12 Cmo 306/2020 - 1133

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Hodanové a soudkyň Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 21 951 523,63 Kč s přísl., k odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020 č. j. 24 Cm 460/1999- 1099 takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 32 488,50 Kč.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně v bodě I. výroku podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení, v bodě II. výroku uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 215 693 Kč žalobci, v bodě III. výroku uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 69 799,50 Kč a v bodě IV. výroku uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 124 088 Kč.

2. V odůvodnění soud podrobně zrekapituloval průběh dosavadního řízení. V něm žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku, která mu vznikla tím, že žalovaný protiprávně odčerpal z podnikatelského účtu, který pro žalobce vedl, finanční prostředky ve výši 62 mil. Kč a po dobu následujících téměř čtyř let nedovolil žalobci s nimi nakládat. Z původně žalované částky ve výši 74.817.000 Kč s přísl. byla po soudem připuštěných změnách žaloby a vyloučení věci o části nároku k samostatnému řízení rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č. j. 24 Cm 460/1999-551 žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 827 000 Kč s přísl. a ve zbývající části, tj. ohledně nároku ve výši 21 951 523,63 Kč byla žaloba zamítnuta. Tento prvostupňový rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609. V rozsahu, jímž jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 827 000 Kč s přísl. je řízení pravomocně skončeno. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 29 Cdo 3405/2010-670, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2014, č. j. 29 Cdo 3405/2010-771. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Cmo 12/2010-779, byl poté v tomto rozsahu zrušen i rozsudek č. j. 24 Cm 460/1999- 1099 soudu prvního stupně. Předmětem řízení po pravomocném ukončení řízení o části nároku ve výši 38 827 000 Kč s přísl., zůstal nárok na náhradu ušlého zisku za období od 12. 5. 2001 do 31. 8. 2008, tj. částka ve výši 21 951 523,63 Kč.

3. Žalobce podáním ze dne 10. 12. 2019 vzal žalobu zpět ohledně této zbývající části nároku na náhradu ušlého zisku. K důvodům zpětvzetí uvedl, že po nepřipuštění změny žaloby ve smyslu návrhu na její rozšíření na částku 96 631 250,20 Kč s přísl. soudem dne 12. 11. 2019 pro něj není další vedení řízení ekonomické s ohledem na paralelně vedení řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 10 C 80/2011, v němž se domáhá úhrady ušlého zisku za období od 1. 9. 2008. V intencích pokynů Nejvyššího soudu se soudy v obou řízeních budou zabývat posouzením existence předpokladů pro trvání příčinné souvislosti po datu 11. 5. 2001, kdy byly žalobci navráceny neoprávněně zadržované prostředky, a v návaznosti pak výší škody. Za tímto účelem hodlají nechat zpracovat znalecký posudek, což patrně povede k dalšímu mnohaletému postupu. Finanční situace žalobci neumožnuje nadále vést obě řízení, jejichž ukončení nelze v dohledné době předpokládat a která jsou spojená s vysokými náklady. Žalobce se rozhodl pokračovat pouze v řízení u Obvodního soudu pro [adresa], které je v mnohem pokročilejší fázi a byly v něm provedeny prakticky všechny navržené důkazy, včetně účastníky předložených znaleckých posudků. Byly také předloženy návrhy na zadání pro znalce ve vztahu k zamýšlenému znaleckému posudku. V řízení u Obvodního soudu pro [adresa] je sice uplatněna výrazně vyšší částka než v tomto řízení, lze však předpokládat, že časová a finanční náročnost obou sporů bude velmi podobná. Vedení tohoto sporu není pro žalobce nadále ekonomické. Navíc k uplatnění případných dalších nároků na náhradu ušlého zisku je věcně příslušný Obvodní soud pro [adresa].

4. Žalovaný se zpětvzetím žaloby vyjádřil nesouhlas, který odůvodnil tím, že svojí účinně rozvinutou, důkazně podloženou obranou významně napomohl k objasnění skutkového a právního stavu věci. Žalobce navzdory pokynům Nejvyššího soudu prezentoval stanovisko, že je potřeba vyčíslit výši ušlého zisku a nezabývat se ostatními předpoklady odpovědnosti za škodu. Na tvrzení žalovaného o realizovaných výběrech částek v celkové výši 316 894 000 Kč z podnikatelského účtu mezi lety 1997 až 2001 nereagoval. Dle názoru žalovaného důvodem účelového zpětvzetí žaloby byla obava žalobce, že budou prokázána tvrzení žalovaného vyvracející žalobcův údajný nárok. Žalobce vzal žalobu zpět v návaznosti na jednání soudu, při němž soud účastníkům sdělil, že případným vyčíslením ušlého zisku se bude možno zabývat až poté, co bude prokázána příčinná souvislost, kterou dosud za prokázanou nemá. Uvedl, že žalobce za tím účelem bude muset zpřístupnit znalci k přezkoumání veškeré účetní podklady od počátku svého podnikání. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že na základě dřívějších (tehdy pravomocných) rozhodnutí v této věci zaplatil žalobci již v květnu 2010 částku ve výši 115 734 985,01 Kč. Žalobce zpětvzetím žaloby nesleduje ukončení sporů s žalovaným, neboť hodlá pokračovat v řízení u Obvodního soudu pro [adresa], jehož předmětem je ušlý zisk od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2019. Toto řízení bylo prozatím nepravomocně přerušeno. Znaleckým posudkem a následným meritorním rozhodnutím v projednávané věci bude najisto postavena otázka oprávněnosti nároku a jeho rozsahu v řízení u Obvodního soudu pro [adresa]. Dle názoru žalovaného žalobce doufá, že řízení v projednávané věci bude zastaveno a bude pokračováno v řízení u Obvodního soudu pro [adresa], v němž pokusy žalobce upřít žalovanému právo na spravedlivé projednání věci nebyly dosud soudem vykázány do patřičných mezí. S ohledem na uvedené skutečnosti a vzhledem k délce soudního řízení má žalovaný právo na meritorní rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby soud rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné.

5. Žalobce v reakci tvrzení žalovaného, že významně napomohl k objasnění skutkového stavu, označil za zavádějící, neboť znalecký posudek teprve bude zadán, a řízení není ve fázi, která by odůvodňovala nesouhlas žalovaného s jeho ukončením. Žalobce nemá ekonomický zájem na výsledku řízení, jehož ukončení lze očekávat nejdříve za pět až sedm let. Je irelevantní, že žalovaný považuje nároky žalobce za neopodstatněné, stejně jako skutečnost, že žalovaný uhradil žalobci pravomocně přiznanou částku. Délka řízení právo žalovaného na meritorní rozhodnutí věci nezakládá, je naopak jedním z důvodu, proč byla žaloba vzata zpět. V řízení nebude řešeno protiprávní jednání žalovaného, ale jeho důsledky. Tvrzení žalovaného o výběru částky 316 894 000 Kč žalobcem z jeho obchodního majetku, nebyla prokázána. Zastavením řízení v projednávané věci skončí spor na náhradu ušlého zisku za období od 11. 5. 2001 do 31. 8. 2008. Řízení u Obvodního soudu pro [adresa], jehož předmětem je nárok žalobce na náhradu ušlého zisku za období následující, tj. od 1. 9. 2008, má odlišný skutkový základ.

6. Soud odkázal na zákonnou úpravu v ust. § 96 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 99/1963 Sb. a v něm upravenou dispoziční zásadu, podle níž zpětvzetí žaloby je výsadním právem žalobce, který řízení podáním žaloby zahájil. Může tak učinit v kterékoli fázi řízení až do jeho pravomocného ukončení, aniž by byl povinen uvádět důvody takového postupu. Pokud ke zpětvzetí dojde až po zahájení jednání, může žalovaný se zpětvzetím žaloby vyjádřit svůj nesouhlas a uvést vážné důvody, pro které se zpětvzetím nesouhlasí. Zákon neupravuje, jaké důvody lze považovat za oprávněné a jaké nikoli, soud proto vycházel judikatury a právní teorie. Odkázal na závěry, přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, podle nichž: Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Dovodil, že vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby je třeba vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu. V této věci jej na straně žalovaného neshledal. Skutečnost, že žalovaný preferuje meritorní rozhodnutí ve věci, sama o sobě nemůže být důvodem pro rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. 854/2000. Přisvědčil tvrzení žalovaného, že v rámci více než dvacet let probíhajícího řízení účinně rozvinul svou obranu a významně napomohl k objasnění skutkového a právního stavu věci, což je dle judikatury ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2011/2019) jeden z vážných důvodů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Situace, posuzovaná Nejvyšším soudem v této věci však byla odlišná v tom, že ke zpětvzetí došlo až po vydání pro žalobce nepříznivého meritorního rozhodnutí. V projednávané však nelze předjímat, že se řízení nachází těsně před meritorním rozhodnutím věci. Pravomocně je řízení skončeno jen ohledně částky 38 827 000 Kč. Ohledně zbývající částky 21 951 523,63 Kč je však dokazování téměř na začátku. Soud účastníkům sdělil, že v řízení bude potřeba nejdříve prokázat existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody ve formě ušlého zisku na straně žalobce a v případě, že příčinná souvislost bude prokázána, bude nutné stanovit výši tohoto ušlého zisku. To ovšem předpokládá zpracování jednoho, s největší pravděpodobností však i více znaleckých posudků a s ohledem na tento rozsah dokazování nelze očekávat ukončení řízení v nejbližší době, natož předjímat jeho výsledek. Dalším vedením řízení by tak vznikaly zbytečné náklady řízení, a to až v řádech milionů korun, což není s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení účelné ani žádoucí. Neustále narůstající náklady řízení jsou právě jedním z důvodů žalobcem učiněného zpětvzetí a dle názoru soudu nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, pro které by mělo být žalobci jeho právo na zpětvzetí žaloby odepřeno.

7. Vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby není ani skutečnost, že žalobce nesleduje ukončení veškerých sporů se žalovaným a že má v úmyslu nadále vést řízení u Obvodního soudu pro [adresa]. S odkazem na závěry, přijaté Nejvyšší soudem v usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019, podle nichž za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté v případě meritorního rozhodnutí soudu a ani existenci dalších řízení mezi týmiž účastníky. Rozhodnutí žalobce pokračovat pouze v jednom ze dvou paralelně vedených řízení z důvodů ekonomických není vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím. Předmětem řízení v projednávané věci je částka značně nižší než v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] a tudíž rozhodnutí v projednávané věci má pro žalobce menší význam. Žalobce důvodně poukazuje na skutečnost, že zastavení řízení, jímž skončí spor o zaplacení náhrady ušlého zisku za období od 11. 5. 2001 do 31. 8. 2008, povede ke zvýšení právní jistoty mezi účastníky. Zda je řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 10 C 80/2011 přerušeno do skončení řízení v projednávané věci, shledal nevýznamné, neboť jinak by řízení, do jehož pravomocného skončení je přerušeno jiné řízení, nemohlo být nikdy skončeno ani žádným jiným alternativním způsobem. Poukázal na důvody přerušení řízení Obvodním soudem pro [adresa], které spočívají v tom, že závěry znaleckého posudku zadaného v projednávané věci budou mít vliv na posouzení oprávněnosti nároku uplatněného v tamním řízení. V projednávané věci však dosud znalecký posudek zadán nebyl a shledá-li tento důkaz Obvodní soud pro [adresa] pro své rozhodnutí nezbytný, jeho vypracování zadá. Zpětvzetím žaloby nebude žalovanému žádným způsobem upřeno právo na spravedlivý proces, neboť všechna svá procesní práva může v plném rozsahu uplatnit i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa]. Soud tedy uzavřel, že v daném případě zde nejsou žádné vážné důvody, pro které by měl rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, a proto dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Soud v návaznosti na fáze řízení a výši částky, která byla předmětem řízení, specifikoval jednotlivé žalobcem v řízení učiněné úkony právní služby a vyložil, že po zohlednění míry úspěchu žalobce v rozsahu 64% a žalovaného v rozsahu 36% činí celkový úspěch žalobce 28% a v tomto rozsahu náleží žalobci právo na náhradu poměrné části vynaložených nákladů řízení. Z celkové výše nákladů řízení 4 341 761,40 Kč, které žalobci v průběhu celého řízení vznikly, činí 28% částku 1 215 693 Kč. O náhradě nákladů řízení, vzniklých státu, soud rozhodl podle ust. § 148 o. s. ř. Z celkové výše nákladů znalečného 193 887,50 Kč, které dočasně nesl stát, uložil žalobci povinnost nahradit 36% znalečného, tj. 69 799,50 Kč, a žalovanému povinnost nahradit 64% znalečného, tj. 124 088 Kč.

9. Žalovaný ve včas podaném odvolání proti výrokům I., II. a IV. navrhl, aby odvolací soud usnesení změnil a rozhodl, že řízení se nezastavuje a zpětvzetí žaloby není účinné. Pro případ, že odvolací soud neshledá předpoklady pro změnu usnesení, navrhl, aby usnesení ve výrocích II. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postup soudu prvního stupně, který řízení zastavil, byl nesprávný. Žalovaný vážné důvody pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, které s odkazem na judikaturu specifikoval v podání ze dne 27. 12. 2019, také prokázal. Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, přisvědčil žalovanému, že se jedná o skutečnosti představující vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, měl podle ust. § 96 odst. 3 o. s. ř. rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že při existenci vážných důvodů nesouhlasu se zpětvzetím nemá soud rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí podmiňovat splněním dalších podmínek, jakými jsou např. stadium řízení, rozsah předpokládaného dokazování nebo nákladnosti dalšího vedení řízení. To však soud prvního stupně učinil. Nesouhlas se zpětvzetím implikuje právo žalované strany na meritorní projednání věci a jeho odepření představuje porušení ústavně zaručeného práva žalovaného na spravedlivý soudní proces. Při existenci více důvodů pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí postačuje, je-li naplněn jen některý z nich. Tak je tomu v projednávané věci. Dále uvedl, že účelem učiněného zpětvzetí žaloby nebylo ukončení sporů se žalovaným. Žalobce hodlá pokračovat v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 10 C 80/2011, jehož předmětem je ušlý zisk za následující období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2019. Obvodní soud pro [adresa] řízení přerušil podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť dovodil, že otázka řešená v řízení v této věci může mít význam pro rozhodnutí soudu v jím vedeném řízení sp. zn. 10 C 80/2011. Podle žalovaného přerušení řízení bylo správnou a nejefektivnější cestou k vyřešení sporů mezi žalobcem a žalovaným. Proto také dovoláním napadl usnesení odvolací soudu, který usnesení o přerušení řízení změnil tak, že řízení se nepřerušuje.

10. V případě potvrzení napadeného usnesení by výsledky velmi rozsáhlého dokazování, provedeného v průběhu dvacet let trvajícího řízení a z velké části již pravomocně ukončeného, přišly vniveč. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. 10 C 80/2011 by všechny úkony, včetně dokazování, musely být znovu provedeny, což by nadbytečnými náklady zatížilo jak oba účastníky řízení, tak soudy samotné.

11. Nesprávně soud rozhodl také o nákladech řízení. Soud řízení rozdělil do tří fází. Jako třetí označil fázi řízení od právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 č. j. 5 Cmo 12/2010-609 do vydání napadeného usnesení. V této fázi řízení, jehož předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 21 951 523,63 Kč s přísl., zastavení řízení procesně zavinil žalobce zpětvzetím žaloby a náhrada nákladů za tuto třetí fázi proto měla být přiznána podle ust. § 146 odst. 2 o. s ř. žalovanému. Princip procesního zavinění zastavení řízení je konzistentně podpořen judikaturou i odbornou literaturou. Na podporu svých tvrzení dále odkázal na závěry, přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17. V něm byla řešena otázka nákladů řízení v případě žaloby, kterou vzal žalobce po zahájení řízení v převážném rozsahu zpět a soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil. Z částky, která zůstala předmětem řízení, byla žalobci přiznána jen část. Rozhodnutí soudů o nákladech řízení, při němž při posouzení procesního úspěchu žalobce vycházely z celé původně žalované částky, shledal Ústavní soud nesprávné. Ve zrušovacím rozhodnutí uložil soudům, aby procesní úspěch a neúspěch posuzovaly pouze ve vztahu k předmětu řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i v projednávané věci. Žalovaný je proto přesvědčen, že za třetí fázi řízení by mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, tj. částka 1. 671. 421,40 Kč. Náklady dovolacího řízení, jejichž náhradu žalobce uplatnil za třetí fázi řízení, nelze s ohledem na zpětvzetí žaloby považovat za náklady účelně vynaložené a nelze je žalobci přiznat.

12. Vznik části nákladů zavinil ve smyslu ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. žalobce podáním nepřípustných návrhů ze dne 9. 12. 2015 a ze dne 29. 1. 2019 na změnu (rozšíření žaloby). O žalovaným podaném návrhu žalovaného na separaci těchto nákladů (podání ze dne 29. 1. 2016 a 18. 4. 2019 a 10. 1. 2020) soud dosud nerozhodl.

13. Veškeré náklady pravomocně ukončené části řízení, tj. náklady za první a druhou fázi řízení žalovaný žalobci a státu žalovaný již žalobci zaplatil na základě tehdy pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2009 a rozsudku odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a podle názoru žalovaného není nezbytné mu opětovně ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení, vztahujících se k předchozí části řízení. Pokud by soud měl přesto znovu o již zaplacených nákladech řízení rozhodovat, měl by tak učinit samostatnými nákladovými výroky. Jedním z nich o nákladech za první a druhou fázi řízení, druhým výrokem o nákladech za třetí fázi řízení. Takový postup by odpovídal soudní praxi, podle níž soudy o již zaplacených nákladech rozhodují proto, aby k takto již zaplaceným nákladům byl založen na straně účastníka, jemuž byly zaplaceny, právní titul.

14. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání navrhl napadené usnesení potvrdit. Tvrzení žalovaného o existenci a prokázání vážných důvodů jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby neobstojí. Žalovaný neprokázal existenci žádné skutečnosti, která by konstituovala jakýkoliv důvod pro jeho nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně a tento závěr řádně odůvodnil. Vypořádal se také s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 23 Cdo 2011/2019, z něhož žalovaný dovozoval, že účinné rozvinutí obrany je vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Ve věci řešené v citovaném rozhodnutí došlo ke zpětvzetí žaloby až po vydání rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu, že žalovaný prokázal existenci své pohledávky způsobilé k započtení proti jinak nespornému nároku žalobce. Žalovaný tak měl zájem na pokračování v řízení a posouzení své započtené pohledávky. Hlavním důvodem pro rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby nebyl závěr o účinném rozvinutí obrany žalovaného, ale skutečnost, že ke zpětvzetí došlo až po vyhlášení rozsudku ( stadium řízení). V projednávané věci je však situace zcela odlišná. V řízení lze očekávat provádění rozsáhlého dokazování, s nímž by byly spojeny vysoké dodatečné náklady. Rozvinutí procesní obrany pak samo o sobě vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím nezakládá. Z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3189/2018) vyplývá, že při posuzování vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby musí soud zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, včetně stadia řízení a stavu dokazování. V této věci nelze ani souhlasit s tvrzením žalovaného o účinnosti jeho obrany a jeho přispění ke zjištění skutkového stavu věci s ohledem na důvody zrušení části rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno právě o nároku na náhradu ušlého zisku za období po 11. 5. 2001, tedy ohledně částky 21.951.523,63 Kč. Primárně byla tímto důvodem skutečnost, že soud prvního stupně nezkoumal zákonné předpoklady vzniku nároku. V této souvislosti soud prvního stupně účastníky o nezbytnosti dalšího rozsáhlého dokazování následně při jednání infromoval. Je tak zřejmé, ve vztahu k části nároku, který zůstal předmětem řízení, nebyl skutkový stav dosud zjištěn a účinnost žalovaným tvrzené obarny za tohoto stavu nelze vůbec posuzovat. Pokud jde o další žalovaným tvrzené vážné důvody nesouhlasu, s těmi se soud dostatečně vypořádal v napadeném usnesení a s jeho závěry se žalobce plně ztotožnil. Neobstojí ani výhrady žalovaného, týkající se rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. Soud postupoval zcela správně, když o rozhodl o nákladech za celé řízení. Rozdělení řízení do jednotlivých fází soud prvního stupně učinil jen pro účely výpočtu nákladů v návaznosti na odlišnou tarifní hodnotu věci v jednotlivých fázích řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě částečného procesního úspěchu žalobce v řízení a částečného zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, jde o aplikaci ust. § 142 a 146 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu je v takovém případě je třeba přiznat částečně úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, přičemž rozsah, v němž bylo řízení zastaveno, je třeba jako procesní neúspěch přičíst tomu účastníkovi, který zastavení řízení procesně zavinil. Tak také soud prvního stupně správně postupoval. Odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17 považuje za nepřípadný. Ve věci posuzované v předmětném nálezu ke zpětvzetí žaloby a částečnému zastavení řízení došlo hned na počátku řízení. Ústavní soud sice aplikaci ust. § 142 a 146 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení při částečném zpětvzetí žaloby shledal obecně správnou, nicméně v projednávané věci přepjatě formalistickou ohledem na snížení žalované částky hned na počátku řízení. K tvrzením žalovaného, týkajícím se žalobcem uplatněným nákladům dovolacího řízení, odkázal na své podání z 26. 2. 2020 a v něm vymezené důvody podaného návrhu na separaci těchto nákladů. Nicméně s ohledem na odlišný názor soudu prvního stupně se žalobce rozhodl, že pro něj není ekonomické dále usilovat o přiznání této zbylé části náhrady. Za zcela nedůvodné považuje žalobce návrhy žalovaného na rozhodnutí o separaci nákladů v souvislosti s procesním návrhem žalobce, který nebyl soudem připuštěn. O sankčním uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení z důvodu soudem nepřipuštěného procesního návrhu účastníka, tedy návrhu, který soud neprojedná, nelze uvažovat. Uložení povinnosti k náhradě separovaných nákladů dle ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. je výhradně věcí úvahy soudu a neuložení této povinnosti nemůže představovat vadu napadeného usnesení. Tvrzení žalovaného, že část nákladů řízení, přiznaných rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, již žalobci uhradil, nečiní žalobce sporným. Nicméně nákladové výroky těchto rozsudků byly zrušeny a o nákladech řízení tedy muselo být rozhodnuto znovu, jak plyne také z ust. § 243f a 151 odst. 1 o. s. ř. a rovněž ze žalovaným odkazovaných rozsudků Krajského soudu v Praze. Není zřejmé, oč se opírá názor žalovaného, že by o nákladech řízení mělo být rozhodnuto dvěma samostatnými výroky.

15. Žalovaný v replice k vyjádření žalobce ohledně nepravdivosti tvrzení žalovaného o jím uplatněné obraně, která významně napomohla k objasnění skutkového stavu věci, odkázal na bod odůvodnění napadeného usnesení (bod 11 ) a v něm přijaté závěry soudu prvního stupně. Dále uvedl, že zjevnou účinnost žalovaným uplatněné obrany dokládá skutečnost, že žalobce vzal žalobu zpět bezprostředně po jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 12. 11. 2019. Na tomto jednání soud účastníkům sdělil předběžný názor na otázku existence příčinné souvislosti jako jednoho z hlavních předpokladů odpovědnosti žalované za vzniku tvrzené škody a nemá za prokázanou ani výši této škody. Konstatoval nezbytnost vypracování znaleckého posudku k těmto otázkám a s tím, že od žalobce bude vyžadovat zpřístupnění všech jeho účetních podkladů od počátku podnikání. Žalobce vzal žalobu zpět jen s ohledem na očekávaný neúspěch ve věci. V případě, že by žalobce účetní doklady zpřístupnil, neprokázala by se existence příčinné souvislosti, pokud by je nebyl schopen nebo ochoten zpřístupnit, neunesl by povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Pokud obrana uplatněná žalovaným v řízení vedla ke zpětvzetí žaloby žalobcem, je nutno dovodit její účinnost. Setrvává na tvrzení, že závěry, přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 23 Cdo 2011/2019 jsou i při drobné odlišnosti obou řízení použitelné i v projednávané věci. Neztotožňuje se s nepodloženým názorem žalobce, že soud prvního stupně přes přijatý závěr o přínosu obrany žalovaného pro objasnění skutkového stavu se mohl zabývat posouzením dalších okolností. Dovolací soud v rozsudku v této věci jednoznačně vymezil, jak má soud v dalším řízení postupovat. Nebude-li v řízení prokázáno, že mezi jednáním žalovaného v roce 1997 a žalobcem tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku za období od 12. 5. 2001 do 30. 9. 2002 není dána příčinná souvislost, je logicky vyloučeno, aby byla dána pro období následující. Neúspěch žalobce v tomto řízení tak bude mít negativní dopad i na řízení před Obvodním soudem pro [adresa]. Náklady, vynaložené žalovaným v tomto řízení v rámci prokazování procesní obarny by byly vynaloženy zbytečně. Je tak dán vážný nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby a zastavením řízení. Možnost žalovaného uplatnit procesní práva v řízení u Obvodního soudu pro [adresa], na niž odkázal soud prvního stupně v usnesení, existenci vážných důvodů nesouhlasu na straně žalovaného nevylučuje a není důvodem pro to, aby soud zpětvzetí posoudil jako účinné.

16. Odvolací soud, aniž za tím účelem nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu (ust. § 212 a násl. o. s. ř.). Žalovaný sice usnesení výslovně napadl jen ve výrocích I., II. a IV., nicméně byl-li odvoláním napaden výrok o zastavení řízení, byly napadeny také všechny závislé nákladové výroky. Odvolání neshledal odvolací soud důvodné.

17. Vyšel z ust. § 96 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

18. Zákonná úprava vychází zásadně z účinnosti zpětvzetí žaloby. O tom, že zpětvzetí není účinné, rozhoduje soud pouze výjimečně v těch případech, kdy se zpětvzetím žalovaný z vážných důvodů nesouhlasí. Vážné důvody přitom zákon nijak nevymezuje. Podle konstantní soudní judikatury, z níž soud prvního stupně zcela správně vycházel, při posuzování vážnosti důvodů žalovaného k vyjádření jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby je vždy nutno zkoumat okolnosti konkrétního případu a povahu uplatňovaného nároku a z tohoto hlediska uvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném, např. morálním, procesně ekonomickém zájmu žalovaného, odůvodňujícím požadavek žalovaného na meritorní rozhodnutí věci i přes nedostatek vůle žalobce pokračovat v řízení. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalovaného, že jen pouhý nesouhlas se zpětvzetím zakládá jeho právo na meritorní projednání věci. Takové právo má žalovaný jen v případě, že jeho nesouhlas se zpětvzetím je podložen řádně odůvodněným vážným zájmem.

19. Odvolací soud se zcela ztotožnil s posouzením důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby soudem prvního stupně a s jím přijatými závěry, že nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, pro které by mělo být žalobci jeho právo na zpětvzetí žaloby odepřeno.

20. Své právo na meritorní rozhodnutí věci žalovaný založil především na tvrzení, že v rámci jím uplatněné procesní obrany významně přispěl k objasnění skutkového a právního stavu věci. Soud prvního stupně sice tomuto tvrzení žalovaného přisvědčil, poukázal však na závazné závěry, vyjádřené Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku v této věci ze dne 31. 10. 2013, č. j. 29 Cdo 3405/2010-670. Podle nich žalobu na úhradu ušlého zisku může soud shledat důvodnou jen tehdy, unese-li žalobce důkazní břemeno o tom, že mu ušlý zisk vznikal i poté, co byla skutečná škoda reparována, a to v příčinné souvislosti s protiprávním úkonem žalovaného, jímž může být jak porušení povinnosti žalovaného, spočívající v neoprávněném převodu částky 62,000.000 Kč z účtu žalobce, tak následné porušení jeho povinnosti nahradit žalobci skutečnou škodu včas a že je nezbytné posoudit, zda žalobce unesl důkazní břemeno o splnění předpokladů vyžadovaných ustanovením § 373 a násl. obch. zák. i ohledně ušlého zisku za dobu následující po reparaci skutečné škody žalobcem. V návaznosti na tyto závěry soud při jednání účastníky seznámil se svým náhledem na nezbytnost rozsáhlého znaleckého zkoumání k otázce existence příčinné souvislosti a případně i výše ušlého zisku. Tyto otázky, jak plyne ze závěrů rozsudku dovolacího soudu, dosud předmětem dokazování ohledně částky, která je nadále předmětem řízení, vůbec nebyly. Zcela zjevně tedy nemůže obstát tvrzení žalovaného, že výsledky dosavadního dokazování by přišly vniveč, neboť uvedenými skutkovými a právními otázkami se soud dosud nezabýval.

21. Za vážný důvod nesouhlasu nelze považovat ani skutečnost, že důvodem zpětvzetí žaloby nebylo ukončení všech soudních řízení mezi účastníky. Soudem prvního stupně přijaté závěry plně vycházejí z konstantní soudní judikatury (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019), podle níž existenci dalších řízení mezi týmiž účastníky nelze považovat za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.

22. Zcela nedůvodné shledal odvolací soud výhrady žalovaného k rozhodnutí soudu o nákladech řízení. V rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 o. s. ř.), rozhoduje soud o nákladech celého řízení, tedy o nákladech, které vznikly od zahájení řízení do vydání konečného rozhodnutí ve věci. Nelze odděleně rozhodovat o nákladech v případných jednotlivých fázích řízení. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když v tomto usnesení jako konečném rozhodnutí ve věci rozhodl o nákladech celého řízení. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že k rozdělení řízení do tří fází soud přistoupil výhradně za účelem specifikace nákladů právního zastoupení, resp. výše odměny za úkony právní služby. Ta se dle ust. § 7 a 8 vyhl. č. 177/1996 Sb. odvíjí od tarifní hodnoty věci, tj. od výše peněžitého plnění nebo ceny věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Soud zcela správně na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky aplikoval ust. § 142 odst. 2 a 146 odst. 2 věty první o. s. ř. V projednávané věci byl žalobce v řízení úspěšný ohledně části nároku, a to částky 38 827 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu bylo řízení zastaveno, přičemž zastavení řízení procesně zavinil žalobce zpětvzetím žaloby. Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., upravující rozhodování o náhradě nákladů řízení na principu zavinění, se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i v případě jen částečného zastavení řízení. V rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1706/2014 Nejvyšší soud vyložil, že ve vztahu k části nároku, ohledně něhož bylo řízení zastaveno a o němž nebylo meritorně rozhodováno, nelze rozhodovat podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ale podle ustanovení § 146 o. s. ř. Jinak řečeno v případě, že řízení bylo zčásti zastaveno např. z důvodu zpětvzetí žaloby, soud posoudí dle § 146 o. s. ř., kdo procesně zavinil zastavení řízení. Je-li dáno procesní zavinění žalobce, jako je tomu v případě zpětvzetí žaloby, je dle § 142 o. s. ř. v tomto odpovídajícím zastavení řízení nutno dovodit procesní neúspěch žalobce a tento zohlednit při rozhodování o celkovém úspěchu účastníků v intencích ust. § 142 o. s. ř.

23. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17, na který odkazuje žalovaný, n projednávanou věc nedopadá. Předně Ústavní soud v tomto nálezu nedospěl k závěru, že aplikace ust. § 142 a 146 o. s. ř. na rozhodnutí soudu o nákladech řízení byla nesprávná, ale k závěru, že ust. § 146 o.s.ř. bylo aplikováno přepjatě formalisticky bez zohlednění konkrétní okolnosti věci, v níž je nezbytné procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti s částečným zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. Tento závěr přijal s ohledem na skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby ohledně převážné části nároku došlo bezprostředně po zahájení řízení, resp. před zaplacením soudního poplatku. Stěžovateli (vedlejšímu účastníkovi), který vůbec nevěděl o části předmětu řízení, ohledně něhož bylo řízení zastaveno, nemohly v souvislosti s podáním původní žaloby vzniknout žádné faktické náklady řízení. Ve věci, posuzované Ústavním soudem v citovaném nálezu byla žaloba vzata v převážném rozsahu zpět po zahájení řízení. Tedy nárok, ohledně něhož bylo řízení zastaveno, nebyl v řízení vůbce projednáván, žalovaný ani vedlejší účastník proti této části nároku neuplatnili žádnou procesní obranu, v souvislosti s níž by jim vznikly náklady řízení. V projednávané věci však byla žaloba vzata zpět až po zrušení původního meritorního rozhodnutí odvolacím soudem. Řízení bylo vedeno o celém žalobou uplatněném nároku (s výjimkou vyloučení věci o části nároku) a žalovanému v řízení vznikly značné náklady řízení.

24. Pokud jde o výhrady žalovaného, týkající se nákladů dovolacího řízení, nelze než opětovně zdůraznit, že soud nerozhoduje samostatně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a případně dovolacím, ale o nákladech celého řízení. O žalovaným podaných návrzích na separaci nákladů bylo následně rozhodnuto soudem prvního stupně v usnesení ze dne 1. 10. 2020 č. j. 24 Cm 460/1999- 1122. Toto usnesení nebylo napadeno odvoláním a je v právní moci.

25. Zcela bez významu je tvrzení žalovaného o úhradě části nákladů řízení na základě pravomocných rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V důsledku zrušení rozsudku odvolacího soudu a následného zrušení části rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, včetně závislých nákladových výroků, muselo být soudem prvního stupně v souladu s ust. § 151 o. s. ř. rozhodnuto o nákladech řízení znovu v rámci konečného rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí o nákladech řízení je rozhodnutím konstitutivní povahy, tedy rozhodnutím, jehož právní mocí je právo účastníka na náhradu nákladů řízení (právní titul) teprve založeno.

26. Z důvodů, jak jsou shora vyloženy, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za 1 úkon právní služby, spočívající v podaném vyjádření k odvolání, a to ve výši jedné poloviny dle ust. čl. 7 a 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 26 550 Kč spolu s jednou paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 cit. vyhl. a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty, celkem 32 488,50 Kč.

Poučení