12 C 69/2022-38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou, ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o: zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6.4.2022 domáhal zaplacení shora uvedené náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délku řízení s odůvodněním, že proti žalobci bylo v květnu roku 2009 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 4 písm. a) trestního zákona. Obžaloba v dané věci byla proti žalobci podána dne 25. března 2011 u [název soudu] a byla následně projednávána pod sp.zn. [spisová značka]. Řízení o této obžalobě vůči žalobci bylo, poté, co byla věc u [název soudu] vyloučena do samostatného řízení, ukončena usnesením [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne 17. února 2021, kterým bylo trestní stíhání zastaveno pro neúčelnost, a usnesením [název soudu] sp.zn. 16 T 8/2020 ze dne 17. února 2021, kterým bylo trestní stíhání zastaveno pro promlčení. Uvedená usnesení, kterými bylo trestní stíhání ukončeno, si žalobce převzal dne 19. dubna 2021, čímž se s nimi seznámil. Trestní stíhání žalobce před podáním obžaloby trvalo celkem 22 měsíců, po podání obžaloby v řízení před soudem pak 120 měsíců (10 let). Žalobce nenese žádnou odpovědnost za celkovou dobu trvání trestního stíhání. Celková délka trestního stíhání žalobce, zejména pak řízení před soudem, je zcela nepřiměřená. Přiměřená délka řízení by činila 1 rok pro přípravné řízení a 1 rok pro řízení před soudem. Žalobce tedy byl nucen v době řízení trvajícího více než 11 let (přes 142 měsíců) setrvávat v nejistotě ohledně svého právního postavení a trpěl újmou zejména na právu na spravedlivý proces, jehož součástí je podle rozhodovací praxe českých soudů i ESPL i právo na přiměřenou dobu řízení; v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení pak trpěl i újmou na souvisejících právem chráněných statcích v podobě duševního klidu, času a právní jistoty. Po celou dobu trestního stíhání byl žalobce ve velké osobní nejistotě, neboť mu hrozil trest odnětí svobody v trestní sazbě až 8 let odnětí svobody. Tato nejistota byla dále umocněna tím, že žalobce je otcem nezletilých dětí. Řízení v této délce je zcela jistě řízením extrémně dlouhým. Žalobce byl nucen v době trestního stíhání / řízení trvajícího téměř 12 let (144 měsíců) setrvávat v nejistotě ohledně svého právního postavení, vynakládat prostředky na svou obranu v řízení, a trpěla újmou zejména na právu na spravedlivý proces, jehož součástí je podle rozhodovací praxe českých soudů i ESPL i právo na přiměřenou dobu řízení, v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení pak trpěla i újmou na souvisejících právem chráněných statcích v podobě duševního klidu, času a právní jistoty. Vzhledem ke zcela mimořádné době se újma prohlubovala, když z podoby dočasné nejistoty, jejíž následky zpravidla pominou brzy po odpadnutí jejich příčiny, se stala trvalá nejistota, kdy významnou část života čelil žalobce neoprávněnému trestnímu stíhání, přičemž tato obava se stala trvalým stínem života žalobce.

2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku ke dni 7.10.2021. Popsala průběh řízení vedeného u [název soudu] pod sp.zn. 16 T 47/2011 sp.zn. [spisová značka]. Řízení o této obžalobě vůči žalobci bylo, poté, co byla věc u Obvodního soudu pro Prahu 6 vyloučena do samostatného řízení, ukončena usnesením [název soudu] sp.zn. [spisová značka]. Bylo vedeno vyšetřování a řízení před dvěma stupni soudů v celkové délce 11 let a 11 měsíců. Ve věci rozhodoval soud I. stupně třikrát a soud II. stupně jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní velmi složité. V dané věci bylo 59 obviněných osob pro velké množství skutků. Řízení bylo původně vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a následně ve vztahu k žadateli bylo vyloučeno k samostatnému řízení pod sp. zn. 16 T 8/2020. Ve věci byly provedeno velké množství důkazů. Význam řízení pro žadatele byl shledán jako nízký. Žadatel byl stíhán pro skutky, ve kterých bylo spatřováno spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve formě pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1, 4 psím. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31.12.2009 Trestní řízení vůči němu skončilo jednak zastavením, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obžalovanému již uložen a dále zastaveno, neboť trestní stíhání pro tento skutek je promlčeno (promlčení nastalo v průběhu řízení). Na žadatele tak nelze hledět jako na nezákonně trestně stíhanou osobu. Zároveň nevyužil svého práva a netrval na projednání věci. Žadatel byl odškodněn tzv. jinak již v rámci samotného trestního řízení. Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 6 odst. 1 zvažuje ESLP na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Z toho vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Je nutné zdůraznit, že stát nese odpovědnost pouze za průtahy, které jsou mu přičitatelné. Obecně je„ třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodná v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností je to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2808/2014. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vedeného následně pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vedeného následně pod sp. zn. [spisová značka] je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vedeného následně pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení ze spisu [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] tak, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 13.3.2009, bylo trestní stíhání vůči žalobci fakticky zahájeno. Obžalobou dne 21.3.2011 podanou na 59 spoluobžalovaných, s tím, že žalobce figuruje na místě 17, žalobci bylo kladeno za vinu, že 26.10.2007 v kanceláři společnosti [právnická osoba] požádal o [jméno] bank kreditní kartu, kdy v žádosti na pokyn odděleně trestně stíhané hany [příjmení] uvedl jako svého zaměstnavatele společnost [právnická osoba] a výši celkové příjmu 25 756 Kč, ačkoliv zde nikdy nepracoval. Byla mu zaslána kreditní karta. Stejně tak potom obdobně ještě [číslo] a v průběhu období 2007, 2008 za účelem schválení přidělení úvěrů jiným žadatelům poškozenou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] v úmyslu získávání různých finančních částek provizí z poskytnutých úvěrů od žadatelů vyhledal zájemce o poskytnutí úvěru atd., dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřoval k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje a způsobit škodu, nikoliv malou, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, a poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu. Následně v průběhu léta roku 2011 ve věci byly vydávány trestní příkazy proti jednotlivým obžalovaným. Bylo řešeno vydávání zatýkacích rozkazů a doručování do ciziny a bylo rozhodováno o žádostech jednotlivých zástupců o přiznání zálohy na právní zastoupení v situaci, kdy šlo o zastoupení ex offo a byla vyhlášena také celostátní pátrání po některých ze spoluobviněných. Dále probíhala vazební zasedání také probíhala neveřejná zasedání, kdy docházelo již u určitých spoluobviněných k zastavení trestních stíhání z důvodu promlčení, neboť z těchto důvodů bylo trestní stíhání potom nepřípustné. Následovalo nařízení hlavních líčení, ta měla probíhat v únoru roku 2015, další potom pokračovala v dubnu roku 2015, dále 2.6.2015. Další hlavní líčení probíhalo 11.8.2015, na další termín hlavního líčení byli voláni další spoluobvinění a svědci. Hlavní líčení bylo dne 27.10.2015. Z opisu evidence rejstříku trestů žalobce, soud zjistil, že žalobce dne 4.9.1992 [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka] byl odsouzen, a k souhrnnému trestu [název soudu] ze dne 23.10.1991 pod [spisová značka], a dále potom [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] dne 18.8.2008 pod sp.zn. [spisová značka] pro § 250b odst. 1 trestního zákoníku se zkušební dobou. Dále pokračovala hlavní líčení, byli voláni další spoluobvinění. Hlavní líčení proběhlo dne 22.3.2016. Dále bylo nařízeno další hlavní líčení, a proběhlo dne 30.8.2016 ke shora uvedeným hlavním líčením, je nutné podoktnout, že uvedená hlavní líčení fakticky většinou neprobíhala, neboť nebylo doručeno všem obviněným. Došlo pouze ke konstatování stavu a hlavní líčení bylo odročeno. Stejně tak při hlavním líčení ze dne 29.11.2016 s tím, že opět nebylo zahájeno, bylo odročeno na den 31.1.2017. Dále bylo nařízeno další hlavní líčení na den 6.6. 2017 Hlavní líčení opět neproběhlo, neboť nebylo doručeno všem obviněným. A další hlavní líčení mělo proběhnout 6.9.2017, opět neproběhlo, neboť nebylo doručeno všem spoluobviněným, bylo odročeno na den 7.11.2017 Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7.11.2017 se podává, že opět neproběhlo, bylo odročeno za účelem opětovného předvolání svědků a obžalovaných na den 17.1.2018. Stějně tak protokol o hlavním líčení ze dne 17.1.2018, které opět neproběhlo, bylo odročeno na den 19.3.2018 Ani toto neproběhlo, bylo odročeno na den 22.5.2018, to bylo odročeno vzhledem k nemoci předsedkyně a bylo nařízeno na den 26.6.2018 Hlavní líčení ze dne 26.6.2018 tentokrát už řízení proběhlo a některé části byly vyloučené k samostatnému projednání. Bylo odročeno na den 11.9.2018 a 25.9.2018. V mezidobí potom došlo tedy k dalším hlavním líčením s tím, že další hlavní líčení bylo odročeno na den 11.12.2018 a 18.12.2018, ta neproběhla vzhledem k onemocnění předsedkyně senátu a bylo odročeno na den 19.2.2019, to, proběhlo, a byly dány prostory k závěrečným návrhům. Hlavní líčení proběhlo dne 29.4.2019 a na něm byly přednášeny závěrečné návrhy a bylo odročeno na den 14.5.2019. V mezidobí ještě došlo k vyloučení některých trestných stíhání některých osob. Hlavní líčení proběhlo dne 14.5.2019, bylo pokračováno v závěrečných návrzích a bylo odročeno na den 11.6.2019 Hlavní líčení proběhlo ze dne 11.6.2019, na něm byl vyhlášený rozsudek jménem republiky s tím, že žalobce v tomto rozsudku byl shledán vinným Věc byla předložena [název soudu] k rozhodnutí o podaných odvoláních s tím, že [název soudu] usnesením čj. [číslo jednací] napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině a trestu u obžalovaných [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce] a dalších, věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu rozhodnutí. Dále bylo ze strany [název soudu] vyhlášeno usnesení [číslo jednací], kterým bylo vyloučeno k samostatnému řízení trestní stíhání mimo jiné žalobce pod bodem d/.

4. Soud má za prokázaný další průběh řízení ze spisu [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] tak, že usnesením ze dne 17.2.2021, kdy podle § 231 odst. 1 trestního řádu a § 223 odst. 2 trestního řádu a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu bylo trestní stíhání zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obžalovanému uložen. A dále potom usnesením [název soudu], sp.zn. [číslo jednací], kterým bylo trestní stíhání žalobce pro další trestné činy tak, jak byly čtené z obžaloby, zastaveno, neboť trestní stíhání obžalovaného pro tento skutek je promlčeno, a to podle § 231 odst. 1 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutí potom nabylo právní moci dne 23.4.2021.

5. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (zákona), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od 27.4.2006 (§ 31a zákona). Byl tak naplněn závazek vyplývající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní úroveň. Toto je obsaženo i v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Z uvedených důvodů, má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva zakotveného již Úmluvou, jeho rozhodování vychází z kritérií ustavených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva to tak aby výklad pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci odpovídal výkladu podávanému ESLP. Soud se tak zabýval délkou řízení ve smyslu judikatury ESLP s tím, že tato je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek Soudu ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (viz rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21.6.2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána).

6. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedených u [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

7. Soud se po stránce právního hodnocení zabýval existencí odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu a příhodné formy zadostiučinění.

8. Posouzení toho, zda v odškodňovaném řízení šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou 9. V napadeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, neboť celkovou délku řízení lze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem napadeného řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Průběh napadeného řízení sice lze hodnotit jako plynulý, v řízení nenastaly žádné prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly, avšak po dobu cca 7 let se nejednalo úkony směřující k vyřízení věci samé. Soud sice nařizoval hlavní líčení, ta se však takřka nikdy neuskutečnila, byť z objektivních důvodů jako bylo nedostavení se obžalovaných. Je však úkolem soudu zajistit, aby nařízené jednání, hlavní líčení fakticky proběhlo. Nemožnost jeho uskutečnění však nemůže být kladena k tíži poškozených a to přes to, že posuzované řízení bylo procesně složité, kdy se jednalo o věc více obviněných (59) pro více skutků, bylo rozhodováno o bezplatné obhajobě, vypořádávány byly návrhy na předběžné projednání obžaloby, vůči některým obviněným bylo řízení zastavováno. Věc byla složitá i skutkově, kdy jak se podává ze shora uvedeného průběhu posuzovaného řízení, když bylo zapotřebí v přípravném řízení i v řízení před soudem vyslechnout řadu svědků. Žalobce se na délce řízení negativně nepodílel svým chováním. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud opakuje, že nedošlo k zbytečným zdržením. Význam řízení soud hodnotí jako zvýšený, neboť se jednalo o trestní věc. Trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce je ohraničeno dobou trestního stíhání.

10. Soud tak, stejně jako účastníci řízení dospěl k závěru o vzniku a existenci nesprávného úředního postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Soud se zabýval, jaká je přiměřená forma zadostiučinění, které se žalobci má dostat. Při mimosoudním projednání nároku žalovaná vyslovila konstatování porušení práva žalobce a vyslovila omluvu. Soud dospěl k závěru, že tato forma zadostiučinění není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a je dostatečnou formou nápravy vzniklé nemajetkové újmy.

12. Soud dospěl k závěru o zamítnutí žaloby na zaplacení peněžitého zadostiučinění z důvodu, na který poukazovala žalovaná a to, že trestní stíhání skončilo tím, že bylo zastaveno pro promlčení trestního stíhání. Žalobce nevyužil trvání na projednání věci podle § 11 odst. 3 trestního řádu), čímž se vzdal možnosti plné rehabilitace, ačkoliv by mu ani v případě shledání vinným nemohl být uložen trest (§ 227 trestního řádu) Trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině. S ohledem na důsledky zastavení trestního stíhání pro promlčení představuje tento výsledek pro žalobce v daném případě dostatečnou satisfakci a to vzhledem k všem okolnostem případu.. Žalobci tak nárok na peněžité zadostiučinění nepřísluší (NS sp. zn. 30 Cdo 843/2017). Pokud jde o námitku žalobce, že výsledek posuzovaného řízení není relevantní (NS sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) tyto závěry byly aktuální judikaturou Nejvyššího soudu korigovány (NS sp.zn. 30 Cdo 3514/2017). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 843/2017 zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu trestního stíhání, může ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk představovat jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Soud odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2808/2014;„ V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „ odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk).

13. Soud přihlédl k situaci, že žalobce nepožádal o pokračování řízení. U jednání soudu dne 1.11.2022 zaznělo, že žalobce byl rád, že trestní řízení skončilo a neměl sílu v něm dále pokračovat. I uvedeného postoje žalobce je evidentní, že právě ukončení trestního řízení bylo faktorem, který žalobci způsobil úlevu od nejistoty ohledně délky řízení, se kterou žalobce vzniklou nemajetkovou újmu spojil. Nelze odhlédnout ani od situace, že vůči žalobci byla vedena víceméně dvě trestní stíhání resp. Stíhání pro dva skutky, kdy jedno bylo zastaveno z důvodu, že uložený trest by byl bezvýznamný věděl trestu, který žalobci hrozil. A dalším důvodem pro nepřiznání zadostiučinění v penězích je trestní minulost žalobce, kdy z opisu rejstříku trestů vyplývá, že žalobce se v minulosti opakovaně trestné činnosti dopustil a byl za ní pravomocně odsouzen.

14. Vzhledem k tomu, žalobce byl dostatečně kompenzován zastavením trestního stíhání podle § 31 odst. 2 OdpŠk požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění v penězích není oprávněný, soud žalobu zamítnul.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované náleží paušální náhrada za 3 úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava k jednání a účast na jednání) podle vyhlášky č. 254/2015. Sb. ve výši 300 Kč.

Poučení