12 C 62/2019-569

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení náhrady újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 981,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 62 470,09 Kč od 14. 12. 2018 do 22. 3. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 981,78 Kč od 14. 12. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 043 025,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedené částky od 14. 12. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 14. 3. 2019 se žalobkyně domáhala zaplacení částky v celkové výši 1 168 484,91 Kč s příslušenstvím coby náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované dne 13. 6. 2018, avšak ta ke dni podání žaloby o žádosti nerozhodla. Žalobkyně tvrdila, že proti ní bylo vedeno trestni rizeni Generalni inspekci bezpecnostnich sboru (dale jen„ GIBS“) pro podezreni ze spachani precinu utisk podle ust. § 177 odst. 1 zakona c. 40/2009 Sb., trestniho zakoniku, ve zneni pozdejsich predpisu pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok], a to na základě usneseni c. j. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] ze dne 3. 4. 2017. Následovalo řízení o obžalobě před [název soudu], kde proběhlo celkem 5 hlavních líčení, rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přečinu útisku dle ust. § 177 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem [název soudu], [pobočka], č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek OS v celém rozsahu zrušuje a nově se rozhoduje tak, že se žalobkyně zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. S ohledem na nezákonné trestní stíhání žalobkyně požadovala náhradu škodu odpovídající ušlé mzdě ve výši 900 359,04 Kč a ve výši 72 017,87 Kč odpovídající nákladům na obhajobu, odškodnění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání ve výši 137 100 Kč a bolestné ve výši 59 008 Kč (upřesněno při jednání dne 30. 3. 2021).

3. K tvrzení ušlé mzdě žalobkyně uvedla, že byla v době před zahájením trestního řízení, resp. do zahájení trestního stíhání ze strany [příjmení], řádně zaměstnána, když pracoval pro [anonymizována čtyři slova] [země], [stát. instituce], se sídlem [adresa]. V souvislosti s usnesením o zahájení trestního stíhání bylo žalobkyni nejprve zaměstnavatelem sděleno, že počínaje dnem 12. 4. 2018 nemůže zaměstnavatel přidělovat práci v [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], a to do doby následných opatření ředitele [anonymizováno], z toho důvodu, že zahájené trestní stíhání přímo souvisí s výkonem práce. Následně, dne 28. 4. 2017 byla žalobci ředitelem [stát. instituce], sdělena výpověď z pracovního poměru. Z odůvodnění výpovědi je zřejmé, že hlavním důvodem pro rozvázání pracovního poměru bylo zahájení trestního stíhání ze strany [příjmení], když v odůvodnění výpovědi je přímo odkazováno na usnesení o zahájení stíhání. Výpověď se fakticky zcela zásadním způsobem projevila v majetkové sféře žalobkyně, když po uplynutí výpovědní doby, tj. od měsíce července 2017, přišla o svůj stálý příjem, přičemž čistý průměrný měsíční výdělek dosahoval částky 33.134 Kč.

4. Žalobkyně dále k nemajetkové újmě uvedla, že nezákonné zahájení trestního stíhání se jí citelně dotklo jak v profesním, tak soukromém životě. Žalobkyně byla vzorným, opakovaně odměňovaným zaměstnancem [země] - [anonymizována tři slova], zaměstnancem, který dlouhých 23 let svědomitě a řádně plnil své pracovní i občanské povinnosti. V pracovním poměru nebyla nikdy upozorněna na porušení pracovní kázně, stejně tak ani v civilním životě se nikdy nedostala do konfliktu se zákonem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla trestně stíhána v přímé souvislosti s plněním svých pracovních povinností, v důsledku trestního stíhání jí byla dána výpověď z pracovního poměru, značně poklesla jeho autorita a respekt v očích kolegů, přátel, rodinných příslušníků i okolí. Došlo ke značnému ponížení a dehonestaci, kdy utrpěla zejména profesní čest žalobkyně, důstojnost, váženost, sebedůvěra i autorita. V daném případě utrpěla důvěryhodnost, váženost a autorita v očích jeho kolegů, [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], mezi nadřízenými i podřízenými. Spolu s tím byla trestním stíháním dotčena snížena pověst žalobkyně u veřejnosti. Více než rok trvající trestní stíhání mělo dopady rovněž do soukromého a rodinného života, a to nejen co do snížení váženosti v očích rodiny a přítel, ale rovněž co do zvýšeného stresu a psychické nepohody, která byla zákonitě do vztahů a rodinné atmosféry přenášena. Z důvodu tíživé finanční situace byla žalobkyně nucena prodat svůj byt a obstarat si jiné, podstatně horší avšak cenově únosné bydlení. Celá situace spočívající v trestním stíhání a ztrátě zaměstnání žalobkyni rovněž citelně zasáhla ve sféře psychické, která tak byla nucena vyhledat odbornou pomoc ošetřujícího lékaře. V rámci vyšetření psychiatrem byla žalobkyni diagnostikována Smíšená anxiozně depresivní reakce, adaptační situační krize a poruchy přizpůsobení a byla jí předepsána antidepresiva.

5. V podání ze dne 1. 7. 2019 žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že dne 13. 6. 2018 uplatnila žalobkyně u žalované své nároky. V rámci mimosoudního projednání přiznala žalovaná žalobkyni částku ve výši 62 470,09 Kč coby náhradu nákladů trestního řízení a dále konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí. Žalovaná poukázala na to, že dle odvolacího soudu v trestním řízení se stal skutek, pro nějž byla žalobkyně stíhána, tj. že se vůči svým podřízeným dopustila tzv. bossingu. Žalovaná rovněž uvedla, že výpověď byla dána žalobkyni platně, pročež ta nemá nárok na náhradu ušlé mzdy.

6. Podáním ze dne 6. 8. 2019 vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět co do částky 62 470,09 Kč. Usnesením ze dne 6. 11. 2019 soud řízení v daném rozsahu zastavil.

7. Dne 30. 3. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož žalobkyně postavila najisto, že se nadále domáhá úroků z prodlení z částky, kterou již žalovaná plnila, dále byla žalobkyně vyzvána dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení ve vztahu k dopadům nezákonného trestního stíhání do jejího života. Žalobkyně dále uvedla, že její obhájce byl dne 20. 7. 2017 na cestě k nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování, nicméně z důvodu technické poruchy na dálnici se nakonec nedostavil k tomuto nahlížení, pročež za něj nahlídla sama žalobkyně, spis nafotila a následně mu jej poslala.

8. V podání ze dne 23. 7. 2021 žalobkyně doplnila, že požadovala náhradu škody za následující úkony právní služby, které žalovaná odmítla uhradit: -) 10. 4. 2017 - stižnost proti usneseni o zahajeni trestniho stíháni - 500 Kč, -) 19. 4. 2017 - nahlížení do spisu po převzetí obhajoby - 1 300 Kč, -) 25. 4. 2017 - odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání - 1 300 Kč, -) 23. 5. 2017 - žádost o přezkum dle ust. § 157a trestniho řadu - 500 Kč, -) 29. 5. 2017 - podnět k dohledu nad KSZ - 500 Kč, -) 20. 7. 2017 - prostudovani spisu pri skonceni vysetrovani - 1 300 Kč, -) 26. 7. 2017 - zadost o prezkum dle ust. § 157a tr.r.- 500 Kč + DPH.

9. Dále žalobkyně uvedla, že je dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním a výpovědí ze zaměstnání, neboť ve výpovědi bylo odkazováno na usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobkyně v důsledku trestního stíhání měla psychické problémy a byla jí diagnostikována smíšená anxiózně depresivní reakce, adaptační situační krize a poruchy přizpůsobení, byla sociálně izolovaná a stíhání mělo též dopad do ekonomické stránky života, neboť kvůli němu přišla o zaměstnání a následně se jí dařilo najít práci pouze na dělnických pozicích.

10. Při jednání dne 20. 8. 2021 byl nárok žalobkyně na bolestné ve výši 59 008 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 12. 2018 do zaplacení vylučuje do samostatného řízení. Skutková zjištění:

11. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k níže uvedeným závěrům o skutkovém stavu.

12. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 13. 6. 2018, přípis žalované ze dne 14. 6. 2018 a stanovisko žalované ze dne 15. 3. 2019) soud zjistil a má za prokázané, že dne 13. 6. 2018 žalobkyně uplatnila u žalované nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud vzal dále za prokázané, že žalovaná přiznala žalobkyni náhradu škody za náklady na obhajobu ve výši 62 470,09 Kč a konstatovala porušení práva žalobkyně.

13. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

14. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná dne 22. 3. 2019 zaplatila žalobkyni částku 62 470 Kč odpovídající nákladům na obhajobu.

15. Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti: -) usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 3. 4. 2017, [číslo jednací], bylo proti zdejší žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro přečin útisku dle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v rámci svého pracovního zařazení [anonymizována tři slova] [stát. instituce] zneužívaje svého služebního postavení a z toho plynoucí jisté závislosti svých podřízených, své podřízené nutila, aby trpěli její nedůvodné jednání jako přehnané kontrolování plnění pracovních povinností, neschválení dovolené, arogantní a hrubé jednání, častou bezdůvodnou kritiku, nadávky, že jsou líné, pomalé a nespolehlivé, kdy neustálý bossing vedl až ke zdravotním potížím jedné z poškozených na pracovní neschopnosti a rovněž ke zdravotním potížím další podřízené, na základě kterých došlo k ukončení pracovního poměru. Zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zdejší žalobkyni doručeno dne 5. 4. 2017. -) Dne 10.8.2017 byla podána obžaloba k [název soudu]. -) Rozsudkem ze dne 11. 12. 2017 byla zdejší žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přečinu, pro nějž byla trestně stíhána, a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. -) K odvolání žalobkyně rozhodoval [název soudu], který svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č.j. [číslo jednací] napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že dle žalobkyni dle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť žalobou označený skutek není trestním činem. Dle doložky nabyl zmíněný rozsudek právní moci dne 17. 4. 2018. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je mj. uvedeno, že žalobkyně v komunikaci s podřízenými postrádala empatii a sebereflexi, dopouštěla se tzv. bossingu, jeji chovani neni omluvitelne roli nadrizeneho; jednani obzalovane však nedosahlo takove intenzity, aby ovlivnilo svobodu rozhodovani poskozenych, ktera je predmetem ochrany u trestneho cinu utisku, a protoze neni na miste jednani obzalovane posoudit ani jako jiny trestny cin, je treba obzalovanou zprostit obzaloby.

16. Žalobkyně pracovala jako [anonymizována dvě slova] ve [stát. instituce] (srov. dohoda o změně pracovního poměru ze dne 30. 6. 2018, uzavřená mezi zdejší žalobkyní a [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizována dvě slova], srov. též pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova], smlouva ze dne 7. 6. 2014). 17. [ulice] [anonymizováno] dne 11. 4. 2017 sdělila žalobkyni, že GIBS zahájila dne 3. 4. 2017 proti žalobkyni trestní stíhání, přičemž trestná činnost přímo souvisí s výkonem práce. Vzhledem k tomu, že zahájené trestní stíhání přímo souvisí s výkonem práce u zaměstnavatele, tak se jedná o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákona č. 262/2006 zákoník práce. S odkazem na uvedené bylo sděleno, že zaměstnavatel od 12. 4. 2017 nemůže přidělovat práci žalobkyni, a žalobkyně tedy po dobu trvání překážky v práci na straně zaměstnavatele neměla docházet na pracoviště (srov. přípis [anonymizována tři slova] ze dne 11. 4. 2017).

18. Dne 27. 4. 2017 žalobkyně dostala výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti, vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, přičemž bylo přikročeno k okamžitému ukončení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Ve výpovědi je uvedeno, že zaměstnavatel řešil v měsíci červnu a červenci 2016 oznámení na osobu žalobkyně, které poukazovalo na možné projevy bossingu na pracovišti. Uvedené bylo uzavřeno s tím, že nelze spatřovat ze strany žalobkyně prvky šikany a bylo žalobkyni doporučeno provést změnu formy řízení svěřeného úseku. V průběhu měsíce prosince 2016 se k zaměstnavateli dostaly kusé informace o skutečnosti, že podřízené zaměstnankyně by mohly být vystaveny přehnané kritice, ústrkům, hrubému zacházení a psychickému nátlaku ze strany žalobkyně coby vedoucí oddělení vůči jejím podřízeným. Dne 4. 1. 2017 zaměstnavatel obdržel písemné podání jiné pracovnice s tím, že se z důvodu psychického týrání ze strany žalobkyně, agresivity a vulgarity nachází v pracovní neschopnosti. Následně bylo zjištěno, že po dobu působení žalobkyně na pracovní pozici vedoucí oddělení personálního v době od 1. 7. 2015 do nejméně 31. 12. 2016 vystavovala své podřízené přehnané kritice, osočování, obviňování, ústrkům a psychickému nátlaku, v důsledku čehož došlo k psychickému zhroucení pracovnic. Z tohoto důvodu byla věc následně předána [příjmení], která zahájila úkony trestního řízení. Uvedeným jednáním se žalobkyně dle sdělení zaměstnavatele dopustila porušení povinností, vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci. Na základě uvedeného byl učiněn závěr, že jednání žalobkyně vůči podřízeným zaměstnankyním vykazuje znaky šikany, v čemž lze spatřovat závažné porušení povinností, vyplývajících z právních předpisů. Z toho důvodu byla dána výpověď s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Dle záznamu na výpovědi, žalobkyně odmítla po přečtení výpověď převzít dne 28. 4. 2014 (srov. výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2017).

19. Dne 12. 7. 2019 [ulice] služba sdělila zástupci žalované, že pro závažné porušení povinností, vyplývajících z právních předpisů, zaměstnavatel dal dne 28. 4. 2017 zdejší žalobkyni výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 30. 6. 2017. Dále je v přípise uvedeno, že žalobkyně rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné, pročež podala žalobu na neplatnost výpovědi k [název soudu], přičemž náhrada škody vyplývající z ušlého zisku nebyla uplatněna (srov. přípis [anonymizována tři slova] ze dne 12. 7. 2019).

20. Rozsudkem [název soudu] ze dne 28. 5. 2020 byl napadený rozsudek [název soudu] ze dne 4. 9. 2019, č.j. [číslo jednací], potvrzen. Zmíněným rozsudkem byla zamítnuta žaloba zdejší žalobkyně proti žalované [příjmení] [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno], kterou se zdejší žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne 28. 4. 2017 je neplatná. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je mj. uvedeno, že chování žalobkyně je třeba označit za šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a s pracovněprávními právy a povinnostmi žalobkyně (srov. rozsudek [název soudu] ze dne 28.5.2020, č.j. [číslo jednací]).

21. V řízení před [název soudu] v řízení sp.zn. [spisová značka] (o neplatnosti výpovědi) ve své výpovědi statutárního zástupce vězeňské služby, uvedl, že k výpovědi z pracovního poměru nepřistoupili hned, ale až na základě usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání, důvodem, který jej vedl k dání výpovědi žalobkyně bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. protokol o jednání před [název soudu] v řízení sp.zn. [spisová značka] ze dne 8. 4. 2019).

22. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil následující skutečnosti: dopady trestního stíhání byly především psychické, žalobkyně nespala, musela prodat byt, začala mít problémy se žaludkem, žila v permanentním stresu, vyhledala pomoc psychiatra a krátkou dobu měla medikaci. Žalobkyně dostala výpověď proto, že bylo zahájeno trestní stíhání. O trestním stíhání se vědělo mezi kolegy, což žalobkyně ví z doslechu. Následně žalobkyně musela chodit na brigády, aby si přivydělala nějaké peníze, přestěhovala se k sestře. Před trestním stíháním na pracovišti panovala normální atmosféra, žádné spory neviděla.

23. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], přítelkyně žalobkyně, soud zjistil následující skutečnosti: žalobkyně po výpovědi musela prodat byt, byla z celé situace velice nešťastná, neustále se doptávala, jestli je opravdu tak špatnou osobou, jak se vůči ní všichni chovali, neustále plakala do telefonu, cítila bezmoc. Vztahu svědkyně a žalobkyně se nezměnil, jsou pořád přítelkyně.

24. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], sestry žalobkyně, soud zjistil následující skutečnosti: svědkyni překvapilo trestní stíhání žalobkyně, mělo to na ní velký psychický a finanční dopad, musela prodat byt, a proto jí svědkyně nabídla, aby se k ní nastěhovala. Žalobkyně si připadala jako vyvrhel, Problémy má dodneška, co se týče psychické stránky i pracovní, stále má problém sehnat práci. Nestýkala se s přáteli, měla zdravotní problémy, dostala vyrážku, bolely jí klouby, málo spala, vyhledala pomoc terapeuta. Ani po trestním stíhání se její stav nezlepšil.

25. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení], syna žalobkyně, soud zjistil následující skutečnosti: trestní stíhání mělo na žalobkyni razantní dopad a zničilo jí to život. Dopady byly psychické, společenské i finanční, protože na základě trestního stíhání přišla o práci a od té doby střídá různá zaměstnání. Žalobkyně začala být bojácná, ztratila důvěru sama v sebe. O trestním stíhání se v okolí vědělo, ale sousedé byli rozumní, protože žalobkyni znali, tak věděli, že to není pravda, stáli při nich. Žalobkyně občas brečela, společenský kontakt s lidmi se omezil prakticky na minimum a pokračuje to dál, protože se odstěhovala po prodání bytu do [obec], a prakticky jediný, s kým se teď stýká, je právě svědek. Důvodem stěhování bylo to, že po trestním stíhání žalobkyně přišla o práci, byla jí dána výpověď, a aby měla finance na soud, tak musela prodat byt.

26. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení], bývalého kolegy žalobkyně, soud zjistil následující skutečnosti: o trestním stíhání žalobkyně„ věděla celá věznice“, dále svědek vypovídal převážně v obecné rovině.

27. Soud pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti neprovedl k důkazu následující: protokol z jednání u [název soudu], záznam o zahájení úkonů trestního řízení, usnesení [anonymizováno] státního zastupitelství v [obec] ze dne 17. 5. 2017, návrh na doplnění dokazování a zastavení řízení, přípis Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne 28.6.2017, podání žalobkyně ze dne 23.11.2017, podání ze dne 26.7.2017, protokol o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2017, odvolání žalobkyně se dne 17. 1. 2018, protokol o veřejném zasedání ze dne 17. 4. 2018, výslech [anonymizováno]. [příjmení], [anonymizováno]. [příjmení], neboť dle soudu byl skutkový stav dostatečně zjištěn na základě shora popsaného dokazování. Z dalších provedených důkazů (tj. usnesení [název soudu] ze dne 26.4.2018, č.j. [číslo jednací], předžalobní výzva žalobkyně ze dne 22. 11. 2017, potvrzení z datové schránky o obdržení výzvy 15. 7. 2019) soud nezjistil pro rozhodnutí věci relevantní skutečnosti, pročež se jimi v tomto rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. Právní úprava:

28. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

29. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Dle § 8 odst. 1 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 (tj. podle § 6 odst. 2 písm. a) žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

34. Podle § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Právní posouzení dané věci:

35. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby a po vyloučení nároků na zaplacení bolestného) domáhala náhrady následující újmy: (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 137 100 Kč; (ii) náhrady ušlé mzdy ve výši 900 359,04 Kč; (iii) náhrady škody za obhajobu ve výši 9 547,78 Kč. Soud se nejprve zabýval důvodností uplatněných nároků především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

36. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

37. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Jiné než odsuzující rozhodnutí je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona.

38. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004).

39. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání), neboť žalobkyně nebyla pravomocně odsouzena. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná, když žalovaná žalobce částečně odškodnila. (i.) K zadostiučinění za trestní stíhání 40. Jak uvedeno shora, žalobkyně požadovala odškodnění trestní stíhání ve výši 137 100 Kč. Žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a porušení práva v neprospěch žalobkyně.

41. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je každé trestní stíhání dle Ústavního soudu ČR – srov. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 - spojeno vždy s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

42. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení a (iii) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

43. V daném případě byla žalobkyně trestně stíhána pro podezření ze spáchání trestného činu útisku dle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Povahu věci soud hodnotí jako standardně závažnou, neboť ve společnosti je dle soudu uvedená trestná činnost z pravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví, avšak více závažně než např. hospodářská kriminalita.

44. V dané souvislosti zároveň soud přihlédl k tomu, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto že obžalobou označený skutek není trestným činem. Soud v trestním řízení nicméně dospěl k závěru, že se žalobkyně vůči svým podřízeným dopouštěla bossingu a hrubého a nevhodného chování.

45. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak ten trval od 3. 4. 2017 do dne 17. 4. 2018 (kdy nabyl zprošťující rozsudek právní moci). Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 1 rok) nebyla zjevně nepřiměřená.

46. Žalobkyně tvrdila dopady nezákonného trestního stíhání do jejího života, a sice že kvůli stíhání došlo k ukončení pracovního poměru po 23 letech, došlo k ponížení a dehonestaci, kdy utrpěla zejména její profesní čest a značně poklesla její autorita v očích kolegů, rodiny a okolí, a bylo poškozeno její jméno. Trestní stíhání mělo dopad též do psychické sféry žalobkyně, která tak musela vyhledat odbornou pomoc a byla jí diagnostikována smíšená anxiózně depresivní reakce, adaptační situační krize a poruchy přizpůsobení.

47. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v době vedení nezákonného trestního stíhání byl se žalobkyní ukončen pracovní poměr ve věznici, a to z důvodu chování žalobkyně na pracovišti a tzv. bossingu vůči jejím podřízeným. Primárně v důsledku toho pak došlo, resp. mohlo dojít i ke zhoršení ekonomické situace žalobkyně. Žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, avšak nebyla úspěšná, když bylo pravomocně rozhodnuto, že výpověď je platná z důvodu porušení povinností žalobkyně spočívající v nevhodném chování. Rovněž nebylo prokázáno, že by trestním stíháním došlo k zásahu do rodinné sféry žalobkyně, když ta sama uvedla, že jí rodina a přátelé pomáhali a věřili, že je nevinná. Dle soudu i další tvrzené dopady do sféry žalobkyně (tj. psychické, snížení důstojnosti a poškození pověsti atd.) byly způsobeny spíše právě v důsledku nepříliš harmonických vztahů žalobkyně s kolegy na pracovišti a kvůli následnému ukončení pracovního poměru a navazujícího soudního řízení o neplatnost výpovědi, než primárně kvůli samotnému trestnímu stíhání, resp. nebylo prokázáno, že by byly způsobeny primárně trestním stíháním.

48. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že v přímém důsledku trestního stíhání došlo k nemajetkové újmě takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění, pročež je dle soudu konstatování porušení práva poskytnuté žalovanou dostatečnou satisfakcí.

49. Nadto soud též přihlédl k tomu, že dle závěrů odvolacího soudu se žalobkyně dopustila tzv. bossingu a nevhodného chování k zaměstnancům, přičemž rovněž bylo pravomocně rozhodnuto o platnosti výpovědi z pracovního poměru z totožných důvodů. I z uvedeného důvodu by soud nepovažoval za spravedlivé, aby se žalobkyni dostalo peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. V dané souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu CR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011-74, dle něhož je treba vychazet z toho, ze forma a pripadna vyse zadostiucineni nesmi byt v rozporu s obecne sdilenou predstavou spravedlnosti, tj. jeji priznani je nad ramec konstatovani poruseni prava, namiste pouze tehdy, jestlize by se z hlediska obecne slusnosti poskozenemu satisfakce skutecne melo dostat.

50. S ohledem na shora uvedené tak byla žaloba v dané části zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

51. Jelikož nebyla prokázána konkrétní újma, která by žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním, tak soud považoval na nadbytečné provádět srovnání s jinými případy odškodnění, k čemuž by v případě prokázání újmy přistoupil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3212/2015 ze dne 16. 5. 2017). (ii.) K ušlému zisku 52. Jak uvedeno shora, žalobkyně se dále domáhala náhrady ušlého zisku za dobu výkonu vazby ve výši 900 359,04 Kč. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nezákonného trestního stíhání dostala výpověď ze zaměstnání, čímž jí ušla mzda.

53. Z provedeného dokazování však v daném ohledu vyplynulo, že žalobkyně dostala výpověď primárně v důsledku svého nevhodného chování vůči podřízeným, což konstatovaly soudy jak v trestním řízení, tak v řízení o neplatnosti výpovědi, přičemž [název soudu] [anonymizováno] v rozsudku ze dne 25. 5. 2020, c.j [číslo jednací], pravomocně zamítl žalobu žalobkyně na určení neplatnosti vypovedi. Žalobkyni tedy„ ušla“ mzda v důsledku platného ukončení pracovního poměru výpovědí, nikoli v důsledku trestního stíhání.

54. Dle soudu tedy zcela absentuje příčinná souvislost mezi ušlou mzdou a trestním stíháním, pročež byla žaloba bez dalšího zamítnuta (srov. výrok II.).

55. Pouze pro úplnost soud uvádí, že se žalobkyně snaží de facto obejít pro ni nepříznivé pravomocné rozhodnutí soudů o platnosti výpovědi tím, že zcela uměle spojuje„ ušlou mzdu“ s trestním stíháním, když se jí nepodařilo soudy přesvědčit o tom, že výpověď je neplatná. Pouze v takovém případě by totiž měla nárok na úhradu ušlé mzdy. Takového nároku se však nelze domáhat v nadepsaném odškodňovacím řízení. (iii.) K náhradě nákladů na obhajobu 56. Žalobkyně dále požadovala náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu ve výši 9 547,78 Kč za následující úkony právní služby: -) 10. 4. 2017 - stižnost proti usneseni o zahajeni trestniho stíháni - 500 Kč, -) 19. 4. 2017 - nahlížení do spisu po převzetí obhajoby - 1 300 Kč, -) 25. 4. 2017 - odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání - 1 300 Kč, -) 23. 5. 2017 - žádost o přezkum dle ust. § 157a trestniho řadu - 500 Kč, -) 29. 5. 2017 - podnět k dohledu nad KSZ - 500 Kč, -) 20. 7. 2017 - prostudovani spisu pri skonceni vysetrovani - 1 300 Kč, -) 26. 7. 2017 - zadost o prezkum dle ust. § 157a tr.r.- 500 Kč + DPH z uvedené částky + cestovné ve výši 1 990,72 Kč bez DPH a to ve vztahu k úkonu nahlížení do spisu dne 19. 4. 2017, tj. celkem 7 890,72 Kč bez DPH, tj. 9 547,78 Kč s DPH.

57. Podle § 31 odst. 1 a 3 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu takových nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž náklady na zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování; výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. advokátní tarif).

58. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla obviněna pro podezření ze spáchání trestného činu útisku dle § 177 odst. 1 trestního zákona. Mezi stranami byla nesporná výše odměny dle AT za 1 úkon právní služby 1 000 Kč + 300 Kč nákladový paušál (bez DPH). Stejně tak bylo mezi stranami nesporné, že jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů na obhajobu, tedy že žalobkyni skutečně požadovaná škoda vznikla. Mezi stranami bylo nesporné, že došlo k realizaci požadovaných úkonů, žalovaná však sporovala jejich účelnost.

59. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada škody za nahlížení do spisu dne 19. 4. 2017 ve výši 1 300 Kč a cestovné k tomuto úkonu ve výši 1 990,72 Kč (tj. výše, která nebyla žalovanou sporována), tj. 3 290,72 Kč + 21 % DPH = 3 981, 78 Kč.

60. Dle soudu je totiž zcela nepochybné, že pro řádnou přípravu strategie obhajoby musí obhájce nahlédnout do spisu (ještě před skončením vyšetřování), aby se mohl připravit a reagovat na zjištění orgánů činných v trestním řízení. Soud proto v souladu s ustanovením § 11 odst. 3 advokátního tarifu, dle něhož za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší, přiznal požadovanou náhradu za nahlížená do spisu, včetně cestovného (srov. výrok I.).

61. Ostatní požadované úkony právní služby soud považuje za neúčelné, pročež je zamítl (srov. výrok II.): -) 10. 4. 2017 - stižnost proti usneseni o zahajeni trestniho stíháni - 500 Kč - žalobkyni náleží pouze úkonu právní služby, kterou žalovaná již poskytla (srov. usneseni Vrchniho soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 161/2006), -) 25. 4. 2017 - odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání - 1 300 Kč (za pouhé odůvodnění úkon právní služby nenáleží), -) 23. 5. 2017 - žádost o přezkum dle ust. § 157a trestniho řadu - 500 Kč – žalobkyni náleží pouze úkonu právní služby, kterou žalovaná již poskytla (§ 11 odst. 2 pism. d) AT), -) 29. 5. 2017 - podnět k dohledu nad KSZ - 500 Kč – žalobkyni náleží pouze úkonu právní služby, kterou žalovaná již poskytla (§ 11 odst. 2 pism. d) AT), -) 20. 7. 2017 - prostudovani spisu pri skonceni vysetrovani - 1 300 Kč nahlížení do spisu po skončení vyšetřování (úkon byl obhájcem žalobkyně zrušen, přičemž ze samotných tvrzení vyplynulo, že obhájce se k nahlížení do spisu z důvodu technických problémů nedostavil); -) 26. 7. 2017 - žadost o prezkum dle ust. § 157a tr.r.- 500 Kč - žalobkyni náleží pouze úkonu právní služby, kterou žalovaná již poskytla (§ 11 odst. 2 pism. d) AT). K úrokům z prodlení:

62. Žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení od správného data 14. 12. 2018 do zaplacení.

63. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

64. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 13. 6. 2018 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 13. 12. 2018 (čtvrtek). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 14. 12. 2018 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky.

65. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení v zákonné výši od 14. 12. 2018 z částky, kterou žalovaná plnila dne 22. 3. 2019, avšak opožděně. Zákonné úroky z prodlení jsou pak odůvodněny ustanovením § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok II.). K nákladům řízení:

66. Výrok (III.) o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 ve spojení s odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a dále ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

67. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení na základě úvahy, že v případě objektivní kumulace více nároků je při určování úspěchu či neúspěchu účastníka třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 ze dne 20. 12. 2016, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4401/2016 ze dne 16. 5. 2017). Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.), se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), tj. tarifní hodnota činí 50 000 Kč. Naproti tomu tarifní hodnota nároku na peněžité plnění z titulu majetkové škody vychází z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu).

68. Dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. v daném případě 88 296,50 Kč (za 3 nároky 1022376,91 Kč – odpovídající součtu částek 50 000 Kč + 900 359,04 Kč + 72 017,87 Kč).

69. Žalobkyně byla pro účely náhrady nákladů řízení zcela úspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy (žalovaná jí odškodnila ve formě konstatování porušení práva, avšak opožděně) a jen nepatrně úspěšná v nároku na náhradu škody. Celkem tak byla žalobkyně úspěšná pouze co do rozsahu cca 11 %. Soud tedy vycházel z toho, že žalovaná byla převážně úspěšná, pročež jí přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši.

70. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

71. Převážně úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 000 Kč odpovídající paušální náhradě za 10 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, další písemné vyjádření ve věci, účast na jednání soudu dne 30. 3. 2021, 20. 8. 2021, 19. 10. 2021 a 4. 1. 2022, dále 4x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Ke lhůtě k plnění:

72. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., soudu je však z jeho činnosti známo, že žalovaná obvykle žádá o lhůtu 15 dní, která lépe odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Nicméně v důsledku přehlédnutí soud v daném případě uložil lhůtu kratší, která se však s ohledem na nepříliš vysokou částku, kterou má žalovaná plnit, nejeví jako nepřiměřená.