12 Co 101/2022- 236

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Blanky Chlostové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitým věcem o odvolání žalobkyně do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce [částka] k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/3 na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] parcelní [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], katastrální území Zbraslav, vše zapsané na [list vlastnictví], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], je ve vlastnictví žalobců a ve výroku II. uložil povinnost žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se původní žalobkyně, paní [jméno] [příjmení], žalobou podanou dne [datum] domáhala určení, že je vlastníkem podílu id. 1/3 na výše uvedených nemovitých věcech (dále též jen„ nemovité věci“) s odůvodněním, že žalovaná je na základě dodatečného projednání dědictví po JUDr. [jméno] [příjmení] – [příjmení], zemřelém dne [datum], uvedena v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitých věcí. Dodatečné projednání dědictví bylo zahájeno na základě podání žádosti žalovanou dne [datum], kterému předcházel návrh na dodatečné projednání dědictví po panu [jméno] [příjmení], zemřelému dne [datum], dědečku JUDr. [anonymizováno]. [příjmení] - [příjmení] (dále jen jako„ [anonymizováno]. [příjmení]“), a také pan [jméno] [příjmení] – [příjmení], zemřelého manžela žalobkyně, který zdědil 1/3 majetku po panu [příjmení]. [příjmení]. Žalovanou první podaná žádost o dodatečné projednání dědictví po [anonymizováno]. [příjmení] ze dne [datum] byla založena na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], na kterém byl vlastník nemovitých věcí identifikován jako„ [příjmení] [jméno], [část obce], [obec a číslo]“. V rámci 19. etapy oprav vedené pod [číslo jednací] bylo katastrem nemovitostí doplněno rodné číslo a změněno jméno vlastníka zapsaného u předmětného LV na„ [příjmení] [jméno], [část obce], [obec a číslo], [rodné číslo]“. Uvedené změny byly provedeny na základě ztotožnění osoby vedené v katastru nemovitostí s osobou nadepsanou jako stranu Dohody o vydání věci vedené na [anonymizováno] pracovišti pod sp. zn. Pol [číslo]. Změna vlastníka tak umožnila žalované podat žádost o dodatečné projednání dědictví po JUDr. [anonymizováno]. [příjmení] – [příjmení], na základě kterého pak byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně má za to, že katastrální úřad dospěl k mylnému závěru ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí, když vše nasvědčuje tomu, že skutečným majitelem měl být [anonymizováno]. [příjmení], neboť většina nemovitých věcí byla zakoupena v roce [rok], kdy JUDr. [anonymizováno]. [příjmení] [příjmení] ještě ani nebyl narozen, pouze pozemek parc. [číslo] byl získán na základě smlouvy z roku 1941. Jako strana smlouvy je však zde označen„ majitel panství na [část obce]“, kterým byl bezesporu v předmětné době [anonymizováno]. [příjmení]. Naléhavý právní zájem spatřuje žalobkyně v tom, že není v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník, i když jím je.

3. Původní žalobkyně zemřela dne [datum] a usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jejími procesními nástupci – [jméno] [jméno] [jméno], [datum narození], bytem na adrese [adresa], [číslo] [anonymizováno], [země], a [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem na adrese [adresa], [číslo] [anonymizováno], [země], jako správci svěřenského fondu [anonymizována tři slova] zapsaného v evidenci svěřenských fondů vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. [anonymizováno] [rok] [jednací číslo MSP], identifikační [číslo].

4. Usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pak bylo rozhodnuto na návrh těchto žalobců, že na straně žalobce bude nadále pokračováno se žalobkyní [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], když podle ust. § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, žalobci prodali obchodní závod, který tvořilo veškeré jmění vytvořené v souvislosti s činností na území České republiky.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nesouhlasí s tvrzením, že ztotožnění osoby [anonymizováno]. [příjmení] – [příjmení], jako vlastníka předmětných pozemků přiřazením [rodné číslo] katastrem nemovitostí bylo nesprávné. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz nebo právně relevantní dokument, který toto tvrzení prokázal. Doposud předložené dokumenty nijak nedokládají a ani neprokazují, že by původní žalobkyně měla být oprávněným spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Navíc předmětné pozemky nebyly ani projednány v dodatečném dědickém řízení po [anonymizováno]. [příjmení].

6. Soud I. stupně dospěl k závěru, že podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat jen tehdy, pokud je na tom naléhavý právní zájem. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

7. Předmětné nemovité věci nebyly předmětem dědického řízení po [anonymizováno]. [příjmení], a to ani dodatečného a ani předmětem dědického řízení po [jméno] [příjmení] – [příjmení] (zemřelém v roce 2012), manželovi původní žalobkyně, což žalující strana sama uvedla. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo potvrzeno nabytí předmětných nemovitostí jako celku do vlastnictví [jméno] [jméno] [jméno] a [jméno] [jméno] [příjmení], aniž by se v dědickém spise nacházel jakýkoli podklad [anonymizováno] takové rozhodnutí.

8. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu určovací žaloba neslouží k obcházení specifických soudních procedur, jakým je i dědické řízení. Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že dědicové se nemohou domáhat s úspěchem žalobou na určení vlastnictví věci, která náleží do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví (v této souvislosti výslovně upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dále pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

9. Předmětné nemovité věci nebyly předmětem dědického řízení po [anonymizováno]. [příjmení] (ani dodatečného projednání) a nesvědčil tak původní žalobkyni a ani jejím právním nástupcům naléhavý právní zájem na požadovaném určení a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

11. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné odvolání žalobkyně, které odůvodnila tak, že doposud vycházela z právního názoru, že Okresní soud v Náchodě není oprávněn o nových aktivech s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí meritorně rozhodovat. Zároveň, i pokud by Okresní soud v Náchodě a také další pozůstalostní soudy o nových aktivech rozhodly, nebylo by možné na takovém podkladě provést vklad do katastru nemovitostí, když jedinou cestou k tomuto (vyjma narovnání) je určovací žaloba. Z hlediska procesní ekonomie je tak zcela nepřípadné, aby bylo jednání v této věci řešeno mnoho let v rámci mnoha navazujících soudních řízení. Žalovaná je rovněž jedním z právních nástupců a dědiců [anonymizováno]. [příjmení] ([datum narození], zemř. [datum]). Zároveň považuje strana žalující argumentaci soudu neproběhnuvším pozůstalostním řízením za zástupnou a zavádějící. Z předmětného pozůstalostního spisu, který soud připojil formou archivní kopie, vyplynulo, že pozůstalostní řízení po [anonymizováno]. [příjmení] neskončilo usnesením rozdělujícím pozůstalost, ale zastavením z důvodu nařízené exekuční likvidace pozůstalosti. Z pozůstalostního spisu je dále patrné, že postup tehdejších státních orgánů byl s ohledem na osobu zůstavitele (velkostatkář, příslušník šlechty) zjevně politicky persekuční (§ 2 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb.); ve smyslu restitučního zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, se zřejmě jednalo o restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. i) či r). Toto zjištění je novou skutečností, doposud neznámou jak straně žalující, tak zjevně i straně žalované. Ta se sama dříve pokoušela kvůli předmětným nemovitostem o dodatečné projednání nových aktiv v pozůstalostním řízení po [anonymizováno]. [příjmení] ([datum narození], zemř. [datum]) v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. Z toho je zřejmé, že osud pozůstalostního řízení po [anonymizováno]. [příjmení] ([datum narození], zemř. [datum]) jí byl doposud neznámý.

12. Proto je zapotřebí, aby se záležitostí skutečného vlastnictví předmětných nemovitostí zabýval soud v tomto řízení, když odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3943/14. V tomto konkrétním případě byl majitel panství (velkostatku) [část obce] persekučním postupem připraven o majetek, nicméně zřejmě s výjimkou předmětných nemovitostí. Ty, pokud by byly předmětem dědictví, zjevně by byly též postiženy exekucí, která však s ohledem na okolnosti předlužení pozůstalosti nemůže být z dnešního pohledu brána jako legální. Nárok na vlastnictví by tak měli mít tři vnuci zůstavitele - [jméno], [jméno] a [jméno], respektive jejich právní nástupci.

13. Má tak za to, že napravit tuto sérii křivd v současné situaci již nelze jinak, než v tomto řízení. Proto má za to, že jí svědčí naléhavý právní zájem. Opačné právní posouzení věci má za nesprávné.

14. Navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správného s tím, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě.

16. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

17. Soud I. stupně si [anonymizováno] své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a [anonymizováno] rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal podstatných změn ani v odvolacím řízení.

18. Zjištěný skutkový stav posuzoval soud I. stupně také podle odpovídající hmotněprávní úpravy. Z důvodu hospodárnosti podle ust. § 6 o. s. ř. lze odkázat na jeho přesvědčivé odůvodnění (zejména bod 9. - 17. napadeného rozhodnutí).

19. K odvolacím námitkám žalobce je třeba zdůraznit, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a podle ust. § 98 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním, dále jen „z. ř. s.“, (dříve ust. § 175a a násl. o. s. ř., předtím ust. § 310 a násl. zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád) se dědictví projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (dříve ust. § 175a odst. 1 a 2 o. s. ř., § 308 a § 310 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád), a které podle ust. § 123 z. ř. s. (dříve ust. § 175s o. s. ř.) vedle případu přenechání dědictví věřitelům (dříve ust. § 175p o. s. ř., ust. § 321 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád) končí mj. usnesením podle ust. § 185 z. ř. s. (dříve ust. § 175q odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ust. § 321 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád), kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.

20. Před účinností novely zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zákon č. 263/1992 Sb.) upravoval řízení o dědictví zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád – dále též jen NotŘ), který byl k [datum] zrušen zákonem č. 264/1992 Sb.

21. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví.

22. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle ust. § 80 o. s. ř.

23. Zvláštní druhy řízení (dříve podle zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád, a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nyní podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním), tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle ust. § 80 o. s. ř. určeno, že jediný dědic (nebo jeden z dědiců, jako v souzené věci) je vlastníkem předmětu (části předmětu) dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle dříve platných ust. § 334 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád, a ust. § 175q odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nyní podle ust. § 185 z. ř. s. což nelze připustit.

24. Nelze pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle ust. § 80 o. s. ř. by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví podle dříve platného ust. § 339 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, občanský soudní řád, nebo ust. § 175x o. s. ř., nyní podle ust. § 192 a § 193 z. ř. s. přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je bezesporu nutno předcházet.

25. Tyto právní závěry jsou použitelné při aplikaci současné právní úpravy dědického řízení, tak i [anonymizováno] právní úpravu platnou před [datum] (jak již bylo uvedeno výše). Objevil-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, příslušelo státnímu notářství provést o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví (ust. § 47 NotŘ). Protože v souzeném případě sporné nemovité věci dosud nebyly předmětem řízení o dědictví po zůstavitelích, od nichž odvozovala vlastnické právo původní žalobkyně, nemohla mít žalobkyně a ani její právní nástupci v tomto řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že je vlastnicí předmětných nemovitých věcí.

26. Nejedná se v souzeném případě ani o spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda je více dědiců anebo zda je žalobkyně jediným univerzálním dědicem. V takovém případě dědic naléhavý právní zájem na určení podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má (srov. i soudem I. stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

27. Původní žalobkyně však dovozovala vlastnické právo od svého manžela, který se nikdy nestal vlastníkem na základě dědického řízení, když předmětné nemovité věci nezdědil a nebyly předmětem dědického řízení ani po jeho (žalobkyní tvrzeném) právním předchůdci.

28. Lze tedy shrnout, že dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle ust. § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo tomuto dědici potvrzeno nabytí vlastnictví.

29. Žalobkyně se tak bezesporu snaží určovací žalobou obejít dědické řízení a nemá právní zájem na určení vlastnictví podle ust. § 80 o. s. ř. To platí jak [anonymizováno] původní žalobkyni, tak [anonymizováno] její procesní právní nástupce (ust. § 107 odst. 4 o. s. ř.).

30. Soud I. stupně také správně nepřihlédl k usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž bylo potvrzeno dědictví [jméno] [jméno] [jméno] a [jméno] [jméno] [příjmení] všech předmětných nemovitostí jako celku po zemřelé původní žalobkyni v hodnotě [částka], avšak z obsahu spisu není zřejmé, na základě jakých podkladů tak bylo rozhodnuto, žádné podklady [anonymizováno] potvrzení tohoto vlastnictví zde založeny nejsou. Přitom původní žalobkyně vlastníkem předmětných nemovitostí, zejména pak výlučným, jak je v uvedeném usnesení uvedeno, být nemohla právě z důvodu, že se jejich vlastnictví nedomáhala v rámci dědického řízení po [anonymizováno]. [příjmení]. Ostatně sami žalobci [jméno] [jméno] [jméno] a [jméno] [jméno] [příjmení] na jednání soudu I. stupně dne [datum] uvedli, že se jedná o administrativní chybu. Nelze také opomenout, že usnesení potvrzující nabytí dědictví nebo schvalující dohodu dědiců o vypořádání dědictví je závazné jen v otázce dědického práva (viz i např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a další).

31. Jak již uvedl odvolací soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. č. j. [číslo jednací], rozhodnutí o dědictví proto řeší vztahy pouze mezi účastníky řízení o dědictví navzájem, avšak nemusí mít závazné účinky vůči třetím osobám; na takový případ pamatuje ust. § 189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním, dále jen „z. ř. s.“, podle něhož mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou k majetku nebo dluhům zůstavitele, k nimž se nepřihlíží v řízení a při rozhodování o pozůstalosti a rozhodnutí v dědickém řízení nebrání domáhat se žalobou tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, v občanském soudním řízení (srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který byl uveřejněn pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

32. Pokud odvolatelka v odvolání poukazovala (nové tvrzení uplatněné až v odvolacím řízení), že„ z předmětného pozůstalostního spisu, který soud připojil formou archivní kopie, vyplynulo, že pozůstalostní řízení po [anonymizováno]. [příjmení] neskončilo usnesením rozdělujícím pozůstalost, ale zastavením z důvodu nařízené exekuční likvidace pozůstalosti. Z pozůstalostního spisu je dále patrné, že postup tehdejších státních orgánů byl s ohledem na osobu zůstavitele (velkostatkář, příslušník šlechty) zjevně politicky persekuční (§ 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); ve smyslu restitučního zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, se zřejmě jednalo o restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. i) či r)“, je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury (srov. např. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.) v případě absence legitimního očekávání na straně žalobkyně není naplněna preventivní funkce žaloby dle ust. § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím určení. Žaloby, domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný – naléhavý právní zájem žalobkyně na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobkyně k věci stal nejistým.

33. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobkyně, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch. Pokud žalobní tvrzení směřují zřetelně k uplatnění titulu restitučního, jež aplikaci obecných předpisů a užití určovacích žalob vylučuje. I Ústavní soud opakovaně konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů. Pokud se tedy žalobkyně prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhala, prostřednictvím určovací žaloby tak může činit pouze za předpokladu, že se nejednalo o restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 185/05).

34. Odkaz odvolatelky na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3943/14, je též absolutně nepřípadný, jelikož v něm řešil Ústavní soud diametrálně odlišnou (právně i skutkově) kauzu. V této věci se řešila určovací žaloba jako způsob uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány [anonymizována dvě slova] v letech [rok] – [rok], jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Žalobce uplatnil nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a [anonymizováno] vážnou překážku uplatnit včas a uplatnil je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Nejednalo se tak o určovací žalobu (žalobkyní nově tvrzeného) nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě.

35. Na rozhodnutí soudu v této věci také nemůže mít vliv rozhodnutí o návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti po [anonymizováno]. [příjmení] ([datum narození], zemř. [datum]), který žalobkyně podala v průběhu odvolacího řízení u Okresního soudu v Náchodě. Původní žalobkyně (potažmo její právní nástupci) totiž nebyla dědičkou v tomto pozůstalostním řízení (a ani to netvrdila) a nemůže tak případně dědit v tomto pozůstalostním řízení.

36. S ohledem na výše uvedené závěry proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné, včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil – výrok I.

37. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přiznal jí náklady na zastoupení advokátem, které jsou tvořeny 1 úkonem právní pomoci po [částka] (ust. § 11 odst. 1 písm. g) – účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), když výše je dána ust. § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o. s. ř., a náhradou hotových výdajů po [částka] (ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky) a dále podle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky [částka], tedy [částka].

38. Celkové náklady žalobce ve výši [částka] byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení