12 Cmo 1/2021 - 114

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení částky 28 567 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2020, č. j. 54 Cm 268/2019-55 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 9. 2019, č. j. 54 Cm 268/2019-10, se zrušuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 13 819,40 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 23. 9. 2019, č. j. 54 Cm 268/2019-10 v platnosti a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 6195,20 Kč. Podle odůvodnění rozsudku se žalobkyně domáhala zaplacení směnečné pohledávky ve výši 28 567 Kč s příslušenstvím. Soud vyhověl žalobě shora označeným směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný včasné námitky. Uvedl v nich, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky ze spotřebitelské smlouvy, a to původně ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno] a následně dohody o uznání dluhu ze dne 23. 7. 2008, č. [Anonymizováno] (dále jen „dohoda“), jejímž předmětem bylo narovnání vztahů ze smlouvy o úvěru. Žalovaný má za to, že dohoda je neplatná z důvodu její nesrozumitelnosti a rozporu s dobrými mravy. Rozporná jsou nejen ustanovení dohody, ale i další jednání žalobkyně v jejich souhrnu – použití zajišťovacích instrumentů (blankosměnky včetně způsobu a rozsahu jejího vyplnění), sjednaná rozhodčí doložka i způsob uplatnění nároku u soudu. Dle předžalobní výzvy ze dne 5. 8. 2019 představuje směnečná suma smluvní pokutu dle bodu 4.1 dohody. Nárok na pokutu však nevznikl, neboť smluvní ujednání bylo obsaženo ve smluvních podmínkách, které nebyly opatřeny podpisem obou smluvních stran. Jde navíc o formulářovou smlouvu, na jejímž obsahu se žalovaný nemohl podílet. Smluvní ujednání jsou sepsána nečitelným písmem a jsou nesrozumitelná. Ujednání o smluvní pokutě jsou v rozporu s dobrými mravy, když smluvní pokuta měla být sjednána pro případ prodlení s úhradou „závazku z dohody o uznání dluhu“, ale současně již při uzavření dohody byla smluvní pokuta vyčíslena a zahrnuta do konečného závazku a tím i do jednotlivých splátek. Pokuta byla sjednána v excesívní výši, neboť její výše činí 25 % závazku, a to bez ohledu na dobu prodlení, navíc je úročena smluvním úrokem ve výši 0,2 % denně. Dále žalovaný namítl, že v rozporu s dobrými mravy je i rozsah vyplnění směnky, když žalobkyně vyplnila směnečnou sumu, datum splatnosti i místo placení. Pokud jde o datum splatnosti, nárok na příslušenství nemohl vzniknout ke dni 4. 8. 2019, neboť k tomuto datu nebyl žalovaný o vyplnění data splatnosti na směnce informován, ani mu směnka nebyla předložena k placení. Uplatnění nároku na příslušenství je tedy zneužitím práva. Účelem vyplnění platebního místa, které je v [adresa], je změna místní příslušnosti soudu k tíži žalovaného, od jehož bydliště je tak vzdálené 140 km. Smluvní ujednání jsou neplatná, neboť jde o zneužívající smluvní klauzuli ve spotřebitelské smlouvě. Skutečnosti uváděné žalovaným včetně zajištění blankosměnkou spolu s uznáním dluhu, vyplňovacím prohlášením, rozhodčí doložkou, formou smluvních ujednání, výše pokuty, navyšování jistiny o příslušenství, z něhož je vymáhána pokuta a zajištění dvěma různými směnkami, jsou nekalými praktikami, které jsou v rozporu s dobrými mravy a zároveň jsou nepřiměřenou zneužívající podmínkou. Směnkou zajištěný závazek nevznikl. Žalovaný ve svých námitkách odkázal i na řadu soudních rozhodnutí. Ve svém podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 9. 3. 2020, dále vznesl námitku promlčení práva vyplnit směnku i práva na její zaplacení.

2. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 23. 7. 2008 uzavřena dohoda o uznání dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno]. Žalovaný se zavázal uhradit jej do tří pracovních dnů a pro případ, že tak neučiní, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 28.567 Kč a dohodnuto, že může svůj dluh splácet. Vzhledem k tomu, že do tří dnů nebyl dluh uhrazen, vzniklo právo na smluvní pokutu, která uhrazena nebyla. Dohoda je platná, je z ní jasné, co je uznáváno a za jakých podmínek. Je vytištěna na jednom papíru formátu A4, který je potištěn z obou stran, na první straně podepsán oběma stranami a je zde odkaz na zadní stranu. Výše smluvní pokuty je přiměřená, žalovanému bylo za částku odpovídající 25 % dluhu umožněno dluh 3 roky splácet. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Směnka byla vyplněna v souladu s čl. 6 dohody. Jde o směnku s doložkou „bez protestu“, proto tvrzení o tom, že dlužníkovi nebyla předložena, nejsou relevantní. Směnečné vyplňovací prohlášení není zneužívající klauzulí, směnka byla vystavena dříve, než začal platit zákon o spotřebitelském úvěru a nebyla indosována. Žalobkyně proto navrhla, aby byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.

3. Soud ve věci rozhodl podle ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení ústního jednání na základě listinných důkazů, předložených účastníky řízení. Uvedl, že v projednávané věci předložila žalobkyně směnku vlastní, jejímž vystavením ve smyslu ust. § 75 a násl. ZSŠ se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit dne 3. 8. 2019 částku 28 567 Kč. Na směnce je mimo jiné uvedeno „dohoda č. [Anonymizováno].“ Z dohody stejného čísla, uzavřené dne 23. 7. 2008 mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, bylo zjištěno, že žalovaný uznal svůj závazek vůči žalobkyni ve výši 114 271 Kč a zavázal se jej uhradit do tří pracovních dnů od podpisu dohody. Pro případ prodlení s úhradou závazku se zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 28 567 Kč. Úhrada byla sjednána v 36 měsíčních splátkách. Dále bylo zjištěno, že žalovaný vystavil a předal žalobkyni blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a platebního místa, na řad věřitele, s doložkou „bez protestu.“ V případě prodlení s úhradou závazku ve výši 142 838 Kč byl věřitel oprávněn vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující dlužnou smluvní pokutu a příslušenství dle dohody a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Jako údaj splatnosti mělo být vyplněno libovolné datum po dni splatnosti jakéhokoliv závazku dlužníka dle této dohody a jako platební místo libovolný údaj. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.

4. Na základě shora uvedených zjištění soud uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat „vliv jeho námitek na směnečný závazek.“ Uvedl předně, že k námitce promlčení, uplatněné ve vyjádření ze dne 9. 3. 2020 nemohl s ohledem na ust. § 175 odst. 4 o. s. ř. přihlížet. Včasné námitky žalovaného vyhodnotil jako nedůvodné. S námitkou absolutní neplatnosti dohody se neztotožnil, pokud jde o rozhodnutí, na něž žalovaný odkazoval, tato se nezabývají stejnou situací, která je v tomto řízení, a tedy z nich nelze vycházet. Ustanovení dohody jsou srozumitelná, jasná a v době jejího podpisu neexistoval žádný právní předpis, který by zakazoval zajistit takovou dohodu blankosměnkou. Pokud jde o rozsah vyplnění blankosměnky, postupovala žalobkyně podle smluvních ujednání, která plynou z dohody. Dohoda je jasná, srozumitelná, čitelná, podepsána samotným žalovaným. K námitce nepředložení směnky k placení soud uvedl, že směnka byla předložena k placení nejpozději v rámci zaslání směnečného platebního rozkazu. Z provedených důkazů, „viz tvrzení účastníků“, bylo zjištěno, že směnka byla vystavena jako zajišťovací blankosměnka k dohodě, tedy k žádnému spotřebitelskému úvěru. Žalovanému byla sjednáním dohody poskytnuta možnost uznaný závazek uhradit do 3 pracovních dnů, s tím, že pokud tak neučiní, byla sjednána dohoda o splátkách dluhu včetně sjednané smluvní pokuty. Pokud jde o namítanou výši pokuty, která měla být v rozporu s dobrými mravy, soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1641/2018 a 20 Cdo 1449/2018 uvedl, že v tomto řízení jde o smluvní pokutu ve výši 28 567 Kč, uznaný závazek ve výši 114 271 Kč, kdy sjednáno bylo 36 měsíčních splátek. Šlo tak o smluvní pokutu ve výši „25 % rozložených do 3 let.“ Takové ujednání soud shledal v souladu se shora odkazovanou judikaturou i s dobrými mravy. Rovněž dohodu o vyplnění blankosměnky shledal určitou a jasnou, nikoli v rozporu s dobrými mravy. Uzavřením dohody o uznání dluhu „nešlo o žádné další uzavření spotřebitelského úvěru.“ Z uvedených důvodů rozhodl soud o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.

5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání. Napadenému rozhodnutí předně vytkl, že je nepřesvědčivé, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odůvodnění se jeví jako souhrnné, je popsán obsah předložených a provedených důkazů, avšak z odůvodnění není patrné, o které důkazy soud opřel své rozhodnutí, jak se vypořádal s důkazy nesvědčícími pro závěr soudu a zejména, jaké skutečnosti z každého provedeného důkazu vyvodil. Dále soudu prvního stupně vytkl, že své rozhodnutí zatížil přepjatým formalismem. Odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž nelze v případě spotřebitelského úvěru posuzovat práva a povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků a sjednaných sankcí; ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. je proto nutno vykládat tak, že nedovolenými (zneužívajícími) klauzulemi jsou v první řadě taková ujednání, na jejichž obsah nemohl mít spotřebitel žádný vliv. V daném případě měl soud za to, že kauzou směnky je dohoda o uznání dluhu, tedy zajišťovací instrument, který je zajištěn dalšími zajišťovacími instrumenty, a to smluvní pokutou a směnkou. Sama tato konstrukce, jak ji nastavil žalobce jako profesionál v oboru poskytování půjček, je v rozporu s dobrými mravy a de facto obchází zákon. Je zřejmé, že zajišťovací směnka se vztahuje ke spotřebitelskému úvěru, stejně jako dohoda o uznání dluhu. Soud tedy musí zkoumat v souladu s námitkami žalovaného i platnost úvěrové smlouvy. Odvolatel dále odmítl závěr soudu, že dohoda o uznání dluhu je srozumitelná a jasná. Uvedl, že opak je pravdou, neboť samotná dohoda obsahuje několik smluvních pokut a nelze z ní zjistit, jaký konkrétní závazek a v jaké výši je zajišťován. Soud sice správně uvedl, že je vymáhána pokuta ve výši 28 567 Kč, což činí 25 % dluhu, opomněl však uvést, ačkoliv to bylo namítáno a je to zřejmé i ze samotné listiny, že tato smluvní pokuta byla vypočtena nejen z jistiny, ale i z původně uplatňované smluvní pokuty a je tak alespoň zčásti vymáhána „smluvní pokuta ze smluvní pokuty.“ Soud zřejmě přehlédl, že původní kauzou byl úvěr, resp. jeho dlužná část ve výši 72 370 Kč, k němuž přirostla smluvní pokuta ve výši 40 301 Kč a soudní (rozhodčí) poplatek ve výši 1 600 Kč, což celkem činí 114 271 Kč. Teprve z této celkové částky je vypočtena smluvní pokuta ve výši 25 %. Výše pokuty tedy k primárnímu dluhu není v poměru 25 %, ale 39,47 % z neuhrazeného úvěru. Smluvní pokuta je dále neplatná i z toho důvodu, že nelze podmiňovat možnost úhrady ve splátkách jejím zaplacením. Skutečnost, že je možno uhradit dluh ve splátkách, nemůže být považována za porušení povinnosti. Pokud by pokutou měla být zajištěna alternativní povinnost uhradit dluh (včetně v pořadí první pokuty) do tří pracovních dnů, pak je zřejmé, že pokuta je i nepřiměřená, když činí 25 % dlužné částky za tři dny prodlení. Soud se dále nezabýval platností ujednání smluvních podmínek, které jsou psány tak malým písmem, že je velmi obtížné je přečíst a jsou konstruovány tak, že jejich obsahu je obtížné porozumět. Soud se vůbec nevypořádal s námitkami žalovaného, pouze konstatoval (bez bližšího a řádného odůvodnění), že to které ujednání je jasné a srozumitelné, popř. že žalovaným uváděná soudní rozhodnutí jsou nepoužitelná, neboť dopadají na jiný případ, a to bez uvedení, v čem jsou dané případy rozdílné. Soud se např. nevypořádal s námitkou, že nárok na smluvní pokutu žalobkyni nevznikl, neboť smluvní ujednání je neplatné z toho důvodu, že je obsaženo ve smluvních podmínkách, které nejsou opatřeny podpisem smluvních stran (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Smluvní ujednání jsou obsažena ve formulářové smlouvě, na jejímž obsahu se žalovaný nemohl nijak podílet, jsou sepsána nečitelným (příliš malým) písmem a jsou nesrozumitelná. Neplatnost ujednání o smluvní pokutě žalovaný spatřuje v nesrozumitelnosti ujednání a v jeho rozporu s dobrými mravy, když smluvní pokuta dle čl. 4.1 smluvních ujednání měla být sjednána pro případ prodlení s úhradou závazku z dohody o uznání dluhu, ale současně již při uzavření dohody je smluvní pokuta vyčíslena a zahrnuta do konečného závazku a tím i do jednotlivých splátek. Přitom v den uzavření dohody nemohl být žalovaný v prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Odvolatel dále soudu vytkl, že se nevypořádal ani s námitkou nemravnosti způsobu stanovení základu pro výpočet smluvní pokuty, s námitkou neplatnosti ujednání o další (v pořadí třetí) smluvní pokutě a neplatnosti ujednání o dohodě o vyplnění směnky a rozporem následných jednání žalobkyně (zejména vyplnění směnky po 11 letech) s dobrými mravy. Odvolatel dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že soud prvního stupně se správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se směnečnými námitkami žalovaného. Žalovaný v odvolání pouze opakuje svoji argumentaci a uvádí některá rozhodnutí, která se však na danou věc nevztahují. Sporná směnka se vztahuje pouze k dohodě o uznání dluhu a není proto přípustné, aby žalovaný rozšiřoval svoji argumentaci a aby požadoval, aby se soud zabýval samotnou původní smlouvou. Podle názoru žalobkyně soud přesvědčivě posoudil dohodu o uznání dluhu jako platnou a srozumitelnou; obdobnou dohodu ostatně opakovaně posuzoval i Nejvyšší soud a v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1449/2018 či 20 Cdo 1641/2018 dospěl k tomu, že je platná. Celá dohoda je vytištěna na 1 papíru formátu A4, který je potištěn z obou stran, na 1. straně je podepsán oběma stranami a je zde odkaz na zadní stranu. Těžko může být dohoda o uznání dluhu jasnější. K odkazovanému rozhodnutí Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3512/11) žalobkyně uvedla, že řeší zcela jinou skutkovou situaci – sjednání smluvní pokuty ve všeobecných obchodních podmínkách, které nebyly součástí smlouvy hlavní (jednalo se o oddělený dokument, který nebyl ke smlouvě ani přiložen). V daném případě ale dlužník uzavřel dohodu o uznání dluhu, na jejíž zadní straně byla smluvní ujednání a dlužník tento list papíru podepsal; nejedná se o oddělené dokumenty, nýbrž o jednu dohodu. Výše smluvní pokuty je zcela přiměřená. Žalovanému za částku odpovídající 25 % uznaného dluhu bylo umožněno dluh tři roky splácet. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1449/2018 či 20 Cdo 1641/2018, podle nichž je takto sjednaná smluvní pokuta zcela přiměřená. Poukázala rovněž na skutečnost, že směnka byla vystavena dříve, než nabyl účinnosti zákon o spotřebitelském úvěru. Veškerá práva dlužníka zůstala zachována, směnka nebyla indosována a své námitky nyní dlužník uplatňuj 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalovaného důvodným. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

8. V odvolacím řízení byl dále zopakován důkaz dohodou uzavřenou dne 23. 7. 2018 mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, z níž odvolací soud zjistil, že sestává ze dvou stran textu. Na přední straně jsou uvedeny v jednotlivých číselně označených kolonkách číselné údaje, s tím, že nedílnou součástí dohody jsou smluvní ujednání uvedená na zadní straně. Zadní strana dohody obsahuje smluvní ujednání 15/02/2008, která jsou vyhotovena drobným písmem. V čl. 2.1 je uvedeno, že předmětem úpravy dle této dohody je pohledávka věřitele za dlužníkem ve výši (10)* Kč sestávající ze závazku dlužníka spočívajícím v povinnosti uhradit věřiteli v plné výši částku ve výši dluhu specifikovaném v čl. E spolu s příslušenstvím specifikovaném v čl. (D). V čl. 2.2 je uvedeno, že dlužník tímto neodvolatelně uznává svůj závazek za věřitelem spočívající v úhradě dluhu s příslušenstvím co do důvodu i výše, v celkové výši dle čl. 2.1 této dohody. Dle čl. 3.1 se dlužník tímto zavazuje provést úhradu závazku v termínu max. tří (3) pracovních dnů ode dne podpisu této dohody s dlužníkem. Dle čl. 3.2 V případě, že dojde k řádné úhradě závazku dle této dohody, je věřitel povinen podat návrh na zastavení řízení vedeného u příslušného soudu (rozhodce). Z čl. 4.1 vyplývá, že v případě prodlení s úhradou závazku dle této dohody je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši (12)* Kč (dále jen smluvní pokuta). Dále se smluvní strany pro případ prodlení s úhradou závazku dohodly na pokračování v řízení vedeného u příslušného soudu (rozhodce). Dle čl. 4.2 se dlužník v případě prodlení s úhradou závazku dle této dohody zavazuje uhradit věřiteli nesplatnou část závazku spolu se smluvní pokutou specifikovanou v čl. 4.1 (společně dále konečný závazek) v celkové výši (13)* formou splátek a věřitel je ochoten řešit vzniklou situaci bez exekučního řízení na majetek dlužníka. Dle čl. 6.2 písm. b) v případě prodlení s úhradou konečného závazku dle splátkového kalendáře dle této dohody o více než deset (10) dní po termínu splatnosti nebo v případě, že dlužník poruší některé z ustanovení této dohody, se stává okamžitě splatným závazek dlužníka na úhradu smluvní pokuty dle této dohody. V čl. 7. 1 dlužník pro případ prodlení s úhradou závazku a následné prodlení s úhradou konečného závazku vystavuje a předává věřiteli v den podpisu této dohody dlužníkem jednu (1) vlastní blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního, na řad věřitele, s vyznačenou doložkou „bez protestu“. Dle čl. 7.3 v případě, že je dlužník v prodlení s úhradou konečného závazku dle této dohody, je věřitel oprávněn (nikoliv povinen) vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující dlužnou částku na úhradu smluvní pokuty a příslušenství dle čl. 6.2 písm. c) této dohody, a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Věřitel je dále v případě prodlení dlužníka s placením jakéhokoli závazku dle této dohody oprávněn vyplnit jako údaj splatnosti libovolné datum po dni splatnosti jakéhokoli závazku dlužníka dle této dohody a jako místo platební libovolný údaj.

9. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyhodnotil spornou směnku jako platnou vlastní směnku, z níž žalobkyni dle ust. čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 ZSŠ vznikl vůči žalovanému jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 ZSŠ).

10. Proti této platební povinnosti se žalovaný bránil námitkou, že směnkou zajištěná pohledávka žalobkyně nevznikla z důvodu neplatnosti dohody a v ní obsaženého ujednání o smluvní pokutě.

11. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný řádně nehradil své závazky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno]. Žalobkyně proto uplatnila svůj nárok v rozhodčím řízení, v němž byl vydán rozhodčí nález, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 68 829 Kč se 6 % úrokem od 13. 7. 2009 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení. Sporné nebylo ani uzavření dohody o uznání dluhu č. [Anonymizováno] ze dne 23. 7. 2008, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 114 271 Kč, sestávající z neuhrazeného úvěru ve výši 72 370 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 40 301 Kč a soudního (rozhodčího) poplatku ve výši 1 600 Kč, a to do tří dnů ode dne podpisu dohody. V případě prodlení vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další smluvní pokutu ve výši 28 567 Kč, celkem tedy 142 838 Kč, a to ve splátkách sjednaných dohodou. Žalobkyni vzniklo oprávnění vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující dlužnou částku na úhradu smluvní pokuty a příslušenství dle čl. 6.2 písm. c) v případě, že žalovaný bude v prodlení s úhradou konečného závazku, který odpovídal součtu smluvní pokuty a dlužné částky.

12. S odvolatelem je nutno souhlasit v tom, že uznání dluhu podle ust. § 588 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) je samostatným zajišťovacím institutem, jímž se nezakládá závazek nový, nýbrž dochází k uznání závazku již existujícího. Tím byl v daném případě závazek ze smlouvy o revolvingovém úvěru, při jejímž uzavírání byl žalovaný jednoznačně v postavení spotřebitele (zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru). Protože dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem je s předmětnou smlouvou úzce provázána (bez existence smlouvy by neexistoval závazek, který by mohl být žalovaným uznán, a ohledně kterého by mohla být uzavřena dohoda o způsobu jeho zaplacení a zajištění), je nutné rovněž dohodu považovat za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 52 odst. 1 obč. zák.

13. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

14. Dohoda na své přední straně definuje pouze revolvingový úvěr číslem smlouvy, výši částek přiznaných v řízení, výši dluhu, smluvní pokuty, konečného závazku, splátek a jejich počet a odkazuje na smluvní ujednání uvedená na zadní straně listu, aniž by současně obsahovala jakýkoliv projev vůle účastníků. Projev vůle účastníků je obsažen právě až ve smluvních ujednáních, která jsou vyhovena malým písmem. S ohledem na jejich obsah je nelze považovat za individuálně sjednaná, reflektující stav ke dni uzavření konkrétní dohody. Vzhledem k jejich podobě je evidentní, že byla vyhotovena žalobkyní dopředu a žalovaný jako spotřebitel neměl žádný vliv na jejich obsah. Přední strana dohody nadto vzbuzuje jiný dojem o obsahu smluvních ujednání, než jaký z nich vyplývá. Obsah přední strany dohody navozuje dojem, že se žalovanému opětovně dostalo benevolence uhradit svůj dluh ve splátkách, který umocňuje i žalobkyní použité označení dohody - „dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem“. Ze smluvních ujednání však vyplývá opak; povinnost uhradit dluh do tří dnů ode dne podpisu dohody s tím, že možnost splátek nastupuje až v případě prodlení s úhradou dluhu. V tom případě je však již k dlužné částce připočtena smluvní pokuta. Cílenou nepřehlednost smluvních ujednání pak zvyšují časté číselné odkazy v jednotlivých článcích, které nutí osobu s jejich obsahem se seznamující (mají-li být pro takovou osobu srozumitelná a pochopitelná), neustálou konfrontaci s přední stranou dohody. Uvedená ujednání tak lze považovat za ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012).

15. Při hodnocení ujednání nelze odhlédnout ani od toho, že žalobkyně přistoupila k uzavření dohody se žalovaným za situace, kdy jí byl nárok z revolvingové smlouvy (resp. ze zajišťovací směnky) přiznán pravomocným rozhodčím nálezem. Neplnil-li žalovaný dobrovolně svůj závazek ve splátkách na základě pravomocného nálezu, byla pravděpodobnost úhrady celého závazku do tří dnů ode dne podpisu dohody téměř rovna nule. Nabízí se tak závěr, že smyslem dohody nebyla ani tak úhrada dluhu jako takového (ostatně žalobkyni nic nebránilo přistoupit k výkonu rozhodnutí nebo exekuci, aby se zaplacení domohla), ale pouze vznik práva na další plnění v podobě smluvní pokuty. Odvolací soud doplňuje, že uznání závazku a dohoda o jeho úhradě ve splátkách patří k jednodušším právním jednáním, jejichž rozsah zpravidla nepřesahuje dvě strany A4 (při použití standardní velikosti písma). Stejně stručně lze formulovat i ujednání případného zajištění. V daném případě však žalobkyně zvolila složitou konstrukci smluvních ujednání, aniž by je v základní podobě promítla i na přední stranu dohody. Cílem ať již smluvních podmínek, obchodních podmínek či všeobecných podmínek nemá být (za použití nepřehledných a složitě formulovaných vět psaných malým písmem) odrazení protistrany od podrobného seznámení se s nimi a současně ukrytí ujednání pro ni nevýhodných.

16. I kdyby odvolací soud nepřijal shora uvedený závěr ohledně všech ujednání obsažených na zadní straně dohody, bylo by možné za ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, považovat ujednání zakládající nárok na smluvní pokutu. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 přijal závěr, že „V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis)“. Shodně se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. V posuzované věci se v části dohody, na níž se nachází podpis žalovaného, nachází pouze údaj o výši smluvní pokuty. Uvedení výše smluvní pokuty nelze bez dalšího považovat za ujednání zakládající smluvní pokutu, neboť pro platnost ujednání byla podle § 544 obč. zák. vedle písemné formy vyžadována i dohoda o tom, pro případ porušení jaké povinnosti nárok na smluvní pokutu vzniká. Taková dohoda je však obsažena jen ve smluvních ujednáních, které, byť nesou jiné pojmenování, jsou v podstatě všeobecnými smluvními podmínkami.

17. Byť § 55 odst. 2 obč. zák. sankcionoval zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní neplatností, dospěl Ústavní soud ČR v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 1/2010 k závěru, že toto ustanovení nemá být aplikováno, neboť koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv odporuje českému ústavnímu pořádku. S porušení pravidel uvedených v § 56 obč. zák. je třeba spojit absolutní neplatnost nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Jsou-li smluvní ujednání, včetně ujednání o smluvní pokutě, neplatná, nemohlo žalobkyni vzniknout vůči žalovanému právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 28 567 Kč. Protože vystavená směnka zajišťovala právě splnění závazku na zaplacení smluvní pokuty, který platně nevznikl, čehož se žalovaný v námitkách dovolal, nemohla být přiznána ani práva z jinak platné směnky.

18. Vzhledem k důvodnosti shora uvedené námitky se již odvolací soud nezabýval další argumentací žalovaného, obsaženou v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu 19. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.

20. O náhradě nákladů před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v celkové výši 13 819,40 Kč žalovanému, který měl ve věci plný úspěch. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 429 Kč, odměnu za čtyři úkony právní služby po 2 260 Kč (převzetí a příprava zastoupení, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, vyjádření ze dne 9. 3. 2020, odvolání proti rozsudku) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 2 150,40 Kč.

Poučení