12 Cmo 32/2023 - 241

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2022, č. j. 37 Cm 30/2021-206 takto:

Výrok

Napadený rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 30. června 2021, č. j. 37 Cm 30/2021-50 a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 100 430 Kč. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou ze směnky vlastní vystavené žalovanou v Praze dne 14. 11. 2016 a splatné dne 31. 7. 2018. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem, proti němuž žalovaná podala včasné námitky. Namítla vadnost svého podpisu s tím, že žalobci nikdy žádnou směnku ze své pravé a svobodné vůle nevystavila, dále neexistenci směnečné dohody, absenci prezentace směnky a neexistenci kauzy. Uvedla dále, že jí byla doručena výzva k úhradě částky 2 309 790 Kč s odkazem na splatnou směnku, která jí však nebyla předložena, a na její výzvu k uvedení kauzy směnky nebylo nijak reagováno. Odkázala rovněž na řízení o oddlužení žalovaného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 67 INS 15754/2017, v jehož rámci nebylo nikde uvedeno, že žalobce má pohledávku za žalovanou, případně, že by byl vlastníkem směnky. Žalobce proto není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Žalobkyně se dále vyjádřila k řízení, které bylo mezi účastníky vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 303/2009, v němž bylo odkazováno na smlouvu o budoucí smlouvě kupní ze dne 14. 11. 2016, která zakotvovala v čl. III smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč pro každou ze smluvních stran „ve formě vlastní směnky“ a uvedla, že ani tuto smlouvu nepodepsala.

2. Žalobce ve svém vyjádření k námitkám ohledně pravosti podpisu žalované na směnce uvedl, že věc byla řešena Policií České republiky, obvodním ředitelstvím policie [adresa], [Anonymizováno], pod sp. zn. [Anonymizováno] a byl vyhotoven posudek z oboru písmoznalectví se závěrem, že podpis na směnce je pravým podpisem žalované. Ohledně kauzy směnky uvedl, že ta vyplynula z vypořádání vzájemných právních vztahů žalobce a žalované, které vznikly v důsledku jejich společného soužití. K námitce neexistence směnečné smlouvy poukázal na skutečnost, že předmětná směnka nebyla vystavena jako blankosměnka, takže nebylo potřeba žádnou dohodu uzavírat, případně předkládat. Uvedl rovněž, že nebyl povinen předkládat směnku k placení, neboť je opatřena doložkou „bez protestu.“ 3. Z provedeného dokazování (směnkou, dopisem ze dne 8. 2. 2020, e-mailovou zprávou ze dne 14. 1. 2021, odborným vyjádřením ze dne 15. 9. 2021, výslechem svědka [Anonymizováno], vyjádřením Kriminalistického ústavu PČR ve věci vedené pod sp. zn. 37 Cm 73/2020) soud prvního stupně zjistil, že dne 14. listopadu 2016 byla vystavena směnka na částku 2 000 000 Kč splatná dne 31. července 2018 na řad žalobce. Jako výstavce je na směnce označena žalovaná. Dopisem ze dne 8. února 2020 byla žalovaná vyzvána k zaplacení směnečné sumy ve výši 2 000 000 Kč se směnečnou odměnou a úrokem. E-mailem ze dne 14. ledna 2021 adresovaným právnímu zástupci žalobce, byly „řešeny finanční nesrovnalosti ze vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.“ Z odborného vyjádření Odboru kriminalistika, odvětví ruční písmo ze dne 15. září 2020 z trestního spisu [Anonymizováno] soud zjistil, že předmětem zkoumání byly sporné podpisy na směnce ze dne 14. listopadu 2016, na smlouvě o smlouvě budoucí kupní ze dne 14. listopadu 2016 a na dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí kupní ze dne 25. listopadu 2016 se závěrem, že všechny sporné podpisy jsou pravými podpisy žalované. Z výpovědi [Anonymizováno] soud zjistil, že v insolvenčním řízení uvedl žalobce veškeré skutečnosti, které měl v návrhu na povolení oddlužení uvést. Svědek, který byl po krátkou dobu insolvenčním správcem žalobce, věděl o tom, že žalobce vede tři spory včetně směnečného sporu proti paní [Anonymizováno]. Ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 73/2020 bylo zjištěno, že podle vyjádření Kriminalistického ústavu Policie ČR není v možnostech písmoznaleckého zkoumání zjistit přesné datum podpisu. Další navrhované důkazy soud neprovedl s odůvodněním, že ve vztahu k předmětnému sporu nemají žádnou relevanci a vztahují se k majetkovému vypořádání mezi žalobcem a žalovanou.

4. Předmětnou směnku soud prvního stupně posoudil jako platnou vlastní směnku obsahující všechny náležitosti vyžadované čl. I § 75 ZSŠ. S poukazem na ust. čl. I § 48 odst. 1 ZSŠ uzavřel, že žalobci vznikl nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se šestiprocentními úroky ode dne splatnosti směnky, čemuž odpovídá i uplatněný nárok.

5. Námitku vad podpisu žalované soud shledal nedůvodnou s tím, že žalovaná netvrdila a neprokazovala, že k datu podpisu směnky byla její pravá a svobodná vůle omezena. Odkázal rovněž na závěry odborného vyjádření ze dne 15. září 2020, podle něhož je podpis na směnce pravým podpisem žalované. K námitce neexistence směnečné dohody uvedl, že tuto „strana žalující nesporovala“ a dále, že při jednání konaném dne 5. ledna 2022 zástupkyně žalované uvedla, že žalovaná „netvrdila existenci dohody, ale tvrdila neexistenci kauzy.“ Uzavřel, že neexistence dohody o vyplňovacím právu nečiní směnku neplatnou, pokud směnka má veškeré náležitosti. Důvodnou dále neshledal ani námitku absence prezentace směnky s poukazem na to, že směnka je opatřena doložkou „bez protestu“ a žalobce prokázal zaslání předžalobní výzvy k úhradě směnečné sumy. K námitce neexistence kauzy směnečné sumy zdůraznil a odkazem na ustanovení čl. I § 17 ZSŠ, že „kauzální námitka z vlastních vztahů je omezena“ a dále uvedl, že žalobce nebyl povinen tvrdit a prokazovat kauzu směnky, výši kauzální pohledávky a ani okolnosti a podmínky doplnění blankosměnky na směnku úplnou. Žalovaná tvrdila, že kauza směnky neexistuje, ale tuto skutečnost popřela podáním ze dne 14. 7. 2021, ve kterém tvrdila, že strany sporu spolu dlouhodobě žily, po ukončení soužití došlo mezi nimi ke sporům týkajícím se majetkového vyrovnání. Žalovaná neprokázala, že žalobce jednal vědomě k její škodě.

6. Z uvedených důvodů rozhodl soud o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

7. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že namítala především nepravost předložené směnky. Odkazovala přitom na skutečnost, že tuto listinu nikdy před zahájením řízení neviděla a nepodepsala a měla možnost se s ní seznámit až v rámci podané žaloby. Zároveň opakovaně upozornila na to, že má důvody se domnívat, že text předmětné směnky mohl být dotištěn až následně bez vědomí a souhlasu žalované s cílem ji poškodit. Za dobu trvání partnerského vztahu podepsala žalovaná žalobci prázdné listy (z důvodů blíže popsaných především ve vyjádření ze dne 17. 3. 2022), které mohly být pro vytvoření směnky zneužity. Z tohoto důvodu žalovaná navrhovala, aby bylo znaleckým posudkem zkoumáno, zda nebyl text směnky dotištěn na listinu až po jejím podpisu. V návaznosti na popírání pravosti směnky též poukazovala na to, že žalovaný směnku neuvedl v seznamu majetku pro účely svého insolvenčního řízení, ani v rámci komunikace probíhající v roce 2019, kdy strany sporu řešily otázku vyklizení bytové jednotky ve vlastnictví žalobkyně. K otázce účelového vytvoření směnky zneužitím podepsaných prázdných listů papíru pak odkazovala na další listiny, předložené žalobcem v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 26 C 303/2019 (smlouvu o budoucí smlouvě kupní ze dne 14. 11. 2016 a dodatek ke smlouvě ze dne 25. 11. 2016) a upozorňovala na skutečnost, že podpisy žalované na všech dokumentech jsou v podstatě totožné a umístěné vždy zhruba ve stejné části stránky, v případě uvedených smluv navíc zcela nelogicky. Navrhovala proto, aby bylo v rámci znaleckého posudku rovněž posouzeno, zda jsou podpisy na veškerých těchto listinách ze stejného data. Odmítla tvrzení žalobce, že předmětná směnka vyjadřuje vyrovnání stran sporu ze společného soužití a zdůraznila, že to byla naopak ona, kdo finančně zajišťoval sebe a žalobce, proti němuž bylo vedeno několik exekučních řízení, po dobu společného soužití. Soudu prvního stupně vytkla, že k otázce pravosti směnky vyšel pouze z odborného vyjádření Odboru kriminalistika, odvětví ruční písmo ze dne 15. září 2020 z trestního spisu [Anonymizováno] a zcela rezignoval na posouzení dalších skutečností týkajících se pravosti samotné listiny, včetně možnosti, že směnka je falzifikátem vytvořeným za účelem jejího poškození. Důvody neprovedení znaleckého posudku, uváděné soudem, označila s odkazem na připojené vyjádření [Anonymizováno], soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví ze dne 25. 9. 2022, za zcela nedostatečné, nesprávné a upírající jí právo na spravedlivý proces, kdy otázka pravosti dané směnky je pro předmětný spor zcela klíčová. Ohledně nezahrnutí směnky do majetkové podstaty v insolvenčním řízení žalobce pak soudu vytkla, že po provedení výslechu insolvenčního správce [Anonymizováno] strany vyzval, aby doplnily ve stanovené lhůtě dotazy na původního insolvenčního správce, což žalovaná učinila dne 11. 4. 2022, soud však bez bližšího odůvodnění na zaslání těchto dotazů insolvenčnímu správci a jejich hodnocení v konečném důsledku rezignoval. Pokud jde o námitku neexistence kauzy směnky, žalovaná podáním ze dne 8. 4. 2022 doložila podklady vyvracející tvrzení žalobce, že předmětná směnka vyjadřuje vyrovnání stran sporu ze společného soužití, soud však provedení veškerých těchto důkazů zamítl s odůvodněním, že nesouvisejí s předmětem sporu. S takovým závěrem se však žalovaná nemůže ztotožnit. Za nepřiléhavou označila dále aplikaci ustanovení čl. I § 17 ZSŠ s tím, že v daném případě se jedná o kauzální námitky mezi konkrétními účastníky směnečného sporu a tyto tak z povahy věci nemohou být vyloučeny. Uzavřela, že soud prvního stupně bez řádného odůvodnění rezignoval na vypracování znaleckého posudku, jímž mělo být zkoumáno, zda byl text směnky dotištěn až po podpisu této listiny, neprovedl důkazy dalšími listinami, které jsou ve vzájemné souvislosti způsobilé doložit, že byly ze strany žalobce zfalšovány, bez řádného odůvodnění neprovedl výslech příslušného insolvenčního správce ani mu nezaslal dotazy, předložené k výzvě soudu žalovanou a bez řádného a logického zdůvodnění odmítl provést důkazy předkládané žalovanou pro vyloučení existence kauzy směnky tvrzené žalobcem. Odůvodnění napadeného rozsudku je vágní, nesprávné a nepřezkoumatelné.

8. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. K tvrzení žalované, že text předmětné směnky mohl být dotištěn až následně, poukázal na koncentraci směnečného řízení a zdůraznil, že v rámci koncentrační lhůty žalovaná tuto námitku nevznesla. Ohledně insolvenčního řízení, z něhož žalovaná dovozuje nedostatek aktivní legitimace žalobce v dané věci, odkázal žalobce na svá předchozí vyjádření a dále uvedl, že i v případě insolvenčního řízení řešeného formou oddlužení je to nadále dlužník, kdo je oprávněn nakládat se svým majetkem. V daném případě navíc bylo v insolvenčním řízení uspokojeno 100 % přihlášených pohledávek. Již z tohoto důvodu je nelogické, aby žalobci nebylo po skončení insolvenčního řízení přiznáno právo aktivně vymáhat své pohledávky vůči svým dlužníkům. K námitce neexistence kauzy poukázal na skutečnost, že směnka je abstraktní cenný papír a není proto jeho povinností tvrdit, natož prokazovat existenci kauzy, na základě níž byla směnka vystavena. S ohledem na povahu směnečného řízení bylo naopak povinností žalované tvrdit důvody pro vystavení směnky a případě prokazovat, že vznesené kauzální námitky jsou oprávněné. Žalovaná však v rámci koncentrační lhůty žádné projednatelné kauzální námitky nevznesla.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu.

10. Podle obsahu spisu se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou ze směnky vlastní, vystavené žalovanou v Praze dne 14. listopadu 2016 a splatné dne 31. července 2018 na řad žalobce. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že jí byla doručena výzva ze dne 8. 2. 2021 k úhradě částky 2 309 790 Kč s tím, že jde o pohledávku vzniklou na základě splatné směnky, aniž by však tato směnka byla blíže specifikována a aniž by byla žalované vůbec předložena. Na výzvu, aby tak učinil a aby specifikoval důvod vystavení směnky, žalobce nijak nereagoval. Žalovaná namítla, že žádnou směnku žalobci nikdy nepodepsala a neměla k tomu ani důvod. Žádné směnky a její kauzy si není vědoma a popírá ji. V této souvislosti zdůraznila, že v rámci insolvenčního řízení, které je vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS 15794, se nikde neuvádí, že by měl žalobce jakoukoli pohledávku za žalovanou a byl vlastníkem směnky, byť v době řešení jeho oddlužení již měla dle žaloby existovat. Žalovaná proto namítá, že žádnou směnku žalovanému ze své pravé a svobodné vůle nevystavila – tzn. namítá zejména vadnost svého podpisu, dále, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná směnečná dohoda, že jí směnka nebyla prezentována a že neexistuje kauza směnky, když žalovaná žádné závazky vůči žalobci, které by směnka měla zajišťovat či by měly být žalovanou směnkou placeny, nemá. Namítla dále nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání předmětné žaloby s odkazem na to, že v insolvenčním řízení žalobce předmětnou směnku nejen neuvedl jako svůj majetek, ale výslovně prohlásil, že žádný majetek větší hodnoty nemá a že nemá ani žádné dlužníky. Podle § 412 insolvenčního zákona proto bylo jeho povinností vydat směnku insolvenčnímu správci ke zpeněžení. Dále se žalovaná podrobně vyjádřila k okolnostem ukončení svého partnerského vztahu se žalobcem, k němuž došlo koncem roku 2016, ke svým opakovaným výzvám, aby se žalobce odstěhoval z jejího bytu, k požadavku žalobce na blíže nespecifikované majetkové vyrovnání z února 2019 (v němž se rovněž nic neuvádí o pohledávce ze směnky, byť žalobce tvrdí, že v té době již existovala) a k průběhu řízení ve věci žaloby o vyklizení bytu, které bylo vedeno u Obvodního soudu v Praze 10 pod sp. zn. 26 C 303/2019, v němž byla předložena smlouva o budoucí smlouvě kupní ze dne 14. 11. 2016 včetně dodatku ze dne 25. 11. 2016. Žalovaná sporovala především svůj podpis na smlouvě, uváděla, že ani žalobce ji platně nepodepsal a namítala další vady smlouvy. Vyjádřila názor, že s ohledem na to, že sporná směnka je ze stejného dne, jako žalobcem předložená smlouva o budoucí kupní smlouvě, a požadovaná částka odpovídá smluvní pokutě dle čl. III odst. 3.2 smlouvy, může se domnívat, že se žalobce podvodně a účelově snaží uplatnit údajnou smluvní pokutu, přestože tato jeho pohledávka vůči žalované neexistuje. Je to naopak žalovaná, kdo má pohledávku za žalobcem, který bezplatně užíval byt prokazatelně jak spolu se žalovanou, tak i zcela sám od března 2017 do března 2021, přičemž pouze obvyklá výše nájemného by činila celkem 705 000 Kč. I dle žalobcem odkazované smlouvy ze dne 14. 11. 2016 by musel žalované uhradit částku 637 000 Kč, což neučinil. Za služby související s užíváním bytu pak žalovaná uhradila dodavatelům za období od března 2017 do února 2021 částku 184 472 Kč, přičemž žalobce jí zaplatil pouze 140 156 Kč a jeho dluh tak činí jen za služby částku 44 316 Kč. Žalovaná se domnívá, že žaloba o zaplacení směnky je pouze reakcí na její oprávněné požadavky související s tím, že žalobce užíval její byt. V podání ze dne 17. 3. 2022 žalovaná předestřela možný způsob vzniku směnky, když uvedla, že mohlo dojít ke zneužití jejího podpisu na prázdném listu papíru, a vysvětlila, z jakých důvodů měl žalobce takové listiny k dispozici.

11. Z takto formulované obrany je zřejmé, že se zakládá na tvrzení, že žalovaná spornou směnku nevystavila a ani k tomu neměla žádný důvod. Soud prvního stupně proto pochybil, když se zabýval pouze námitkou nepravosti podpisu na směnce a zcela pominul shora uvedenou argumentaci, jejímž prostřednictvím žalovaná zpochybňovala pravost směnečné listiny. K jeho závěru, že „není v možnostech písmoznaleckého zkoumání zjistit přesné datum podpisu“, odvolací soud poznamenává, že pro posouzení, zda byla sporná listina podepsána až poté, co na ni byl vyznačen text (v daném případě text směnečného prohlášení), či zda došlo ke zneužití podpisu na prázdné listině, jak tvrdí žalovaná, není rozhodné „přesné datum podpisu“, nýbrž pořadí, v němž byly tištěný text a podpis na listinu připojeny. Z vyjádření [Anonymizováno], soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví, které bylo vyhotoveno až po vyhlášení napadeného rozsudku (§ 205a písm. f/ o. s. ř.) přitom vyplývá, že pokud jde o stanovení posloupnosti tisku a podpisu, nelze znalecké zkoumání apriori vyloučit, neboť závisí na tom, zda je podpis na listině prvopisem a současně, zda byl text vytištěn za použití inkoustové nebo laserové tiskárny. V daném případě z odborného vyjádření Policie České republiky č. j. [Anonymizováno] ze dne 15. 9. 2020 vyplývá, že sporné podpisy, tedy i podpis na směnce vystavené dne 14. 11. 2016 ve znění „[Anonymizováno]“, byly vyhotoveny modře píšícími psacími prostředky; žádné znaky, které by nasvědčovaly jejich padělání použitím technických prostředků a postupů, včetně kopírování, nebyly zjištěny. Metoda, kterou byl na směnečnou listinu vytištěn text směnečného prohlášení, však dosud nebyla zjišťována, v důsledku čehož je nutno považovat závěr o nemožnosti znaleckého zkoumání způsobu vzniku předmětné listiny za předčasný.

12. Nelze nadto pominout, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být prokázána pravost sporné listiny, přičemž povinností soudu je - nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat (např. výpověď svědků, kteří byli podpisu sporné listiny žalovaným přítomni nebo listiny, v nichž se žalovaný k podpisu doznává, popř. z nichž jiným způsobem tento závěr vyplývá) - tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007). Pokud se tedy soud prvního stupně námitkou nepravosti směnky nezabýval s poukazem na nemožnost zjistit prostřednictvím znaleckého posudku „přesné datum podpisu“ sporné směnky, zůstal jím zjištěný skutkový stav věci neúplný a v důsledku toho i nesprávný.

13. Pokud jde o námitku neexistence kauzy směnky, kterou žalovaná založila na tvrzení, že vůči žalobci nemá žádné závazky, které by měla směnka zajišťovat či které by měly být směnkou placeny, nemůže být v poměrech posuzované věci žádných pochyb o tom, že uvedená obrana žalované náleží, neboť se týká (neexistence) jejího vlastního vztahu k žalobci jako prvnímu majiteli směnky. Soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalovaná neprokázala, že by žalobce vědomě jednal k její škodě (čl. I § 17, § 77 odst. 1 ZSŠ) tedy nemůže obstát. Je rovněž zřejmé, že námitka neexistence kauzy obsahově souvisí s námitkou neexistence směnečné smlouvy a nepravosti směnky. Soud přitom nesprávně zaměnil tvrzenou neexistenci směnečné smlouvy (představující ujednání účastníků směnečného vztahu, které je bezprostředním důvodem vzniku směnky) s neexistencí dohody o vyplnění blankosměnky ve smyslu ust. čl. I § 10 ZSŠ. Jak je výše uvedeno, v daném případě se obrana žalované zakládala na tvrzení, že mezi ní a žalobcem nikdy neexistoval žádný mimosměnečný vztah, na jehož základě by měla být v řízení uplatněná směnka vystavena, nikoli na tom, že vystavila směnku neobsahující všechny zákonem požadované náležitosti, aniž se žalobcem uzavřela dohodu o jejich následném doplnění. Souhlasit tak lze pouze se závěrem, že nebylo povinností žalobce cokoli tvrdit a prokazovat, pokud jde o důvod vystavení sporné směnky, neboť platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Soudní praxe je ustálena rovněž v závěru, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného, což platí i v případě tvrzeného nedostatku kauzy směnky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 nebo dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007). V této souvislosti je nutno přisvědčit odvolatelce v tom, že důkazy, které k prokázání shora uvedené námitky navrhla, soud prvního stupně zamítl bez věcně adekvátního odůvodnění. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo. Stejně tak neprovede důkazy nezákonné, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý takové tvrzení prokázat, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009). V posuzované věci tak bylo povinností soudu prvního stupně, pokud rozhodl o neprovedení důkazů navrhovaných žalovanou, aby důvody, které jej k tomu vedly, náležitě objasnil a současně, aby žalované poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o její důkazní povinnosti i o následcích jejího nesplnění. Protože tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejíž náprava nemohla být zjednána v odvolacím řízení.

14. Ohledně poukazu soudu prvního stupně na to, že žalovaná své tvrzení o nedostatku kauzy směnky „popřela podáním ze 14. 7. 2021, ve kterém tvrdila, že strany sporu dlouhodobě spolu žily, po ukončení soužití došlo mezi nimi ke sporům týkajícím se majetkového vyrovnání“, odvolací soud předně uvádí, že tvrzení, že žalovaná nemá vůči žalobci žádné závazky, které by měla směnka zajišťovat či které by měly být směnkou placeny, a tvrzení, že mezi účastníky řízení probíhal spor o vyklizení bytu, nelze považovat za vzájemně rozporná. Ani v případě, že by tomu tak bylo, nemohl by však soud takové námitky odmítnout jako neprojednatelné (pro neurčitost či z jiného důvodu), respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012).

15. S odvolatelkou je konečně nutno souhlasit i v tom, že soud prvního stupně se zcela nedostatečně vypořádal s její obranou, že žalobce ve svém insolvenčním návrhu ze dne 3. 8. 2017 neuvedl spornou směnku v seznamu svého majetku, ani ji nevydal insolvenčnímu správci ke zpeněžení, přičemž prostřednictvím těchto tvrzení žalovaná zpochybňovala jak pravost směnky, tak i aktivní věcnou legitimaci žalobce. Odůvodnění napadeného rozsudku sice obsahuje dílčí skutková zjištění, která soud učinil z výpovědi svědka [Anonymizováno], postrádá však jakékoli hodnotící závěry zjištěných skutečností ve vazbě na shora uvedenou obranu, stejně jako uvedení důvodů, proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům žalované (vyjma důkazu soupisem majetkové podstaty ze dne 5. 5. 2021). Ohledně důkazu protokolem o jednání, které bylo konáno Krajským soudem v Praze dne 22. 11. 2021, ve věci sp. zn. KSPH 67 INS 15754/2017-B-29 soud pouze uvedl, že jím svědek [Anonymizováno] doplnil svou výpověď; v čem konkrétně toto doplnění spočívalo (tj. jaké skutečnosti z tohoto důkazu, provedeného při jednání konaném dne 23. 3. 2022, zjistil), případně, proč nevzal tento důkaz za základ svých skutkových zjištění, se však z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává. Soud dále nijak nereflektoval vyjádření žalobce ze dne 17. 1. 2022, vztahující se k průběhu insolvenčního řízení, ani vyjádření insolvenční správkyně [Anonymizováno] ze dne 22. 3. 2022, a přestože při shora označeném jednání uložil stranám sporu, aby „sdělily konkrétní důkazy, které navrhují k provedení a které dosud nenavrhly, zejména dotazy a vyžádání listin od předchozího insolvenčního správce“ (aniž přitom upřesnil, ke kterým konkrétním tvrzením mají být další důkazy účastníky navrženy), veškeré důkazy, navržené žalovanou v jejím podání ze dne 8. 7. 2022 odmítl jako nesouvisející s předmětem sporu a s dotazy, které v tomto podání žalovaná vznesla vůči původní insolvenční správkyni, se v průběhu řízení ani v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal. Rovněž v tomto směru je tak řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejíž náprava nemohla být zjednána v odvolacím řízení a současně je napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

16. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude třeba v intencích výše uvedených závěrů opětovně posoudit všechny včas uplatněné námitky žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu. Dojde-li soud k závěru o pravosti předmětné směnky, posoudí dále důvodnost námitek, že sporná směnka nemá žádnou kauzu, že nebyla žalované předložena k placení a že žalobce není ve věci aktivně legitimován, přičemž se vypořádá se všemi důkazními návrhy v tomto směru. Odůvodnění svého nového rozhodnutí vypracuje soud prvního stupně se zřetelem k požadavkům plynoucím z ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Vezme přitom v úvahu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu zahrnuje právo na spravedlivý proces i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 nebo sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996). V dané souvislosti Ústavní soud rovněž mnohokrát zopakoval, že soudy mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). To samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 1895 ze dne 10. 3. 2015).

17. Ve svém novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně též o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení