12 Cmo 208/2020 - 87

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 121 854 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-42 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Plzni dne 13. ledna 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-18 se ponechává v platnosti.

II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 38 758,80 Kč.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 13. 1. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-18 a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 33 946,25 Kč. Podle odůvodnění rozsudku podaly žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž uvedly, že žalovaná 1) se v roce 2014 obrátila na společnost [právnická osoba] s žádostí o výstavbu rodinného domu a byla ujištěna o zajištění financování jeho výstavby. Součástí společných ujednání byla i dohoda o zaplacení zálohy ve výši 170 000 Kč na úhradu přípravných projektových prací. Již při podpisu smlouvy o dílo bylo společnosti [právnická osoba] známo, že žalovaná 1) nedisponuje pozemkem, na němž by bylo možno dům postavit, ani příjmy k jeho výstavbě. Zálohu uhradila žalovaná 1) prostřednictvím půjčky uzavřené se žalobkyní dne 5. 3. 2014. Žalované popsaly vztahy mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], z nichž dovodily neplatnost smlouvy o půjčce a dohody o vyplnění blankosměnky s tím, že smluvní vztah vůči uvedeným společnostem „dlouhodobě zneužívajících očekávání spotřebitele, že jim bude poskytnuto adekvátní protiplnění směřující k výstavbě vysněného rodinného domu a pro případ, že se v počátku smluvního vztahu ukáže, že finanční situace spotřebitele není pro výstavbu rodinného domu vhodná, buď s řešením dané situace pomohou, popř. přeruší nebo ukončí další činnost, přičemž je legitimním očekáváním spotřebitele, že pokud se již na samotném počátku ukáže, že spotřebitel nebude schopen výstavbu rodinného domu financovat, budou náklady na činnost podnikatele dosahovat přiměřené výše, maximálně v řádu desetitisíců.“ Dále žalované namítly, že sjednaná výše denní sazby smluvní pokuty je nemravná, na předmětnou smlouvu o půjčce bylo uhrazeno celkem 170 850 Kč, z toho 76 500 Kč v termínu splatnosti, směnkou zajištěný závazek se nejpozději 27. 10. 2019 promlčel, nepoctivostí jednání žalobkyně a společnosti [právnická osoba] „došlo k neplatnosti smlouvy o půjčce“ a tedy nemohlo dojít ani k platné dohodě o zajištění blankosměnkou a o jejím vyplnění. Namítly rovněž, že smlouva je neplatná z důvodu nepřípustnosti zajištění spotřebitelského úvěru směnkou.

2. Žalobkyně namítla, že kauzou projednávané věci je poskytnutí půjčky, nikoliv plnění ze vztahu žalované 1) a společnosti [právnická osoba] Půjčka, která byla žalované 1) poskytnuta, byla jen jednou z možností, jak mohla svému závazku zaplatit zálohu ve výši 170 000 Kč dostát. Žalobkyně byla v žádosti o poskytnutí půjčky i ve smlouvě o půjčce ubezpečena o tom, že žalované mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k vrácení půjčky a že jsou schopny dostát svým závazkům vyplývajícím z této smlouvy. Smlouvu o půjčce nelze považovat za jednoznačně nevýhodnou pro jakoukoli ze stran. Sjednaná smluvní pokuta se nijak nevymyká ze situací, které běžně a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí považuje Nejvyšší soud za přiměřenou a odpovídající dobrým mravům a pravidlům slušnosti. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. se podle § 2 písm. c) nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění nelze považovat za obcházení zákona. S poukazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 žalobkyně uzavřela, že smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelských úvěrů.

3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce ze dne 5. 3. 2014, č. 2631401, dodatkem č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 25. 10. 2016, předžalobními upomínkami, výpisem z účtu žalobkyně, žádostí o poskytnutí půjčky) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná 1) uzavřela se žalobkyní dne 5. 3. 2014 smlouvu o půjčce na částku 170 000 Kč, která měla být podle dodatku smlouvy ze dne 25. 10. 2016 vrácena do 21. 11. 2016. Žalovaná vzala na vědomí, že žalobkyně potřebuje půjčené peníze dále investovat, neboť je má vázané někde jinde. Bylo dohodnuto zajištění směnkou, kterou vystavila žalovaná 1) a žalovaná 2) avalovala. Žalobkyně po uplynutí lhůty k vrácení půjčky upomínala žalované k zaplacení žalované částky a následně doplnila blankosměnku údajem splatnosti 7. 11. 2019, tedy téměř po třech letech od marného uplynutí lhůty k vrácení půjčky.

4. Soud prvního stupně uvedl, že některé námitky žalovaných shledal nedůvodnými, například námitku promlčení zajištěného závazku, s tím, že „k žádnému promlčení zde nedošlo.“ Dále se nezabýval „do podrobností“ námitkou splnění zajištěného dluhu, neboť tuto skutečnost shledal nepodstatnou a s ohledem na to, že důkazy byly předloženy až při posledním ústním jednání a napadené rozhodnutí „záleželo na jiném rozhodnutí.“ Ohledně námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě se soud ztotožnil s blíže nespecifikovanou judikaturou vyšších soudů, podle níž pokuta ve výši 0,25 % denně není nepřiměřená. Poukázal přitom na skutečnost, že pokuta zajišťovala splnění povinnosti žalovaných z půjčky, kterou žalované 1) poskytla žalobkyně a která měla být vrácena do dvou měsíců od uzavření smlouvy. Vzhledem ke krátké době zapůjčení finančních prostředků se jeví výše smluvní pokuty jako adekvátní. Proto z tohoto „jednotlivého samostatného důvodu“ nelze považovat námitku za důvodnou.

5. Ohledně námitky, že smlouva o půjčce měla být posuzována podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru soud prvního stupně rovněž odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Vrchního soudu a Nejvyššího soudu, které „ve své podstatě a správně v jednotlivosti konkrétní půjčky bez přihlédnutí k ostatním okolnostem správně posuzují smlouvu o půjčce tak, že nespadá pod režim úpravy spotřebitelského úvěru, neboť tato půjčka není zpoplatněna úrokem, ale pouze smluvní pokutou…“. S tímto závěrem se soud prvního stupně ztotožnil, „pokud by se jednalo o posouzení samotné půjčky pouze formálně, nikoliv v souvislosti s celou kauzou a dalšími námitkami žalovaných.“ Konstatoval, že v daném případě je nutno „celou kauzu posoudit globálně, tzn. posoudit námitku nemožnosti zajištění půjčky směnkou z důvodu tvrzeného v námitkách obcházení zákona o spotřebitelském úvěru a námitky zneužití práva.“ 6. Shora uvedené námitky vyhodnotil soud jako důvodné. Poukázal na množství sporů o zaplacení směnek, zahájených žalobkyní u téhož soudu jako soudu místně příslušného podle místa plnění ze směnky. Postup žalobkyně shledal minimálně v rozporu s dobrými mravy, a to „ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou.“ Tento svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně poskytuje půjčky na realizaci staveb, které si lidé objednají u společnosti [právnická osoba] Poukázal na smluvní ujednání, podle něhož měla být půjčka vrácena do dvou měsíců a na skutečnost, že je vymáhána směnkou se splatností až po třech letech, kdy „naběhla smluvní pokuta na částku převyšující jistinu.“ Toto jednání vyhodnotil soud jako nemravné s odůvodněním, že je v rozporu se smyslem dané smlouvy, s tvrzením žalobkyně v této smlouvě „a dle zajištění směnkou je to skutečně obcházení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Z uvedeného důvodu soud posoudil „daný případ půjčky jako případ, na který se vztahuje ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.“ Uvedl, že „je zde jasná úplatnost této smlouvy, když smluvní pokuta je fakticky úrok“, který je pouze odložen po dobu dvou měsíců. Zde sice došlo k prodloužení splatnosti z 5. 5. 2014 na 21. 11. 2016, „ale i tak je to odložený úrok.“ Soud proto uzavřel, že režim sjednaný smlouvou o půjčce je nutno podřadit pod smlouvu o spotřebitelském úvěru, který nelze zajistit směnkou. Námitky jsou proto důvodné. Zdůraznil, že pokud by shora uvedená úvaha nebyla správná, byla by částka z půjčky vymáhána co nejdříve a ne až po dvou letech po splatnosti.

7. Stran námitky zneužití práva poukázal na „dvoudomé“ postavení [Anonymizováno], který vystupuje jako jednatel [Anonymizováno] i žalobkyně, tedy úmyslně rozděluje finanční rizika na dvě společnosti, a to v neprospěch žalovaných. Soud uvedl, že není v možnostech žalovaných rozlišovat mezi oběma subjekty a tedy „dochází ke zmatení těchto osob.“ Je otázkou, proč nejsou půjčky poskytovány přímo společností [právnická osoba], přičemž za důvod tohoto postupu označil soud skutečnost, že „pokud by nedošlo z nějakého důvodu k realizaci stavby …, nemohly by se tyto půjčené peníze samostatně žalovat s takto nesmyslným dlouhým úrokem“, ale docházelo by k započtení pohledávek, které by bylo pro [právnická osoba] nevýhodné. Dále soud uvedl, že je otázkou, proč vůbec jsou půjčky poskytovány, jsou-li poskytovány „bezúročně“. Dle názoru soudu „nejde o žádnou dobročinnou akci žalobkyně, ale pouze o snížení rizik akce, kterou zaštiťují [právnická osoba]. prostřednictvím svých dceřinek žalobkyně a [Anonymizováno], když celou stavbu resp. plán lidí stavět vlastní bydlení rozštěpuje na dvě samostatné části tak, aby se nemusela příliš společnost [právnická osoba] zabývat finanční situací účastníků zda-li jsou či nejsou schopni vzhledem ke své finanční situaci postavit, zda-li dostanou úvěry, neboť částku půjčenou od žalobkyně často v případech souvisí jako zálohy na koupi pozemků či zhotovování stavební dokumentace. Pokud by totiž tuto půjčku poskytovaly přímo [právnická osoba], muselo by se řešit, kolik toho fakticky udělaly a zda-li ta půjčka byla dostatečně kryta skutečnými činnostmi [Anonymizováno]. V daném případě se toto obchází v neprospěch spotřebitele výše popsaným modulem, což je dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy. Soud proto zrušil směnečný platební rozkaz, když smlouva o půjčce je zastřeným právním úkonem, který je spotřebitelským úvěrem, který směnkou zajistit nelze a pokud by toto neplatilo a nespadal by pod tuto úpravu, bylo by v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k zneužití práva, jak bylo namítáno žalovanými, dvoudomostí pana [Anonymizováno].“ Skutečnosti tvrzené žalovanými ohledně [Anonymizováno] a jejich nároků vůči tomuto subjektu jsou v daném případě irelevantní. Soud uzavřel, že „půjčku nelze uplatnit směnkou, lze ji uplatnit maximálně žalobou.“ Vzhledem k důvodnosti námitek proto směnečný platební rozkaz zrušil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalovaných, které byly v řízení úspěšné.

8. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání a navrhla jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že napadený rozsudek není přezkoumatelný, když není zřejmé, z jakých důkazů svá zjištění následně podřazená pod aplikaci zákona č. 145/2010 Sb. soud učinil, když pouhý odkaz na tento předpis nesplňuje zákonné požadavky. Žalobkyně současně považuje za nepřípustné, aby soud důvodnost námitek žalovaných primárně dovodil s odkazem na své znalosti z úřední činnosti, a to z kauz žalobkyně, které u téhož soudu probíhají, přičemž je ani blíže nespecifikuje. Dle žalobkyně nesplňuje tento postup zákonné předpoklady pro meritorní rozhodnutí a napadený rozsudek vykazuje znaky libovůle. Současně je zřejmé, že soud nerespektuje právní názory soudů vyšších stupňů. V této souvislosti žalobkyně odkázala zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, v němž dovolací soud zejména dovodil, že zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky a dále, že smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky není nemravnou. V daném případě smluvní pokuta neplnila jinou funkci, než zajištění závazku. Poměřování úroku jako civilního plodu peněz a smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody považuje žalobkyně za nepřípadné a na skutkový a právní stav zcela nedopadající. Poskytnutí krátkodobé bezúročné půjčky nelze považovat za jakékoliv obcházení zákona. Toto jednání současně nepodléhá žádné právní úpravě, která by zakazovala použití směnek. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017 a uzavřela, že půjčku poskytnutou explicitně bez úroku a bez jakékoliv jiné/další úplaty zajištěnou smluvní pokutou pro případ prodlení dlužníka s její úhradou nelze podřazovat pod zákon č. 145/2010 Sb. Současně sjednání smluvní pokuty jako prostředku zajištění finančního závazku nelze považovat za obcházení zák. č. 145/2010 Sb., když prodlení žalovaných nastalo zcela bez přičinění a vůle žalobkyně. Odvolatelka dále odkázala na důvodovou zprávu ke shora uvedenému zákonu a v ní zmiňované případy obcházení zákona. Zdůraznila, že směnečná suma představuje pouze nárok na smluvní pokutu, jehož základem je prodlení žalované 1) s úhradou sjednané půjčky. Toto prodlení nebylo žalovanou 1) nikdy zpochybněno, naopak bylo prokázáno z provedeného dokazování. Další podstatnou skutečností je, že předmětnou smlouvou o půjčce se žalobkyně s žalovanou 1) dohodla na splatnosti půjčky do 5. 5. 2014, která však byla následně dodatkem č. 1 ze dne 27. 10. 2016 byla po vzájemné dohodě posunuta na 21. 11. 2016. Je tak zřejmé, že již v průběhu prodlení žalované 1) s úhradou půjčky se žalobkyně se žalovanou 1) dohodla na změně splatnosti půjčky, která byla poskytnuta již dne 20. 3. 2014. Z výpočtu smluvní pokuty, který byl přílohou předžalobní upomínky, je zřejmé, že ani v nově sjednané lhůtě žalovaná 1) půjčku neuhradila, ale až následně od 5. 12. 2016 ji počala hradit ve splátkách. K zaplacení došlo ke dni 4. 11. 2019, tedy za 2055 dní po poskytnutí půjčky. Dle názoru žalobkyně se jedná o podstatné skutečnosti, k nimž soud vůbec nepřihlížel ani je nehodnotil. K jeho závěru, že v daném případě došlo k prodloužení splatnosti, „ale i tak je to odložený úrok (bezúročné období)“, žalobkyně uvedla, že naopak skutečnost, že se účastníci dohodli na prodloužení splatnosti, svědčí tomu, že žalobkyně nepostupuje tak, jak soud predikuje ze své znalosti z úřední činnosti. Odvolatelka dále s podrobnou argumentací odkázala na judikaturu vztahující se k ujednání o smluvní pokutě. Vyjádřila rovněž nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že i pokud by smlouva o půjčce nespadala pod právní režim zákona o spotřebitelském úvěru, bylo by právní jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznila, že z provedeného dokazování nebylo zjištěno ničeho, z čeho by bylo možno vyložit, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy. K námitce zneužití práva, kterou soud fakticky spojil s dvoudomým vystupováním [Anonymizováno] jako jednatele žalobkyně a současně i jednatele společnosti [právnická osoba], odkázala žalobkyně na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 5 Cmo 357/2018. S další obsáhlou argumentací a četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznila nepřípustnost námitkové obrany žalované 1) vycházející z jejích vztahů ke společnosti [právnická osoba], jakož i to, že závěr o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je závěrem krajním, svědčícím o závažném excesu z pravidel stanovených obecně přijímanými morálními normami. Lze jej proto učinit jen tehdy, jde-li o úkon významně porušující nebo ohrožující hodnoty, které jsou podle všeobecně uznávaného názoru nadřízeny principům autonomie vůle (smluvní svobody), které je soud povinen respektovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmá zaujatost soudu vůči žalobkyni a zcela nekritické převzetí obrany žalovaných, přičemž takovému postupu neodpovídá zjištěný skutkový stav věci ani provedené důkazy. Úvahy nebo řečnické otázky, které si soud v odůvodnění napadeného rozsudku klade, nepovažuje žalobkyně za objektivní a nezávislé posouzení věci.

9. Žalované navrhly potvrzení rozsudku, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedly, že jsou si vědomy rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, jejich argumentace v námitkách však směřovala do komplexnosti smluvního vztahu mezi účastníky řízení a společností [právnická osoba] Žalované zdůraznily, že ve vztazích s žalobkyní a společností [právnická osoba] vystupovaly v postavení spotřebitelů a ze strany pracovníka zastupujícího obě společnosti byly ujišťovány, že s jejich záměrem na výstavbu rodinného domu bude naloženo s patřičnou profesionalitou a péčí. Veškeré záležitosti ohledně financování a přípravy výstavby svěřily žalobkyni, resp. společnosti [právnická osoba], která měla povinnost obstarat záležitost ve smyslu ust. § 2432 odst. 1 o. z. poctivě a pečlivě podle svých schopností. V tomto směru nelze spatřovat poctivost jednání žalobkyně, ve spojení s jednáním společnosti [právnická osoba], když současně přimějí, zneužívaje očekávání žalovaných o naplnění svého záměru postavit dům, uzavřít smlouvu o půjčce zajištěnou vlastní směnkou ve svůj prospěch za účelem financování své vlastní činnosti, s termínem splatnosti poskytnuté půjčky, kterou z vlastních zdrojů nebyly žalované schopny vrátit, když důvodně spoléhaly, že financování bude zajištěno prostřednictvím komplexního hypotéčního úvěru, jež měla obstarat společnost [právnická osoba], dále přiměje uzavřít téhož dne smlouvu o budoucí smlouvě o dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní, to vše za situace, kdy se žalované zavazují k celé řadě povinností spočívajících v úhradě činností žalobkyně, resp. společnosti [právnická osoba], aniž dosud bylo vyřešeno financování celého záměru. Žalované dovodily, že žalobkyně ve spojení se společností [právnická osoba] vyvíjí činnost za účelem dosažení zisku buďto s klienty, u nichž dojde k realizaci záměru výstavby domu, nebo s klienty, u nichž absentuje dostatek finančních prostředků, u nichž dochází ze strany žalobkyně a společnosti [právnická osoba] ke zneužití jejich slabšího postavení. Nenaplnění původního záměru klientů v převažující míře závisí na zájmu a aktivitě podnikatele splnit svou povinnost obstarat záležitosti spotřebitele poctivě a pečlivě dle svých schopností, kdy ad absurdum podnikatel za porušení svých povinností nejenže neodpovídá, ale naopak ještě inkasuje významné finanční plnění bez adekvátního protiplnění. V tomto kontextu považují jednání žalobkyně ve spojení se společností [právnická osoba] za nemravné a nehodné právní ochrany.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. V odvolacím řízení byl zopakován důkaz smlouvou o půjčce č. [Anonymizováno] uzavřenou dne 5. 3. 2014 mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou 1) jako dlužníkem, z níž bylo zjištěno, že věřitel se zavázal poskytnout dlužníkovi finanční půjčku v celkové výši 170 000 Kč, účelově vázánou na financování zálohy ve výši 170 000 Kč dle čl. II bodu 2.1 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. [Anonymizováno], smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. [Anonymizováno] a smlouvy příkazní č. [Anonymizováno] ze dne 18. 2. 2014, které byly uzavřeny mezi žalovanou 1) a společností [právnická osoba] V čl. I odst. 1.2 smlouvy se strany výslovně dohodly, že finanční prostředky ve výši sjednané půjčky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli, a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy. Dlužník se zavázal zaplatit věřiteli poskytnutou půjčku nejpozději dne 5. 5. 2014, a to bezhotovostně bankovním převodem na účet věřitele uvedený ve smlouvě (čl. II. odst. 2.1 smlouvy). K zajištění pohledávky věřitele pro případ, že by půjčka nebyla dlužníkem řádně a včas ve lhůtě splatnosti zaplacena, se smluvní strany dohodly, že dlužník zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny půjčky (čl. II odst. 2.2 smlouvy). Dlužník zároveň vzal na vědomí upozornění věřitele, že nezbytně potřebuje půjčené finanční prostředky vrátit v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem, proto je mezi stranami sjednána smluvní pokuta za případné prodlení (čl. II odst. 2.3). K zajištění pohledávky věřitele vystavil dlužník a předal věřiteli dvě blankosměnky vlastní vystavené nikoli na řad věřitele, na nichž nebyla vyplněna směnečná suma a datum splatnosti. Strany se dále dohodly, že věřitel je oprávněn doplnit datum splatnosti prvé směnky tak, že nesmí být doplněno dříve než po splatnosti půjčky, tj. nejdříve dne 6. 5. 2014. Směnečná suma měla zahrnovat nesplacenou část jistiny půjčky a smluvní pokutu ve výši 0,25 % z jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění prvé směnky (čl. II. odst. 2.4 a 2.5 smlouvy). V čl. II odst. 2.6 pak bylo sjednáno právo věřitele na vyplnění druhé blankosměnky i způsob, jímž měly být chybějící údaje doplněny. V čl. III odst. 3.1 prohlásil dlužník, že mají zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl řádně plnit ujednání smlouvy, a jeho majetek není předlužen, proto bude v daném čase schopen dostát řádně a včas shora uvedeným závazkům. Pro případ, že by tomu tak nebylo, zavázal se dále v čl. III odst. 3.2 smlouvy informovat o tom písemně věřitele a navrhnout náhradní plnění včetně eventuálního zajištění jeho pohledávky. Pro případ porušení této informační povinnosti byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč. Strany se dále dohodly, že případné odstoupení od smluv specifikovaných v čl. I odst. 1.1 uzavřených mezi dlužníkem a společností [právnická osoba], se nedotýká platnosti a závaznosti této smlouvy o půjčce a strany se cítí být touto smlouvou vázány do jejího úplného splnění.

12. Z Dodatku č. 1 shora uvedené smlouvy ze dne 27. 10. 2016 odvolací soud zjistil, že jím bylo nahrazeno znění odstavců 2.1, 2.2 a 2.6 tak, že dlužník se zavázal poskytnutou půjčku zaplatit nejpozději dne 21. 11. 2016. K zajištění pohledávky věřitele pro případ, že by půjčka nebyla v takto stanovené lhůtě splatnosti zaplacena, se strany dohodly, že dlužník zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny půjčky. Dále se strany dohodly, že věřitel je oprávněn doplnit datum splatnosti prvé směnky tak, že nesmí být doplněno dříve než po splatnosti půjčky, tj. nejdříve dne 21. 11. 2016. Směnečná suma měla zahrnovat nesplacenou část jistiny půjčky a smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této prvé směnky.

13. Z výpisu z účtu u [Anonymizováno], bylo dále zjištěno, že žalobkyně poukázala dne 20. 3. 2014 na účet společnosti [právnická osoba] částku 170 000 Kč. Účel platby byl označen jako „[Anonymizováno].

14. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 11. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou 1) k úhradě sporné směnky. Přílohou upomínky je výpočet smluvní pokuty za období od 21. 11. 2016 do 4. 11. 2019, z něhož vyplývá, že směnečná suma ve výši 121 854 Kč odpovídá smluvní pokutě za uvedené období při použití denní sazby 0,25 % z dlužné jistiny půjčky.

15. Z nedatované žádosti o poskytnutí půjčky odvolací soud dále zjistil, že žalované 1) a 2) se obrátily na žalobkyni jako poskytovatele půjčky s žádostí o poskytnutí částky 170 000 Kč na úhradu zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní. Žalované výslovně prohlásily, že pečlivě zvážily své majetkové poměry ve smyslu schopnosti vrátit půjčku řádně a včas, není vůči nim nařízena exekuce nebo výkon soudního rozhodnutí, není jim známo, že by vůči nim byl veden spor o zaplacení finančního plnění a nemají žádné dluhy ani závazky po termínu splatnosti. Žádost obsahuje modelové příklady výpočtu výše plnění při vrácení půjčky v termínu splatnosti a v případě prodlení v délce 30 dnů po splatnosti.

16. Odvolací soud posoudil spornou směnku jako platnou vlastní směnku, obsahující náležitosti vyžadované ust. čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyla při splatnosti zaplacena, vznikl žalobci proti žalovaným 1) a 2) podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 43 odst. 1, § 32 odst. 1 a § 48 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 121 854 Kč se 6 % úrokem ode dne splatnosti směnky do jejího zaplacení a se směnečnou odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze.

17. Obranu žalovaných proti této platební povinnosti vyhodnotil odvolací soud oproti soudu prvního stupně jako nedůvodnou.

18. Posouzením povahy smluv uzavíraných žalobkyní v souvislosti se zajišťováním financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti [právnická osoba] se odvolací soud zabýval v rozsudcích ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 Cmo 17/2018, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 12 Cmo 301/2019 nebo ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 12 Cmo 323/2019, v nichž formuloval a odůvodnil závěr, že předmětné smlouvy nelze podřadit pod právní režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť neobsahují ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků, přičemž takovým ujednáním nemůže být dohoda o sankci za porušení smlouvy. Tento závěr přijal i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, v němž ve shodné věci týkající se téže žalobkyně, vycházející ze skutkového stavu, který se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci, dovodil, že jde o zcela běžnou praxi, obsahuje-li smlouva ujednání o sankci pro případ porušení některé ze smluvních povinností (v posuzované věci sankci pro případ nevčasného vrácení půjčky). Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Dohoda o sankci nadto předpokládá vůli obou smluvních stran; dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti (zde včasným splněním dluhu). Nejvyšší soud uzavřel, že pokud nebylo smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Zaplacení sankce nelze ztotožňovat s úplatností půjčky. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou „pacta sund servanda“ a dále uvedl, že skutečnost, že žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dluhu bezprostředně po jeho splatnosti, nelze označit za „profitování na výnosech z půjčky“, neboť sama půjčka byla bezúročná a to, jakou finanční částku žalobkyně získá na smluvní pokutě, resp. zda vůbec nějakou částku z tohoto právního titulu získá, odvisela výlučně od chování žalovaného, tedy od toho, kdy svou povinnost vrátit půjčku splní.

19. K výše uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil též v usnesení ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019 nebo v rozsudku ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019.

20. Argumentaci soudu prvního stupně, že sjednaná smluvní pokuta v daném případě představuje „odložený úrok“ a předmětná smlouva je proto „zastřeným právním úkonem, který je smlouvou o spotřebitelském úvěru“, proto nelze přisvědčit. Nemohla tak obstát ani námitka nepřípustnosti zajištění závazku z této smlouvy vyplývajícího směnkou ve smyslu ust. § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Neopodstatněný je dále i závěr soudu prvního stupně, že uplatnění směnky s časovým odstupem několika let od marného uplynutí lhůty splatnosti půjčky představuje zneužití práva ze strany žalobkyně.

21. Dohoda účastníků řízení, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 1) v budoucnu (do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy) půjčku vázanou na financování zálohy na cenu za dílo, a to převodem částky 170 000 Kč na účet zhotovitele, není ani zápůjčkou ve smyslu ust. § 2390 o. z., neboť zápůjčka je smlouvou reálnou, vznikající až přenecháním peněz či jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, který je oprávněn k jejich užití „podle libosti“, tedy na základě vlastní úvahy, ani ji nelze podřadit pod jiný občanským zákoníkem upravený typ smlouvy. Je tedy na místě ji posoudit podle ust. § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní). Tím se však nemění nic na tom, že jde o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 o. z., uzavřenou mezi žalobkyní jako podnikatelem na straně jedné a žalovanou 1) jako spotřebitelem na straně druhé, v důsledku čehož nelze žalovaným odepřít ochranu z tohoto předpisu plynoucí. V souladu se závěry formulovanými zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2011 ze dne 9. 10. 2013, které se uplatní i v režimu stávající právní úpravy, se odvolací soud proto zabýval tím, že uzavřená smlouva neobsahuje ujednání, zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných (§ 1813 o. z.). Tu v poměrech posuzované věci shledávaly žalované především v tom, že sjednaná smluvní pokuta byla podle jejich názoru nepřiměřeně vysoká. K tomu je nutno uvést, že přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009). V daném případě byla smluvní pokutou ve výši 0,25 % z jistiny půjčky za každý den prodlení utvrzena nejvýznamnější smluvní povinnost žalovaných, a to povinnost vrátit žalobci poskytnuté prostředky ve sjednané lhůtě. Dohodnutá denní sazba pokuty (425 Kč) tedy odpovídá významu povinnosti, s jejímž porušením byla spojena, a není v extrémním nepoměru ani k její hodnotě (170.000 Kč). Dodatkem č. 1 smlouvy pak byla výše pokuty sjednána na 0,25 % denně z dlužné jistiny půjčky. Z celkové výše pokuty, která podle předžalobní upomínky ze dne 7. 11. 2019 činí 121 854 Kč, nelze na její nepřiměřenost usuzovat, neboť ta je důsledkem tříletého prodlení žalované 1) s vrácením půjčky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007). Za problematické by bylo možno považovat například ujednání, na jehož základě by žalovaným v důsledku byť i jen zcela nevýznamného prodlení se splněním zajištěné povinnosti např. v řádu několika dnů vznikla povinnost zaplatit pevně stanovenou částku, zcela neúměrnou k hodnotě zajištěné pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017). O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Žalovaná 1) byla s výší pokuty při jejím sjednávání srozuměna (bod III. odst. 3.5 smlouvy), byla si vědoma toho, že věřitel nezbytně potřebuje půjčené finanční prostředky vrátit ve lhůtě splatnosti, neboť po uplynutí sjednaného termínu je má vázány jiným způsobem (bod II odst. 2.3 smlouvy) a ujistila žalobce, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů k tomu, aby mohla svůj závazek řádně a včas splnit (bod III. odst. 3.1 smlouvy). Sjednaná smluvní pokuta pak byla mimo to snížena dodatkem č. 1 smlouvy tak, že denní sazba pokuty byla stanovena pouze z dlužné jistiny půjčky.

22. Zneužívající charakter neshledal odvolací soud ani u žádné jiné klauzule posuzovaného smluvního vztahu, včetně ujednání o lhůtě pro splnění platební povinnosti žalované 1), která byla oproti lhůtě určené pro splnění závazku věřitele dvojnásobně dlouhá (žalobkyně byla povinna poskytnout žalované 1/ sjednanou částku do 30 dnů od podpisu smlouvy, žalovaná 1/ se zavázala k jejímu vrácení do 6. 5. 2014, tedy do 60 dnů od podpisu smlouvy). Dodatkem smlouvy uzavřeným dne 27. 10. 2016, tedy v době, kdy byla žalovaná 1) již více než dva roky v prodlení s vrácením půjčky, jí byla poskytnuta další jednoměsíční lhůta ke splnění směnkou zajištěné povinnosti. Celkem tedy měla žalovaná 1) lhůtu 33 měsíců, v jejímž průběhu mohla vrátit půjčku bez toho, aby byla současně povinna uhradit žalobkyni cokoli navíc. Této možnosti však nevyužila, neboť, jak uvedla v námitkách, dlužnou částku uhradila ve splátkách až dne 4. 11. 2019, tj. po dalších třech letech. Uvedené zjištění nicméně vyvrací závěr soudu prvního stupně ohledně úmyslu žalobkyně profitovat z nepříznivé finanční situace žalované 1).

23. Za důvodnou nelze považovat ani námitku splnění směnkou zajištěného závazku. Skutečnost, že půjčka ve výši 170.000 Kč byla žalovanou 1) uhrazena, nebyla mezi účastníky sporná. Provedení důkazů výpisy z účtů k prokázání této skutečnosti bylo proto nadbytečné a soudu prvního stupně nelze vytknout pochybení, když těmto důkazním návrhům nevyhověl. Odvolatelka nicméně přehlíží, že vedle povinnosti vrátit půjčku byla směnkou zajištěna též její povinnost zaplatit smluvní pokutu, která dosud splněna nebyla.

24. Obstát nemohla ani námitka promlčení směnkou zajištěného závazku, neboť takový závazek nebyl ve shora označeném řízení uplatněn. Sporná směnka se stala splatnou dne 7. 11. 2019, žaloba byla podána dne 12. 12. 2019, tedy před skončením tříleté promlčecí doby stanovené čl. I § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ.

25. Přenechání finančních prostředků žalované za účelem zaplacení zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, které bylo předmětem shora uvedené smlouvy, nelze konečně hodnotit ani jako jednání zjevně se příčící dobrým mravům, odporující zákonu či zjevně narušující veřejný pořádek ve smyslu ust. § 588 o. z.

26. K poukazu soudu prvního stupně na zneužití práva, spočívající v „dvoudomém“ postavení jednatele žalobkyně [Anonymizováno], který je současně též jednatelem společnosti [právnická osoba], odvolací soud konstatuje, že oproti situaci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11 či Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018 v projednávané věci nešlo o poskytnutí půjčky fyzickou osobou, jednající současně za společnost [právnická osoba], ale o vztah mezi žalovanou 1) a žalobkyní jako právnickou osobou. Z námitkových tvrzení se přitom nepodává, že by žalovaná 1) měla jakékoli pochybnosti ohledně subjektů jednotlivých smluvních vztahů, tj. že by došlo „ke zmatení těchto osob“, jak dovodil soud prvního stupně. Smlouvy nebyly uzavřeny při jediném jednání (smlouva o budoucí smlouvě o dílo, smlouva o dílo na projektovou dokumentaci a smlouva příkazní byly podle námitek podepsány dne 14. 2. 2014, smlouva o půjčce byla uzavřena dne 5. 3. 2014). Skutečnost, že poskytovatelem půjčky byla v daném případě žalobkyně, nikoli společnost [právnická osoba], pak zcela jednoznačně vyplývá jak z bodu 2 Žádosti o poskytnutí půjčky, tak i z označení věřitele ve smlouvě o půjčce a jejím dodatku.

27. Text uvedených listin je poměrně stručný a přehledný a neobsahuje žádná nadbytečná, nesrozumitelná, obtížně čitelná či zavádějící ustanovení, která mohla u žalované 1) vyvolat pochybnosti o jejich obsahu. Žalovaná 1) potvrdila svým podpisem, že si smlouvu před jejím podpisem přečetla, že jí veškeré případné nejasnosti ohledně ní byly srozumitelně vysvětleny, že smlouva byla uzavřena po vzájemném projednání podle pravé a svobodné vůle smluvních stran, určitě, vážně a srozumitelně, nikoli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Prohlásila rovněž, že smlouva odpovídá jednání, které předcházelo jejímu uzavření. Námitka, že v průběhu předsmluvních jednání byly ze strany žalobkyně poskytnuty žalované 1) jakékoliv neúplné, nepravdivé, zkreslené či jinak nekorektní informace, které mohly následně ovlivnit její úsudek, případně, že smlouvu o půjčce uzavřela pod nátlakem nebo že neměla možnost se s jejím zněním předem seznámit a dostatečně zvážit své rozhodnutí ji uzavřít, ostatně ani nebyla žalovanou 1) v daném případě uplatněna.

28. K argumentaci, že žalobkyně ve spolupráci se společností [právnická osoba], těžila z protiprávního stavu, který tyto společnosti svým postupem vyvolaly a nad kterým měly kontrolu, odvolací soud předně konstatuje, že z námitkových tvrzení není zřejmé, v čem konkrétně protiprávnost vzniklé situace žalované spatřují. Poukazují-li v této souvislosti na personální a majetkové propojení obou společností, pak nezbývá než konstatovat, že se nejedná o skutečnost právem zakázanou a tedy ani způsobilou protiprávní stav vyvolat. Přisvědčit nelze ani názoru, že žalobkyně „měla kontrolu“ nad tím, zda a kdy splní žalovaná 1) povinnost, k níž se uzavřenou smlouvou zavázala a tedy i nad tím, jaká bude celková výše plnění, které bude povinna žalobkyni poskytnout. Bylo naopak pouze na žalované 1), aby včasným a řádným splněním své platební povinnosti předešla sankci, která byla mezi účastníky řízení sjednána. Tuto skutečnost nemohla žalobkyně nijak ovlivnit a tedy z ní ani jakkoli těžit.

29. V části, v níž se obrana žalovaných vztahovala ke společnosti [právnická osoba], jíž bylo vytýkáno zneužití očekávání žalovaných jako spotřebitelů stran výstavby rodinného domu s úmyslem získat od žalované 1) majetkový prospěch bez adekvátního protiplnění, jde o námitky, které se netýkají vztahu žalovaných k remitentovi a tedy jim dle čl. I § 17 ZSŠ nenáleží. Společnost [právnická osoba] není účastníkem řízení ve shora označené věci, není a nikdy nebyla ani účastníkem předmětného směnečného vztahu, důvodem vystavení směnky nebylo zajištění závazku žalované 1) vůči této společnosti. Žalobkyně a společnost [právnická osoba] jsou samostatnými subjekty práva a pouhá jejich majetková a personální propojenost nezakládá právo směnečného dlužníka bránit se proti povinnosti zaplatit směnku skutečnostmi, vyplývajícími z jeho vztahů k osobě od majitele směnky odlišné. Okolnost, zda společnost [právnická osoba] poskytla žalovaným plnění dle smluv uvedených v bodu III. námitek, tedy nemohla mít na jejich povinnost zaplatit spornou směnku žádný vliv. Soud prvního stupně proto nepochybil, když neprovedl dokazování znaleckým posudkem, jímž mělo být zjištěno, „do jaké míry byl zpracován podklad pro výstavbu v podobě projektové dokumentace a dalších náležitostí, které jsou nutné pro výstavbu rodinného domu žalované 1)“, neboť se nejedná o skutečnost pro posouzení dané věci významnou.

30. S ohledem na to, že provedenými důkazy byl skutkový stav věci zjištěn v rozsahu dostatečném pro posouzení důvodnosti podaných námitek, byl nadbytečný rovněž výslech svědků, navržený žalovanými při jednání konaném dne 10. 6. 2020.

31. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že žalované se podanými námitkami neubránily povinnosti, která jim byla uložena směnečným platebním rozkazem. Napadený rozsudek byl proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že předmětný směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti.

32. Výrokem II. tohoto rozsudku byla žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 38 758,80 Kč, sestávající z odměny za čtyři úkony právní služby (vyjádření k námitkám ze dne 17. 2. 2020, účast při jednání dne 10. 6. 2020, odvolání proti rozsudku, účast při jednání odvolacího soudu dne 18. 1. 2021) po 6 020 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., z náhrady za promeškaný čas v rozsahu šesti půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., z cestovného ve výši 1 100 Kč za cestu osobním vozem [Anonymizováno] z [Anonymizováno] a zpět, tj. celkem 200 km, při průměrné spotřebě paliva 4,2l/100 km, základní sazbě ve výši 4,40 Kč/km a ceně 27,20 Kč/1l motorové nafty dle vyhl. č. 589/2020 Sb., z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 5 665 Kč a ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 6 113 Kč.