12 Cmo 25/2024 - 567

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudců Mgr. Mileny Filingerové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO: [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], IČO: [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované A] zastoupen advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 3 290 930 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 Cm 74/2018-543 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, č. j. 7 Cm 74/2018-553, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 2 k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52 756 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 3 290 930 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 698 535,40 Kč, uvedenou v opravném usnesení (bod II. výroku).

2. Uplatněný nárok odůvodnil žalobce tak, že prostřednictvím žalovaného č. 2 uskutečnil investici do dluhopisů vydaných islandskou bankou [Anonymizováno] (dále jen „Banka“). Žalovaný č. 2 podniká v oblasti obchodu s cennými papíry, žalobce je neprofesionálním zákazníkem, spotřebitelem. Žalobce uzavřel dne 26. 7. 2005 se žalovaným č. 1 Smlouvu o obhospodařování cenných papírů, na jejímž základě prováděl žalovaný č. 1 obhospodařování dluhopisů vydaných Bankou. Na základě oznámení žalovaného č. 1 zaniklo ke dni 31. 3. 2018 obhospodařování cenných papírů vydaných Bankou a cenné papíry žalobcem vlastněné jsou od 1. 4. 2018 vedeny na majetkovém účtu u banky, která provádí jejich správu. V důsledku moratoria na závazky islandských bank ze dne 24. 11. 2008 došlo k omezení práva žalobce na uplatnění jeho práv z dluhopisů. V rámci vypořádání s klienty Banky byl dne 23. 10. 2015 vydán návrh na vypořádání, schválený příslušným islandským soudem. Po vyhlášení moratoria získal žalobce část své investice zpět. Insolvence islandských bank nastala v době globální finanční krize v roce 2008, ale informace o nezodpovědném počínání islandských bank byly odborné veřejnosti známé dávno před vypuknutím krize, která se dala předvídat. Žalovaný č. 2 neudělal nic, co by odvrátilo hrozbu škody. Situaci v islandských bankách analyzuje memorandum od [Anonymizováno],[Anonymizováno]advokátní kanceláře. U porušení smluvních povinností a zákonných povinností nastupuje objektivní odpovědnost žalovaného č. 2 podle obchodního zákoníku, v případě porušení povinností ze spotřebitelského práva nastupuje vedle této odpovědnosti odpovědnost podle občanského zákoníku. Provedená investice byla riziková a zcela nevhodná. Žalovaný č. 2 ekonomické prostředí Islandu a jeho bank nesledoval a reagoval až za několik měsíců po vyhlášení moratoria na islandské banky. Žalovaný č. 2 porušil povinnost jednat s odbornou péčí podle článku 5.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů. K rozhodujícímu porušování povinností došlo nejméně od začátku června 2008 do dne 24. 11. 2008. O rizicích spojených s investicí do nákupu cenných papírů musel vědět již v červnu 2008, ale žalobce až do 24. 11. 2008 neinformoval a nenabídl řešení. Podle dokumentu vydaného Komisí pro cenné papíry v říjnu 2004 nazvaném „Posuzování odborné péče (ODBP)“ je obchodník s cennými papíry „…povinen informovat zákazníka úplně, pravdivě a srozumitelně o každé podstatné skutečnosti související s poskytnutím investiční služby, především pak o možných rizicích…“. Žalovaný č. 2 minimálně porušil zákonné povinností uvedené v § 15 odst. 1 písm. a) a c) č. 256/2004 Sb., o obchodování na kapitálovém trhu (dále jen „z. k. p.“). Porušil i spotřebitelská práva a prevenční povinnost podle § 415 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Zavinění je spatřováno v neinformování žalobce o možných rizicích spojených s poskytovanou finanční službou. Žalovaný č. 2 věděl a musel vědět, že islandská ekonomika se potýkala s ekonomickými potížemi a že islandský stát není schopen garantovat závazky islandských bank. Islandská koruna oslabovala vůči americkému dolaru i české koruně, a to již od počátku června do konce listopadu 2008. Zadluženost Islandu stoupla během sedmi let více než třináctinásobně. Negativní informace o stavu islandské ekonomiky byly indikovány i dokumentem ČNB z června 2008 nazvaným „Monitoring centrálních bank - červen“. Žalovaný č. 2 musel vědět, že investoři mohou o své investice přijít, pro odvrácení hrozící škody neudělal nic. Žalovaný č. 2 měl v rámci prevenční povinnosti reagovat v době do 24. 11. 2008 a snažit se zabránit škodě, která následně žalobci vznikla. Prevenční povinnost se podle judikatury soudů vztahuje i na banky, investiční společnosti a obchodníky s cennými papíry (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001 a ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013). Žalovaný č. 2 v době od června 2008 do vyhlášení moratoria v listopadu 2008 vykonával svoje povinnosti v rozporu s dobrými mravy, protože měl vědět, že se Island nachází v ekonomických potížích. Své povinnosti obhospodařovatele cenných papírů vykonával i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). V důsledku porušení smluvních a zákonných povinností utrpěl žalobce škodu. Po vyhlášení moratoria na islandské banky získal v rámci vypořádání od islandských bank zpět pouze část investice, škoda vznikla ve výši 3 638 950 Kč. Příčinou vzniku škody nebylo prohlášení insolvence islandských bank, ale porušení elementárních povinností na straně žalovaného č. 2 v rámci jeho prevenční povinnosti k odvracení hrozící škody a porušení dalších smluvních a zákonných povinností. Nedbalostní jednání představovalo také porušení povinnosti jednat s odbornou péčí.

3. Žalovaní ve vyjádření uvedli, že řízení vedená pod sp. zn. 7 Cm 134/2011 a sp. zn. 53 Cm 271/2011, která již byla pravomocně skončena, se v podstatných znacích shodují. Jejich předmětem bylo uplatnění tvrzené újmy, která měla klientům žalovaného č. 1 vzniknout v souvislosti s jejich investicemi do islandských dluhopisů. Soudy dospěly k závěru, že na základě tehdy známých informací a při vynaložení odborné péče nebylo možno dovodit, že existovalo významné riziko, že emitent dluhopisů nedostojí svým závazkům, když pád islandských bank byl v dané době překvapivý pro všechny. Žalovaní odkázali na tzv. ochranu legitimního očekávání podle § 13 obč. zák. Žalobu označili za předčasnou. Žalovaný dne 28. 7. 2005 uzavřel se žalobcem smlouvu o obhospodařování cenných papírů, na jejímž základě realizoval pro žalobce obchody s investičními nástroji, jedním z nich byly i dluhopisy emitované Bankou v souhrnné hodnotě 7 032 200 Kč. V rámci insolvenčního řízení Banky žalobce prostřednictvím žalovaných uplatnil své nároky z dluhopisů a na jejich úhradu obdržel ke dni 29. 1. 2019 částku 3 554 810,44 Kč a další dluhopisy a akcie. Žalobce dále obdržel osm plateb v celkové výši 170 564,41 Kč. Insolvenční řízení vedené na majetek Banky není dosud skončeno a žalobci jsou v souvislosti s tímto řízením stále poukazovány platby. Proto není zřejmé, v jaké výši a zda vůbec škoda žalobci vznikne.

4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-331 bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 22 287 Kč s příslušenstvím zastaveno a rozsudkem ze dne24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343 byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 3 290 930 Kč potvrzen. K dovolání byl posledně citovaným rozsudek rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení z důvodu, že pro závěr o nedobytnosti pohledávky není podstatné, zda již byla ukončena likvidace či skončeno insolvenční řízení, v nichž byla pohledávka uplatněna, nýbrž objektivní zjištění, že se věřitel (poškozený) skutečně svého práva nedomůže. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2022, č. j. 12 Cmo 261/2020-417 byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem, že žalobce musí prokázat, že se svého práva skutečně nedomůže.

5. Soud se zabýval žalovanou č. 2 uplatněnou námitkou předčasnosti žaloby. V rámci insolvenčního řízení Banky uplatnil žalobce své nároky z dluhopisů. Vzhledem k tomu, že ke dni 21. 4. 2023 skončila likvidace Banky, je zřejmé, že žalobce již neobdrží na své nároky žádné další plnění. Žaloba není předčasná.

6. Dluhopis je stejně jako akcie majetkovým cenným papírem, a proto má soud za to, že v obecné rovině lze žalobci přisvědčit, že na jeho straně došlo k majetkové újmě, tj. ke ztrátě v jeho majetkové sféře. Proto se soud zabýval tím, zda majetkovou újmu způsobil žalovaný č. 2, resp. zda nese za její vznik odpovědnost, případně v jakém rozsahu.

7. Po provedeném dokazování (zejména Smlouvou o obhospodařování cenných papírů ze dne 28. 7. 2005, ve znění dodatků č. 1 ze dne 19. 7. 2006 a č. 2 ze dne 16. 5. 2007, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným č. 2, investičními dotazníky, přihlášením pohledávky v řízení o likvidaci [Anonymizováno], dopisy ze dnů 19. 1. 2009 a 28. 10. 2010, přijetím návrhu ze dne 23. 10. 2016, Přílohou č. 4 k expertnímu stanovisku Vysoké školy ekonomické v Praze, Fakulty financí a účetnictví, zpracovanému [Anonymizováno], ze dne 15. 7. 2013, dopisem České národní banky [Anonymizováno] ze dne 27. 7. 2009, rozpisem plateb bankou [Anonymizováno], zprávou Zvláštní vyšetřovací komise islandského parlamentu [Anonymizováno] ze dne 12. 10. 2010, článkem Islandská bankovní krize a jak se k ní postavit, teorií půjčovatele poslední záchrany u optimálních měnových oblastí, Centrum ekonomicko-politického výzkumu, říjen 2008, zprávou o finanční stabilitě islandské centrální banky za léta 2005, 2006, 2008, článkem: Island: Geyerská krize ze dne 21. 3. 2006, memorandem [Anonymizováno] ze dne 31. 8. 2016, výroční zprávou ČSOB za rok 2008, výroční zprávou [právnická osoba]. za rok 2008, výroční zprávou banky [Anonymizováno] za rok 2008) soud uzavřel, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody vzniklé žalobci v souvislosti s investicí do diskontovaných dluhopisů ISIN [IBAN], denominovaných v Kč, vydaných dne 23. 4. 2007 Bankou, splatných ke dni 23. 4. 2009. Žalobce do těchto dluhopisů investoval na základě smlouvy o obhospodařování cenných papírů (dále jen „Smlouva“). V souvislosti se Smlouvou a jejími dodatky vyplnil žalobce dva investiční dotazníky, na základě nichž byl vyhodnocen jakožto zkušený investor s možností investic do instrumentů se středním rizikem. Této kategorii odpovídá i investování do předmětných dluhopisů. Pokud žalovaný č. 2 žalobci investice do dluhopisů doporučil, žádnou povinnost v tomto směru neporušil. Investice do předmětných dluhopisů byla učiněna dne 31. 5. 2007. Úřad pro finanční služby Islandu jmenoval výbor, který nahradil představenstvo Banky, dne 14. 10. 2008 rozhodl o reorganizaci převodem části aktiv na novou entitu a dne 24. 11. 2008 obvodní soud v Reykjavíku reorganizaci včetně moratoria schválil. Dluhopisy žalobce nebyly předmětem převodu na novou entitu, platby na jejich základě byly moratoriem zmrazeny. Pohledávka žalobce z titulu vlastnictví dluhopisů byla v řízení o likvidaci Banky přihlášena až po skončení moratoria dne 30. 12. 2009. Přihláška byla uznána ve výši 46 788 388 ISK. Žalobci bylo sděleno, že vyplácení bude probíhat průběžně, v období 2015 - 2023 byla část náhrady poskytnuta v hotovosti, část v náhradních cenných papírech. Celou investici žalobce zpět neobdržel (nešlo o sporné skutečnosti).

8. Soud předně řešil, zda vznik majetkové újmy někdo způsobil svým jednáním či opomenutím, či zda se nejedná o objektivní odpovědnost. Objektivní odpovědnost žalované č. 2 neshledal, když nevyplývá ze zákona. Žalovanému č. 2 nelze přičítat odpovědnost za majetkovou újmu, která vznikla žalobci bez ohledu na její zavinění. Druhou otázkou byla existence zavinění. Žalobce se dovolával jednak toho, že dluhopisy byly do jeho portfolia nakoupeny v době, kdy již byly rizikové, jednak toho, že v portfoliu neměly zůstat v období od 1. 6. 2008 do 24. 11. 2008, kdy škoda nebyla způsobena insolvencí Banky, ale porušením smluvních a zákonných povinností žalovaným č.

2. Žalobce prokazoval, že uvalení moratoria a následná insolvence Banky v roce 2008 a s tím související hodnocení rizikovosti dluhopisů ze strany žalovaného č. 2 v době jejich nákupu v roce 2007 a v době bezprostředně předcházející vyhlášení moratoria byly předvídatelnými skutečnostmi. Žalobcem předložené důkazy (zpráva zvláštní vyšetřovací komise ze dne 12. 4. 2010, shrnutí hlavních závěrů zprávy zvláštní vyšetřovací komise, prezentace výsledků vyšetřování na tiskové konferenci ze dne 12. 4. 2010, politický přehled č. 26, říjen 2008, kniha s názvem Hluboko pod bodem mrazu, islandský ekonomický kolaps autorů Philip Bagus, David Howden, Alabama 2011, rozhodnutí anglického Královského vrchního soudu, obchodní sekce ze dne 4. 11. 2014) se vyjadřují ke stavu, který již nastal, důvody jeho vzniku analyzující zpětně. Při hodnocení odpovědnosti žalovaného č. 2 je však třeba vycházet jen z důkazů a skutečností, které byly známé v době, kdy došlo k předmětné investici (červen 2007). To, co vyšlo najevo v budoucnu, je z hlediska znalostí a vědomosti v rozhodné době zcela indiferentní. Soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017 a dopis České národní banky ze dne 27. 7. 2009.

9. V době investice (květen 2007) dluhopisy splňovaly podmínky sjednané ve Smlouvě pro míru rizika investic pořizovaných do portfolia žalobce. Dlouhodobé závazky v domácích i cizích měnách Banky byly hodnoceny ratingovou agenturou [Anonymizováno] stupněm Aa3. Žalovaným č. 2 předložený výpis ze stránky [Anonymizováno] se vztahoval k bankovním depositům, nikoliv k obecným nezajištěným závazkům emitenta, kterými byly i závazky z dluhopisů. Sjednat míru rizikovosti investic do dluhopisů odkazem na ratingové hodnocení schopnosti emitenta dostát svým závazkům považuje soud za adekvátní, když ratingová hodnocení jsou poskytována za účelem hodnocení míry rizika nesplnění peněžních závazků. Pokud jde o období, kdy dluhopisy již v portfoliu žalobce byly, vyplynulo z předložených důkazů, že a) islandská ekonomika a bankovní sektor překonala tzv. Geyser krizi, kdy v roce 2006 islandská ekonomika vykazovala silný růst inflace, současně prudký propad kursu islandské koruny, což dočasně významně ztížilo obsluhu dluhu v cizích měnách, který byl již v té době značný, b) všechny islandské banky prošly ke konci roku 2007 zátěžovými testy, které neindikovaly, že by banky neměly pro rok 2008 nedostatek likvidity k financování jejich činnosti, c) Banka se v březnu 2008 financovala na mezinárodním trhu vydáním dluhopisů v objemu 1,1 mld EUR za standardních podmínek, d) v letech 2005 - 2008 islandská centrální banka přes zvyšující se zahraniční zadlužení a expanzi islandských bank v zahraničí hodnotila finanční situaci jako stabilní, byť popisovala i oblasti, které vnímala pro islandský bankovní sektor z hlediska dalšího vývoje jako rizikové; zároveň ale zmiňovala i systémovou důležitost islandských bank pro islandskou ekonomiku a z toho plynoucí implicitní roli islandského státu jako věřitele poslední záchrany, d) Centrum ekonomicko-politického výzkumu hodnotilo rizika budoucího vývoje na Islandu odlišně, a to jako výrazně negativní, avšak jeho analýza byla až do října roku 2008 neveřejná, e) v době vyhlášení moratoria měly investovány do dluhu islandských bank vlastní prostředky i velké tuzemské a zahraniční banky, včetně ČSOB a.s., f) vyšetřovací komise islandského parlamentu zpětně vyhodnotila jako důvody pádu bank jejich příliš rychlou a velkou expanzi a s tím související závislost na zahraničním financování, včetně financování na zahraničních trzích, zasažení těchto zahraničních trhů světovou finanční krizí, nedostatečnou institucionální kontrolu bank ze strany islandských státních institucí a jednání samotných bank; některé závěry vyšetřovací komise nebyly v době vypuknutí krize známy.

10. Soud má za to, že vyhodnocení tehdy dostupných informací ex post, tj. po vyhlášení moratoria na Banku, trpí zkreslením (tzv. confirmatory bias), spočívajícím v tendenci zpětně ze všech tehdy dostupných informací upřednostňovat pouze ty informace, které potvrzují následující skutečný vývoj. Následná hodnocení se však opírala i o informace, které nebyly v době před samotnou událostí dostupné. Naopak z dostupných informací a z chování významných investorů jako jsou tuzemské a zahraniční banky je zřejmé, že pád islandských bank byl překvapivý a neočekávaný. Po žalovaném č. 2 není možné požadovat z tehdy dostupných informací větší míru předvídavosti. Na podkladě informací veřejně dostupných v letech 2007 a 2008 nezpochybňoval trh schopnost islandských bank (i Banky) dostát svým finančním závazkům, a už vůbec ne v krátkém časovém horizontu do dubna 2009, kdy byly dluhopisy v portfoliu žalobce splatné. Žalovaný č. 2 pořízením dluhopisů do portfolia žalobce a jejich držením v portfoliu neporušil povinnost jednat s odbornou péčí podle čl. 5.1 Smlouvy, ani obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Nedošlo ani k porušení § 15 odst. 1 písm. a) a c) z. o. k. t. a § 54 odst. 3 písm. c) a e) obč. zák.

11. Soud hodnotil i Memorandem zpracované advokátní kanceláří [Anonymizováno] Jedná se o stanovisko vypracované se znalostí stavu a vývoje situace kolem islandských bank a vychází nejen z dokumentace z doby před červnem 2007, ale i ze stavu, který v té době znám nebyl. Z hlediska hodnověrnosti je podstatné, že jde o stanovisko vypracované na objednávku žalobce soukromoprávním subjektem cizího práva, bez oprávnění podávat znalecké posudky v daném oboru, tedy v oboru makroekonomie a bankovnictví. Stanovisko, přestože posuzuje ekonomickou situace a stav banky a odpovídá na otázky z oboru ekonomie a mezinárodních investic, je vypracované subjektem specializujícím se na obor právo. Důkaz nelze považovat za dostatečný, když ostatní důkazy tvořící ucelený řetězec tomuto důkazu odporují.

12. Soud s ohledem na uvedené žalobce poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit, jaké konkrétní povinnosti a jakým konkrétním jednáním či opomenutím měly být žalovaným č. 2 porušeny a o povinnosti tvrzení prokázat. Žalobce zopakoval skutečnosti již uvedené dříve s tím, že nemá informace o tom, zda žalovaný č. 2 požadavky na něj kladené platnou právní úpravou splnil či nikoliv, ale s ohledem na výsledek lze mít za to, že nesplnil. Navrhl, aby žalovaný č. 2 sdělil, které osoby rozhodovaly o nákupu dluhopisů, o jejich ponechání v portfoliu žalobce, jaká byla odbornost těchto osob a jaké měl v souvislosti s nákupem dluhopisů k dispozici analýzy. Z poskytnutých informací bude prokázáno porušení povinností plynoucích ze Smlouvy. Nekonkretizoval důkazy, které by měly být žalovaným č. 2 vydány. S ohledem na obecnost reakce soud žalobce opětovně poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. jednak o povinnosti tvrdit, jakou konkrétní právní povinnost (zákonnou a smluvní) žalovaný č. 2 porušil, jakým konkrétním jednáním se tak stalo, v čemž spatřuje příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti a tvrzenou škodou, a jednak o povinnosti tvrzení prokázat. V reakci žalobce poukázal na právní úpravu s tím, že banka má větší povinnost než jen sledovat rating AAA. Neví, kdo a jakým způsobem rozhodoval o nákupu cenných papírů do portfolia, jaké analýzy před nákupem a během držení dluhopisů provedl a jakou o tomto vedl evidenci. Navrhl, aby soud uložil žalovanému č. 2 povinnost vydat dokumenty. Tvrdil, že osoba, která rozhodla o nákupu předmětných dluhopisů a jejich ponechání v portfoliu nesplňovala požadavky § 14b zákona o podnikání na kapitálovém trhu, že žalovaný č. 2 neprováděl před nákupem a v průběhu analýzu ekonomické výhodnosti investice a analýzu solventnosti Banky, neevidoval svůj postup a pravidelně neinformoval žalobce o výsledcích analýz a dalších krocích; uvedené navrhl prokázat výpovědí blíže neurčené osoby či osob.

13. Soud uzavřel, že žalobce ani po poučení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (za takové se výklad platné právní úpravy nelze považovat) a neoznačil konkrétní důkazy. Soud nemůže nahrazovat povinnost žalobce vlastní úvahou, ani nahrazovat tvrzení žalobce tvrzeními žalovaného č. 2, přičemž poukázal na povinnosti upravené v § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Ediční povinnost se vztahuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení. Žalovanému č. 2 by bylo možné uložit povinnost vydat listinu, ale není možné mu uložit, aby nahradil povinnost tvrzení žalobce. Proto byl návrh na uložení této povinnosti zamítnut. Ediční povinnost lze využít v případě potřeby obstarat k důkazu listinu (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), přičemž nejde o povinnost předložit neurčitý okruh listin; listina musí být specifikována, neboť jde o zásah do rovnosti účastníků. Uložení ediční povinnosti je na úvaze soudu a pro takovou úvahu jsou rozhodné konkrétní okolnosti daného případu. Nadto, žalobce nesplnil ani povinnost tvrzení, přičemž ta povinnost důkazní předchází. Ani proto nebyl důvod ediční povinnost uložit.

14. S ohledem na uvedené nebyl důvod zabývat se konkrétní výší majetkové újmy, což by mělo význam, unesl-li by žalobce břemeno tvrzení a břemeno důkazní k dalším předpokladům odpovědnosti za škodu. To se nestalo. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl a žalovanému č. 2 přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

15. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně pouze uvedl, jaké důkazy provedl, aniž uvedl skutková zjištění z nich učiněná. Neuvedl ani právní předpis, který aplikoval. Uvedené činí rozsudek nepřezkoumatelným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1997, sp. zn. 20 Cdo 2492/1999). Není správný názor soudu prvního stupně, že informace ohledně vyhlášení moratoria na Banku není možné vyhodnocovat zpětně. Zpětné zjištění pro věc rozhodných skutkových okolností, které se odehrály v minulosti, je podstatou každého dokazování. Závěr o údajné nepředvídatelnosti islandské krize soud prvního stupně uvedl pouze jako „souhrnné zjištění“. Neuvedl, na základě kterých konkrétních důkazů jednotlivá zjištění vedoucí k tomuto souhrnnému zjištění učinil a na základě jakých konkrétních důvodů. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s tím, že velká část důkazů potvrzovala, že islandskou krizi měl žalovaný č. 2 předvídat; to vyplývá i z důkazu předloženého žalovaným č. 2 (expertního stanoviska [Anonymizováno]). Nevypořádal se ani s tím, že žalobci vznikla škoda v důsledku provozní činnosti žalovaného č. 2, a že tudíž bylo na něm, aby prokázal, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednání (§ 420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.). I kdyby nešlo o škodu způsobenou provozní činností žalovaného č. 2, šlo o škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti podle § 374 obch. zák., která je odpovědností objektivní. Soud prvního stupně se také nevypořádal s návrhem žalobce na provedení dokazování dokumenty, které měly být vyžádány od žalovaných na základě žádosti o obstarání důkazů ze dne 27. 2. 2020. Návrh byl zamítnut při jednání, ale nebyl odůvodněn. K důvodům neprovedení důkazů se soud prvního stupně nevyjádřil ani v odůvodnění rozsudku (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11). Veškeré důkazy byly prováděny k tomu, zda mohl žalovaný č. 2 předvídat islandskou krizi a úpadek Banky. Z dokazování vyplynulo, že krize předvídatelná byla. Soud prvního stupně se měl zaměřit i na to, zda žalovaný č. 2 dodržel povinnost spravovat portfolio s odbornou péčí, k níž se smluvně zavázal. Tuto povinnost nedodržel a uplatněná škoda vznikla v důsledku jejího porušení. Žalobce argumentoval, za jakých podmínek lze uzavřít, že investiční společnost a její vedoucí osoby jednají s odbornou péčí. Nákup dluhopisů Banky a jejich udržování v portfoliu žalobce by byly v souladu s odbornou péčí jen tehdy, jestliže osoba, která rozhodla o nákupu dluhopisů a jejich ponechání v portfoliu, splňovala požadavky odborné způsobilosti, před jejich nákupem byla provedena analýza ekonomické výhodnosti nákupu a tato byla dále prováděna pravidelně, docházelo k řádné revizi postupu a žalobce byl o veškerých krocích a výsledcích analýz informován. K důkaznímu břemenu se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 a s ohledem na v něm uplatněné závěry bylo namístě uložit žalovanému č. 2 vysvětlovací povinnost spočívající ve sdělení a doložení osob, které o nákupu a ponechání dluhopisů rozhodly, jaká byla jejich odbornost, jaké analýzy žalovaný provedl, kdo, jak často a s jakým výsledkem vyhodnocoval ponechání dluhopisů v portfoliu žalobce, jak a kdy byl žalobce informován o výsledcích analýz. Soud prvního stupně však pouze uzavřel, že tvrzení žalobce jsou příliš obecná a uložení takové vysvětlovací povinnosti není možné. Takový postup je nesprávný, což vedlo k nesprávnému a neúplnému zjištění skutkového stavu.

16. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že žalobce soudu prvního stupně v podstatě vyčítá přílišnou stručnost. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, z něhož lze dovodit, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná jen v případě, že neobsahují vůbec žádné odůvodnění, nebo takové, které je z pohledu účastníků nedostatečné nebo nesrozumitelné v podstatných částech. V této věci je všem účastníků zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 tak, že rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. V posuzované věci je z odvolání zřejmé, že žalobci jsou známy důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, na čem soud prvního stupně svůj závěr založil, které důkazy provedl a jak je vyhodnotil. Závěr soudu prvního stupně o „zpětném vyhodnocení“ žalobce překrucuje. Soud prvního stupně vyšel z toho, že při posuzování jednání s odbornou péčí nelze vycházet z toho, jak se určité jednání jeví zpětně, ale je třeba jej posuzovat výhradně vzhledem ke konkrétní situaci a podmínkám v příslušné době. Podstatou úvahy soudu prvního stupně bylo, kdy byly dostupné relevantní informace, komu byly dostupné, co z nich tehdy vyplývalo a jako váhu bylo takovým informacím nutné přisuzovat. Soud prvního stupně zjistil, že islandská krize byla nepředvídatelná, dluhopisy splňovaly sjednané podmínky a ze strany žalovaného č. 2 nedošlo k porušení odborné péče. Žalobce netvrdil, jak měl žalovaný č. 2 konkrétně svoji povinnost porušit. Koncept ediční povinnost, jak ji vidí žalobce, není právní úpravou podporován. Žalobce neoznačil ani konkrétní listiny, které by měl žalovaný č. 2 předložit, ale požadoval, aby zpracoval podrobné statistické přehledy ve struktuře dle jeho představ. To navíc k období před patnácti až osmnácti lety, tj. dávno po uplynutí desetileté skartační lhůty. Návrh na uložení ediční povinnosti byl správně odmítnut. Návrh byl koncipován tak, že by žalovaný č. 2 suploval povinnost tvrzení a důkazní, nesplněnou žalobcem. Dále žalobce soudu prvního stupně vytýká, že žalovanému č. 2 neuložil vysvětlovací povinnost. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč ani vysvětlovací, ani ediční povinnost neuložil.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal odvolání žalobce důvodným. Vyšel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování a ze skutkového stavu zjištěného jím na základě doplněného dokazování.

18. Z výpisu z firemního rejstříku odvolací soud zjistil, že Banka zanikla dne 26. 4. 2023 a dne 2. 6. 2023 byla odregistrována.

19. Ze zprávy České národní banky ze dne 27. 7. 2009 vyplývá, že jedním z ukazatelů finančního zdraví finančních institucí je rating. Dalšími ukazateli v případě bank jsou kapitálová přiměřenost, solventnost nebo hodnota indikátoru finančního zdraví. Banka byla v únoru 2008 hodnocena ratingem A1 (vynikající), v říjnu 2008 Caa1 (dobrá). Finanční síla byla ohodnocena v únoru 2008 jako C-, což znamená, že banka má dostatečnou vnitřní finanční sílu. Dluhopisy byly v souladu s praxí v oboru považovány za vhodnou investici i pro konzervativní investory. Jako kritérium kvality dluhopisů někdy bývá uplatňováno srovnání ratingu jejich emitenta s ratingem České republiky. V období 2002 až říjen 2008 byla Česká republika hodnocena jako rizikovější stát. Jednání ČSOB je nutné posuzovat vzhledem k podmínkám existujícím před eskalací finanční krize a v té době se investice do dluhopisů islandských bank vzhledem k jejich výnosnosti a nízké rizikovosti jevily jako vhodné.

20. Z expertního stanoviska [adresa], vypracovaného [Anonymizováno] [Anonymizováno] měnové teorie a politiky, bylo zjištěno, že zátěžové testy prováděné regulatorními orgány islandských bank k 31. 12. 2007 potvrdily, že islandské banky mají do konce roku 2008 dostatek likvidity k tomu, aby byly schopny financovat svoji činnost. Zdraví islandských bank potvrdily i tzv. stresové testy. Až do konce září 2008 islandské banky bez problémů hradily své závazky vyplývající z přijímaných vkladů, tj. dostály svým závazkům. K ekonomické situaci islandských bank se v období ledna až září 2008 vyjadřovaly ratingové agentury, Centrální banka Islandu a FSA a komise Mezinárodního měnového fondu. Schopnost bank dostát závazkům nikdy nezpochybnily. Ratingová hodnocení se zhoršovala (stejně jako u dalších bank ve světě), ale v uvedeném období byla vždy v investičním pásmu. Informace z akciových trhů akciemi islandských bank nepotvrzovaly zhoršující se ekonomickou situaci bank. Rovněž informace z dluhopisových trhů nepotvrzovaly, že by dluhopisy emitované islandskými bankami patřily mezi rizikové (spekulativní) dluhopisy. Veškeré veřejně dostupné analýzy vyjadřovaly řadu názorů od doporučení islandské dluhopisy kupovat až po doporučení je držet, tj. neprodávat. Po moratoriu na splácení závazků islandských bank se ukázalo, že řada velmi renomovaných institucí ([Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] a další) byly majiteli dluhopisů emitovaných islandskými bankami, a i ty vyhodnotily dostupné informace tak, že je vhodné dluhopisy držet. Z dobových dokumentů, zabývajících se trhem dluhopisů, nebyl zmíněn vývoj cen dluhopisů emitovaných islandskými bankami. Řada emisí se uskutečnila formou tzv. privátních emisí. Pouze část dluhopisů se obchodovala na veřejných kapitálových trzích. Ve sledovaném období akciové trhy nevykazovaly o islandských bankách horší výsledky, nežli tomu bylo u dalších evropských bank působících v nadnárodním měřítku. Dostupné informace o cenách dluhopisů nesvědčí o tom, že by investorská veřejnost považovala dluhopisy za rizikové, tzn. že by se investorská veřejnost obávala neschopnosti islandských bank dostát v budoucnu svých závazkům. Dostupné informace o emisi dluhopisů a dvou půjčkách Banky potvrzují, že věřitelé Banky se při poskytování půjček neřídili cenami na trhu CDS. Centrální banka Islandu a FSA, analytici neislandských bank (Royal Bank of Scotland, Merill Lynch) a islandská vláda považovaly v uvedeném období ceny CDS na úvěrová selhání islandských bank (tj. na jejich schopnost dostát svým závazkům) za ekonomicky neodůvodněné a ekonomicky nesmyslné.

21. Žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolací soud neshledal. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že soud prvního stupně pojal odůvodnění stručněji, než snad bývá běžné. V tomto případě však stručnost nebyla taková, že by účastníci nebyli schopni seznat úvahy soudu prvního stupně, které jej vedly k zamítnutí žaloby. Byť tedy rozsudek soudu prvního stupně nevyhovuje veškerým požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., není nepřezkoumatelný, když případné nedostatky žalobci nebránily založit odvolání na argumentech týkajících se podstaty řešených otázek (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I.ÚS 4093/17). Pokud v bodě 28 odůvodnění soud prvního stupně uvedl skutečnosti, které zjistil z tam vyjmenovaných důkazů, aniž by spojil konkrétní skutečnosti s konkrétním důkazem, nečiní to z rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vesměs šlo o listinné důkazy velmi obsažné, zabývající se ekonomikou Islandu, potažmo jeho bankovním sektorem, přičemž šlo o informace často obdobné (ratingové hodnocení, zahraniční zadlužení apod.). Proto postačovalo, že soud prvního stupně uvedl zásadní skutková zjištění, pro rozhodnutí významná, která ze všech zmíněných důkazů vyplývala. I kdyby soud prvního stupně uvedl důkaz a z něho učiněná skutková zjištění, nebyla by výsledkem jiná skutková zjištění, ani jejich rozsah, ale pouze větší počet stránek rozhodnutí.

22. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu nelze považovat za předčasnou, když likvidace Banky byla ukončena, Banka následně zanikla a dne 2. 6. 2023 byla odregistrována. Je evidentní, že dalšího plnění na pohledávku přihlášenou v rámci řízení o likvidaci se žalobci nedostane. Za této situace postupoval soud prvního stupně správně, když posoudil nárok na náhradu škody vzniklé znehodnocením investice do dluhopisů emitovaných Bankou.

23. Žalovaný č. 2 se smluvně zavázal obhospodařovat majetek žalobce spočívající v investičních nástrojích nebo v peněžních prostředcích určených ke koupi cenných papírů na základě volné úvahy, a to jménem svým nebo jménem žalobce na jeho účet. Bylo dohodnuto vytvoření portfolia (či více portfolií) s tím, že jeho parametry byly vymezeny v Příloze č. 1 části A Smlouvy. Dluhopisy emitované Bankou, které byly žalovaným č. 2 nakoupeny do portfolia žalobce, splňovaly požadavky sjednané pro nakupované investiční nástroje (v den nákupu emise neměly horší hodnocení emise, než je úroveň A+ od společnosti [Anonymizováno] nebo než je úroveň A1 od společnosti [Anonymizováno]). Investiční profil žalobce byl stanoven tak, že je vhodné portfolio s nízkým rizikem, případně je možné uvažovat o portfoliu se středním rizikem.

24. Účastníky uzavřená Smlouva v písemné formě byla svým obsahem smlouvou o obhospodařování cenných papírů, upravenou v § 37a odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni 28. 7. 2005 (dále jen „ZoCP“). Pro tuto Smlouvu platí přiměřeně ustanovení upravující komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů, případně mandátní smlouvu (§ 37a odst. 6 ZoCP). Předmětná smlouva nese jak prvky smlouvy komisionářské, tak mandátní, když žalovaný č. 2 se zavázal obhospodařovat majetek žalobce jak jménem svým (komisionářská smlouva), tak jménem žalobce na jeho účet (mandátní smlouva). Ať již žalovaný č. 2 vystupoval v postavení mandatáře nebo komisionáře, bylo jeho základní povinností jednat s odbornou péčí; tato povinnost byla ve smlouvě i výslovně uvedena (článek 5.1 smlouvy).

25. Tvrzení žalobce se v podstatě zakládalo na tom, že žalovaný č. 2 tuto povinnost v období června 2008 až 24. 11. 2008 porušil, neboť jako profesionál mohl a měl z dostupných informací vědět o riziku, že Banka nebude schopna dostát svým závazkům vůči němu jako vlastníkovi dluhopisů zařazených do portfolia, obhospodařovaného žalovaným č.

2. Dále žalobce tvrdil, že žalovaný č. 2 porušil prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), povinnosti vyplývající z § 15 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném ke dni 30. 6. 2008, a povinnosti vyplývající z § 54b odst. 3 písm. c) a e) obč. zák.

26. Úprava § 54b odst. 3 písm. c) a e) obč. zák. na danou věc nedopadá, neboť povinnosti v citovaných ustanoveních uvedené se vztahují jen na dodavatele, který pro uzavření smlouvy o finančních službách se spotřebitelem použil prostředky komunikace na dálku, bez současné přítomnosti obou jmenovaných (§ 54 obč. zák.). Jak vyplývá ze smlouvy o obhospodařování cenných papírů, nebyly pro její uzavření použity prostředky komunikace na dálku; naopak byla tato uzavřena za současné fyzické přítomnosti smluvních stran (za žalovaného č. 2 smlouvu uzavřela [Anonymizováno], která při této příležitosti ověřila totožnost žalobce dle občanského průkazu). S ohledem na uvedené tudíž nebyl důvod, aby soud prvního stupně činil předmětem posouzení, zda povinnosti z citovaného ustanovení vyplývající žalovaný č. 2 porušil či nikoliv.

27. Stejně tak nebyl důvod posuzovat, zda škoda byla způsobena provozní činností žalovaného č.

2. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1408/2005 odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností (§ 420a obč. zák.) v provozu banky nelze shledat. Závěry tam uvedené jsou aplikovatelné i na obhospodařovatele portfolia.

28. Odvolací soud rovněž neshledal, že by žalovaný č. 2 vykonával své povinnosti v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). Ustanovení obchodního zákoníku dává možnost odepřít právní ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (např. uplatnění práva na smluvní pokutu nebo úrok z prodlení). Žalovaný č. 2 v posuzované věci žádné právo nevykonává; naopak se výkonu práva ze strany žalobce brání. Dobré mravy judikatura definuje jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Investici do dluhopisů emitovaných Bankou, realizovanou žalovaným č. 2 na smluvním základě a jejich následné držení v portfoliu za výkon povinností v rozporu s dobrými mravy považovat nelze, když popsaná činnost žalovaného č. 2 nijak extrémně nevybočovala z činností běžně realizovaných obhospodařovateli portfolií. Konečně žalobce ani nic konkrétního, v čem by bylo možné spatřovat rozpor s dobrými mravy nepopsal; totéž platí i pro tvrzený rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.

29. Vztah mezi žalobcem a žalovaným č. 2 je závazkovým vztahem, který je možné podřadit pod § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. a který se řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Odpovědnost za škodu je koncipována jako odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. Občanský zákoník v § 420 odst. 1, 3 obč. zák. upravuje odpovědnost za škodu tak, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

30. Z citovaných ustanovení vyplývá, že základními předpoklady odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti (ať již zákonné nebo smluvní), vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, případně zavinění. Povinnost, která měla být porušena, byla povinnost jednat s odbornou péčí; tato povinnost vyplývá pro obchodníka s cennými papíry i z § 15 odst. 1 písm. a) zákon o podnikání na kapitálovém trhu.

31. Pokud jde o tvrzené porušení povinnosti vyplývající z § 15 odst. 1 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu (povinnost informovat zákazníka úplně, pravdivě a srozumitelně o každé podstatné skutečnosti související s poskytnutím investiční služby, zejména o možných rizicích), toto odvolací soud neshledal. Žalobce byl o rizicích informován při uzavření smlouvy, když vzal na vědomí „finanční rizika, která jsou spojena s obhospodařováním majetku v Portfoliu podle této Smlouvy, zejména s ohledem na příslušná ustanovení Statutu Portfolia“. Nebyla porušena ani povinnost žalobce informovat o podstatných skutečnostech souvisejících s poskytnutím investiční služby, když bylo sjednáno, že žalovaný č. 2 bude obhospodařovat majetek v portfoliu na základě volné úvahy. To znamená, že žalobce dal žalovanému č. 2 volnou ruku ve výběru, do jakých investičních nástrojů bude investováno, kolik a zda bude investiční nástroj v portfoliu ponechán či prodán a nakoupen jiný apod.

32. Soud prvního stupně se správně primárně zabýval posouzením, zda byl splněn první z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. zda žalovaný porušil povinnost jednat s odbornou péčí. Se závěrem, že tento předpoklad naplněn nebyl, se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud vyšel zejména ze zprávy České národní banky a expertního stanoviska vypracovaného [Anonymizováno].

33. Pokud jde o výhradu žalobce (uplatněnou v průběhu řízení), že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou podjatosti „znalce“ [adresa], je třeba předně říci, že obsahem spisu žádný znalecký posudek není a rozhodovat o námitce podjatosti tak neměl soud prvního stupně důvod. Měl-li žalobce na mysli listinu ze dne 15. 7. 2013, označenou jako Expertní stanovisko, a listinu ze dne 30. 1. 2019, označenou jako Expertní stanovisko - Dodatek č. 1, nelze je považovat za znalecké posudky; absentují zákonem požadované náležitosti vymezené § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020, a doložky zpracovatelů (znalců) o tom, že si jsou vědomi následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (§ 127a o. s. ř.). Jde tedy o důkaz listinou, který je nezbytné zhodnotit jako každý jiný takový důkaz. Vyjádřil-li žalobce pochybnosti o „nepodjatosti“ zpracovatele listin, odůvodněné jeho působením [Anonymizováno], jejímž je žalovaný č. 1 partnerem, pak lze uvést pouze tolik, že tento „vztah“ žalobce nijak blíže nespecifikoval (chybí popis charakteru vztahů konkrétních osob a jejich blízkost), což vylučovalo přijetí závěru, že obsah stanoviska jím mohl být ovlivněn a že je možné jej považovat za účelově zkreslený ve prospěch žalovaného č.

2. S ohledem na uvedené nebyl důvod pochybovat o věrohodnosti listiny.

34. Klíčové pro posouzení, zda žalovaný č. 2 porušil povinnost jednat s odbornou péčí, bylo posouzení, zda z informací veřejně dostupných odborné veřejnosti, pocházejících z doby před pádem Banky, mohl předvídat, že Banka nebude schopna dostát svým závazkům z jí emitovaných dluhopisů. Je zřejmé, že k zodpovězení uvedené otázky je třeba odborných znalostí, a proto soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li zejména z expertního stanoviska, které vypracovala osoba z [Anonymizováno] měnové teorie a politiky [adresa], a stanoviska České národní banky. Obě stanoviska vypracovaly instituce (osoby) k tomu odborně způsobilé. To neplatí o listině předložené žalobcem, označené „Memorandum dôverné a privilegované, kterou vypracoval [Anonymizováno], advokát a jednatel [Anonymizováno], kterou odvolací soud nepovažuje s ohledem na to, že zpracovatel se vyjadřuje k otázkám mimo svou odbornost (to, že by se jednalo o osobu s potřebnou odborností, tvrzeno nebylo) za důkaz způsobilý shora uvedené prokázat. Z tohoto důvody nebyl odvolacím soudem ani proveden, potažmo hodnocen. Je tudíž irelevantní, že soud prvního stupně z tohoto důkazů žádná konkrétní skutková zjištění neučinil a nehodnotil-li jej v kontextu s důkazy dalšími.

35. Pokud jde o obě stanoviska, odvolací soud považuje za důležité zmínit, že se ani jedno nesnaží o zpětnou analýzu důvodů, proč ke krachu islandských bank došlo, ale vyjadřují se k tomu, jaké byly v roce 2008 ohledně kondice islandských bank veřejně dostupné informace a zda obsahovaly indicie, z nichž by se dala dovodit neschopnost dostát svým závazkům. Z obou shodně vyplývá, že ještě v říjnu 2008 byla Banka hodnocena z ratingového hlediska jako dobrá s dostatečnou vnitřní finanční silou. Regulatorní orgány islandských bank ke dni 31. 12. 2007 potvrdily, že islandské banky mají do konce roku 2008 dostatek likvidity k financování své činnosti. Také až do konce září 2008 banky své závazky bez problémů hradily. Žádná agentura, ani jiná instituce, které se v období ledna až září 2008 vyjadřovaly k ekonomické situaci islandských bank, schopnost dostát závazkům nezpochybnily. Zhoršující ekonomickou situaci bank, ani rizikovost dluhopisů nepotvrzovaly dostupné informace z akciových, ani dluhopisových trhů. Ohledně islandských bank nevykázaly akciové trhy v uvedeném období horší výsledky než ohledně dalších evropských bank. Lze připustit, že z rostoucích cen CDS na schopnost islandských bank dostát svým závazků bylo možné dovodit, že banky svým závazkům nedostojí; to ostatně vyplývá i z expertního stanoviska. Ze zpráv, které se k trhu CDS vyjadřovaly a které nebyly všechny veřejné, současně vyplývalo, že odborná investorská veřejnost nepovažuje informace z tohoto trhu za pravdivé a důvěryhodné a neřídí se jimi. Stejně tak z nich vyplývalo, že banky jsou vnímány jako solventní, doporučení ohledně dluhopisů bylo „marketweight“, tj. „držet“ (neprodávat, ani nekupovat). Jestliže žalovaný č. 2 s ohledem na dostupné informace, chování akciových a dluhopisových trhů a chování investorů vyhodnotil, že Banka je schopná dostát svým závazkům z dluhopisů, a proto dluhopisy v portfoliu žalobce ponechal, nelze to považovat za zbytečné a neodpovědné riskování. Rozhodnutí žalovaného č. 2 ponechat dluhopisy v portfoliu korespondovalo s rozhodnutími dalších velkých hráčů bankovního sektoru ([Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], [právnická osoba]., [Anonymizováno], [Anonymizováno] a další), kteří se následně zařadili na seznam věřitelů Banky. Uvedené odůvodňuje závěr, že žalovaný č. 2 povinnost jednat s odbornou péčí neporušil.

36. Odmítl-li soud prvního stupně hodnotit jednání žalovaného č. 2 ve světle analýz a zpráv, které trpěly zkreslením, nepochybil. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že podstatou dokazování je zjištění skutkových okolností, které se odehrály v minulosti. Převážně se tak ale děje prostředky, které vznikly v době, o které mají vypovídat (např. listiny prokazující tvrzené skutečnosti vznikly v době, kdy ke skutečnosti došlo). V posuzované věci však šlo zhusta o listiny, které vznikly až po pádu islandských bank, jejichž autoři hodnotili informace datované před pádem bank ze současného pohledu, tj. se znalostí informací, které nebyly před pádem bank veřejně dostupné, a se znalostí výsledku. Samozřejmě znalost toho, že došlo k pádu bank, umožňuje hodnotit jednotlivé ekonomické faktory jinak, než byly hodnoceny investory v době před pádem bank, a daleko kritičtěji.

37. Žalovaný č. 2 neporušil ani obecnou povinnost zakotvenou v § 415 obč. zák., neboť je zřejmé, že si počínal s ohledem na skutečnosti, které mu byly známy, a dostupné informace dostatečně opatrně, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na majetku žalobce. Žalobce přehlíží, že do smluvního vztahu vstoupil s vědomím finančních rizik, která jsou spojena s obhospodařováním majetku v portfoliu. Ne každá škoda je škodou, za jejíž vznik nese někdo konkrétní odpovědnost. To je typicky případ nákupu investičních instrumentů, kde případný zisk či ztráta závisí nejen na znalostech zákonitostí obchodování na kapitálovém trhu a ekonomické situace jednotlivých států, ale i na objektivních nepředvídatelných okolnostech (např. výbuch sopky, zahájení pozemní operace nebo jako v konkrétním případě celosvětový kolaps bankovních domů).

38. Za situace, kdy soud prvního stupně neměl dosud provedeným dokazováním za prokázané, že žalovaný č. 2 měl z informací pro něj dostupných vědět, že Banka nedostojí svým závazkům z dluhopisů, postupoval správně, když žalobce poučil o povinnosti doplnit tvrzení o tom, jakým konkrétním jednáním či opomenutím žalovaný č. 2 porušil povinnost jednat s odbornou péčí a doplněná tvrzení prokázat. Reagoval-li žalobce na poučení citací zákonných ustanovení, přehledem toho, co by musel žalovaný č. 2 udělat, aby mohly být nákup a ponechání dluhopisů v portfoliu hodnoceny jako jednání v souladu odbornou péčí, a návrhem na uložení vysvětlovací povinnosti, je plně odůvodněn závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, natož břemeno důkazní.

39. Pro uložení vysvětlovací povinnosti neshledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně důvod. Sporné řízení je postaveno na zásadě projednací, z níž pro účastníky vyplývá povinnost tvrdit a rozhodné skutečnosti prokázat. Vysvětlovací povinnost nastupuje za situace, kdy jedna strana sporu dostatek informací z objektivních důvodů nemá, přičemž tuto procesní nerovnost je možné napravit právě uložením vysvětlovací povinnosti; jde tedy o zaplnění mezer v tvrzení o rozhodných skutečnostech. Vysvětlovací povinnost nelze chápat tak, že protistrana bude v řízení postupovat sama proti sobě, tj. že poskytne druhé straně tvrzení v takovém rozsahu, který jí umožní ve sporu uspět. V posuzované věci žalobci, s ohledem na rozsah tvrzení, která měl žalovaný č. 2 dle jeho návrhu doplnit, nešlo o zaplnění mezer, ale o podrobná tvrzení o rozhodných skutečnostech (kdo rozhodoval o nákupu a ponechání dluhopisů v portfoliu, odbornost osob, jaké analýzy žalovaný č. 2 v souvislosti s nákupem dluhopisů prováděl, jak často, kdy a s jakým výsledkem vyhodnocoval, zda dluhopisy v portfoliu ponechat, kdy a jakým způsobem o uvedeném informoval žalobce). Vysvětlovací povinnost neslouží k obcházení vysvětlovací zásady, k čemuž návrh žalobce směřoval, když sám připustil, že informace o tom, zda žalovaný č. 2 požadavky kladené na odbornou péči splnil, nemá. Absenci splnění požadavků dovozuje z toho, jakým způsobem jeho investice do dluhopisů dopadla. Je zřejmé, že žalobce postupuje v opačném směru. Z toho, že investice do dluhopisů skončila ztrátou, dovozuje, že nutně muselo dojít k porušení povinnosti jednat s odbornou péčí, přičemž tvrzení, že k porušení této povinnosti došlo, chce získat od žalovaného č.

2. Za situace, kdy nebyl důvod zatížit žalovaného č. 2 vysvětlovací povinností, nebyl důvod ani k uložení ediční povinnosti, tj. povinnosti vydat listiny potřebné k důkazu (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), když povinnost důkazní je druhotná; nastupuje poté, co je splněna povinnost tvrzení. Protože soud prvního stupně žalovanému č. 2 ediční povinnost neuložil, nebyl důvod, aby zdůvodňoval, co jej vedlo k tomu, že důkazy, které neuložil vydat, v řízení neprovedl. To by bylo namístě za situace, kdy by soud prvního stupně žalovanému č. 2 uložil povinnost listiny, které má u sebe vydat, a jejich provedení by považoval (např. vzhledem k tomu, že jde o důkazy nezpůsobilé určitou skutečnost prokázat) za nedůvodné. Za Neměl-li soud prvního stupně k dispozici důkazy, jimiž nechtěl v řízení provést důkaz, nebylo co zdůvodňovat. Důvody, které jej vedly k neuložení povinnosti podle § 129 odst. 2 o. s. ř., vysvětlil v bodě 39 odůvodnění. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že povinností žalovaného č. 2 nebylo informovat žalobce o vývoji trhu (o výběru jednotlivých investičních nástrojů a jejich prodej či ponechání v portfoliu); naopak žalovaný č. 2 mohl uvedené činit na základě volné úvahy (článek 2.1 smlouvy). Není ani zřejmé, co by z případné absence předání těchto informací mělo být ve vztahu ke vzniku škody dovozeno. Stejně tak není zřejmé, proč by měly být doplňovány skutečnosti týkající se pořízení dluhopisů za situace, kdy z dokazování vyplynulo, že dluhopisy Banky splňovaly požadavky sjednané pro nakupované investiční nástroje.

40. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soud prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

41. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému č.

2. Jím vynaložené náklady v celkové výši 52 756 Kč představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 43 000 Kč (2 úkony x 21 500 Kč/úkon - sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 6. 11. 2024) podle § 7 bod 6 AT, náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600 Kč (2 úkony x 300 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 AT a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného č. 2, ve výši 9 156 Kč.

Poučení