12 Cmo 53/2020 - 229

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudců Mgr. Mileny Filingerové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupen advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2) [Jméno advokáta C], narozená dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] o zaplacení směnečného peníze ve výši 619 650 Kč s postižními právy, o odvolání žalovaného č. 1 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 takto:

Výrok

I. Rozsudek soud prvního stupně se ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 potvrzuje.

II. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 28 967,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 67 034 Kč.

2. Uvedl, že směnečným platebním rozkazem vyhověl soud žalobě o zaplacení částky 619 650 Kč s postižními právy, proti němuž podali žalovaní včasné námitky. V nich uvedli, že na základě smlouvy o půjčce byla žalovanému č. 1 poskytována půjčka dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Jedná se o překlenovací půjčku, a proto nelze aplikovat § 2 písm. a) z. s. ú. Nelze aplikovat ani § 2 písm. c) z. s. ú., neboť nejde o půjčku bez úroku a jakékoliv úplaty. Po žalovaných je požadována úhrada smluvní pokuty, která je skrytým úrokem, případně úplatou za poskytnutí půjčky. Směnka byla vystavena pro účely zajištění splácení spotřebitelského úvěru, a proto je neplatná (§ 18 z. s. ú.). Blankosměnka byla neoprávněně doplněna, neboť k poskytnutí půjčky nikdy nedošlo. Půjčka měla být vázána na výstavbu rodinného domu, k níž nedošlo. Žalobce a [právnická osoba] jsou navzájem propojenými osobami prostřednictvím [Anonymizováno], mají stejné sídlo. De facto by žalobce měl půjčku poskytnout sám sobě a k tomu nedošlo. Žalobce byl oprávněn vyplnit směnku o nezaplacenou jistinu a smluvní pokutu. Protože půjčka poskytnuta nebyla, nevznikl žalobci nárok směnku vyplnit a ta je neplatná. Dále namítli nicotnost (neplatnost) ujednání o smluvní pokutě. Žalovaný č. 1 vystupuje ve vztahu jako spotřebitel, žalobce je podnikatel. Přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti. Smluvní pokuta trojnásobně převyšuje výši jistiny, což ji činí nepřiměřenou. Odkázali na § 1813 a 1815 obč. zák. a současně na odst. 1 písm. e) přílohy Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. K ujednání o smluvní pokutě se tak nepřihlíží, případně je třeba ji snížit. Žalobce neměl zapsanou živnost s předmětem podnikání „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, nebyl oprávněn půjčku podle z. s. ú. poskytnout. Následně doplnili, že půjčka byla poskytnuta na krátkou dobu a byla zajištěna značně vysokou smluvní pokutou, což je zjevně nekalou praktikou a způsob obcházení zákona. Žalobci muselo být od počátku jasné, že žalovaný č. 1 nebude schopen půjčku zaplatit, neposoudil jeho úvěruschopnost. Právo na zaplacení dluhu žalobce uplatnil až s odstupem tří roků. Půjčka měla být poskytnuta jako bezúročná za podmínky získání hypotečního úvěru, který měl půjčku refinancovat. Hypoteční úvěr poskytnut nebyl.

3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce ze dne 16. 2. 2016, výpisem z účtu žalobce, žádostí o poskytnutí půjčky, emailovými zprávami ze dnů 3. 2. 2016 a 15. 2. 2016, účastnickým výslechem žalovaného č. 1, smlouvou o dílo, výpisem z živnostenského rejstříku žalobce, předžalobními upomínkami ze dnů 12. 3. 2019 a 19. 3. 2019, dokladem o doručení) soud uzavřel, že žalovaný č. 1 podepsal blankosměnku zajišťující pohledávku žalobce vzniklou na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 2. 2016, v níž udělil žalobci právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje. Vystavená blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou, čímž se stala směnkou úplnou. Žalovaná č. 2 podepsala směnku jako směnečný rukojmí a je tak povinna splnit nároky ze směnky společně a nerozdílně se žalovaným č. 1.

4. Mimosměnečné ujednání účastníků je spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 obč. zák. (žalobce vystupoval jako podnikatel, žalovaný č. 1 jako spotřebitel), a proto se soud zabýval tím, zda smlouva neobsahuje ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných. Smlouva o půjčce je smlouvou inominátní ve smyslu § 1746 odst. 2 obč. zák. Žádné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit, že v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele představuje zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, které by vykazovalo znaky zneužívající klauzule, soud nehledal. K argumentaci žalovaných týkající se nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty soud uvedl, že smluvní pokuta byla vázána na porušení základní povinnosti žalovaného č. 1 ze smlouvy. Proto v sobě směnečná suma zohledňuje sankci za prodlení. Sjednání výše smluvní pokuty či způsobu jejího určení je věcí dohody účastníků. Žalovaný č. 1 byl s výší pokuty při jejím sjednávání srozuměn. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 týkající se přiměřenosti smluvní pokuty. Tvrzení žalovaného č. 1 o tom, že od počátku informoval o nedostatku finančních prostředků, bylo prokázáno toliko výslechem žalovaného č.

1. Nebylo však prokázáno, že by toto prohlásil ve vztahu k žalobci. Jeho výpověď vyvrací jeho písemné prohlášení obsažené jednak ve smlouvě, jednak v žádosti o poskytnutí půjčky. Dle smlouvy byl žalobce povinen poskytnout sjednanou částku do 30 dnů od podpisu smlouvy, žalovaný č. 1 se zavázal k jejímu vrácení do 18. 4. 2016, tedy do 60 dnů ode dne podpisu smlouvy. Pro splnění povinnosti byla žalovanému č. 1 dána dvojnásobná lhůta. Ani v tomto nelze spatřovat zneužití práva, které by nepožívalo právní ochrany. K nárůstu dlužné částky došlo v návaznosti na prodlení žalovaného č. 1 s úhradou půjčené částky. Je nerozhodné, že žalobce žalované nijak nekontaktoval a právo na zaplacení dluhu uplatnil až po třech letech. Nebylo prokázáno ani tvrzení žalovaných, že sjednaná smluvní pokuta je skrytým úrokem, případně úplatou, přičemž lze odkázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 12 Cmo 94/2017-92. Úplatnost smlouvy nelze dovozovat z toho, že žalovanému č. 1 vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu. Smlouva není smlouvou uzavřenou podle z. s. ú., když neobsahovala ujednání o zaplacení úroku či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků, a její obsah nemůže být podle z. s. ú. posuzován (obcházení § 18 z. s. ú, posouzení úvěruschopnosti). Na daný smluvní vztah nelze aplikovat ani ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., který byl účinný až ode dne 1. 12. 2016. Zastropování smluvních pokut, upravených v § 122 citovaného zákona, na projednávanou věc nedopadá. Nadbytečným bylo rovněž zkoumat, zda společnost [právnická osoba] poskytla žalovaným jakékoliv plnění, a to vzhledem k názoru vyslovenému v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 220/2016, že „půjčka má obecně svůj vlastní právní osud nezávislý na tom, na co se tyto cizí finanční prostředky použijí. Pokud směnka nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o dílo, resp. z budoucí smlouvy o dílo, nemá plnění (ať řádné či nikoliv) z těchto smluv kterýkoliv z aktérů v daném směnečném sporu jakoukoliv relevanci.“ Žalobce a společnost [právnická osoba] jsou samostatnými subjekty práva, ve smluvních vztazích odlišné. Nemohlo dojít k pochybnostem, s kým žalovaní jednají a s kým uzavírají smlouvu. Ústavní soud poukázal na dvojdomé postavení za situace, kdy [Anonymizováno] poskytoval půjčky jako fyzická osoba, což v daném případě není. Pouhá majetková a personální propojenost žalobce a [Anonymizováno] není bez dalšího způsobilá založit právo směnečného dlužníka zakládat obranu proti povinnosti zaplatit směnku na skutečnostech vyplývajících z jeho vztahů k osobě odlišné od majitele směnky (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 5 Cmo 357/2018-53). Soud smlouvu o půjčce posoudil jako platnou (§ 574 obč. zák.), neshledal důvody pro postup podle § 2051 obč. zák. Smluvní pokuta byla shledána přiměřenou, nebyly shledány žádné okolnosti svědčící pro využití moderačního práva.

5. Vzhledem k tomu, že žalovaní se námitkami neubránili povinnosti na základě platné směnky plnit, ponechal soud směnečný platební rozkaz v platnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Žalovaní napadli rozsudek včasným odvoláním a navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje v celém rozsahu (řízení o odvolání proti rozsudku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 2 bylo zastaveno usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2020). Žalovaný č. 1 zopakoval skutkový stav a zdůraznil, že blankosměnka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 18 z. s. ú.). Se závěrem soudu, že smlouva se neřídí z. s. ú. nesouhlasí. Opakovaně poukazoval na personální a majetkovou propojenost žalobce se společností [právnická osoba], která měla být vzata v úvahu. Jestliže bylo ústně přislíbeno, že půjčka bude zaplacena z hypotéky, k čemu nedošlo, jedná se o změnu okolností, ze kterých žalovaný č. 1 při sjednávání smlouvy vycházel. Ostatně kdyby žalovaný č. 1 prostředky měl, neměl by potřebu čerpat je prostřednictvím půjčky. Vrácení peněžních prostředků navýšených o dodatečné náklady vzniklo v souvislosti s nedodrženým ústním slibem. Náklady nemohou být klasifikovány jako smluvní pokuta, když nárok na ni vzniká v důsledku porušení smluvních podmínek. V daném případě však měla být půjčka uhrazena z hypotečního úvěru. Na slib a smlouvu je třeba hledět uceleně. Sjednaná smluvní pokuta neplnila sankční povahu, ale tvořila zisk žalobce. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12 a komentář k § 1805 obč. zák. Dále odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 Cmo 67/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, týkající se dvoudomého postavení [Anonymizováno]. Na tato rozhodnutí reagoval [Anonymizováno] založením žalobce, což svědčí o zjevné snaze obejít zákon. Jde opět o jakési dvoudomé vystupování žalobce, kdy ten poskytuje půjčky na základě z. s. ú., ale snaží se vyhnout zákonné regulaci. Záměrem smlouvy je zisk ze sjednané smluvní pokuty, když žalobci již v době uzavření smlouvy muselo být jasné, že žalovaný č. 1 finančními prostředky na zaplacení zálohy ve výši 170 000 Kč nedisponuje, a právě proto čerpá půjčku. O tom svědčí i to, že o vrácení půjčky včetně smluvní pokuty požádal žalobce až po téměř třech letech. Jedná se o zjevné zneužití práva podle § 8 obč. zák., které nemůže požívat právní ochrany. Smlouva byla žalovanému č. 1 zaslána dne 15. 2. 2016 v odpoledních hodinách a k jejímu podpisu došlo hned následující den v ranních hodinách. Návrh žádosti o poskytnutí půjčky a návrh blankosměnek byl žalovanému č. 1 předložen až dne 16. 2. 2016. Návrh smluvní dokumentace tak byl žalovanému č. 1 předložen až bezprostředně na jednání, kdy došlo k uzavření smlouvy, čímž mu bylo znemožněno se s listinami dříve seznámit. Žalovaný č. 1 je cizinec, a proto ke kvalifikovanému seznámení potřeboval více času. Žalobce mohl, vzhledem k tomu že jde o typizovanou smlouvu, poskytnout text podstatně dříve. Žalovaný č. 1 neměl možnost zasáhnout do znění smlouvy, byla mu poslána pouze pro účely seznámení se s ní. Na jednání již byla smlouva ze strany žalobce, jednající [Anonymizováno], podepsána, aniž by se žalovaný č. 1 s jmenovaným osobně setkal. Jednání žalobce bylo činěno soustavně, ve větším rozsahu a za účelem zisku a důsledkem takového jednání bylo právě přijetí zákona č. 257/2016 Sb., kterým byl nahrazen z. s. ú. Žalobcem vypočtená pokuta trojnásobně převyšuje jistinu. Ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s § 1813 obč. zák. a k takovému ujednání se nepřihlíží (§ 1815 obč. zák.). Odkázal i na přílohu Směrnice Rady 93/13/EHS, která mezi zakázaná ujednání řadí i požadavek na nepřiměřeně vysoké odškodné v případě, že spotřebitel nesplní svůj závazek. Protože smluvní pokuta trojnásobně převyšuje jistinu, je na místě Směrnici aplikovat. Pokud se odvolací soud neztotožňuje s argumentací žalovaných, nechť řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přeruší a požádá Soudní dvůr [Anonymizováno] o rozhodnutí o předběžné otázce. K otázce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10. Byť se nález vztahuje především na úroky z prodlení, jedná se o shodný institut se smluvní pokutou, který se uplatní v případě prodlení se řádným plněním. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně (tedy 91,25 % ročně) je nepřiměřené, a to s ohledem na spotřebitelský charakter smluvního vztahu. Smluvní pokuta má šikanózní charakter. Je třeba zhodnotit, zda nevrácením finančních prostředků došlo na straně žalobce k nějaké škodě, či zda prodlení žalovaných bylo alespoň částečně způsobeno jednáním žalobce, a zda se žalobce v době od uzavření smlouvy dovolal svého práva na vrácení půjčky nebo zaplacení smluvní pokuty. Namístě také bylo nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (§ 2051 obč. zák.), čehož se žalovaný č. 1 marně dovolával.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Uvedl, že soud prvního stupně projednal všechny námitky žalovaných a provedl všechny relevantní důkazy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 týkající se analogické skutkové situace, konkrétně posouzením povahy smlouvy o půjčce. Hodnocením smlouvy se zabýval i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 209/2017. Dále odkázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty. Skutkově obdobné věci řešil Vrchní soud v Praze i ve svých dalších rozsudcích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 12 Cmo 301/2019, ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 2 Cmo 178/2019, ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 12 Cmo 323/2019, v nichž přijatých závěrů se žalobce dovolává i v tomto řízení. Závěr o tom, že ujednání o smluvní pokutě není samo o sobě nemravné nebo jednostranně dlužníka poškozující se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011. K okolnostem uzavření smlouvy žalobce uvedl, že žalovaný č. 1 prohlásil, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl plnit, a že je schopen svým závazkům dostát. V žádosti o půjčku žalovaný č. 1 prohlásil, že své majetkové poměry pečlivě zvážil a půjčku je schopen věřitele řádně a včas vrátit s tím, že jiné závazky nemá.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalovaného č. 1 nedůvodným. 9. sporu osobou zainteresovanou alovaní smlouvu uzavírali, nikoliv však obsah. avřela žalovaná č. 1, není dostačující. Z obdobnýýOdvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

10. Shodně se soudem prvního stupně lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 ZSŠ vznikl vůči žalovanému č. 1 jako výstavci směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 ZSŠ).

11. Žalovaný č. 1 založil svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zejména na námitce, že předmětná směnka zajišťovala pohledávku žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 2. 2016, kterou považuje za neplatnou, uzavřenou v rozporu s ujednáním § 18 odst. 1 z. s. ú. Odvolací soud s ohledem na absenci ujednání o úrocích či jiné úplatě za poskytnutí finančních prostředků ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že na ni nelze aplikovat ustanovení citovaného zákona (§ 2 písm. c) z. s. ú.). Jestliže účastníky uzavřená smlouva není smlouvou o spotřebitelském úvěru, nelze po žalobci oprávněně požadovat splnění povinností, které zákon o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takového úvěru. Účastníkům smlouvy tudíž nic nebránilo, aby pohledávky ze smlouvy zajistili směnkou. Ustanovení § 18 odst. 1 z. s. ú. se tudíž neuplatní. K hodnocení smlouvy lze přitom odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 („Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností.“).

12. Dle názoru odvolacího soudu je nutné smlouvu hodnotit výhradně podle jejího obsahu, nikoliv podle okolností nastalých po jejím uzavření. Stěží může obstát názor, že v případě, že dlužník dostojí svým smluvním závazkům a žalobcem poskytnuté finanční prostředky vrátí ve sjednané lhůtě, půjde o bezúročné poskytnutí finančních prostředků, a v případě, že své smluvní závazky poruší, půjde o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru a smluvní pokuta, která je jinak vždy prostředkem zajištění, bude představovat „skrytý úrok“. Při úvaze o „úrocích“ žalovaný č. 1 zcela pomíjí, že povinnost k jejich zaplacení by mu měla vzniknout až poté, co by měl být dle jeho názoru „spotřebitelský úvěr“ splacen. Podstatou úroků však je, že jsou účtovány jen po dobu splácení takového úvěru (splacením úvěru úročení končí; ostatně nebylo by je po splnění závazku z čeho počítat) a až na sjednané výjimky se platí spolu s jistinou (1805 odst. 1 obč. zák.).

13. Účastníky uzavřenou smlouvu pak nelze považovat ani za smlouvu o zápůjčce (§ 2390 obč. zák.). Zápůjčka je smlouvou reálnou, která vzniká až okamžikem přenechání peněz nebo jiných zastupitelných věcí vydlužiteli, přičemž jde o peníze nebo prostředky účelově nevázané. Smlouvu vzhledem k jejímu obsahu nelze podřadit ani pod jiný typ smlouvy upravené občanským zákoníkem, a proto je třeba ji posoudit jako smlouvu inominátní podle § 1746 odst. 2 obč. zák. K podrobnostem hodnocení smlouvy lze odkázat např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 12 Cmo 94/2017. Protože smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako podnikatelem na straně jedné a žalovaným jako spotřebitelem na straně druhé, jedná se o smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 obč. zák.) a žalovanému se musí dostat adekvátní ochrany. Odvolací soud se tudíž zabýval tím, zda smlouva neobsahuje ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného č. 1 (§ 1813 obč. zák.). Z obsahu námitek lze dovodit, že tuto nerovnováhu spatřuje žalovaný zejména v nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě. Ujednání o smluvní pokutě je součástí samotné smlouvy, nikoliv tzv. všeobecných obchodních podmínek, přičemž jde o smlouvu relativně stručnou a přehlednou, s jejímž obsahem nemohl mít žalovaný č. 1 problém se skutečně seznámit a pochopit jej. Ujednání o smluvní pokutě tak zcela reflektuje požadavek Nejvyššího soudu ČR zdůrazněný v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. K přijatému závěru se přiklonil i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Smluvní pokutou ve výši 0,25 % z jistiny půjčky za každý dne prodlení byla zajištěna primární povinnost žalovaného č. 1 vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky v dohodnuté lhůtě. Při vyčíslení činí smluvní pokuta 425 Kč denně. Ta odpovídá významu povinnosti, s jejímž porušením byla spojena, a není v extrémním nepoměru k její hodnotě (170 000 Kč). V tomto směru ujednání o smluvní pokutě reflektuje závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, na nějž žalovaný č. 1 v námitkách odkázal. Na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, která je pouze odrazem délky prodlení žalovaného č. 1 se splněním závazku smluvní pokutou zajištěného (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2117, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017). Ze stejného důvodu na posuzovanou věc nedopadá článek 3 odst. 3 ve spojení s odst. 1 písm. e) Přílohy Směrnice Rady 93/13/EHS, neboť za „nepřiměřeně vysoké odškodné“ nelze považovat takové, jehož „nepřiměřená“ výše je dána výhradně délkou prodlení se splněním smluvního závazku. Nepřiměřeně vysoké by bylo pouze takové odškodné, které by bylo možné považovat za nepřiměřené již v okamžiku, kdy si jej smluvní strany sjednaly. Žalovaný č. 1 se mýlí, domnívá-li se, že smluvní pokuta vznikla (alespoň částečně) jednáním žalobce, který s požadavkem na její zaplacení vyčkával. Příčinou vzniku nároku na smluvní pokutu je výhradně chování žalovaného č. 1, který, ač si musel být vědom svého závazku ze smlouvy vrátit žalobci finanční prostředky do sjednané doby, na jeho splnění rezignoval. Žalovaný č. 1 věděl, že žalobce potřebuje půjčené finanční prostředky do určité doby vrátit a ujistil žalobce, že má zajištěn dostatek finančních prostředků z jiných zdrojů, aby mohl svůj závazek řádně a včas plnit (článek 2.3 a článek 3.1 smlouvy). Zneužívající charakter nemá ani žádná jiná klauzule předmětné smlouvy; ke splnění primárních závazků ze smlouvy byl oběma smluvním stranám poskytnut dostatečný časový prostor; žalovanému dvojnásobně dlouhý. Smlouva je poměrně krátká, přehledná, neodkazuje na tzv. obchodní podmínky. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta nebyla shledána nepřiměřeně vysokou, nebyl důvod zabývat její případnou moderací (§ 2051 obč. zák.).

14. Konečně se žalovaný č. 1 bránil i námitkou nesprávného vyplnění směnky, neboť k poskytnutí půjčky na základě smlouvy ze dne 16. 2. 2016 nikdy nedošlo. V předmětné smlouvě bylo ujednáno, že žalobce poskytne žalovanému č. 1 půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na financování zálohy ve výši 170 000 Kč s tím, že sjednaná půjčka bude věřitelem poskytnuta přímo budoucímu zhotoviteli, tj. společnosti [právnická osoba] do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy. Smlouva byla uzavřena dne 16. 2. 2016 a půjčka byla žalobcem na účet jmenované společnosti poukázána dne 3. 3. 2016, tj. ve sjednané lhůtě. Žalobce tedy svůj smluvní závazek splnil řádně a včas. Námitka neoprávněného vyplnění směnky nebyla shledána důvodnou. Skutečnost, že nedošlo k realizaci díla na základě smlouvy o dílo, kterou žalovaný č. 1 uzavřel se společností [právnická osoba], je na závěr o splnění závazku ze smlouvy ze dne 16. 2. 2016 zcela bez vlivu. Z článku 2. 5. smlouvy, obsahujícího dohodu o vyplňovacím právu, vyplývá, že žalobce byl oprávněn do prvé směnky doplnit jako datum splatnosti nejdříve den po splatnosti půjčky a jako směnečný peníz částku odpovídající součtu nezaplacené části jistiny půjčky a smluvní pokuty za prodlení s úhradou půjčky výši 0,25 % denně z dlužné jistiny půjčky jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této prvé směnky. Z ujednání vyplývá, že jako datum splatnosti mohl být doplněn nejdříve den 19. 4. 2016, když žalovaný č. 1 se zavázal poskytnutou částku vrátit nejpozději do 18. 4. 2016. Doplnil-li žalobce do směnky datum 12. března 2019, postupoval v souladu s dohodou. Z ujednání nevyplývá, že by se žalobce musel před uplatněním vyplňovacího práva dovolat u žalovaného č. 1 práva na vrácení půjčky nebo zaplacení smluvní pokuty.

15. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12 na danou věc nedopadá, neboť se týká výhradně výkladu rehabilitačních předpisů, kterými se demokratický právní stát snažil reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu na osobách perzekuovaných totalitním režimem. Aplikovat bez dalšího nelze ani závěry přijaté v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 Cmo 67/2013, neboť předmětem bylo posouzení smluvního vztahu dvou fyzických osob, přičemž jednou z nich byl [Anonymizováno]. V posuzované věci poskytovatelem prostředků jmenovaný nebyl.

16. Odvolací soud si je vědom závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, týkající se dvoudomého vystupování [Anonymizováno] v postavení osoby jednající za právnickou osobu a v postavení fyzické osoby. Z nich vyplývá jen to, že nalézací soudy mají projednat kauzální námitky uplatněné dlužníkem ze vztahu tohoto dlužníka ke společnosti [právnická osoba], jejímž jednatelem byl [Anonymizováno], byť remitentem směnky byl [Anonymizováno] jako fyzická osoba. I kdyby bylo možno vztáhnout přijaté závěry na posuzovanou věc, žalovaný č. 1 žádné včasné kauzální námitky ze vztahu mezi ním a společností [právnická osoba], kterými by se bylo možno zabývat, neuplatnil. Propojenost žalobce a jmenované společnosti je konstatováním skutečností zapsaných v obchodním rejstříku, nikoliv však námitkou, kterou by bylo možné projednat, potažmo se jí ubránit uložené platební povinnosti. Obranu žalovaného č. 1 uplatněnou v odvolání, spočívající v předsmluvním jednání účastníků a ústních příslibů týkajících se hrazení půjčky z hypotečního úvěru, je pak třeba považovat za tvrzení nová, ve včasných námitkách neuplatněná. Jejich projednání brání nejen tzv. koncentrační zásada, ovládající námitkové řízení (§ 175 odst. 1 o. s. ř.), ale i tzv. zásada neúplné apelace, ovládající odvolací řízení (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Z těchto důvodů se odvolací soud uvedenou obranou nezabýval, ani zabývat nemohl.

17. Dle názoru odvolacího soudu na danou věc nedopadá ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, když při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty soudy nevycházely pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci. Naopak byly zohledněny konkrétní okolnosti dané věci. Na danou věc nedopadá ani nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, v němž Ústavní soud shledal sjednání povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně za protiústavní. V tomto případě je však posuzována smluvní pokuta, a to ve výši o polovinu nižší.

18. Smluvní ujednání byla samozřejmě posuzována podle právního předpisu účinného ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 16. 2. 2016. Tímto právním předpisem byl zákon č. 145/2010 Sb. Protože k tomuto dni nebyl zákon č. 257/2016 Sb. ani účinný, ani platný, nebylo možné předmětné smluvní vztahy posoudit podle jeho ustanovení; bez ohledu na to, co zákonodárce k jeho přijetí vedlo.

19. Výhrada žalovaného č. 1, že žalobce neměl zapsanou živnost s předmětem podnikání „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, neměla na posouzení, zda je směnečným platebním rozkazem uložená platební povinnost po právu či nikoliv, význam, neboť jak již bylo řečeno shora, smlouva ze dne 16. 2. 2016 není smlouvou o spotřebitelském úvěru, a proto se nároky kladené z. s. ú. na poskytovatele takových úvěrů na žalobce nevztahovaly. Pokud se žalovaný domnívá, že žalobce v souvislosti s poskytováním finančních prostředků naplnil skutkovou podstatu nějakého trestného činu, má možnost oznámit takové skutečnosti orgánům činným v trestním řízení sám, aniž by vyčkával, zda tak za něho učiní někdo jiný.

20. O přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhoduje soud pouze v případě, že rozhodne, že požádá [Anonymizováno] v [Anonymizováno] o rozhodnutí o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí odvolací soud nevydal, nebyl důvod předmětné odvolací řízení přerušovat.

21. Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek vůči žalovanému podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v celkové výši 28 967,40 Kč ve sporu úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za dva úkony právní služby v celkové výši 21 640 Kč (2 úkony x 10 820 Kč/úkon - sepis vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí a účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 1. 2021) podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu za promeškaný čas strávený cestou k jednání a zpět v celkové výši 600 Kč (6 půlhodin jedna zpáteční cesta x 100 Kč/půlhodina) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky a náhradu cestovních výdajů za cestu z [adresa] a zpět (200 km) ve výši 1 100 Kč, vykonanou automobilem s průměrnou spotřebou 4,3 l/100 km a cenou motorové nafty - 27,20 Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle vyhlášek č. 119/1992 Sb. a č. 589/2020 Sb. Náklady odvolacího řízení představuje i 21 % daň z přidané hodnoty z odměny, náhrad hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovních výdajů, jejímž plátcem je právní zástupkyně žalobce, ve výši 5 027,40 Kč.

Poučení