12 C 52/2013-205

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 625 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 625 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2013 domáhal na žalované poskytnutí zadostiučinění ve výši 625 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávním úředním postupem spočívajícím v porušení práva žalobce na spravedlivý proces, když ve věci žalobce nebyla předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, resp. dříve ESD, (dále jen„ SDEU“), což je dle žalobce v rozporu s právem EU. Žalobce uvedl, že 19. 8. 2011 podal žalobu ke zdejšímu soudu na ochranu před nepřímou diskriminací v souladu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Žalobce souběžně podal návrh dle § 138 odst. 1 o.s.ř. a požadoval osvobození od soudních poplatků, a to s odkazem na čl. 7 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (dále jen„ směrnice 2000/43/ES“) a čl. 9 směrnice Rady 2000/78/ES, ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen„ směrnice 2000/78/ES“). Ve věci bylo rozhodnuto usnesením č.j. 22 C 220/2011, kterým soud„ odmítl žalobci přístup k soudu“, přičemž toto usnesení bylo vydané„ úředníkem závislým na žalované vládě“, kdy vůbec nebyla řešena otázka závazku ze zmíněných směrnic Rady. V odvolání proti tomuto usnesení podané žalobcem dne 31. 12. 2011, doplněném dne 10. 1. 2012, žalobce požadoval položení předběžné otázky k SDEU, a to s ohledem na chybnou transpozici ustanovení zmíněných směrnic do vnitrostátního právního řádu. Městský soud v Praze odvolání nevyhověl, a to usnesením ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36, přičemž návrh žalobce na položení předběžné otázky považoval ne nedůvodný. Žalobce proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který v usnesení ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2493/12, mj. uzavřel, že je věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. To je dle žalobce dezinterpretace práva EU.

2. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v postupu Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť o návrhu na osvobození od soudních poplatků nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“. Tento„ úředník“ navíc ignoroval zásadu rovnocennosti a přímý účinek směrnic, resp. jejích přednostní aplikaci před národním právem. Městský soud v Praze pak byl dle žalobce povinen postupovat dle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen„ SFEU“) a předložit předběžnou otázku k SDEU, neboť jeho rozhodnutí nebylo možné napadnout opravným prostředkem. Nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze tak spočívá v nesplnění povinností dle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen„ SEU“) a dle čl. 267 odst. 3 SFEU, když ignoroval návrh žalobce na položení předběžné otázky. Žalobce rovněž tvrdil nesprávný úřední postup Ústavního soudu ČR, který se dopustil dezinterpretace práva EU. Dle žalobce chybnou transpozicí směrnic došlo k narušení zásady rovnocennosti a zásady efektivity, neboť žaloby podléhající antidiskriminační legislativě nejsou postaveny naroveň žalobám v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákona“) a nejsou osvobozeny od soudních poplatků ze zákona. Žalobce požadoval jako kompenzaci 50 % nároku vzneseného v původním řízení sp. zn. 22 C 220/2011, o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne 9. 8. 2012 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované a dne 16. 1. 2013 obdržel stanovisko žalované ze dne 14. 1. 2013. Dále žalobce navrhl splnění povinností dle čl. 4 odst. 3 SEU a dle čl. 267 písm. b) SFEU, tedy aby zdejší soud položil předběžnou otázku SDEU.

3. Usnesením ze dne 18. 7. 2013 soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř..

4. Žalovaná v podání ze dne 6. 8. 2013 neuznala žalobou uplatněný nárok ani částečně a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným uplatnění nároku žalobce na odškodnění ve výši 625 000 Kč u žalované dne 13. 8. 2012 (dopisem ze dne 8. 8. 2012), a to v souvislosti s tvrzenou chybnou implementací směrnice 2000/43/ES a směrnice 2000/78/ES a rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č.j. 22 C 220/2011-24 a Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36. Žádosti žalobce nebylo vyhověno, a to ani částečně. Žalovaná ve vztahu k tvrzení chybné implementaci směrnice Rady 2000/43/ES (čl. 7 odst. 1) a směrnice Rady 2000/78/ES (čl. 9 odst. 1) uvedla, že je orgánem moci výkonné, přičemž obsah platných právních předpisů je výsledkem činnosti moci zákonodárné, proto za vytýkanou protiprávnost nemůže být jakkoliv odpovědna. K žalobcem napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č.j. 22 C 220/2011-24, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2493/2012, pak žalovaná uvedla, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011 bylo rozhodnuto tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012 bylo napadené usnesení potvrzeno. Podaná ústavní stížnost ve věci byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2012 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Daná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena, a tudíž je nelze považovat za nezákonná ve smyslu § 8 zákona. Nesouhlas žalobce s postupem soudu ve věci samé v konkrétním řízení (či s obsahem vydaného rozhodnutí ve věci samé) nemůže znamenat, že by v konkrétním případě došlo k pochybení ze strany státu a nemůže tak založit odpovědnost státu za škodu. Žalovaná má za sporné, že by v daném případě byla dána existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí) či že by došlo ke vzniku újmy na straně žalobce, a rovněž sporovala existenci příčinné souvislosti. Žalobci dle žalované žádná újma nevznikla, ani vzniknout nemohla. Žalovaná dále uvedla, že z úřední činnosti je jí známo, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a že adresuje žalované množství různých podání. Z obsahu žalobcových požadavků je patrná jejich účelovost a šikanózní povaha. Žalovaná také uvedla, že za roky 2011 a 2012 eviduje 27 nových žalob na náhradu újmy podaných žalobcem proti žalované, 6 nových žalob ve správním soudnictví, 6 nově podaných dovolání a 1 nově podanou stížnost pro zmatečnost.

5. Usnesením ze dne 5. 6. 2014, č.j. 12 C 52/2013-70, vyzval soud žalobce, aby specifikoval jednotlivé částky požadovaného zadostiučinění za každý zvlášť tvrzený odpovědnostní titul. K výzvě soudu žalobce dne 19. 6. 2014 sdělil, že újma mu byla způsobena Městským soudem v Praze, který měl povinnost postupovat dle čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 267 odst. 3 SFEU, avšak uvedenou povinnost nesplnil. Žalobce dále uvedl, že neexistují jednotlivé nároky, ale jediný nárok na kompenzaci za porušení práva na spravedlivý proces a práv zaručovaných právem EU ve výši 625 000 Kč.

6. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2014, č.j. 12 C 52/2013-74, byla žaloba odmítnuta, neboť nesplňovala náležitosti dle § 42 odst. 4 o.s.ř. a § 79 odst. 1 o.s.ř.. Ačkoliv byl žalobce soudem k odstranění vad vyzván, žalobní návrh stále vykazoval vytýkané vady, pročež nebylo možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat. Podáním doručeným soudu dne 29. 8. 2014 podal žalobce proti výše uvedenému usnesení odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č.j. 22 Co 95/2015-83, bylo napadené usnesení změněno tak, že se žaloba neodmítá s tím, že se žalobce domáhá zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou popsal v žalobě, tedy že příčinou nemajetkové újmy je skutečnost, že Městským soudem v Praze nebyla předložena předběžná otázka SDEU, za což žalobce požaduje zadostiučinění ve výši 625 000 Kč.

7. Při jednání konaném dne 10. 7. 2015 žalobce mj. uvedl, že odškodnění nepožaduje z titulu nezákonného rozhodnutí, ale z toho důvodu, že Městský soud v Praze nerespektoval právo EU, neboť bylo jeho povinností položit předběžnou otázku SDEU.

8. Rozsudkem ze dne 10. 7. 2015 byla žaloba zamítnuta z důvodu absence odpovědnostního titulu. Zmíněný rozsudek zdejšího soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č.j. 22 Co 452/2015-119. Na základě žalobcem podaného dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 26. 7. 2019, č.j. 30 Cdo 3856/2017-181, zrušil zmíněné rozsudky a věc vrátil zpět zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

9. Usnesením ze dne 12. 12. 2019, resp. 3. 2. 2020, soud vyzval žalobce a žalovanou, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednaní. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 8. 2. 2020. Žádný z účastníků na výzvu soudu nereagoval. Podle § 115 o.s.ř. není třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek, resp. s tímto procesním postupem konkludentně vyslovili souhlas. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora citovaným ustanovením § 115a o.s.ř. věc rozhodl, aniž by nařídil jednání. Skutková zjištění:

10. Ze žádosti žalobce ze dne 8. 8. 2012 s podacím razítkem značícím doručení žalované dne 13. 8. 2012 a ze stanoviska žalované ze dne 14. 1. 2013, vzal soud za prokázané, že žalobce se obrátil na žalovanou se žádostí o odškodnění nároku na náhradu škody z důvodu a ve výši uvedené v žalobě, žalovaná jeho žádosti o odškodnění nevyhověla ani zčásti.

11. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2011 soud zjistil následující skutečnosti: žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu a zároveň požádal o osvobození od soudního poplatku; usnesením ze dne 6. 12. 2011, č.j. 22 C 220/2011-24, bylo rozhodnuto tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Proti usnesení se žalobce odvolal, v odvolání, přičemž v odvolání mj. uvedl, že rozhodnutí nebylo vydané soudcem, nýbrž asistentem soudce. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012 č.j. 15 Co 81/2012-36, bylo zmíněné usnesení jako věcně správné potvrzeno, přičemž z odůvodnění se rovněž podává, že odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení věci SDEU; proti zmíněnému rozhodnutí ze dne 17. 4. 2012 nebylo dovolání přípustné. Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 2012, č.j. IV. ÚS 2493/12 byla, ústavní stížnost žalobce (návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a návrh na předložení věci SDEU k rozhodnutí o předběžné otázce) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Právní posouzení věci:

12. Jak uvedeno shora, žalobce se domáhal kompenzace za újmu způsobenou v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2011, resp. v navazujícím odvolacím řízení. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v tom, že Městský soud v Praze před vydáním usnesení ze dne 17. 4. 2012, č. j. 15 Co 81/2012-36, kterým potvrdil nepřiznání osvobození žalobce od soudních poplatků, měl předložit předběžnou otázku SDEU ve smyslu ustanovení čl. 267 SFEU. Dle žalobce tak došlo k porušení unijního práva, resp. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR plyne, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016).

14. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že v případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva EU soudním rozhodnutím, je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU. Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami níže uvedenými (srov. bod 15).

15. Dle ustálené judikatury SDEU jsou členské státy EU povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, a to i tehdy, pokud porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci. K tomu, aby byl stát za takové porušení shledán odpovědným, je nutné, aby byly splněny tři kumulativní podmínky: (i) musí se jednat o porušení takového pravidla, jehož cílem je poskytnout práva jednotlivcům, (ii) porušení unijního práva je dostatečně závažné a (iii) mezi porušením pravidla vznikem újmy existuje přímá příčinná souvislost. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnost porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. Mezi taková porušení patří mj. porušení povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku (srov. rozsudek SDEU ve věci Köbler (C -224/01) ze dne 30. 9. 2003).

16. Dle čl. 267 SFEU platí, že vyvstane-li taková otázka (o výkladu Smluv či platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie) před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat SDEU o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

17. V souladu s ustálenou judikaturou SDEU, a dle závazného pokynu Nejvyššího soudu ČR v nadepsaném řízení, se soud nejprve zabýval tím, zda Městský soud v Praze při svém rozhodování o nepředložení předběžné otázky SDEU v usnesení ze dne 17. 4. 2012 rozhodoval jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Odpovědnost státu za nepoložení předběžné otázky totiž může založit pouze soud rozhodující v posledním stupni. Důvodem je jednak to, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, a jednak to, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č.j. 30 Cdo 1202/2018-216, body 29 – 30).

18. V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v posledním stupni Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné. Dále takovým soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.).

19. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti dotčenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012 nebylo dovolání přípustné. Z uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze rozhodoval jako soud poslední instance ve smyslu unijního práva, který tak má v obecné rovině v případě potřeby výkladu práva EU povinnost dle čl. 267 SFEU předložit SDEU předběžnou otázku.

20. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že povinnost soudu členského státu položit předběžnou otázku není bezvýjimečná. Takovou povinnost nemají soudy tehdy, kdy otázka unijního práva není relevantní pro řešení daného případu, nebo se jedná o tzv. acte clair či acte éclairé (srov. rozhodnutí ve věci CILFIT, 283/81, srov. též Bobek M., Komárek J., Passer [jméno]: [anonymizováno] otázka v komunitárním právu, Linde Praha, a.s. 2005, s. 222-224).

21. Žalobce tvrdil, že v posuzovaném případě došlo k porušení čl. 7 směrnice 2000/43/ES a čl. 9 směrnice 2000/78/ES, a to v důsledku chybné transpozice ustanovení směrnic do vnitrostátního právního řádu, kdy žaloby dle antidiskriminačního zákona jsou, na rozdíl od žalob na náhradu újmy proti státu, zpoplatněny.

22. Dle čl. 7 směrnice 2000/43/ES platí, že:„ 1. Členské státy zajišťují, aby soudní nebo správní řízení, případně včetně dohodovacích řízení směřující k dodržování povinností podle této směrnice, byla dostupná všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, i když vztahy, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, již skončily.

2. Členské státy zajistí, aby sdružení, organizace nebo právnické osoby, které mají v souladu s kritérii stanovenými jejich vnitrostátními právními předpisy oprávněný zájem na zajištění dodržování této směrnice, mohly ve prospěch nebo na podporu žalobce s jeho souhlasem zahájit jakékoli soudní nebo správní řízení určené pro vymáhání plnění povinností vyplývajících z této směrnice.

3. Odstavce 1 a 2 se nedotýkají vnitrostátních právních předpisů o lhůtách pro podávání žalob v případě zásady rovnosti zacházení.“ Dle čl. 9 směrnice 2000/78/ES pak platí, že:„ 1. Členské státy zajišťují, aby soudní nebo správní řízení, včetně, považují-li to za vhodné, dohodovacích řízení, směřující k dodržování povinností podle této směrnice byla dostupná všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, i když vztahy, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, již skončily.

2. Členské státy zajistí, aby sdružení, organizace nebo právnické osoby, které mají v souladu s kritérii stanovenými jejich vnitrostátními právními předpisy oprávněný zájem na zajištění dodržování této směrnice, mohly ve prospěch nebo na podporu žalobce s jeho souhlasem zahájit jakékoli soudní nebo správní řízení určené pro vymáhání plnění povinností podle této směrnice.

3. Odstavci 1 a 2 nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy o lhůtách pro podávání žalob v případě zásady rovnosti zacházení.“ 23. Soud v prvé řadě konstatuje, že zpoplatnění určitých typů žalob je otázkou čistě vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší. Jedná se tedy o výhradně české (vnitrostátní) procesní předpisy, u nichž tak není dán žádný prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU. Jinými slovy, není zde otázka unijního práva, která by byla relevantní pro vyřešení dané věci ve smyslu čl. 267 SFEU. Právní úprava soudních poplatků totiž spadá do oblasti procesního práva, která je v kompetenci čistě členských států EU. Ty si tak mohou autonomně nastavit pravidla pro soudní řízení. Uvedené plyne z ustálené rozhodovací praxe samotného SDEU, dle něhož je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel – tzv. procesní autonomie (srov. např. rozsudek SDEU ve věci Unibet, C -432/05, ze dne 13. 3. 2007).

24. Již z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném řízení u Městského soudu v Praze nebyla splněna jedna z podmínek čl. 267 SFEU pro položení předběžné otázky, a sice potřeba vyřešit otázku práva EU. Městský soud v Praze tedy nepochybil, pokud nepoložil SDEU předběžnou otázku ohledně soudního poplatku za antidiskriminační žalobu.

25. K obdobnému závěru dospěl též Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2493/12 ze dne 10. 7. 2012 ve věci žalobce, a sice že položení předběžné otázky ohledně zpoplatnění žalob dle antidiskriminačního práva by postrádalo jakýkoliv smysl, neboť se jedná o problematiku vnitrostátní procesní úpravy (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1312/09 a sp. zn. IV. ÚS 292/10).

26. Jak uvedeno shora, poplatková povinnost za přístup k soudům, je otázkou procesního vnitrostátního práva a netýká se tak unijního práva. Vnitrostátní procesní předpisy se však mohou někdy dotýkat práva EU v tom smyslu, že nesmí být v rozporu s tzv. zásadou efektivity a rovnocennosti, tak, že by znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala praktické uplatňování práv stanovených unijním právem (srov. rozsudek SDEU ve věci Unibet, C -432/05, ze dne 13. 3. 2007, body 38–44, 54).

27. Problematiku soudních poplatků, zejména z hlediska efektivity a rovnocennosti, řešil SDEU např. ve svém rozhodnutí ve věci Orizzonte Salute – Studio Infermieristico Associato, C -61/14, ze dne 6. 10. 2015, v němž mj. v kontextu veřejných zakázek uzavřel, že pokud povinnost poplatku za přístup k soudu se ukládá bez rozdílu všem jednotlivcům, kteří hodlají podat žalobu (proti rozhodnutí přijatému veřejnými zadavateli), takový systém nezakládá diskriminaci. Zásada rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, a nikoli rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy, jako jsou občanskoprávní spory na jedné straně a spory v oblasti správního práva na straně druhé nebo spory spadající do dvou různých oblastí práva. Na uvedeném závěru dle SDEU nemůže nic změnit ani to, že systém jednotných poplatků se uplatňuje odlišně na žaloby založené na právech, které pro jednotlivce vyplývají z unijního práva v oblasti veřejných zakázek, a na žaloby pramenící z porušení vnitrostátního práva, které mají podobný předmět. Soudní poplatky, které je třeba uhradit při podání žaloby (v rámci soudních řízení správních v oblasti veřejných zakázek, jako je jednotný poplatek dotčený ve věci v původním řízení,) nemají vliv na užitečný účinek směrnice (89/665) ani na zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity (viz rozsudek SDEU ve věci ÖBB Personenverkehr, C -417/13, bod 74 či rozhodnutí ve věci Orizzonte Salute – Studio Infermieristico Associato, C -61/14, ze dne 6. 10. 2015, bod 67). Z citované judikatury SDEU tak plyne, že zpoplatnění určitých druhů vnitrostátních žalob neodporuje právu EU.

28. Nad rámec uvedeného soud v kontextu českého práva doplňuje, že uložení soudního poplatku za antidiskriminační žalobu nepředstavuje diskriminaci či bránění v ochraně práva ve smyslu shora uvedených směrnic, neboť se poplatková povinnost vztahuje na každého žalobce, a to bez ohledu na rasu, původ, náboženské vyznání apod. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že některé druhy žalob (např. na náhradu škody proti státu) nejsou, resp. nebyly v dané době, zpoplatněny. Jedná se totiž o pravidla a podmínky, která jsou stejná pro všechny osoby ve stejné situaci (tj. v případě stejných typů žalob). Soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jež zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2493/12 ze dne 10. 7. 2012).

29. S přihlédnutím ke shora uvedenému tak soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro položení předběžné otázky dle čl. 267 SFEU v řízení před Městským soudem v Praze, neboť se nejednalo o výklad či platnost práva EU, ale šlo o právo čistě vnitrostátní (procesní). Nadto, i v případech, kdy by se poplatková povinnost a s tím související přístup k soudům mohla dotýkat unijního práva, tak se jedná o problematiku, která již byla řešena v judikatuře SDEU, a ze které lze dovodit, že česká právní úprava soudních poplatků neodporuje právu EU, a tudíž ji lze považovat za věc objasněnou, tj. act éclairé (srov. bod 20 shora). Dle soudu tedy Městský soud v Praze nepochybil, pokud nepoložil v posuzovaném řízení předběžnou otázku.

30. Z uvedených důvodů se soud dále již nezabýval ostatními podmínkami pro vznik případného nároku žalobce na náhradu újmy, a sice zda (i) cílem (podle žalobce) porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům a (ii) mezi porušením unijního předpisu a škodou existuje příčinná souvislost, neboť by to nemělo žádného praktického významu. Soud tedy žalobu zamítl (srov. výrok I.). K nákladům řízení:

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., podle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem (dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif). Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena, vznikl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, odpovídající následujícím úkonům: vyjádření k podané žalobě, vyjádření k odvolání žalobce, 1x účast při jednání před soudem prvního stupně. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.