12 C 55/2019-116

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] za níž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 134 600 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 136 600 s 8,5% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 17. 4. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 3. 3. 2019, podanou ke zdejšímu soudu téhož dne, se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 68 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nezákonné vazby (800 Kč za každý den trvání nezákonné vazby) a částky ve výši 66 600 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nezákonného trestního stíhání, které bylo vedeno u [název soudu] (dále jen„ OS [anonymizována dvě slova]“) pod sp. zn. [spisová značka] a následně u [název soudu] (dále jen„ OS [obec]“) pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že rozsudkem OS [anonymizována dvě slova] ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 11. 4. 2013, byl žalobci uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky, a současně byl žalobci uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Trestní řízení bylo vedeno jako řízení proti uprchlému. Žalobce nebyl přítomen u hlavního líčení dne 27. 2. 2013, ačkoliv byl ode dne 15. 2. 2013 do 31. 5. 2013 ve vazbě. V důsledku vadného postupu soudu došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného (tedy zdejšího žalobce) u hlavního líčení, čímž došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení zákona. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl zatížen procesní vadou, byl předmětný rozsudek následně zrušen. Z důvodu nezákonného rozsudku byly nezákonné také všechna další rozhodnutí a řízení na tento rozsudek obsahově navazující. Na základě nezákonného rozhodnutí vydaného OS [anonymizována dvě slova] byl žalobce nezákonně stíhán OS [obec] pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a to z důvodu že se nejméně ve dnech 28. 2. 2014 a 3. 11. 2014 neoprávněně zdržoval na území České republiky přesto, že mu byl rozsudkem OS [anonymizována dvě slova] ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou; žaloby byl zároveň vzat do vazby na 85 dní. Kdyby nedošlo k procesnímu pochybení v řízení před OS [anonymizována dvě slova], nedošlo by ani k trestnímu stíhání žalobce před OS [obec]. Ačkoliv nezákonná vazba a nezákonné trestní řízení bylo vedeno u OS [obec] pod sp. zn. [spisová značka], nezákonné rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném u OS [anonymizována dvě slova] pod sp. zn. [spisová značka], v tomto řízení bylo nezákonné rozhodnutí také zrušeno a řízení bylo ukončeno rozsudkem ze dne 10. 6. 2016, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 1. 6. 2017, jímž nebyl uložen trest vyhoštění.

2. Vzniklou nemajetkovou újmu žalobce odůvodnil tak, že musel vyvinout nemalé úsilí, aby prokázal, že se nedopustil jednání, které mu bylo v řízení před OS [obec] kladeno za vinu, to s omezenými možnostmi z prostředí vazby. Pro žalobce se tedy jednalo o psychicky náročné období, kromě nezákonného trestního stíhání byl držen i nezákonně ve vazbě, odstřižen od rodiny a přátel, v důsledku čehož mu vznikla nemajetková, a to zejména psychická újma.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 26. 4. 2019 tak, že nároky žalobce neuznala a navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 16. 4. 2018 (resp. předmětné podání ze dne 26. 3. 2018 bylo doručeno OS [obec] dne 27. 3. 2018 a žalované bylo postoupeno dne 16. 4. 2018) uplatnil nárok na odškodnění v nespecifikované výši v souvislosti s řízením vedeným před OS [obec]. Žalovaná obdržela další žádost žalobce dne 14. 5. 2018, kdy uplatnil nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu a náhradu škody v podobě ušlého zisku z titulu nezákonné vazby v témže soudním řízení. Žalovaná setrvala na svém stanovisku o nedůvodnosti žaloby, neboť nárok žalobce na poskytnutí odškodnění z titulu nezákonné vazby v řízení před OS [obec] je již promlčen. Pokud se týká nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání, žalovaná rovněž setrvala na nedůvodnosti nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání již z důvodu nesplnění podmínek dle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) neboť tento nárok žalobce u žalované vůbec předběžně neuplatnil, nadto je nárok dle žalované promlčen.

4. V replice ze dne 30. 9. 2019 žalobce uvedl, že považuje vznesenou námitku promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že žalobce ani v nejmenší míře nezavinil vydání nezákonných rozhodnutí a v České republice se pohyboval v domnění, že neporušuje žádné rozhodnutí, přičemž v ČR žije také jeho nejbližší rodina. Žalobce je osobou s těžkým zdravotním postižením, trpí ochořením cukrovky ve stadiu orgánových komplikací, v minulosti překonal mozkovou cévní příhodu s oslabením levé poloviny těla, je léčený také pro onemocnění srdce a vysoký krevní tlak. Z těchto důvodů se žalobce považuje za osobu s těžkým zdravotním postižením a již dne 7. 2. 2005 mu byl rozhodnutím úřadu práce, sociálních věcí a rodiny v [anonymizováno] vydán průkaz občana s těžkým zdravotním postižením. Po propuštění z vazby a skončení trestního stíhání vedeného u OS [obec] bylo žalobci jeho advokátem sděleno, že k uplatnění náhrady škody či nemajetkové újmy musí vyčkat rozhodnutí OS [anonymizována dvě slova]. Žalobce se tedy řídil pokynem svého tehdejšího právního zástupce a nárok uplatnil až po právní moci rozsudku OS [anonymizována dvě slova]. Žalobce se již delší dobu nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v [anonymizováno] ve Slovenské republice, kde měl rovněž omezené možnosti k uplatnění svého nároku v České republice, když bez finančních prostředků a bez náležité odborné pomoci nemohl požádat o odškodnění řádně a včas.

5. V podání ze dne 20. 10. 2019 žalovaná uvedla, že dle aktuální judikatury lze uplatnění námitky promlčení považovat za jednání proti dobrým mravům pouze tehdy, pokud by se jednalo o šikanózní prostředek užitý v přímém úmyslu poškodit žalobce. Tento přímý úmysl by pak vyplýval z konkrétních okolností, za kterých by byla námitka promlčení nároku uplatněna, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny ve výjimečné intenzitě tak, aby bylo odůvodněno odepření práva uplatnit námitku promlčení, což by představovalo významný zásah do principu právní jistoty. Dle žalované nelze žalobcem tvrzené okolnosti označit za tak závažné, že by mu bránily ve včasném uplatnění práva a které by zakládaly důvod odepřít žalované uplatnění námitky promlčení.

6. Dne 25. 8. 2020 se ve věci konalo jednání, během něhož účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních a učinili nesporným, že žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 16. 4. 2018 Skutková zjištění:

7. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobce s podacím razítkem žalované značícím její doručení dne 14. 5. 2018, a stanovisko žalované ze dne 24. 1. 2019) soud zjistil a má za prokázané, že žalobce se dne 14. 5. 2018 obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění nemajetkové újmy v důsledku nezákonných rozhodnutí vydaných v řízení u OS [obec] pod sp. zn. [spisová značka] v souvislosti s jeho vzetím do vazby. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žádosti žalobce vyhověno nebylo z důvodu promlčení jeho nároku. Soud dále zjistil z žádosti žalobce ze dne 26. 3. 2018, postoupené žalované ze strany OS [obec] dne 16. 4. 2018 a ze stanoviska žalované ze dne 24. 1. 2019, že žalobce se dne 16. 4. 2018 obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění nemajetkové újmy v důsledku nezákonných rozhodnutí vydaných v řízení u OS [obec] pod sp. zn. [spisová značka] v souvislosti s vazbou. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žádosti žalobce vyhověno nebylo z důvodu promlčení jeho nároku. [příjmení] nárok na odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání před podáním žaloby uplatněn nebyl.

8. Jakkoli žalobce uplatnil své nároky na odškodnění za vazbu u žalované velmi nesrozumitelně a neúplně, tak s ohledem na vyjádření žalované k žalobě má soud za to, že žalobce splnil podmínku pro soudní projednání nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené jak vykonanou vazbou, tak také nezákonným trestním stíháním předvídanou § 14 zákona představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

9. Mezi stranami bylo výslovně nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 16. 4. 2018. Dále bylo nesporné, že proti žalobci bylo u OS [obec] vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a usnesením OS [obec] ze dne 5. 11. 2014 byl žalobce vzat do vazby.

10. Z účastníky předložených listinný důkazů soud zjistil následující skutečnosti: z rozsudku OS [anonymizována dvě slova] ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že jím byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody. Usnesením téhož soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. [číslo jednací], byl dle § 306 odst. 2 trestního řádu rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], zrušen z toho důvodu, že se žalobce nacházel ve výkonu vazby od 15. 2. 2013 do 31. 5. 2013, pročež nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému. Dne 26. 1. 2015 bylo vydáno usnesení [název soudu], č. j. [číslo jednací], o propuštění žalobce z vazby, a to v návaznosti na usnesení OS [anonymizována dvě slova] ze dne ze dne 23. 1. 2015, kterým byl zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2013 (dle doložky nabylo dané rozhodnutí právní moci dne 26. 1. 2015). Dne 26. 1. 2015 byl vydán rozsudek [název soudu], č. j. [číslo jednací], kterým byl zrušen rozsudek OS [obec] ze dne 2. 12. 2014, č. j. [číslo jednací], a bylo znovu rozhodnuto tak, že žalobce se zprošťuje návrhu na potrestání dle § 226b tr. ř. pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že se neoprávněně zdržoval na území ČR i přes vyhoštění, čímž měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí (právní moc dne 26. 1. 2015). Rozsudkem OS [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 6. 2016, č. j. [číslo jednací], byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let s podmíněným odkladem, a byl mu ložen trest zákazu pobytu v okrese [obec].

11. Z přípisu vězeňské služby ze dne 20. 3. 2018 soud zjistil, že žalobce byl ve vazbě v [obec] od 15. 2. 2013 do 31. 5. 2013. Z přípisu vězeňské služby ze dne 26. 3. 2018 soud zjistil, že žalobce byl ve vazbě v [obec] od 5. 11. 2014 do 26. 1. 2015. Z přípisu nemocnice pro obviněné a odsouzené a Ústavu na výkon trestu a odnětí svobody [anonymizováno] ze dne 23. 4. 2018 soud zjistil, že žalobce se od 6. 4. 2018 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody s předpokládaným koncem 8. 10. 2019.

12. Z přípisu žalobci ustanoveného právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 9. 2. 2015 soud zjistil, že zmíněný advokát žalobci sdělil, že má poslat žádost o odškodnění žalované spolu s rozsudkem OS [anonymizována dvě slova], s tím, že dle jeho názoru bez nového rozhodnutí OS [anonymizována dvě slova] nebude odškodnění poskytnuto.

13. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti důležité pro rozhodnutí věci, pročež se jimi v tomto rozsudku pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti nezabýval (tj. rozhodnutí úřadu práce), stejně jako k důkazu neprovedl další navržené (např. účastnický výslech, trestní spisy), neboť by to na rozhodnutí soudu již nemohlo ničeho změnit. Právní úprava:

14. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

15. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

16. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

18. Dle § 8 odst. 1 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Dle § 9 zákona má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny se náhrada škody neposkytuje; to neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.

20. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 (tj. podle § 6 odst. 2 písm. a) žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Podle § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

22. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

23. Dle ust. § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Právní posouzení dané věci:

24. Jak uvedeno shora, žalobce se domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným vedením trestního stíhání vedeným před OS [obec] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl zproštěn návrhu na potrestání (66 600 Kč) a (ii) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou pobytem ve vazbě v témže řízení (68 000 Kč). Uvedené nároky však vyvozuje z titulu nezákonného rozhodnutí, za něž v žalobě označil rozsudek OS [anonymizována dvě slova] ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací].

25. Soud nejprve posuzoval námitku promlčení tvrzených nároků žalobce z titulu nemajetkové újmy, kterou vznesla žalovaná, neboť uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

26. Ze shora uvedených zákonných ustanovení (§ 32 zákona) plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného (tj. zde žalobce), že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

27. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti žalobci bylo u OS [obec] vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a usnesením OS [obec] ze dne 5. 11. 2014 byl žalobce vzat do vazby. Usnesením OS [anonymizována dvě slova] ze dne 23. 1. 2015, č. j. [číslo jednací], byl dle § 306 odst. 2 trestního řádu rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], zrušen z toho důvodu, že se žalobce nacházel ve výkonu vazby od 15. 2. 2013 do 31. 5. 2013, pročež nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému. Dne 26. 1. 2015 bylo vydáno usnesení [název soudu], č. j. [číslo jednací], o propuštění žalobce z vazby, a to v návaznosti na usnesení OS [anonymizována dvě slova] ze dne ze dne 23. 1. 2015, kterým byl zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2013 (dle doložky nabylo dané rozhodnutí právní moci dne 26. 1. 2015). Dne 26. 1. 2015 byl vydán rozsudek [název soudu], č. j. [číslo jednací], kterým byl zrušen rozsudek OS [obec] ze dne 2. 12. 2014, č. j. [číslo jednací], a bylo znovu rozhodnuto tak, že žalobce se zprošťuje návrhu na potrestání dle § 226b tr. ř. (právní moc dne 26. 1. 2015).

28. Ze shora uvedeného je patrné, že žalobce byl zproštěn návrhu na potrestání rozsudkem [název soudu] ze dne 26. 1. 2015, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2015. Stejně tak byl žalobce propuštěn z vazby na základě usnesení [název soudu] z 26. 1. 2015, které nabylo právní moci dne 26. 1. 2015. Nejpozději dne 26. 1. 2015 se tedy žalobce dozvěděl o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání a nezákonným pobytem ve vazbě, od kdy také počala běžet zákonná 6 měsíční promlčecí lhůty, která skončila dne 26. 7. 2015 (neděle), resp. v pondělí dne 27. 7. 2015 (srov. § 607 o.z.). Žalobce však uplatnil u žalované svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za vazbu žádostí doručenou žalované dne 14. 5. 2018 a dne 16. 4. 2018 (resp. dne 27. 3. 2018 k OS [obec]), a nárok na odškodnění za nezákonné trestní stíhání byl uplatněn až žalobou dne 3. 3. 2019.

29. Z uvedené plyne, že žalobce uplatnil své nároky u žalované i u soudu opožděně, resp. až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby.

30. Jelikož žalobce tvrdil, že námitka promlčení byla žalovanou vznesená v rozporu s dobrými mravy, soud se dále zabýval tím, zda jsou dány okolnosti, pro něž by výkon práva žalované představovaný vznesením námitky promlčení bylo na místě shledat nemravným.

31. Soud nejprve uvádí, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je tak jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, a to včetně námitky promlčení. Zákon (č. 82/1998 Sb.) je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Soud tedy považuje speciální právní úpravu zákona za vyváženou. Jakkoliv lze zákonem stanovenou subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců považovat za relativně krátkou, nelze pominout skutečnost, že dané ustanovení (tj. § 32 odst. 3 zákona) obstálo v testu ústavnosti, když Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012 dospěl k závěru, že:„ (…) ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění“ (zvýraznění doplněno). Dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1532/16 Ústavní soud potvrdil, že:„ (J) de sice ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu neobyčejně krátkou, nikoliv však protiústavní. (…) Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (…). Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu“ (zvýraznění doplněno).

32. Obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne 17. 10. 2012:„ Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999)“ (zvýraznění doplněno).

33. Námitka promlčení tedy dle soudu může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků.

34. Při posuzování okolností, resp. tvrzení žalobce ve vztahu k nemravnosti vznesené námitky promlčení, soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. z rozhodnutí ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními, a že„ (T) yto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení” (zvýraznění doplněno).

35. Dle soudu však v dané věci nejsou dány žádné natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení.

36. Z žádného tvrzení žalobce totiž neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo žalobci podat žalobu včas či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch žalobce. Pokud žalobce uvádí, že se již delší dobu nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, kde měl omezené možnosti uplatnění svých nároků, k tomu soud konstatuje, že žalobci nic nebránilo učinit potřebné roky prostřednictvím jiné osoby (např. právního zástupce). Žalobce ani neuvedl, že by mu v uvedeném jednání bránila kupříkladu vyšší moc nebo jiná závažná okolnost, v důsledku které by objektivně nemohl svá práva uplatňovat. Stejně tak nelze za důvod považovat skutečnost, že se žalobce spolehl na radu svého právního zástupce, neboť uvedené se týká výhradně vztahu mezi žalobcem a jeho advokátem, ale nikoli žalované, která takový postup nijak nezavinila.

37. Jelikož tedy žalobce netvrdil ani neprokázal, že by byly dány závažné okolnosti mající za následek nemravnost uplatněné námitky, soudu nezbylo než námitce promlčení vznesené žalovanou vyhovět a uzavřít, že oba nároky žalobce na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí a nezákonné vazby jsou promlčeny. Žalobci tudíž nelze nárok přiznat, i kdyby jinak byl shledán po právu.

38. S ohledem na skutečnost, že nároky žalobce na poskytnutí zadostiučinění jsou promlčeny, soud se již nezabýval dalšími skutečnostmi (zejména vznik a rozsah nemajetkové újmy žalobce a další podmínky pro vznik odpovědnosti žalované) ani v daném ohledu neprováděl další dokazování, neboť by to nemělo žádný praktický dopad a odporovalo by to zásadě hospodárnosti řízení. Soud tedy žalobu bez dalšího v daném rozsahu zamítl, aniž učinil další potřebná skutková zjištění (srov. výrok I.). K nákladům řízení:

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý úkon, v daném případy byly vykonány 3 úkony, a to vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 30. 10. 2019 a účast na jednání soudu dne 25. 8. 2020) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (srov. výrok II.). Ke lhůtě k plnění:

40. Lhůta k plnění ve výroku II. byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.

Poučení