12 Cmo 192/2021 - 236

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Hodanové a soudců Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Kateřiny Černé v právní věci žalobce: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba žalobci zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 199 860,45 USD s přísl., k odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 76 Cm 51/2019-218 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že je soudem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci.

2. Podle odůvodnění vznesl žalovaný námitku nedostatku pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti českých soudů. Tu založil zejména na tvrzení, že žalobci jsou vůči němu v postavení podnikatelů, nikoliv spotřebitelů a tudíž se neuplatní čl. 18 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. V době uzavření smluv se žalovaným byli žalobci podnikateli, mající rozsáhlé zkušenosti s obchodováním s [Anonymizováno]. Podnikatelskému postavení žalobců nasvědčuje také použití vysoce sofistikovaného a automatizovaného software, které dle Úřadu Finančního Ombudsmana UK žalobcům vůči žalovanému poskytlo nespravedlivou výhodu. Žalovaný pro obchodování se zákazníky používá specializovaný software [Anonymizováno]. Žalobci tedy museli investovat značné finanční prostředky do pronájmu [Anonymizováno] nacházejících se co možná nejblíže serverům žalovaného a použili finančně nákladný a uživatelsky náročný software, umožňující obchodování s [Anonymizováno] na profesionální úrovni. Za účelem prokázání tvrzení o podnikatelském charakteru obchodování žalobců žalovaný navrhl, aby soud žalobcům uložil předložit všechny smlouvy, uzavřené v předchozím období tří let s obchodníky s cennými papíry, jakož i další smlouvy. Odkázal na judikaturu německého Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof; „BGH“), který rozhodl, že : „Pokud jde o postavení retailového investora jako „spekulanta na burze“, BGH dále rozhodl, že „běžné spekulace“ s akciemi nestačí na omezení spotřebitelské ochrany; to ale již neplatí, pokud si spekulant za účelem spekulativních obchodů zřídí kancelář jako své kontaktní místo a tuto činnost tak formálně institucionalizuje, nebo pokud si spekulant pořídí speciální výbavu na obchodování měnových termínových obchodů – v těchto případech je nutné přepokládat, že spekulace naplňují známky profesní činnosti.“ Poukázal na čl. 29.11 uzavřených smluv, jehož obsahem je ujednání dle čl. 25 Nařízení Brusel I bis o výlučné pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti anglických soudů. Na základě tohoto ujednání veškeré spory plynoucí ze smluv, tedy včetně toho, který je předmětem tohoto řízení, jsou příslušné rozhodovat anglické soudy. Pravomoc anglických soudů je dána také dle ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, podle něhož mají být osoby primárně žalovány u soudu, v němž se nachází jejich domicil, resp. sídlo.

3. Soud prvního stupně konstatoval, že pro přijetí závěru o mezinárodní příslušnosti českých soudů je nezbytné posoudit, zda rozdílová smlouva uzavřená mezi žalobci a žalovanou je ve smyslu čl. 17 nařízení Brusel I. bis smlouvu spotřebitelskou, zda žalobci byli při jejím uzavírání v postavení spotřebitelů, a zda žalovaný je osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud jakýmkoliv způsobem svoji činnost na tento členský stát zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

4. V odůvodnění uvedl, že podle žalobních tvrzení žalobce a) dne 19. 6. 2018 akceptoval obchodní podmínky žalovaného a distančně s ním uzavřel smlouvu, na jejímž základě realizoval obchody prostřednictvím rozdílových smluv. Žalobce b) tuto smlouvu se žalovaným uzavřel dne 19. 7. 2018. Ze žalobci realizovaných, žalovaným neoprávněně zrušených obchodů dluží žalovaný žalobci a) částku 54 273,44 USD s přísl. a žalobci b) částku 145 587,01 USD s přísl. Mezinárodní příslušnost českých soudů oba žalobci dovozují dle článku 18 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis ze skutečnosti, že jsou vůči žalovanému v postavení spotřebitelů, dále z toho, že žalovaný svoji činnost provozuje ve státě, v němž mají žalobci jako spotřebitelé bydliště, na Českou republiku svoji činnost zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

5. Soud konstatoval, že předmětem řízení je nárok z bezdůvodného obohacení, vzniklého na straně žalovaného v důsledku neoprávněně zrušených transakcí žalobců v rámci jejich obchodování s finančními deriváty, konkrétně s rozdílovými smlouvami (CFD) na [Anonymizováno] na žalovaným pro ně vedených investičních účtech. Transakce byly realizovány na základě smluv uzavřených mezi žalobcem a) a žalovaným, který je společností s domicilem, resp. sídlem v UK, dne 19. 6. 2018 a mezi žalobcem b) a žalovaným dne 19. 7. 2017. K uzavření smluv došlo distančně odsouhlasením obchodních podmínek. Smlouvy uzavřené mezi účastníky soud vyhodnotil jako spotřebitelské smlouvy v smyslu čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 1215/2012 (Brusel I. bis). Při posouzení jejich účelu vyšel soud z judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 a dovodil, že investování na finančním trhu při realizaci obchodů žalobců bylo zcela zjevně mimo rámec jejich podnikatelské činnosti. Žalovaným navržené důkazy k prokázání opaku neshledal způsobilé vyvrátit skutečnost vyplývající ze žalobci doloženého skutkového stavu. To, že žalobce a) disponuje s živnostenským oprávněním, mimo jiné v oboru poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály, nijak neprokazuje jeho podnikání v oblasti obchodu s cennými papíry. Postavení žalobce b) jako statutárního orgánu společnosti [Anonymizováno], jejímž předmětem podnikání je zednictví, montáž, opravy a údržba vyhrazených el. zařízení, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, textil, oděvy, obuv, nábytek, stánkový prodej, rovněž neprokazuje, že by žalobce b) byl podnikatelem v oblasti obchodu s cennými papíry. Obdobně ani smlouvy, které žalobci uzavřeli s obchodníky s cennými papíry, seznam všech obchodů s CFD realizovaných žalobci v rozhodném období, smlouvy s poskytovatelem [právnická osoba] poskytovatelem software, použitého při realizaci transakcí, nejsou důkazy způsobilými vyvrátit závěr soudu, že žalobci vůči žalovanému nebyli v postavení podnikatelů. O profesionální činnosti žalobců bez dalšího nesvědčí ani zadávání vysoce nákladových pokynů s použitím nákladného software, jejich vztahy s poskytovateli VPS, znalosti v oboru obchodu s cennými papíry a užívání speciální výbavy pro obchodování. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 25. 4. 1998, sp. zn. II ZR 185/87 německého Spolkového soudního dvora shledal soud nepřiléhavý. Toto rozhodnutí neodráží vývoj v oblasti ochrany spotřebitele ani obchodování s měnovými trhy.

6. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis soud je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele, nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a dále aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností. Pojem zaměřování musí být vykládán autonomně v souladu s ustálenou judikaturou SDEU. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. 5. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2084/2019 uvedený pojem zaměřování profesionální nebo podnikatelské činnosti obchodníka na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, nebo na několik členských států včetně tohoto státu vyložil tak, že postačuje, aby obchodník projevil vůli navázat obchodní vztahy se zákazníky v České republice tím, že svému domovskému orgánu dohledu výslovně sdělí záměr poskytovat investiční služby též v České republice, jako tomu bylo u žalovaného, který je u ČNB evidován jako zahraniční obchodník poskytující přeshraniční služby bez umístění pobočky. K prorogační doložce v čl. 29.11 smluv nelze přihlížet, neboť od příslušnosti stanovené v čl. 17 a 18 Brusel I Bis se dohodou stran lze odchýlit pouze po vzniku sporu.

7. Podmínky pro určení mezinárodní příslušnosti podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy shledal soud prvního stupně v projednávané věci splněny, neboť žalobci při uzavírání smluv se žalovaným vystupovali jako spotřebitelé, kteří nejednali v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu článku čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, žalovaná zaměřovala svoji podnikatelskou činnost, jež byla předmětem zákaznické smlouvy, na Českou republiku a zákaznická smlouva spadala do rozsahu zaměřované činnosti. Mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 18 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je dána a podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících vnitrostátní pravidla věcné a místní příslušnosti je Krajský soud v Praze soudem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci 8. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci a dále aby oběma žalobcům uložil společně a nerozdílně povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému. S odkazem na odvolací důvody, vymezené v § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. vytkl soudu neúplně zjištěný skutkový stav věci v důsledku neprovedení navržených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Důvody, pro které má za to, že žalobci uzavřeli smlouvy se žalovaným v postavení podnikatelů a nikoli spotřebitelů, v důsledku čehož se nemohou dovolávat práv, náležejících spotřebiteli ohledně určení soudu dle Nařízení Brusel I bis, uvedl ve svých předchozích podáních. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017, na něž odkázal soud prvního stupně, není v projednávané věci aplikovatelné s ohledem na zcela odlišný skutkový stav věci. V něm Nejvyšší soud vycházel z toho, že žalobce nikdy nedisponoval živnostenským oprávněním, nepodnikal a neměl příjmy z podnikání, po celou dobu smluvního vztahu byl významně slabší stranou, služby poskytované Saxo bank nijak nesouvisely s jeho profesí a investováním na finančním trhu vykonával správu vlastního majetku. Naproti tomu oba žalobci podnikají a z podnikání jim plynou zcela nadstandardní příjmy, s obchodováním na finančních trzích mají dlouholeté zkušenosti, využití vysoce sofistikovaného software, realizace transakcí s využitím více IP adres svědčí o předem pečlivě promyšleném podnikatelském plánu. Při posouzení otázky, zda žalobci jsou vůči žalovanému v postavení podnikatelů, je třeba zohlednit ustálenou rozhodovací praxi SDEU, podle níž spotřebitelem je osoba uzavírající smlouvu s cílem uspokojit své vlastní soukromé potřeby a vstupující do vztahu s hospodářsky silnějším subjektem. Pojem spotřebitelská smlouva a spotřebitel je nutno vykládat restriktivně a v materiálním slova smyslu. Dle rozhodovací praxe SDEU jsou soudy povinny na základě podkladů ze soudního spisu posoudit otázku, zda uzavření smlouvy spadá do profesionální či podnikatelské činnosti žalobce. Závěr soudu, že investování žalobců na finančním trhu je zjevně mimo rámec jejich podnikatelské činnosti je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Zdůraznil, že již v řízení před soudem prvního stupně poukázal na indicie, v souhrnu svědčící o podnikatelském postavení žalobců vůči žalovanému. O tom, že žalobci vůči žalovanému jsou zjevně v postavení podnikatelů. Zejména poukazoval na postavení žalobce a) jako podnikatele, dlouhodobé zkušenosti obou žalobců s obchodováním rozdílových smluv na cenné papíry a dluhopisy, vysoký počet transakcí, nadstandardní roční příjmy v řádech miliónů, profesionální postup při obchodování s využitím specifického software, spojeného s investicemi do rychlého internetového připojení a výkonných počítačů, dlouhodobé studium a trénink nezbytné pro řádné využívání software, pronájem zahraničních VPS, zadávání příkazů prostřednictvím šesti IP adres. Žalobci zpočátku postupovali opatrně a uskutečnili transakce týkající se CFD v řádově menším objemu investovaných prostředků. Závěr soudu, že to, že žalobce a) disponuje živnostenským oprávněním v oboru poskytování software, poradenství a v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály a ani postavení žalobce b) jako statutárního orgánu společnosti [Anonymizováno] nijak neprokazuje, že by vyvíjeli podnikatelskou činnost v oblasti obchodu s cennými papíry, je nesprávný. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky nemůže jít k tíži žalovaného, že žalobci podnikají v oblasti obchodu s cennými papíry, aniž by k tomu měli platné veřejnoprávní povolení. Rovněž dle rozhodovací praxe SDEU je nerozhodné, zda žalobci disponují platným podnikatelským oprávněním v oblasti obchodu s cennými papíry v okamžiku uzavření smlouvy. O spotřebitelské smlouvy se nejedná v případě smluv uzavřených za účelem podnikatelské činnosti, byť plánované do budoucna, protože budoucí povaha určité činnosti nemění její podnikatelskou povahu. Závěr soudu, že smlouvy, uzavřené žalobci s jinými obchodníky s cennými papíry, seznam žalobci realizovaných obchodů s CFD v rozhodném období, smlouvy s poskytovateli VPS a s poskytovatelem software nejsou důkazy způsobilými vyvrátit skutečnost, že ve vztahu k žalovanému žalobci nejsou v postavení podnikatelů a že zadávání vysoce nákladových pokynů, užívání drahých software, vztahy s poskytovateli VPS, nutnost nadstandartních znalostí v oboru obchodu s cennými papíry a užívání speciální výbavy pro obchodování rovněž nenaplňují známky profesní činnosti, je rovněž nesprávný. Soud totiž rozhodné skutečnosti, nasvědčující podnikatelskému postavení žalobců, hodnotil izolovaně, nikoliv v celém souhrnu a širším kontextu. Zcela pominul, že žalobci využívaný software je nejen finančně nákladný, ale také vysoce sofistikovaný, automatizovaný a predátorský. Účelem je okrást znevýhodněné obchodníky s cennými papíry. Jeho fungování vyžaduje uživatele na profesionální úrovni. Počáteční transakce v řádově nižším objemu investovaných prostředků nasvědčují jeho testování. Právě tyto skutečnosti soud při posouzení podnikatelského postavení žalobců zcela pominul, ač z nich vyplývá, že činnost žalobců naplňuje materiální známky podnikatelské činnosti. Právní výklad pojmu spotřebitel a spotřebitelská smlouva soudem prvního stupně trpí vadou nesprávného právního posouzení. V rozporu se závěry, vyjádřenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20, podle nichž je vždy povinností soudu vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založeného na zjištěných skutkových okolnostech a udělat vše pro spravedlivé řešení, soud prvního stupně rezignoval na individuální posouzení předmětné věci a na řádné zjištění skutkových okolností. Uzavření smluv a uskutečnění transakcí bylo předem pečlivě promyšleným a připraveným podnikatelským plánem žalobců. Má za to, že jím odkazovaná judikatura německého Spolkového soudního dvora je pro projednávanou věc přiléhavá. Vychází ze závěru, že toho, kdo realizuje spekulativní obchody a pořídí za tímto účelem speciální výbavu, je nutno považovat nikoli za spotřebitele, ale za podnikatele. Závěr soudu, že rozhodnutí BGH „neodráží vývoj ani v oblasti ochrany spotřebitele, ani v oblasti obchodování s měnovými trhy, je zcela nepodložený. Závěry soudu o údajném vývoji ochrany spotřebitele jsou hrubě zavádějící a vychází z chybného předpokladu, že žalobci jsou spotřebiteli. Údajný vývoj v ochraně spotřebitele není způsobilý jakkoli zpochybnit závěr, že pokud dotčené osoby svou činnost profesionalizují a z obchodování s CFD učiní své podnikání, je nutno je považovat za podnikatele. Je nerozhodné, zda se jedná o obchody s akciemi či CFD, pro rozlišování mezi těmito druhy investičních nástrojů neexistuje objektivní a legitimní důvod. Soud tím, že nevyhověl důkazním návrhům žalovaného a žalobcům neuložil dle § 129 o. s. ř. ediční povinnost, neúplně zjistil skutkový stav věci. Dále poukázal na čl. 29.11 uzavřených smluv, v nichž se smluvní strany dohodly, že se podrobují jurisdikci anglických soudů. Tímto smluvním ujednáním dle čl. 25 Nařízení Brusel I bis založily výlučnou pravomoc, resp. mezinárodní příslušnost anglických soudů. Nerespektování tohoto smluvního ujednání by bylo popřením autonomie vůle a smluvní svobody. Nelze ani pominout čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, upravující zásadu, že osoby mají být primárně žalovány u soudu, v němž se nachází jejich domicil, resp. sídlo. To se v případě žalovaného nacházelo a nachází v UK. Mezinárodní příslušnost soudů ČR by nebyla dána ani v případě, že by žalobci využili možnost volby příslušného soudu dle článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis. Podle něj lze osobu žalovat u soudu místa, kde byly nebo měly být poskytnuty služby podle příslušné smlouvy (pokud je toto místo odlišné od místa bydliště, resp. sídla žalované osoby). Služby byly žalobcům poskytnuty na území UK, kde má žalovaný domicil a kde se rovněž nachází servery a provozovny, v nichž žalovaný uskutečňuje příkazy zadané jeho zákazníky, poskytuje služby a kde jeho činnost včetně poskytování služeb zákazníkům podléhá dohledu ze strany příslušných UK orgánů dohledu nad kapitálovým trhem.

9. Žalobci ve vyjádření k podanému odvolání navrhli potvrzení napadeného usnesení. Mají za to, že závěry, přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, jsou použitelné i v této věci. Žalobce a) je sice podnikatelem a žalobce b) jednatelem podnikající právnické osoby, ale podnikají v jiných oblastech než je poskytování investičních služeb. Nejsou v postavení podnikatele v oblasti obchodování s cennými papíry ani v oblasti související. Podnikatelskou činností je obhospodařování majetku třetích osob nebo poskytování služeb dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Účelem smluv uzavřených žalobci se žalovaným bylo obhospodařování vlastních finančních prostředků s cílem upokojení vlastních soukromých potřeb, nikoliv jejich následné investování a zhodnocování peněz. Žalovaná ani neprokazuje, že by žalobci nebyli konečnými spotřebiteli jejích služeb, což je dle judikatury SDEU stěžejní hledisko (rozsudek SDEU ze dne 10. 12. 2020 ve věci C -774/19). Ve vztahu k žalované byli žalovaní v postavení slabší strany. Žalovaný má postavení licencovaného obchodníka s cennými papíry, určuje obsah smluvních podmínek a rozhoduje, které pokyny a za jakou cenu provede. V případě provedení pokynu si vyhrazuje právo na účtech žalobců rušit již vypořádané rozdílové smlouvy, aniž by přitom některé zásadní pojmy (tržní cena, chybné poskytnutí údajů o ceně) byly ve smlouvě definovány. Faktické silnější postavení žalovaného dokládá i jeho postup. Pokyny žalobců, které dle čl. 7. 8 smlouvy mohl za danou cenu odmítnout, provedl, ale následně zrušil. Použití VPS, rozdílných IP adres ani obchodování v době zveřejnění významných makroekonomických zpráv smlouva nezakazuje. Žalovaný poskytování VPS zdarma naopak sám nabízí a propaguje. Podle judikatury SDEU z velkého objemu realizovaných obchodů v krátkém časovém období nebo vysoké počáteční investice nelze o podnikatelské nebo profesionální činnosti investora nic dovozovat. Rovněž znalosti a informace, případně odbornost, kterou osoba může získat v oblasti uvedených služeb, tuto osobu nemohou zbavit jejího postavení spotřebitele ve smyslu čl. 15 nařízení Brusel I bis. Rozsudek německého Spolkového soudního dvora, na nějž žalovaný odkázal, nemá v kontextu aktuální judikatury SDEU žádnou relevanci. Žalobcům jako spotřebitelům podle ustálené rozhodovací praxe SDEU svědčí dle čl.17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst.1 nařízení Brusel I bis právo žalovat druhou smluvní stranu u soudu místa, v němž mají bydliště, tedy v České republice.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.).

11. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když pravomoc českých soudů (ve smyslu mezinárodní příslušnosti) posuzoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť se jedná o spor s cizím prvkem. Základem přezkumu odvolacího soudu je posouzení sporné otázky, zda předmětnou smlouvu lze podřadit pod kategorii spotřebitelských smluv ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis., resp. zda jsou splněny podmínky pro uplatnění jurisdikčního pravidla upraveného v tomto článku. Z dikce čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis a související judikatury SDEU vyplývá, že toto ustanovení se použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky. První z nich je, že smlouva musí být spotřebitelem uzavřena pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Druhou, že smlouva musí být uzavřena s podnikatelem, který buď provozuje podnikatelskou činnost ve členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem jeho činnost na tento členský stát zaměřuje a třetí, že smlouva musí spadat do rozsahu těchto činností. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně, takže není-li některá z uvedených tří podmínek splněna, příslušnost nemůže být určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11). Mezi účastníky je sporné naplnění zejména první z uvedených podmínek, tedy spotřebitelského postavení žalobců při uzavírání smluv se žalovaným.

12. Žalovaný podnikatelské postavení žalobců při uzavření smluv dovozoval zejména z postavení žalobce a) jako podnikatele a postavení b) jako statutárního orgánu společnosti, dlouhodobých zkušeností obou žalobců s obchodováním rozdílových smluv s vysokým počtem realizovaných transakcí, z jejich nadstandardních ročních příjmů, z profesionálního využití specifického software při realizaci příkazů, spojeného s investicemi do rychlého internetového připojení a výkonných počítačů a podmíněného dlouhodobým studiem a praxi, z pronájmu zahraničních VPS a zadávání příkazů prostřednictvím šesti IP adres a specifického cíleného postupu při obchodování.

13. Žalobce a) disponuje živnostenským oprávněním v oboru poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti, tedy v oboru, který se poskytování investičních služeb, resp. obchodování s cennými papíry nijak nedotýká. Ze skutečnosti, že žalobce a) je držitelem tohoto oprávnění, však nelze nic o jeho podnikatelském postavení při uzavření smlouvy se žalovaným dovozovat. Žalobce b) sám není ani držitelem živnostenského oprávnění, je pouze statutárním orgánem obchodní korporace, jejíž zapsaný předmět podnikání nemá vůbec žádnou souvislost s obchodováním s cennými papíry. Podle ustálené judikatury SDEU hodnota transakcí realizovaných na základě takových smluv, jako jsou CFD, rozsah rizika finančních ztrát s uzavřením smluv spojeného, uskutečnění velkého objemu obchodů v relativně krátkém časovém období, případné znalosti či odbornosti osob v oblasti finančních nástrojů ani jejich aktivní jednání v rámci takových transakcí nejsou pro posouzení spotřebitelského postavení osoby, která smlouvu uzavřela, rozhodné (rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019, C-208/18, ze dne 2. 4. 2020, C-500/18). Z tohoto hlediska tedy nemůže být rozhodný počet smluv, uzavřených žalobci s jinými obchodníky s cennými papíry ani objem jimi investovaných finančních prostředků, ani znalosti a zkušenosti žalobce a) z oblasti informačních technologií a software a jejich využití při zvoleném způsobu obchodování. Soud tedy nepochybil, když nevyhověl návrhu žalovaného v jím navrhovaném rozsahu na uložení ediční povinnosti žalobcům. Stejně bez významu pro posouzení spotřebitelského postavení žalobců jsou případná zjištění o výši jejich příjmů nebo předchozích zkušenostech s obchodováním rozdílových smluv. Z tvrzení žalovaného ani z obsahu spisu se nepodává, že by žalobci svým jednáním vůči žalovanému při uzavírání smluv v něm mohli oprávněně vyvolat dojem, že jednají za podnikatelským účelem. Žalovaný netvrdil, že by uzavřené smlouvy zakazovaly použití určitého software, technologií nebo omezovaly či vylučovaly způsob připojení. Tvrzení žalovaného, týkající se použitého software, využití většího počtu internetových adres a virtuálních serverů se za této situace jeví poněkud účelové až spekulativní. Z odpovědi vyšetřovatele úřadu Služba finančního ombudsmana ze dne 18. 2. 2019 na stížnost žalobců na [Anonymizováno] stran zrušení realizovaných obchodů vyplývá pouze vyšetřovatelem vyslovená domněnka, že při obchodování byl použit software, který reagoval na zprávy o zvýšení úrokových sazeb rychleji než trhy a cenový zdroj společnosti [Anonymizováno]. Současně vyšetřovatel výslovně uvedl, že v obchodních podmínkách [Anonymizováno] nevidí nic, co by použití takového software zakazovalo.

14. Z uvedených důvodů závěry, přijaté Nejvyšším soudem České republiky ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2019, vycházející z judikatury SDEU, jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Naproti tomu rozsudek německého Spolkového soudního dvora sp. zn. II ZR 185/87 nezohledňuje vývoj právní úpravy ochrany spotřebitele, ani obchodování s finančními deriváty a byl překonán pozdější judikaturou SDEU.

15. Závěr soudu o splnění druhé podmínky dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, tj. provozování či zaměřování podnikatelské činnosti žalované na Českou republiku shledal odvolací soud správný a v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž při výkladu pojmu „zaměřování činnosti" ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis je třeba přihlédnout i k tomu, že zahraniční podnikatel, který poskytl investiční služby spotřebiteli s bydlištěm v České republice a nemá na území České republiky zřízenu svou pobočku, k poskytování takových služeb přistoupil po naplnění podmínek dle § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, kdy si zápisem v evidenci České národní banky vytvořil předpoklady pro poskytování investičních služeb na území jiného členského státu. Předmětné smlouvy, uzavřené se žalobci spadají do rozsahu podnikatelské činností žalované a splněna je i třetí podmínka čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis.

16. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv posuzoval odvolací soud právní účinky dohody o příslušnosti anglických soudů, sjednané v čl. 29. 11 smluv podle čl. 25 odst. 4 Nařízení Brusel I bis. Dle tohoto ustanovení dohody o příslušnosti nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost. Příslušnost u spotřebitelských smluv upravuje oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, články 17 až 19. Taxativně stanovené výjimky, kdy se lze dohodou odchýlit od ustanovení tohoto oddílu, upravuje čl.

19. Je tomu tak podle odstavce 1) v případě, kdy dohoda byla uzavřena po vzniku sporu, dále podle odstavce 2) v případě, že dohoda umožňuje spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle a podle odstavce 3) v případě, kdy dohoda byla uzavřena mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Protože žalobci a žalovaný nemají bydliště či sídlo v témže členském státě a dohoda nebyla uzavřena po vzniku sporu, je nutno pouze posoudit, zda dohoda není v rozporu s odstavcem 2 čl. 19 Nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu toto ustanovení nelze vykládat odděleně od čl. 18 Nařízení Brusel I bis v tom smyslu, že dohodou založená příslušnost soudu k řízení zahájenému spotřebitelem musí být dodatečná k příslušnosti soudu stanovené v čl. 18 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, která musí zůstat zachována. Dohoda o příslušnosti v čl. 29. 11 smluv žalobcům neumožnuje zahájit řízení u soudů členského státu, v němž mají bydliště a je tak v rozporu s čl. 19 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. V důsledku toho toto smluvní ujednání nemá podle čl. 25 odst. 4 Nařízení Brusel I bis právní účinky.

17. Příslušnost Českých soudů je tak v projednávané věci dána dle čl. 1 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 Nařízení Brusel I bis a Krajský soud v Praze je dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících vnitrostátní pravidla věcné a místní příslušnosti, soudem věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci.

18. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 o. s. ř.).