12 C 410/2023 - 75

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci žalobkyně: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. Jáchymem Petříkem sídlem Plzeňská 3350/18, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] o zaplacení 39 543,35 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni: a) částku ve výši 22 831,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 831,84 Kč od 8. 11. 2022 do zaplacení, b) náhradu nákladů řízení v částce 664,16 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Jáchyma Petříka, vše v měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 045,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 577,13 Kč od 25. 10. 2022 do 7. 11. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 745,29 Kč od 8. 11. 2022 do 15. 11. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 045,29 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, částky 2 334,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 334,50 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, částky 1 679,90 Kč, částky 151,82 Kč a částky 1 500 Kč, zamítá.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 39 543,35 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou s žalobkyní uzavřel dne 11. 1. 2020 a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 13,7 % ročně a společně s úvěrem jej splácet v měsíčních splátkách po 1 022,27 Kč (poslední splátka ve výši 1 405,91 Kč), splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje 20. 2. 2020; celková částka k uhrazení byla sjednána ve výši 73 987,08 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek ke dni 25. 3. 2022 splatným v celém rozsahu. Prodlením žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvního úroku (kapitalizován částkou 2 334,50 Kč ke dni zesplatnění a dále kapitalizován částkou 151,82 Kč ke dni 24. 10. 2022), zákonného úroku z prodlení (kapitalizován částkou 1 679,90 Kč) a poplatků v celkové výši 1 500 Kč dle sazebníku žalobkyně. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil 27 168,16 Kč. Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o úvěr ze dne 11. 1. 2020, jeho žádost žalobkyně hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd., dále vycházela z příjmu žadatele, který byl doložen výpisem z běžného účtu žalovaného. V tomto případě žalobkyně ve schvalování počítala s měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, který žalovaný uvedl v žádosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dále žalobkyně porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6 660,10 Kč.

2. Žalovaný k žalobou uplatněnému nároku při jednání dne 20. 12. 2023 uvedl, že předmětnou smlouvu s žalobkyní v roce 2020 uzavřel a obdržel od žalobkyně 50 000 Kč s tím, že v době čerpání úvěru byl na dlouhodobé neschopence asi 8 měsíců, byl nemocný se zády. Po ukončení pracovní neschopnosti pak dostal od zaměstnavatele výpověď. Požádal o splátkový kalendář a navrhl splátky 3 000 Kč měsíčně.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne 11. 1. 2020 uzavřít smlouvu o úvěru. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 13,7 % v měsíčních splátkách po 1 022,27 Kč (poslední splátka ve výši 1 405,91 Kč); celková částka k zaplacení činila 73 987,08 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 2020). Dne 11. 1. 2020 žalobkyně zaslala žalovanému na účet č. [č. účtu] částku ve výši 50 000 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu). Dne 27. 3. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 25. 3. 2022 a vyzvala ho k úhradě zbývající částky ve výši 43 512,67 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 27. 3. 2022). Dne 31. 10. 2022 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne 31. 10. 2022 včetně podacího lístku).

5. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

24. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko žádost o úvěr, vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti, výpis z běžného účtu, vyjádření [právnická osoba], vyjádření [právnická osoba]. Dle údajů uvedených ve formuláři žádosti o úvěr byl žalovaný svobodný, bydlel ve vlastním domu/bytu, byl zaměstnán jako dělník/řemeslník a jeho čistý měsíční příjem činil 20 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc prosinec 2019 až leden 2020 žalobkyně zjistila, že žalovaný obdržel příjem z dávky nemocenského pojištění za měsíc listopad a prosinec 2019 v celkové výši 34 709 Kč, tedy jeho příjem činil nikoliv 20 000 Kč měsíčně ale 17 354,50 Kč. Z vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti, vyjádření [právnická osoba], vyjádření [právnická osoba]. žalobkyně zjistila, že žalovaný splácí další úvěry ve výši 6 660,10 Kč měsíčně.

25. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny příjmy a výdaje žalovaného (resp. z výpisu z běžného účtu žalovaného plyne, že žalobkyně měla údaj o příjmu žalovaného ve výši 17 354,50 Kč z titulu nemocenského pojištění k dispozici, nicméně z něj při výpočtech úvěruschopnosti nepočítala), resp. z uvedených dat vyplývá, že příjmy byly pouze odhadovány. Rovněž žalovaný v žádosti o úvěr neuvedl jakékoliv další splátky, přestože ty byly žalobkyní zjištěny z příslušných registrů. Ve vztahu ke zkoumání příjmů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného a z listin (žádost o úvěr, vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti, výpis z běžného účtu, vyjádření [právnická osoba], vyjádření [právnická osoba], nicméně již vůbec nezkoumala, jaké jsou výdaje žalovaného na bydlení, na splácení dalších závazků, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

26. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do žalovaným předložených listin). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. S ohledem na to, že dokumenty vážící se k povinnosti věřitele posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr nebyly v žalobě ani v jiném podání žalobkyně dostačujícím způsobem označeny, k žalobě nebyly ani přiloženy, nepostupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Tvrzení žalobkyně, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nebylo v řízení prokázáno.

28. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši příjmů i výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

30. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne 11. 1. 2020 uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

31. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 11. 1. 2020 bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 27 168,16 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 22 831,84 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne 31. 10. 2022, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do 7. 11. 2022 (7 dnů od data odeslání výzvy). Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od 8. 11. 2022 do zaplacení (výrok I písm. a)).

32. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 664,16 Kč, přičemž tato částka představuje 17,35 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,15 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 26 660,08 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 18 644,08 Kč. Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 650 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží jednak odměna stanovená dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t. a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 1 800 Kč částkou 378 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne 15. 11. 2023, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl tímto podáním odstraňován deficit žalobních tvrzení.

34. Soud vyhověl žádosti žalovaného o možnost splnění peněžité povinnosti ve splátkách a při stanovení výše splátky soud přihlédl k tíživé finanční situaci žalovaného a určil splátky způsobem, který bude motivovat žalovaného k úhradě dluhu a současně žalobkyni jako věřitele nepoškodí.

35. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení