12 C 49/2025 - 59

Rubrum

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Špeldovou v právní věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupené advokátem: [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému[Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 287 m2, v katastrálním území [adresa], zapsaného v katastru nemovitosti vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 35 262 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhá žalobou ze dne 30. 1. 2025 určení vlastnického práva s tím, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 287 m2, zapsaného v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa] na LV č. [hodnota]. Příslušnost hospodařit s touto nemovitosti přísluší [právnická osoba]. Žalobkyně vlastní podíl k nemovitostem, a to pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí je budova čp. [číslo], rodinný dům, a pozemek parc. č. [hodnota], zapsané v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa] na LV č. [hodnota]. V této budově jsou 3 samostatné bytové jednotky, přičemž dvě užívá žalobkyně k bydlení a jeden mezonetový byt užívají spoluvlastníci, a to manželé [jméno FO]. Tyto nemovitosti bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. [hodnota]. Tento pozemek ve vlastnictví [právnická osoba] drží a užívá žalobkyně více než 20 let (své nemovitosti vlastni[Anonymizováno]od roku 1965 a od té doby užívá i tento sousední pozemek). Tento pozemek parc. č. [hodnota] je oplocený a stojí na něm garáž žalobkyně, která byla zkolaudovaná v roce 1974. Žádost o vydání stavebního povolení uváděla, že garáž bude na společném dvoře domu čp. [číslo]. Městský národní výbor ve stavebním povolení omylem uvedl, že garáž bude stát na pozemku parc. č. [číslo], ale jednalo se o pozemek parc. č. [hodnota], kde fakticky byla postavena. K prokázání užívání tohoto pozemku žalobkyně předkládá černobílé fotografie z roku asi 1974, kde je vidět stavba plotu. Barevné fotografie jsou z roku 2003 nebo 2004, kde je vidět předmětný pozemek a garáž na něm stojící. Dále předkládá čestné prohlášeni sousedů. Dne 7. 2. 1953 uhradil právní předchůdce žalobkyně pan [jméno FO] zálohu na kupní cenu za sporné pozemky (tento pozemek a vedlejší pozemky vlastněné nyní [právnická osoba] a užívané spoluvlastníky domu čp. [číslo]) a dne 15. 2. 1954 doplatek kupní ceny, a to předchozí majitelce paní [jméno FO]. V roce 1959 dcera majitelky (paní [jméno FO]) sdělila panu [jméno FO], že pozemek již patří panu [jméno FO], neboť jej zaplatil. [jméno FO] pozemek již užíval jako vlastní. Převod v katastru nemovitostí však již nebyl realizován. Do 31. 12. 2023 byli jako spoluvlastníci pozemku parc. č. [hodnota] v katastru nemovitosti uvedeni [jméno FO], [adresa] a [jméno FO], [adresa]. Jejich bližší údaje se nepodařilo zjistit. K 1. 1. 2024 přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku s neidentifikovaným vlastníkem na [právnická osoba]. Jelikož žalobkyně držela a užívala jako vlastník předmětný pozemek déle než dvojnásobek vydržecí doby, došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva podle § 1095 o. z. V daném případě nebyl dán nepoctivý úmysl držby. Nejvyšší soud v usnesení č.j. 22 Cdo 3680/2023-203 stanovil kritéria pro držbu nabytou v nepoctivém úmyslu, kdy je sice stěžejní poměr výměry takto drženého pozemku k výměře oprávněně nabytého pozemku, nicméně připustil, že rozhodující mohou být i jiná kritéria. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst.1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydrženi popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lsti, anebo usiluje proměnit v trvale právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“ Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabyti a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopeni držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). V daném případě byla žalobkyně od počátku i po celou dobu v přesvědčeni, že užíváním pozemku nikomu neškodí. Pozemek takto obdržela od svého manžela, který jej od pana Beránka dostal do užívání a on jej dostal od předchozího vlastníka. Měla k dispozici korespondenci o tom, že její právní předchůdce se s jeho právním předchůdcem vyrovnal a ten mu pozemek přenechal. V katastru nemovitostí nebyli skuteční vlastníci dostatečně identifikovaní a podle dostupné korespondence trvale žijí několik generací v Kanadě a nemají o pozemek zájem. Držba žalobkyní trvá již 60 let a žalobkyně se o pozemek stará. Žalobkyně držbou nezpůsobila nikomu újmu a nejedná se o nemravné jednání. Žalobkyně tedy vlastnické právo k pozemku vydržela a je jeho vlastníkem. Žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, aby bylo možno na základě soudního rozhodnuti provést změnu zápisu osoby vlastníka v katastru nemovitostí. Právní zástupce žalobkyně vyzval k uznání vlastnického práva žalovanou dopisem ze dne 3. 5. 2024, avšak ani následná jednání nevedla ke smírnému vyřešení sporu. Žalobkyně se proto musí svého práva domáhat soudní cestou. Na základě shora uvedených skutečnosti žalobkyně navrhuje, aby Okresní soud v Písku vydal tento rozsudek: Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 287 m2, zapsaného v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa] v katastrálním území [adresa] ([číslo]) na LV č. [hodnota]. Dne 11. 4. 2025 žalobkyně doplnila, že skutečnost, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na [právnická osoba] podle ustanovení § 1050 odst. 2, § 1045 odst. 2 a § 3067 o. z., nemá vliv na závěr, že žalobkyně vlastnické právo vydržela poté, kdy k tomuto přechodu došlo. Přechod vlastnického práva neovlivňuje předešlou držbu nemovitostí žalobkyní, a tedy i po 1. 1. 2024 se může domáhat přechodu vlastnického práva vydržením. Ačkoli se tedy mohla [právnická osoba] vlastníkem k 1. 1. 2024, již k 2. 1. 2024 se žalobkyně stala novým vlastníkem z důvodu vydržení. Žalovaná poukázala na skutečnost, že manžel žalobkyně v žádosti o vydání stavebního povolení deklaroval, že sporný pozemek vlastní. Už on se domníval, že mu sporný pozemek patří, neboť za něj dne 7. 2. 1953 uhradil právní předchůdce (pan [jméno FO]) kupní cenu předchozím vlastníkům. Ti však emigrovali do Kanady a již je nebylo možno dohledat. Vždy se k pozemku choval jako k vlastnímu, tudíž i žalobkyně následně měla důvod se domnívat, že jí pozemek patří. Jednalo se o kontinuální držbu trvající mnoho desetiletí, žalobkyně se držby nechopila lstí ani jiným závadným způsobem. Proto tento případ splňuje podmínky uvedené v citovaném judikátu Nejvyššího soudu, kdy není rozhodující poměr výměry, neboť jsou zde jiné zásadní faktory svědčící ve prospěch jednání nikoli ve zlé víře. Ve prospěch žalobkyně svědčí i skutečnost, že na pozemku stojí její garáž, která byla povolena stavebním úřadem. Pokud stavební úřad výstavbu garáže povolil, neměl právní předchůdce žalobkyně důvod se domnívat, že není oprávněn stavbu realizovat. Pokud jde o skutečnost, že sousední pozemky s budovou jsou ve spoluvlastnictví, avšak žalobkyně se domáhá výlučného práva, není toto tvrzení nikterak problematické. Jak ostatně uvedla i žalovaná, spoluvlastníci se domáhají vlastnického práva k sousednímu pozemku. Každý z nich historicky užíval jiný pozemek pouze pro sebe, měl jej oplocený a postavil si na něm své stavby. Nakonec je nutno zohlednit, že předchozí vlastník sdělil právnímu předchůdci žalobkyně, že pozemek zaplatili a je tedy jejich. I kdyby soud považoval toto sdělení za nedostatečně průkazné, je zřejmé, že o pozemek neměl zájem a rodina se trvale přestěhovala do Kanady. I v judikatuře Nejvyššího soudu je jako jeden z atributů dobré víry držby vědomí, že držitel svou držbou neškodí. Pokud jde o [právnická osoba], na něj mělo vlastnické právo přejít ze zákona, tudíž následná držba může být považována za minimálně škodlivou. Pokud se jedná o tvrzení žalované, že je pozemek přístupný z veřejného prostranství, pak se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Pozemek je oplocený a přístup z veřejné komunikace na něj volně není. Přístup je z pozemku s domem, ve spoluvlastnictví žalobkyně, na který je přístup brankou. Žalobkyně tedy na žalobě trvá.

2. Žalovaná se vyjádřila dne 2. 4. 2025 tak, že nárok žalobkyně neuznává, neboť [právnická osoba] nabyl nemovitou věc originárním způsobem ze zákona, a to dle občanského zákoníku ve spojení s katastrálním zákonem – na základě ustanovení § 65 odst. 9 zákona č. 256/2013 Sb. (dále též jen „katastrální zákon“), ve spojení s ustanoveními § 1050 odst. 2, § 1045 odst. 2 a § 3067 o. z., když po uplynutí 10 let ode dne účinnosti občanského zákoníku, tedy 1. 1. 2024, se vlastníkem předmětné nemovité věci stává ČR. Žalovaná je přesvědčena, že v daném případě je naplněna podmínka pro postup podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona, tj. podmínka, aby vlastník kontinuálně nejpozději od 1. 1. 2014 (včetně) nevykonával k předmětné nemovité věci své vlastnické právo tak, aby se na věc pohlíželo jako na věc opuštěnou. V takovém případě se vlastníkem opuštěné věci stává [právnická osoba]. Žalobkyně se domáhá určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 287 m2, v k. ú. [adresa] zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa]. Své vlastnické právo opírá o skutečnost, že pozemek držela a užívala dvojnásobek vydržecí doby a došlo tak k mimořádnému vydržení vlastnického práva ve smyslu § 1095 o. z. K tomu, mimo jiné, doplňuje, že po celou dobu je přesvědčena, že užíváním pozemku nikomu neškodí. K vlastnímu užívání uvádí, že své nemovité věci vlastní od roku 1965 a od té doby užívá i předmětný sousední pozemek, který je oplocený a stojí na něm garáž v jejím vlastnictví, zkolaudovaná v roce 1974. K tvrzenému nabytí vlastnického práva dále žalobkyně předkládá některé listinné důkazy, z nichž dovozuje, že její právní předchůdce pan [jméno FO] uhradil zálohu na kupní cenu předmětného pozemku, a pozemků „vedlejších“, i doplatek kupní ceny, a to dne 7. 2. 1953 a 15. 2. 1954, a to předchozí majitelce paní [jméno FO]. Převod v katastru nemovitostí realizován nebyl. Z dostupných materiálů žalované je zřejmé, že předmětný pozemek je užíván a je zaplocen, resp. připlocen k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], jejichž spoluvlastníkem ve výši id. je žalobkyně. Částečně na předmětném pozemku parc. č. [hodnota] a zejména pak na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází garáž ve vlastnictví žalobkyně. Přístup na předmětný pozemek je přinejmenším zčásti možný z „otevřeného prostranství“, ze západní či jižní strany; pozemek je tedy přístupný i z dalších míst, než jen z nemovitostí žalobkyně (tj. z pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota]). Dále žalovaná poukazuje na skutečnost, že předmětný pozemek je pravidelného tvaru, terén v dané lokalitě je v rovině, je možné ho považovat za přehledný; omyl držitelky ohledně běhu hranic pozemků nelze, dle názoru žalované, v tomto ohledu považovat za omluvitelný. Předmětný pozemek je samostatnou nemovitou věcí. Nejedná se v dané věci o případ, kdy by držitelka byla v omylu, co se týče běhu hranic mezi jejím pozemkem a částí sousedního pozemku. Sama žalobkyně tvrdí, že vydržela předmětný sousední v celé jeho výměře. Pro případ, že by žalobkyně tvrzení o přístupu a charakteru terénu zpochybňovala a soud toto neměl za zřejmé z veřejně přístupných internetových stránek, navrhuje žalovaná místní šetření. K podané žalobě žalobkyně předkládá žádost z roku 1971 pana [jméno FO], což byl manžel žalobkyně, který zemřel v roce 1998, v níž pan [jméno FO] žádal o vydání stavebního povolení ke stavbě garáže pro osobní automobil „na vlastním pozemku na dvoře svého domu čp. [číslo] v [adresa]“. Z uvedeného vyplývá, že pan [jméno FO], resp. jeho manželka [Jméno žalobkyně], se primárně považovali za vlastníky domu č. p. [číslo], který je součástí pozemku parc. č. [hodnota], v současné době ve spoluvlastnictví žalobkyně a manželů [jméno FO]; tento dům, resp. pozemek, bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. [hodnota]. [jméno FO] tedy v předmětné žádosti nesprávně tvrdil, že je také vlastníkem pozemků přilehlých, zde měl zřejmě na mysli i pozemek parc. č. [hodnota]. Skutečnosti, že není vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], si však dotyčný musel být vědom, především vzhledem k nepoměru rozlohy jednotlivých pozemků a též s ohledem na výše zmíněné místní poměry a terén. K otázce subjektivní stránky držitelky, omluvitelnosti omylu a nepoctivého úmyslu žalovaná na tomto místě v podrobnostech odkazuje na právní závěry níže rozepsané, především v souvislosti s otázkou nepoměru vlastněných a držených pozemků. Žalovaná je přesvědčena, že manžele [jméno FO] měla při běžné opatrnosti vést k vyšší pozornosti minimálně již ta skutečnost, že městský národní výbor označil v rámci stavebního povolení jako pozemek, na kterém má být stavba realizována, parcelu č. [číslo], tedy nikoliv pozemek parc. č. [hodnota]. Argumentace žalobkyně, že se jedná o omyl stavebního úřadu, který se neřešil, zde neobstojí. K tomu žalovaná dokládá Sdělení [právnická osoba] [adresa], odbor výstavby, dopravy a ŽP ze dne 7. 10. 2024. V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že [právnická osoba] („stavební úřad“) nebyl nikterak oprávněn rozhodovat o vlastnickém právu k jakýmkoli nemovitostem. Předmětná veřejnoprávní rozhodnutí správního orgánu nejsou svou povahu způsobilá zakládat či měnit vlastnická práva k nemovité věci, jejíž vydržení žalobkyně tvrdí. Žalovaná k tomu poznamenává, že dle jejího názoru uvedené dokumenty předložené žalobkyní soudu nemají tedy přímý význam ve vztahu k vlastnickému právu k dotčenému pozemku. Významné hledisko shledává žalovaná právě v otázce poměru rozlohy pozemků vlastněných žalobkyní na straně jedné a dotčeného pozemku na straně druhé. Dle výpisu z listu vlastnictví v katastru nemovitostí má žalobkyně v podílovém spoluvlastnictví ideální podíl ve výši na pozemcích parc. č. [hodnota] (o výměře 364 m) a parc. č. [hodnota] (o výměře 79 m); jako druhý podílový spoluvlastník na těchto pozemcích jsou zapsáni manželé [jméno FO] a [jméno FO]. Přičemž pro porovnání výměr je, dle názoru žalované, významný především pozemek parc. č. [hodnota], na který předmětný pozemek parc. č. [hodnota] bezprostředně navazuje. Vzhledem k výměře předmětného pozemku parc. č. [hodnota], a to 287 m, užívala žalobkyně plochu téměř dvojnásobnou, resp. o cca 80 % větší plochu, než kterou spoluvlastnila. Dle žalované tento rozdíl představuje zásadní nepoměr, který nasvědčuje tomu, že žalobkyně nebyla při užívání popsaných nemovitých věcí dostatečně obezřetná, resp. své držby k předmětnému pozemku se chopila v nepoctivém úmyslu. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, který dospěl v rámci řízení, jehož předmětem byla tatáž otázka jako v řízení tomto, a to otázka určení vlastnického práva na základě mimořádného vydržení (žalovaná poznamenává, že žalovanou stranou byla rovněž [právnická osoba]) k následujícímu závěru: „Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch - takovými okolnostmi jsou dle Nejvyššího soudu např. tyto: „sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena..., jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu, viz např. rozsudek NS ČR 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023, usnesení NS ČR 22 Cdo 3680/2023 ze dne 31. 1. 2024, usnesení NS ČR 22 Cdo 930/2023, usnesení NS ČR 22 Cdo 3195/2024 ze dne 30. 12. 2024. Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné, viz např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 476/24 ze dne 6. 3. 2024. POZNÁMKA – nad rámec předmětu podané žaloby, kterou žalovaná podpůrně dokládá nepoctivý úmysl žalobkyně ve smyslu výše uvedené judikatury a která odráží skutečný stav v dané lokalitě: Pro celkové posouzení případného nepoctivého úmyslu žalobkyně si dovoluje žalovaná doplnit, že u Úřadu uplatnili vlastnické právo z titulu vydržení též spoluvlastníci – manželé [jméno FO]. Podíváme – li se na poměr vlastních pozemků a pozemků, k nimž uplatnili oba podíloví spoluvlastníci (1[Jméno žalobkyně] a manželé [jméno FO]) vlastnická práva z titulu mimořádného vydržení, je nepoměr ještě výraznější. Spoluvlastníci vlastní, rep. mají v podílovém spoluvlastnictví, na předmětném místě v k. ú. [adresa] pozemky o výměře 443 m (364 + 79), zároveň uplatňují, popř. se domáhají, uznání jejich vlastnického práva z titulu vydržení k sousedním pozemkům o celkové rozloze 725 m (byť každý z obou podílových spoluvlastníků své právu uplatňuje k samostatnému pozemku či pozemkům - ve vedeném soudním řízení tak činí žalobkyně [Jméno žalobkyně] pouze k pozemku parc. č. [hodnota]). Dotčené pozemky mají tedy více než o 150 % větší rozlohu než pozemky, jejichž vlastníky jsou oba podíloví spoluvlastníci! V návaznosti na výše uvedené žalovaná konstatuje a poukazuje na skutečnost, že byť je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], tvrdí, že vydržela vlastnické právo ke konkrétnímu sousednímu pozemku a měla by nabýt výlučné vlastnické právo k pozemku parc. č. [hodnota]. Dle žalované je tato právní konstrukce přinejmenším problematická. V neposlední řadě si žalovaná dovoluje vyjádřit se k pojmu nepoctivého úmyslu, když „nepoctivost“ v daných případech dle judikatury Nejvyššího soudu ČR vychází z „obecné poctivosti“ dle § 6 o. z. V tomto smyslu vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžaduje čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. V rozsudku 22 Cdo 2307/2022 Nejvyšší soud ČR uvedl, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální. Vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Úmysl, při posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, nelze zpravidla prokázat přímo, je–li však prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo, při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu. Přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý, tj. držitel ví, že jedná nepoctivě a takto i jednat chce, nebo úmysl nepřímý, s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn. Žalobkyně od počátku věděla, ostatně ani netvrdí, že by nevěděla, že předmětný pozemek nemá ve vlastnictví, tento užívala a byla srozuměna s tímto stavem. Její tvrzení, že nikomu užíváním pozemku neškodí, není, dle názoru žalované, schopné potvrdit naplnění zákonných předpokladů pro úspěšné vydržení, byť formou mimořádného vydržení. Minimálně zájem druhé strany, vlastníka, byl takovým užíváním dotčen a narušen. Institut mimořádného vydržení jako způsob nabytí vlastnictví je do jisté míry značně „benevolentní“, nicméně neznamená, že kdokoliv se může chopit držby nemovité věci a plynutím času „automaticky“ nabyde vlastnické právo. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby soud podanou žalobu zamítl a žalované přiznal náklady řízení.

3. Ze sdělení ze dne 7. 10. 2024 č.j. [číslo jednací] je patrné, že [právnická osoba] v [adresa], odbor výstavby, dopravy a ŽP, jako stavební úřad příslušný dle § 30 odst. 3 písm. b) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), obdržel dne 4. 9. 2024 „Žádost o doklady ke stavbám na pozemcích v kat. území [adresa]“. Žádost podal [Jméno žalovaného], [adresa], [adresa], Územní pracoviště [právnická osoba], Samostatné oddělení [adresa]. Stavební úřad k zaslané žádosti sdělil, že dle dohledaných záznamů z archivu stavebního úřadu lze konstatovat, že zmíněné povolení se skutečně váže ke garáži na pozemku parc. č. [číslo]. Nicméně situační výkres s čísly pozemků se u povolení dohledat nepodařilo. Ke garáži, která se nachází na dvoře domu č.p. [číslo] na pozemcích parc. č. [hodnota] a [číslo], se povolení stavebního úřadu dohledat nepodařilo. Z toho důvodu si vlastník nemovitosti požádal o ověření zjednodušené dokumentace (pasportu) stavby. Ověření zjednodušené dokumentace pro stavbu: garáž + sklad nářadí + pergola na pozemcích: parcely KN č. [hodnota] a [číslo] v katastrálním území [adresa], bylo vydáno 12. 9. 2024 pod č.j.: [číslo jednací]

4. Z částečného výpisu z LV č. [hodnota] je patrné, že vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o výměře 287 m2, stejně tak jako pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], je [právnická osoba] a [Jméno žalovaného] je příslušný hospodařit s majetkem [název] dle § 10 z. č. 219/2000 Sb. dle Prohlášení o přísluš. hospodařit s majetkem [název] (§ 10 z. č. 219/2000 Sb.), o nabytí vlastnického práva [název] k nemovitostem podle § 65 odst. [číslo jednací] ze dne 16. 1. 2024 s právními účinky k tomuto datu.

5. Z výpisu z LV č. [hodnota] je zřejmé, že vlastníkem pozemků v k. ú. [adresa], parc. č. [hodnota] o výměře 364 m2, zast. plocha a nádvoří, a parc. č. [hodnota] o výměře 79 m2, zahrada, jsou o velikosti podílu žalobkyně a o velikosti podílu manželé [jméno FO] a [jméno FO], přičemž nabývacími tituly pro žalobkyni jsou Smlouva o převodu nemovitosti RI 2/1965 a Usnesení D 939/1998 pro žalobkyni a Smlouva o převodu nemovitosti RI 114/[jméno FO].

6. Z výpisu z LV č. [hodnota] ke dni 31. 12. 2023 vyplývá, že vlastníky pozemků parc. č. [hodnota] (287 m2), [číslo] (316 m2) a [číslo] (122 m2) v k. ú. [adresa] jsou [jméno FO], [adresa], a [jméno FO], [adresa], každý jednou polovinou, když nabývacím titulem je usnesení soudu číslo deníku 410/1926. Z katastrální mapy soud z úřední činnosti zjistil, že tyto pozemky přiléhají k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. stav. [číslo] v k. ú. [adresa].

7. Usnesením č. j. 1 D 939/98-37 ze dne 24. 6. 1999, které nabylo právní moci dne 23. 7. 1999, je prokázáno, že dědičkou po zemř. [jméno FO], nar. 22. 1. 1940, se stala žalobkyně, a to i ohledně domu čp. [číslo], stav. parc. č. [hodnota] a zahrady parc. č. [hodnota], týž díl součástí a příslušenství na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], když předmětem dědictví byly i nemovitosti parc. č. [číslo] na LV č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a ideální polovina domu čp. [číslo], stav. parc. č. [hodnota], stav. parc. č. [hodnota], týž díl všech součástí příslušenství a týž díl pozemku parc. č. [číslo] na LV č. [hodnota] k. ú. [adresa].

8. Usnesením ze dne 3. 2. 1964 bylo Okresním soudem v Písku povoleno vložení kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a [jméno FO] dne 21. 10. 1963 ohledně nemovitostí zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [adresa] tak, že žalobkyně se stala vlastnicí těchto nemovitostí za 10 000 Kč jako kupní ceny.

9. Soud měl k dispozici 7 ks fotografií, z nichž je patrné oplocení a užívání pozemku.

10. Ze sedmi čestných prohlášení z 23. 4. 2024 a 24. 4. 2024, a to [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], vyplývá, že pozemek parc. č. [hodnota] je užíván žalobkyní po dobu více než 20 let.

11. Ze žádosti o vydání stavebního povolení ze dne 3. 3. 1971 vyplývá, že [jméno FO] žádal [právnická osoba] v [adresa], hospodářský odbor, o stavební povolení ke stavbě garáže na vlastním pozemku u domu čp. [číslo].

12. Z kolaudačního rozhodnuti z 3. 4. 1974 je patrné, že [právnická osoba] v [adresa], hospodářský odbor, rozhodl o povolení k trvalému provozu garáže pro osobní automobil na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa].

13. Ze stavebního povolení ze dne 8. 3. 1971 je zřejmé, že [právnická osoba] v [adresa], hospodářský odbor, rozhodl o udělení stavebního povolení pro [jméno FO] ke stavbě garáže na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa].

14. Z potvrzení ze dne 7. 2. 1953 vyplývá, že p. [jméno FO] přijal od p. [jméno FO] zálohu na pozemek u školy ve výši 2 700 Kč a dne 15. 2. 1954 částku 800 Kč.

15. Podle dopisu ze dne 24. 8. 1959 je zřejmé, že [jméno FO] potvrzuje p. [jméno FO], že je pozemek jeho, když jej koupil od její matky.

16. Z potvrzení paní [jméno FO] spolu s obálkou ze 17. 8. 1959, je zřejmé, že [jméno FO] koupil pozemek od paní [jméno FO], když k rukám její matky [jméno FO] složil 3 500 Kč.

17. Podle ověření zjednodušené dokumentace ze dne 12. 9. 2024 [právnická osoba] [adresa], odbor výstavby, dopravy a ŽP, k žádosti žalobkyně ověřil, že garáž + sklad nářadí + pergola jsou užívány k účelu garáž pro osobní automobil, sklad nářadí a přístřešek.

18. Podle dopisu právního zástupce žalobkyně žalované ze dne 3. 5. 2024 žalobkyně žalovanou žádala o vyjádřeni, zda je ochotna uznat vlastnické právo žalobkyně s tím, že vlastní podíl k nemovitostem na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] ([číslo]), konkrétně pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí je budova čp. [číslo], rodinný dům, a pozemek parc. č. [hodnota]. V teto budově je samostatná bytová jednotka, kterou užívá k bydleni. Vedle těchto nemovitosti se nachází pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] ([číslo]), který je ve vlastnictví [právnická osoba] s příslušností hospodařit [právnická osoba]. Tento pozemek ve vlastnictví [právnická osoba] drží a užívá žalobkyně více než 20 let (své nemovitosti vlastni od roku 1965 a od té doby užívá i tento sousední pozemek). Tento pozemek je oplocený a stojí na něm garáž žalobkyně, která byla zkolaudovaná v roce 1974. Žádost o vydání stavebního povolení uváděla, že garáž bude na společném dvoře domu čp. [číslo]. [právnická osoba] ve stavebním povoleni omylem uvedl, že garáž bude [právnická osoba] na pozemku parc. č. [číslo], ale jednalo se o pozemek parc. č. [hodnota], kde fakticky byla postavena. Tyto skutečnosti vyplývají z čestných prohlášení sousedů.

19. Dopisem [právnická osoba] č. j. [číslo jednací] ze dne 8. 11. 2024 sdělila žalovaná, že navazuje tímto na komunikaci týkající se pozemku parc. č. [hodnota], v kat. území [adresa], tj. ve věci [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně] též jen „[právnická osoba]“) došlo k podrobnému posouzení předmětné záležitosti, a to ze stránky majetkové i právní. Bylo rovněž přihlédnuto k poskytnutým písemným materiálům. V návaznosti na tyto kroky [právnická osoba] dospěl k názoru, že ze strany žalobkyně nedošlo ke splnění podmínek vydržení dle občanského zákoníku, tj. že žalobkyně se nestala vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota]. V podrobnostech [právnická osoba] uvádí, že z jeho strany byla především reflektována aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce (zejména mimořádného) vydržení (např. č. j. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 nebo č. j. 22 Cdo 2307/2022-305 ze dne 10. 5. 2023). Dále došlo k zohlednění místních poměrů, především rozlohy pozemků vlastněných žalobkyní na straně jedné a pozemku, který měla dle svého názoru vydržet na straně druhé. Žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem na pozemcích parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], ideálního podílu ve výši na těchto pozemcích. Celková rozloha pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] činí 443 m, rozloha pozemku parc. č. [hodnota] činí 287 m. Nejvyšší soud dospěl v rámci řízení (sp. zn. 22 Cdo 3680/2023), jehož předmětem byla otázka určení vlastnického práva na základě mimořádného vydržení k následujícímu závěru. „Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (…), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu.“ Z výše uvedeného dle názoru [právnická osoba] vyplývá, že žalobkyně se domáhá uznání svého vlastnického práva z titulu vydržení k sousednímu pozemku, jehož rozloha převyšuje hranici přiměřenosti, která je popsána ve výše odkazované aktuální judikatuře. Tudíž [právnická osoba] není ochoten uznat vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku. Bude-li žalobkyně nadále trvat na jí uplatněném požadavku, nezbývá [právnická osoba], než žalobkyni odkázat na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku [právnická osoba] a jejím vystupování v právních vztazích, s tím, aby se Vaše klientka obrátila na soud a v takovém případě o tomto kroku ve lhůtě jednoho měsíce informovala [právnická osoba].

20. Soud zamítl provedení důkazů pro nadbytečnost, a to místním šetřením, když byla doložena fotodokumentace a soud měl k dispozici mapu z katastru nemovitostí, a dále výslechy svědků, kteří doložili čestná prohlášení.

21. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se stala spoluvlastnicí pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 364 m2 a parc. č. [hodnota] o výměře 79 m2 v k. ú. [adresa] (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora), přičemž spoluvlastnicí nemovitostí popsaných výše se stala rozhodnutím o dědictví po zemřelém manželovi [jméno FO] (odst. č. č. [hodnota]. odůvodnění shora) a kupní smlouvou ze dne 21. 10. 1963 (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora). Vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 287 m2, stejně jako pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], byli dle výpisu z katastru nemovitostí k 31. 12. 2023 [jméno FO] a [jméno FO], oba [adresa] (odst. č. 6. odůvodnění shora), a dle částečného výpisu z katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2024 je vlastníkem těchto nemovitostí [právnická osoba], tj. žalovaný (odst. č. 4. odůvodnění shora). Ohledně garáže na pozemku parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] nebyly dohledány povolení stavebního úřadu, a pokud jde o situační výkresy ke garáži na pozemku č. [číslo], ani ty se dohledat nepodařilo, k dispozici je pouze stavební povolení ke garáži na pozemku parc. č. [číslo]/2 v k. ú. [adresa] (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora), na základě žádosti [jméno FO] ze dne 3. 3. 1971 (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora), přičemž stavba garáže na pozemku parc. č. [číslo] byla zkolaudována dne 3. 4. 1974. [právnická osoba] v [adresa], stavební odbor, ověřil k žádosti žalobkyně dne 7. 10. 2024 a 12. 9. 2024, že garáž + sklad nářadí + pergola jsou užívány k účelu garáž pro osobní automobil, sklad nářadí a přístřešek (odst. č. 3 a 17. odůvodnění shora). Pozemek parc. č. [hodnota] je oplocen a užíván žalobkyní dle fotodokumentace (odst. č. 9. odůvodnění shora) a čestných prohlášení spoluvlastníků pozemku parc. č. [hodnota] a [číslo], a vlastníky sousedních nemovitostí (odst. č. 9. odůvodnění shora). Žalobkyně doložila, že p. [jméno FO] a pí [jméno FO] prodali „pozemek u školy“ p. [jméno FO], který je právním předchůdcem žalobkyně, což potvrdila [jméno FO] i pí [jméno FO], která byla její matkou. (odst. č. 14., 15., 16. odůvodnění shora). Žalobkyně dne 2. 5. 2024 žádala žalovanou o uznání vlastnického práva (odst. č. 18. odůvodnění shora), což žalovaná odmítla s argumentací, že výměra pozemku parc. č. [hodnota] činí 287 m2, což ve vztahu k výměře 443 m2 parc. č. [hodnota] a [číslo] převyšuje hranici přiměřenosti (odst. č. 19. odůvodnění shora).

22. Dle judikátu sp. zn. 22 Cdo 3680/2023 mj. „Odvolací soud v projednávané věci dostál požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže shledal naplnění předpokladů pro mimořádné vydržení ze strany žalobců. Ve zjištěném skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobců. Svůj závěr odůvodnil tím (bod 21), že „žalobce [právnická osoba]. nenabyl projednávané pozemky do držby lstí, když zakoupil rodinný dům s oplocenými pozemky, které tvořily funkční celek. Žalobce se tedy nevlámal do majetkových poměrů žalované, neměnil hranice v její neprospěch a jeho postup nebyl svémocný. Rozloha pozemků užívaných pod oplocením po jejich nabytí koupí nebyla nikým zpochybňována, pozemky nebyly přeměřovány a při jejich převodu nebyl k dispozici geometrický plán. Koupě pozemků pod oplocením, které provedl předchozí vlastník nemovitostí, vylučuje podvodný či svémocný způsob nabytí pozemků žalobcem [právnická osoba]. Pokud výměra pozemků nepokrytých právním titulem z kupní smlouvy přesahovala zhruba o 74 % výměru pozemků kupní smlouvou žalobcem po právu nabytých, není tato výměra nikterak excesivní, aby z ní mohl být dovozován nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby těch pozemků, které nebyly předmětem převodu podle kupní smlouvy z roku 1976“ a současně „podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 občanského zákoníku není poctivá držba podle ust. § 992 odst. 1 občanského zákoníku, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Pokud se [právnická osoba] po dobu 45 let nezabýval vlastnickými poměry ohledně projednávaných pozemků, nelze uvažovat o tom, že by žalobci měli vědomost, že držbou těchto pozemků působí někomu újmu. Žalobci po uvedenou dobu pozemky užívali, aniž by [právnická osoba] k tomuto cokoliv namítl. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci, nasvědčuje podle ustálené soudní judikatury tomu, že držba je prováděna spíše v dobré víře“.“ 23. Podle § 65 odst. 9 zák. č. 256/2013 Sb. v platném znění nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem [právnická osoba].

24. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1092 odst. o. z. do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Podle § 1096 odst. 2 o. z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

25. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2021, č. j. 22 Cdo 3387/2021 je zřejmé, že „hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.“ V tomtéž rozsudku Nejvyššího soudu bylo vymezeno, co se rozumí pod pojmem nepoctivý úmysl: „Nepoctivým ve smyslu § 1095 ObčZ je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.“ 26. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022 je patrné, že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.“... „Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé ObčZ. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.“ ... [„Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ 27. Z judikatury, popsané v odst. č. 22., 25. a 26. odůvodnění shora, je patrné, že nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. (sp. zn. 22 Cdo 1686/2021) Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže o. z. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let. (sp. zn. 22 Cdo 1646/2018) Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o. z. lze analogicky aplikovat (§ 10 odst. 1 o. z.) i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. (sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. (sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

28. Z komentářové literatury je zřejmé, že mimořádné vydržení tedy ještě více než řádné vydržení akcentuje ochranu právní jistoty, a tedy i třetích osob při nakládání s majetkem. Jeho smyslem je tedy povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou případů jednoznačné zištnosti, tedy kdy držitel nabyl držbu na základě protiprávního, anebo jiného nekalého jednání. Cenou za toto usnadnění vydržení je uběhnutí dvojnásobně delšího času oproti řádnému vydržení, které dává větší možnost vlastníkovi věci účinkům vydržení předejít. ... Mimořádné vydržení tedy může nastoupit v některých případech, kdy řádné vydržení je vyloučeno. Okruh případů, kdy může dojít k vydržení, rozšiřuje zejména tím, že promíjí splnění některých náležitostí vyžadovaných zákonem pro řádné vydržení. Hlavním specifikem mimořádného vydržení je, že nevyžaduje titulus iustus, tedy právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (k tomu viz § 1090). Tak je tomu proto, že z dlouhodobého hlediska bývá obtížné prokázat nabytí věci, a to nejen poctivým držitelem, ale také samotným vlastníkem. Mimořádné vydržení proto slouží mimo jiné jako ochrana vlastnického práva tím, že ulehčuje důkaz vlastnictví. Pro mimořádné vydržení se tedy nevyžaduje řádná držba. Pokud jde o požadavek na držbu pravou, pak zákon ji výslovně pro mimořádné vydržení nevyžaduje a v právní teorii není v tomto směru dosud ustálený názor. Lze proto dovodit, že spíše se pravost držby nebude vyžadovat (Spáčil s. 90). ... Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Příkladem vyloučení mimořádného vydržení bude jistě případ zloděje, který bude mít u sebe dlouhodobě cizí věc, stejně jako případ, kdy držitel se ujme držby pozemku tím, že vlastníka vypudí, ať už násilím, nebo psychickým nátlakem či vydíráním. Mimořádně nevydrží ani ten, kdo na základě padělané smlouvy podvodně dosáhne úspěšného vkladu v katastru nemovitostí. Spáchaný úmyslný trestný čin držitele tedy bude možné považovat za projev nepoctivého úmyslu. Naopak, ve všech ostatních případech, kdy zjevný nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení připustí. Tak tomu bude například i v případě koupě pozemku, jenž bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí. Přitom nebude rozhodovat, zda kupující nenechal převod registrovat z důvodu neznalosti zákona (error iuris), anebo v důsledku vlastní nedbalosti (například zapomene). Každopádně nebude držet pozemek s nepoctivým úmyslem, jejž bychom chápali tak, že tím jinou osobu poškozuje, jelikož prodávající byl srozuměn s tím, že na kupujícího vlastnické právo převede. Kupující tak pozemek vydrží po 20 letech. Tento přístup potvrzuje i důvodová zpráva, podle níž mimořádné vydržení může nastat v případě, že na někoho byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná, nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul, apod. Pro naplnění podmínek poctivé držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice. (NS 22 Cdo 3079/2014). ([právnická osoba]. Beck - Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 376 - 378: P. Bělovský).

29. Na základě zjištěného skutkového stavu popsaného v odst. č. 21. odůvodnění shora je zřejmé, že žalobkyně se domáhala proti žalované určení vlastnického práva k pozemku parc. č. [hodnota], zahrada o výměře 287 m2, v katastrálním území [adresa], zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] s tím, že došlo k mimořádnému vydržení. Žalobkyně se ujala držby k nemovitostí, a to domu čp. [číslo] a pozemku parc. č. stav. [číslo] a parc. č. [hodnota], počínaje dnem 3. 2. 1964, kdy došlo k povolení vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí, a dále se ujala držby dne 23. 7. 1999 ohledně další těchto nemovitostí, kdy nabylo právní moci usnesení č. j. 1 D 939/98-37, a to vše v rozsahu oplocené části pozemků, tj. včetně pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], když jejím právním předchůdcem byl [jméno FO], který nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. [hodnota], jako pozemku přilehlého k jeho spoluvlastnickému podílu na pozemcích parc. č. stav. [číslo] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] od p. [jméno FO], který jej koupil od [právnická osoba], konkrétně matky [jméno FO]. Skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně [jméno FO] užíval pozemek parc. č. [hodnota] jako svůj, přestože v katastru nemovitostí nebyl evidován jako jeho vlastník, potvrzuje i to, že garáž [jméno FO] postavil „fakticky“ na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], a nic na tom nemění skutečnost, že ze žádosti o stavební povolení [jméno FO], ze stavebního povolení a z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé označení pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], neboť ani jeden z těchto pozemků, parc. č. [hodnota] i parc. č. [číslo] podle katastru nemovitostí nebyl evidován jako vlastnictví [jméno FO], ale jako spoluvlastnictví [jméno FO] a [jméno FO]. Uvedené okolnosti dle názoru soudu přisvědčují argumentaci žalobkyně, že došlo k mylnému označení parcely na těchto listinách. Navíc lze přisvědčit i argumentaci žalované, že rozhodnutí správního orgánu ve stavebním řízení nezakládá vlastnické právo. Pro účely daného řízení však je podstatnou okolností, že právní předchůdce žalobkyně považoval pozemek, kde je „fakticky“ postavena garáž, a to bez ohledu na jeho označení v listinách, za své vlastnictví, tudíž nelze dovodit nepoctivý úmysl na straně žalobkyně v době nabytí vlastnického práva k nemovitostem parc. č. stav. [číslo], jejíž součástí je stavba č. [hodnota], a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], neboť ta tyto nemovitosti převzala do držby jako jeho právní nástupce, a to ke 3. 2. 1964 v poměru z koupě a ke 23. 7. 1999 v poměru z dědictví. Institut mimořádného vydržení je součástí o. z. od 1. 1. 2014 a stanoví možnost započtení vydržecí doby pro nemovitost v trvání dvakrát 10 let, která však nemůže skončit dříve než 5 let po účinnosti o. z., tj. k 1. 1. 2019. Aby bylo možné přisvědčit mimořádnému vydržení vlastnického práva dle žaloby po celou tuto dobu, tj. do 1. 1. 2019, tak by u žalobkyně, jako držitelky, nebylo možné dovodit nepoctivý úmysl. Občanský zákoník ve smyslu judikatury k mimořádnému vydržení má za to, že nepoctivým úmyslem může argumentovat vlastník nemovitosti buď žalobou nebo tvrzením, že žalobce měl při nabytí držby nepoctivý úmysl ve smyslu judikátu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022: „Vlastník věci držené jiným zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; jinak může v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.“ Současně platí, že každý případ mimořádného vydržení je třeba posoudit individuálně. Pro mimořádné vydržení se nevyžaduje řádná držba a nevyžaduje se ani držba pravá a jeho smyslem je povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou jednoznačné „zištnosti“, tzn., že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, i když pro naplnění podmínek poctivé držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice (odst. č. 22. odůvodnění shora). Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek a úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo, při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele (judikát sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) (odst. č. 26. odůvodnění shora). V dané věci bylo zjištěno z dokazování kromě jiného to, že žalobkyně se ujala spolu s pozemkem, jehož část nabyla do vlastnictví, i držby sousedního pozemku, o němž se důvodně domnívala, že byl zakoupen právním předchůdcem p. [jméno FO], jejího právního předchůdce [jméno FO], na čemž nic nemění fakt, že zjevně nedošlo k převodu vlastnictví v katastru nemovitostí, zřejmě s ohledem na to, že vlastníci evidovaní do 31. 12. 2023 žili v Kanadě. „Nevložení“ kupní smlouvy do katastru nemovitostí samo o sobě za nepoctivý úmysl nepovažuje ani komentářová literatura (odst. č. 28. odůvodněn shora). Z uvedených skutkových zjištění nelze dovodit, že by žalobkyně mohla či měla vědět o rozdílu ve výměře pozemků parc. č. stav. [číslo] o velikosti 364 m2 a parc. č. [hodnota] o velikosti 79 m2 oproti výměře pozemku parc. č. [hodnota] o velikosti 287 m2, neboť pozemky parc. č. stav. [číslo] a parc. č. [hodnota] byly oploceny ve stále stejných faktických hranicích od doby, kdy vlastnictví jejich částí žalobkyně nabyla, a k žádnému přeměřování pozemků nedošlo. Nelze tak přistoupit ani na argumentaci žalované o nepoměru výměry pozemků parc. č. stav. [číslo] a parc. č. [hodnota] ve vztahu k pozemku parc. č. [hodnota] ve smyslu judikátu NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, neboť vlastníci, evidovaní v katastru nemovitostí, se nijak nezajímali o pozemek parc. č. [hodnota], a důvodem toho, že žalovaná je zapsána jako vlastník tohoto pozemku ke dni 1. 1. 2024 ve smyslu § 65 odst. 9 zák. č. 256/2013 v platném znění, je pouze skutečnost, že vlastníka se nepodařilo zjistit, neboť je označen pouze jako [jméno FO] a [jméno FO], a marně uplynula zákonná lhůta. Nelze tak dovodit ani u jednoho z evidovaných vlastníků, a to ani u [jméno FO] a [jméno FO] do 31. 12. 2023, ani u žalované od 1. 1. 2024, že by něco proti užívání pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] namítali, proto lze držbu žalobkyně považovat za držbu prováděnou spíše v dobré víře ve smyslu judikátu NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3680/2023 (odst. č. 22. odůvodnění shora). Není možné dojít ani k závěru, že žalobkyně věděla, že pozemek parc. č. [hodnota] nemusí být jejím vlastnictvím, a přesto s tím byla srozuměna, tedy že by žalobkyně měla nepřímý úmysl přivlastnit si cizí pozemek, když ani omyl, byť i jinak neomluvitelný, na straně žalobkyně o velikosti výměry, by nestačil k závěru, že o tomto rozdílu výměry pozemků žalobkyně věděla či musela vědět, jak vyplývá z judikátu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora). Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně věděla, že pozemek, který užívala, není jejím vlastnictvím či spoluvlastnictvím, a už vůbec nelze dovodit její nepoctivý úmysl. Pokud jde o námitku žalované, že žalobkyně se domáhá mimořádného vydržení výlučného vlastnického práva k pozemku parc. č. [hodnota], přestože je pouze spoluvlastnicí přilehlých pozemků parc. č. stav. [číslo] a parc. č. [hodnota], soud má zato, že tato není důvodná, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že další spoluvlastníci, a to [jméno FO] a [jméno FO] čestně prohlásili, že žalobkyně užívala pozemek parc. [číslo] v k. ú. [adresa] výlučně. Za nepodstatné hledisko lze dle názoru soudu považovat argument přístupnosti či nepřístupnosti pozemku. Z uvedeného lze dovodit závěr, že z provedeného dokazování nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by vylučovala poctivost držby žalobkyně, nelze tak na její straně dovodit nepoctivý úmysl ani ke dni ujmutí se držby, ani zánik podmínek pro mimořádné vydržení po celou dobu vydržecí doby, tj. od 23. 7. 1999 do 23. 7. 2019. Proto má soud za to, že došlo k mimořádnému vydržení pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] žalobkyní ve smyslu § 1095 o. z. a § 3066 o. z. Jestliže se žalobkyně stala v důsledku mimořádného vydržení vlastnicí pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] ke dni 23. 7. 2019, pak nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku ke dni 1. 1. 2024 žalovanou dle § 65 odst. 9 z. č. 256/2013 Sb. a § 1050, § 1045 odst. 2 a § 3067 o. z. Proto soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku shora, a určil vlastnické právo k pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] žalobkyně.

30. O nákladech řízení rozhodl soud dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 35 262 Kč spočívající v odměně za zastupování advokátem dle § 9 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 2 úkony právní služby za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a sepis návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a ve výši 5 620 Kč za 3 úkony právní služby, a to sepis a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis vyjádření z 11. 4. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a účast na jednání soudu dne 28. 5. 2025 podle dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a dále ve 2 režijních paušálech po 300 Kč a 3 režijních paušálech po 450 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění spolu s 21%ní DPH podle § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč podle položky 4 odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění. (výrok II. rozsudku shora)