12 Cmo 292/2020 - 152

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta]. sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 1 137 718 Kč s příslušenstvím a odměnou, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2020, č. j. 76 Cm 85/2019-125 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 232 474 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 111,50 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni směnečnou sumu ve výši 137 718 Kč se 6 % úrokem od 16. 1. 2019 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 459 Kč a dále směnečnou sumu ve výši 1 000 000 Kč se 6 % úrokem od 21. 1. 2019 do zaplacení a odměnou ve výši 3 333 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 65 521 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně, podnikající původně pod obchodní firmou [právnická osoba], se dvěma žalobními návrhy spojenými následně ke společnému řízení domáhala zaplacení shora uvedených pohledávek ze dvou směnek vlastních, vystavených v [adresa] dne 11. 12. 2018 společností [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) a obsahujících bezpodmínečný slib výstavce zaplatit žalobkyni jako remitentovi dne 20. 1. 2019 směnečný peníz 1 000 000 Kč a dne 15. 1. 2019 směnečnou sumu 137 718 Kč. Obě směnky avaloval žalovaný.

2. Žalobě bylo vyhověno směnečnými platebními rozkazy ze dne 24. 5. 2019, č. j. 76 Cm 86/2019-12 a 76 Cm 85/2019-12, které byly zrušeny pro jejich nedoručení žalovanému. Ve svém vyjádření ze dne 3. 6. 2020 žalovaný uvedl, že „žalobu neuznává“. Rozporoval, že by směnky byly vystaveny v [adresa], neboť předvyplněné a nepodepsané směnky zaslala žalobkyně žalovanému k podpisu e-mailem. Žalovaný si nevzpomíná, zda směnky podepsal, originály směnek ani neviděl. Připustil, že podepsal „nějaké listiny“, které obdržel e-mailem od žalobkyně, a to pod tlakem okolností, kdy žalobkyně nechtěla zahájit montáž dodávaných elementů ve sjednaném termínu, přičemž za řádnou a včasnou montáž žalovaný odpovídal jako projektant [Anonymizováno] investorovi. Dále namítl, že směnky neobsahují jednoznačnou identifikaci výstavce (jeho identifikačním číslem) a rukojemské prohlášení je neplatné, neboť nenavazuje na směnečné prohlášení výstavce. Směnky měly sloužit k úhradě faktury č. [Anonymizováno] vystavené dne 28. 11. 2018 na částku 1 263 676 Kč a faktury č. [Anonymizováno] vystavené dne 22. 8. 2018 na částku 137 718 Kč. Obě faktury byly vystaveny na společnost [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“). Z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako zadavatelem a uvedenou společností jako objednatelem na montáž konstrukce zastřešení a pevných oken pro [Anonymizováno] investora vyplývala platební povinnost. Výstavce směnek (společnost [Anonymizováno], jejímž byl žalovaný jednatelem), byl pouze projektantem. Žalobkyně nesplnila závazek z kupní smlouvy řádně a včas, když dodávka objednaných elementů byla vadná. Směnky měly fakticky sloužit k vymožení úhrad tak, aby se žalobkyně vyhnula sporu s objednatelem z odpovědnosti za vady. Mezi žalobkyní a výstavcem směnek ani mezi žalobkyní a žalovaným nebyl žádný závazkový vztah, který by mohl být zajištěn směnkami. Šlo o zneužití práva ze strany žalobkyně, když formálně platné směnky zajišťovaly neexistující kauzu mezi výstavcem a remitentem. Žalovaný dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. ÚS 290/15. V podání ze dne 18. 6. 2020 dále uvedl, že pravost svých podpisů na směnkách nezpochybňuje, směnky však podepsal pod nátlakem žalobkyně, která tím podmínila zahájení montáže, za níž odpovídal [Anonymizováno] investorovi jako projektant dodávaných elementů. V této souvislosti podepsal také uznání dluhu.

3. Žalobkyně uvedla, že předmětné práce nebyly vykonávány pro společnost [Anonymizováno], ale pro společnost [Anonymizováno], které byl žalovaný jednatelem. Z důvodu řádného neplacení faktur byla žalobkyně ochotna v plnění objednaných prací pokračovat až po uznání dluhu a podpisu směnek. Žalovaný přistoupil na plnění splátkového kalendáře, následně však zůstal nekontaktní. Práce byly prováděny řádně, pokud žalobkyně odmítla dokončení určitých prací, bylo to proto, že faktury nebyly řádně uhrazeny. Dále uvedla, že v první fázi zakázky u ní poptávala společnost [Anonymizováno], v průběhu přípravy zakázek však vyšlo najevo, že tato společnost je pouze prostředníkem mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno]. Mělo se jednat o „prázdnou schránku“, sloužící k přefakturování nákladů. Z důvodu jistoty se žalobkyně domluvila se žalovaným, že objednatelem bude přímo [Anonymizováno]. Faktura, na níž žalovaný odkazuje, byla stornována a zaúčtována na společnost [Anonymizováno].

4. Na základě provedeného dokazování (spornými směnkami, uznáním dluhu, e-mailovou komunikací mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno], cenovou nabídkou, fakturami č. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], opravným daňovým dokladem č. [Anonymizováno], předžalobní výzvou, výpovědí svědka [Anonymizováno]) soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla v období roku 2018 v obchodním vztahu se společnostmi [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Jednatelem společnosti [Anonymizováno] byl v předmětné době žalovaný, jednatelem společnosti [Anonymizováno] byl jeho [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Nejdříve žalobkyně spolupracovala se společností [Anonymizováno], v průběhu přípravy zakázek se objednatelem stala společnost [Anonymizováno]. Z důvodu zajištění závazku byly dne 11. 12. 2018 vystaveny společností [Anonymizováno] na řad žalobkyně dvě směnky, avalované žalovaným, a to na částku 1 000 000 Kč splatnou dne 20. 1. 2019 a na částku 137 000 Kč splatnou dne 15. 1. 2019. Současně byl společností [Anonymizováno] uznán dluh vůči žalobkyni ve výši 1 401 394 Kč. Na tento dluh nebylo ničeho uhrazeno, proto se žalobkyně domáhala zaplacení předmětných směnek u soudu.

5. Při právním posouzení věci vyšel soud z ust. čl. I § 75, § 28 odst. 1 a 2, § 78, § 48 odst. 1, § 30 – 32 a § 17 ZSŠ. Uvedl, že předložené směnky obsahují veškeré náležitosti vyžadované čl. I § 75 ZSŠ pro platnou vlastní směnku a ztělesňují přímý, nesporný a abstraktní závazek žalovaného k zaplacení sumy, která je na nich uvedena. K námitce, že směnky neobsahují jednoznačnou identifikaci výstavce, soud s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 5 Cmo 342/2000 uzavřel, že základem legitimace k výkonu práv ze směnek je údaj obchodní firmy, naproti tomu identifikační číslo nebo sídlo a jiné údaje jsou vedlejší a na směnce mají jen pomocný význam. K námitce neplatnosti směnečného rukojemství z důvodu jeho umístění na směnce soud uvedl, že podpis žalovaného byl umístěn na líci směnek při levém okraji, což je tradiční umístění podpisů avalistů na směnce. Nelze mít pochybnosti o tom, že osoba podepsaná v levé části na líci směnek podepsala směnky v postavení směnečného rukojmí.

6. Dále soud dovodil, že v daném případě náležejí žalovanému námitky ze vztahu výstavce k remitentovi. Jako jednatel výstavce směnek si musel být vědom toho (z jednání, která vedl jako statutární orgán výstavce), zda byla uzavřena směnečná dohoda při vystavení směnek, tedy za jakým účelem byly směnky vystaveny a za jakých podmínek mohou být použity a proplaceny. Soud se proto zabýval námitkou neexistence kauzy směnek. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1114/2010 uvedl, že taková námitka nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že byla směnka žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnek nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný dlužník v námitkovém řízení uplatňovat. V dané situaci, kdy se žalobkyně a výstavce směnek dohodli, že k zajištění pohledávek vzniklých z neuhrazených faktur budou vystaveny směnky, respektive uzavřena dohoda o uznání dluhu, nelze rozumně uvažovat o tom, že by směnky zajišťovaly neexistující kauzu. Kauzu, kterou tyto směnky zajišťovaly, žalovaný uspokojivě vylíčil.

7. Protože námitky žalovaného nebyly prokázány, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.

8. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. změněn tak, že žaloba bude zamítnuta. Zdůraznil, že od počátku řízení namítal, že obě směnky mají krýt neexistující kauzu mezi remitentem (žalobkyní) a výstavcem (společností [Anonymizováno]), mezi nimiž neexistoval žádný závazkový vztah, jehož plnění by mohlo být zajištěno směnkami. Na tomto základě žalovaný tvrdil a prokazoval, že obě směnky ve skutečnosti zajišťují pohledávky, které reálně mezi účastníky neexistují, resp. existují mezi žalobkyní a třetí osobou (společností [Anonymizováno]). Namítal rovněž, že ze strany žalobkyně jde o zneužití institutu směnky a institutu uznání dluhu a použití směnek je nemravné. Odvolatel soudu prvního stupně vytkl, že sice připustil jeho kauzální námitky, fakticky se však jimi řádně nezabýval. Skutkové závěry, na nichž je rozsudek založen, jsou spekulativní a nemají oporu v provedeném dokazování. V dané věci se jedná o závazkový vztah (kupní smlouvu), jehož obsahem byla dodávka a montáž konstrukce zastřešení a pevných oken (směnka na částku 137 718 Kč) a dodávka a montáž ocelových prosklených stěn a střešních oken (směnka na částku 1 000 000 Kč). Není pochyb o tom, že kupujícím (odběratelem) byla společnost [Anonymizováno]. To sama žalobkyně v řízení potvrdila, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 23. 7. 2020 a z faktur č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalobkyní tvrzená kauza tak nemůže obstát. Za této situace nevedl soud žalobkyni k tomu, aby vysvětlila, jakým způsobem se namísto původního odběratele stal smluvní stranou závazkového vztahu výstavce (společnost [Anonymizováno]). Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jaké úvahy soud prvního stupně k takovému závěru dospěl. Žalovaný dále vysvětlil, že k podpisu obou směnek i uznání dluhu došlo v důsledku tlaku ze strany žalobkyně, která tak podmiňovala započetí montáže dodávaných elementů. Tato svá tvrzení žalovaný také doložil. Nesouhlasí rovněž s hodnocením věrohodnosti svědka [Anonymizováno] a odkazuje přitom na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015, podle nichž sama okolnost, že svědek je otcem žalovaného, ještě apriorně nevylučuje věrohodnost jeho výpovědi. Další nesprávnost v postupu soudu prvního stupně spatřuje odvolatel v zamítnutí jeho účastnického výslechu s tím, že soud navíc nesprávně předjímal hodnocení tohoto důkazu, aniž by jej provedl. Konstatování soudu, že právní důvod (kauza) vystavení směnek není významná, nezohledňuje konkrétní okolnosti případu, zejména nebere v úvahu zneužití institutu směnky i uznání dluhu. Odkázal v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15 a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16 a uzavřel, že není nijak zohledněno, že směnky nekryjí reálnou kauzu a není ani vyloučena situace, kdy se žalobkyně může domáhat zaplacení závazku vůči skutečné smluvní straně.

9. Rovněž žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení a navrhla jeho změnu tak, aby jí byla přiznána částka 200 388,40 Kč. Soudu prvního stupně vytkla, že při stanovení výše náhrady nevzal v úvahu, že došlo ke spojení věcí vedených tímto soudem pod sp. zn. 76 Cm 85/2019 a 76 Cm 86/2019 a tedy ani to, že předmětem řízení byla částka 1 137 718 Kč a nikoliv pouze částka 137 718 Kč. Žalobkyni byla mimo to přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v rozsahu sedmi úkonů právní služby, přestože těchto úkonů bylo učiněno devět, a to dle specifikace uvedené v odvolání. Právní zástupce žalované má jako plátce daně z přidané hodnoty rovněž nárok na její proplacení dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

10. Žalobkyně dále podala písemné vyjádření k odvolání žalovaného, v němž navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku I. potvrzen. K poukazu žalovaného na judikaturu Ústavního soudu předně uvedla, že tato není v posuzované věci přiléhavá, neboť se nejedná o situaci, kdy žalobkyně nabyla směnku vědomě ke škodě dlužníka a současně nejsou uplatňovány kauzální námitky důvodně nasvědčující možnému zneužití práva majitelem směnky. Zopakovala dále své tvrzení, že původně jednala o zakázce se společností [Anonymizováno], která byla zprostředkovatelem mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno], ale v průběhu zakázky se dotčené strany dohodly, že pozici objednatele převezme přímo společnost [Anonymizováno] jako zhotovitel díla pro [Anonymizováno] klienty. Společnost [Anonymizováno] na pohledávku vymáhanou v tomto řízení nic neuhradila, dílo ze zakázky nepřevzala – to bylo převzato společností [Anonymizováno], která také reklamovala vady. Otec žalovaného, který jej zastupoval při jednáních se žalobkyní, se vyjádřil, že zakázka mu ze strany žalobkyně přijde předražená, ale obchod již proběhl, takže by chtěl dlužnou sumu splácet na základě sjednaného splátkového kalendáře po 100.000 Kč měsíčně. Poté, co byly texty dohody připraveny, se žalovaný opakovaně prostřednictvím svého otce omluvil z jednání a následně již nekomunikoval. Dále žalobkyně s podrobnou argumentací zdůraznila, že při podpisu směnek a uznání dluhu žalovaný nemohl být pod jakýmkoli tlakem z její strany. Dle jejího názoru je procesní obrana žalovaného motivována pouze záměrem, aby povinnost k úhradě zůstala na společnosti [Anonymizováno], která je dle dostupných účetních závěrek bez finančních prostředků, a žalobkyně by na ní neměla z čeho dlužnou částku vymoci.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

12. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud obě sporné směnky jako platné vlastní směnky, obsahující zákonné náležitosti vymezené ustanovením čl. I § 75 ZSŠ. Protože nebyly při splatnosti uhrazeny, vznikl žalobkyni proti žalovanému jako rukojmímu za výstavce směnek podle ust. čl. I § 77 odst. 1, § 78 odst. 1, § 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 137.718 Kč se 6 % úrokem ode dne 16. 1. 2019 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 459,06 Kč a na zaplacení směnečného peníze ve výši 1.000.000 Kč se 6 % úrokem ode dne 21. 1. 2019 a odměny ve výši 3.333,33 Kč.

13. Základem procesní obrany žalovaného v projednávané věci bylo tvrzení, že směnky nemají kauzu, neboť mezi jejich výstavcem a žalobkyní neexistoval žádný závazkový vztah, jehož splnění by mohlo být předmětem zajištění směnkou. Smluvní vztah, z něhož vyplývala platební povinnost, existoval mezi žalobkyní jako dodavatelem a společností [právnická osoba]., jako objednatelem, nikoli mezi žalobkyní a výstavcem směnky, resp. mezi žalobkyní a žalovaným.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že shora uvedená námitka žalovanému náleží, není však důvodná. Nelze předně přisvědčit výtce, že se soud shora uvedenou námitkou „fakticky nezabýval.“ V řízení bylo prokázáno, že fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 28. 11. 2018 vyúčtovala žalobkyně společnosti [Anonymizováno] cenu za dodávku a montáž ocelových prosklených stěn a střešních oken na akci [Anonymizováno] ve výši 1.263.676 Kč. Faktura se stala splatnou dne 3. 12. 2018. Fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 1. 12. 2018 splatnou dne 10. 12. 2018 žalobkyně dále vyúčtovala shora uvedené společnosti cenu za dodávku a montáž konstrukce zastřešení a oken na akci [Anonymizováno] ve výši 137.718 Kč. Dne 13. 12. 2018 společnost [Anonymizováno] zastoupená žalovaným jako jejím jednatelem, písemně uznala svůj závazek k úhradě shora uvedených částek za dlužníkem objednané zboží, které bylo věřitelem řádně dodáno a dlužníkem převzato, a současně se zavázala uhradit do 20. 1. 2019 částku 1.000.000 Kč a zbývajících 263.676 Kč do 30 dnů od odstranění případných závad na zakázce [Anonymizováno] a dále uhradit do 15. 1. 2019 částku 137.718 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek. Uvedenými důkazy bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o neexistenci mimosměnečného vztahu mezi výstavcem směnek a žalobkyní, na čemž nic nemění ani skutečnost, že na faktuře č. [Anonymizováno] vystavené žalobkyní dne 22. 8. 2018 na částku 137.718 Kč splatnou dne 5. 9. 2018, kterou byla vyúčtována cena za dodávku a montáž konstrukce zastřešení a oken na akci [Anonymizováno], byla jako odběratel označena společnost [Anonymizováno]. Žalovaný ve své argumentaci pomíjí, že opravným daňovým dokladem (dobropisem) č. [Anonymizováno] ze dne 11. 12. 2018 byla výše uvedená pohledávka žalobkyně vůči společnosti [Anonymizováno] „stornována“. Uvedená zjištění, stejně jako zjištění plynoucí z cenové nabídky č. [Anonymizováno] ze dne 11. 7. 2018 vztahující se k „akci [Anonymizováno]“ podporují tvrzení žalobkyně, podle něhož byly obě shora uvedené zakázky nejprve poptávány společností [Anonymizováno] a až následně se odběratelem na fakturách specifikovaného plnění stala společnost [Anonymizováno].

15. V dané souvislosti nelze přisvědčit výtce odvolatele, že soud prvního stupně pochybil, když nevedl žalobkyni k tomu, aby vysvětlila, jakým způsobem došlo ke změně odběratele. Soudní praxe je totiž jednotná v závěru, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, jehož povinností je také věrohodně vysvětlit - tvrdí-li, že směnka nemá kauzu - proč směnku podepsal (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3417/2007). Žalobkyně proto nebyla povinna ani v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, ani později v průběhu řízení tvrdit jakékoli údaje o směnkami zajištěných pohledávkách, případně o dalších okolnostech, jež vystavení směnek doprovázely. Postupu soudu prvního stupně proto nelze vytknout nesprávnost.

16. Nad rámec shora uvedeného je však třeba zdůraznit, že ani v případě, že by bylo prokázáno, že spornými směnkami byly zajištěny závazky společnosti [Anonymizováno] vůči žalobkyni, neměnilo by se tím nic na směnečném závazku žalovaného. Žádné zákonné ustanovení totiž nezakazuje vystavení směnky jako prostředku zajištění závazku osoby od výstavce odlišné. Pro zajištění dluhu (§ 2010 a násl. o. z.) je naopak charakteristické, že jde o institut posilující postavení věřitele tím, že se třetí osoba, jež není subjektem daného závazkového vztahu, zaváže věřiteli nebo v jeho prospěch za dlužníkovo plnění (např. ručitel prohlásí, že dluh uspokojí, pokud tak neučiní dlužník, výstavce záruční listiny prohlásí, že splní dluh, nesplní-li jej dlužník, v případě zajišťovacího převodu práva třetí osoba od dlužníka odlišná převede věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn, apod.). Tedy již z tohoto důvodu nemohla být obrana žalovaného založená na tvrzené neexistenci mimosměnečného vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem ve spojení s tvrzením o existenci takového vztahu mezi společností [Anonymizováno] a žalobkyní úspěšná.

17. Obstát nemohla ani námitka zneužití směnek a uznání dluhu, kterou žalovaný odůvodnil tím, že „podepsal nějaké listiny“ pod tlakem okolností, neboť žalobkyně hrozila, že nezahájí montáž dodávaných elementů ve sjednaném termínu. Z e-mailové komunikace mezi jednatelem žalobkyně [Anonymizováno] a žalovaným uskutečněné ve dnech 12. – 13. 12. 2018 vyplývá, že výzva žalobkyně k podpisu směnky a uznání dluhu žádnou podmínku, resp. pohrůžku neobsahovala. O účelovosti shora uvedené argumentace ostatně vypovídá i reakce žalovaného (jeho odpověď ze dne 13. 12. 2018), v níž se uvádí, že posílá „doplněný a podepsaný papíry“, s tím, že „ten papír – uznání dluhu – se musí asi celý přepsat“ a dále, že s tím „nemá problém“, „jenom se to musí taky všechno vázat na nějakou smlouvu nebo výkon s datumem celkového dokončení a předání.“ Shora uvedená zjištění neumožňují přijetí závěru, že ze strany žalobkyně došlo ke zneužití předmětných směnek či prohlášení společnosti [Anonymizováno] ze dne 13. 12. 2018, jímž svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala.

18. Žalovaným odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015 a sp. zn. III. ÚS 1293/16 ze dne 24. 1. 2017) nejsou v poměrech posuzované věci přiléhavá, neboť v nich byla řešena otázka zneužití směnky jako prostředku zajištění závazku plynoucího ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. O takovou situaci se v daném případě nejedná. Soud prvního stupně mimo to v dané věci shledal kauzální námitky žalovaného vůči žalobkyni přípustnými, a věcně se jimi zabýval, přičemž, jak je shora uvedeno, žádné okolnosti nasvědčující zneužití předmětných směnek nebyly v daném případě shledány.

19. Ohledně námitky, že směnky nebyly vystaveny v [adresa] dne 11. 12. 2018 odvolací soud uvádí, že údaje o místě a datu vystavení směnky jsou podle ust. čl. I § 75 ZSŠ nezbytnými náležitostmi vlastní směnky, nemusí se však jednat o údaje pravdivé, ale pouze o údaje určité a možné. V případě data vystavení je nezbytné, aby byla zachována vnitřní logika směnečného prohlášení, to znamená, že splatnost směnky by neměla předcházet době jejího vystavení. O takový problém se však v daném případě nejedná. Tedy i pokud by bylo zjištěno, že sporné směnky byly výstavcem podepsány na jiném místě, než v [adresa], či v jiný den, než je na nich vyznačen, nejednalo by se (s výjimkou shora uvedenou) o důvod jejich neplatnosti.

20. Soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž námitku, že směnky neobsahují jednoznačné označení výstavce z důvodu chybějícího identifikačního čísla. Ustanovení čl. I § 75 ZSŠ vyžaduje k platnosti vlastní směnky podpis jejího výstavce. Je-li jím právnická osoba, jako je tomu v daném případě, sestává podpis z označení právnické osoby, která je výstavcem směnky, ať již ve formě razítka, strojopisu, rukopisu, apod., a z vlastnoručního podpisu fyzické osoby (statutárního orgánu), která za právnickou osobu jedná. Uvedení identifikačního čísla právnické osoby není součástí jejího podpisu, v důsledku čehož nemůže mít případná absence tohoto údaje na směnečné listině žádný vliv na její platnost.

21. Nedůvodná je rovněž námitka, že směnečná rukojemství jsou neplatná z důvodu jejich „nesprávného“ umístění na směnkách. Žalovaný namítal, že jeho prohlášení s ohledem na grafickou úpravu směnek nenavazují na prohlášení výstavce a netvoří neoddělitelnou součást směnek. Jak správně zjistil soud prvního stupně, v posuzované věci jsou obě rukojemské doložky umístěny při levém okraji směnečné listiny napříč jejím lícem. Jedná se o doložky úplné, sestávající z vlastního prohlášení o rukojemství včetně údaje o tom, za koho se rukojemství přebírá (vyjádřeného slovy „Jako rukojmí za výstavce“, a z označení žalovaného). Doložky jsou kryty podpisy žalovaného, jejichž pravost v průběhu řízení potvrdil. Způsob umístění rukojemských prohlášení na směnkách zcela vyhovuje formálním požadavkům, plynoucím z ust. čl. I § 31 a § 77 odst. 3 ZSŠ a nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že zaplacení obou směnek je zajištěno rukojemstvím žalovaného.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu a věc správně právně posoudil. Napadený rozsudek byl proto ve výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 137.718 Kč s příslušenstvím a odměnou a částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

23. Soud prvního stupně správně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. též o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni, která měla v řízení plný úspěch, náhradu nákladů řízení. S žalobkyní je však nutno souhlasit v tom, že výrok II. rozsudku nezohledňuje, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2020, č. j. 76 Cm 86/2019-64 došlo ke spojení věcí vedených pod spisovými značkami 76 Cm 85/2019 a 76 Cm 86/2019 ke společnému řízení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). Předmětem řízení tak byl nárok žalobkyně na zaplacení směnečné sumy ve výši 137 718 Kč se 6 % úrokem od 16. 1. 2019 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 459 Kč, dále směnečné sumy ve výši 1.000.000 Kč se 6 % úrokem od 21. 1. 2019 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 3 333 Kč. Při určení výše odměny za právní zastoupení žalobkyně soud mimo to nevzal v úvahu, že pro určení tarifní hodnoty podle ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), je rozhodný součet obou směnečných sum a obou směnečných odměn, které nejsou (oproti současně požadovaným směnečným úrokům) příslušenstvím pohledávky. Sazba mimosmluvní odměny dle ust. § 7 AT tak měla být stanovena z částky 1 141 510 Kč, což odpovídá odměně za jeden úkon právní služby ve výši 12.900 Kč. Žalobkyni je konečně nutno přisvědčit i v tom, že jí podle ust. § 11 odst. 1 AT náleží náhrada za devět, nikoli pouze sedm úkonů právní služby, které jí byly přiznány soudem prvního stupně, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu k plnění, žalobu, účast na jednání ve dnech 5. 6. 2020, 23. 7. 2020 a 28. 7. 2020 a dále za tři písemná podání ve věci, učiněná ve dnech 16. 7. 2020 (replika na písemné vyjádření žalovaného k žalobě), 24. 7. 2020 (doplnění tvrzení a návrh na dokazování) a 6. 8. 2020 (závěrečný návrh vyžádaný soudem prvního stupně). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalovaného, že náklady spojené s provedením posledních tří úkonů právní služby nebyly žalobkyní vynaloženy účelně. Soudní praxe je ustálena v závěru, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů právního zastoupení představuje výjimku z pravidla, odůvodněnou zneužitím práva ze strany zastoupeného účastníka (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3190/2014). Podle odkazované judikatury nejde o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. V posuzované věci však žádné okolnosti zneužití práva žalobkyně na právní pomoc nenasvědčují a není proto žádný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů právního zastoupení v plném rozsahu. Žalobkyni tedy náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávající ze zaplacených soudních poplatků ve výši 81 817 Kč a 6.909 Kč, dále odměna za zastoupení v rozsahu devíti úkonů právní služby po 12 900 Kč podle § 7 AT, devět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 AT a náhrada 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 24.948 Kč, celkem tedy částka 232 474 Kč.

24. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil nákladový výrok napadeného rozsudku tak, jak je shora uvedeno.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která byla v tomto řízení úspěšná, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného, účast u jednání) po 12 900 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 AT, odměny ve výši za podání odvolání proti nákladovému výroku rozsudku dle ust. § 7 a § 11 odst. 2 AT ve výši 6 450 Kč, tří paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 6.961,50 Kč, celkem tedy náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 40 111,50 Kč.

Poučení