12 C 52/2020-62

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání věci takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat žalobkyni osobní automobil Škoda Fabia AC kombi, [registrační značka], [VIN kód].

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 12 781 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2020, ve znění jejího doplnění u přesnění, se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání osobního automobilu Škoda Fabia AC kombi, [registrační značka], [VIN kód] (dále též jen„ předmětný automobil“ či„ automobil“), který je jejím vlastnictvím. Žalobu odůvodnila tím, že automobil, na základě smlouvy uzavřené dne 24. 4. 2019, přenechala do užívání [právnická osoba] – [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ [právnická osoba]“) na dobu od 24. 4. 2019 do 24. 4. 2020 a současně se s touto společností dohodla, že spolu - nejpozději do 24. 4. 2020 - uzavřou kupní smlouvu o převodu automobilu do jejího vlastnictví. Jelikož skončila doba nájmu automobilu a nedošlo k uzavření kupní smlouvy, žalobkyně [právnická osoba] vyzvala k vydání automobilu, avšak marně. Nahlédnutím do trestního spisu vedeného [stát. instituce], [anonymizována čtyři slova], ÚO [obec], OHK, sp. zn. KRPU [číslo] [rok] [číslo], žalobkyně zjistila, že automobil má v držení žalovaný, který při podání vysvětlení dne 28. 7. 2020 policejnímu orgánu sdělil, že jej převzal od [jméno] [jméno], nar. [anonymizována dvě slova] [rok], bytem [adresa], který mu ho opakovaně, naposledy 1. 7. 2020, předal do užívání. Dále uvedl, že za [jméno] [jméno] má pohledávky z titulu zápůjček. Žalobkyně proto žalovaného vyzvala k vydání automobilu, což však odmítl s odůvodněním, že uplatňuje zadržovací právo vůči [jméno] [jméno]. K vydání vozidla žalovaným nedošlo ani po dalších výzvách zástupce žalobkyně. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný nemůže k automobilu uplatňovat zadržovací právo k zajištění údajných pohledávek za [jméno] [jméno]. Zadržet totiž lze zásadně věc, která náleží dlužníkovi, popř. s kterou je dlužník oprávněn disponovat a věřitel je povinen ji dlužníku vydat. V tomto případě [značka automobilu] nenáleží, není oprávněn jej užívat či s ním jakkoliv disponovat, automobil totiž převzal neprávem a ani nemohl být v dobré víře. Žalovaný tedy je povinen vydat automobil žalobkyni, nikoliv [jméno] [jméno], a proto k němu v daných souvislostech ani nemůže uplatnit zadržovací právo.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal. V rámci svého vyjádření uvedl, že má pohledávky za [jméno] [jméno] z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. 5. 2019, na základě které mu zapůjčil částku 1 250 000 Kč, kterou mu [jméno] [jméno] dosud nevrátil, přičemž k zajištění pohledávky z této smlouvy mu předal předmětný automobil. Usnesením policejního orgánu výše specifikované složky policie České republiky ze dne 29. 1. 2021 byl žalovaný vyrozuměn, že byla odložena věc podezření ze spáchání trestné činnosti [jméno] [jméno] z důvodu, že trestní stíhání není přípustné, neboť podezřelý zemřel. Žalovaný proto pohledávky přihlásil do dědického řízení vedeného teplickým okresním soudem (sp. zn. [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení]), automobil žalobkyni nevydal a uplatnil k němu zadržovací právo vůči [jméno] [jméno], resp. jeho dědicům. Automobil převzal po dohodě s [jméno] [jméno] k zajištění své pohledávky, kterou za ním evidoval, tj. oprávněně. Přitom nebyl povinen jakýmkoliv způsobem zkoumat, zda a jak byl [jméno] [jméno] oprávněn s automobilem disponovat. Žalovaný v tomto ohledu vychází z výkladů právních norem, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, ale i z toho, že žalobkyně - dopisem ze dne 21. 7. 2020, nazvaným jako„ žádost o zajištění vozidel“ - Policii ČR sdělila, že [jméno] [jméno] byl zástupce [právnická osoba], z čehož vyplývá, že automobil měl ve svém držení a disponoval s ním. [jméno] [jméno] s žalovaným jednal jako fyzická osoba a žalovaný byl v dobré víře, že je oprávněn s automobilem jakkoliv disponovat, včetně jeho užití k zajištění svého dluhu. Proto uplatňuje zadržovací právo v souladu s právem, a situace, která vznikla mezi žalobcem a žalovaným, odpovídá situaci řešené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaný má automobil u sebe v souladu se zákonem, jako zástavu k zajištění své pohledávky. Vzhledem k tomu, že žalovaný v tomto smyslu je zástavním věřitelem a zástava (automobil) mu byla odevzdána, nebyla potřeba písemná forma zástavní smlouvy, kterou žalovaný a [jméno] [jméno] uzavřeli jen ústně.

3. Soud ve věci, za přítomnosti obou stran (v zastoupení), jednal dne 3. 8. 2021; dne 10. 8. 2021 toliko vyhlásil rozsudek.

4. V průběhu jednání dne 3. 8. 2021 žalovaný svá tvrzení upřesnil tak, že předmětný automobil nyní drží z titulu uplatněného zadržovacího práva, nikoliv z titulu práva zástavního, o kterém se zmínil pouze s ohledem na argumentaci žalobkyně, že by byla potřeba písemná zástavní smlouva.

5. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené účastníky, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

6. Z technického průkazu (osvědčení o registraci vozidla – část II.) č. UJ [číslo] soud zjistil, že žalobkyně je evidována jako vlastník předmětného (osobního) automobilu Škoda Fabia AC kombi, šedé barvy, [registrační značka], [VIN kód], uvedeného do provozu v roce 2019.

7. Z listiny označené jako„ Smlouva o budoucí kupní smlouvě a nájemní smlouva“, podepsané žalobkyní a [právnická osoba] dne 24. 4. 2019, vyplývá, že se žalobkyně (budoucí prodávající) a [právnická osoba] (budoucí kupující) dohodly, že dne 24. 4. 2020 uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude prodej a koupě předmětného automobilu za kupní cenu ve výši 247 630 Kč. Současně sjednaly, že žalobkyně [právnická osoba] automobil přenechá do nájmu na dobu od 24. 4. 2019 do 24. 4. 2020 s tím, že měsíční nájemné činí 7 100 Kč. Z textu smlouvy vyplývá, že ji jménem [právnická osoba] s žalobkyní, na základě plné moci, uzavřel [jméno] [jméno].

8. Z dopisu ze dne 16. 7. 2020, který žalobkyně adresovala [právnická osoba], a z dodejky datové zprávy ze dne 20. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně [právnická osoba] – mimo jiné - upozornila na skončení nájmu předmětného automobilu a současně ji vyzvala k jeho vydání ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy.

9. Z úředního záznamu ze dne 28. 7. 2020, sepsaného policejním orgánem Policie ČR, [anonymizována dvě slova] kraje, [anonymizováno], ÚO [obec], OHK, pod [číslo jednací], je zřejmé, že se žalovaný toho dne dostavil k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání trestné činnosti [jméno] [jméno]. Uvedl, že ho s ním seznámil v listopadu 2017 jeho bratr [jméno] [celé jméno žalovaného]. [jméno] [jméno] mu nabídl spolupráci spočívající v tom, že by mu žalovaný půjčil peníze a on by mu měsíčně vyplácel provize (procenta ze zapůjčené částky). V prosinci 2017 spolu sepsali první smlouvu o zápůjčce, kterou mu zapůjčil částku 400 000 Kč. Poté mu zapůjčil další finanční prostředky, jejichž celková výše dosáhla částky 1 250 000 Kč, což je také smluvně podchycené. Všechny smlouvy uzavřel s [jméno] [jméno], se [právnická osoba] žádnou. [jméno] [jméno] žalovanému dával do užívání různé osobní automobily, k nim mu dával i zástavní smlouvy, k některým předvyplněné plné moci, do nichž žalovaný dopsal vozidlo, které měl zrovna v užívání. Některá vozidla od něj nicméně měl jen na dobré slovo. Převzatá vozidla [jméno] [jméno] na požádání vracel, vždy od něj obdržel jiné. [jméno] [jméno] mu nyní dluží 1 250 000 Kč a žalovaný užívá předmětný automobil Škoda Fabia [registrační značka]. Ten užívá přibližně jeden rok, ovšem v mezidobí ho [jméno] [jméno] několikrát vrátil (když mu zavolal, že na něj má kupce anebo jej potřebuje dát do půjčovny). Žalovaný přislíbil, že doma dohledá doklady, které od automobilu má, a tyto předá policii. Dále uvedl, že spolupráce s [jméno] [jméno] byla bezproblémová až do června 2020, kdy opožděně zaplatil provizi za květen, a v červenci už mu provizi (za červen) nezaplatil. Provize vyplácel na bankovní účet, anebo v hotovosti (bez kvitance). Původní jistina se navyšovala v penězích, popř. byla navýšena o dlužné provize, které se staly součástí jistiny. Poslední smlouvu o zápůjčce sepsali dne 1. 5. 2019, na částku 1 250 000 Kč, z níž mu [jméno] [jméno] vyplácel provizi. Dne 8. 7. 2020 mu [jméno] [jméno] napsal přes mobilní aplikaci, že s ním ukončuje spolupráci, na což žalovaný druhého dne reagoval žádostí o vrácení části peněz (částky 250 000 Kč) a zaplacení provize za červen. [jméno] [jméno] na žádost nijak nezareagoval a s žalovaným od té doby nekomunikuje. Naposledy viděl žalovaný [jméno] [jméno] dne 1. 7. 2020, kdy mu vyměnil [příjmení] [příjmení], kterou v té tobě užíval, za předmětný automobil. Žalovaný rovněž uvedl, že automobilů, které mu [jméno] [jméno] takto„ protočil“, bylo„ opravdu hodně“. Z obsahu úředního záznamu plyne i to, že žalovaný přenechal policii smlouvy o zápůjčce, které dohledal (bez jejich bližší specifikace), a že vzal na vědomí upozornění, že s automobilem nesmí nijak disponovat. Zmínil také další osoby, jimž [jméno] [jméno] dluží peníze, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a svého bratra [jméno] [celé jméno žalovaného].

10. Z usnesení policejního orgánu stejné součásti Policie ČR ze dne 29. 1. 2021, [číslo jednací], vyplývá, že byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu (zločinu), jehož se měl dopustit [jméno] [jméno] několika skutky (dílčími útoky) na různých místech v České republice v období od září 2017 do 7. 7. 2020, dílem sám za sebe, dílem jako zplnomocněný zástupce [právnická osoba], kdy vylákal od různých fyzických a právnických osob zápůjčky, zálohy či akontace pod záminkou pořízení konkrétních motorových vozidel, které však ani on ani [právnická osoba] nezakoupili (nejvýše pronajali od jejich vlastníků), a přičemž si byl od počátku vědom, že takto získané peněžní prostředky na deklarovaný účel (nákup vozidel a rozvoj podnikání) nepoužije. Jako zástavu k zajištění zápůjček poskytovali automobily, které však nebyly v jejich vlastnictví. Skutek, jehož se měl [jméno] [jméno] dopustit ve vztahu k žalovanému, je v usnesení vymezen tak, že dne 5. 2. 2018, po předchozí ústní domluvě, žalovaný s [jméno] [jméno] uzavřel smlouvu o hotovostní peněžité zápůjčce ve výši 600 000 Kč, splatné„ po domluvě avízem jeden měsíc předem“, včetně smluvního úroku, následně – dne 4. 2. 2018 – uzavřeli za stejných podmínek smlouvu, jíž se zápůjčka zvýšila na 900 000 Kč, a dne 1. 5. 2019 další smlouvu, kterou se tato částka zvýšila na 1 250 000 Kč, s tím, že za svůj závazek dal žalovanému dne 2. 2. 2018 do zástavy automobil Škoda Fabia, [registrační značka], majitele [anonymizována dvě slova], a. s. a dne 1. 11. 2018 automobil Škoda Superb, [registrační značka], jenž byl ve vlastnictví [právnická osoba], přičemž [jméno] [jméno] přestal s žalovaným dne 8. 7. 2020 komunikovat. Tímto skutkem měl žalovanému způsobit škodu ve výši nejméně 1 250 000 Kč. Obdobných skutků se měl [jméno] [jméno] dopustit vůči široké skupině dalších poškozených, kupříkladu proti [jméno] [celé jméno žalovaného], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], čímž měl v součtu způsobit na majetku (všech) poškozených škodu v celkové výši nejméně 24 455 943,98 Kč Celkem výroková část usnesení popisuje 29 skutků (dílčích útoků). Důvodem odložení věci byla skutečnost, že [jméno] [jméno] zemřel dne 11. 9. 2020, pročež nebylo jeho trestní stíhání přípustné.

11. Z dopisu ze dne 7. 8. 2020, adresovaného zástupcem žalobkyně zástupci žalovaného, jakož i z obsahově shodné e-mailové zprávy z téhož dne, též zaslané zástupcem žalobkyně zástupci žalovaného, vyplývá, že žalobkyně žalovaného vyzvala k vydání předmětného automobilu bez zbytečného odkladu od doručení výzvy, a to z důvodů shodných s důvody uplatněnými v této věci. Z následné e-mailové komunikace mezi zástupci účastníků je zřejmé, že žalovaný vůči [jméno] [jméno] uplatnil zadržovací právo k automobilu a že si zástupci účastníků - stran možnosti uplatnění takového práva - vyměnili právní názory obdobně jako v tomto soudním řízení. Dne 24. 8. 2020 zaslal zástupce žalobkyně zástupci žalovaného poslední zprávu, v níž ho upozornil, že v případě nevydání automobilu obratem uplatní nárok u soudu. Zástupce žalovaného reagoval odmítavě s tím, že sice nelze vyloučit, že žalovaný svůj názor nakonec (po důkladném právním rozboru) přehodnotí, nicméně zatím uplatňuje zadržovací právo a respektuje možnost podání žaloby.

12. Z podání adresovaného notářce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a z dodejky datové zprávy ze dne 14. 5. 2021, soud zjistil, že žalovaný přihlásil tvrzenou pohledávku ve výši 1 250 000 Kč do pozůstalostního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla řešena pozůstalost po [jméno] [jméno], zemřelém 11. 9. 2020. Pohledávku uplatnil z titulu zápůjčky založené smlouvou ze dne 1. 5. 2019, kterou k přihlášce přiložil.

13. Z listiny označené jako„ Smlouva o zápůjčce“, kterou žalovaný (jako zapůjčitel) a [jméno] [jméno] (jako vydlužitel) podepsali dne 1. 5. 2019, je patrné, že uvedené smluvní strany konstatovaly, že zapůjčitel předal při podpisu smlouvy vydlužiteli částku ve výši 1 250 000 Kč, již se mu vydlužitel zavázal vrátit„ po předchozí domluvě, nejpozději však 30 dní od avíza obou dvou podepsaných stran“. Úplata za zápůjčku byla sjednána slovy„ zápůjčka se sjednává 2,96 % p. a. z celkové půjčené částky (výplata provize za každý měsíc viz smlouvy zástavní)“. Dále smlouva obsahuje ujednání, že pokud se vydlužitel dostane do prodlení s vrácením zápůjčky,„ nabývá zapůjčitel možnost nabytí zástavy a převodu zastavené věci dle smlouvy zástavní“.

14. Z podání ze dne 21. 7. 2020, označeného jako„ Žádost o zajištění vozidel“, které žalobkyně zaslala zmiňované součásti Policie ČR k [číslo jednací], soud zjistil, že žalobkyně požádala policejní orgán, aby v rámci probíhajícího prověřování trestné činnosti, které se mohl dopustit [jméno] [jméno] tím, že jako zplnomocněný zástupce [právnická osoba] převzal od žalobkyně několik automobilů, včetně předmětného, a po skončení nájmu je nevrátil, tyto automobily zajistila.

15. Mezi účastníky nebylo sporné, že předmětný automobil náleží do vlastnictví žalobkyně a že jej v současné době má v držení žalovaný, který jej převzal od [jméno] [jméno].

16. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedeného dokazování, s přihlédnutím k tomu, co mezi účastníky nebylo sporné, soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

17. Žalobkyně, jako evidovaný vlastník předmětného automobilu, na základě písemné smlouvy dne 24. 4. 2019, přenechala automobil téhož dne do úplatného dočasného užívání [právnická osoba], jejímž jménem v té záležitosti na základě plné moci jednal [jméno] [jméno], a to na dobu do 24. 4. 2020, kdy spolu měly uzavřít kupní smlouvu o prodeji automobilu [právnická osoba] za kupní cenu ve výši 247 630 Kč, k čemuž ovšem nedošlo, a [právnická osoba] automobil žalobkyni nevydala ani poté, co k tomu byla písemně vyzvána. V současné době u sebe má automobil žalovaný, kterému jej (naposledy dne 1. 7. 2020) přenechal k užívání [jméno] [jméno], který zanedlouho poté zemřel (dne 11. 9. 2020). Žalovaný s [jméno] [jméno], jehož osobně znal od listopadu 2017, postupně, v době do 1. 5. 2019, za dohodnutou úplatu zapůjčil peněžní prostředky, o čemž byly sepsány písemné smlouvy, z nichž poslední, podepsaná dne 1. 5. 2019, vymezovala zapůjčenou částku ve výši 1 250 000 Kč a podle textu smlouvy byla předána při jejím podpisu, přičemž částka v sobě zahrnovala i dosavadní zapůjčené částky a dlužné měsíční úplaty (provize). [jméno] [jméno] žalovanému v téže době postupně předal, ať již k užívání anebo též za účelem zajištění svých závazků vůči němu, několik různých osobních automobilů, některé opakovaně, s tím, že posledním z nich byl předmětný automobil, který mu [jméno] [jméno] také přenechal opakovaně, a který žalovaný (přerušovaně) užívá přibližně jeden rok. Oprávnění [jméno] [jméno] s automobilem disponovat, poskytnout mu jej k užívání, žalovaný neověřoval. Následně žalovaný žalobkyni, k její výzvě, odmítl automobil vydat s tím, že proti [jméno] [jméno], resp. nyní jeho dědicům, k automobilu uplatňuje zadržovací právo k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce z 1. 5. 2019, na částku 1 250 000 Kč.

18. Ohledně skutkového zjištění, že [jméno] [jméno] žalovanému automobil dne 1. 7. 2020 předal, aby jej užíval (a nikoliv k zajištění svého dluhu), soud konstatuje, že vyšel zejména z úředního záznamu o vysvětlení, které žalovaný podal policii dne 28. 7. 2020, a jehož obsahu odpovídají i upřesněná tvrzení žalovaného, který vysvětlil, že se v řízení o zástavním právu k automobilu zmiňoval z jiných důvodů, tzn., že automobil měl v užívání (nikoliv jako zástavu). To vyplývá i z usnesení policejního orgánu o odložení věci z 29. 1. 2021, neboť v rámci popisu skutku, jehož se měl [jméno] [jméno] dopustit vůči žalovanému, není předmětný automobil (jako zástava či jiné zajištění pohledávek žalovaného) vůbec zmíněn. Ostatně tento automobil by jen stěží mohl být relevantní jistotou, neboť jeho hodnota se mohla pohybovat někde v rozmezí jedné čtvrtiny až jedné třetiny hodnoty zápůjčky sjednané smlouvou ze dne 1. 5. 2019, jistě by však nedosáhla ani její jedné poloviny.

19. Shora popsané skutečnosti a na jejich podkladě přijatý skutkový závěr soud považuje za zcela postačující k rozhodnutí věci samé, na jehož obsahu by nic nezměnilo ani provedení dalších, v řízení označených důkazů; proto je soud - s respektem k zásadě hospodárnosti řízení – neprovedl. Takto neprovedl zejména důkaz žalovaným označenými dalšími smlouvami, jež uzavřel s [jméno] [jméno] (smlouvami o zápůjčce a zástavními smlouvami). Jimi žalovaný hodlal prokazovat, že vztahy mezi ním a [jméno] [jméno] fungovaly dlouhodobě (a až do června 2020 bezproblémově) a byly„ košaté“, a že k zajištění závazků [jméno] [jméno] vůči žalovanému byly opakovaně užity různé automobily. Tyto skutečnosti ovšem v dostatečném rozsahu vyplynuly z jiných důkazů, a to z úředního záznamu o podání ze dne 28. 7. 2020 a usnesení policejního orgánu 29. 1. 2021. Žalobkyně jejich podstatu v řízení nezpochybňovala, naopak z nich vyvozovala pro sebe příznivé závěry.

20. Při právním posouzení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

21. Podle § 1012 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen„ OZ“), vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

22. Podle § 1040 odst. 1 OZ, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

23. Podle § 1395 odst. 1 OZ, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

24. Podle § 1396 odst. 1 OZ nesmí zadržet cizí věc ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.

25. Podle § 4 OZ se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

26. Podle § 7 OZ se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

27. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jakož i citovaných zákonných ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

28. Žalobkyně je jako vlastník předmětného automobilu evidována v jeho technickém průkazu (osvědčení o registraci vozidla), což soud – též ohledem na nezpochybnění (uznání) jejího vlastnictví žalovaným – považuje za dostatečný průkaz jejího vlastnického práva. Soud tudíž, aniž by v tomto směru žádal označení dalších důkazů (např. nabývacího titulu), shledal, že žalobkyni k automobilu svědčí vlastnické právo podle § 1011 a násl. OZ a náleží jí právní nástroje jeho ochrany (srov. zejména § 1040 OZ). 29. [anonymizována dvě slova] od žalobkyně automobil převzala do dočasného užívání, na základě smlouvy o jeho nájmu (srov. § 2201 a násl. OZ) spojené se smlouvou o budoucí kupní smlouvě (srov. § 1785 a násl. OZ). Právo mít automobil u sebe (v detenci) [právnická osoba] náleželo jen po dobu trvání nájmu - od 24. 4. 2019 do 24. 4. 2020. Po jejím uplynutí, resp. dne 24. 4. 2020 buď mělo dojít k uzavření kupní smlouvy, která by jí poskytla nový právní titul mít automobil u sebe v době následující, resp. jej držet (po převodu vlastnictví), anebo měla automobil vrátit žalobkyni. To však neučinila, přestože ji k tomu žalobkyně písemně vyzvala.

30. Žalovaný v červenci 2020 automobil (opětovně) převzal od [jméno] [jméno], od něhož v době od prosince 2018 do července 2020 převzal, někdy i opakovaně, též několik (dle svých slov mnoho) jiných automobilů, a to za účelem zajištění závazků, které vůči němu měl [jméno] [jméno] ze smluv o zápůjčce (srov. § 2390 a násl. OZ), anebo pouze za účelem jejich užívání. Přitom žalovaný, přinejmenším ve vztahu k předmětnému automobilu, nijak neověřoval, zda je [jméno] [jméno] vlastníkem automobilu, popř. zda mu svědčí jiné právo s ním nakládat (přenechat ho jinému do užívání).

31. Žalobkyně tvrdila, že automobil byla oprávněna užívat v souladu se smlouvou jen [právnická osoba], resp. že [jméno] [jméno] nebyl oprávněn ho přenechat do užívání jiné osoby a tím spíše jej použít k zajištění svých závazků. Žalovaný opak netvrdil, tedy ani neprokazoval, jelikož tyto skutečnosti nepovažoval za podstatné. Z důkazů, jež byly v řízení provedeny, však lze učinit závěr, že [jméno] [jméno] nebyl oprávněn použít automobil k zajištění svého (osobního) závazku ani jej nebyl oprávněn předat jiné osobě (žalovanému) k užívání. Ostatně naposledy předal automobil žalovanému k užívání v době (červenec 2020), kdy již neměla právo mít ho u sebe ani [právnická osoba].

32. Soud tedy přijal dílčí závěr, že [jméno] [jméno] nebyl oprávněn žalovanému přenechat předmětný automobil, a pokud jej od něj žalovaný převzal, aby jej užíval, učinil tak (objektivně vzato) v rozporu se zákonem, neboť tím – bez právního důvodu – zasáhl do absolutního práva žalobkyně (srov. zejména § 1012 OZ).

33. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vztahy, které mezi žalovaným a [jméno] [jméno] vznikaly během (přibližně) dvou a půl let, kdy se znali, a které žalovaný hodnotí jako košaté, se odvíjely od několika zápůjček, které mu žalovaný (nakonec celkem ve výši 1 250 000 Kč) poskytl, a od (dočasného) přenechávání různých osobních automobilů žalovanému. Podle něj tyto vztahy probíhaly bezproblémově až do června 2020, proto [jméno] [jméno] důvěřoval a – jak zmínil zástupce žalovaného při jednání před soudem – nemusel nijak ověřovat vztahy ohledně každého automobilu, který od [jméno] [jméno] převzal. Proto byl v dobré víře, že je oprávněn mu automobily přenechávat (ať již k užívání či zajištění závazků), a – s ohledem na existenci závazku [jméno] [jméno] vůči němu – důvodně uplatnil zadržovací právo dle § 1395 a násl. OZ k automobilu, přestože tento nebyl (není) ve vlastnictví ani v oprávněném užívání dlužníka ([jméno] [anonymizováno]); ten je dle žalovaného nicméně osobou, od které automobil převzal v dobré víře, že mu je oprávněna jej přenechat k dohodnutému účelu, a jíž byl jinak povinen jej vrátit.

34. V daných souvislostech se žalovaný dovolával též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, které má jeho právní závěry potvrzovat. Podle tohoto rozhodnutí je věřitel oprávněn zadržet dle § 175 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném a účinném znění (dále jen„ OZ 1964“), cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak věc mu na základě platné smlouvy či z jiného právního důvodu předala anebo ji má podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.

35. Soud se s právním názorem žalovaného neztotožnil.

36. Podle platné právní úpravy rovněž lze zadržet cizí movitou věc k zajištění splatného dluhu, a to k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat (srov. § 1395 odst. 1 OZ); právní úprava obsažená v § 175 a násl. OZ 1964 byla obdobná. Právní závěry formulované rozhodovací praxí soudů interpretující právní úpravu dle OZ 1964, podle nichž tato osoba (dlužník) nezbytně nemusí být vlastníkem věci, tedy lze považovat za použitelné i v současné době.

37. Základním předpokladem, aby bylo možné zadržet (cizí) movitou věc, je existence řádného právního důvodu (smlouvy či jiného právního důvodu), na jehož základě ji věřitel má u sebe, s čímž úzce souvisí předpoklad druhý, tj. existence povinnosti vydat tuto věc dlužníkovi (byť by nebyl jejím vlastníkem). V tomto směru vskutku lze odkázat na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, popř. též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 (vyhlášeného téhož dne), který řešil obdobnou věc a přijal shodné právní závěry.

38. Žalovaný nedisponoval řádným právním důvodem, aby předmětný automobil dne 1. 7. 2020 převzal od [jméno] [jméno], resp. nedisponuje řádným právním důvodem, aby ho v současnosti měl u sebe. 39. [jméno] [jméno] v rozhodné době nebyl oprávněn mít automobil u sebe (a oprávněna k tomu již nebyla ani [právnická osoba]). Svým jednáním už jenom z toho důvodu nemohl takový právní důvod objektivně založit jiné osobě. Měl-li automobil u sebe namísto [právnická osoba], byl povinen vydat ho žalobkyni, popř. této společnosti, aby sama mohla splnit povinnost vydat ho žalobkyni.

40. Právní důvod k držení (detenci) automobilu žalovanému nezaložila ani jeho (tvrzená) dobrá víra při převzetí automobilu od [jméno] [jméno]. Soud totiž shledal, že žalovaného – s ohledem na všechny okolnosti případu – v daných souvislostech nelze považovat za dobrověrného.

41. Soud je si vědom presumpce poctivého a dobrověrného jednání, jak ji pro oblast soukromého práva vymezuje § 7 OZ. Jedná se nicméně o domněnku vyvratitelnou, přičemž provedené dokazování vyvrátilo dobrou víru žalovaného při převzetí předmětného automobilu a jeho detenci.

42. Z tohoto úhlu pohledu soud v prvé řadě zvažoval, kterak by v situaci, v níž se ocitl žalovaný, postupovala průměrná osoba charakterizovaná v § 4 OZ, přičemž shledal, že by postupovala odlišně, neboť by byla významně opatrnější. Průměrně rozumný člověk by v rámci běžné péče jistě požadoval, aby mu osoba, která mu přenechává automobil k užívání v silničním provozu, s automobilem předala malý technický průkaz (tj. osvědčení o registraci vozidla – I. část, dříve osvědčení o technickém průkazu), a zároveň zelenou kartu (tj. doklad o sjednané odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla), a při jejich převzetí – v rámci běžné opatrnosti – by nahlédnutím do nich ověřila, že se skutečně jedná o doklady k automobilu, který přebírá a má užívat, a že mu jej přenechává oprávněná osoba. Nahlédnutím do těchto dokladů by zjistil rozpor mezi předávající osobou a jeho provozovatelem (zpravidla současně vlastníkem a tím, kdo sjednává povinné ručení), a běžná opatrnost by mu – již jen za těchto okolností – dále velela požádat o vysvětlení zjištěného rozporu, případně průkaz oprávnění s vozidlem nakládat (přenechat jinému k užívání).

43. Byť z provedeného dokazování nevyplynulo, zda žalovaný od [jméno] [jméno] s předmětným automobilem převzal i tyto doklady, které je řidič povinen mít při jízdě u sebe /viz zejména § 6 odst. 7 písm. b) zákona č. 261/2000 Sb. (zákon o silničním provozu) a § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) /, soud tuto okolnost nepovažuje za významnou. Pokud je snad žalovaný nepřevzal, zjevně vybočil z přípustných mezí běžné péče a opatrnosti již jen proto, že by se bez nich - jako řidič automobilu - při jízdě dopustil přestupků proti uvedeným zákonům. A pokud je převzal, což lze předpokládat, pak by při jejich převzetí a kontrole musel zjistit, že automobil nepatří [jméno] [jméno], nýbrž jiné osobě – žalobkyni.

44. V případě žalovaného nadto přistoupily i další okolnosti, které jej dle přesvědčení soudu měly přimět ke zvýšené opatrnosti, a na které nereflektoval (a paradoxně z nich v řízení dovozoval, že u něj mohly založit sníženou opatrnost). Během cca dvou a půl let spolu žalovaný (věřitel) a [jméno] [jméno] (dlužník) uzavřeli postupně několik smluv o zápůjčce peněž a zapůjčená částka měla dosáhnout jednoho a čtvrt milionu korun. V průběhu té doby [jméno] [jméno] žalovanému opakovaně dával k dispozici různé automobily (za účelem zajištění dluhu nebo užívání), jichž takto měl„ protočit opravdu hodně“ (viz úřední záznam o podaném vysvětlení žalovaného). Důvod, proč [jméno] [jméno] žalovanému, se kterým se seznámil krátce před poskytnutím první zápůjčky, vedle placení provize a předávání automobilů do zástavy, přenechal i automobil (automobily) k užívání, není jasný. Stejně tak není zřejmé, proč měl žalovaný [jméno] [jméno] zapůjčit částku 1 250 000 Kč za úrok v objektivně nízké sazbě 2,96 % ročně, jež odpovídá spíše bankovním hypotečním úvěrům. Text smlouvy o zápůjčce z 1. 5. 2019 nadto evidentně neodpovídá skutečné dohodě žalovaného s [jméno] [jméno], neboť konečná výše dluhu (částka 1 250 000 Kč) v sobě měla zahrnovat i dlužné částky z předchozích smluv o zápůjčce, o nichž se však smlouva nezmiňuje, a dlužné provize (což žalovaný uvedl v rámci podání vysvětlení, kdy ovšem zároveň zmínil, že se [jméno] [jméno] dostal do prodlení se zaplacením provize až za květen 2020 a do té doby s ním byla spolupráce bez problémů). Přesto tato peněžitá částka byla podle smluvního textu předána při podpisu smlouvy (což by navíc bylo v rozporu s ustanovením § 4 zákona č. 254/2004, o omezení plateb v hotovosti). Žalovaný také věděl, že [jméno] [jméno] dluží peníze jiným lidem (např. jeho bratrovi [jméno] [celé jméno žalovaného], který je seznámil). Všechny tyto okolnosti soud, ve shodě s žalobkyní, nehodnotí jako způsobilé založit opodstatněnou (navíc značnou) důvěru žalovaného v [jméno] [jméno], kterého osobně znal jen krátkou dobu.

45. Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci, resp. vývoj a obsah vztahů mezi žalovaným a [jméno] [jméno], v kontextu s tím, že žalovaný (jak tvrdí) neověřil základní právní vztahy k předmětnému automobilu ani dostupnými (a z hlediska jeho užívání v provozu stěžejními) doklady, tj. malým technickým průkazem a zelenou kartou, hodnotí jako značně neobvyklé a dobrou víru žalovaného při převzetí a následném užívání automobilu vylučující. Žalovaný si buď musel být vědom problematičnosti právních vztahů k automobilu, resp. k automobilům, které od [jméno] [jméno] přebíral, anebo mu to zjevně bylo lhostejné, když neučinil nic, aby je (elementárně) ověřil. Z rozsahu a druhu trestné činnosti, z jejíhož spáchání byl podezřelý [jméno] [jméno], podrobně popsané v usnesení policejního orgánu o odložení věci, lze dovodit, že většina (možná žádný) z automobilů, které kdy předal jiným osobám (tj. včetně žalovaného), nebyla v jeho vlastnictví. Z toho je též zřejmé, že žalovaný neověřil oprávnění [jméno] [jméno] disponovat přinejmenším s dalšími dvěma automobily, a to Škoda Fabia, [registrační značka], a Škoda Superb, [registrační značka], které od něj měl převzít jako k zajištění svých pohledávek jako zástavu, anebo žalovaný oprávnění [jméno] [jméno] ověřil, ale na zjištěné rozpory adekvátně nereagoval.

46. Závěry soudu v tomto ohledu potvrzuje též právní doktrína. Srov. kupříkladu Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 82 – 85, cit.:„ Dobrá víra je stav, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. … Zda jednající mohl či nemohl vědět o takových nedostatcích, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla či nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto„ modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět dle § 4 odst. 1 OZ osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného.“ 47. Lze uzavřít, že žalovaný mohl (a měl) ověřit elementární vztahy k předmětnému automobilu z běžných dokladů potřebných k jeho užívání, a pokud tak neučinil, aniž by v tomto směru mohl spoléhat na jiné relevantní okolnosti, nebyla jeho (případná) nevědomost o nedostatku oprávnění [jméno] [jméno] omluvitelná, a proto je v daných souvislostech vyloučena jeho dobrá víra.

48. Žalovaný tudíž nemá předmětný automobil v detenci právem a nemohl jej zadržet k zajištění svých pohledávek za [jméno] [jméno], resp. jeho možnými dědici (srov. též § 1396 odst. 1 OZ), a žalobkyně proti němu, z titulu vlastnického práva, důvodně podala žalobu na vydání automobilu dle § 1040 odst. 1 OZ.

49. Stran zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, soud – nad rámec již uvedeného - podotýká, že se toto rozhodnutí zabývalo skutkově do značné míry odlišným případem, a bylo tomu tak i v případě řešeném rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2265/2005. V prvém případě se jednalo o přenechání automobilu provozovateli autoservisu za účelem jeho opravy po havárii, ve druhém o přenechání automobilu ke garážování. To jsou skutkově naprosto obvyklé situace, v rámci nichž jistě není potřeba ověřovat právní vztahy k automobilu, a jejichž výsledek, nepanuje-li shoda v osobě jeho vlastníka a detentora, je ku prospěchu obou (automobil je opraven, resp. chráněn garážováním). Nejvyšší soud se proto, se zřetelem na řešené skutky, nezabýval (nemusel zabývat) posuzováním dobré víry věřitele při příjmu automobilu (k opravě, garážování). Oproti tomu případ, jenž soud nyní posuzuje, je skutkově významně odlišný právě z hlediska potřeby hodnocení četných (a neobvyklých) okolností, které zpochybňují, resp. vylučují dobrou víru žalovaného (věřitele), jestliže se ujal detence předmětného automobilu. Žalovaný se tedy právních závěrů přijatých v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu nedovolává přiléhavě.

50. Z vysvětlených důvodů soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni předmětný osobní automobil.

51. Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal soud ve věci úspěšné žalobkyni proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož ke dni 7. 5. 2013 - nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 - byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil na základě příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť v současné době neexistuje jiný právní předpis, podle něhož by výše odměny mohla být určena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem tudíž soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce 12 781 Kč, jež sestává z náhrady odměny advokáta ve výši 6 000 Kč, celkem za 4 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé se základním skutkovým a právním rozborem, 3. sepis žaloby a 4. účast u jednání před soudem dne 3. 8. 2021, při sazbě odměny ve výši 1 500 Kč za každý z těchto úkonů právní služby dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu celkem ve výši 1 200 Kč (tj. 4 x 300 Kč), náhrady cestovních výdajů za cestu zástupce žalobkyně z [obec] (jeho sídla) do [obec] na jednání před soudem a zpět ve výši 1 110 Kč (vypočteno dle předpisů o cestovních náhradách – viz § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, za 190 km jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 5,3 l motorové nafty na 100 km jízdy), náhrady za čas promeškaný touto cestou ve výši 600 Kč (za šest započatých půlhodin, podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu) a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 1 871Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., po zaokrouhlení, počítáno ze základu 8 910 Kč 52. Ve vztahu k odměně a paušální náhradě hotových výdajů advokáta za úkon právní služby uvedený pod č. 2, tj. výzvě k plnění před podáním žaloby, soud poznamenává, že žalobkyni přiznal odpovídající náhradu, byť nikoliv – jak požadovala – (jen) s ohledem na dopis (výzvu) žalovanému, resp. jeho zástupci, ze dne 7. 8. 2020. Tato výzva, kterou lze spíše považovat za hmotněprávní, neboť právo žalobkyně kvalitativně obohatila o nárok, neobsahuje základní skutkový a právní rozbor věci (spíše jen konstatování stavu) a dále – v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (jakkoliv by s ní bylo lze polemizovat) – neobsahuje upozornění, že v případě nesplnění výzvy žalobkyně přistoupí k zahájení soudního řízení. Nicméně soud nepominul, že – v návaznosti na tuto prvotní výzvu – zástupci účastníků dále komunikovali, přičemž zástupce žalobkyně výzvu doplnil o rozbor věci a v jejím závěru rovněž upozornil na možné zahájení soudního řízení. Komunikaci, již vedl zástupce žalobkyně se zástupcem žalovaného před zahájením řízení, tudíž soud v jejím celku hodnotí jako řádnou předžalobní výzvu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

53. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

54. Lhůtu ke splnění povinností uložených tímto rozsudkem soud žalovanému určil třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení