12 Cmo 127/2023 - 125

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudkyň Mgr. Mileny Filingerové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení směnečného peníze ve výši 45 521,55 Kč s postižními právy, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2023, č. j. 16 Cm 35/2023-88, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v bodě II. a bodě I. výroku v části, v níž byl zrušen směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2023, č. j. 16 Cm 35/2023-18 co do směnečného peníze ve výši 39 783 Kč, potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 260 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 2. 3. 2023, č. j. 16 Cm 35/2023-18 a v době II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 576,20 Kč.

2. Uvedl, že k návrhu žalobce rozhodl soud o žalobě směnečným platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná včasné námitky, v nichž uvedla, že směnka zajišťovala závazky žalované vůči žalobci ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 7. 2. 2007 č. [Anonymizováno], kterou uzavřela jako spotřebitelka. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“), ve kterých bylo v článku 6 sjednáno zajištění blankosměnkou, kterou byl žalobce oprávněn vyplnit libovolně o částku, datum splatnosti a platební místo. To žalobce učinil a na základě jeho návrhu byl rozhodcem [Anonymizováno] vydán dne 16. 1. 2008 č. j. [Anonymizováno] rozhodčí nález, a to na podkladě směnky, která je předmětem tohoto řízení. Na základě rozhodčího nálezu byla vůči žalované vedena i exekuce, která byla usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 5. 2022 č. j. 8 Nc 4318/2008-66 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 14 Co 173/2022-132 zastavena z důvodu neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru. Ze stejných důvodů je stiženo neplatností i vyplňovací právo ke směnce. Žalobou uplatněný nárok je promlčený, neboť nemohlo dojít ke stavění promlčecí doby pro zneužití práva žalobce jako věřitele v rozhodčím a následně i v exekučním řízení. Ujednání o vyplňovacím právu ke směnce a o zajištění pohledávek směnkou je ujednáním neoddělitelným od absolutně neplatné úvěrové smlouvy.

3. Žalobce uvedl, že soud není posouzením smlouvy v exekučním řízení vázán. I kdyby dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, jsou ujednání o zajištění dluhů žalované z této smlouvy směnkou a ujednání o vyplňovacím právu od této smlouvy oddělitelná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení a směnkou byly zajištěny veškeré pohledávky žalobce za žalovanou vyplývající z této smlouvy, ať se již jedná o plnění ze smlouvy či v případě neplatnosti této smlouvy z bezdůvodného obohacení. Nárok promlčen není, neboť v minulosti probíhalo rozhodčí řízení, které vyústilo ve vydání rozhodčího nálezu. Po vydání rozhodčího nálezu bylo vedeno i řízení exekuční. Po tuto dobu došlo ke stavění promlčecí doby. Námitku promlčení je také v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná svůj dluh vůči žalobci nesplnila.

4. Soud provedl dokazování směnkou, smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 7. 2. 2007 včetně VOP, rozhodčím nálezem ze dne 16. 1. 2008, č. j. [Anonymizováno], usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 8 Nc 4318/2008-66, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 14 Co 173/2022-132. Nebylo sporu o tom, že žalovaná žalobci nevrátila ani celou jistinu poskytnutou na základě této úvěrové smlouvy.

5. Při právním posouzení vycházel soud z §§ 2 a 12 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „z. s. ú.“), §§ 39, 52, 55 a 56 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a čl. I § 75 a čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.).

6. Soud uvedl, že důkazní břemeno k prokázání námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků tíží směnečného dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1090/2018). Nebylo sporu, že nevyplněná směnka vystavená žalovanou zajišťovala nároky žalobce vůči žalované z uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru, že se jednalo o úvěr spotřebitelský, že vyplňovací právo pro žalobce vyplývalo z bodu 6 VOP a že žalovaná nevrátila ani celou poskytnutou jistinu. Spornou zůstala otázka platnosti smlouvy o revolvingovém úvěru. Soud dospěl k závěru, že formulářová smlouva o revolvingovém úvěru, kterou žalovaná uzavřela jako spotřebitelka, je z důvodu kolize s dobrými mravy stižena neplatností z důvodu ceny úvěru vyjádřené v RPSN ve výši 72,67 %, v množství smluvních pokut, zajištění blankosměnkou a z důvodu drobného až nečitelného písma VOP. Neplatná jsou tedy i ujednání o rozhodčí doložce a o zajištění směnkou, a to včetně ve VOP obsaženém vyplňovacím právu. Soud neměl žádný rozumný důvod, pro který by se odchýlil při posuzování této otázky od posouzení této otázky soudy v jiné věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3535/2021). Ujednání o zajištění směnkou a o vyplňovacím právu pro žalobce nejsou ujednáními oddělitelnými, a to proto, že všechna výše uvedená ujednání jsou ve svém souhrnu - přihlédnuto k formulářové povaze smlouvy a k velmi drobnému až nečitelnému písmu - zneužívající ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Taková smlouva se příčí dobrým mravům a je neplatná v celém rozsahu (§ 39 občanského zákoníku), když naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti (nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11). Jelikož soud shledal neplatnou úvěrovou smlouvu jako celku, nebyl žalobce oprávněn směnku vyplnit a uplatnit z ní směnečnou pohledávku. Bylo tedy nadbytečné zabývat se tím, zda je žalobou uplatněný nárok promlčen, či zda došlo ke stavění promlčecí doby po dobu rozhodčího a exekučního řízení. S ohledem na uvedené soud podle § 175 odst. 4 o. s. ř. směnečný platební rozkaz zrušil a ve sporu úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

7. Žalobce napadl rozsudek v rozsahu, v němž byl zrušen směnečný platební rozkaz v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 39 783 Kč, včasným odvoláním a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 39 783 Kč. Uvedl, že důvody případné neplatnosti smlouvy se nevztahují na rozhodčí doložky, ujednání o zajištění blankosměnkou a směnečná vyplňovací prohlášení. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 99/11 nelze aplikovat, neboť se týkal odlišné věci (pravomoci rozhodce). V době uzavření smlouvy žalovaná proti ujednáním o smluvních pokutách a úrocích nic nenamítala, svým podpisem na smlouvě s jejich výší vyslovila souhlas. Žalovaná měla také dostatek času seznámit jak s obsahem smlouvy, tak obchodními podmínkami. Ochrana spotřebitele nemůže být neomezená. Aby mohl být právní úkon považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním a v rozporu se zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Úrok byl sjednán v zákonných limitech. Bylo sjednáno poskytnutí částky 47 114 Kč, která měla být vrácena v 36 splátkách společně s úrokem po 2 723 Kč. Nominální úroková sazby tak činí 55,88 % ročně. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21Cdo 1484/2004 vyzdvihl, že má být při posuzování úrokových sazeb přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úvěr byl poskytnut v roce 2007, kdy v únoru 2007 nejvyšší úrokové sazby činily 19,85 %. Sjednaná sazba uvedenou překračuje pouze o 2,8násobek, přičemž za nepřiměřené jsou v současné době považovány sazby převyšující obvyklou míru více jak čtyřnásobně. U nebankovních poskytovatelů je běžné, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů (k tomu např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 66 Co 580/2019). Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 66/2023 neshledal vzhledem k okolnostem v rozporu s dobrými mravy ani sazbu ve výši 150,84 %. Dále poukázal na účel smluvní pokuty a rozhodnutí týkající se posuzování ujednání o jejich výši (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1109/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3789/201 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005). Při posouzení rozporu s dobrými mravy pak nesmí zůstat stranou otázka, zda osoba dovolávající se jich vyvinula dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání právního vztahu. Byla-li by smlouva posouzena jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy, byla by poskytnuta ochrana nezodpovědnému jednání dlužníka, který porušil zásadu „pacta sunt servanda“. Poukázal na to, že žalovaná do dnešního dne nesplatila ani celou jistinu a je to tedy ona, kdo porušuje své povinnosti. Rovněž má za to, že dohoda o vyplnění směnky i směnka samotná jsou oddělitelnými právními úkony podle § 41 obč. zák. (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005. V posuzované věci byla vystavena směnka, která měla zajistit nejen případnou pohledávku vyplývající ze smlouvy, ale i pohledávku žalobce vzniklou z bezdůvodného obohacení (v případě neplatnosti smlouvy). Nelze tak souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že důsledkem neplatnosti smlouvy je i neplatnost dohody o vyplňovacím právu směnečném a samotné směnky. Pokud jde o věc, zdůraznil, že žalované byla poskytnuta částka 47 114 Kč, kterou měla spolu s úrokem splácet ve splátkách. Zaplatila pouze dvě splátky a část třetí, a to za dobu téměř šestnácti let. V rozhodčím řízení zůstala žalovaná zcela nečinná, nepožádala ani o přezkum rozhodčího nálezu. Po zastavení exekuce se žalobce domáhá opětovně svých práv u soudu. S ohledem na uvedené je třeba přihlédnout k závěru Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, podle kterého „ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Nedává smysl, aby žalobci nebylo přiznáno právo na bezdůvodné obohacení. Žalovaná obdržela 47 114 Kč a vrátila pouze 7 331 Kč.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla napadený rozsudek potvrdit. Uvedla, že soud prvního stupně posoudil věc správně a ani odvolací soud by neměl poskytovat ochranu zjevné nespravedlnosti. Souhlasí, že uhradila doposud jen 7 331 Kč. Poté, co byla nařízena exekuce, podala návrh na její zastavení, neboť smlouva je neplatná pro rozpor dobrými mravy. Exekuce byla také z uvedeného důvodu zastavena. Postup žalobkyně při vymáhání byl v rozporu s dobrými mravy, když byl vymáhán nemravný nárok prostřednictvím nepřípustné exekuce. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 na danou věc nedopadá, Ústavní soud se zabýval základním právem účastníka řízení na pomoc tlumočníka. Součástí smlouvy byla smluvní ujednání o nepřiměřených úrocích a zajištění přemrštěnými smluvními pokutami. Úroková sazba převyšovala více než 4,5 průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření smlouvy pohybovala okolo 12,38 %. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. Porovnávat je možné také úroky u srovnatelných produktů, nikoliv tedy úroky u nezajištěného úvěru s úroky u hypotéky nebo kreditní karty. Smlouva obsahuje také množství ujednání o smluvních pokutách, které postrádají smysl a účel, pro jaký jsou smluvní pokuty ujednávány. Smlouva tak naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti, na která ve svých rozhodnutích poukazuje Ústavní soud. Smluvní pokuty, zajištění blankosměnkou a rozhodčí doložka byly sjednány malým písmem v VOP, tedy pomocí nepřímého smluvního ujednání, což je u takto zásadních ujednání ve spotřebitelských smlouvách nepřípustné. Pokud je smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je neplatná jako celek a neplatná jsou i ujednání týkající se směnečného vyplňovacího práva. Toto ujednání oddělitelné být nemůže. K překážce věci pravomocně rozsouzené odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, podle něhož je tato překážka dána, když rozhodčí nález nebyl nikdy zrušen a účastník se tak nemůže domáhat svého nároku žalobou. K otázce promlčení pak odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém byla postavena otázka, zda se promlčecí lhůta staví či nikoliv, na tom, zda se věřitel uplatněním nároku v rozhodčím řízení dopustil zneužití práva věřitele. O neplatnosti smlouvy s ohledem na svou odbornost musel žalobce vědět od počátku. Proto nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, neboť žalobce nemohl být v dobré víře, že je exekuce vedena po právu. Nárok žalobce je tedy promlčen.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. S ohledem na rozsah odvolání nabyl odvoláním napadený rozsudek v bodě I. výroku právní moci v rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz zrušen co do povinnosti žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 5 587,32 Kč, směnečný úrok a směnečnou odměnu.

10. Žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.) vznikl vůči žalované jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 z. s. š.). Z důvodů dále uvedených však nebylo možné nárok přiznat.

11. Při právním posouzení vycházel soud z právní úpravy účinné ke dni vzniku smluvního vztahu, tj. ke dni 7. 2. 2007.

12. Nejprve se odvolací soud zabýval namítaným nedostatkem podmínky řízení (existencí překážky rei iudicatae) a neshledal jej. V posuzované věci byla součástí smluvních ujednání rozhodčí doložka (vztahující se i na projednání sporů vyplývajících z předmětné směnky) s tím, že rozhodci pro tento případ jsou: [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce (bod 10.1.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2013, vydaném ve věci téhož žalobce, uzavřel, že „netransparentní určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě.“ Přijatý závěr lze aplikovat i v poměrech posuzované věci, neboť dle dohody smluvních stran mohli ve sporu vyplývajícím ze smlouvy či směnky rozhodovat nejen tři výslovně jmenovaní rozhodci, ale i další blíže neurčení, zvolení v budoucnu věřitelem. Sjednanou rozhodčí doložku posoudil odvolací soud jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Rozhodce [Anonymizováno], který ve věci vydal rozhodčí nález, neměl, s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky z uvedeného důvodu, k jeho vydání pravomoc, a rozhodčí nález proto nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Žalovanou odkazované rozhodnutí (sp. zn. 33 Cdo 1784/2022) na danou věc nedopadá, neboť důvodem neplatnosti rozhodčí doložky byl v posuzované věci nedostatek pravomoci rozhodce v důsledku „netransparentních“ pravidel jeho výběru, nikoliv důvod „jiný“ (např. rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák.).

13. Nebylo sporu o tom, že směnka zajišťovala závazky vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru a žalovanou byla vystavena v podobě blankosměnky. Podmínky pro vyplnění chybějících údajů do blankosměnky (v posuzované věci datum platnosti, směnečná suma a platební místo) žalobcem byly sjednány ke dni jejího vystavení ve smluvních ujednání na rubové straně smlouvy (článek 6). Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že dohoda o vyplnění blankosměnky, která je součástí těchto ujednání, je neplatná. Soud prvního stupně pominul, že smlouva o vyplnění blankosměnky není zákonem výslovně upravena a její forma tak není určena. Vedle písemné formy je akceptována i ústní forma, může být uzavřena i konkludentně. Tak je tomu v případech, kdy výstavce předá remitentovi nevyplněnou blankosměnku za situace, kdy je oběma z nich zřejmé, co a jakým způsobem může být do blankosměnky doplněno. I kdyby tedy v posuzované věci nebyla dohoda o vyplnění blankosměnky obsahem písemných ujednání, muselo by být za situace, kdy žalovaná blankosměnku žalobci předala v souvislosti s uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru, oběma zřejmé, jaké závazky zajišťuje a jaké údaje do ní mohou být doplněny. Předmětnou dohodu považuje odvolací soud za platně uzavřenou. Neformálnost dohody o vyplňovacím právu směnečném (jako jedna z částí právního úkonu) umožňuje i její oddělení od ostatních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru; tj. dále uvedené důvody neplatnosti úvěrové smlouvy se vztahují jen na ni.

14. Předmětem smlouvy o revolvingovém úvěru bylo poskytnutí peněžních prostředků, za které byla žalovaná povinna platit sjednanou cenu, žalovaná při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, žalobce peněžní prostředky poskytl v rámci své podnikatelské činnosti. Smlouvu lze tudíž považovat za spotřebitelský úvěr, když splňuje náležitosti vyžadované ustanovením § 4 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru.

15. Smlouva o revolvingovém úvěru na své lícové straně obsahuje pouze označení věřitele (žalobce) a dlužníka (žalovanou), výši úvěru, počet a výši splátek, výši smluvní odměny, poplatek za uzavření smlouvy, výši částky, která má být vyplacena, výši RPSN a další jednostranná prohlášení či utvrzení. Ujednání týkající se práv a povinností smluvních stran, výpovědi smlouvy, sankcí spojených s prodlením se zaplacením sjednaných závazků a další jsou obsaženy až na rubové straně, označené „Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovanému společností [Anonymizováno]; tyto představují nedílnou součást smlouvy. Smluvní ujednání (s výjimkou nadpisu) jsou vyhotovena velmi malým písmem, způsobujícím téměř nečitelnost textu. Porozumění textu nadto zhoršuje větší množství používaných zkratek. Použití výrazně zmenšeného písma nemohlo mít dle odvolacího soudu za cíl nic jiného než odrazení spotřebitele od podrobného seznámení se s ujednáními a současně ukrytí ujednání pro něho nevýhodných. Vzhledem k podobě smluvních ujednání je evidentní, že byla vyhotovena žalobcem dopředu a žalovaná jako spotřebitel neměla žádný vliv na jejich obsah. Kombinace formulářových smluvních ujednání v popsané podobě, ceny úvěru vyjádřené RPSN ve výši 72,67 %, smluvních pokut a zajištění směnkou činí smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Přijatý závěr je v souladu s názorem Ústavního soudu, vyjádřeném v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. V něm Ústavní soud ke kritériu zjevné nespravedlnosti uvedl, že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní“. Nadbytečným bylo zabývat se konkrétní výši RPSN nebo smluvních pokut za situace, kdy smlouva byla shledána neplatnou již vzhledem ke způsobu koncepce jejích ujednání, jak bylo shora popsáno. V rozhodnutí, na něž odkazoval žalobce v odvolání (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 66/2023), dovolací soud posuzoval úvěrovou smlouvu ze dne 14. 11. 2012 (předmětná smlouva je února 2007). Z praxe je odvolacímu soudu známo, že nebankovní společnosti, žalobce nevyjímaje, obsah úvěrových smluv přizpůsobovaly soudním rozhodnutím a praxi s odkazy na všeobecné smluvní podmínky či používání minimální velikosti písma postupně opouštěly.

16. Nicméně nad rámec přijatého závěru považuje odvolací soud konkrétně ke smluvním pokutám uvést, že ty plní několik funkcí; vedle funkce sankční a kompenzační je to především funkce preventivní. V posuzované věci nebyla výše sjednané smluvní pokuty odvislá od délky prodlení se splněním smluvního závazku, ale byla stanovena určitým procentem z dlužných splátek. Dle článku 13.

1. činila smluvní pokuta při prodlení se zaplacením splátky delším než 15 dnů 8 % z dlužné splátky a při prodlení se zaplacením splátky delším než 30 dnů dalších 13 % z dlužné splátky. Uvedené znamená, že při prodlení se splátkou delším než 30 dnů vzniká žalobci nárok na smluvní pokuty ve výši 21 % z dlužné splátky. Při prodlení se zaplacení dvou splátek nebo při prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 30 dnů je žalobce oprávněn požadovat nad rámec shora uvedených pokut další smluvní pokutu ve výši 50 % z výše úvěru, tj. 49 014 Kč (výše úvěru činila 98 028 Kč). Takto koncipovaná smluvní pokuta již neplní funkci preventivní; spíše jde o maximalizaci pohledávky, bez ohledu na délku prodlení a částku, s níž je dlužník v prodlení. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 přijal závěr, že „V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis)“. Shodně se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. Ujednání o smluvních pokutách se v posuzované věci nenachází na lícové straně smlouvy, na níž je připojen podpis žalované. Je obsaženo jen ve smluvních ujednáních, které, byť nesou jiné pojmenování, nejsou ničím jiným než všeobecnými smluvními podmínkami.

17. Je-li smlouva absolutně neplatná, nemohlo žalobci vzniknout vůči žalované právo na zaplacení smluvně převzatých závazků (tedy nejen úroků a smluvních pokut, ale i dosud nevrácené jistiny). Protože žalovanou vystavená směnka zajišťovala právě a jen splnění závazku, který platně nevznikl, čehož se žalovaná v námitkách dovolala, nemohla být přiznána ani práva z jinak platné směnky.

18. Za situace, kdy plnění ze směnky nemohlo být přiznáno, soud prvního stupně nepochybil, nezabýval-li se posouzením námitky promlčení, potažmo okamžikem, kdy rozhodnutí, kterým byla exekuce vůči žalované jako povinné zastavena, nabylo právní moci a byla-li tak žalobcem žaloba u soudu podána v přiměřené lhůtě.

19. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji v řízení úspěšné žalované Předmětem odvolacího řízení byla pouze částka 39 783 Kč, čemuž odpovídá odměna ve výši 2 700 Kč. Náklady řízení v celkové výši 7 260 Kč představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 5 400 Kč (2 úkony x 2 700 Kč/úkon - sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 22. 11. 2023) podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkovém výši 600 Kč (2 úkony x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalované, ve výši 1 260 Kč.

Poučení