adresovaným tajemníkovi dne 24. 9. 2020 v 10:39 hod pak žalobce žádal tajemníka o doplnění výpovědních důvodů, kdy tento svůj slib tajemník za přítomnosti starosty odmítl splnit. E-mailem ze dne 25. 9. 2020 adresovaným tajemníkovi a starostovi žalobce reaguje na pokyn ke zpětvzetí odvolání, které podle nich učinil svévolně a bez vědomí žalovaného/viz e-mailová komunikace na č. l. 44-47, 80 spisu/.

8. Obsahem výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], starosty města [adresa], statutárního zástupce obce, se podává, že spolupráce s žalobcem stran žalovaného byla ukončena výpovědí dohody o pracovní činnosti, ale na podrobnosti si s odstupem času nepamatuje. Vzpomíná si, že se o důležitých záležitostech radí s tajemníkem a že výpověď byla podána na základě výsledků několika sporů. Vzpomíná si, že byl u jednání s žalobcem, jehož předmětem byla výpověď. Na tomto bylo žalobci sděleno, že dostal výpověď na základě soudu v Litoměřicích a Liberci. Toto jednání bylo za zavřenými dveřmi, nikdo jiný u toho nebyl a nikdo nepořizoval žádný záznam. Důvody výpovědi nikomu jinému nesděloval. K řízení u Okresního soudu v Liberci si vzpomíná, že souhlasil se závěry soudu a že žalobce tam vypočítával nějakou hypotetickou výši škody. Jednalo se o pronájem reklamní plochy firmou [Anonymizováno]. Na řízení Okresního soudu v Litoměřicích si nepamatuje, ani zda dal pokyn ke zpětvzetí odvolání. Vzpomíná si matně, že šlo o realizaci [Anonymizováno] ulice, cyklostezky, chodníku /viz výslech v rámci jednání dne [datum] na č. l. 83-85 spisu/.

9. Obsahem výslechu svědka [právnická osoba], tajemníka městského úřadu [adresa], se podává, že žalobce zná od jeho nástupu jako pracovníka úřadu. Jeho pracovní poměr byl založen na základě dohody o pracovní činnosti a skončil výpovědí dohody ze strany žalovaného bez uvedení důvodu. Při předávání výpovědi nebyl přítomen nikdo další. Žalobce se svědka dotazoval na důvody výpovědi. Svědek žalobci sdělil, že důvody v písemném vyhotovení výpovědi uvedené nejsou, protože uvedeny v tomto případě být nemusí, ale svědek žalobci důvody sdělil ústně. Nemyslí si, že by žalobce byl někdy nařčen z neodbornosti, natož veřejně. Myslel si, že by žalobci mohlo poskytnout náměty k zamyšlení nad jeho prací, když mu sdělí důvodem jako příklad schopnost žalobce zvážit procesní ekonomii sporů. Také se stávalo, že ačkoliv žalobce měl působit jako „servisní“ osoba v oblasti práva, tak kolegové po konzultaci s ním nedokázali z jeho projevů rozpoznat, jak mají v daných věcech dále postupovat. Posouzení reality žalobce při vedení sporů byla taková, že žalovaný jako zaměstnavatel žalobce považoval za vhodné pracovní poměr ukončit. Svědek uvedl, že neposuzoval právní odbornost žalobce, ale ze své pozice posuzoval podle svého nejlepšího svědomí a vědomí výsledky jeho práce. Svědek potvrdil, že žalobce požadoval písemné doplnění výpovědních důvodů. O důvodech směřujících k výpovědi s nikým dalším kromě starosty nemluvil. K dotazu na tvrzenou procesní ekonomii svědek uvedl, že podle jeho laického názoru, žalovaný musí hájit své zájmy v kontextu všech dalších relevantních okolností, kterými jsou i náklady sporu. K řízení v kauze „[Anonymizováno]“ svědek uvedl, že se mělo jednat o užívání plakátovacích ploch v rozporu se smlouvou. Na kauzu „[Anonymizováno] a [Anonymizováno]“ si vzpomíná velmi matně, nechtěl spekulovat. Svědek uvedl, že si nepamatuje na obsah předložených e-mailů založených ve spise. V obecné rovině uvedl, že se snaží číst všechny e-maily, ale na dotazované si přesně nevzpomíná. Ani si nevzpomíná, zda dal pokyn ke zpětvzetí odvolání, ale spíše ano. K dotazu, zda jednáním žalobce žalovanému vznikla škoda svědek uvedl, že si nemyslí, že na to existuje jednoznačná odpověď, musel by si věc důkladně prostudovat a poradit se s právníky. Uvedl, že celý stav těch kauz nebyl jednoduchý a jejich výsledek byl nejistý. Postupy žalobce ale nebyly optimální pro žalovaného. K obsahu jednání s žalobcem dne 9. 9. 2020 doplnil, že si nepamatuje, zda mu byly vytýkány konkrétně kauzy, o kterých hovoří žalobce, pokud mu ale nějaké kauzy vytýkány byly, tak to bylo použito jako příklad práce žalobce pro žalovaného. Svědek si nepamatoval, zda bylo žalobci konkrétně vytýkáno, že žalovaný musel uhradit 600 000 Kč v kauze „[Anonymizováno]“ ani zda žalovaný musel uhradit náklady řízení ve věci „[Anonymizováno] a [Anonymizováno]“. Svědek si ani nepamatoval, zda byl stran žalobce upozorňován na následky spojené s podáním zpětvzetí v kauze „[Anonymizováno] a [jméno FO]“, ani na další dotazované podrobnosti k oběma kauzám. Svědek uvedl, že o sdělení výpovědních důvodů požádal žalobce a nepamatuje si, že by žalobci slíbil jejich doplnění. Práci žalobce svědek nekritizoval veřejně /viz výslech svědka v rámci jednání dne [datum] na č. l. 85-88 spisu/.

10. Na základě provedeného dokazování a nesporným tvrzením účastníků soud dospěl k těmto skutkovým závěrům: Mezi žalobcem a žalovaným existoval od 23. 1. 2017 do 14. 12. 2020 pracovně právní vztah založený dohodou o pracovní činnosti, na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovaného práci na pozici právníka. Pracovní poměr byl ukončen výpovědí ze strany žalovaného bez uvedení důvodu, která byla žalobci předána dne 9. 9. 2020 tajemníkem [právnická osoba] v [Anonymizováno]. Tajemník v této souvislosti žalobci sdělil, jaké pohnutky žalovaného k podání výpovědi vedly. Téhož dne žalobce žádal tajemníka o písemné doplnění důvodů výpovědi. Následně, před faktickým ukončením pracovněprávního vztahu, proběhla schůzka mezi jím, tajemníkem a starostou žalovaného, v jejímž rámci se také řešila výpověď daná žalobci. Důvodem výpovědi byl zejména postup žalobce v právních věcech žalovaného, se kterým se žalovaný neztotožňoval.

11. Podle § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

12. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

13. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

14. Podle § 82 odst. 1 OZ člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

15. Podle § 2951 odst. 2 OZ se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

16. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. Vážnost a čest, jejichž ochrany se žalobce domáhal, jsou stránky lidské osobnosti chráněné osobnostními právy, která jsou ústavně garantována, přičemž podmínky pro jejich výkon a ochranu jsou svěřeny do oblasti občanského práva. Osobnost člověka jako předmět soukromých práv pak v tomto smyslu zahrnuje vše, čím se člověk projevuje navenek ve vztahu ke svému okolí, a to jak po stránce fyzické, tak po stránce duchovní a duševní. Základní právo na čest a vážnost se uplatňuje ve sféře soukromé a sféře sociální (sféře společenské, občanské a profesionální). Ve sféře soukromé jde o ochranu soukromí, kdy zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. Jinými slovy, v této sféře zpravidla platí naprosté informační sebeurčení. Sféra sociální reflektuje sociální povahu základních práv, resp. odráží fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace, přičemž skrze své chování, nebo skrze své samotné bytí ovlivňuje ostatní členy společenství. V této sféře již neplatí naprosté informační sebeurčení, tedy do této sféry lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu. Sociální sféry tak mohou být narušeny proporcionálními zásahy veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, IV. ÚS 23/05). Předmětem ochrany osobnosti podle OZ tedy není pouze občanská čest v užším slova smyslu, nýbrž i čest člověka v odborných kruzích, ve kterých je svojí činností znám. Proto i zásah objektivně dehonestující profesní čest osoby (i v podnikatelské sféře) je způsobilý snížit její vážnost ve společnosti a dotknout se její osobnosti (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1310/2005).

18. Zásah do cti a vážnosti osoby se projevuje v ohrožení či poškození dobrého jména člověka u jiných osob a v ohrožení jeho postavení a uplatnění ve společnosti. OZ pak ochranu osobní cti poskytuje výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, kdy není rozhodné, zda k újmě skutečně došlo (postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit), (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007). Jinými slovy k zásahu do osobnosti člověka může dojít i v případě, že závadné tvrzení bylo sice vysloveno neveřejně, ale na veřejnost se dostalo nebo je dáno objektivní nebezpečí, že se na veřejnost dostane. Při posouzení, zda zveřejnění informace bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je pak třeba vzít v úvahu i to, zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak soukromou informaci obdrží (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).

19. V případě tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv je pak nezbytné vždy zkoumat intenzitu tvrzeného porušení osobnostního práva a musí existovat příčinná souvislost mezi zásahem a porušením osobnostní sféry. Jinými slovy, ačkoliv k zásahu od práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění, každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Neoprávněný zásah je dán pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením existuje příčinná souvislost a zásah přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou v demokratické společnosti nelze tolerovat (viz. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, I. ÚS 156/99).

20. Prostředky ochrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv jsou pak taxativně definovány v § 82 OZ, podle kterého se poškozený může domáhat ochrany svých práv žalobou negatorní nebo restituční. Ačkoliv se jedná o výčet taxativní, OZ v § 2951 umožňuje se ochrany domáhat i tzv. žalobou satisfakční, a to ve spojení s § 2956 OZ, podle kterého vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

21. V poměrech projednávané věci, soud po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl předně k závěru, že neshledává naléhavý právní zájem žalobce na určení dle výroku I. tohoto rozsudku. Soud je názoru, že § 82 OZ neumožňuje domáhat se ochrany osobnostních práv určovací žalobou, tedy domáhat se konstatování (určení) nepravdivosti výroku či neoprávněnosti zásahu. I pokud by soud připustil (s ohledem na neustálenou soudní praxi), že v případě ochrany osobnostních práv by bylo možné dovodit přípustnost určovací žaloby, tak má za to, že v posuzovaném případě požadované určení nemá satisfakční účinky, neboť nesměřuje na docílení satisfakce, resp. zadostiučinění, ale požaduje určení, že žalobce nepochybil. Uplatněný nárok žalobcem je tak dle své povahy žalobou určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. s nutností průkazu existence naléhavého právního zájmu na určení. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. V posuzované věci však nejde o určení právního poměru nebo práva dle § 80 o. s. ř. a nadto žalobce ani neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a proto soud žalobu v této části zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

22. Ve vztahu k návrhu žalobce, kterým se domáhal po žalovaném veřejné omluvy, soud dospěl k závěru, že ani v této části není žaloba důvodná. Podle žalobce mělo dne [datum], při předání výpovědi žalobci, dojít ze strany tajemníka [právnická osoba] v [Anonymizováno] k nepravdivému nařčení z profesního selhání žalobce. Účastníci učinili nesporným, že tohoto jednání nebyla účastna jiná osoba. Tajemník k obsahu jednání uvedl, že žalobci vytkl postup při zastupování žalovaného. Žalobce dále dovozuje, že tajemníkem byl nařčen i v přítomnosti starosty žalovaného. Na základě provedeného dokazování však soud dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci nelze ani dovodit splnění základní podmínky k poskytnutí ochrany, tedy že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, který by byl objektivně způsobilý porušit nebo ohrozit osobnost člověka. Co přesně bylo obsahem předmětného jednání dne 9. 9. 2020, případně následného jednání za přítomnosti starosty, resp. co přesně kdo a komu sdělil, nebylo v řízení prokázáno, a kromě provedených výslechů, které do věci jasno nevnesly, žalobce k prokázání svého tvrzení jiný důkaz nenavrhl. Nuance v tvrzení účastníků předmětných schůzek, jsou dle soudu dány rozdílnou optikou nazírání na průběh popisovaných událostí a mají zřetelně subjektivní podtext. Soud pak dospěl k závěru, že ačkoliv obě strany sporu obsah předmětných jednání vnímaly subjektivně jinak, v průběhu předmětných jednání byly žalobci jako zaměstnanci vytknuty žalovaným jako zaměstnavatelem postupy, se kterými se žalovaný neztotožnil. Pod ochranu před neoprávněným zásahem do osobnostních práv ve smyslu § 82 OZ podle názoru soudu ale nelze subsumovat běžné výtky zaměstnavatele vůči zaměstnanci, pokud jejich intenzita nepřesahuje přípustnou mez. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalobce může subjektivně výtky vnímat úkorně.

23. V projednávané věci nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že obsah předmětného jednání, kterého se žalobce dovolává, nebyl pronesen veřejně a s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, dovozovat hypotetickou možnost zveřejnění by v daném případě bylo zcela spekulativní. Pakliže sám žalobce tvrdí, že nařčení z profesního selhání nebylo zveřejněno, nemohlo objektivně dojít ani k ohrožení jeho pověsti, cti a vážnosti. Pro úplnost soud uvádí, že sdělení výtek k práci žalobce před starostou nelze považovat za zveřejnění. Starosta jako statutární orgán žalovaného, jehož zájmy měl ze své pracovní pozice hájit žalobce, z titulu svého postavení zaměstnavatele (viz dohoda o pracovní činnosti na č. l. 12 spisu sp. zn. [spisová značka]) nemůže být chápán jako osoba, která by neměla mít informaci o nespokojenosti tajemníka úřadu s jeho prací.

24. Jelikož soud nevzal za prokázané, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, žalobu v této části zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

25. Pro úplnost soud uvádí, že jako nadbytečný zamítl návrh provést k důkazu obsah spisového materiálu ve věci vedené Okresním soudem v Liberci sp. zn. [spisová značka] a ve věci vedené Okresním soudem v Litoměřicích sp. zn. [spisová značka], neboť tyto důkazy by nemohly s ohledem na hodnocení v nyní projednávané věci rozhodnutí soudu zvrátit. Soud také zamítl návrh na vyžádání si u OS v Liberec informaci o tom, kolik a kdy žalovaný zaplatil soudní poplatek ve věci OS v Liberci a aby byl žalovaný vyzván ke sdělení, zda žalovaný uhradil náklady řízení ve věci OS v Litoměřicích, neboť tyto informace nejsou nijak významné pro posouzení uplatněného nároku, který byl předmětem nyní probíhajícího řízení.

26. K námitce podjatosti uplatněné žalobcem v průběhu jednání před soudem dne [datum] soud uvádí, že námitka byla vznesená neurčitě a nekonkrétně. Žalobce podjatost celého soudu dovozuje z obsahu zaslechnuté části rozhovoru mezi statutárním zástupcem žalovaného a jeho zástupcem, v jehož rámci mělo být stran zástupce žalovaného sděleno, že budou následovat závěrečné řeči. Toto se odehrálo v době, kdy soud přerušil jednání za účelem porady senátu ke zhodnocení provedeného dokazování a o dalším postupu ve věci. Ze zaslechnutého obsahu sdělení tak žalobce nemá důvěru v soud a má pochybnosti o tom, že nejde o domluvené jednání. Dále podjatost soudu dovozuje z toho, že zdejším soudem již bylo rozhodováno (myšleno zřejmě řízení sp. zn. [spisová značka]) a bylo by s podivem, kdyby soud rozhodl opačně. Předně je třeba v této souvislosti uvést, že námitku podjatosti nelze podat proti soudu jako instituci, ale pouze proti jednotlivým soudcům (přísedícím), kdy obligatorní náležitostí námitky podjatosti je označení soudce (soudců), proti kterému námitka směřuje, uvedení důvodů, ze kterých je podjatost toho kterého konkrétního soudce dovozována a označení důkazů, jimž tvrzené skutečnosti mohou být prokázány (§ 15a odst. 3 o. s. ř.). Soudce a přísedící pak mohou být vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§ 14 odst. 1 o. s. ř.), přičemž důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). V posuzovaném případě nesměřovala námitka podjatosti proti konkrétnímu soudci ani proti konkrétním přísedícím. Pouhý subjektivní názor žalobce, že řízení se nevyvíjí tak, jak si žalobce představuje, pak nemůže objektivně směřovat k závěru o důvodnosti vznesené námitky podjatosti. K pochybnostem o nestranném vedení řízení pak soud uvádí, že předsedkyně senátu před faktickým přerušením jednání, za účelem porady senátu ke zhodnocení věci a k dalšímu postupu (za účasti obou účastníků v jednací síni), účastníky informovala, že předpokládá další postup po přerušení, a to takový, že podá poučení ve smyslu § 119a o. s. ř. a že věc bude vedena k závěrečným návrhům (záznam z jednání v čase nahrávky 1:45:15 – 1:45:50). Na základě uvedeného soud námitku podjatosti posoudil jako nedůvodnou a vzhledem ke skutečnosti, že námitka byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, soud věc nepředložil svému nadřízenému soudu (§ 15b odst. 1, 2 o. s. ř.).

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně zcela úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 16 940 Kč, kdy tato výše sestává z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z 5 úkonů právní služby ve věci (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k věci samé, účast na jednání dne 6. 8. 2024 a dne 14. 10. 2024 – přesahující 2 hodiny), náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 za 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 2 940 Kč. Jejich zaplacení soud žalobci uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení