12 Cmo 261/2020 - 417

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudců Mgr. Mileny Filingerové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [tituly za jménem] [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO: [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], IČO: [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 3 313 217 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-259 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-275, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v bodech I. a IV. výroku, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 3 313 217 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), co do částky 325 733 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (bod II. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 1 a č. 2 náhradu nákladů řízení ve výších uvedených v opravném usnesení (bod III. a IV. výroku).

2. Uplatněný nárok ve výši 3 638 950 Kč s příslušenstvím odůvodnil žalobce tak, že na základě doporučení žalovaného č. 1 prostřednictvím žalovaného č. 2 uskutečnil investici do dluhopisů vydaných islandskou bankou [Anonymizováno] Žalovaní podnikají v oblasti obchodu s cennými papíry, žalobce je neprofesionálním zákazníkem a spotřebitelem. Žalobce uzavřel dne 26. 7. 2005 se žalovaným č. 1 Smlouvu o obhospodařování cenných papírů (dále jen Smlouva), na jejímž základě prováděl žalovaný č. 1 obhospodařování dluhopisů vydaných bankou [Anonymizováno]. Na základě oznámení žalovaného č. 1 zaniklo ke dni 31. 3. 2018 obhospodařování cenných papírů vydaných společností [Anonymizováno] a cenné papíry žalobcem vlastněné jsou od 1. 4. 2018 vedeny na majetkovém účtu u banky, která provádí jejich správu. V důsledku moratoria na závazky islandských bank ze dne 24. 11. 2008 došlo k omezení práva žalobce na uplatnění jeho práv z dluhopisů. V rámci vypořádání s klienty [Anonymizováno] byl dne 23. 10. 2015 vydán návrh na vypořádání, schválený příslušným islandským soudem. Po vyhlášení moratoria získal žalobce část své investice zpět. Insolvence islandských bank nastala v době globální finanční krize v roce 2008, ale informace o nezodpovědném počínání islandských bank byly odborné veřejnosti známé dávno před vypuknutím krize. Ke vzniku islandské krize tak nedošlo bez varování, dala se předvídat. Přesto žalovaní neudělali nic, co by odvrátilo hrozbu škody, která investorům hrozila. Signály o situaci v islandských bankách shrnuje a analyzuje memorandum od [Anonymizováno], advokátní kanceláře. U porušení smluvních povinností a zákonných povinností nastupuje objektivní odpovědnost žalovaného č. 2 podle obchodního zákoníku, v případě porušení povinností ze spotřebitelského práva nastupuje vedle této odpovědnosti odpovědnost podle občanského zákoníku. Banka nabídla a zprostředkovala žalobci investici, která byla vzhledem k osobě investora a vzhledem k okolnostem zcela nevhodná. Žalovaný č. 2, ač se jednalo o rizikovou investici, ekonomické prostředí Islandu a jeho bank nesledoval a reagoval až za několik měsíců po vyhlášení moratoria na islandské banky. V případě investic do dluhopisů banky [Anonymizováno] jsou za škodu společně odpovědní oba žalovaní (článek 9.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů). Oba žalovaní jako subjekty patřící do skupiny [Anonymizováno] jednali ve shodě za účelem dosažení svých podnikatelských cílů a zisku. Odpovědnost žalovaných je podle § 293 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) společná a nerozdílná. Žalovaný č. 2 porušil povinnost jednat s odbornou péčí podle článku 5.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů. K rozhodujícímu porušování povinností došlo nejméně od začátku června 2008 do dne 24. 11. 2008. O rizicích spojených s investicí po nákupu cenných papírů, o kterých musel vědět již v červnu 2008, žalovaný č. 2 žalobce neinformoval. Tuto informační povinnost mohl žalovaný č. 2 efektivně plnit do 24. 11. 2008. Kromě povinnosti informovat měl žalovaný č. 2 nabídnout žalobci řešení situace a doporučit, aby minimálně od června 2008 již žádné investice do dluhopisů [Anonymizováno] neuskutečňoval. Podle dokumentu vydaného Komisí pro cenné papíry v říjnu 2004 nazvaném „Posuzování odborné péče (ODBP)“ je obchodník s cennými papíry „…povinen informovat zákazníka úplně, pravdivě a srozumitelně o každé podstatné skutečnosti související s poskytnutím investiční služby, především pak o možných risicích…“. Na straně žalovaného č. 2 došlo minimálně k porušení zákonných povinností uvedených v § 15 odst. 1 písm. a) a c). Rovněž byla porušena spotřebitelská práva a prevenční povinnosti. Zavinění ve vztahu k porušení spotřebitelského práva je spatřováno v neinformování žalobce o možných rizicích spojených s poskytovanou finanční službou, která jsou mimo kontrolu dodavatele. Porušena byla i prevenční povinnost upravená v § 415 obč. zák. Žalovaný č. 2 věděl a musel vědět, že islandská ekonomika se potýkala se zásadními ekonomickými potížemi, že se jedná o malou ekonomiku, v absolutních parametrech velmi slabou a že islandský stát není schopen garantovat závazky islandských bank, které evidentně investovaly a počínaly si nad své možnosti. Žalovaný č. 2 získal informace o špatné ekonomické situaci přímo z emisních podmínek dluhopisů Glitnir banky hf ze dne 23. 6. 2008, ve kterých se v kapitole nazvané „Risk factors“ mimo jiné uvádí, že došlo k dramatickému poklesu kursu islandské koruny vůči USD ke dni 20. 5. 2008, tj. o 18,5 % za necelých 5 měsíců. Islandská koruna oslabovala i vůči české koruně, a to již od počátku června do konce listopadu 2008. Zadluženost Islandu stoupla během sedmi let více než třináctinásobně. Negativní informace o stavu islandské ekonomiky byly indikovány i dokumentem ČNB z června 2008 nazvaným „Monitoring centrálních bank - červen“. Žalovaný č. 2 musel vědět, že investoři mohou o své investice přijít. V době od vydání emisních podmínek do dne insolvence islandských bank však neudělal pro odvrácení hrozící škody nic. Žalovaný č. 2 v rámci prevenční povinnosti měl reagovat v době do 24. 11. 2008 a snažit se zabránit škodě, která následně žalobci vznikla. Prevenční povinnost se podle judikatury soudů vztahuje i na banky, investiční společnosti a obchodníky s cennými papíry (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001 a ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013). Žalovaný č. 2 v době po nákupu dluhopisů, zejména od června 2008 do vyhlášení moratoria v listopadu 2008, vykonával svoje povinnosti v rozporu s dobrými mravy, protože měl vědět a patrně věděl, že se Island nachází v ekonomických potížích. Žalovaný č. 2 vykonával své povinnosti obhospodařovatele cenných papírů i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). V důsledku porušení smluvních a zákonných povinností utrpěl žalobce škodu. Po vyhlášení moratoria na islandské banky získal v rámci vypořádání od islandských bank zpět pouze část investice. V případě investice do dluhopisů [Anonymizováno] hotovosti částku 2 083 831,12 Kč a v tzv. nových cenných papírech částku 1 300 417,91 Kč, naopak utrpěl škodu ve výši 3 638 950 Kč. Příčinou vzniku škody nebylo prohlášení insolvence islandských bank, ale porušení elementárních povinností na straně žalovaného č. 2 v rámci jeho prevenční povinnosti k odvracení hrozící škody a porušení dalších smluvních a zákonných povinností. Nedbalostní jednání představovalo také porušení povinnosti jednat s odbornou péčí. Pokud by se žalobce neřídil doporučeními ohledně nákupu předmětných cenných papírů a nespoléhal na jejich profesionalitu, ke škodě by nedošlo.

3. Žalovaní ve vyjádření uvedli, že řízení vedená pod sp. zn. 7 Cm 134/2011 a sp. zn. 53 Cm 271/2011, která již byla pravomocně skončena, se v podstatných znacích shodují. Jejich předmětem bylo uplatnění tvrzené újmy, která měla klientům žalovaného č. 1 vzniknout v souvislosti s jejich investicemi do islandských dluhopisů. Soudy dospěly k závěru, že na základě tehdy známých informací a při vynaložení odborné péče nebylo možno dovodit, že existovalo významné riziko, že emitent dluhopisů nedostojí svým závazkům, když pád islandských bank byl v dané době překvapivý pro všechny. Žalovaní odkázali na tzv. ochranu legitimního očekávání podle § 13 obč. zák. Žalobu označili za předčasnou, když dne 28. 7. 2005 došlo mezi žalobcem a žalovaným č. 2 k uzavření smlouvy o obhospodařování cenných papírů, na jejímž základě žalovaný č. 2 realizoval pro žalobce různé obchody s investičními nástroji. Jedním z takových investičních nástrojů byly i dluhopisy emitované islandskou bankovní institucí [Anonymizováno] v souhrnné hodnotě 7 032 200 Kč. V rámci insolvenčního řízení banky [Anonymizováno] žalobce prostřednictvím žalovaných uplatnil své nároky z dluhopisů a na jejich úhradu obdržel ke dni 29. 1. 2019 částku 3 554 810,44 Kč, 35 780 ks dluhopisů [Anonymizováno] (ISIN [IBAN]) emitovaných společností [Anonymizováno] v britských librách, 157 275,28 ks akcií [Anonymizováno], emitovaných společností [Anonymizováno] v islandských korunách. V době mezi 3. 1. 2018 a 28. 12. 2018 obdržel žalobce dále celkem 8 plateb v celkové výši 170 564,41 Kč. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3363/2011. Náhradní cenné papíry mají penězi ocenitelnou hodnotu. Žalobce však neprokázal, že jeho práva spojená s náhradními cennými papíry „nebudou uspokojena“ ve smyslu soudní rozhodovací praxe. Insolvenční řízení vedené na majetek banky [Anonymizováno] není dosud skončeno a žalobci jsou v souvislosti s tímto řízením stále poukazovány platby. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, v jaké hodnotě lze náhradní cenné papíry započítat do míry uspokojení žalobce v rámci poskytnutí náhrady za dluhopisy a že žalobce v tomto ohledu nenabídl žádná tvrzení, natož důkazy, je žaloba předčasná, když dosud není zřejmé jaká, pokud vůbec nějaká škoda žalobci vznikla. Žalovaný č. 1 namítal nedostatek pasivní věcné legitimace, který odůvodnil článkem 9.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů. Podle něho žalovaný č. 1 není smluvní stranou smlouvy a smlouva neobsahuje žádný projev vůle žalovaného č. 1 být touto smlouvou vázán. Jedná se tu o typický příklad tzv. přímého zastoupení, u kterého platí, že zástupce (žalovaný č. 1) je oprávněn jednat jménem zastoupeného (žalovaný č. 2) a na jeho účet. Tedy práva a povinnosti vznikají z jednání zástupce přímo zastoupenému. Na věc nedoléhá ani § 293 obch. zák., když ze smlouvy o obhospodařování byl zavázán pouze žalovaný č. 2.

4. Soud uzavřel, že žaloba není důvodná s tím, že nejprve se zabýval žalovanými uplatněnou námitkou předčasnosti žaloby. V rámci insolvenčního řízení banky [Anonymizováno] uplatnil žalobce své nároky z dluhopisů a do současné doby obdržel na jejich úhradu částečně finanční plnění, částečně náhradní cenné papíry a v průběhu řízení mu byly průběžně poukazovány další dílčí platby. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, č. j. 28 Cdo 3363/2011 týkající se okamžiku vzniku škody. Ke dni rozhodování soudu není zřejmé, v jaké výši lze započítat náhradní cenné papíry do míry uspokojení žalobce v rámci poskytnutí náhrady za dluhopisy a zda vůbec nějaká škoda žalobci mohla vzniknout. Nad rámec tohoto závěru považoval soud za nezbytné vypořádat se s uplatněným nárokem i věcně.

5. Po provedeném dokazování (zejména Smlouvou o obhospodařování cenných papírů ze dne 16. 6. 2005, ve znění dodatků č. 1 ze dne 19. 7. 2006 a č. 2 ze dne 16. 5. 2007, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným č. 2, investičními dotazníky, přihlášením pohledávky v řízení o likvidaci [Anonymizováno], dopisem ze dne 19. 1. 2009) soud uzavřel, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody vzniklé žalobci v souvislosti s investicí do diskontovaných dluhopisů ISIN [IBAN], denominovaných v Kč, vydaných dne 23. 4. 2007 islandskou bankou [Anonymizováno], se splatností 23. 4. 2009. Žalobce do těchto dluhopisů investoval na základě Smlouvy o obhospodařování cenných papírů. V době učinění investice (květen 2007) splňovaly dluhopisy podmínky výslovně sjednané mezi žalobcem a žalovaným č. 2 ve smlouvě o obhospodařování cenných papírů pro míru rizika investic pořizovaných do portfolia žalobce. Konkrétně dlouhodobé závazky v domácích i cizích měnách banky [Anonymizováno] byly hodnoceny ratingovou agenturou Moody’s stupněm Aa3, tedy o jeden stupeň lepším, než ve smlouvě o obhospodařování minimálním sjednaným (viz Příloha č. 4 k expertnímu stanovisku [Anonymizováno], ze dne 15. 7. 2013 ve spojení s dopisem České národní banky [Anonymizováno] ze dne 27. 7. 2009). Smluvně sjednanou míru rizikovosti investic do dluhopisů v obhospodařovaném portfoliu nepovažuje soud s odkazem na ratingové hodnocení schopnosti emitenta dostát svým závazkům za neadekvátní. Ratingová hodnocení jsou poskytována právě za účelem hodnocení míry rizika nesplnění peněžních závazků a jsou za tímto účelem používána i regulátory (viz dopis České národní banky [Anonymizováno] ze dne 27. 7. 2009, expertní stanovisko [Anonymizováno], ze dne 15. 7. 2013). Pokud jde o následující období, kdy již dluhopisy byly v portfoliu žalobce obhospodařovaném žalovaným č. 2, z předložených důkazů (zpráva Zvláštní vyšetřovací komise islandského parlamentu Althingi ze dne 12. 10. 2010, článek Islandská bankovní krize a jak se k ní postavit, Teorie půjčovatele poslední záchrany u optimálních měnových oblastí, Centrum ekonomicko-politického výzkumu, říjen 2008, Zprávy o finanční stabilitě islandské centrální banky za léta 2005, 2006, 2008, článek: Island: Geyerská krize z 21. 3. 2006, memorandum AK Barger Prekop ze dne 31. 8. 2016, výroční zpráva [Anonymizováno] za rok 2008, výroční zpráva [právnická osoba]. za rok 2008, výroční zpráva banky [Anonymizováno] za rok 2008, expertní stanovisko [Anonymizováno], ze dne 15. 7. 2013) se podává, že a) islandská ekonomika a bankovní sektor překonaly tzv. Geyser krizi, kdy v roce 2006 islandská ekonomika vykazovala silný růst inflace, současně prudký propad kursu islandské koruny, což dočasně významně ztížilo obsluhu dluhu v cizích měnách, který byl již té době značný, b) všechny islandské banky prošly ke konci roku 2007 zátěžovými testy, které neindikovaly, že by banky neměly pro rok 2008 nedostatek likvidity k financování jejich činnosti, c) banka [Anonymizováno] se v březnu 2008 financovala na mezinárodním trhu vydáním dluhopisů v objemu 1.1 mld EUR za standardních podmínek, d) v letech 2005-2008 islandská centrální banka přes zvyšující se zahraniční zadlužení a expanzi islandských bank v zahraničí hodnotila finanční situaci jako stabilní, e) Centrum ekonomicko-politického výzkumu hodnotilo rizika budoucího vývoje na Islandu odlišně, a to jako výrazně negativní, avšak jeho analýza byla až do října roku 2008, kdy již byla banka [Anonymizováno] pod správou likvidátora, neveřejná, f) v době vyhlášení moratoria měly investovány do dluhu islandských bank vlastní prostředky i velké tuzemské a zahraniční banky, včetně žalovaného č. 1, g) vyšetřovací komise islandského parlamentu zpětně vyhodnotila jako důvody pádu bank jejich příliš rychlou a velkou expanzi, s tím související závislost na zahraničním financování, včetně financování na zahraničních trzích, zasažení těchto zahraničních trhů světovou finanční krizí, nedostatečnou institucionální kontrolu bank ze strany islandských státních institucí a jednání samotných bank (např. půjčky k financování vlastního kapitálu); nejméně poslední dva vyšetřovací komisí uváděné důvody problémů islandských bank nebyly v době vypuknutí krize známy.

6. Dle názoru soudu nelze při hodnocení situace vycházet z vyhodnocení tehdy dostupných informací provedeného až po vyhlášení moratoria na banku [Anonymizováno], neboť takové vyhodnocení informací trpí zkreslením (tzv. confirmatory bias), spočívajícím v tendenci zpětně ze všech tehdy dostupných upřednostňovat pouze ty informace, které potvrzují následující skutečný vývoj. Navíc se taková následná hodnocení opírala i o informace, které nebyly v době před samotnou událostí dostupné. Na základě informací veřejně dostupných v letech 2007 a 2008 vyhodnocoval trh ekonomickou situaci Islandu a jeho bankovního sektoru v podstatě konsensuálně tak, že nezpochybňoval schopnost islandských bank, včetně banky [Anonymizováno], dostát svým finančním závazkům, a už vůbec ne v poměrně krátkém časovém horizontu do dubna 2009, kdy byly splatné dluhopisy v portfoliu žalobce. Ze strany žalovaného č. 2 [Anonymizováno] jakožto obhospodařovatele cenných papírů žalobce nedošlo ve vztahu k pořízení dluhopisů do portfolia žalobce a jejich držení v tomto portfoliu k porušení povinnosti jednat s odbornou péčí podle článku 5.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů, k porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 60/1964 Sb., občanský zákoník, ani k porušení § 15 odst. 1, písm. a) a c) zákona č. 256/2004 Sb. a § 54 odst. 3 písm. c) a e) obč. zák.

7. Pokud jde o tvrzenou odpovědnost žalovaného č. 1, vyložil soud článek 9.1 smlouvy o obhospodařování podle jeho obsahu tak, že je zmocněním k jednání jménem a na účet žalovaného č.

2. Vůči žalovanému č. 1 je proto na místě žalobu zamítnout i z důvodu nedostatku pasivní legitimace.

8. S ohledem na shora uvedené soud neprovedl další žalobcem navržené důkazy a řízení v části zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (§ 96 odst. 1, 2 o. s. ř.) a ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. l o. s. ř.

9. Žalobce napadl rozsudek, konkrétně bod I., III. a IV. výroku, včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud se měl vypořádat s několika zásadními otázkami, a to otázkou namítané předčasnosti žaloby ve vztahu k marnému uplynutí promlčecí desetileté doby podle § 398 a §408 obch. zák. a námitkou podjatosti znalce [Anonymizováno] vznesenou žalobcem, což neučinil. Dle žalobce je žalovaný č. 1 ve sporu pasivně legitimován, a to nejen podle článku 9.1 smlouvy o obhospodařování cenných papírů, ale i z povahy věci. Žalovaný č. 1 byl jedinou kontaktní osobou a poradcem vůči žalobci. Ohledně správy cenných papírů vydaných bankou Glitnir vystupoval vůči žalobci pouze žalovaný č.

1. Současně žalovaný č. 1 vystupoval vůči žalobci také ve věci obhospodařování cenných papírů vydaných bankou Kaupthing. Správa cenných papírů vydaných bankou [Anonymizováno] i obhospodařování cenných papírů vydaných bankou [Anonymizováno] byly řešeny ze strany žalovaného č. 1 současně jako jedna investice. Žalovaný č. 1 rozlišoval, kdy jedná vůči žalobci jako osoba v přímém vztahu (jako správce) a kdy jedná jako zmocněnec za obhospodařovatele na základě plné moci. Aktuálně žalovaný č. 1 provádí pro žalobce správu jak cenných papírů vydaných islandskou bankou Glitnir, tak cenných papírů vydaných islandskou bankou Kaupthing a nadále výlučně sám komunikuje a jedná s žalobcem ohledně správy všech cenných papírů vydaných oběma islandskými bankami. Žalobce jako laik nerozliší, kdy vůči němu žalovaný č. 1 jedná jako poradce (správce) a kdy jako zmocněnec za obhospodařovatele. Z hlediska žalobce vystupoval žalovaný č. 2 vždy jako poradce ve všech věcech. Pokud by měl soud o takovém výkladu pochybnosti, je třeba v pochybnostech postupovat ve prospěch spotřebitele, slabší strany a k tíži profesionálních poskytovatelů služeb (silnějších stran). Žaloba nebyla podaná předčasně. Soud prvního stupně se nezabýval zásadní otázkou vztahu předčasnosti žaloby a marného uplynutí desetileté promlčecí doby podle § 408 obch. zák. ve spojení s § 398 obch. zák., která měla být zodpovězena jako první. Pokud byla žaloba podána předčasně, mohla být zamítnuta na prvním jednání, což by mělo vliv na výši nákladů řízení. Jinak měl soud akceptovat argumentaci, že žaloba musela být podána z důvodu hrozby marného uplynutí desetileté promlčecí doby podle §§ 398 a 408 obch. zák., a rozhodnutí odůvodnit. Pokud by žalobce podal žalobu po uplynutí desetileté promlčecí doby, mohli by žalovaní úspěšně vznést námitku promlčení. Zamítnutí žaloby pro předčasnost v daném případě představuje odmítnutí spravedlnosti a je tudíž vyloučeno. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a žalobce měl legitimní očekávání, že žaloba nebude zamítnuta pro předčasnost, a to i s ohledem na ekonomiku řízení. Zodpovězení vzájemného vztahu tvrzené předčasnosti žaloby a marného uplynutí desetileté promlčecí doby je zásadní právní otázka, která dosud nebyla soudy zodpovězena. V tomto směru odkazuje na svá předchozí vyjádření. Protože tato zásadní otázka není zodpovězena, je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Žalobce neobdržel od banky [Anonymizováno] žádné plnění ode dne 23. 12. 2019 a lze vycházet z předpokladu, že žádné další plnění neobdrží. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3363/2011 nelze na danou věc aplikovat. Předmětný spor se od rozhodnutí odlišuje. Jednak dovolací soud neřešil hrozbu marného uplynutí desetileté promlčecí doby, jednak se rozhodnutí vztahuje k právu akcionáře na náhradu škody vůči státu a argumentuje vznikem škody v důsledku jednání státu, který uvalil nucenou správu na banku, která se následně dostala do konkursu. Žalobce však nevlastní žádné akcie a nemůže odvozovat nároky na plnění na bance [Anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že není akcionář, nemůže očekávat žádné plnění (bez ohledu na výši), které by mohl získat jako akcionář po ukončení insolvence banky [Anonymizováno]. Původní dluhopisy vlastněné žalobcem se staly zcela bezcennými. Na základě původních dluhopisů žalobce nemá práva na plnění. Žalobce obdržel pouze částečné plnění (odškodnění) od islandské banky [Anonymizováno], spočívající v částečné peněžité kompenzaci a částečně obdržel od islandské banky [Anonymizováno] tzv. náhradní cenné papíry. Žalobce obdržel částečné plnění od islandské banky na základě tzv. Composition Proposal ze dne 23. 10. 2015. Soud prvního stupně uvádí, že konečná výše škody není známá i proto, že „ke dni rozhodování soudu tak není zřejmé, v jaké výši lze započítat náhradní cenné papíry do míry uspokojení žalobce v rámci poskytnuté náhrady za dluhopisy …..“. Žalobce vychází z hodnoty náhradních cenných papírů, jakou uvedli žalovaní v přehledech plnění, které zasílají žalobci. Žalovaní nikdy hodnotu náhradních cenných papírů nezpochybňovali; ke zpochybnění došlo až během řízení. Hodnotu náhradních cenných papírů je však třeba pro účely sporu považovat mezi stranami za nespornou. Další zásadní otázkou, kterou soud prvního stupně neřešil, je otázka přípustnosti znaleckého posudku vypracovaného pro žalované [Anonymizováno]. Důvodem podjatosti znalce je skutečnosti, že znalec je hlavním partnerem [Anonymizováno]. K námitce se soud prvního stupně nevyjádřil. Z kontextu lze dovodit, že jej za podjatého nepovažuje; důvody pro tento závěr nebyly uvedeny. Nadto skutková tvrzení žalobce jsou nesporná s většinou skutkových tvrzení uvedených ve znaleckém posudku. Nesporné skutečnosti není třeba prokazovat a je třeba z nich učinit závěry. K dokazování uvedl, že si soud prvního stupně nevyžádal od žalovaných důkazy navržené žalobcem, specifikované v podání ze dne 27. 2. 2020, ani je nepožádal o zodpovězení dotazů. Z výroční zprávy žalovaného č. 1 za rok 2008 vyplývá, že banka sledovala každý týden svá úvěrová rizika a stanovovala své mezibankovní limity. Přesto vůči klientům neprovedla opatření k ochraně. Žalovaní se chovali jinak k rizikům ke svým aktivům a jinak k rizikům u aktiv jejich klientů. Navržené důkazy se týkaly jádra sporu, tj. podstaty [Anonymizováno] coby indikátorů rizika pro uskutečněné investice. Celá řada důkazů vychází z doby před vyhlášením moratoria. Pro účely soudního řízení mohou být samozřejmě využity i analýzy a hodnocení pocházející z období po moratoriu. Bez ohledu na to, kdy se důkazy objevily, to nemůže mít dopad na povinnost žalovaných sledovat profesionálně aktuální stav na předmětném trhu a tento vyhodnocovat. Uvedené je však bez významu, neboť zásadní skutková tvrzení jsou nesporná. Z povinnosti nemohou žalovaného č. 2 vyvinit ani ratingová hodnocení, která se vyjadřují s časovým zpožděním. Žalovaní byli povinni vyhodnocovat situaci bez ohledu na ně. Soud prvního stupně uvedl, že dokazování bylo zaměřeno na prokazování „předvídatelnosti uvalení moratoria na platby a následnou likvidaci, resp. insolvenci banky Kaupthing v roce 2008“. Otázka předvídatelnosti islandské krize není podstatnou sporu. Podstatou sporu je porušení zákonných a smluvních povinností žalovanými, tj. porušení odborné péče, porušení informační povinnosti, porušení prevenční povinnosti, tj. povinnosti přecházet hrozící škodě. Nesprávně soud prvního stupně rozhodl i o výši nákladů řízení. Odměna za jeden úkon právní služby není 22 860 Kč, ale 21 580 Kč. Nebylo zohledněno ani částečné zpětvzetí žaloby, o němž bylo rozhodnuto až v konečném rozhodnutí ve věci. Odměna tak měla být vypočtena z konečné přiznané částky. Částečné zpětvzetí bylo také důsledkem okolností mimo kontrolu žalobce. Za účast na jednání dne 16. 4. 2019 náleží odměna za jeden úkon, když jednání trvalo méně než dvě hodiny. Žalobce nedohledal podání žalovaného č. 1 ze dne 1. 4. 2019 a podání žalovaného č. 2 ze dne 1. 4. 2019 a ze dne 28. 2. 2020. Odměna za tyto úkony neměla být přiznána. Pokud podání existují, nebyla žalobci doručena a ten se k nim nemohl vyjádřit, což je další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I kdyby žalobce úspěšný nebyl, neměla být žalovaným náhrada nákladů řízení s ohledem na okolnosti případu přiznána, neboť žalobce byl nucen podat žalobu pod tlakem marného uplynutí desetileté promlčecí lhůty. Žalobce se také snažil se žalovanými dohodnout, což odmítali. Žalobce také představuje slabší stranu a bylo by v rozporu s dobrými mravy, kdyby byla náhrada nákladů řízení žalovaným přiznána.

10. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Tvrzení, že žalovaný č. 1 prováděl jak správu cenných papírů vydaných bankou [Anonymizováno], tak cenných papírů vydaných bankou [Anonymizováno], nebylo prokázáno. K předčasnosti žaloby uvedl, že žalobce je vlastníkem náhradních cenných papírů, přičemž není zřejmé, v jaké hodnotě je lze započítat do míry uspokojení žalobce. Insolvenční řízení vedené na majetek banky [Anonymizováno] stále probíhá. Po vyhlášení rozsudku byly na účet žalobce zaplaceny částky 7 842,06 Kč, 4 403,25 Kč a 5 687,51 Kč. Není také pravdou, že by se soud prvního stupně předčasností žaloby nezabýval. Správně aplikoval závěry přijaté Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2012, č. j. 28 Cdo 3363/2011. Hrozba promlčení údajného nároku nemůže být důvodem pro podání předčasné žaloby. Pokud není insolvenční řízení skončeno a žalobce je nadále držitelem náhradních cenných papírů, nemohla mu vzniknout majetková újma, jejíž výši ani nelze určit. Pokud je žaloba zamítnuta v souladu s právní normou pro předčasnost, nemůže jít o odepření spravedlnosti. Opětovně poukázal na citované rozhodnutí s tím, že náhradní cenné papíry mají penězi ocenitelnou hodnotu. Žalobce neprokázal a ani nemůže prokázat, že práva spojená s náhradními cennými papíry nebudou uspokojena. Hodnota náhradních cenných papírů rozhodně není nesporná. Za hodnotu náhradních cenných papírů nelze považovat výkazy - rozpis plateb ve prospěch žalobce, v nichž je uvedeno interní číslo, které jsou pro spor irelevantní. Není pravdou, že by žalobce nevlastnil žádné akcie banky [Anonymizováno], protože mezi náhradní cenné papíry patří i náhradní akcie (157 275,28 ks akcií), emitované společností [Anonymizováno] v islandských korunách. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je přijímáno v obdobných sporech, o čemž svědčí vedle odkazovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 2 Cmo 72/2015-299. Dále uvedl, že v řízení bylo jako důkaz předloženo expertní stanovisko [Anonymizováno], na které se nevztahují ustanovení o podjatosti znalce. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud s ním nakládal jako s běžným listinným důkazem. Protože byl důkaz expertním stanoviskem proveden a následně hodnocen, zjevně soud prvního stupně jeho přípustnost řešil. „Podjatost“ zhotovitele by mohla vyústit v závěr o nevěrohodnosti takového důkazu. Ostatně namítanou podjatost [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno] žalobce nezdůvodnil; za důvod nelze považovat, že žalovaný č. 1 je partnerem VŠE[Anonymizováno] Žalobce také zaměňuje [Anonymizováno] a její samostatnou část [Anonymizováno], která byla zhotovitelem expertního stanoviska. Žalovaní se ohradili proti tvrzení žalobce o nespornosti rozhodujících a zásadních tvrzení. Naopak většina skutkových tvrzení je mezi účastníky sporná. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z toho, kdy byly relevantní informace týkající se islandských bank dostupné, co z informací vyplývalo a jaká váha jim byla přisuzována, a dospěl k závěru, že trh v letech 2007 a 2008 nezpochybňoval schopnost islandských bank dostát svým finančním závazkům. Pokud jde o „jádro sporu“, je posouzení případného porušení zákonných či smluvních povinnosti neoddělitelně spjato s tím, co žalovaní ve vztahu k bance [Anonymizováno] měli a mohli vědět, či co měli a mohli předvídat. Soud prvního stupně není povinen obstarat a provést žalobcem navržené důkazy. Soud tzv. ediční povinnost může uložit, ale nemusí. Žalobce nadto svůj návrh formuloval natolik široce, aby soud či snad žalovaný č. 2 suploval jeho povinnost tvrzení a důkazní. K nákladovému výroku uvedl, že až do okamžiku vydání rozsudku bylo předmětem sporu zaplacení částky 3 638 950 Kč, tj. částka žalobcem požadovaná. Odměna za dva úkony nebyla přiznána za účast na jednání konaném dne 16. 4. 2019, ale za účast na jednání dne 9. 7. 2019. Jde-li o tvrzené nedoručení některých podání žalovaných, právní zástupce žalobce měl možnost nahlédnout do spisu a pořizovat si z něho kopie. Ke snaze žalobce na uzavření mimosoudní dohody žalovaný č. 2 uvedl, že je od počátku přesvědčen o nedůvodnosti žaloby, a proto o mimosoudní vyřešení sporu nemá zájem, a to tím spíše, pokud návrh žalobce spočíval v tom, že mu zaplatí vše, co požaduje. Nad rámec odůvodnění rozsudku žalovaný č. 2 uvedl, že portfolio žalobce bylo jako celek ziskové (zisk činil 2 257 652,10 Kč). Dluhopisy představovaly jedinou ztrátovou položku. Portfolio nesestávalo pouze z dluhopisů, ty byly pouze jedním z investičních nástrojů v rámci diverzifikace. Stejný postup zvolili i ti neuznávanější hráči na světovém investičním trhu, přičemž české banky netvořily výjimku. Závazek žalovaného č. 2 spočíval v obhospodařování investičních nástrojů a peněžních prostředků určených ke koupi cenných papírů na základě volné úvahy. Žalovaný č. 2 postupoval s péčí řádného hospodáře, když do portfolia zahrnul vedle jiných cenných papírů i dluhopisy islandských bank. I kdyby jedna z položek portfolia nebyla zisková, bylo portfolio poskládáno tak, aby jako celek ziskové bylo. Žalovaný č. 2 nezaručuje, že v průběhu obhospodařování nedojde ke snížení tržní hodnoty portfolia. Ze shora uvedeného lze dovodit, že žalobce požaduje náhradu škody, která nevznikla.

11. Žalobce k vyjádření žalovaných uvedl, že žádné akcie islandské banky nekupoval. Za zmařené investice do dluhopisů dostal částečné plnění v podobě hotovosti, dluhopisů a nespecifikovaných akcií. Jedná se o sekundární nabytí určitých aktiv v rámci náhrady škody. Nárok žalobce není odvozen od majetkové účasti akcionáře v bance [Anonymizováno], ale od znehodnocení dluhopisů a porušení povinnosti žalovanými. Poskytnuté plnění vážící se k akciím je pouze ve výši 30 049,01 Kč. Informaci o hodnotě akcií poskytli žalovaní a lze předpokládat, že byla zafixovaná k nějakému dni a pro účely náhrady škody se nebude měnit. Z ničeho nevyplývá, že do akcií je inkorporováno právo na plnění od banky v případě ukončení insolvenčního řízení, právo rozhodovat na valné hromadě či práva další. Insolvenční řízení nepočítá s tím, že by banka měla jít do konkurzu nebo zaniknout, tj. nepočítá se s vyplacením zůstatku z majetkové podstaty. Pokud jde o dokazování a míru důkazu, odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, sp. zn. 28 Cdo 1663/2011, sp. zn. 23 Cdo 1678/2016 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 925/2018. S tzv. mírou důkazu pracuje i nový občanský zákoník. Občanský soudní řád upravuje tzv. míru důkazu v řízení o předběžném opatření a zajištění důkazu. Předmětný spor je sporem slabší a silnější strany, a proto je úkolem soudu vyvážit znevýhodněné postavení slabší strany. I kdyby soud nesouhlasil s tím, že tvrzení jsou nesporná, prokázal žalobce svá tvrzení s velkou mírou pravděpodobnosti. Dle informace od žalovaných obdržel žalobce od banky [Anonymizováno] další plnění ve výši 22 286,69 Kč. Žalobce tudíž bere žalobu zpět co do částky 22 287 Kč a žádá o přiznání částky 3 290 930 Kč.

12. V doplnění odvolání žalobce uvedl, že rozsudek je z pohledu § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelný. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1702/2005. Pokud jde o údajnou předčasnost žaloby, soud prvního stupně pominul, že žalobce hodnotu jím obdržených cenných papírů uvedl, přičemž jde o nespornou skutečnost. Škoda žalobci nepochybně vznikla, náhradní cenné papíry jsou obtížněji obchodovatelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil, není přiléhavé. Jestliže se soud prvního stupně domníval, že žalobce neunáší břemeno tvrzení či důkazní ohledně škody, měl jej poučit podle § 118a o. s. ř. Za odůvodněné nelze považovat ani závěry týkající se údajného neporušení povinností žalovanými, když opomněl uvést, z jakých skutkových zjištění vyšel, či jaký právní předpis aplikoval (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2492/1999). Soud prvního stupně shrnul provedené dokazování tak, že informace ohledně vyhlášení moratoria na banku [Anonymizováno] není možné hodnotit zpětně. Tento závěr není správný. Závěr ohledně údajné nepředvídatelnosti islandské krize je „souhrnným zjištěním“. Na základě jakých konkrétních důkazů jednotlivá zjištění vedoucí k souhrnnému učinil, soud prvního stupně neuvedl. Soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že velká část důkazů potvrzovala, že islandskou krizi měli žalovaní předvídat (např. Expertní stanovisko [Anonymizováno]). Nevypořádal se ani s tím, že žalobci vznikla škoda v důsledku provozní činnosti žalovaných, a proto bylo na nich, aby prokázali, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednání žalobce (§ 420a odst. 3 obč. zák.). I kdyby nešlo o takto způsobenou škodu, odpovídají žalovaní za škodu podle § 374 obch. zák. Soud prvního stupně se pak ani nevypořádal s tím, proč odmítl vyžádal od žalovaných důkazy navržené žalobcem. Pouze návrh zamítl (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11). Soud prvního stupně se nevypořádal ani s argumentací žalobce o dostatku pasivní legitimace žalovaného č.

1. Žalobce měl za to, že do cenných papírů investuje prostřednictvím žalovaného č. 1, přičemž tuto představu vyvolali žalovaní. Pokud měl soud prvního stupně tvrzení ohledně legitimace za nedostatečná, měl žalobce poučit podle § 118a o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že některá tvrzení byla nedostatečná, ohledně některých neunesl žalobce břemeno důkazní. Za nesprávný postup pak lze považovat absenci poučení dle § 118a o. s. ř. (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06 a nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Rozsudek je tudíž zcela překvapivý.

13. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k doplnění odvolání uvedl, že jde o dezinterpretaci rozhodnutí a jeho důvodů. K tvrzené nepřezkoumatelnosti upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17. Za nepřezkoumatelné nelze považovat takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníků nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. Podle obsahu odvolání a vyjádření k němu je zjevné, že účastníkům byly známy důvody, na základě kterých soud prvního stupně rozhodl a musí to být seznatelné i odvolacímu soudu. Pokud je z obsahu odvolání žalobce zřejmé, že mu byly známy důvody rozsudku, nelze hodnotit doplnění odvolání jinak, než jako čistě účelové. Žaloba byla zamítnuta pro předčasnost, což je právní závěr, nikoli z důvodu neunesení břemene tvrzení či důkazního. Ostatně žalovaný č. 2 se předčasností žaloby bránil od počátku, což vylučuje překvapivost. Odmítl, že by hodnota náhradních cenných papírů byla nespornou skutečností. Tvrzení o údajné obtížné obchodovatelnosti náhradních cenných papírů je pak tvrzením novým a nelze k němu přihlížet. Dále je rozsudek postaven na závěru o tom, že nedošlo k porušení žádné povinnosti žalovaných. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že bylo nezbytné vycházet pouze z dostupných relevantních informací, aniž by tyto byly hodnoceny se znalostí věcí nastalých po vyhlášení moratoria. K tvrzení o vzniku škody v důsledku provozní činnosti žalovaných, odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 116/2010, z něhož vyplývá, že činnost banky není provozní činností. K absenci poučení dle § 118a o. s. ř. pak uvedl, že poučení přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení či navržené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci. V posuzované věci však soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a poučení nebylo třeba. Nešlo o případ „špatné žaloby“ a jejího případného doplnění tak, aby „byla úspěšná“. Byla jen nedůvodná. O správnosti závěru o předčasnosti žaloby svědčí i to, že i po odvolání jsou žalobci vypláceny peněžité náhrady v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek banky [Anonymizováno]. Nad rámec plateb ve výši 22 287 Kč jde o další dvě platby ve výši 10 268,22 a 4 173,56 Kč.

14. O odvolání žalobce rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343 byl napadený rozsudek potvrzen v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 3 313 217 Kč s příslušenstvím, změněn co do výše náhrad nákladů řízení vzniklých žalovaným č. 1 a č. 2 a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k žalovanému č. 1 odvolací soud uzavřel, že není ve sporu pasivně legitimován, ve vztahu k žalovanému č. 2 shledal žalobu předčasnou a bylo tudíž bezpředmětné zabývat se splněním předpokladů odpovědnosti žalovaného č. 2 za škodu.

15. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 nabyl předmětný rozsudek odvolacího soudu právní moci, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácenou odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z toho, že nezabýval-li se odvolací soud otázkou, zda se žalobce svého práva skutečně nedomůže, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

16. Žalovaný č. 2 následně uvedl, že žaloba je i nadále předčasná. Podstatné je, že se věřitel svého práva nedomůže, což žalobce nedoložil. Byl zjištěn pravý opak, neboť žalobce je průběžně uspokojován (v dubnu 2022 byla vyplacena částka 6 890,73 Kč). Závěr odvolacího soudu, že není zřejmé, zda újma na majetku vůbec vznikne, je nadále platný. I kdyby měl odvolací soud pod vlivem rozhodnutí dovolacího soudu na předčasnost jiný názor, rozsudek soudu prvního stupně obsahuje i meritorní posouzení věci, tj. žaloba byla zamítnuta i z jiných důvodů než je předčasnost žaloby. Tímto důvodem bylo, že žalovaný č. 2 neporušil žádnou svou povinnost.

17. Žalobce v reakci uvedl, že není sporu, že žalobce nevlastní původní dluhopisy, ale tzv. náhradní cenné papíry v podobě 35 780 ks nových dluhopisů emitovaných bankou [Anonymizováno] a 157 275 ks nových akcií banky [Anonymizováno]. Obdržené finanční plnění je plněním na nové cenné papíry. Soud prvního stupně měl zjistit hodnotu náhradních cenných papírů, tu porovnat s nominální výší pohledávek žalobce z jím původně vlastněných dluhopisů a zjistit tak výši škody, která prokazatelně vznikla. Žalobce škodu orientačně vyčíslil, přičemž vycházel z hodnoty, kterou náhradním cenným papírům přisoudil žalovaný č.

2. Nepřezkoumatelný je závěr o neporušení zákonné a smluvní povinnosti, protože nelze zjistit, jak k němu soud prvního stupně došel. Dokazování s ohledem na absenci poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. bylo nedostatečné. Soud prvního stupně pouze uvedl, jaké provedl důkazy, opomněl však uvést, jaká skutková zjištění z nich učinil. Neuvedl, jaký právní předpis aplikoval. Soud prvního stupně shrnul dokazování tak, že informace ohledně vyhlášení moratoria na banku [Anonymizováno] nemá být možné vyhodnocovat zpětně. Podstatnou každého dokazování je vždy zpětné zjištění pro věc rozhodných skutkových okolností, které se odehrály v minulosti. Závěr o údajně nepředvídatelnosti islandské krize je „souhrnným zjištěním“, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů. Soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že velká část důkazů předvídatelnost krize prokazovala. Nevypořádal se ani s tím, že škoda vznikla v důsledku provozní činnosti žalovaného č. 2 a bylo tedy na něm, aby prokázal, že škoda byla žalobci způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním žalobce. Soud prvního stupně ani neuvedl, z jakého důvodu zamítl návrh žalobce na provedení dokazování listinami, které měly být vyžádány od žalovaných. Pokud soud prvního stupně považoval důkazní návrhy žalobce ohledně porušení povinnosti za nedostatečné, měl jej poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06 a ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Rozsudek je s ohledem na absenci poučení překvapivý.

18. Žalovaný č. 2 v dalším vyjádření zopakoval, že není podstatné, zda bylo insolvenční řízení skončeno či nikoliv, ale to, že je žalobce nadále uspokojován. Tudíž žalobce neprokáže, že se svého právo objektivně nedomůže. Procesní situace se ani po zásahu dovolacího soudu nezměnila a odvolací soud může rozhodnout shodně, pouze s nepatrnými změnami odůvodnění původního rozsudku. Tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku se zabýval i odvolací soud a neshledal ji.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a neshledal důvody ani pro potvrzení, ani změnu napadeného rozsudku.

20. Soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů. Prvním důvodem byla předčasnost žaloby a druhým neprokázání porušení povinností ze strany žalovaného č. 2, vyplývajících pro něho z článku 5.1 smlouvy, § 415 a § 54 odst. 3 písm. c) a e) obč. zák. a § 15 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 256/2004 Sb., v účinném znění.

21. Posouzením toho, zda se žalobce svého práva skutečně nedomůže, se nezabýval nejen soud odvolací, ale ani soud prvního stupně, vedeni jiným právním názorem. Povinnost navrhnout k prokázání uvedené skutečnosti důkazy tíží žalobce, který o ní nebyl dosud ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (včetně následků jejího nesplnění) poučen. Za situace, kdy není zřejmé, jaké důkazy jím budou navrženy, zda půjde o důkazy způsobilé uvedenou skutečnost prokázat a jak budou hodnoceny, je přijetí závěru, že skutečnost nebyla žalobcem prokázána, když je průběžně uspokojován, předčasné.

22. Odvolací soud neshledal tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku, bylo-li jím rozhodnuto o zamítnutí žaloby pro její předčasnost (viz bod 15. odůvodnění předchozího rozsudku). K (ne)přezkoumatelnosti rozsudku v části obsahující posouzení druhého důvodu, pro který byla žaloba shledána nedůvodnou, se neměl odvolací soud důvod vyjadřovat, když posouzení jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu dosud předmětem přezkumu nebylo. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.

23. K otázce splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, resp. porušení povinností ze strany žalovaného č. 2 provedl soud prvního stupně celou řadu listinných důkazů, jak vyplývá z protokolů o jednání. Skutková zjištění však učinil jen z několika málo z nich, a to konkrétně smlouvy, investičních dotazníků, přihlášky pohledávky a dopisu ze dne 19. 1. 2019. Tento postup je samozřejmě možný, nicméně to vyžaduje, aby soud v rozsudku současně uvedl důvody, proč z některých důkazů žádná zjištění neučinil, a o jaké důkazy šlo (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003). Možné ale není, aby soud následně opřel svůj závěr o tom, že žalovaný č. 2 žádnou ze svých povinností neporušil, o důkazy, z nichž žádná skutková zjištění neučinil, a ani je v souladu se zásadou uvedenou v § 132 o. s. ř. nehodnotil. Odůvodnění rozsudku v důsledku toho nutně postrádá výklad, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z obsahu spisu například vyplývá, že žalobce a žalovaný č. 2 k některým důkazům vznesli výhrady (žalobce k Expertnímu stanovisku včetně příloh a žalovaný k memorandu ze dne 31. 8. 2016), s nimiž se soud nevypořádal, tj. nevysvětlil, proč výhrady nepovažuje za důvodné a proč tedy i z těchto důkazů vycházel. Žalobce rovněž tvrdil, že žalovaný č. 2 porušil více svých povinností (jak zákonných, tak smluvních), přesto se soud prvního stupně omezil pouze na konstatování, že k porušení žádné z nich nedošlo, aniž by vyložil, v čem ta která povinnost žalovaného č. 2 ve vztahu k žalobci spočívala, a proč jeho jednáním (nákup dluhopisů islandské banky do portfolia žalobce) či případnou nečinností (absence vyhodnocení rizika spojeného s nákupem dluhopisů a tím předejití vzniku škody), k porušení té které povinnosti dojít nemohlo, resp. nedošlo.

24. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že měl-li soud prvního stupně za to, že dosud provedeným dokazováním nemá splnění prvního z předpokladů odpovědnosti za škodu za prokázané, měl žalobce o uvedeném vyrozumět a poučit jej o povinnosti důkazní včetně poučení o následcích jejího nesplnění (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Teprve poté, co by žalobce žádné důkazy nenavrhl nebo navrhl důkazy zjevně uvedený předpoklad odpovědnosti za škodu nezpůsobilé prokázat, bylo namístě přijmout závěr o tom, že porušení povinnosti žalovaným č. 2 nebylo prokázáno. Takového poučení se žalobci v průběhu řízení nedostalo, a proto je odkaz žalobce týkající se poučovací povinnosti soudu relevantní.

25. Stejně tak lze souhlasit se žalobcem v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s návrhem žalobce, aby žalovaný č. 2 sdělil soudu prvního stupně určité informace a předložil určité dokumenty. Je pravdou, že návrh na předložení dokumentů při jednání konaném dne 19. 5. 2020 soud prvního stupně zamítl, nicméně z odůvodnění rozsudku nevyplývá, proč nepovažoval postup podle § 129 odst. 2 za relevantní, resp. proč neshledal důvod pro provedení těchto důkazů. Stejně tak nevysvětlil důvody, proč žalovaného č. 2 nezatížil vysvětlovací povinností. Je výhradně v kompetenci soudu prvního stupně, aby zvážil, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu má za splněné podmínky, kdy lze stranu sporu, která nemá důkazní břemeno, zatížit vysvětlovací a ediční povinností. Pokud pro uložení těchto povinností neshledá důvody, musí vysvětlit proč.

26. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobce a žalovaným č. 2 podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), v němž bude třeba poskytnout žalobci v intencích shora uvedených poučení dle § 118a o. s. ř., provést jím navrhované důkazy (bude-li soud prvního stupně jejich provedení považovat za relevantní ve vztahu k prokazovaným tvrzením), případně vyložit, z jakých důvodů žalobcem navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně také učiní příslušná skutková zjištění z již provedených důkazů, případně uvede, proč a z jakých důkazů žádná skutková zjištění nečinil, případně uvede důvody, proč některé z navržených důkazů neprovedl. Následně důkazy vyhodnotí a vyloží, pod jaká ustanovení právního předpisu zjištěný skutkový stav podřadil. Jinými slovy soud prvního stupně bude dbát, aby z jeho odůvodnění vyplývaly veškeré náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

27. Nesouhlas žalovaného č. 2 se zrušením jednání je na postup odvolacího soudu bez vlivu. Návrhy účastníků, jak má v odvolacím řízení rozhodnout, není odvolací soud vázán. To, že bylo jednání nařízeno, neznamená, že odvolací soud nemůže přistoupit k rozhodnutí, které lze učinit bez předchozího jednání. Odvolací soud mohl zvolit postup, při němž by sám učinil skutková zjištění z důkazů provedených soudem prvního stupně či jím zopakovaných, (případně zdůvodnil, proč a z jakých důkazů žádná zjištění neučinil), vysvětlil, jednak proč provedení některých z navržených důkazů považoval za nadbytečné, jednak kdy nastupuje vysvětlovací a ediční povinnost žalovaného č. 2 a zda tomu tak je v posuzované věci a poučil žalobce podle § 118a o. s. ř. a provedl důkazy jím navržené. Tím by však porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Byť by se jevilo praktické přezkoumávat správnost rozhodnutí jen z hmotněprávního hlediska, bylo by to v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, které kladou důraz jak na správnost procesního postupu, který k rozhodnutí vedl, tak na obsahové náležitosti rozhodnutí, byť to ve svém důsledku nemusí znamenat jiné rozhodnutí ve věci.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).