12 C 56/2023-69

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 141 966 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 92 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 49 466 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 454 Kč od [datum] do [datum], spolu s úrokem ve výši 64,83 % ročně z částky 103 917,18 Kč od [datum] do [datum] ve výši 4 318,32 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 103 917,18 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 291 211 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 839,82 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalované zaplacení 141 966 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění návrhu zejména uvedla, že žalobkyně jako věřitel uzavřela s žalovanou jako dlužníkem dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 106 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 64,83 % ročně splácet ve 36 měsíčních splátkách po 6 741 Kč splatných vždy k 19. dni kalendářního měsíce, to vše dle splátkového kalendáře počínaje měsícem duben 2022 Smlouva byla mezi účastníky uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy žalovaná smlouvu podepsala unikátním kódem, který jí byl za tímto účelem ze strany žalobkyně předem poskytnut. Žalobkyně prověřovala schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě dokladů a informací získaných od žalované a dále ověřila úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Na základě těchto informací bylo zjištěno, že žalovaná má dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Smluvní strany si bodem 6.1 smlouvy ujednaly pro případ prodlení žalované právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. [jméno] 6.2 smlouvy si strany ujednaly pro případ prodlení žalované právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů, a bodem 6.5 smlouvy si ujednaly, že žalovaná je povinna v případě prodlení s uhrazením nové jistiny zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny v případě prodlení s její úhradou a úroky za poskytnutí úvěru z původně nesplacené jistiny úvěru. V průběhu splácení se s plněním své povinnosti žalovaná dostala do prodlení, protože řádně a včas neplatila splátky úvěru. Žalovaná na svůj dluh uhradila toliko 13 500 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo k automatickému zesplatnění celého dluhu, a to ke dni [datum]. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činila 120 556,65 Kč. Žalobou uplatněný dluh žalované se sestává z částky 121 954 Kč (sestávající z jistiny a přirostlých úroků za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění ve výši 120 556,65 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč a náhrady nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 400 Kč), a z částky 20 012,96 Kč představující smluvní pokutu z dlužné nové jistiny dle bodu 6.5 smlouvy. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku a úroku z prodlení ve výši patrné z výroku I. a II. rozsudku.

2. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a v řízení zůstala zcela pasivní.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den [datum]. Žalované bylo dne [datum] procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila bez řádné a včasné omluvy, proto soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalované.

4. Žalobkyně na výzvu soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř., k doplnění důkazů prokazujících tvrzení žalobkyně, že posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, podáním ze dne [datum] uvedla, že příjmy žalované ověřila na základě dokladů o příjmech, a z hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Dále byla úvěrová historie žalované ověřena v databázi NRKI a z registru [příjmení], bylo ověřeno, že žalovaná nebyla evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žadatelem úvěr doporučil ke schválení. K posuzování výdajů žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovanou, které stvrdila žalovaná svým podpisem. Žalobkyně doplnila, že neměla k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalované. K ostatním výdajům žalované žalobkyně uvedla, že neměla doklady potřebné k jejich posouzení a spoléhala na prohlášení žalované, která se zavázala veškeré své příjmy a výdaje přiznat.

5. Jelikož žalovaná je státním občanem Slovenské republiky, musel se soud zabývat otázkou své mezinárodní příslušnosti. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Dle článku 4 odstavce 1 nařízení Brusel I bis může být žalována osoba, která má bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost u soudů tohoto členského státu. V dané věci má žalovaná bydliště na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Dle článku 4 odstavce 1 nařízení tedy může být žalována o zaplacení dluhu u soudu České republiky. V dané věci je navíc s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy dána též výlučná mezinárodní příslušnost soudu státu dle bydliště žalované (tedy soudu České republiky) dle článku 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V dané věci je tedy Okresní soud v Mělníku mezinárodně příslušný k projednání věci, neboť žalovaná má v ČR hlášenu adresu pobytu: [obec a číslo], [PSČ] [obec] /viz lustrace v informačním systému základních registrů na č. l. 42-43 spisu/, tj. na adrese v obvodu Okresního soudu v Mělníku.

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

7. Žalobkyně, jako poskytovatel nebankovních úvěrů, uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru č [číslo], podle níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 106 000 Kč, a žalovaná se tyto zavázala splatit spolu s úrokem ve 36 měsíčních splátkách po 6 741 Kč. Žalovaná tak měla celkem zaplatit částku ve výši 242 676 Kč. Sjednaná výše úroku činila 64,83 % ročně, RPSN 88,02 % Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalované se splácením úvěru a pro případ zesplatnění úvěru přirůstání úroků za poskytnutý úvěr k jistině ke dni zesplatnění, smluvní pokutu (ve výši 449 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru na č. l. 6-8 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 10-13 spisu (shodně na č. l. 60-63 spisu), oznámení o schválení úvěru na č. l. 21 spisu, splátkový kalendář na č. l. 22 spisu, informace k podpisu na dálku na č. l. 23 spisu, dodatek [číslo] k návrhu smlouvy na č. l. 24-25 spisu, prohlášení klienta na č. l. 29-30 spisu (shodně na č. l. 58-59 spisu), dodejka na č. l. 17 spisu/. Žalobkyně žalované jistinu úvěru poskytla bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet] dne [datum] /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 28 spisu, dispozice ke smlouvě o bankovních produktech na č. l. 33 spisu (shodně na č. l. 57 spisu) /. Žalovaná však jednotlivé splátky nehradila řádně a včas, a to ani přes opakované výzvy žalobkyně. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] výzvy k úhradě na č. l. 14-16 spisu, oznámení ze dne [datum] na č. l. 18 spisu, karta klienta na č. l. 19 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu na č. l. 20 spisu, poštovní podací arch na č. l. 27 spisu/. Žalobkyně ohledně schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr zjistila, že žalovaná je rozvedená, nemá vyživovací povinnost k další osobě, její nejvyšší dosažené vzdělání je úplné středoškolské s maturitou, bydlí ve vlastním objektu, je zaměstnána na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], [IČO], její měsíční příjem činí 23 200 Kč a výdaje 9 443 Kč, které sestávají z částky životního minima ve výši 3 860 Kč, nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč a splátek jiných závazků ve výši 2 980 Kč. Totožnost žalované žalobkyně ověřila z občanského průkazu /viz hodnocení klienta na č. l. 9 spisu (shodně na č. l. 55 spisu), přehled transakcí na č. l. 31spisu (shodně na č. l. 32, 66, 67 spisu), kopie občanského průkazu na č. l. 34 spisu, kopie záznamu o platnosti povolení k pobytu na č. l. 35 spisu, výpis NRKI na č. l. 36 spisu (shodně na č. l. 56 spisu), výpis z registru [příjmení] na č. l. 37 spisu (shodně na č. l. 64, 65 spisu) /. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by dluh žalobkyni uhradila. Tato skutečnost nevyšla najevo ani z provedených důkazů.

8. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená 21. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované 106 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaná chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 106 000 Kč, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr pouze z osobního prohlášení žalované o jejich majetkových poměrech. Takový postup žalobkyně však nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalované řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 cdo [číslo]). V řízení sice žalobkyně prokázala, že ověřovala tvrzení žalované ohledně jejich příjmů, když soudu předložila výpis transakcí z účtu evidovaného na žalovanou, ze kterého plyne, že žalovaná měla v období listopad 2021 až únor 2022 pravidelné příchozí platby od společnosti, kterou jako zaměstnavatele uvedla při žádosti o úvěr, které za toto období byly v průměru ve výši 23 336,75 Kč. Žalobkyně však nijak neprokázala, jak ověřovala tvrzení žalované ohledně jejich výdajů. Žalobkyně vyšla jen z tvrzených informací žalovanou o jejích výdajích, a to ještě neúplných. Žalovaná uvedla, že její výdaje činí 9 443 Kč, přičemž u výdajů na živobytí uvedla jen zákonnou paušální částku životního minima. Žalobkyně nezkoumala další výdaje žalované, např. výdaje spojené s nájmem apod., když se spokojila s výší nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Žalobkyně dále také zcela rezignovala na ověřování ostatních výdajů žalované, které žalovaná uvedla ve výši 0 Kč. Žalobkyně měla schopnost žalované úvěr splácet zkoumat o to pečlivěji, když věděla, že žalovaná má již existující nesplacené závazky. Soud tak konstatuje, že pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána, což nebylo žalobkyní prokázáno ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

22. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

23. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 24. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

25. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

26. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

27. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že žalobkyně zaslala na bankovní účet žalované 106 000 Kč, z čehož jí žalovaná vrátila 13 500 Kč. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalované k bezdůvodnému obohacení a povinností žalované je toto obohacení žalobkyni vydat z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto vyhověl žalobě jen co do částky 92 500 Kč (106 000 Kč jistina – 13 500 Kč uhrazeno). Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení pak nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, byla předžalobní výzva odeslaná dne [datum] prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, když lze mít za to, že do dispozice žalované se dostala třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum] (§ 573 o. z.). Podle obsahu předžalobní výzvy měla žalovaná dluh uhradit okamžitě od doručení, splatnost dluhu dle této výzvy tak nastala dne [datum]. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši 15 % ročně (výrok I. tohoto rozsudku).

28. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).

30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 141 966 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka 92 500 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (35%) od úspěchu (65%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 %. Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 839,82 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše 32 799,40 Kč, kdy tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 099 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 141 966 Kč sestávající z částky 6 780 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu ve věci samé, účast na jednání dne [datum]) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 4 460,40 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení