12 C 45/2021-109

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 7 405,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 405,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 405,50 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 2. 2021 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 7 405,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně ode dne 25. 2. 2021 do zaplacení. Žalobkyní požadovaná částka má dle jejích tvrzení odpovídat výši škody, kterou utrpěla v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako„ exekuční soud“) pod sp.zn. 52 EXE 2058/2019 (dále jen„ exekuční řízení“), a to v podobě nákladů uhrazených žalobkyní ve prospěch povinného za právní zastoupení povinného advokátem.

2. Ve své žalobě žalobkyně blíže uváděla, že byla coby oprávněná účastníkem exekučního řízení. V rámci zmíněného exekučního řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 vydáno pověření k provedení exekuce, které ovšem bylo objektivně vadné, jelikož předmětná exekuce proti povinnému neměla být vůbec povolena a vedena. Uvedený závěr posléze pravomocně konstatoval exekuční soud v rámci řízení o návrhu povinného na odkad a na zastavení exekuce. Povinný se nechal v exekučním řízení zastoupit advokátem a dosáhl zastavení exekuce a přiznání náhrady nákladů exekučního řízení vůči oprávněnému, tedy vůči žalobkyni, a to ve výši 6 135 Kč za řízení v prvním stupni plus 1 270,50 Kč za odvolací řízení. Pravomocným zastavením exekučního řízení bylo de iure i de facto negováno a odklizeno vadné pověření exekučního soudu k provedení exekuce, které nemělo být nikdy vydáno, jak posléze pravomocně konstatoval exekuční soud v rámci řízení o návrhu povinného na odkad a na zastavení exekuce. Proto by žalobkyni měla být kompenzována majetková škoda, kterou utrpěla. V této souvislosti dále žalobkyně poukázala na to, že náklady na právní zastoupení povinného v exekučním řízení uhradila právnímu zástupci povinného dne 24. 8. 2020, čímž došlo ke zmenšení jejího majetku a tedy ke vzniku skutečné škody na její straně, a to v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem exekučního soudu.

3. Žalobkyně dále namítala, že exekuce byla vůči povinnému exekučním soudem povolena a vedena neoprávněně. Jednalo se přitom o neoprávněnou exekuci od samého počátku, kterou exekuční soud měl a mohl při běžné pečlivosti rozpoznat a jako takovou ji neměl nikdy povolit a udělit soudnímu exekutorovi pověření k jejímu provedení. Pokud by exekuční soud postupoval věcně správně a s náležitou pečlivostí, zahájení a vedení exekuce proti povinnému by nikdy nepřipustil a exekuci proti povinnému by nikdy nepovolil. Konečně žalobkyně rovněž poukázala na to, že podáním ze dne 24. 8. 2020, doručeným žalované téhož dne, uplatnila u žalované nárok na náhradu škody způsobené jí při výkonu veřejné moci, a to v souvislosti s exekučním řízením specifikovaným výše. Žalovaná však tento nárok v zákonné lhůtě šesti měsíců neuspokojila ani jej neuznala. Ode dne 25. 2. 2021 je tedy žalovaná v prodlení s uspokojením nároku žalobkyně, která od tohoto dne uplatňuje nárok na zákonný úrok z prodlení.

4. Podáním doručeným soudu dne 22. 4. 2020 žalovaná sdělila, že s žalobou nesouhlasí, nárok neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná prohlásila za nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 24. 8. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody v celkové výši 7 405,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení pod sp.zn. 52 EXE 2058/2019. Dále uvedla, že k projednání žádosti žalobkyně došlo dne 21. 4. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku škody. Dle žalované náhrada škody požadovaná žalobkyní představuje náklady exekučního řízení, které musela žalobkyně jako oprávněná v exekučním řízení uhradit povinné, která dosáhla zastavení exekučního řízení. Platí přitom, že dne 6. 3. 2020 bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodnuto o zastavení exekuce a tento soud uložil žalobkyni uhradit povinné náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Dne 11. 8. 2020 Městský soud v Praze rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020 potvrdil. V tomto postupu soudu ovšem nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), neboť se jednalo o rozhodovací činnost. Zároveň rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020 nevykazuje podle názoru žalované základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona spočívající v tom, že takové rozhodnutí je pravomocné a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Navíc z usnesení o zastavení exekuce jasně vyplývá, že to byla právě oprávněná (žalobkyně), která nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce, neboť si musela být vědoma, že povinná není v řízení pasivně legitimovaná, a tudíž náklady exekučního řízení si zavinila sama žalobkyně.

5. Ve své replice, která byla soudu doručena dne 27. 8. 2021, žalobkyně nad rámec dříve uvedeného uvedla, že se nedomáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ale náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekučního soudu při zahájení exekučního řízení. Tento nesprávný úřední postup měl spočívat ve vydání pověření k provedení exekuce. Pověření k provedení exekuce je přitom podle žalobkyně exekučním soudem zásadně realizováno formou opatření, nejde tedy o rozhodovací činnost, která by měla formu rozsudku či usnesení, ale o tzv. jinou činnost soudu. Pochybení exekučního soudu při vydání pověření k provedení exekuce je proto nesprávným úředním postupem, nikoli nezákonným rozhodnutím. Žalobkyně dále zdůraznila, že není pravda, že by nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání exekučního návrhu (návrhu na nařízení exekuce) proti povinnému. Dle jejího názoru totiž dle platného práva nemá povinnost postupovat uvážlivě a s náležitou opatrností při sepisu a podání exekučního návrhu. Oprávněný bezpochyby může v praxi podat v zásadě jakýkoli exekuční návrh a je naopak na exekučním soudu samotném, aby exekuční návrh oprávněného náležitě přezkoumal, posoudil a pečlivě uvážil, zda podaný exekuční návrh je důvodný či nikoli. Není chybou žalobkyně, že se až posléze (tzn. až poté, co bylo exekučním soudem vydáno pověření k provedení exekuce) ukázalo a vyšlo najevo, že označení povinného v exekučním titulu bylo nalézacím soudem provedeno nesprávně a tato vada proto musela být nalézacím soudem následně odstraňována vydáním opravného usnesení. Jednalo se zde o závažné pochybení nalézacího soudu při označení účastníka řízení, které je ovšem opět plně přičitatelné státu, nikoliv žalobkyni. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nebylo to, že by žalobkyně podala exekuční návrh nýbrž to, že exekuční soud (tj. orgán veřejné moci, tzn. orgán žalované) nesprávně vydal pověření k provedení exekuce proti povinnému na podkladě vadného exekučního titulu, který musel být nalézacím soudem následně opravován vydáním přiloženého opravného usnesení, jak uvedeno shora.

6. Dle názoru žalobkyně vydání vadného pověření k provedení exekuce ze strany exekučního soudu je nesprávným úředním postupem (tedy nikoli nezákonným rozhodnutím), jehož se dopustil exekuční soud při výkonu veřejné moci. I kdyby snad pověření exekučního soudu k provedení exekuce mělo být považováno za rozhodnutí, nic by to na výsledku tohoto sporu nemohlo změnit, protože toto„ rozhodnutí“ již bylo pravomocně odklizeno a negováno, a to pravomocným zastavením exekučního řízení. Žalobkyně dále zdůraznila, že se jednalo o neoprávněnou exekuci od samého počátku, kterou exekuční soud měl a mohl při běžné pečlivosti rozpoznat a jako takovou ji neměl nikdy povolit a udělit soudnímu exekutorovi pověření k jejímu provedení.

7. Dne 31. 8. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož žalobkyně nad rámec již dříve uvedeného doplnila, že došlo k dvojímu pochybení různých soudů v různých fázích rozhodovacího procesu, tedy jak v rámci nalézacího řízení, tak v rámci exekučního řízení. Primární chyba nastala při vyhlášení a potvrzení rozsudku v nalézacím řízení, kdy byla nesprávně označena osoba žalované. V návaznosti na to při respektu k tomuto označení, žalobkyně uplatnila svůj exekuční návrh. Skutková zjištění:

8. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 24. 8. 2020, přípis žalované ze dne 25. 8. 2020 a stanovisko žalované ze dne 21. 4. 2021) soud zjistil a má za prokázané, že dne 24. 8. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žádosti žalobkyně vyhověno nebylo. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

9. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 52 EXE 2058/2019, jakož i z dalších listinných důkazů, soud zjistil následující skutečnosti: -) Dne 18. 11. 2019 byla soudní exekutorkou doručena žádost zdejšímu soudu o pověření a nařízení exekuce ve věci oprávněné zdejší žalobkyně, povinné [příjmení] [jméno] [příjmení]. -) Exekučním návrhem ze dne 4. 11. 2019 podala zdejší žalobkyně coby oprávněná návrh na provedení exekuce povinné [příjmení] [jméno] [příjmení], s označením IČO, a to na základě exekučního titulu, a sice usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č.j. 7 C 264/2016-45, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č.j. 54 Co 224/2018-66, přičemž k exekučnímu návrhu byla připojena smlouva o postoupení pohledávky, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze. -) Usnesením ze dne 12. 6. 2017 Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o zastavení řízení ve věci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] proti žalované [právnická osoba], a zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 310 Kč. V odůvodnění je uvedeno, že žalobkyně je insolvenční správce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], na niž přešlo na základě insolvenčního zákona dispoziční oprávnění; v záhlaví zmíněného usnesení je Mgr. [jméno] [příjmení] označena IČO a sídlem, nikoli funkcí insolvenční správkyně. -) Usnesením ze dne 17. 7. 2018 Městský soud v Praze napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 změnil co do výše nákladů řízení; v záhlaví usnesení uvedena žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. -) Dne 14. 10. 2019 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi žalobkyní coby postupníkem a společností [právnická osoba] coby postupitelem, v níž je uvedeno, že postupitel má za Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], insolvenční správkyní úpadce [příjmení] [jméno], peněžitou pohledávku ve lhůtě po splatnosti. -) Pověřením soudního exekutora ze dne 2. 12. 2019, č.j. 52 EXE 2058/2019-18, byla Obvodním soudem pro Prahu 2 pověřená exekutorka JUDr. [jméno] [příjmení], ve věci oprávněného (zdejší žalobkyně) proti povinné [příjmení] [jméno] [příjmení], na základě vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze. -) Podáním ze dne 19. 12. 2019 podala povinná [příjmení] [jméno] [příjmení] návrh na odklad exekuce, a to z toho důvodu, že je exekuce vedena v rozporu s ustanovením § 40a insolvenčního zákona. -) Podáním ze dne 19. 12. 2019 navrhla povinná zastavení exekuce zastavení exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční tituly byly vydány proti žalované v pozici proti povinné, která byla v pozici insolvenčního správce dlužníka. -) Podáním ze dne 6. 1. 2020 zaslala povinná soudnímu exekutorovi opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2020, zmíněným usnesením bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017 v záhlaví opraveno tak, že se chybně uvedená žalobkyně označená jako [jméno] [příjmení] nahrazuje tak, že se jedná o insolvenčního správce dlužníka [název] [jméno] [anonymizována dvě slova]. -) Podáním ze dne 14. 1. 2020 se oprávněná, tedy zdejší žalobkyně, vyjádřila k návrhu povinné na zastavení exekuce, v němž zdejší žalobkyně brojila proti případnému zastavení exekuce s odůvodněním, že povinná je osobou s dispozičními oprávněními řádně uplatněné pohledávky, přičemž oprávněná uplatňuje vůči insolvenčnímu správci dlužníka pohledávku za majetkovou podstatou z titulu náhrady nákladů řízení, která již byla pravomocně přiznána soudem. -) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2020 byl výkon rozhodnutí na majetek povinné odložen do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. -) Dne 6. 3. 2020 bylo ve věci oprávněné, tedy zdejší žalobkyně, proti povinné [příjmení] [jméno] [příjmení] rozhodnuto o návrhu povinné ze dne 19.12.2019 na zastavení exekuce tak, že exekuce vedená na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2019, č.j. 52 EXE 2058/2019-18, se zastavuje (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 52 EXE 2058/2019-51). Oprávněné (tj. zdejší žalobkyni) byla uložena povinnost nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 6 655 Kč, a dále jí byla uložena povinnost nahradit povinné náklady řízení ve výši 6 135 Kč. V odůvodnění zmíněného usnesení je pak uvedeno, že Obvodní soud pro Prahu 2 vydal dne 2. 12. 2019 pověření, kterým pověřil soudní exekutorku JUDr. [jméno] [příjmení] provedením exekuce. Exekučním titulem je pravomocné a vykonatelné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č.j. 7 C 264/2016-45 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze. Soud svým usnesením exekuci na základě návrhu povinné odložil do pravomocného rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce. Povinná odůvodnila svůj návrh na stavení exekuce tím, že je vedena v rozporu s § 40a insolvenčního zákona, neboť exekuční titul byl vydán v soudním řízení, ve kterém povinná vystupovala v pozici insolvenčního správce [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. V odůvodnění je dále uvedeno, že jako exekuční tituly byla oprávněnou předložena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, přičemž v obou usneseních v době, kdy soud rozhodoval o vydání pověření k vedení exekuce, byla jako povinná osoba označena shodně jako v exekučním návrhu ze dne 14. 11. 2019 Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] s uvedením IČO. Takto byla povinná označena i v pověření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2019. Oprávněná doložila soudu k exekučnímu návrhu smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2019, v jejímž článku 2 je uvedeno, že postupitel prohlašuje, že má za Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], insolvenční správkyni úpadce [právnická osoba] [jméno] [anonymizována dvě slova]., peněžitou pohledávku po lhůtě po splatnosti. Dále je v odůvodnění uvedeno, že již v době vydání pověření soudem oprávněná neosvědčila, že má vůči povinné označené (jako podnikající osoba Mgr. Ing. [jméno] [příjmení]) vykonatelný titul, neboť z předložené smlouvy o postoupení pohledávky plyne, že postupovaná pohledávka je za majetkovou podstatnou [právnická osoba] [anonymizováno], nikoliv za Mgr. [jméno] [příjmení]. Následně bylo zdejšímu soudu předloženo opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2020, kterým bylo opraveno pro zjevnou nesprávnost předchozí usnesení ze dne 12. 6. 2017 tak, že označení žalované správně zní:„ Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba] [jméno] [anonymizována dvě slova].“. Exekuční řízení tedy bylo vedeno proti subjektu, který není pasivně legitimován, pročež byl dán důvod pro zastavení exekuce. -) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, č. j. 35 Co 153/2020-70, bylo potvrzeno odvoláním napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020, č.j. 52 EXE 2058/2019-51, a byla oprávněné, tedy zdejší žalobkyni, uložena povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení povinné ve výši 1 270,50 Kč. -) Dne 24. 8. 2020 byla odepsána z účtu žalobkyně částka 1 270,50 Kč ve prospěch Mgr. [jméno] [příjmení], na základě usnesení Městského soudu v Praze, sp.zn. 35 Co 153/2020 (srov. výpis z účtu u [příjmení] [příjmení]). -) Dne 24. 8. 2020 byla odepsána z účtu žalobkyně částka 6 135 Kč ve prospěch Mgr. [jméno] [příjmení] na základě usnesení [příjmení] [obec a číslo], sp. zn. 52 EXE 2058/19 (srov. výpis z účtu u [příjmení] [příjmení]).

10. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Právní úprava:

11. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

12. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

14. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Dle § 8 odst. 1 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 13 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31 odst. 1 a 3 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu takových nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž náklady na zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování; výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)). Právní posouzení věci:

20. Žalobkyně se domáhala náhrady škody spočívající v nákladech exekučního řízení, které musela zaplatit poté, co bylo exekuční řízení zastaveno. Dle žalobkyně vůbec nemělo být exekuční řízení povoleno Obvodním soudem pro Prahu 2, neboť v exekučním návrhu i titulu byla povinná nesprávně označena (chyběla informace o tom, že se jedná o insolvenční správkyni).

21. Úvodem soud připomíná, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

22. Podstata projednávané věci přitom spočívá ve sporu, zda byla žalobkyni způsobena škoda (i) nesprávným úředním postupem v rámci exekučního řízení a/nebo (ii) nezákonným rozhodnutím vydaným v rámci řízení nalézacího.

23. Podle § 26 zákona platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Jelikož zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z obecných právních předpisů o škodě.

24. Podle § 2951odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“) se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Dle § 2952 o. z. pak platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou se v obecné rovině míní majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná v penězích, a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004). (i) Ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem 25. Ve své žalobě a doplňujících vyjádření se žalobkyně výslovně domáhala náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu exekučního soudu. Soud se tedy v prvé řadě zabýval tím, zda je dán takový odpovědnostní titul pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.

26. V prvé řadě je třeba uvést, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

27. Jak je uvedeno shora, žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup exekučního soudu konkrétně v tom, že bylo vydáno vadné pověření k provedení exekuce ze strany exekučního soudu. V této souvislosti se uvádí, že až do novely zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ exekuční řád“), provedené zákonem č. 396/2012 Sb. byl soudní exekutor pověřován provedením exekuce rozhodnutím. Přiléhavým odpovědnostním titulem tak v těchto případech bylo nezákonné rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015). Avšak po změně provedené shora zmiňovanou novelizací, že pověření soudního exekutora provedením exekuce ve smyslu § 43a odst. 3 exekučního řádu není soudním rozhodnutím a nedoručuje se ani účastníkům řízení, kterým exekutor zahájení exekuce oznámí doručením vyrozumění o zahájení exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 546/2017). Nelze přitom ani tvrdit, že by pověření exekutora ve smyslu § 43a odst. 3 exekučního řádu vedlo bezprostředně ve svém důsledku k vydání rozhodnutí, resp. uvedený postup se odrazil ve vydaném rozhodnutí. V obecné rovině proto platí, že tvrzené pochybení exekučního soudu (spočívající v pověření exekutora) může podle okolností představovat samo o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu zákona, a tudíž může představovat titul pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu žalobkyně.

28. V projednávané věci nicméně nelze dojít k závěru, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu. Platí sice, že exekuční soud zkoumá, zda oprávněný má aktivní legitimaci k podání návrhu a zda povinný je pasivně legitimován, avšak toto zkoumání nevychází ze„ skutečných“ práv a povinností, ale z toho, zda je exekučním titulem toto právo přiznáváno oprávněnému a ukládáno povinnému (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2010/2006). Navíc exekuční soud nemůže posuzovat příp. vady nalézacího řízení či v něm vydaných rozhodnutí, neboť mu toto právo nepřísluší (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3482/11). Jinými slovy řečeno, z pohledu exekučního soudu je rozhodné, zda mu byl řádně doručen způsobilý exekuční titul. V projednávané věci tomu tak bylo, když exekučnímu soudu bylo doručeno vykonatelné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 C 264/2016-45, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č. j. 54 Co 224/2018-66. Nelze proto uvažovat o tom, že by se exekuční soud (resp. žalovaná) dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona tím, že pověřila exekutorku.

29. S přihlédnutím ke shora uvedeným úvahám tedy soud dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu ve vztahu k tvrzeným pochybením, resp. tvrzené škodě. V případě tvrzeného vzniku škody z důvodu postupu exekučního soudu proto není splněna jedna z kumulativních podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Soud se proto již dále nezabýval tvrzenou škodou či její výší, neboť za situace, kdy nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek, by to již nemělo praktického významu. (ii) Ke škodě způsobené nezákonným rozhodnutím 30. Žalobkyně dále tvrdila, že ke škodě došlo rovněž v důsledku nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 C 264/2016-45, ve kterém byla nesprávně označena osoba žalované, když u ní chyběl údaj o tom, že vystupuje v pozici insolvenční správkyně dlužníka. V návaznosti na to (při respektu k tomuto označení) žalobkyně podala exekuční návrh, v němž označila povinnou rovněž bez uvedení, že jde o insolvenční správkyni.

31. V řízení bylo prokázáno, že v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č.j. 7 C 264/2016-45, byla jako žalobkyně (v exekučním řízení povinná) uvedena Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], aniž by bylo specifikováno, že v daném řízení (vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6) vystupovala jako insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba]. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017 bylo později opraveno usnesením téhož soudu ze dne 3. 1. 2020, č. j. 7 C 264/2016-78, tak, že povinná byla označena již správně jako insolvenční správkyně.

32. Z § 169 odst. 1 o. s. ř. plyne, že v písemném vyhotovení usnesení se mimo jiné uvede označení účastníků. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017 byla žalobkyně (v exekučním řízení povinná) označena chybně, a to v rozporu s ustanovením § 169 odst. 1 o.s.ř.. Jinak řečeno, označil-li Obvodní soud pro Prahu 6 žalobkyni tak, že u ní neuvedl, že vystupuje v řízení jako insolvenční správkyně, dopustil se pochybení, které se bezprostředně odrazilo v obsahu dotčeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 145). Bylo-li pak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017 opraveno usnesením ze dne 3. 1. 2020, právě s ohledem na toto pochybení, lze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 C 264/2016-45, považovat v rozsahu opravy za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona.

33. Jelikož je dána existence odpovědnostního titulu, soud se dále zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou na straně žalobkyně. Soud přitom již na základě žalobních tvrzení dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody není po právu, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

34. O vztah příčinné souvislosti (kauzální nexus) by šlo dle soudu jen tehdy, pokud by tvrzená škoda vznikla následkem onoho nezákonného rozhodnutí, a to dle teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Je-li tudíž doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí (či nesprávného úředního postupu), ke škodě by nedošlo. Jestliže však škoda nevznikla coby následek nezákonného rozhodnutí, jinými slovy, byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

35. V projednávané věci platí, že tvrzená škoda představuje náhradu nákladů exekučního řízení. V prvé řadě soud uvádí, že bylo zcela na žalobkyni, zdali návrh na zahájení exekučního řízení podá, či nikoliv. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 C 264/2016-45, pro žalobkyni v žádném případě nevyplývala povinnost exekuční řízení zahájit. Dále je třeba zdůraznit, že zmíněné exekuční řízení bylo zahájeno na základě exekučního návrhu žalobkyně, v němž byla povinná chybně označena, resp. nebyla označena jako insolvenční správkyně, ale jako fyzická osoba – podnikatel. Uvedené pochybení však mělo a mohlo být žalobkyni – coby profesionálovi v oblasti práva a poskytovateli právních služeb – známo, resp. bylo možné se mu vyhnout a povinnou označit správně. Uvedené platí tím spíše, že skutečnost, že šlo o pohledávku za povinnou v pozici insolvenční správkyně, plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky, na základě níž žalobkyně pohledávku nabyla. Nadto sama žalobkyně podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2017, kterým bylo exekuční řízení zastaveno, a tvrdila, že v něm lze nadále pokračovat. Tím iniciovala odvolací řízení, v rámci kterého mělo dojít k navýšení tvrzené újmy (o náklady odvolacího řízení) a to za situace, kdy další procesní postup nemohl již na věci nic změnit, čehož si žalobkyně jako profesionál podnikající v oboru právních služeb mohla a měla být vědoma. Jistě platí, že žalobkyni nikdo nemůže upřít její právo podat proti rozhodnutí opravný prostředek, který jí procesní právo přiznává; na druhou stranu náklady spojené s uplatněním takového opravného prostředku nemohou jít k tíži žalované.

36. Již na základě shora uvedeného je zřejmé, že mezi tvrzenou škodou a rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 absentuje příčinná souvislost.

37. Nad rámec shora uvedeného soud připomíná, že podle § 31 zákona platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Smyslem této úpravy je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných § 31 zákona musel uplatnit § 2918 o.z. Dle zmíněného ustanovení platí, že vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Důsledkem by tedy bylo, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 594/2013 ze dne 29. 10. 2014).

38. Z hypotézy § 31 odst. 1 zákona tak vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní (§ 2918 o.z.) a takto vynaložené náklady si nesou ze svého (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 594/2013 ze dne 29. 10. 2014).

39. V projednávané věci požadovaná náhrada újmy (škody) spočívá v nákladech řízení, které byly žalobkyní vynaloženy nikoliv za účelem změny či zrušení nezákonného rozhodnutí, nýbrž v závislosti na výsledku (nezákonným rozhodnutím nevynuceného) exekučního řízení. Lze proto uzavřít, že tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale je výsledkem procesního postupu žalobkyně a jejího vlastního rozhodnutí podat návrh na zahájení exekučního řízení.

40. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, podle kterého žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (výrok I.). K nákladům řízení:

41. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

42. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

43. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1500 Kč odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, 2x účast na jednání soudu a 2x příprava na jednání). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ke lhůtě k plnění:

44. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal.