12 C 95/2023-59

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 24 965,24 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 12 700,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 700,01 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kdy se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 12 521,23 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 914,90 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 6 099,12 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je peněžité plnění ve výši 24 965,24 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uzavřené smlouvy obdržel žalovaný hotovost ve výši 25 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal uhradit společně s jistinou i příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 21 480 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 46 480 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost poslední splátky připadla na den [datum]. Smlouva byla uzavřena na základě žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl základní údaje o své osobě a o jeho finanční situaci. Na základě této žádosti právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalovaný však sjednanou částku nehradil řádně a včas, celkem uhradil částku ve výši 12 299,99 Kč, která odpovídá 3 řádně uhrazeným splátkám. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněn, jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni [datum]. Ode dne [datum] je tak žalovaný v prodlení. Pohledávka byla na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobou žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení nesplacené jistiny ve výši 18 799,13 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 6 166,11 Kč. V rámci příslušenství uplatnila nárok na zaplacení úroku z prodlení v běžící výši 8,5% ročně z částky 18 799,13 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení za období od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 1 435,94, úroku v kapitalizované výši 17 914,90 Kč sestávající ze součtu nesplaceného úroku ve výši 1 355,01 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 008,28 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 708,42 Kč, nesplaceného inkasního poplatku ve výši 3 309, 17 Kč a postoupeného smluvního úroku ve výši 2 534,02 Kč. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení částky ve výši 256 Kč z titulu náhrady nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, ničeho však neuhradil.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a v řízení zůstal zcela pasivní.

3. Soud věc ex lege projednal při nařízeném jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř, když tito byli k jednání soudu řádně předvoláni. Žalovaný se nedostavil k jednání bez omluvy, žalobkyně (resp. zástupce) svou účast na jednání omluvila s tím, aby soud rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, a odpovídající i skutkovému závěru:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovaným na základě jeho návrhu smlouvu o úvěru [číslo]. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní úvěr ve výši 25 000 Kč na dobu určitou, který se žalovaný zavázal splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy o úvěru a každá další splátka, až do úplného zaplacení byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Společně s jistinou úvěru se žalovaný dále zavázal zaplatit úrok v pevné výši 2 407 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 323 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 4 500 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 46 480 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky. Účastníci sjednali roční úrok ve výši 15 %, RPSN činilo v případě splatnosti úvěru 14 měsíců 272,44 %. Strany sjednaly hotovostní režim plnění. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v místě jeho bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů. Žalovaný jednotlivé splátky nehradil řádně a včas, když uhradil pouze celkem 12 299,99 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl právní předchůdkyní žalobkyně zesplatněn, jeho splatnost nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni [datum] /viz smlouvu o úvěru vč. předpisu splátek na č. l. 14 spisu, formulář pro standardní informace na č. l. 23 spisu, žádost o úvěr na č. l. 29 spisu/. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně k žalovanému zjistila, že měsíční příjem žalovaného ze závislé činnosti činil 17 086 Kč a výdaje na bydlení a energie 3 000 Kč, na dopravu a jídlo 3 860 Kč Tyto skutečnosti doložil dle žádosti výplatními páskami, pracovní smlouvou. Dále uvedl, že bydlí v nájmu, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je základní, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. /viz žádost o úvěr na č. l. 29 spisu, pracovní smlouva + výplatní pásky za měsíc březen 2020, duben 2020 a květen 2020 na č. l. 48-50 spisu, smlouva o podnájmu bytu na č. l. 48 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne [datum] rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovaným uvedená v seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz rámcová smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 7-12 spisu, dílčí smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy [číslo] na č. l. 16-17 spisu, dodatek [číslo] k rámcové smlouvě na č. l. 18-19 spisu, příloha [číslo] k dílčí smlouvě na č. l. 20 spisu, dohoda o úplatě na č. l. 21-22 spisu, potvrzení o provedení transakce na č. l. 24 spisu/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] /viz dopis na č. l. 30 spisu, podací arch na č. l. 13 spisu/. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu, včetně podacího archu na č. l. 32-33 spisu, výzva ze dne [datum] na č. l. 26 spisu, výpis úkonů na č. l. 27 spisu, předání do advokátní kanceláře na č. l. 28 spisu/. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. Smlouvou o postoupení pohledávek dle § 1879 a násl. o. z. byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 25 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V případě žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila zejména výdaje žalovaného, když z předložených dokladů není zřejmé, jak právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzené výdaje žalovaného. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru za neplatně sjednanou. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení dosud neuhrazené části jistiny ve výši 12 700,01 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. K uvedenému soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr pouze z osobního prohlášení žalovaného o jeho majetkových a výdělkových poměrech, pracovní smlouvy, včetně dodatku k pracovní smlouvě a výplatních pásek. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně však nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že právní předchůdkyně žalobkyně tvrzení žalovaného řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení sice žalobkyně prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů, když soudu předložila pracovní smlouvu a výplatní pásky, ze kterých plyne, že žalovaný měl v období březen až květen 2020 příjmy od zaměstnavatele dle doložené pracovní smlouvy. Žalobkyně ale nijak netvrdila ani neprokázala, jak ověřovala trvání pracovního poměru a tedy předpokládaný příjem žalovaného v dalším období, když z předložené pracovní smlouvy ze dne [datum] plyne, že pracovní poměr je sice uzavřena na dobu neurčitou, ale se zkušební dobou tří měsíců, přičemž zkušební doba uplynula právě v době, kdy byla uzavírána smlouva o úvěru. Žalobkyně také nijak neprokázala, jak právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného ohledně jeho výdajů. Právní předchůdkyně žalobkyně sice předložila podnájemní smlouvu, touto ovšem nijak neprokázala, jak ověřila výši tvrzených nákladů na bydlení, neboť obsahem předložené smlouvy takové ujednání není. Žalobkyně tedy vyšla jen z tvrzených informací žalovaného o jeho výdajích. Pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné podle soudu považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, když se přípisem soudu doručeným dne [datum] z jednání omluvila s tím, že souhlasí, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, soud jí nemohl poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy. Soud proto uzavřel, že žalobkyně ve vztahu k prokázání splnění povinnost právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a vynaložení nákladů žalobkyně na vymáhání dluhu neunesla důkazní břemeno. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, bylo dané právní jednání od počátku absolutně neplatné.

20. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

25. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému 25 000 Kč, z čehož jí žalovaný část ve výši 12 299,99 Kč vrátil. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Tím, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 12 299,99 Kč, došlo k částečnému uhrazení závazku žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Soud proto vyhověl žalobě jen co do částky 12 700,01 Kč (tj. 25 000 Kč – 12 299,99 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal ode dne následující po dni splatnosti úvěru i úroky z prodlení z částky 12 700,01 Kč dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).

26. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

27. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).