12 Cmo 189/2023 - 300

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudkyň Mgr. Mileny Filingerové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobců: A) [Jméno žalobce A], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] B) [Jméno žalobce B], narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o vydání akcií, o odvolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023, č. j. 13 Cm 64/2018-267, takto:

Výrok

Napadený rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zamítl žalobu o vydání akcií, konkrétně 132 ks akcií emitenta [Anonymizováno], sídlem [adresa], zapsané rejstříkovým soudem ve Vídni v oddílu [Anonymizováno], č. společnosti [Anonymizováno], o nominální hodnotě 100 RM, s datem emise listopad 1939, a 56 ks akcií emitenta [Anonymizováno] sídlem [adresa] zapsané rejstříkovým soudem ve Vídni v oddílu [Anonymizováno], č. společnosti [Anonymizováno], o nominální hodnotě 100 RM, s datem emise 23. 12. 1935 (dále jen „Akcie“), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč.

2. Uvedl, že žalobci se domáhali vydání Akcií, in eventum náhrady škody ve výši stanovené znaleckým posudkem. Žalobci tvrdili, že jejich právní předchůdce [Anonymizováno] byl výlučným vlastníkem Akcií. Zemřel dne 12. 1. 1946. Součástí aktiv pozůstalosti byly Akcie. Odevzdací listinou přešlo vlastnictví k pozůstalosti na vdovu [Anonymizováno] v rozsahu a na dceru [Anonymizováno] v rozsahu . Dne 23. 4. 1954 učinila [Anonymizováno] postupní prohlášení, jímž se ve prospěch československého státu vzdala veškerého svého majetku, včetně uvedených Akcií. Jednalo se o právní úkon učiněný mezi osobami jednajícími nepřímo. K uzavření smlouvy mělo podle § 214 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, dojít k okamžiku, kdy byla [Anonymizováno] doručena akceptace její nabídky ze strany státu, k čemuž nedošlo. Smlouva o převodu majetku nebyla platně uzavřena. K převodu akcií na stát by nemohlo dojít ani v případě akceptace nabídky jmenované, neboť podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech, bylo možné převést cessí jen akcie na jméno. Akcie na majitele bylo možno převést toliko rubopisem. Akcie jsou akciemi na majitele a k indosaci nedošlo. Žalovaná získala Akcie do své detence.

3. Žalovaná uvedla, že Akcie nedrží, ani v minulosti nedržela. Podle prohlášení ze dne 4. 12. 1946 měly znít akcie společnosti [Anonymizováno] na rakouské šilinky a nacházely se v zahraničí, deponované u rakouského peněžního ústavu. I akcie emitenta [Anonymizováno] měly znít na rakouské šilinky a měly se nalézat v úschově u [právnická osoba]. Postupním prohlášením ze dne 23. 4. 1954 darovali manželé [Anonymizováno] a [Anonymizováno] veškerý svůj majetek; konkretizován byl majetek nemovitý. Na základě tohoto postupního prohlášení nelze určit, zda [Anonymizováno] v době jeho sepsání Akcie vlastnila. Zpochybněním postupního prohlášení je obcházen smysl a účel polistopadového restitučního zákonodárství.

4. Po provedeném dokazování (podáním ze dne 4. 12. 1946, soupisem jmění, usnesením Okresního soudu civilního pro Prahu ze dne 22. 2. 1947, sp. zn. D III 879/46, odevzdací listinou ze dne 14. 1. 1952, č. j. 103 D 36/51-57, notářským zápisem ze dne 23. 4. 2054, I-8 N 353/54, I-8 NZ 349/54, dopisem ze dne 14. 2. 1956, dopisem ze dne 20. 7. 1955, prohlášením ze dne 17. 8. 1955, výpisy vystavenými [Anonymizováno] ke dnům 31. 12. 1962, 31. 12. 1966 a 31. 12. 1967, listinami „Správa CP, Československo-rakouské vypořádání podle majetku právní dohody, Seznamy klientů vybraných bank“, kartotéčním lístkem, dopisem ze dne 8. 2. 1957, dopisem ze dne 25. 11. 1958, opisem rámcové zprávy o [Anonymizováno] ze dne 31. 3. 1959, úmrtním listem vystaveným dne 20. 2. 199, potvrzením o dědictví, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 2. 2005, č. j. 22 D 541/2004-44, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 12. 2005, č. j. 22 D 546/2005-97, spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 29 C 164/92 - žalobou a rozsudkem, dopisem Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 2. 12. 1992) soud uzavřel, že Akcie byly emitovány dvěma společnostmi se sídlem v Rakousku, v listinné formě, na majitele, nominované v říšských markách. [Anonymizováno] Akcie nabyl do svého vlastnictví a uložil je na depotní účet č. [Anonymizováno] u rakouské filiálky [právnická osoba] ve Vídni. Jmenovaný se vystěhoval na počátku II. světové války do [adresa]. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, které konkrétní Akcie jmenovaný držel, ani co se s nimi v průběhu války stalo. Z rámcové zprávy o [Anonymizováno] ze dne 31. 3. 1959, jejíž oddělení „[Anonymizováno]“ za okupace spravovalo židovský majetek, který byl následně konfiskován okupačními orgány, vyplývá, že konfiskovaný majetek soustředěný okupačními úřady u této banky byl veden jednak na sběrných účtech Vystěhovaleckého fondu, jednak na individuálních podúčtech Majetkového úřadu jako majetek osob, které se vystěhovaly do ciziny. Značná část rakouských cenných papírů vykázaných na účtech Majetkového úřadu a Vystěhovaleckého fondu u České banky [Anonymizováno] u rakouských bank, byla z příkazu okupačních úřadů převedena na účty německých peněžních ústavů u rakouských bank ve Vídni, z nich část byla prodána ve Vídni a výnos transferován do říše, část se zachovala u vídeňských bank a poškozené osoby mohly podle rakouských předpisů požádat o vrácení zachovaných hodnot. Vzhledem k tomu, že se jednalo o cenné papíry na majitele, mohl se jich kdokoli (byť i nezákonně) zmocnit a vydávat se za jejich majitele, aniž by se vystavoval významnému riziku zpochybnění svého vlastnictví. O tom, že výše uvedenými zásahy úřadů německé říše byl dotčen i depositní účet [Anonymizováno] č. [Anonymizováno] 921, svědčí to, že jmenovaný byl veden jako klient [Anonymizováno], a to, že v cenném balíčku [Anonymizováno], který zahrnoval odňaté, resp. prodané cenné papíry z účtu Majetkového úřadu a Vystěhovaleckého fondu, byly vedeny i akcie emitenta [Anonymizováno], z nichž měla být Majetkovým úřadem mimo jiné prodána i upisovací práva k 84 akciím majitele [Anonymizováno]. Po roce 1945 musely cenné papíry projít tzv. očistou, a to jak v tehdejším Československu, tak Rakousku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o cenné papíry emitované rakouskými subjekty, jejichž majitel žil v [adresa], a které se fyzicky měly nacházet v Rakousku, nepodléhaly přihlášení a předložení podle československých předpisů. Po smrti [Anonymizováno] v roce 1946 se dědičkami staly jeho manželka a dcera. Soupis dědické podstaty pořizovaly dědičky a lze usuzovat, že soupis majetku zemřelého byl pořízen pouze „administrativně“ na základě dokumentů. Z dědictví nabyla manželka a dcera , tzn. že z akcií emitenta [Anonymizováno] nabyla manželka 33 akcií a dcera 99 akcií a z akcií emitenta [Anonymizováno] nabyla manželka 14 akcií a dcera 42 akcií. Proto v roce 1955 nemohla [Anonymizováno] všechny ve výroku označené Akcie darovat československému státu, ale pouze 99 akcií emitenta [Anonymizováno] a 42 akcií [Anonymizováno]. Pokud matka žalobců v padesátých letech darovala Akcie československému státu, mohla se podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzvat žalovanou k vydání Akcií (§ 6 odst. 1 písm. b/ a 2 tohoto zák.) ve lhůtě 6 měsíců od účinnosti zákona (1. 4. 1991), popř. uplatnit své nároky do 1 roku ode dne účinnosti zákona (§ 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona). Matka žalobců vyzvala jako povinnou osobu [právnická osoba] a vůči ní se nároku bezúspěšně domáhala, neboť neprokázala, kde se Akcie nalézají; řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 164/92. Jestliže žalobci vyzvali žalovanou k vydání akcií dopisem ze dne 25. 4. 2013, stalo se tak po lhůtě stanovené v § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a jejich právo se prekludovalo; uplatňování téhož nároku podle obecných předpisů by pak představovalo obcházení restitučních zákonů. Žalobci sice argumentovali, že nedošlo k platnému darování, protože československý stát nabídku jejich matky nikdy nepřijal, avšak i v takovém případě by muselo být postupováno podle zákona č. 87/1991 Sb., jak vyplývá z § 6 odst.

2. Současně nelze přehlédnout i to, že celá právní úprava vychází z toho, že stát věc skutečně převzal. V projednávané věci se však i přes rozsáhlé dokazování nepodařilo prokázat, že by stát předmětné akcie kdy fyzicky převzal a mohl se stát jejich majitelem se všemi právy z toho vyplývajícími.

5. S ohledem na uvedené byla žaloba zamítnuta a žalované přiznána podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení.

6. Žalobci napadli rozsudek včasným odvoláním a navrhli jeho změnu tak, že žalovaná je povinna Akcie vydat, in eventum, pro případ, že Akcie nemá ve své dispozici, uložit žalované povinnost zaplatit žalobců náhradu škody ve výši určené znaleckým posudkem. Po shrnutí odvoláním napadeného rozsudku poukázali za dezinterpretaci provedeného dokazování. Z jimi předložených důkazů vyplývalo, že Akcie po válce existovaly a že matka žalobců byla jejich vlastníkem. Stát vydal potvrzení, že Akcie na něj byly převedeny. Z místopřísežného prohlášení ze dne 4. 12. 146 vyplývá, že Akcie byly restituovány výměrem ministerstva financí a že se nalézají v úschově [právnická osoba]. Dědičky tedy věděly, že Akcie existují a jsou uschovány u [právnická osoba] na depotním účtu v Rakousku. Okresní soud civilní pro Prahu sever usnesením ze dne 25. 2. 1947 místopřísežné prohlášení schválil a vydal odevzdací listinu, na jejímž základě přešlo vlastnictví k ležící pozůstalosti na manželku a dceru. Závěr o ztrátě akcií za války je v rozporu s listinnými důkazy z padesátých let minulého století. Žalovaná v průběhu řízení netvrdila, že Akcie byly převedeny do Německé říše a že nebyly předmětem dědictví po [Anonymizováno]. Toto tvrzení od řízení vnesl sám soud prvního stupně, čímž překročil zásadu projednací. Nadto se toto tvrzení objevilo poprvé až v odůvodnění rozsudku. Žalobci se tak k němu nemohli vyjádřit. Nesprávným je i závěr, že nebyl prokázán převod Akcií na stát. Na matce žalobců bylo dne 17. 8. 1955 vymoženo podepsání potvrzení postupního prohlášení, v němž potvrdila, že se tímto prohlášením vzdala mimo jiné Akcií. Potvrzení vystavila za účelem prověření Akcií dle rakouského zákona WBG. Prohlášení bylo sepsáno ve Výmaru. Československý stát projevil vůli stát se vlastníkem Akcií, zajistil si i výslovné potvrzení, že postupní prohlášení Akcie zahrnuje. Uvedené žalovaná potřebovala, aby mohla Akcie přihlásit podle rakouské legislativy a zabránit tak jejich propadnutí ve prospěch Rakouského státu. Listinné důkazy prokazují, banky převod Akcií na stát evidovaly a že stát za vedení depotního účtu hradil [právnická osoba] poplatky. Depotní účet č. [Anonymizováno] evidovala banka pro účely majetkoprávního vypořádání s Rakouskou republikou, což by nečinila, kdyby se na něm Akcie nenacházely. Z dopisu [právnická osoba] vyplývá, že Akcií připadly na základě smlouvy ze dne 19. 12. 1974, uzavřené mezi ČSSR a Rakouskou republikou, rakouskému státu. Pokud byly Akcie zahrnuty do majetkového vypořádání, je to důkazem, že československý stát Akcie ve své dispozici měl a vykonával k nim vlastnické právo. Závěr soudu prvního stupně, že se Akcie mohly „ztratit“ za druhé světové války, je s provedeným dokazováním v jasném rozporu. Soud prvního stupně žalobcům po celou dobu řízení nesdělil, že by žaloba měla být zamítnuta pro obcházení restitučních přepisů, a žalobci tak důvodně předpokládali, že tato otázka již byla vyřešena a k zamítnutí žaloby nemůže vést. Posouzení soudu prvního stupně je překvapivé. Účelem restitučních předpisů bylo napravení křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Smyslem byla materiální restituce vlastnického práva oprávněných osob. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se vztahoval na jinak legální úkony. Nesloužil k uplatnění nároků z právních úkonů, které byly neplatné podle tehdejších zákonů. Žalovaná sama uvedla, že Akcie nikdy nezískala do svého vlastnictví, a žalobci se tak svého nároku mohou domáhat pouze cestou reivindikační žaloby. K odkazu soudu prvního stupně na § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 164/92 vyplývá, že matka žalobců se domáhala navrácení Akcií podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobou podanou proti [právnická osoba]. Žaloba byla zamítnuta, protože se nepodařilo prokázat, kde se Akcie nalézají. Pokud jde o výklad restitučních předpisů, odkázali žalobci na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02. Na základě v něm přijatých závěrů Ústavní soud dovodil možnost domáhat se vydání věci formou obecných předpisů namísto předpisů restitučních (nález ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06). Pokud restituční zákonodárství k úspěchu žaloby vyžaduje povědomost o tom, kde se Akcie nacházejí, a tuto povědomost nemá ani [právnická osoba], u níž měly Akcie být, je možné připustit výjimečnou možnost domáhat se vydání Akcií cestou obecných předpisů.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že otázka postavení restitučních předpisů jako lex specialis vůči obecným předpisům byla opakovaně řešena Ústavní soudem, např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3295/17. Shodné závěry pak vyplývají i z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1569/19, sp. zn. I. ÚS 24/98, sp. zn. III. ÚS 107/04 a stanoviska pléna č. Pl. ÚS-st. 21/05 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1994/2004. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná není pasivně legitimována a že by za stát měla z jakéhokoliv důvodu vystupovat jako oprávněná organizační složka státu - Ministerstvo financí. To není příslušnou organizační složkou státu oprávněnou za stát v této věci jednat. Stát ani Ministerstvo financí Akcie nikdy nedrželo a nedrží ani nyní, nevykonávalo k nim správu a nehospodařilo s nimi. Žalobci neprokázali ani svou aktivní legitimaci, když právní předchůdci žalobců vlastnické právo k Akciím pozbyli. Vlastnické právo nemůže svědčit ani jim. Notářský zápis ze dne 23. 4. 1954 požívá statutu veřejné listiny, jejíž neplatnost se žalobcům nepodařilo prokázat. V postupním prohlášení byla konkretizována toliko nemovitost nacházející se v katastrálním území [adresa], ostatní majetek nebyl nijak vymezen. Prohlášení tak neprokazuje, že [Anonymizováno] v době sepsání prohlášení Akcie vlastnila. Dle žalobců byly Akcie přenechány rakouskému státu smlouvou ze dne 19. 12. 1974 výměnou za jiný rakouský majetek na našem území. Oprávněným vlastníkem a držitelem Akcií je i dle žalobců Rakouská republika, čímž je popřena aktivní legitimace žalobců. Pokud se žalobci považují za akcionáře předmětných společností, avšak nedisponují s Akciemi, měli postupovat podle rakouských právních předpisů a nechat si příslušné Akcie umořit. Požadavek na náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout tím, že nemá Akcie v detenci, je neoprávněný. Žalobci neprokázali protiprávní jednání žalované, ani vznik škody, ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Není známa ani hodnota Akcií, ani to, zda společnosti vůbec existují. V řízení byla z opatrnosti vznesena i námitka promlčení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal důvody ani pro jeho potvrzení, ani jeho změnu.

9. V posuzované věci obsahovala žaloba vedle tzv. primárního petitu i tzv. eventuální petit. Jinak řečeno, žalobci požadovali, že v případě, že soud tzv. primární petit zamítne, rozhodl o tzv. eventuálním petitu. Soud prvního stupně postupoval správně, když ve výroku odvoláním napadeného rozsudku rozhodl o zamítnutí obou z těchto petitů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5333/2014), avšak k důvodům, které k zamítnutí tzv. eventuálního petitu vedly, v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku není nic uvedeno, což činí rozsudek v této části nepřezkoumatelným.

10. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. vymezuje obsah odůvodnění rozsudku. Mimo jiné by v něm měl soud vyložit, které skutečnosti má prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další navržené důkazy, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Soud prvního stupně provedl v řízení poměrně podrobné dokazování, aniž by uvedl, jaká tvrzení má provedený důkazy za prokázaná a jaká nikoliv a jakými úvahami se při jejich hodnocení nechal vést. Namísto toho soud prvního stupně popsal v obecné rovině správu židovského majetku za okupace a jeho konfiskaci a způsob, jak bylo či mohlo být s tímto majetkem (akciemi) nakládáno, či jak mohl [Anonymizováno] majetek pozbýt. Soud prvního stupně dále uvedl, že Akcie „nepodléhaly přihlášení a předložení podle československých přepisů“ a že „v roce 1955 nemohla [Anonymizováno] všechny ve výroku označené akcie darovat československému státu“, aniž by vysvětlil, na základě čeho k uvedenému dospěl, případně ustanovení jakých právních předpisů aplikoval.

11. Vzhledem k průběhu řízení lze se žalobci souhlasit, že závěr soudu prvního stupně, že nárok na vydání akcií podle zákona č. 87/1991 Sb. prekludoval a že uplatnění nároku podle obecných předpisů přestavuje obcházení restitučních zákonů, který se stal důvodem zamítnutí rozhodnutí, pro ně bylo překvapivé. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18 „Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje spravedlivý proces.“ Byť se žalovaný uplatněnému nároku bránil tvrzením o obcházení restitučních zákonů, z postupu soudu prvního stupně, který poskytoval žalobcům opakovaně poučení, jaká tvrzení jsou povinni doplnit, potažmo prokázat, nebylo možné dovodit, že tuto obranu hodlá vzít v úvahu a založit na ní své rozhodnutí. Žalobcům tak neumožnil přinést argumenty ve prospěch opačného názoru, které tak byli nuceni uvést až v odvolacím řízení.

12. Žalovaná se v řízení bránila jak nedostatkem aktivní, tak pasivní věcné legitimace účastníků. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Nedostatek některé z legitimací je důvodem pro zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobu zamítl z jiných důvodů, lze dovodit, že jednak považoval žalovanou za pasivně legitimovanou, jednak považoval Ministerstvo financí za organizační složku státu oprávněnou za stát v této věci vystupovat. K důvodům, které jej k těmto implicitně přijatým závěrům vedly, v rozhodnutí nic neuvedl. Česká republika bude pasivně legitimována, bude-li prokázáno, že má podle hmotného práva povinnost Akcie žalobcům vydat. Předpokladem toho je, že Akcie skutečně existují (jde o listinné akcie) a že Česká republika je má ke dni rozhodnutí ve svém držení. Nebude-li toto prokázáno, bude namístě zabývat se oprávněností nároku specifikovaného v tzv. eventuálním petitu. Soud prvního stupně bude posuzovat obsah a právní následky postupního prohlášení [Anonymizováno] ze dne 23. 4. 1954, kterým se vzdala veškerého majetku, potažmo to, zda se na základě takového prohlášení mohl československý stát majitelem Akcií, případně kolika z nich. Bude třeba vzít v úvahu i formu, v jaké byly Akcie emitovány, neboť předpoklady převodu akcií na jméno a akcií na majitele nejsou totožné. Zodpovězení těchto otázek bude předcházet úvaha, jakým právem, resp. právním předpisem se převod akcií řídil. Rovněž soud prvního stupně vyhodnotí, zda žalobci označená organizační složka státu - Ministerstvo financí - je tou, která je oprávněna za stát v dané věci vystupovat. V opačném případě začne jednat s organizační složkou, kterou bude za oprávněnou, namísto označené, považovat.

13. Nedostatečně se soud prvního stupně vypořádal s namítaným nedostatkem aktivní věcné legitimace. Pro přijetí závěru o jejím dostatku musí být prokázáno, že [Anonymizováno] byla ke dni svého úmrtí vlastníkem všech Akcií, jejichž vydání je předmětem řízení, a že žalobci jsou jejími právními nástupci. Přestože soud prvního stupně žalobce o povinnosti tvrdit uvedené skutečnosti a prokázat je poučil (jak při jednání, tak prostřednictvím jim zaslaného usnesení), chybí poučení o následcích nesplnění těchto povinností, které umožňuje učinit závěr o neunesení břemene tvrzení, potažmo břemene důkazního. Bez ohledu na uvedené je z tvrzení žalobců zřejmé, že sami neoplývají jistotou, co jejich aktivní legitimaci zakládá. Jak bylo řečeno shora, základem pro kladný závěr je, že žalobci jsou právnímu nástupci [Anonymizováno] a ta byla ke dni své smrti vlastníkem všech Akcií. To by vyžadovalo, aby jmenovaná byla dědičkou po zemřelé [Anonymizováno] (která po zemřelém [Anonymizováno] nabyla jako jeho dědička majetku) a současně, že Anna [Anonymizováno] byla ke dni svého úmrtí stále vlastníkem Akcií. Zatímco prvně uvedené za prokázané mít lze, o druhém panují, s ohledem na skutečnosti zjištěné ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 29 C 164/92 (dopis [právnická osoba] značka [Anonymizováno]) pochybnosti. Pochybnosti, že [Anonymizováno] byla ke dni své smrti vlastníkem části Akcií, měla zřejmě i [Anonymizováno], když předmětem restitučního nároku učinila jen vydání těchto Akcií. Tvrzení žalobců, že jim o vyplacení hodnoty části Akcií není nic známo, nebude ve světle zmíněného důkazu postačovat. Rozpory panují i ohledně dědictví po zemřelé [Anonymizováno], resp. ohledně toho, kdo ze žalobců je jejím dědicem. Z dokladu o postavení dědice, vystaveného dne 4. 3. 2004 ve [Anonymizováno], vyplývá, že jediným dědicem po zůstavitelce [Anonymizováno] je na základě závěti její dcera, tj. žalobkyně B. Z dalších v řízení provedených důkazů (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7) vyplývá, že dědici po zůstavitelce [Anonymizováno] byli oba žalobci a ohledně majetku v usneseních specifikovaného uzavřeli dohodu (o existenci závěti pravděpodobně soudu nebylo nic známo). Za situace, kdy zřejmě proběhla dvě dědická řízení, a není známo, co bylo předmětem závěti (jaký majetek), nelze postavit najisto, kdo může být v rozsahu uplatněného nároku právním nástupcem jmenované. Postupní smlouvou ze dne 29. 3. 2004, v níž se žalobkyně B) prohlásila za dědičku (mimo jiné) cenných papírů (blíže nespecifikovaných), které v době smrti vlastnila [Anonymizováno], postoupila jejich polovinu na žalobce A). Dne 8. 5. 1991 zmocnila [Anonymizováno] žalobce A) k zastupování před úřady ve věci majetku nabytého dědictvím v roce 1946 (cenných papírů) a uzavírat jejím jménem smlouvy. V souvislosti s těmito listinami bude třeba vyřešit, zda na základě postupní smlouvy a smlouvy uzavřené na straně jedné žalobcem A) a na straně druhé žalobcem A) v zastoupení [Anonymizováno] (jak bylo tvrzeno) vůbec mohlo dojít k převodu cenných papírů (Akcií) blíže nespecifikovaných. Samozřejmě bude nezbytné i zde posoudit, zda byly splněny veškeré předpoklady převodu cenných v závislosti na jejich formě.

14. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil jednak z důvodu existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, jednak z důvodu nepřezkoumatelnosti, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž se soud prvního stupně vypořádá se všemi nedostatky shora naznačenými a nároky žalobců opětovně posoudí.

15. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení