12 Cmo 133/2021 - 332

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozená dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce A] zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zaplacení 4 000 100 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019, č. j. 49 Cm 210/2015 – 235 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b) a c) společně a nerozdílně k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 267 645 Kč a dále zaplatit každému ze žalobců k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 217 953 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 47 926 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 49 Cm 210/2015-15 co do částky 4 000 100 Kč se 6 % úrokem z této částky od 18. 8. 2012 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 13 333 Kč a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 653 387,12 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že směnečným platebním rozkazem bylo vyhověno žalobě, kterou se původní žalobce [Anonymizováno] domáhal zaplacení směnečného peníze ve výši 4 100 000 Kč s příslušenstvím a odměnou ze směnky vlastní vystavené žalovanou. Žalovaná ve včas podaných námitkách uvedla, že dlužnou částku uhradila postupnými platbami v hotovosti. Namítla dále, že na směnce nesouhlasí částka psaná čísly (4 100 000 Kč) a slovy (čtyři miliony jedno sto korun českých) a uplatnila rovněž námitku promlčení.

2. Původní žalobce ve svém vyjádření k námitkám uvedl, že listinu, kterou žalovaná označuje jako kvitanci, nikdy nevystavil ani nepodepsal. Předmětná částka dosud nebyla uhrazena. Poukázal rovněž na rozpor v námitkách týkající se jednak postupného placení na směnku, jednak tvrzení o úhradě směnečného peníze oproti předání kvitance a za nedůvodnou označil námitku promlčení.

3. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 49 Cm 210/2015-136 soud prvního stupně směnečný platební rozkaz co do částky 400 000 100 Kč se 6 % úrokem z této částky od 18. 8. 2012 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 13 333 Kč ponechal v platnosti (výrok I.), ve zbytku platební rozkaz zrušil (výrok II.) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudek byl vydán poté, co v průběhu řízení původní žalobce zemřel a soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. 49 Cm 210/2015-72 o pokračování v řízení s jeho právními nástupci. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2018, č. j. 12 Cmo 101/2018 – 198 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soudu vytkl, že se nevypořádal se všemi důkazními návrhy žalované a dále, že k datu jednání, tedy ke dni 6. 4. 2016 nebyly vzhledem k úmrtí původního žalobce splněny podmínky řízení.

4. V dalším řízení soud prvního stupně zopakoval dokazování směnkou, předžalobní výzvou a kopií kvitance, z nichž zjistil, že dne 1. 6. 2012 vystavila žalovaná směnku vlastní na řad žalobce, splatnou bez protestu dne 17. 8. 2012. Směnečná suma je číselně vyjádřena částkou „4 100 000 Kč“, slovně pak údajem „čtyři miliony jedno sto korun českých.“ Výzvy žalované k zaplacení dluhu ze směnky jsou datovány 18. 8. 2014 a 22. 9. 2014 s potvrzením o doručení dne 9. 10. 2014. Dále soud uvedl, že žalovaná předložila kopii listiny ze dne 20. 5. 2014 nazvanou Kvitance, potvrzení o úhradě dluhu, s tím, že původní žalobce v ní potvrzuje, že žalovaná celý závazek ze směnky uhradila. Žalovaná ve své výpovědi potvrdila, že v letech 2006 – 2011 spolupracovala s původním žalobcem, který ji na jaře 2012 zapůjčil částku 4,1 mil. Kč, kterou žalovaná použila pro svou společnost. Vrácené peníze si od března 2013 do května 2014 osobně přebíral od žalované [Anonymizováno] ve své kanceláři na adrese [adresa] a vystavovaly se příjmové pokladní doklady. Na žádost žalované přinesl [Anonymizováno] kvitanci a předcházející doklady byly skartovány. Slíbil rovněž, že skartuje směnku. Z výslechu svědkyně [Anonymizováno] vyplynulo, že pracovala jako účetní ve firmě se svým bratrem [Anonymizováno]. Spolupracovali se žalovanou (resp. její společností [právnická osoba]), která jim poskytovala reklamní a prezentační služby. Placeno bylo bankovním převodem, nevznikaly zde žádné dluhy ani nebyly použity směnky. Z výpovědi svědkyně [Anonymizováno] bylo zjištěno, že je bývalou asistentkou žalované, pro níž vykonávala administrativní práce a vybírala podle jejích pokynů peníze z účtu společnosti [právnická osoba] Žalovaná spolupracovala mimo jiné s panem [Anonymizováno], od něhož si půjčila peníze. Svědkyně dvakrát viděla, že v „dolní“ kanceláři žalovaná předávala původnímu žalobci peníze oproti příjmovým dokladům. Na smlouvy se žalobcem, směnku ani kvitanci si nevzpomněla, nepřipravovala je, u jednání o úhradě dluhu a předání příjmových dokladů nebyla. Z výslechu svědkyně [tituly před jménem][Anonymizováno]bylo zjištěno, že byla zástupkyní žalované, která jí přinesla kvitanci o úhradě dluhu, o níž tvrdila, že byla vystavena [Anonymizováno]. Svědkyně nepotvrdila, zda se jednalo o originál či kopii listiny. Připustila, že originály listin vždy uložila do trezoru, v tomto případě kvitanci do trezoru nedala. V září 2017 došlo k ukončení právního zastoupení žalované a k předání celé dokumentace. Žalovaná ji na přelomu roku 2017/2018 sdělila, že postrádá originál kvitance, svědkyně tedy tuto listinu hledala ve spisech i v archivu, ale originál nenašla. Nevyloučila, že listiny od klientů mohly přebírat i její tehdejší substitutky [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Z výslechu svědkyně [Anonymizováno] bylo zjištěno, že pracovala jako účetní ve společnostech žalované v letech 2013/2014. Jméno původního žalobce jí nebylo známo, spornou směnku ani kvitanci nikdy neviděla.

5. Žalovaná dále předložila smlouvu o reklamě ze dne 20. 4. 2012, údaje z živnostenského rejstříku žalobce, rozhodnutí jediného společníka ze dne 15. 5. 2015 a výpisy z účtu společnosti [právnická osoba] za období od 1. 1. 2013 do 21. 5. 2014, ze kterých vyplývá, že žalovaná a [Anonymizováno] vybíraly z účtu společnosti tvrzené částky. Ohledně těchto důkazů soud uzavřel, že je nepovažuje za způsobilé prokázat, že půjčka zajištěná směnkou byla uhrazena.

6. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil podle ust. § 175 o. s. ř. a dle ust. § 1, § 75, § 6, § 70 odst. 1 ZSŠ.

7. S poukazem na ustanovení čl. I § 6 odst. 1 ZSŠ předně uvedl, že vzhledem k rozdílnosti číselného a slovního vyjádření sumy na předmětné směnce platí slovní vyjádření, tedy 4 000 100 Kč. Ohledně této námitky tedy byla žalovaná úspěšná, a proto byl směnečný platební rozkaz původním rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 49 Cm 10/2015-136 ve výroku II. částečně zrušen.

8. Nedůvodnou naproti tomu shledal soud námitku promlčení. Uvedl, že dle ust. § 70 odst. 1 ZSŠ se směnečné nároky promlčují ve třech letech ode dne splatnosti, v tomto případě tedy od 18. 8. 2012. Žaloba byla podána dne 17. 8. 2015, tedy včas. Promlčení směnkou zajištěné pohledávky na platební povinnost směnečného dlužníka nemá žádný vliv.

9. K námitce splnění dluhu postupnými platbami k datu vystavení kvitance, tedy ke dni 20. 5. 2014, soud uvedl, že žalovaná předložila kopii listiny, jejíž originál měl být předložen znalci k posouzení pravosti podpisu žalovaného. Ke dni vydání napadeného rozsudku nebyl originál kvitance přes výzvy a poučení soudu žalovanou předložen. Své tvrzení, že žalobce potvrdil úhradu dluhu ve zmíněné listině a tedy závazek zanikl, tak žalovaná neprokázala. Splnění směnečného závazku nelze dovodit ani z výpisů z účtu společnosti [právnická osoba]., z něhož vyplývá, že žalovaná a svědkyně [Anonymizováno] vybíraly uvedené částky, aniž bylo prokázáno, že částky převzal [Anonymizováno] k úhradě půjčky. Svědkyně [Anonymizováno] věděla jen o některých jednáních účastníků, neznala však důvod plateb, směnku, kvitanci, nebyla osobně při jejím údajném předání. Informace měla pouze zprostředkované od žalované. Rovněž svědkyně [Anonymizováno] měla pouze informace od svého bratra, že peníze z trezoru byly použity na půjčku žalované, která nebyla uhrazena. Svědkyně neznaly dohody mezi účastníky, obsah směnky, kvitance, příjmové doklady a nebyly u zásadních jednání. Ani výslechem svědkyně [Anonymizováno] nebylo prokázáno, že existoval originál kvitance, neboť svědkyně nepotvrdila, že by jej převzala a uložila do trezoru, jak běžně postupovala. Na pozdější žádost žalované po ukončení zastupování se snažila listinu marně najít. Soud dále uvedl, že má za to, že ani navržené výslechy [Anonymizováno] či [Anonymizováno] by nepřinesly nic jiného, než co vyplynulo z výpovědi [Anonymizováno], která za dokumentaci odpovídala a pokud by převzala určitou listinu její substitutka, byla by určitě ve spise nebo v trezoru, což se nepotvrdilo. Rovněž tyto důkazy proto soud vyhodnotil jako nezpůsobilé prokázat úhradu dluhu a snahu žalované o prodloužení řízení. Věc neobjasnila ani výpověď bývalé účetní žalované Ivany Petráskové, která o obchodních vztazích žalované s [Anonymizováno] a o vystavené kvitanci nic nevěděla.

10. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že žalovaná neprokázala pravost kvitance, kterou původní žalobce popřel, a tedy ani to, že závazek ze směnky byl uhrazen. Podle ust. § 175 odst. 4 o. s. ř. proto rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu „ve zbývajícím rozsahu“ v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobci měli ve věci převažující úspěch (97,56%).

11. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání a navrhla jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz zrušen. Vytkla soudu, že byť ve svém rozhodnutí uvedl, že postupoval dle závazných názorů odvolacího soudu a doplnil dokazování v rozsahu požadovaném žalovanou, nebylo tomu tak. Žalovaná k prokázání svých tvrzení navrhla důkaz výslechem svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], přesto je soud neprovedl a následně žalované přičetl k tíži, že svá tvrzení o úhradě závazku ze směnky neprokázala. Samotný předpoklad, že „ani navržené výslechy [Anonymizováno] či [Anonymizováno] by nepřinesly nic jiného, než co vyplynulo z výpovědi [Anonymizováno]“ neznamená, že by tomu tak ve skutečnosti bylo. Navíc z výpovědi [Anonymizováno] vyplývá, že nevylučuje, že k převzetí kvitance od žalované mohlo dojít právě [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno] a že kvitance nemusela být v trezoru, ale mohla být založena v advokátním spisu. S tím se soud rovněž nevypořádal. Odvolatelka dále zdůraznila výpověď svědkyně [Anonymizováno], která viděla, jak žalovaná předávala [Anonymizováno] peníze oproti příjmovým dokladům a dále vypověděla, že jí žalovaná říkala, že příjmové doklady mu vrátí, až bude potvrzena úhrada dluhu. Ve dvou případech viděla i přepočítávání peněz. To, že si svědkyně po nahlédnutí na směnku a kvitanci, které jsou založeny v soudním spise, na tyto listiny nevzpomněla, neznamená, že je nikdy neviděla. Soud dále nevyhodnotil rozpory ve výpovědi svědkyně [Anonymizováno], ani to, že se nejednalo o firemní, ale soukromé peníze, které nebyly zahrnuty v účetnictví p. [Anonymizováno]. Stejně tak tvrzení svědkyně [Anonymizováno] o tom, že směnku a kvitanci nikdy neviděla, svědčí o pravdivosti tvrzení žalované, že šlo o soukromé a nikoli firemní prostředky. Soud prvního stupně obsah výpovědí nehodnotil ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy, význam výpovědí vykládal ve prospěch žalobců, přičemž řadě zjištění, která z provedených důkazů vyplývala, nevěnoval náležitou pozornost. Neřídil se závazným právním názorem odvolacího soudu a své rozhodnutí opřel o závěr, že žalovaná neprokázala své tvrzení o úhradě směnky, aniž provedl všechny jí navržené důkazy nebo se alespoň vypořádal s neprovedenými důkazy v odůvodnění rozsudku. Řízení tak znovu zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Žalovaná namítla rovněž nesprávnost nákladového výroku rozsudku s tím, že soud nevzal v potaz její úspěch v předchozím odvolacím řízení.

12. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku. Zrekapitulovali důvody napadeného rozsudku i předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu a připomněli, že původní žalobce důrazně popřel, že by listinu, kterou žalovaná označuje jako tzv. kvitanci, někdy vystavil (podepsal). Neměl k tomu ani žádný důvod, vzhledem k tomu, že mu žalovaná dlužnou částku neuhradila. Poukázali dále na to, že žalovaná při svém výslechu dne 5. 12. 2018 uvedla, že originál kvitance měla uložený v trezoru a předala jej paní [Anonymizováno]. Když po ukončení zastupování přebírala osobně spis zpět, originál kvitance v něm nebyl a nepodařilo se jej dohledat. Z výslechu [Anonymizováno] soud prvního stupně zjistil, že v září 2017 došlo k ukončení právního zastoupení žalované ve všech věcech a předání celé dokumentace. Na přelomu roku 2017/2018 jí žalovaná sdělila, že postrádá originál kvitance, tedy svědkyně tuto listinu hledala ve spise i v archivu, ale originál (údajný) nenalezla. Dále uvedla, že listiny od klientů mohly přebírat i tehdejší její substitutky [Anonymizováno] a [adresa]. [Anonymizováno] k tomu, že sama žalovaná v rámci své výpovědi uvedla, že údajný originál měla předat přímo [Anonymizováno], byly výslechy jejích zaměstnankyň nadbytečné. [Anonymizováno] navíc žalovanou osobně zastupovala jako „substitut“ [Anonymizováno] při jednání konaném dne 6. 4. 2016, při němž uvedla, že žalovaná, která nebyla jednání přítomna, má originál kvitance k dispozici a tudíž jej nelze při jednání předložit. Při jednání konaném dne 10. 5. 2017 žalovanou poprvé zastupovala advokátka [Jméno advokátky B], která naopak uvedla, že originál kvitance zůstal u předchozí právní zástupkyně žalované a dále v podání ze dne 25. 5. 2017 soudu sdělila, že jej bude mít žalovaná k dispozici při dalším jednání, které bylo soudem nařízeno na den 7. 6. 2017. Žalovaná nicméně přes opětovné výzvy soudu originál předmětné listiny nepředložila a dle názoru žalobců k tomu ani dojít nemůže, neboť žádný originál tvrzené listiny nemůže existovat. Soud dále správně vyhodnotil jako nadbytečné důkazy výslechem svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], neboť nejde o důkazy způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost a nemají relevantní souvislost s předmětem řízení. Podle názoru žalobců nebylo řízení před soudem prvního stupně postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a zjištěný skutkový stav věci odpovídá v podstatných souvislostech obsahu provedených důkazů. Podle názoru žalobců soud prvního stupně postupoval dle závazných názorů odvolacího soudu a vydané rozhodnutí je věcně správné.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

14. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud předmětnou směnku jako platnou vlastní směnku obsahující náležitosti stanovené čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti v plném rozsahu zaplacena, vznikl původnímu žalobci proti žalované jako jejímu výstavci podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 4 000 100 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky, tedy od 18. 8. 2012 do jejího zaplacení a směnečné odměny ve výši 1/3 % směnečného peníze. Práva ze směnky přešla na žalobce jako dědice remitenta.

15. Základem námitkové obrany žalované bylo její tvrzení, že dlužnou částku uhradila postupnými platbami v hotovosti. S žalobci lze souhlasit v tom, že tvrzení žalované v tomto směru nebyla v průběhu řízení zcela konzistentní. Zatímco v námitkách ze dne 18. 11. 2015 argumentovala postupnými platbami v hotovosti (jejichž výši a data úhrady následně specifikovala ve svém podání ze dne 25. 5. 2017), ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2016 hovořila o „úhradě směnečného peníze a předání kvitance“ v přítomnosti svědkyně [Anonymizováno], což navozuje dojem jednorázové platby celé směnečné sumy. V dané souvislosti je však relevantní, že doplňující tvrzení žalované se vztahovala k témuž skutku, který byl popsán v námitkách, přičemž jejich (případná) rozpornost není důvodem k tomu, aby se jimi soud při prověřování správnosti směnečného platebního rozkazu nezabýval.

16. Pokud jde o hodnocení důkazů, jimiž žalovaná prokazovala své tvrzení o zaplacení sporné směnky, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nemohlo postačovat předložení pouhé neověřené kopie kvitance. Protože zákon neukládá soudu povinnost provádět dokazování výlučně originály listin, obecně se nepochybně lze spokojit pouze s jejich fotokopiemi. Tomu ostatně odpovídá i běžná soudní praxe. V poměrech posuzované věci však byla pravost kvitance, předložené žalovanou, původním žalobcem výslovně popřena a proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalovanou vyzval k předložení originálu této listiny, jejíž znalecké zkoumání by umožnilo verifikaci shora uvedeného tvrzení žalované. Této výzvě však žalovaná, přestože soud opakovaně ujišťovala o tom, že má originál kvitance k dispozici a je připravena jej předložit, nevyhověla a své tvrzení o zaplacení sporné směnky neprokázala ani žádným jiným z provedených důkazů.

17. Svědkyně Pospíchalová, která měla být podle tvrzení žalované přítomna úhradě jednotlivých splátek dluhu, potvrdila pouze to, že ve dvou případech (z celkem 21 tvrzených plateb) předávala žalovaná původnímu žalobci peníze oproti vystavení příjmových pokladních dokladů. Z výpovědi této svědkyně však nebylo zjištěno, kdy se tak stalo, o jaké konkrétní částky se jednalo, ani jaký byl důvod těchto plateb. Uvedla rovněž, že kvitanci, jejímuž vystavení měla být podle žalované rovněž přítomna, nikdy neviděla. Sestra původního žalobce paní [Anonymizováno] měla jen zprostředkované informace o nevrácené půjčce. Bývalá zástupkyně žalované [Anonymizováno] nepotvrdila převzetí originálu kvitance od žalované a o jejích obchodních jednáních s původním žalobcem jí nebylo nic známo. Žádné poznatky ohledně případné úhrady směnečné pohledávky nevyplynuly ani z výpovědi svědkyně [Anonymizováno]. Splnění směnečného závazku žalované konečně nebylo možné dovodit ani z výpisů z účtu společnosti [právnická osoba], které prokazují pouze čerpání prostředků v době a výši tam uvedené; nikoli však již to, k jakému účelu byly použity. Výpověď žalované v tomto směru tak zůstala zcela osamocená a v kontextu s dalšími provedenými důkazy ji nelze považovat za věrohodnou.

18. K poukazu žalované na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 je třeba uvést, že v odkazovaném rozhodnutí dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že nabytí vlastnického práva na základě smlouvy je objektivní skutečností, kterou lze v případě, že se smlouva nedochovala, prokázat i nepřímými důkazy. Nejvyšší soud přitom odkázal na ustanovení § 125 o. s. ř., podle něhož mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav věci, jakož i na zásadu volného hodnocení důkazů, vyjádřenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolatelka nicméně přehlíží, že v poměrech posuzované věci shledal soud prvního stupně její námitkovou obranu nedůvodnou nikoli pouze proto, že namísto originálu kvitance prokazujícího splnění dluhu ze směnky, předložila kopii listiny, jejíž pravost byla (oproti věci řešené odkazovaným rozhodnutím) původním žalobcem výslovně popřena, ale zejména proto, že její skutkové tvrzení nebylo verifikováno ani žádným jiným důkazem, které byly žalovanou navrženy a soudem prvního stupně provedeny.

19. Ohledně důkazů výslechy svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno] lze přisvědčit žalované, že hodnocení důkazu nemůže předcházet jeho provedení. Současně je však třeba vzít v úvahu, že pro posouzení důvodnosti námitkové obrany žalované bylo relevantní pouze zjištění, zda došlo k úhradě směnečného závazku. K přijetí tohoto závěru není významné, kdy a komu předala žalovaná originál kvitance, ale to, zda byla kvitance opatřena pravým podpisem žalovaného. Odpověď na tuto otázku by nemohl přinést výslech osob, které zaplacení dluhu ani vystavení kvitance nebyly přítomny. K poukazu žalované na skutečnost, že shora uvedeným svědkyním by (hypoteticky) mohlo být známo, kde se originál kvitance v současné době nachází, je nutno připomenout, že dokazování je procesní činnost soudu sloužící k verifikaci skutkových tvrzení účastníků, nikoli ke kompenzaci jejich informačního deficitu. Jinými slovy, pokud by si byla žalovaná vědoma toho, že [Anonymizováno], [Anonymizováno] či kterákoli jiná osoba má u sebe listinu potřebnou pro dokazování, nic jí nebránilo, aby si ji kdykoli v průběhu řízení od těchto osob vyžádala a předložila ji soudu, případně aby soudu navrhla postup předpokládaný ustanovením § 129 odst. 2 o. s. ř., tj. uložení ediční povinnosti. Pokud jí taková skutečnost známa není, nemůže být ani „zjišťována“ výslechem svědků či prováděním jiných důkazů. Soud prvního stupně proto nepochybil, když shora označené důkazy neprovedl, neboť se jedná o důkazy objektivně nezpůsobilé prokázat tvrzení žalované o úhradě směnečného závazku.

20. Obstát nemohla ani námitka promlčení žalobou uplatněného práva. Sporná směnka se stala splatnou dne 17. srpna 2012, původní žalobce uplatnil své právo u soudu dne 17. srpna 2015, tedy před skončením tříleté promlčecí doby, stanovené čl. I § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ.

21. Je tedy třeba uzavřít, že žalovaná se prostřednictvím podaných námitek neubránila povinnosti, která jí byla uložena směnečným platebním rozkazem. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl proto ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

22. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, žalobci byli v řízení úspěšní co do požadavku na zaplacení částky 4 013 433 Kč (tj. směnečné sumy ve výši 4 000 100 Kč a směnečné odměny ve výši 13 333 Kč), představující 97,5 % předmětu řízení, ve zbývajícím rozsahu, který odpovídá 2,5 % věci, byla naopak úspěšná žalovaná. Soud prvního stupně tedy žalobcům správně přiznal podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrnou část nákladů řízení, nesprávně však určil její výši, neboť nezohlednil ani celkový úspěch žalobců, který činí 95 % věci, ani skutečnost, že náklady řízení vznikly samostatně každému ze žalobců, kteří jsou v řízení zastoupeni stejnou právní zástupkyní, nikoli všem žalobcům společně. Původní žalobce vynaložil náklady v celkové výši 281 732 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 205 683,50 Kč, dále z odměny za zastoupení v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby) po 24 780 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátní za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), z odměny za jeden úkon právní služby ve výši , tedy ve výši 12 390 Kč za výzvu k plnění podle § 7 a § 11 odst. 2 AT, ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a z náhrady 21 % DPH ve výši 13 198,50 Kč. V prvním námitkovém řízení pak vznikly každému ze žalobců a), b) a c) náklady ve výši 73 050 Kč, které odpovídají odměně za tři úkony právní služby (účast na jednání dne 10. 5. 2017 a dne 7. 6. 2017, jehož délka přesáhla dvě hodiny) po 19 824 Kč podle § 7 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 AT, třem paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhradě DPH ve výši 12 678 Kč. V předchozím odvolacím řízení vynaložil každý ze žalobců náklady ve výši 58 975 Kč, které odpovídají odměně za dva úkony právní služby po 19 824 Kč (vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku ze dne 23. 8. 2017 a 26. 10. 2017) podle § 7 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 AT, odměně ve výši za vyjádření k odvolání žalované proti usnesení ze dne 18. 12. 2017 podle § 11 odst. 2 AT, třem paušálním náhradám po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhradě DPH ve výši 8 515 Kč. V dalším námitkovém řízení vynaložili žalobci náklady ve výši 97 400 Kč, odpovídající odměně za čtyři úkony právní služby po 19 824 Kč podle § 7 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 AT za účast na jednáních konaných ve dnech 5. 12. 2018 a 3. 4. 2019, která byla v obou případech delší než dvě hodiny, dále čtyřem paušálním náhradám po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhradě DPH ve výši 97 400 Kč. Celková výše nákladů řízení, které vznikly každému ze žalobců, tak činí 229 425 Kč.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil nákladový výrok napadeného rozsudku tak, že uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně část nákladů řízení, vynaložených jejich procesním předchůdcem, ve výši 267 645 Kč (tj. 95 % z částky 281 732 Kč) a dále zaplatit každému ze žalobců samostatně náhradu jim vzniklých nákladů řízení ve výši 217 953 Kč (tj. 95 % z částky 229 425 Kč).

24. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud důvody aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výkladem tohoto předpisu se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dovodil, „že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.“ V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.“ Rovněž z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05) plyne, že ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně zdůraznil, že citované ustanovení představuje co do povahy mimořádný procesní institut, jehož aplikace bude výjimkou a nikoliv pravidlem (např. nález ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV.ÚS 500/12).

25. V posuzované věci shledávala žalovaná důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům především v tom, že v řízení byla podle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. osvobozena od placení soudního poplatku za odvolání. Tato skutečnost však sama o sobě k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nepostačuje. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2021, č. j. 49 Cm 210/2015-286 předně reflektovalo poměry žalované v době podání žádosti o poplatkovou úlevu, tedy v roce 2021. O jejích poměrech současných však nic nevypovídá (žalovaná v tomto směru pouze tvrdila, že zůstaly nezměněny). Nic známo není ani o poměrech žalobců. Ani pokud by však bylo možno přijmout závěr, že nepřiznání náhrady nákladů řízení by žalobcům přivodilo menší újmu, než jejich přiznání žalované, nebylo by možné se zřetelem k výše citovaným judikatorním závěrům bez dalšího uzavřít, že jsou dány důvody k moderaci nákladového výroku napadeného rozsudku postupem podle ust. § 150 o. s. ř., neboť žádné další okolnosti, které by v této souvislosti bylo třeba vzít v úvahu, nebyly v daném případě zjištěny. Příčinou daného sporu bylo nesplnění platební povinnosti žalované, ztělesněné v cenném papíru, jehož splatnost nastala již v roce 2012. Rovněž procesní postoj žalované, která argumentovala nejprve tím, že disponuje potvrzeními o úhradě dluhu, která nemůže dohledat, následně tím, že tato potvrzení byla nahrazena kvitancí, kterou má k dispozici, posléze tím, že originál kvitance zůstal u její dřívější právní zástupkyně a konečně tím, že jí není známo, kde se předmětná listina nachází a je třeba zjistit tuto skutečnost dokazováním, nasvědčuje záměru oddálit vydání konečného rozhodnutí ve věci, v němž rovněž nelze shledat důvod k tomu, aby byla žalobcům odepřena náhrada nákladů řízení. Stejně tak nemůže být tímto důvodem ani skutečnost, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že spornou směnku v plném rozsahu uhradila, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Nelze mu proto vytknout pochybení, pokud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 o. s. ř., která je základní zásadou ovládající rozhodování o náhradě nákladů sporného civilního procesu.

26. Výrokem III. tohoto rozsudku byla žalobcům, kteří měli v odvolacím řízení plný úspěch, podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 47 926 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 19 504 Kč podle § 7 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 AT, ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a z náhrady DPH ve výši 8 318 Kč.

Poučení