12 C 65/2025 - 75

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno]., reg. č.[Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]´[Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], Maltská republika zastoupeného [Jméno žalobce], advokátem sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 25 422,57 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 6 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, zastavuje.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 19 422,57 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce (původně [právnická osoba]) podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhal vydání platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku (za poskytnutý úvěr) ve výši 25 422,57 Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 23. 11. 2016 [právnická osoba]., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále též „ předchůdce žalobce“) uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru (dále též „smlouva“) č. [hodnota], v rámci níž byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy částka 15 000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 15 000 Kč (jistinu) společně s částkou 12 272 Kč, která je složena z kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnuté úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč a poslední splátku do 23. 1. 2018. Žalovaná celkem uhradila částku 8 000 Kč. Z důvodu prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] splatné dne 23.4.2017 se stala nesplacená část úvěru splatnou dne 24. 4. 2017. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2018 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena společnosti [právnická osoba] Dne 12. 4. 2019 uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o uznání dluhu, v níž žalovaná vůči žalobci uznala svůj dluh ve výši 27 872,57 Kč a zavázala se jej uhradit ve 28 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře. Následně se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek č. 3 a 4, proto žalobce dluh zesplatnil k 10. 12. 2019. Od data uzavření dohody o uznání do data podání žaloby žalovaná uhradila částku ve výši 2 450 Kč. Schopnost žalované úvěr splácet byla předchůdcem žalobce řádně zkoumána, jak vyplývá z žádosti o úvěr. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ze dne 4. 9. 2024 ničeho neuhradila.

2. Žalobce vzal podáním ze dne 19. 8. 2025 žalobu ohledně částky 6 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, zpět (z důvodu úhrady žalované po 2 000 Kč dne 11. 6. 2025, dne 10. 7. 2025 a dne 12. 8. 2025), a proto bylo dle § 96 odst. 1,2 a 4 o. s. ř. výrokem ad I. řízení co do částky 6 000 Kč s uvedeným úrokem z prodlení zastaveno.

3. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 10. 2025 č.j. 12 C 65/2025-71 bylo rozhodnuto o vstupu na místo žalobce nabyvatele práva společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]., se sídlem [jméno FO] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], z důvodu postoupení předmětné pohledávky dle smlouvy ze dne 18. 9. 2025. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 12. 2025.

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

5. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o.s.ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: [Skutková zjištění] Dne 23. 11. 2016 uzavřel [právnická osoba]. s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které se se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 15 000 Kč (jistinu) společně s částkou 12 272 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 1 444 Kč (úroková sazba ve výši 15 % ročně dle smlouvy), úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru ve výši 1 0780 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 750 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Žalovaná svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdila, že částku 15 000 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle smlouvy činí roční úroková sazba 15 % ročně při splatnosti úvěru na 14 měsíců (zjištěno ze smlouvy o úvěru na č. l. 16).

6. Z žádosti o úvěr ze dne 23. 1. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy OSVČ, příjmy žalované činily 18 100 Kč, výdaje na bydlení 1 000 Kč, osobní výdaje 3 410 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 2 000 Kč, spoření, pojištění 3 000 Kč, použitelný příjem byl vyčíslen částkou 8 690 Kč. Žalovaná má základní vzdělání, je vdaná a nemá žádnou vyživovací povinnost.

7. Z listina nazvané jako „Zesplatnění dluhu“ ze dne 2. 12. 2019 bylo zjištěno, že došlo k zesplatnění dluhu a žalovaná měla dlužnou částku ve výši 25 422,57 Kč uhradit do 10. 12. 2019. Dle kopie poštovního podacího archu bylo zjištěno, že výzva jí byla odeslána dne 3. 12. 2019.

8. Z listiny nazvané jako „Splátková dohoda“ uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovanou dne 12. 4. 2019, že se žalovaná uznala svůj dluh co do důvodu a výše a zavázala uhradit částku ve výši 27 872,57 Kč ve 28 měsíčních splátkách po 1 000 Kč od 3. 5. 2019 do 3. 8. 2021 s tím, že v případě prodlení s nejméně dvěma splátkami se její dluh stane okamžitě splatným.

9. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3.12.2018 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobce [právnická osoba] byla postoupena pohledávka za žalovanou.

10. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem předchůdce žalobce ze dne 18. 12. 2018. Z poštovního podacího archu ze dne 19. 12. 2018 bylo zjištěno, že oznámení bylo zasláno žalované.

11. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobce ze dne 4. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek a výzva jí byla zaslána na adresu [adresa] (zjištěno z kopie poštovního podacího archu na č. l. 33).

12. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 včetně přílohy bylo zjištěno, že původní žalobce [právnická osoba] postoupil pohledávku za žalovanou společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].

13. Z tvrzení žalobce bylo zjištěno, že žalovaná uhradila do doby uzavření první dohody o postoupení částku ve výši 8 000 Kč, dále od data uzavření dohody do data podání žaloby uhradila částku 2 450 Kč, a dále po podání žaloby uhradila částku 6 000 Kč, celkem tedy uhradila částku ve výši 16 450 Kč.

14. Z informačního soudního systému bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy o úvěru byla žalovaná v prodlení (ke dni 25. 9. 2016) s úhradou splátek úvěru dle smlouvy o úvěru uzavřené s [právnická osoba]. ze dne 25. 1. 2016 na částku 15 000 Kč (zjištěno ze spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 93/2024), z rejstříku zahájených exekucí bylo zjištěno, že na majetek žalované byla v době uzavření smlouvy vedena exekuce dle rozhodčího nálezu na částku 24 888,44 Kč s příslušenstvím. V době uznání závazku žalované v dubnu 2019 pak byly na její majetek vedeny další 4 exekuční řízení, jak vyplývá z rejstříku zahájených exekucí. [Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s [právnická osoba]. s smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které se se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit částku 15 000 Kč (jistinu) společně s částkou 12 272 Kč, která je složena z kapitalizovaného úroku za úvěr ve výši 1 444 Kč ( úroková sazba ve výši 15 % ročně dle smlouvy), úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru ve výši 1 0780 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 750 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Žalovaná uhradila do doby uzavření první dohody o postoupení částku ve výši 8 000 Kč, dále od data uzavření dohody do data podání žaloby uhradila částku 2 450 Kč, a dále po podání žaloby uhradila částku 6 000 Kč, celkem tedy uhradila částku ve výši 16 450 Kč.

15. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2018 včetně přílohy bylo zjištěno, že na žalobce [právnická osoba] byla pohledávka postoupena žalované, a smlouvou ze dne 18. 9. 2025 včetně přílohy bylo zjištěno, že původní žalobce [právnická osoba] postoupil pohledávku za žalovanou společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedenými uzavřenými spotřebitelskými úvěry mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

17. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

21. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

23. Co do aktivní legitimace žalobce v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobce postoupil platně pohledávku za žalovanou na žalobce (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.

24. Soud má za to, že žalovaná zažádal právního předchůdce žalobce společnost [Anonymizováno] [právnická osoba]. o poskytnutí úvěru. Výdělkové a majetkové poměry žalované se přitom pohybovaly v průměrné výši (v listopadu 2016 uvedla příjem 18 000 Kč), navíc v době uzavření smlouvy již byla u původního úvěrujícího s prodlením se splátkou dle smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 1. 2016, na její majetek bylo vedeno exekuční řízení na základě rozhodčího nálezu.

25. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (z důkazů nebylo zjištěno, že by ve smlouvě vystupovala jako podnikatel). Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

26. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

27. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

28. Soud konstatuje, že i v případě uznání dluhu je úvěrující povinen posoudit úvěruschopnost úvěrovaného dle spotřebitelského zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 z 2. 5. 2023).

29. Žalobce k výzvě soudu žádné další skutečnosti týkající se posuzování úvěruschopnosti žalované neuvedl. Povinností žalobce je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní.

30. Právnímu předchůdci žalobce muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

31. Žalobce sám netvrdil, jakým způsobem uvažoval (resp. jeho právní předchůdce), pokud vyhodnotil žalovanou jako osobu dostatečně solventní.

32. Soud proto posoudil údaje uvedené v žádosti o úvěr, které sdělila a svým podpisem stvrdila žalovaná, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobce nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopná splácet sjednané peněžní závazky.

33. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy byla osobou samostatně výdělečně činnou, celkový měsíční příjem činil 18 000 Kč. Výdaje na bydlení tvořily minimálně částku uvedenou žalovanou 1 000 Kč, přičemž předchůdce žalobce si tento údaj nikterak neověřil. V době uzavření smlouvy byla na žalovanou vedena jednak soudní exekuce, a dále byla žalovaná v prodlení Od září 2016) s úhradou splátek dle smlouvy o úvěru uzavřené s předchůdcem žalobce již dne 25.1.2016. Tyto údaje si předchůdce žalobce rovněž nikterak neověřil, vycházel pouze z tvrzení žalované.

34. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právního předchůdce žalobce zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotné žalované muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči právnímu předchůdci žalobce lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěrů, ač si musela být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky právnímu předchůdci žalobce řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

35. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

36. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut právním předchůdcem žalobce ve výši 15 000 Kč, zaplatila právnímu předchůdci žalobce celkem částku 16 450 Kč, a je-li tato smlouva absolutně neplatná, pak žaloba není důvodná, a proto byla zamítnuta.

37. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobce nebyl v řízení úspěšný, a za situace, kdy žalované žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.