12 Cmo 167/2022 - 303

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 1 139 359 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 944 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10 v platnosti a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 131 428 Kč. Podle odůvodnění rozsudku se žalobkyně domáhala proti žalovanému a původně též proti žalované 1) [Anonymizováno] zaplacení částky 1 139 359 Kč s 6 % p. a. úrokem od 15. 1. 2016 do zaplacení a odměnou ve výši 3 797 Kč ze směnky vlastní vystavené [Anonymizováno] v [Anonymizováno] dne 16. 1. 2012 a avalované [Anonymizováno]. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem, proti němuž žalovaní podali včasné námitky, v nichž shodně uvedli, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění pohledávek věřitele ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2012. Protože smlouva nevylučuje převoditelnost směnky rubopisem, jedná se ujednání, které je na újmu spotřebitele, když zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Dále namítli neplatnost ujednání o vyplnění směnky pro neurčitost. Považují za odporující dobrým mravům, jsou-li klientům úvěrových společností vnucovány jako zajištění blankosměnky. Stejně tak je v rozporu s dobrými mravy i sjednaná smluvní pokuta, která je nepřiměřená, také úroky z prodlení jsou sjednány neplatně, neboť odporují zákonným úrokům z prodlení. Smlouva o úvěru je neplatná pro zneužívající klauzule, proto není dán ani nárok ze zajišťovací směnky. Uvedli rovněž, že postupně uhradili celkem 102 000 Kč.

2. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 33 Cm 9/2016-53 tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, č. j. 5Cmo 148/2018-119. Oba rozsudky byly k dovolání žalovaných zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 29 Cdo 3864/2019-190 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud předně uvedl, že smlouva o úvěru, která byla uzavřena mezi žalobkyní jako dodavatelem a první žalovanou jako spotřebitelem (§ 52 odst. 2 a 3 obč. zák.) je smlouvou spotřebitelskou a povahu spotřebitelské smlouvy má i v této smlouvě obsažené ujednání o zajištění pohledávky spornou směnkou. Odkázal přitom na závěry rozsudků ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018, podle nichž v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků. Uvedl, že pokud se odvolací soud nezabýval tím, zda v kontextu všech ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru nevykazuje ujednání o zajištění pohledávky z této smlouvy blankosměnkou znaky zneužívající klauzule podle ustanovení § 56 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran), a závěr o platnosti ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou založil (jen) na tom, že ujednání o smluvní pokutě, o rozhodčí doložce, o zajištění závazku ze smlouvy o úvěru a o vyplnění blankosměnky mají povahu ujednání samostatných (do smlouvy o úvěru vložených), která nemohou zmařit platnost smlouvy o úvěru, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil s tím, že bude na soudu prvního stupně, aby opětovně posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou, a to z hlediska ochrany spotřebitele (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

3. Usnesením ze dne 8. 4. 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-220 soud rozhodl o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Marií Jeřábkovou z důvodu úmrtí jmenované.

4. Z provedeného dokazování (spornou směnkou, výzvou k zaplacení, žádostí o úvěr a úvěrovou smlouvou) soud zjistil, že dne 4. 1. 2012 požádala Marie Jeřábková žalobkyni o poskytnutí úvěru zajištěného nemovitostí ve výši 600 000 Kč na „nákup/změna stavby“. Účel úvěru, tedy „změnu stavby“ potvrdila Marie Jeřábková v čestném prohlášení ze dne 16. 1. 2012. Ve stejný den uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], a to „za současného ručitelství žalovaného“, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 600 000 Kč na změnu stavby. [Anonymizováno] se zavázala vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr ve lhůtě do 31. 1. 2013 a to jednorázově v jedné splátce úvěru ve výši 731 977,51 Kč, jakož a zaplatit sjednaný úrok ve výši 19,9% p.a. Podle úvěrové smlouvy byla pohledávka žalobkyně zajištěna zřízením zástavního práva, ručením žalovaného, vinkulací pojištění nemovitosti ve prospěch žalobkyně a vystavením směnky č. [Anonymizováno], avalované žalovaným. V čl. II bodu 2 smlouvy se strany dohodly na tom, že pokud pohledávka nebude řádně a včas plněna, je věřitel oprávněn doplnit na směnce údaj splatnosti a výši dlužné částky a využít směnku k vymáhání, s tím, že dlužná částka podle čl. I bodu 8 představovala součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut, poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky vypočtených věřitelem k určitému dni podle podmínek sjednaných ve smlouvě a dalších souvisejících dokumentů, které vzniknou na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru. Součástí smlouvy o úvěru bylo dále ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení konkrétních povinností ze strany dlužníka. Z prvopisu sporné směnky vystavené dne 16. 1. 2012 soud zjistil, že Marie Jeřábková se zavázala zaplatit žalobkyni dne 14. 1. 2016 částku 1 139 359 Kč. Žalovaný se za zaplacení směnky zaručil jako aval. Žalobkyně do blankosměnky doplnila směnečnou sumu ve výši 1 139 359 Kč, zahrnující dle předloženého přehledu nesplacenou jistinu ve výši 600 000 Kč, nesplacený úrok obsažený v dlužné splátce splatné k 31. 1. 2013 ve výši 39 977,51 Kč, smluvní úrok ve výši 19,9 % p.a. z částky 600 000 Kč za období 1.2.2013 – 14. 1. 2016 ve výši 352 638,90 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 1. 2. 2013 – 14. 1. 2016 z částky 731 977,51 Kč postupně snížený o úhrady ve výši 146 742,69 Kč. Žalobkyně zdůraznila, že směnečná suma v sobě nezahrnuje žádnou smluvní pokutu a je v ní započten pouze zákonný (nikoliv smluvní) úrok z prodlení. Výzvami ze dne 28. 12. 2015 a 15. 1. 2016 byla [Anonymizováno] vyzývána k úhradě dlužné částky.

5. Na základě shora uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru. Uvedenou smlouvu soud s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu posuzoval jako smlouvu spotřebitelskou a zabýval se platností dohody účastníků o zajištění pohledávek z této smlouvy plynoucích spornou směnkou z hlediska ustanovení § 56 obč. zák. Vyšel přitom ze zjištění, že [Anonymizováno] požádala žalobkyni dne 4. 1. 2012 o poskytnutí úvěru na konkrétní účel. Lze tedy předpokládat, že k uzavření smlouvy o úvěru, k němuž došlo dne 16. 1. 2012, přistoupila, stejně jako žalovaný, s vědomostí relevantních informací, neboť měli oba dostatek času s žalobkyní o parametrech smlouvy jednat a tyto náležitě zvážit. Soud poukázal na oprávnění věřitele zajistit svou pohledávku, přičemž vystavení blankosměnky neobsahující údaje o datu splatnosti a směnečné sumě, která měla být doplněna dle sjednané dohody jen v případě, že nebude pohledávka řádně a včas splněna, patřilo k datu uzavření smlouvy k dovolenému způsobu zajištění. Nelze tak bez dalšího tvrdit, že právě uvedené ujednání (zajištění) způsobuje v právech a povinnostech stran (značnou) nerovnováhu, a to nejen s ohledem na shora popsané okolnosti uzavření smlouvy. Nelze totiž odhlédnout od toho, že vyplňovací právo náleželo žalobkyni až v okamžiku porušení povinnosti ze strany dlužníků.

6. Důvodnou neshledal soud ani námitku neplatnosti směnečného ujednání z důvodu absence ujednání o vyloučení indosace, s poukazem na to, že předložená směnka indosována nebyla. Dohoda o vyplňovacím právu je dostatečně určitá pro jednoznačně stanovené okolnosti, za nichž mělo dojít k vyplnění blankosměnky, i odkazem na dlužnou částku, která byla co do svého rozsahu ve smlouvě přesně specifikována. Soud se neztotožnil ani s námitkou, že směnečná suma je v rozporu s dobrými mravy. Jak žalobkyně doložila, tato zahrnuje nesplacenou jistinu ve výši 600 000 Kč, nesplacený úrok obsažený v dlužné splátce splatné k datu splatnosti úvěru, smluvní úrok ve výši 19,9 % p.a. z jistiny za období od 1. 2. 2013 do 14. 1. 2016 a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,05 % p.a. za téže období z částky 731 977,51 Kč, postupně snižované o úhrady žalovaných ve výši 146 742,69 Kč. Soud poukázal na skutečnost, že žalovaní namítali, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, kdy sami svůj peněžitý závazek nesplnili a ani se nepokusili se žalobkyní jednat o způsobu řešení vzniklé situace. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu, neboť právě nerespektování smluvního ujednání vedlo žalobkyni k tomu, aby se se svým nárokem obrátila na soud. Při uplatnění svého práva použila žalobkyně pouze jeden sjednaný zajišťovací instrument – směnku - a oproti smluvnímu ujednání při stanovení směnečné sumy neuplatnila nárok na smluvní pokutu. Započetla také provedené úhrady. Jednání žalobkyně proto soud neshledal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

7. Vzhledem k nedůvodnosti podaných námitek rozhodl soud o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.

8. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhl změnu rozsudku tak, aby byl směnečný platební rozkaz zrušen. Soudu prvního stupně vytkl, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, neboť jednotlivá smluvní ujednání posuzoval separátně a bez kontextu. Jeho hodnocení je navíc nesprávné. Žalovaný je přesvědčen, že smlouva o úvěru je neplatná a zajištění blankosměnkou je zneužívající klauzulí ze strany žalobkyně. Uplatnění nároku pomocí zajišťovací směnky je zneužitím tohoto institutu, aby se žalobkyně vyhnula spornému řízení, kde by bylo nutné posuzovat platnost smlouvy a jejích ujednání. Zásadním argumentem pro neplatnost smlouvy je smluvní pokuta ve výši 80 % jistiny, poplatek za vypracování úvěrové dokumentace 3 %, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně, smluvní úrok ve výši 19,9 % ročně a úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně. Vedle toho dále jde o rozhodčí doložku, zajištění zástavním právem a zajištění směnkou. To vše v konečném důsledku tvoří horentní sumy úroků, poplatků a smluvních pokut, to vše v neprospěch spotřebitele. Dále namítl, že matce žalovaného (původně první žalované) měl být poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč, fakticky se však do její dispozice dostala částka 581 000 Kč, neboť žalobkyní byl účtován poplatek za vypracování úvěrové dokumentace. S odkazem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 uvedl, že se v daném případě jedná o typický příklad lichevní smlouvy a žalobkyni by se tak nemělo dostat právní ochrany. K názoru o neplatnosti zajištění blankosměnkou dále poukázal na skutečnost, že v daném případě jde o směnku na řad bez omezení indosace, šlo o blankosměnku, přičemž bylo zcela ponecháno na vůli věřitele, jak bude vyplněna, a směnka představovala zneužití práva věřitele. Názor soudu prvního stupně, že v daném případě nedošlo k indosaci směnky, je nesprávný. Žalovaný v tomto směru odkázal na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 122/2013, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 562/2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013. Poukázal rovněž na abstraktní povahu směnečných závazků, která je důvodem, proč žalobkyně směnku ve vztahu účastníků zneužila, jakož i na zákonný zákaz zajištění spotřebitelských úvěrů směnkou, platný s účinností ode dne 25. února 2013. Obsáhle dále citoval závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16, ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 40 ICm 2509/2011 a rozsudek Krajského soudu v Olomouci sp. zn. 16 ICm 1715/2010.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Odmítla argumentaci žalovaného, podle níž soud prvního stupě rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu v této věci, a zdůraznila, že posouzením (ne)platnosti smlouvy o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou se soud prvního stupně zabýval v bodech 9 – 18 svého rozhodnutí. Zrekapitulovala důvody, které soud vedly k přijetí závěru, že ujednání o zajištění pohledávky věřitele blankosměnkou není v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. a uzavřela, že takové odůvodnění je zcela dostatečné a plně respektuje zadání Nejvyššího soudu. K otázce platnosti shora uvedeného ujednání žalobkyně doplnila, že je ani s ohledem na ostatní ujednání obsažená v úvěrové smlouvě a k okolnostem jejího uzavření nelze považovat za zneužívající klauzuli v rozporu s ust. § 56 odst. 1 obč. zák. Zajištění úvěru blankosměnkou dalo žalobkyni pouze možnost domoci se toho, co jí žalovaní z úvěrové smlouvy skutečně dlužili, v rámci směnečného řízení namísto klasického řízení. Vyplňovací ujednání bylo dostatečně určité a umožňovalo žalobkyni jako věřiteli doplnit pouze částku, kterou jí žalovaní skutečně dlužili, a to teprve poté, co žalovaní porušili povinnost splácet. Žalovaní měli možnost v rámci námitkového řízení proti nároku žalobkyně vznést veškeré námitky, tak, jako by se jednalo o běžné nalézací řízení. Skutečnost, že byl závazek žalovaných zajištěn i zástavním právem a ručitelským prohlášením, žalovaní měli povinnost nemovitý předmět zástavy pojistit a smlouva obsahovala i ujednání o smluvní pokutě, na platnosti ujednání o směnce nic nemění. Žalobkyně si mohla zvolit vždy jen jeden ze způsobů, jak získat vykonatelné rozhodnutí ukládající dlužníkům povinnost k plnění. V rámci každého z nich se pak mohla domoci vždy pouze toho, co jí žalovaní skutečně dlužili. Zástavní právo bylo zřízeno zejména z toho důvodu, aby mohla žalobkyně přisouzenou pohledávku také v praxi vymoci. Smluvní pokuta pak nebyla do směnečné sumy zahrnuta.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. V řízení bylo prokázáno, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění pohledávek žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno], uzavřené dne 16. 1. 2012 mezi žalobkyní a [Anonymizováno] (původně žalovaná 1, dále též jen „dlužnice“), na jejímž základě poskytla žalobkyně shora uvedené dlužnici úvěr ve výši 600 000 Kč na změnu stavby. Dlužnice se zavázala vrátit úvěr do 31. 1. 2013 jednorázovou platbou ve výši 731 977,51 Kč, zahrnující vedle jistiny úvěru i sjednané úroky ve výši 19,9 % p. a. V čl. II bodu 2 smlouvy bylo dohodnuto, že pokud nebude pohledávka řádně a včas splněna, je věřitel oprávněn doplnit na blankosměnce údaj splatnosti a výši dlužné částky a využít směnku k vymáhání. Pojem „dlužná částka“ byl definován v čl. I bodu 8 smlouvy jako součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut, poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky vypočtených věřitelem k určitému dni podle podmínek sjednaných ve smlouvě, které vzniknou na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru.

12. Spornou směnku posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jako platnou vlastní směnku obsahující náležitosti stanovené čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti zaplacena, vznikl žalobkyni proti žalovanému jako rukojmímu za výstavce podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28, § 30 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 1 139 359 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky, tedy od 15. 1. 2016 do jejího zaplacení a směnečné odměny ve výši 1/3 % směnečného peníze.

13. Na svou obranu proti platební povinnosti, uložené mu směnečným platebním rozkazem, žalovaný s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 562/2014 uvedl, že není-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda obsahuje ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného je podle jeho názoru zřejmé, že nárok žalobkyně na zaplacení směnky neexistuje pro její jednostrannou nevýhodnost a nepřiměřené povinnosti spotřebitele.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti shora uvedené námitky. Krom toho, že sporná směnka zůstala v rukou svého původního majitele a žalovanému tak zůstaly zachovány všechny námitky, plynoucí z jeho vztahu k remitentovi, argumentace žalovaného pomíjí, že ve shora odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud naopak uzavřel, že dohoda smluvních stran (tzv. směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, na níž odvolatel ve svých podáních odkazuje (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15 nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16 nebo ze dne či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 ICdo 4/2016) mimo to přijala závěr, podle něhož zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 ZSŠ). Shora uvedená obrana proto nemohla obstát.

15. Rovněž námitku neplatnosti ujednání o vyplnění blankosměnky soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nedůvodnou. Vyšel přitom z ustanovení čl. II bodu 2 smlouvy, podle něhož pokud pohledávka nebude řádně a včas plněna, je věřitel oprávněn doplnit ve směnce údaj splatnosti a údaj o výši Dlužné částky a využít směnku k vymáhání. Podle ustanovení čl. I bodu 8 smlouvy se Dlužnou částkou rozumí součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky vypočtených věřitelem k určitému dni podle podmínek sjednaných ve smlouvě a dalších souvisejících dokumentech, které vzniknou na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru. Z takto formulovaných ujednání je zcela zřejmé, za jakých okolností a jakým způsobem měla být blankosměnka remitentem vyplněna. Argumentace žalovaného, že dohoda o vyplnění blankosměnky je neurčitá, proto není opodstatněná.

16. Žalovaný dále bez bližšího odůvodnění namítl, že zajištění blankosměnkou je nutno posoudit „ve světle dobrých mravů“. Odkázal přitom zejména na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou neakceptovatelné postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Uvedená ujednání je proto nutno označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.

17. V poměrech posuzované věci soud prvního stupně správně upozornil na skutečnost, že dlužnice podala žádost o poskytnutí úvěru dne 4. 1. 2012 a smlouvu o úvěru se žalobkyní uzavřela dne 16. 1. 2012. Měla proto lhůtu dvanácti dnů ke zvážení, zda jsou pro ni podmínky úvěrové smlouvy, navrhované žalobkyní (včetně navrhovaných prostředků zajištění) akceptovatelné. Pokud za této situace návrh žalobkyně přijala, nelze uzavřít, že jí bylo zajištění pohledávky směnkou proti její vůli „vnuceno“. Pokud jde o výši sjednané smluvní pokuty za prodlení, tato nebyla – oproti situaci řešené Ústavním soudem v odkazovaném rozhodnutí - sjednána ve výši 30 – 45 %, dlužné částky, ale ve výši 0,1 % dlužné částky denně. K poukazu Ústavního soudu, že běžný klient nemůže v případě krátkodobého úvěru běžně předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou, je nutno uvést, že v daném případě se jednalo o úvěr ve výši 600 000 Kč, poskytnutý na dobu jednoho roku, který měl být splacen jednorázovou platbou ke dni 31. 1. 2013. Celková výše úroků k tomuto datu činila podle splátkového kalendáře, který byl přílohou úvěrové smlouvy, 131 977 Kč. Celkem tedy mělo být uhrazeno 731 977,51 Kč, což nepředstavuje několikanásobek půjčené částky. Tvrzení žalovaného, že se jedná „o absolutně totožnou situaci“, která byla řešena Ústavním soudem ve shora označené věci, tedy neodpovídá skutečnosti. Jak vyplývá z vyčíslení výše směnečné sumy, které předložila žalobkyně, částka 1 139 359 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 600 000 Kč, na kterou nebylo žalovanými ničeho uhrazeno, dále z dohodnutého úroku ve výši 19,9 % p. a. za období od 1. 2. 2013 do 14. 1. 2016, tedy za 1 078 dní, ve výši 352 638,90 Kč, z úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. za období od 1. 2. 2013 do 13. 11. 2015 ve výši 146 742,69 Kč, a z úroku ve výši 39 977,51 Kč vypočteného tak, že na úhradu smluvního úroku ke dni 31. 1. 2013 ve výši 131 977 byly započteny platby provedené žalovanými v celkové výši 92 000 Kč. Dosud nezaplacená výše úroku za období od uzavření smlouvy do 31. 1. 2013 tak činí 39 977,51 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že celková výše dlužné částky, která byla žalobkyní v souladu s čl. II bodem 2 a čl. I bodem 8 smlouvy o úvěru vyplněna do blankosměnky, není důsledkem tzv. zneužívajících klauzulí v úvěrové smlouvě ve smyslu ust. § 56 obč. zák., ale dlouhodobého porušování smlouvy ze strany žalovaných. Jinými slovy, jakkoli je nepochybné, že v případě krátkodobého úvěru nemůže dlužník běžně předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou, nemůže v případě takového úvěru ani věřitel běžně předpokládat, že k vrácení krátkodobě poskytnutých peněžních prostředků nedojde ani po deseti letech, jako je tomu v posuzované věci.

18. Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí mimo to dále uzavřel, že za neplatná pro rozpor s dobrými mravy je nutno považovat ujednání v rozhodnutí uvedená, nikoli smlouvy jako celek, jak dovozuje žalovaný. To ostatně odpovídá konstantním závěrům soudní praxe, podle nichž jedním ze základních principů výkladu smluv je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba tyto výklady možné (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14 nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14 nebo rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2127/2000 nebo 32 Cdo 2402/2018). Skutečnost, že případné vady smluvního ujednání, které je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy (jako je tomu v případě ujednání o smluvní pokutě, o zajištění či o rozhodčí doložce), nemají vliv na platnost ostatních částí smlouvy, které důvodem neplatnosti nejsou dotčeny, ostatně v rozhodné době výslovně vyplývala z ustanovení § 41 obč. zák.

19. Shora uvedené nicméně neznamená, že by ujednání tvořící obsah spotřebitelské smlouvy neměla být posuzována v jejich vzájemném kontextu. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2020, č. j. 29 Cdo 3864/2019-190 na závěry rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod č. 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků. Shledal přitom správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru č. 4/2012 ze dne 16. 1. 2012 není smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb.; je však zcela zjevné, že jde o smlouvu spotřebitelskou. Zajištění pohledávky z uvedené smlouvy tedy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v další fázi řízení bude na soudu prvního stupně, aby z výše uvedeného hlediska opětovně posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy blankosměnkou.

20. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně se v intencích shora uvedeného právního názoru zabýval posuzováním platnosti směnečné smlouvy. Vyšel přitom ze zjištění, že mezi podáním žádosti o poskytnutí úvěru a uzavřením úvěrové smlouvy existoval časový odstup několika dní, který dlužnici i žalovanému poskytoval prostor jednat se žalobkyní o parametrech smlouvy a tyto náležitě zvážit. Poukázal dále na oprávnění věřitele zajistit svou pohledávku, k čemuž slouží různé způsoby zajištění. Vystavení blankosměnky, která měla být doplněna dle uzavřené dohody jen v případě, že nebude pohledávka řádně a včas splněna, patřilo k datu uzavření smlouvy o úvěru k dovolenému způsobu zajištění. Nelze tak bez dalšího tvrdit, že právě uvedené zajištění způsobuje v právech a povinnostech stran značnou nerovnováhu. Nelze totiž odhlédnout od toho, že vyplňovací právo náleželo žalobkyni až v okamžiku porušení povinnosti ze strany dlužníků. Soud dále poukázal na skutečnost, že směnečná suma zahrnuje pouze nesplacenou jistinu, sjednaný úrok a zákonný úrok z prodlení. Uvedl rovněž, že dlužníci ve svých námitkách tvrdili, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, kdy sami svůj peněžitý závazek nesplnili a ani se nepokusili jednat se žalobkyní o způsobu řešení vzniklé situace. Takovému jednání dle názoru soudu prvního stupně nelze přiznat právní ochranu. Dále zdůraznil, že při uplatnění svého práva použila žalobkyně pouze jeden smlouvou sjednaný zajišťovací instrument, přičemž oproti smluvnímu ujednání do směnečné sumy nezahrnula smluvní pokutu a zohlednila úhrady provedené dlužníky. Uzavřel proto, že jednání žalobkyně není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

21. S výše uvedenými závěry se odvolací soud ztotožnil. V poměrech posuzované věci není předně žádných pochyb o tom, že žalobkyně použila (blanko)směnku jako jeden z prostředků zajištění své pohledávky v době, kdy to platná právní úprava připouštěla. Tedy již z tohoto pohledu nelze výhradám žalovaného přisvědčit. Z obsahu směnečné smlouvy je dále zřejmé, že žalobkyně nebyla oprávněna vyplnit na blankosměnce chybějící údaje kdykoli podle své úvahy, ale pouze v případě, že zajištěná pohledávka nebude řádně a včas splněna. Realizaci vyplňovacího oprávnění tak muselo předcházet hrubé porušení základní povinnosti úvěrového dlužníka, které žalobkyně neměla možnost nijak ovlivnit. Rovněž způsob, jímž měly být obě chybějící náležitosti na blankosměnku doplněny, byl smluvními stranami zcela konkrétně sjednán, a to tak, že vylučoval, aby jako směnečná suma byla žalobkyní vyplněna částka převyšující její pohledávku z úvěrové smlouvy. Tvrzení žalovaného, že „bylo zcela ponecháno na vůli věřitele, jak bude blankosměnka vyplněna“, tedy neodpovídá skutečnosti. Za této situace nelze uzavřít, že ujednání o zajištění pohledávky žalobkyně směnkou založilo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu ust. § 56 obč. zák.

22. Pokud jde o další zajišťovací prostředky, z obsahu úvěrové smlouvy plyne, že závazky dlužnice byly vedle blankosměnky zajištěny také zřízením zástavního práva k nemovitostem, prohlášením žalovaného jako ručitele, vinkulací pojistného plnění a smluvní pokutou. Při úvaze o přiměřenosti takto sjednaného zajištění vyšel odvolací soud z toho, že smyslem zajištění je možnost dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele i bez součinnosti dlužníka v případě jeho neschopnosti či neochoty plnit. Současně vzal v úvahu, že zatímco ve věci řešené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 byla pohledávka věřitele ve výši 30 000 Kč zajištěna blankosměnkou (která byla posléze vyplněna na částku 293 400 Kč), dále smluvní pokutou a dohodou o srážkách ze mzdy, v nyní posuzované věci byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč. Míra ekonomického rizika žalobkyně tedy byla mnohonásobně vyšší, než ve věci řešené Nejvyšším soudem ve shora označeném řízení. Tomu podle názoru odvolacího soudu odpovídá i použití vyššího počtu zajišťovacích prostředků včetně směnky. V poměrech posuzované věci navíc nelze přehlédnout, že zajištění pohledávky žalobkyně vinkulací pojistného plnění je prostředkem, jehož případné využití je závislé na (pojistné) události, ohledně níž není jisté, zda v budoucnu nastane. V průběhu řízení nadto vyšlo najevo (z usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 1. 2021, č. j. 36 D 1236/2020-82), že spoluvlastnické podíly k nemovitostem dlužnice v hodnotě převyšující 3 000 000 Kč přešly dohodou dědiců na žalovaného, který je obratem zcizil. Jak vyplývá z obsahu spisu (z Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 14. 1. 2022, z výpisu z evidence práv ze dne 29. 4. 2022 a z odvolání žalovaného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2022, č. j. 33 Cm 9/2016-268), v současné době není žalovaný vlastníkem žádných nemovitostí (tedy ani spoluvlastnických podílů, které vlastnil ještě v době zahájení tohoto řízení), ani žádných jiných věcí vyšší hodnoty a jako jediný zdroj svých příjmů vykazuje příjem z pracovního poměru ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] (v níž je podle zjištění odvolacího soudu jednatelem a jediným společníkem) ve výši 17 000 Kč měsíčně. Za těchto okolností nelze vinkulaci pojistného plnění ani ručitelské prohlášení žalovaného považovat za efektivní nástroje k vymožení pohledávky ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím. V poměrech posuzované věci se tak dle názoru odvolacího soudu nejedná o „přezajištění“ pohledávky žalobkyně, které by mohlo mít za následek neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

23. Souhlasit nelze ani s názorem odvolatele, že žalobkyně zneužila směnku k tomu, aby jej zbavila možnosti bránit se uplatněnému nároku v „řádném“ řízení. Z uvedené výtky předně není zřejmé, oč žalovaný opírá svůj názor, že řízení o zaplacení směnky podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř. není řízením „řádným.“ Z jeho argumentace se nepodává ani to, z jakého důvodu by žalobkyně v řízení o žalobě, jejímž předmětem by bylo – obdobně jako je tomu v posuzované věci - vrácení úvěru, zaplacení úroků a úroků z prodlení, nemohla být úspěšná. Jak je shora vysvětleno, názor, podle něhož není žalovaný povinen žalobkyni ničeho hradit z důvodu (dle jeho názoru) neplatně sjednané smluvní pokuty či neplatné rozhodčí doložky, nemá oporu v ustanovení § 41 obč. zák. Pokud jde o možnost obrany proti směnce, žalovaný přehlíží, že veškeré jeho námitky vyhodnotily obecné soudy se zřetelem k judikatorním závěrům Ústavního a Nejvyššího soudu, na něž ve svých podáních odkazuje, jako přípustné, a zabývaly se jimi. To platí i o námitce, podle níž bylo na směnkou zajištěný závazek částečně plněno. Jak zjistil soud prvního stupně, žalobkyně takto přijaté plnění v celkové výši 92 000 Kč zohlednila při vyčíslení výše dlužných úroků a v tomto řízení je již nepožadovala (tzn. nezahrnula je do směnečné sumy). Námitka byla proto vyhodnocena jako nedůvodná. Soudy všech stupňů se zabývaly rovněž výhradou žalovaného, že předmětná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. Ani této obraně nepřisvědčily. Žalovanému nic nebránilo v uplatnění jakýchkoli dalších námitek včetně námitek plynoucích z jeho mimosměnečného vztahu k žalobkyni; skutečnost, že tak neučinil, nelze interpretovat jako zneužití práva ze strany žalobkyně vedené snahou ztížit či dokonce upřít žalovanému právo na řádnou a efektivní soudní obranu.

24. Ohledně struktury a výše pohledávky uplatněné v tomto řízení nelze mimo to přehlédnout, že suma, vyplněná žalobkyní na předmětnou směnku, sestává vedle dlužné jistiny úvěru pouze z části příslušenství této pohledávky (úroků a úroků z prodlení) za časově omezené období, zatímco v řízení, jehož předmětem by bylo splnění ručitelského závazku žalovaného, by žalobkyně mohla požadovat příslušenství pohledávky za celé období ode dne uzavření smlouvy, resp. ode dne, kdy se dlužnice dostala do prodlení se splněním svého závazku, až do jeho zaplacení. Tedy ani z tohoto pohledu nelze uvažovat o zneužití práva ze strany žalobkyně.

25. Přisvědčit nelze ani názoru, že zneužívajícími klauzulemi ve smyslu ust. § 56 obč. zák. jsou veškerá ujednání, ukládající dlužnici povinnost k peněžitému plnění (s výjimkou ujednání o vrácení poskytnutých prostředků), tj. dohoda o placení úroků, úroků z prodlení, poplatku za vypracování úvěrové dokumentace a smluvní pokuty. Smyslem právní úpravy zabývající se ochranou spotřebitele není (mimo jiné) to, aby spotřebitel za případné porušení smlouvy nenesl žádné důsledky, ale to, aby tyto v úvahu přicházející důsledky nebyly zcela zjevně nepřiměřené, nespravedlivé a hrubě vychylující práva a povinnosti stran v jeho neprospěch. V poměrech posuzované věci je nutno uvést, že ujednání zakládající povinnost spotřebitele hradit náklady spojené s uzavřením smlouvy ve výši, která je v porovnání s výší úvěru zanedbatelná, dále platit úroky představující odměnu za poskytnutí úvěru či čelit přiměřeným následkům plynoucím z dlouhodobého porušování smlouvy ve formě úroků z prodlení, nelze považovat zakládající zjevnou nerovnováhu smluvních stran a tedy ani za neplatná pro rozpor s výše uvedenou právní úpravou či s dobrými mravy.

26. Poukazy žalovaného na judikatorní závěry Nejvyššího soudu vztahující se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty neshledal odvolací soud přiléhavými již z toho důvodu, že právo na zaplacení smluvní pokuty nebylo v posuzované věci uplatněno (smluvní pokuta nebyla žalobkyní zahrnuta do směnečné sumy). Nepřiléhavé jsou rovněž odkazy na judikaturu vydanou v řízeních o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu či vztahující se k výkladu právních pojmů. Ohledně odkazu na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 odvolací soud připomíná, že v tomto svém rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že úkolem soudů je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. V intencích citovaného závěru odvolací soud uzavírá, že požadavek žalobkyně (v daném případě uplatněný prostřednictvím zajišťovací směnky) na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky a úroky z prodlení za část období, po které dlužnice tyto prostředky užívala, resp. byla v prodlení s jejich vrácením, nelze považovat za odporující shora uvedeným principům a tedy mu ani nelze odepřít soudní ochranu.

27. Protože se žalovaný prostřednictvím podaných námitek neubránil povinnosti, která mu byla uložena směnečným platebním rozkazem, byl napadený rozsudek ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti i v nákladovém výroku podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

28. Výrokem II. tohoto rozsudku byla žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 31 944 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 12 900 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % DPH ve výši 5 544 Kč.

Poučení