12 C 94/2020-174

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Bačkovskou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 58 982,77 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 58 982,77 Kč na zákonných úrocích z prodlení z částky 1 533 384 Kč za období od 14.8.2018 do 16.1.2019, a to do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit státu - České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi na soudním poplatku 2 950 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 024 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou soudu doručenou dne 15.4.2020 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované jí zaplatit částku zákonných úroků z prodlení ve výši celkem 58 982,77 Kč stanovených nařízením vlády č. 51/2013 Sb., které vznikly v důsledku opožděné úhrady částky 1 533 384 Kč za období od 14.8.2018 do 16.1.2019, a současně náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 1482/2018 – 653 ze dne 27.6.2018 zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 28 Co 127/2013-509, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě citovaného rozsudku krajského soudu ze dne 2.7.2015 žalobkyně uhradila dne 20.8.2015 právní předchůdkyni žalované [celé jméno žalované] - paní [jméno] [příjmení], narozené dne 20.1.1925, [obec a číslo], částku 2 000 000 Kč. [příjmení] [jméno] [příjmení] se po žalobkyni domáhala dle zákona č. 42/1958 Sb. náhrady za majetek zanechaný jejím strýcem panem [jméno] [příjmení] na [anonymizována dvě slova] v souvislosti s jejím smluvním postoupením [anonymizováno] v roce 1945. [jméno] [příjmení] podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 28Co 127/2013-509, dovolání, dovolání podala rovněž žalobkyně. V průběhu dovolacího řízení dne 10.11.2017 paní [jméno] [příjmení] zemřela. Usnesením č.j. 28 Cdo 5232/2015 – 628 ze dne 30.11.2017 Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zůstavitelce [jméno] [příjmení] vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4D 1131/2017. Následně Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 1482/2018 – 645 ze dne 23.5.2018 rozhodl tak, že v řízení bude jako s procesní nástupkyní zemřelé [jméno] [příjmení] pokračováno se žalovanou. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že„ řízení o pozůstalosti [jméno] [příjmení] bylo pak skončeno usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. března 2018, č.j. 4 D 1131/2017-51 (jež nabylo právní moci dne 20. března 2018), podle něhož je dědičkou zůstavitelky pozůstalá dcera - žalovaná, která tímto nabyla též nárok zůstavitelky uplatněný v tomto řízení“. Následně Nejvyšší soud o dovolání rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 27.6.2018. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015 č.j. 28 Co 127/2013 – 509 odpadl důvod plnění, aniž by zde byl jiný důvod k plnění. Ode dne právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1482/2018 – 653 ze dne 27.6.2018 dochází tedy na straně žalované, jako právní nástupkyně [jméno] [příjmení], k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích novým rozsudkem ze dne 15.11.2018 č.j. 23 Co 127/2013 - 722 přisoudil žalované částku 466 616 Kč. Citovaný rozsudek krajského soudu ze dne 15.11.2018 bezdůvodné obohacování zhojil, avšak pouze částečně, když žalované přiznal částku 466 616 Kč namísto původních 2 000 000 Kč, které byly právní předchůdkyni žalobkyní vyplaceny. Ohledně částky 1 533 384 Kč docházelo i nadále k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, a to ode dne účinnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1482/2018 ze dne 27.6.2018. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1297/2019 ze dne 4.6.2019, ve kterém je mj. uvedeno:„ Judikatura Nejvyššího soudu se zejména skrze rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, ustálila v názoru, že jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, z jehož podnětu žalovaný plnil, pravomocně zrušeno (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, usnesení ze dne 1.2.2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Současně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění mimořádného opravného prostředku zrušeno. Dovodil, že v naznačeném případě nelze bez dalšího uvažovat o dobrovolném zapravení (promlčeného) dluhu, nýbrž motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní rozhodnutí coby procesněprávní důvod…“. Žalobkyně výzvou ze dne 7.8.2018 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení 2 000 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení této výzvy, k němuž došlo dne 9.8.2018, lhůta marně uplynula dne 13.8.2018, od úterý dne 14.8.2018 byla žalovaná s vrácením bezdůvodného obohacení v prodlení a začaly jí nabíhat úroky z prodlení. Přes opakovanou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 31. 8. 2018 k vydání nedošlo, žalovaná dne 12. 9. 2018 sdělila, že výzva k vydání bezdůvodného obohacení je nedůvodná, k přípisu je přiloženo usnesení Okresního soudu v Chrudimi č.j. 4 D 1131/2017 ve věci projednání dědictví po [jméno] [příjmení], podle nějž je jedinou dědičkou [jméno] [příjmení] žalovaná a pozůstalost mj. tvoří pohledávka, práva a nároky zůstavitelky uplatněné u Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 28 Cdo 5232/2015. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalovaná vstoupila do řízení zahájeného za života zůstavitelky paní [jméno] [příjmení], nelze oddělovat práva a nároky od případných povinností vzniklých v průběhu tohoto řízení. Uhrazeno nebylo ani k výzvě ze dne 20.9.2018 ani po předžalobní výzvě žalované doručené dne 3.1.2019. Dne 16.1.2019 obdržela žalobkyně od žalované platbu 1 533 384 Kč, avšak úroky z prodlení za období 14.8.2018 do 16.1.2019 58 982,77 Kč uhrazeny nebyly, nebyly uhrazeny ani přes výzvy žalobkyně z 27.1.2019 a z 6.8.2019. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 25 Cdo 2895/1999 ze dne 29.3.2001, ve kterém soud uvedl, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení, kdy uplatnění tohoto práva není v rozporu s dobrými mravy. Po rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1482/2018 – 653 ze dne 27.6.2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15.11.2018 č.j. 23 Co 127/2013 – 722, ze kterých žalobkyně odvozuje svoje nároky, následovalo usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1105/2019 – 829 ze dne 15.5.2019, kterým byla odmítnuta dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15.11.2018 č.j. 23 Co 127/2013 – 722 O ústavní stížnosti žalované proti tomuto usnesení bylo v době podání žaloby vedeno řízení pod sp. zn. III. ÚS 2325/19. Žalobkyně z důvodu procesní opatrnosti podává předmětnou žalobu, aby nedošlo k promlčení jejího nároku, navrhuje však přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 2325/19.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznává, považuje jej za odporující dobrým mravům podle ust. § 2 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku s ohledem na okolnosti případu, kdy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 4770/2009 ze dne 30.11.2011 a na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v souvislosti s námitkou promlčení, kdy má za to, že tato judikatura je zcela aplikovatelná i na požadavek státu na zaplacení úroků z prodlení, konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2662/14 ze dne 25.10.2016, kdy za výjimečné okolnosti týkající se řízení o náhradu za majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova], které bylo zahájeno v roce 1947 a skončilo fakticky až vydáním nálezu Ústavního soudu dne 12.1.2021, považuje jeho extrémní délku a nečinnost žalobkyně, které ji nepochybně neopravňují k tomu, aby po žalovaná požadovala úroky z prodlení z části vyplacené náhrady, kterou jí nakonec vrátila. Žalovaná a její předci museli vyvinout úsilí a projít mnoha stupni správní či soudní soustavy, aby žalovaná za majetek v hodnotě 18 171 973 Kč nakonec obdržela náhradu jen ve výši 466 616 Kč. Strýc matky žalované pan [jméno] [příjmení] vlastnil nemovitý majetek na [anonymizováno] [země] (dále„ [anonymizována dvě slova]“) v [katastrální uzemí], šlo o 126 ha zemědělských pozemků, obytný dům a čtyři obytné deputátní domy s hospodářskými budovami, které zanechal na [anonymizována dvě slova] v souvislosti s jejím obsazením maďarskou armádou resp. smluvním postoupením území [anonymizováno] [země] [anonymizována dvě slova] po druhé světové válce. Dne 15.3.1947 podal strýc Ministerstvu vnitra přihlášku k soupisu majetku zanechaného na [anonymizováno] [země], která byla později u Ministerstva financí vedena pod č.j. ZU 4189 a ve které přihlásil k náhradě shora uvedené nemovitosti, odškodnění se však nedožil. Matka žalované se stala jeho závětní dědičkou, když dne 8.1.1957 strýc zemřel. Dne 30.3.1962 Ministerstvo financí matce žalované sdělilo přípisem č.j. 24-4189/62 H.š., že jí žádná náhrada za majetek zanechaný strýcem na [anonymizováno] [země] nebude poskytnuta, neboť se jedná o velký majetek, na který se vyhl. č. 159/1959 Úl. nevztahuje. Žádné rozhodnutí, proti kterému by se mohla bránit opravnými prostředky, nebylo vydáno, proto se po změně politických poměrů opakovaně obracela na Ministerstvo financí a žádala, aby rozhodnutí ohledně přihlášky jejího strýce bylo vydáno. Dne 6.9.2008 vydalo Ministerstvo financí pod č.j. 908/31644/2008 rozhodnutí, že náhrada za nemovitý majetek zanechaný na [anonymizováno] [země] se nepřiznává. Rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr financí rozhodnutím ze dne 10.11.2008 pod č.j. 908/79637/2008 zamítl a napadené rozhodnutí Ministerstva financí potvrdil. Poté se matka žalované dne 9.12.2008 obrátila s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 1, a domáhala se, aby byla rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí nahrazena rozsudkem soudu, kterým by bylo uloženo České republice zaplatit jí částku 18 171 973 Kč (cena majetku uvedená v přihlášce k soupisu majetku zanechaného na [anonymizována dvě slova] po odečtení dluhů na něm váznoucích a vynásobená koeficientem 11,13) s úrokem z prodlení jdoucím od 19.3.1992 do zaplacení. Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil usnesením ze dne 17.12.2009 svoji nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Chrudimi, podle místa trvalého bydliště matky žalované. Po rozsáhlém dokazování vydal dne 12.10.2012 Okresní soud v Chrudimi rozsudek pod č.j. 11C 100/2010-299, kterým žalobě částečně vyhověl a uložil žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit jí částku 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně za dobu od 19.3.1992 do zaplacení, tímto rozsudkem byla nahrazena obě napadená rozhodnutí, a to rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6.9.2008 a ministra financí ze dne 10.11.2008 a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (tj. žalobkyně) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením č.j. 23 Co 127/2013-391 ze dne 22.10.2013, kterým zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12.10.2012, č.j. 11 C 100/2010-299 s tím, že se věc postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží podle zák. č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na [anonymizována dvě slova] v souvislosti s jejím smluvním podstoupením [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. S rozhodnutím odvolacího soudu matka žalované nesouhlasila, a proto proti němu podala dovolání. Dovolací soud však usnesením ze dne 5.6.2014, č.j. 28 Cdo 1066/2014-432 dovolání odmítl. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu matka podala ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl, když dne 20.1.2015 rozhodl nálezem, sp. zn. II. ÚS 2610/14, kterým usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2014, č.j. 28 Cdo 1066/2014-432 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.10.2013, č.j. 23 Co 127/2013-391, zrušil. Ústavní soud v této věci stejně tak jako v nálezu I. ÚS 3964/14 ze dne 13.6.2016 a I. ÚS 1713/13 ze dne 23.2.2015, kritizoval postup Nejvyššího soudu, pokud řízení o žalobách proti rozhodnutí Ministerstva financí vydaných podle zák. č. 42/1958 Sb., byla zastavena a věc postoupena Ministerstvu vnitra k vydání rozhodnutí podle zák. č. 212/2009 Sb. Ústavní soud pak vyslovil názor, že tímto postupem je porušováno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že ani zákon č. 212/2009 Sb., ani čl. II. zák. č. 121/2012 Sb., nebrání tomu, aby obecné soudy v řízení, podle části páté občanského soudního řádu, přezkoumaly a případně nahradily rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o náhradu podle zák. č. 42/1958 Sb.. Podle Ústavního soudu účelem zákona č. 212/2009 Sb. je (opětovně) umožnit odškodnění za majetek zanechaný [anonymizováno] občany na území někdejší [anonymizována dvě slova]. Ze žádné jeho části, ale nevyplývá, že by jím zákonodárce zamýšlel vytvořit překážku ve vztahu k neskončeným řízením o obdobných žalobách podle zák. č. 42/1958 Sb., případně pro soudní přezkum rozhodnutí vydaných v těchto řízeních. Zdůraznil také, že má matka by podle nové právní úpravy nebyla oprávněnou osobou. Dne 2.7.2015 vydal pak Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích další, druhý rozsudek č.j. 23 Co 127/2013-509, kterým byl rozsudek Okresního soudu změněn na 2 000 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a požadavek na zaplacení dalších 5 653 360 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 7 653 360 Kč od 19.3.1992 do zaplacení byl zamítnut. Tím bylo nahrazeno rozhodnutí Ministra financí České republiky ze dne 10.11.2008 č.j 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí České Republiky ze dne 6.9.2008 č.j 908/31644/2008. Tento rozsudek byl napaden dovoláním matky žalované i dovoláním žalované. Usnesením ze dne 23.5.2018 č.j. 28 Cdo 1482/2018-645 rozhodl Nejvyšší soud České republiky, že v řízení bude pokračováno se mnou, jako s procesní nástupkyní, jelikož má matka, původní žalobkyně, v průběhu dovolacího řízení dne 10.11.2017 zemřela. Ani ona se odškodnění za rodinný majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova] nedočkala. Dne 27.6.2018 vydal Nejvyšší soudu České republiky rozsudek sp.zn. 28 Cdo 1482/2018, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 23 Co 127/2013-509, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Poté žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení vyplacené náhrady 2 000 000 Kč. Dne 15.11.2018 vydal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích již v pořadí třetí rozsudek č.j. 23 Co 127/2013-722, který rozsudkem žalované přiznal právo na náhradu pouze ve výši 466 616 Kč, proti němuž žalovaná podala dovolání, které bylo usnesením ze dne 15.5.2019 Nejvyšším soudem České republiky pod č.j. 28 Cdo 1105/2019-829 odmítnut. Rovněž dovolání žalované bylo tímto usnesením odmítnuto. Ústavní stížnost žalované byla nálezem sp. zn. III. ÚS 2325/19 zamítnuta. I přes shora popsaný sled rozhodnutí vydaných žalobkyní a následně soudy všech stupňů je žalovaná přesvědčena, že správný byl postup soudu prvního stupně Okresního soudu v Chrudimi, který určil výši odškodnění dle vlastní úvahy v souladu s ust. § 136 o.s.ř. (a ne podle § 4 vyhl. č. 159/1959 Úl.) s přihlédnutím k oceňovacím tabulkám indexů přepočtu cen stavebních prací pro potřeby přepočtu cen platných v roce 1938 na aktuální cenovou úroveň, které byly vypracovány prof. Ing. [jméno] [příjmení], DrSc., v té době ředitelem Ústavu soudního inženýrství VÚT v [obec], a zveřejněné v časopise Soudní inženýrství. Není patrně fundovanějšího odborníka, který by se k danému problému vývoje cen stavebních prací, potažmo všech nemovitostí, mohl vyjádřit. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č.j. 11 C 100/2010-299 ze dne 12.10.2012 postupoval podle zák. č. 42/1958 Sb. a neaplikoval ust. § 3 vykl. č. 159/1959 Úl., které vylučuje některý nemovitý majetek z poskytnutí náhrady. Sečetl cenu nemovitostí uvedených v přihlášce k soupisu majetku a od ní odečetl na nemovitostech váznoucí dluhy. Dospěl k částce 1 530 672 Kč. Takto zjištěnou cenu majetku dle přihlášky pak vynásobil koeficientem 5, i když si byl vědom, že je to koeficient nižší, než který odpovídá inflačním tabulkám, ale vypočtenou částku považoval za vyhovující požadavku přiměřenosti. Soud bral v úvahu, že přepočítací koeficient, tak jak je uveden v expertních tabulkách resp., jak je v upravené podobě převzal zákon č. 212/2009 Sb. zohledňují míru znehodnocení peněžního vyjádření majetku (např. inflace a měnové změny). Přitom soudem použitý koeficient znamená cenu podstatně nižší, tedy užití skeptické varianty vlivu, k nimž v mezidobí došlo. Závěr o přiměřenosti a adekvátnosti vypočtené náhrady soud ověřil i úvahou srovnatelnosti, kdy vypočtená cena postačuje na pořízení malé zemědělské usedlosti a k tomu odpovídajícím pozemkům. Tato úvaha, která je rovněž úvahou, kterou předpokládá ust. § 136 o.s.ř., je logická a spravedlivá. Ústavní soud v předchozím nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/14 poskytl ochranu právu žalované domáhat se náhrady podle předchozích právních předpisů tj. zák. č. 42/1958 Sb. Soud prvního stupně názory Ústavního soudu dokonce předešel a nalezl řešení, které zajišťovalo maximální realizaci základních práv žalované a rozhodl v souladu s ideou obecné spravedlnosti. Necítil se vázán doslovným zněním zákona, resp. zejména vyhl. č. 159/59 Úl., a odchýlil se od něho, neboť to vyžadoval účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají mít základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Vzal v úvahu, že tyto principy se uplatní tím spíše v řízení, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jinými slovy tzn. teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, kterým je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem, jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26.10.2007. Žalovaná se nemůže zbavit pocitu nespravedlnosti a dojmu, že jde touto žalobou o postih její osoby ze strany žalobkyně za to, že Ústavní soud vyhověl její první ústavní stížnosti a rozhodnutí soudů, kterými byla možnosti dosáhnout odškodnění za majetek svých předků zbavena, zrušil a připustil, že o náhradě za majetek jejích předků lze podle zák. č. 42/1958 Sb., rozhodnout. Žalobu považuje žalovaná za šikanózní výkon práva. Na výzvu žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení žalovaná reagovala dne 12.9.2018 tak, že požadavek na vydání částky 2 000 000 Kč vyplacené matce žalované - paní [jméno] [příjmení] není oprávněný, v době vydání rozsudku dne 27.6.2018, kterým Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové paní [jméno] [příjmení] již nežila, neboť zemřela dne 10.11.2017. To znamená, že ke dni pravomocného zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -pobočka [obec], na základě kterého byla paní [jméno] [příjmení] částka vyplacena, jí jako nežijící osobě bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout. Žalovaná částku v dědickém řízení nenabyla, což je zřejmé v rozhodnutí o vypořádání dědictví č.j. 4 D 1131/2017 ze dne 20.3.2018, které bylo pouze podkladem pro to, že Nejvyšší soud České republiky připustil vstup žalované do řízení jako procesního nástupce paní [jméno] [příjmení]. Žalovaná má tedy za to, že výzva k vydání bezdůvodného obohacení adresovaná žalované nebyla důvodná. I přesto nakonec žalovaná požadovanou finanční částku 1 533 384 Kč (po té co jí byla posledním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích přiznána náhrada 466 616 Kč) za pomoci ostatních příbuzných dala dohromady a žalobkyni zaslala, i když dosud je přesvědčena o tom, že k tomu nebyla povinna. Pokud tedy bude ještě navíc žalobkyni přiznáno právo na požadované úroky z prodlení, odporuje to dobrým mravům a všem zásadám spravedlnosti. Právní věc matky žalované a posléze žalované byla dvakrát předmětem řízení před Ústavním soudem, kdy ve vztahu k poslednímu zamítavému nálezu ze dne 12.1.2021 sp. zn. III. ÚS 2325/19 je zajímavé připomenout disentní stanovisko ústavního soud [jméno] [příjmení], který se neztotožnil s převažujícím názorem senátu III. a dal za pravdu námitkám ohledně nesprávné výše náhrady za majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova].

3. K výzvě soudu v souvislosti s předběžným právním názorem soudu, se žalovaná znovu detailně zabývala jednotlivými skutečnostmi, které již byly uplatněny ve vyjádření k žalobě. Žalovaná argumentovala usnesením Okresního soudu v Chrudimi č.j. 4D 1131/2017 ze dne 20.3.2018, podle nějž částku 2 000 000 Kč vyplacenou její matce na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015 č.j. 23 Co 127/2013-509, nezdědila, protože není uvedena v aktivech dědictví. Tuto částku fakticky, ani z části, od své matky žalovaná neobdržela a neví, jak s ní matka v průběhu tří let do své smrti naložila. Součástí dědictví byla podle žalované pouze aktiva a to případný nárok na zvýšení vypořádání nad hranici 2 mil. Kč, kterého se moje matka domáhala v řízení 28 Cdo 5232/2015 a dále nárok na přiznání odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení, kterého se její matka domáhala u Nejvyššího soudu v řízení 30 Cdo 6022/2016. Vzhledem k tomu, že přiznané vypořádání po své matce nezdědila, nemohlo žalované vzniknout ani bezdůvodné obohacení po vydání rozsudku Nejvyšší soudu České republiky č.j. 28 Cdo 1482/2018, ze dne 27.6.2018. Žalovaná tvrdí, že žádným svým jednání do řízení nevstoupila, pouze Nejvyšší soud svým usnesením ze č.j. 28 Cdo 1482/2018-645 ze dne 23.5.2018 určil, že s ní bude jako s procesní nástupkyní její matky pokračováno v řízení. Není tedy pravdou, že by žalovaná do řízení dobrovolně vstoupila. V konečném důsledku tedy má žalovaná za to, že„ podědila“ pouze procesní povinnosti a žádná jiná aktiva. Pokud někomu bezdůvodné obohacení vzniklo, byla to Česká republika, které žalovaná bez právního důvodu a pod tlakem státních orgánů vyplatila částku 1 533 384 Kč. K námitce požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy žalovaná doplnila, že žalobkyně odmítala vytrvale vydávat rozhodnutí o přiznání či nepřiznání náhrady za majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova] v souvislosti s jejím smluvním podstoupením [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] podle zák. 42/1958 Sb., kdy teprve po zásahu veřejného ochránce práv přistoupila k tomu, že na základě přihlášky k soupisu majetku ze dne 15.3.1947, o kterém nebylo rozhodnuto ve správním řízení tak, aby se mohl strýc proti negativnímu rozhodnutí bránit opravnými prostředky, vydala správní rozhodnutí. Veřejný ochránce práv totiž nepovažoval za skončení správního řízení o náhradě pouhé sdělení mé matce dne 30.3.1962, že nebude žádná náhrada za zanechaný majetek poskytnuta, neboť se jedná o velký majetek, na který se vyhl č. 159/1959 Úl. nevztahuje. Na základě požadavku veřejného ochránce práv tedy vydalo Ministerstvo financí správní rozhodnutí dne 6.9.2008, které bylo negativní a stejně tak negativní bylo rozhodnutí o rozkladu, který matka žalované podala dne 10.11.2008, čímž jí bylo umožněno se obrátit se žalobou podle části V. o.s.ř. k soudu. Žalovaná považuje v chování žalobkyně za protiústavní, že i poté co Ústavní soud v jejím případě vyhověl ústavní stížnosti její matky a rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20.1.2015 a stejně tak v dalších nálezech a to sp. zn. I. ÚS 3964/14 ze dne 13.6.2016 a I. ÚS 1713/13 ze dne 23.2.2015 tak, že není možné řízení o žalobách podle části V. o.s.ř., kterými je napadáno rozhodnutí žalobkyně podle zák. č. 42/1958 Sb., zastavovat a věc postupovat Ministerstvu vnitra k rozhodnutí podle nové právní úpravy zák. č. 212/2009 Sb., neboť pokud řízení u žalobkyně bylo podle staré právní úpravy vedeno, je zapotřebí, aby též soud v řízení dle části V. o.s.ř. podle této právní úpravy postup žalobkyně přezkoumal a případně nahradil její rozhodnutí rozsudkem, žalobkyně hledala nové a nové důvody a možnosti tak, aby náhrada matce žalované za majetek strýce zanechaný na [anonymizována dvě slova] nebyla poskytnuta. Shora uvedené nálezy Ústavního soudu interpretovala po svém, z jejich odůvodnění vytrhovala některé části tak, že celkový názor Ústavního soudu postrádal smysl a byl zcela v rozporu s jeho skutečným obsahem. V podání ze dne 21.6.2015 adresovaném Krajskému soudu v Hradci Králové pobočky [obec] podrobila nálezy Ústavního soud právě takové odmítavé interpretaci a přišla s námitkou promlčení žalovaného nároku, došla k závěru, že měla být podána nová žádost o náhradu po dni následujícím účinnosti zák. č. 42/1958 Sb., tedy dne 26.7.1958 a resp. den následují po účinnosti prováděcí vyhl. č. 159/1959 Úl., tj. 26.8.1958. Jestliže tedy strýc, resp. matka žalované nepodali novou žádost nejpozději dne 26.7.1961, resp. 26.8.1961, pak se eventuální nárok na náhradu za majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova] promlčel. Tato argumentace je naprosto nesmyslná, právní úprava v zákoně č. 42/1958 Sb., vycházela z toho, že předcházelo podání přihlášky k soupisu majetku podle vládního nařízení č. 8/ 1947 Sb., a na jejím základě pak mělo probíhat řízení o náhradě. Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS. 3964/14 odmítl argumentaci Ministerstva financí směřující k závěru, že nárok stěžovatelky je promlčen. Za prvé se touto otázkou odvolací ani dovolací soud nezabýval, když ji považovaly pro daný případ za irrelevantní a za druhé je absurdní vyžadovat, aby právní předchůdci stěžovatelky využili dalších procesních prostředků v období totalitního režimu navzdory přípisu Ministerstva financí, kterým byl nárok odmítnut. Současně Ústavní soud konstatoval, že Ministerstvo financí není v oblasti restitucí pouze v pozici ochránce státního majetku, ale i v roli orgánu, který má ve spolupráci s oprávněnými osobami zajistit, aby ústavním a zákonným způsobem byla konkrétní majetková křivda kompenzována. I před tento závěr Ústavního soudu, který je datován 13.7.2016 žalobkyně vytrvale námitku promlčení s nesmyslným odůvodněním, že měla být podávána nějaká další žádost o náhradu, prosazovala. Když zdejší žalobkyně v průběhu dalšího řízení s námitkou promlčení neuspěla, prosazovala tvrdošíjně aplikaci vyhl. č. 159/1959 Úl., zejména ust. § 3, kterým se omezoval nárok na náhradu za majetek zanechaný na [anonymizována dvě slova] jen za některý majetek. Konkrétně bylo možné poskytnout náhradu jen za takový nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, za rodinný domek, za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na [anonymizováno] [země] avšak jen těm, kteří v době rozhodování o náhradě hospodařili jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, dále za pozemek zastavěný rodinným domkem, nejvýše však za výměru 800 m2 a pozemek zastavěný hospodářskými budovami a nakonec za budovy sloužící k provozu malé živnosti. A to i když v nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 ze dne 13.6.2016, Ústavní soud konstatoval, že došlo k diskriminaci tamní stěžovatelky neústavní preferencí socialistického či družstevního vlastnictví v § 3 inkriminované vyhlášky, přičemž dnes je bezvýjimečně garantována ochrana vlastnického práva. Takový přístup není v dnešní době možno přijmout. Další snahou žalobkyně zmařit vyplacení náhrady bylo tvrzení, že matka žalované ani žalovaná neprokázaly vlastnictví k nemovitostem strýce, za něž je požadována náhrada. Zpochybňovala výpis z pozemkové knihy jako řádný doklad o vlastnictví. Ani této námitce soudy nepřisvědčily. Již soud prvního stupně provedl ve věci prokázání vlastnictví rozsáhlé dokazování, měl k dispozici spis Ministerstva financí týkající se přihlášky k soupisu majetku, v němž byly založeny listiny prokazující vlastnické právo k nemovitostem v obci [anonymizováno]. Ještě v dovolání ze dne 19.2.2019 namítala žalobkyně, že Krajský soud v Hradci Králové pobočka [obec] neposupoval v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu, jelikož v opačném případě by musel dospět k jednoznačnému závěru, že žalované náhrada za majetek zanechaný jejím právním předchůdcem panem [jméno] [příjmení] nepřísluší vůbec, neboť se jedná o velký výdělečný majetek v hodnotě 2 797 970 Kč, který odškodnění dle restitučních předpisů nepodléhá. Také ve vyjádření zdejší žalobkyně ze dne 13.3.2019 k dovolání žalované nesouhlasí s názorem, který uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 ze dne 13.6.2016 ohledně ust. § 3 vyhl. č. 159/1959 Úl. Všechna podání, ze kterých žalovaná cituje, jsou obsahem soudního spisu sp. zn. 11 C 100/2010 Okresního soudu v Chrudimi.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 23Co 127/2013-509 bylo zjištěno, že byl rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12.10.2012, č.j. 11C 100/2010-299, změněn tak, že bylo uloženo žalobkyni (v pozici žalované) zaplatit [jméno] [příjmení] v pozici žalobkyně 2 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajících žalovaných 5 653 360 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 7 653 360 Kč byla žaloba zamítnuta. Tím bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí ČR z 10.11.2008, č.j. 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR z 6.9.2008, č.j. 908/31644/2008.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ČR z 30.11.2017, č.j. 28Cdo 5232/2015-628, bylo dovolací řízení ve věci dovolání proti rozsudku uvedeného pod bodem 3. tohoto odůvodnění přerušeno do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti [jméno] [příjmení], zemřelé 10.11.2017. Usnesením Nejvyššího soudu ČR z 23.5.2018, č.j. 28Cdo 1482/2018-645, bylo rozhodnuto o pokračování s [celé jméno žalované] jako procesní nástupkyní zemřelé [jméno] [příjmení]. Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20.3.2018, sp.zn. 4D 1131/2017, bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti po [jméno] [příjmení] žalované jako pozůstalé dceři pravomocně k 20.3.2018, soud potvrdil žalované jako pozůstalé dceři zůstavitelky [jméno] [příjmení] nabytí nemovitostí v k.ú. [obec], cenných papírů, pohledávky za [právnická osoba] z titulu zůstatku účtu 530 Kč a pohledávek, práv a nároků zůstavitelky uplatněných u Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 28Cdo 5232/2014 a sp.zn. 30Cdo 6022/2016. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 27.6.2018, sp.zn. 28Cdo 1482/2018, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 23Co 127/2013-509, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 15.11.2018, č.j. 23 Co 127/2013 – 722, byla žalobkyni, tehdy v pozici žalované přisouzena částka 466 616 Kč. Ve zbývajících 7 186 744 Kč s úroky z částky 7 653 360 Kč od 19.3.1992 do zaplacení byla žaloba zamítnuta a takto nahrazena rozhodnutí ministra financí ČR z 10.11.2008, č.j. 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR z 6.9.2008, č.j. 908/31644/2008. Usnesením Nejvyššího soudu ČR z 15.5.2019, č.j. 28Cdo 1108/2019-829, bylo dovolání žalované (v pozici žalobkyně) i dovolání žalobkyně (v pozici žalované) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 15.11.2018 č.j. 23 Co 127/2013 – 722, odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12.1.2021 byla ústavní stížnost žalované proti usnesení Nejvyššího soudu ČR z 15.5.2019, č.j. 28Cdo 1108/2019-829, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, zamítnuta.

7. Z výzvy a z doručenky bylo zjištěno, že byla žalovaná 9.8.2018 vyzvána k vrácení částky 2 000 000 Kč na bezdůvodném obohacení do tří dnů ode dne doručení přípisu. V reakci na to žalovaná dne 12.9.2018 sdělila, že výzva nebyla důvodná, protože částka 2 000 000 Kč nebyla vyplacena žalované. Z výzvy bylo zjištěno, že v ní byla žalovaná 31.8.2018 vyzvána k neprodlenému vrácení částky 2 000 000 Kč na bezdůvodném obohacení. Dne 20.9.2018 žalobkyně urgovala žalobkyně žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení 2 000 000 Kč včetně úroků z prodlení od 14.8.2018 do zaplacení, když podle žalobkyně na žalovanou tato povinnost přešla dnem účinnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Z výzvy bylo zjištěno, že v ní byla žalovaná 3.1.2019 vyzvána k neprodlenému vrácení částky 1 533 384 Kč s úroky z prodlení od 14.8.2018 do zaplacení na bezdůvodném obohacení. Z výzvy z 27.1.2019 bylo zjištěno, že je v ní žalované oznámeno, že žalobkyně 16.1.2019 obdržela od žalované částku 1 533 384 Kč, která byla splatná již 14.8.2018, a proto byla žalovaná vyzvána k neprodlenému vrácení úroků z prodlení z částky 1 533 384 Kč z a období od 15.8.2018 do 15.1.2019, což představuje 58 226,58 Kč. V opakované výzvě – předžalobní je žalovaná 6.8.2019 urgována o úhradu úroku z prodlení ve výši 58 604,68 Kč.

8. Z likvidačního dokladu bylo zjištěno, že částka 2 000 000 Kč byla vyplacena [jméno] [příjmení] a touto přijata 19.8.2015. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že z něj bylo 28.8.2015 uhrazeno 2 000 000 Kč na účet [jméno] [příjmení] č. [bankovní účet]. Z likvidačního dokladu bylo zjištěno, že částka 1 533 384 Kč byla vyplacena žalovanou žalobkyni a žalobkyní přijata 16.1.2019.

9. Z ústavní stížnosti podané žalovanou 16.7.2019 bylo zjištěno, že žalovaná napadla usnesení NS ČR ze dne 15.5.2019, č.j. 28Cdo 1105/2019-829 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18.11.2018, č.j. 23Co 127/2013-722. Ústavním nálezem ze dne 12.1.2021, sp.zn. III.ÚS 2325/19 byla ústavní stížnost žalované zamítnuta s tím, že odlišné stanovisko měl jeden ze soudců senátu Jiří Zemánek.

10. Ze spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 11C 100/2010 bylo zjištěno, že žaloba v něm napadla ze strany [jméno] [příjmení] dne 9.12.2008 původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, kdy bylo žalováno o zaplacení 18 171 973 Kč s úrokem z prodlení od 19.3.1992 do zaplacení z titulu nároku na odškodnění za majetek zanechaný na bývalé [anonymizována dvě slova] panem [jméno] [příjmení]. K námitce místní nepříslušnosti byla věc pravomocně po rozhodnutích o odvolání postoupena Okresnímu soudu v Chrudimi ze dne 17.12.2009. Rozhodnutím MF ČR ze dne 6.9.2008, č.j. 908/31644/2008 bylo k žádosti [jméno] [příjmení] z 25.3.2008 o přiznání náhrady za movitý a nemovitý majetek zanechaný na [anonymizováno] [země] [jméno] [příjmení] rozhodnuto o nepřiznání této náhrady. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12.10.2012, č.j. 11C 100/2010-299, byla žalované [příjmení] – Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit žalobkyni [jméno] [příjmení] 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení od 19.3.1992 do zaplacení a ve zbývající části do celkových žalovaných 18 171 973 Kč s úrokem z prodlení z 19.3.1992 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.10.2013, č.j. 23Co 127/2013-391 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen, řízení zastaveno a věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu do jehož pravomoci náleží. [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo usnesením MS ČR ze dne 5.6.2014, č.j. 28Cdo 1066/2014-432 odmítnuto. K ústavní stížnosti [jméno] [příjmení] podané 5.8.2014 proti předchozímu usnesení soudu ČR a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo ústavním nálezem ÚS ČR ze dne 20.1.2015, sp.zn. II.ÚS 2610/14 zrušeno usnesení NS ČR ze dne 5.6.2014, č.j. 28Cdo 1066/2014-432, a usnesení KS v [obec] – pobočky v Pardubicích ze dne 22.10.2013 č.j. 23Co 127/2013-391 zrušeno s tím, že o odvolání je třeba rozhodnout meritorně. Dne 2.7.2016 bylo rozsudkem pod č.j. 23Co 127/2013-509 rozhodnuto o změně rozsudku soudu I. stupně a žalované bylo uloženo zaplatit [jméno] [příjmení] 2 000 000 Kč, ve zbytku byl požadavek žalobkyně na zaplacení dalších 5 653 360 Kč s úroky z prodlení zamítnut. K dovolání [jméno] [příjmení], která 10.11.2017 zemřela a jako s nástupkyní NS ČR po přerušení řízení následně pokračoval se žalovanou [celé jméno žalované] byl rozsudek KS v [obec] – pobočky v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 23Co 127/2013- 509 zrušen a vrácen k dalšímu řízení, a to rozsudkem NS ČR ze dne 27.6.2018, č.j. 28Cdo 1482/2018-653 – pravomocným 24.7.2018, rozsudkem KS v [obec] – pobočky v Pardubicích ze dne 15.11.2018, č.j. 23Co 127/2013- 722 byl původní rozsudek OS [obec] ze dne 12.10.2012, č.j. 11C 100/2010-299 změněn tak, že bylo uloženo žalované [příjmení] – Ministerstvu financí zaplatit žalobkyni [celé jméno žalované] 466 616 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (21.12.2018), ve zbytku ohledně dalších 7 186 744 Kč s úroky z prodlení z částky 7 653 360 Kč od 19.3.1992 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Dovolání [celé jméno žalované] proti tomuto rozsudku bylo usnesení NS ČR ze dne 15.5.2019, č.j. 28Cdo 1105/2019-829 odmítnuto.

11. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.. Bezdůvodně se podle odstavce druhého téhož ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele (§ 1968 občanského zákoníku). Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 občanského zákoníku). Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

12. Na základě provedeného dokazování má soud zjištěn tento skutkový stav. Žalobkyně [jméno] [příjmení] jakožto právní předchůdkyni žalované uhradila dne částku 2 000 000 Kč a to na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 2.7.2015, č.j. 23Co 127/2013-509, kterým byl k odvolání změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12.10.2012, č.j. 11C 100/2010-299 (v podrobnostech viz bod 3 odůvodnění tohoto rozsudku). Následně byl tento rozsudek rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 27.6.2018, č.j. 28Cdo 1482/2018-653, zrušen pravomocně k 24.7.2018 (v podrobnostech viz bod 4 odůvodnění tohoto rozsudku) a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. ČR – Ministerstvo financí vyzvalo žalovanou doporučeným dopisem 9.8.2018 k vrácení částky 2 000 000 Kč na bezdůvodném obohacení do tří dnů ode dne doručení přípisu. V následujícím soudním řízení pak byl původní rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z roku 2012 změněn tak, že bylo uloženo ČR – Ministerstvu financí zaplatit [celé jméno žalované] 466 616 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku, k níž došlo 21.12.2018. [příjmení] 1 533 384 Kč byla vyplacena žalovanou žalobkyni a žalobkyní přijata 16.1.2019. Žalobkyně žaluje o úrok z prodlení ve výši 9% ročně za období od 14.8.2018 do 16.1.2019 z částky 1 533 384 Kč, který představuje 58 982,77 Kč. Úrok z prodlení je účtován z na výzvu nevrácené částky, která byla požadována žalobkyní po žalované, kdy žalobkyně nejprve částku vyplatila a po zrušení rozsudku, který ji povinnost ukládal, ji žádala zpět, ovšem nikoli z celé částky, ale žádá ji pouze z výše rozdílu mezi vyplacenou částkou 2 000 000 Kč a částkou 466 616 Kč, která byla posléze pravomocně k 21.12.2018 žalované v řízení vedeném u Okresního soudu [obec] pod sp.zn. 11C 100/2010, toto řízení probíhalo od 9.12.2008 do 15.5.2019, kdy se jím řešila otázka nároku na odškodnění za majetek zanechaný na bývalé [anonymizována dvě slova] právním předchůdcem žalované. Je nesporné, že celé řízení s ohledem na právní náročnost a nedostatek judikatury prošlo všemi soudními stupni a ve věci rozhodoval opakovaně i Ústavní soud.

13. Soud přezkoumal zjištěný skutkový stav podle § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dospěl k závěru, že byla žaloba podána důvodně v celém rozsahu. Je sice pravdou, že celé řízení u Okresního soudu [obec] pod sp.zn. 11C 100/2010 probíhalo po dobu více než 10 let, kdy i pravomocná rozhodnutí po vyčerpání řádných opravných prostředků byla napadána mimořádnými opravnými prostředky a opakovaně byla i u Ústavního soudu, soud má však za to, že to není skutečnost, kterou by mohl zohlednit v rámci námitky v rozporu žaloby s dobrými mravy. Ostatně soud dává za pravdu žalobkyni, která uvedla, že byla žalovaná odškodněna ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., částkou 77 000 Kč s příslušenstvím za délku řízení ve věci restituce, spisová značka 30Cdo 6022/2016, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Co se týče merita samého, žalovaná namítala, že do řízení jako právní nástupkyně své matky nevstoupila, že v dědickém řízení po své matce se dědičkou žalobkyní vyplacených 2 000 000 Kč nestala, že v dědickém usnesení nebyla částka jako aktivum uvedena, a proto za ni nijak neodpovídá, i když je jedinou právní nástupkyní své matky. Žalovaná však pomíjí skutečnost, že je v dědickém usnesení nárok zmíněn v rámci aktiv dědictví ovšem bez vyčíslení hodnoty pouze uvedením dvou spisových značek řízení, která zůstavitelka vedla u Nejvyššího soudu ČR 27 Cdo 5232/2015 a 30Cdo 6022/2016, kdy soud nabytí těchto pohledávek, práv a nároků z nich žalované jako pozůstalé dceři po zůstavitelce potvrdil. Univerzální dědická sukcese, která nastala po zůstavitelce [jméno] [příjmení] okamžikem její smrti, nastala bez jakýchkoli pochybností, kdy dědické rozhodnutí tuto skutečnost pouze dodatečně potvrzuje. Při univerzální sukcesi se na žalovanou jako dceru zůstavitelky pohlíží jako na dědičku veškerého majetku zůstavitelky. Pouze proto, že konkrétní výše pohledávky nebyla k 20.3.2018 určena pravomocným rozhodnutím soudu, nebyla v dědickém řízení konkretizována. Soud neuvěřil žalované, že by její matka [jméno] [příjmení] částku 2 000 000 Kč vyplacenou žalobkyní 19.8.2015 do své smrti 10.11.2017 celou utratila a tato částka tak nebyla nabyta žalovanou. Žalobkyně po žalované neuplatňuje úrok odpovídající výši smluvního úroku, který se platí za užívání cizích finančních prostředků v obchodních vztazích, ale pouze úrok z prodlení, který je sankcí za neuhrazení peněžité částky v termínu její splatnosti, která v dané věci nastala uplynutím třídenní lhůty podle výzvy z 9.8.2018. Soud proto žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 58 982,77 Kč na zákonných úrocích z prodlení z částky 1 533 384 Kč za období od 14.8.2018 do 16.1.2019, a to do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku.

14. Protože v daném případě byla žalobkyně od placení soudního poplatku ze zákona osvobozena a žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stanovil soud žalované k úhradě soudní poplatek 2 950 Kč podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a to ve lhůtě do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

15. Pro plný úspěch žalobkyně ve věci jí soud podle § 142 odst. l o.s.ř. přiznal i právo na náhradu nákladů řízení ve výši pěti paušálních náhrad za pět úkonů po 300 Kč a cestovné vlakem a autobusem celkem 524 Kč za dvě jednání dle předložených jízdenek. Náhradu nákladů řízení 2 024 Kč soud stanovil žalované zaplatit ve lhůtě patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení