12 Co 126/2025 - 67

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení částky 420 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2025, č.j. 28 C 164/2024-43 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I. co do částky 100 000 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 420 000 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 420 000 Kč z titulu nepřiměřené délky konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] s odůvodněním, že jako navrhovatelka a věřitelka v uvedeném konkurzním řízení přihlásila pohledávku ve výši 772 405,50 Kč proti dlužníkovi [společnost] dne 6. 2. 2009. Teprve dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení č. j. [spisová značka], podle kterého měla být žalobkyně na své přihlášené, uznané a vykonatelné pohledávce uspokojena v rozsahu 4,837 %. Celkem řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od data 6. 2. 2009, tedy 15 let a 3 měsíce. Žalobkyně vyšla při stanovení částky odškodnění ze stanoviska Nejvyššího soudu ze základní částky 210 000 Kč. Vzhledem k tomu, že věc byla banální (jednalo se o insolvenční řízení dlužníka, které bylo prováděno formou konkursu), navýšila částku o 20 %, dále navýšila částku o 20 % z důvodu, že žalobkyni nelze nic vytknout, dále o 20 % neboť věc byla projednávána na jednom stupni a o 50 %, neboť věc měla pro žalobkyni velký význam. Celkově tak požadovala částku 441 000 Kč. Žalobkyně se předběžně se svým nárokem obrátila na žalovanou, avšak tato jejímu požadavku nevyhověla.

3. Žalovaná se vyjádřila tak, že po projednání žádosti žalobkyně dospěla k závěru, že uvedené řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak žalobkyni poskytla toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což jí sdělila stanoviskem ze dne 21. 5. 2024. Poukázala na specifika insolvenčního řízení a s tím spojenou judikaturu vyšších soudů a zdůraznila, že celková délka insolvenčního řízení ve vztahu k žalobkyni ke dni projednání její žádosti činila 14 let a 9 měsíců. Samotné úkony v rámci insolvenčního a konkurzního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu a ani insolvenčního správce zjištěny nebyly. Konkurzní řízení bylo zatíženo několika incidenčními řízeními. Také po většinu doby konkurzu probíhalo zpeněžování majetku podstaty, jednak nemovitostí a jednak bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce, některé dokonce i v rámci exekučních řízení. Význam řízení pro žalobkyni je nízký až zanedbatelný, neboť v konkurzním řízení stran vzniku nemajetkové újmy je nutné pro její posouzení vycházet z konečné částky, které se žadateli v rámci rozvrhového řízení může dostat. Význam je snižován na minimum i samotným charakterem konkurzního řízení. Žalobkyni tak muselo být od počátku známo, v jakém rozmezí se uspokojení pohledávky bude pohybovat, a tedy fakticky nejistotě ohledně výsledku insolvenčního konkurzního řízení nebyla vystavena nikdy, když jí muselo být od počátku zřejmé, jakým procentem bude zhruba uspokojena. Odškodnění v podobě konstatování porušení na projednání věci v přiměřené lhůtě je v tomto případě dostatečné.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že v řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] dne 8. 12. 2009 zaslal správce konkurzní podstaty zprávu o stavu konkurzního řízení. V řízení bylo přihlášeno celkem 151 pohledávek, z toho jich 10 bylo odmítnuto. Usnesením ze dne 15. 12. 2009 byl prohlášen konkurz na dlužníka. Dne 18. 6. 2019 byla zveřejněna konečná zpráva a dne 2. 7. 2019 pak vyhláška o konečné zprávě. Soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 odmítl konečnou zprávu, neboť nebyly dořešeny otázky existence případných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 3. 2. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva. Dne 5. 4. 2022 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. Dne 26. 4. 2022 byly zveřejněny námitky proti konečné zprávě. Dne 30. 5. 2022 soud odmítl konečnou zprávu, neboť nebyly dořešeny otázky existence pohledávek původně postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 21. 3. 2023 byla schválena konečná zpráva ze dne 12. 9. 2022. Dne 11. 5. 2023 bylo podáno odvolání a usnesením Vrchního soudu v [místo], které nabylo právní moci dne 3. 8. 2023 bylo odvolání odmítnuto. Usnesením ze dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení podle návrhu insolvenčního správce ze dne 24. 4. 2023. Dne 22. 9. 2023 bylo podáno odvolání proti usnesení o rozvrhu. Toto následně bylo usnesením ze dne 4. 10. 2023 odmítnuto pro opožděnost. Od srpna 2023 pak bylo plněno na rozvrhové usnesení a soudem v tomto období byly zjišťovány informace o zesnulých věřitelích.

5. V průběhu insolvenčního řízení bylo vedeno celkem 9 incidenčních sporů, a to incidenční spor č. 1 od 27. 5. 2010 do 8. 12. 2010, incidenční spor č. 2 od 22. 11. 2010 do 20. 8. 2011, incidenční spor č. 3 od 24. 1. 2011 do 20. 8. 2011, incidenční spor č. 4 od 24. 1. 2011 do 18. 10. 2011, incidenční spor č. 5 od 11. 7. 2014 do 12. 1. 2018, incidenční spor č. 6 od 17. 2. 2020 do 30. 10. 2021, incidenční spor č. 7 od 24. 2. 2020 do 4. 4. 2020, incidenční spor č. 8 od 24. 2. 2020 do 30. 10. 2021 a incidenční spor č. 9 od 8. 11. 2023, přičemž toto incidenční řízení není dosud ukončeno.

6. Žalobkyně dne 6. 2. 2009 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 772 405,50 Kč, přičemž na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, čj. [spisová značka] bylo uspokojení věřitelů v rozsahu 4,837 %, v případě žalobkyně tedy 37 364,76 Kč a tato částka byla žalobkyni vyplacena dne 15. 1. 2024.

7. Žalobkyně předběžně dne 15. 5. 2024 uplatnila u žalované nárok na nemajetkovou újmu ve výši 420 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná po projednaní této žádosti dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená, avšak jako vhodné odškodnění stanovila konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobkyni. Toto pak žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 21. 5. 2024.

8. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně vymezil rozhodnou dobu řízení pro žalobkyni od data, kdy její přihláška pohledávky do insolvenčního řízení byla doručena soudu, tj. ode dne 6. 2. 2009 a jako konec doby konkurzního řízení pro žalobkyni soud stanovil datum 15. 1. 2024, kdy ve vztahu k žalobkyni insolvenční správce splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tedy poskytl jí plnění z přihlášené pohledávky. Celkem tedy řízení pro žalobkyni trvalo 14 let a 11 měsíců.

9. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 14, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“).

10. Zabýval se nejprve obecnými předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle uvedeného zákona, tedy zda bylo rozhodnutí v posuzovaném řízení vydáno v přiměřené lhůtě. Za použití konstantní judikatury Nejvyššího soudu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), kterou v napadeném rozsudku citoval, uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že jeho délka byla zjevně nepřiměřená. Poté posoudil jednotlivá kritéria, ke kterým je třeba podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout, a dovodil, že ve věci samé je nutné přihlédnout ke specifikům insolvenčního/konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Délka insolvenčního/konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem uvedeného řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném insolvenčním/konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno insolvenční/konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací.

11. Žalobkyně sama podala insolvenční návrh na dlužníka, a tedy již při uplatnění své pohledávky v rámci insolvenčního řízení musela být seznámena s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s insolvenčním řízením pojí. Tyto spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí. Délka insolvenčního/konkurzního řízení je pak obecně dána zejména složitostí věci v podobě množství věřitelů, jež mají být v rámci řízení uspokojeni, zjištění majetku úpadce a s tím související úkony k jeho zpeněžení, množstvím sporů, jež jsou konkurzem vyvolány (incidenční spory) procesním chováním účastníků řízení, kterými jsou věřitelé úpadce, případně procesním chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou dlužníci úpadce. Jde přitom nejen o počet přihlášených věřitelů, ale též o četnost nároku na vyloučení věci z podstaty, nároku na oddělené uspokojení, případných pracovních nároků apod.

12. Soud I. stupně uzavřel, že o výjimečnou situaci se jedná právě v posuzovaném případě, když podkladové řízení nemělo pro žalobkyni prakticky žádný význam (neboť předmětem řízení pro žalobkyni byla bagatelní částka), tudíž konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakožto odškodnění morální, je podle názoru soudu odpovídající a dostatečné. Jelikož se toto konstatování žalobkyni dostalo od žalované již mimosoudně, zamítl soud žalobu výrokem I. rozsudku jako neopodstatněnou.

13. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a plně úspěšné žalované přiznal náklady řízení ve výši náhrady hotových výdajů 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu.

14. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání co do částky 100 000 Kč s odůvodněním, že soud prvého stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo za následek vydání rozhodnutí, jehož závěry spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

15. Žalobkyně s napadeným rozsudkem nesouhlasila, když soud prvního stupně správně vyhodnotil, že délka předmětného insolvenčního řízení byla zjevně nepřiměřená. Délka řízení neodpovídala dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech očekávat. Tím došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a proto jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění. Tento závěr ostatně sdílela i žalovaná.

16. Soud prvního stupně nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, popř. těmto nepřikládal dostatečný význam. Je přesvědčena, že předmětné insolvenční řízení svým obsahem a rozsahem úkonů v něm provedených bylo obdobné jiným řízením tohoto druhu, a nelze mu tedy přičítat vyšší míru složitosti. Insolvenční soud neplnil řádně svou dohledovou a kontrolní činnost. Podle žalobkyně insolvenční soud neprováděl dostatečnou kontrolu správce, nikdy jej neodvolal, neuložil mu pořádkovou pokutu ani neučinil žádné kroky k tomu, aby bylo konkursní řízení ukončeno v přiměřené době. Fakticky mohla mít žalobkyně peníze k dispozici o 7–8 let dříve a mohla s nimi nakládat. Hodnota těchto prostředků v důsledku neúměrné doby trvání insolvenčního řízení výrazně poklesla.

17. I když je známa povaha a princip konkurzního řízení, nelze mu přisuzovat pouze zanedbatelný význam. Žalobkyně učinila poměrně vysokou investici, která jí byla navrácena v relativně nepodstatné formě, avšak ne v bagatelní výši vzhledem k jejímu věku. Snažila se prostřednictvím konkursního řízení vymoci své právo alespoň v minimálním rozsahu, což se jí sice podařilo, avšak s výraznými průtahy.

18. Při rozhodování o výši zadostiučinění by dle žalobkyně mělo být přihlédnuto i k jejímu věku, který rozhodně nebyl nízký. Ač jsou kompletní informace o insolvenčním řízení obsaženy v insolvenčním rejstříku, který je veřejně přístupný, je nutné vzít v úvahu schopnost osob vyššího věku pracovat s internetem a současnými technickými pomůckami. Osoby staršího věku jsou obecně hůře schopny sledovat technický pokrok a hůře se učí pracovat s technickými pomůckami. Drtivá většina starších osob tyto prostředky ovládá jen s velkými obtížemi, pokud vůbec.

19. Žalobkyně se nesnaží jakkoli přenášet riziko svého rozhodnutí investovat finanční prostředky na žalovanou. Nicméně žalovaná je povinna zajistit a vytvořit takové podmínky, aby nedocházelo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

20. Samotné konstatování porušení práva se zde nejeví jako dostačující. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, rozsudek soudu I. stupně sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] a rozsudek odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka] v obdobné věci.

21. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, vyplývá, že i v případě sníženého významu předmětu řízení by přiměřené zadostiučinění mělo být poskytnuto zásadně v penězích. Odkázala též na ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Žalobkyně je přesvědčena o tom, že její případ se shoduje s výše uvedenými rozsudky, přičemž odlišné rozhodnutí soudu prvého stupně v této věci nebylo dle ní náležitě odůvodněno.

22. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobkyni přizná přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč a náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím.

23. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného.

24. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

25. Soud prvního stupně Soud I. stupně si opatřil dostatek podkladů zákonně provedeným dokazováním pro rozhodnutí ve věci a skutkový stav pak nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

26. Přitom důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o.s.ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a vyšel v napadeném rozsudku z nesporných tvrzení účastníků, týkajících se průběhu posuzovaného řízení, a dále ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného podrobně v odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž odvolací soud na tato jeho zjištění z důvodu hospodárnosti (§ 6 o.s.ř.) zcela odkazuje.

27. Soud I. stupně také věc správně posoudil po právní stránce podle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 14, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a OdpŠk a odvolací soud souhlasí i s jeho právními závěry, a i na ně lze z důvodu hospodárnosti (§ 6 o.s.ř.) odkázat na písemné vyhotovení rozsudku soudu I. stupně.

28. K odvolacím námitkám žalobkyně je nutné zdůraznit, že podle § 13 o.z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

29. Odvolací soud (stejně jako soud I. stupně) ve shodě s již dříve vydanými rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. [spisová značka], ze dne 24. dubna 2025, č. j. [spisová značka], zastává právní názor, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice výjimečným prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nicméně judikatura Nejvyššího soudu poskytnutí takovéhoto zadostiučinění ve zvlášť odůvodněných případech umožňuje.

30. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. [spisová značka], proti němuž byla podaná ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS [číslo]/11, dovodil, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.

31. Konkurzní řízení je z hlediska odškodnění nesprávného úředního postupu v podobně nepřiměřené délky řízení natolik specifickým, že v něm nelze uplatnit běžná kritéria, která se použijí v případě jiných řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012,[Anonymizováno]sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Městský soud v Praze si je sice vědom rozhodnutí jiných senátů téhož soudu ve věci odškodnění věřitelů stejného konkurzního řízení, jimiž bylo těmto poškozeným věřitelům přiznáno odškodnění v peněžité podobě, avšak uvedená rozhodnutí se v převážné míře opírala o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024. Závěry tohoto rozsudku dovolacího soudu je přitom třeba porovnat s hodnocením obsaženým v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.

32. Odvolací soud shledal vzájemnou rozpornost v nich prezentovaných právních názorů, nicméně ačkoli je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, novější, rozhodnutí z roku 2010 bylo publikováno ve Sbírce Nejvyššího soudu, jedná se proto o rozhodnutí kategorie A, které představuje závaznou judikaturu pro soudy nižších stupňů. Novější rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 483/2024 takovou korekturou dosud neprošlo, proto jej Městský soud v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka] i sp.zn. [spisová značka] hodnotil jako excesivní, které není závaznou judikaturou Nejvyššího soudu.

33. Z výše uvedených důvodů i odvolací soud v této věci má za to, že od závěrů v něm vyjádřených se lze odchýlit ve prospěch rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, který závaznou judikaturu Nejvyššího soudu stále představuje a závěry v něm vyjádřené jsou formulovány zcela pregnantně a jednoznačně.

34. Proto se odvolací senát (shodně jako senáty 36 Co a 62 Co) neztotožnil s odlišným názorem jiných senátů téhož soudu ohledně odškodnění jiných věřitelů z téhož insolvenčního řízení a odchýlil se od něj.

35. Ztotožňuje se tak s právním názorem, že účelem kompenzačního řízení v případě naříkaného insolvenčního řízení není odškodnit poškozeného za to, že jeho pohledávka byla (převážně) nedobytná; jinými slovy stát neodpovídá za nedobytnost nebo nízkou dobytnost pohledávky přihlášené v konkurzu a tuto nevymahatelnost si věřitel nemůže kompenzovat ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za rozhodující kritérium z hlediska určení významu předmětu řízení pro věřitele je třeba považovat částku, které se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], rozhodující tedy je, co je pro něho „ve hře“. Nelze tak přehlédnout, že uznaná pohledávka žalobkyně ve výši 772 405,50 Kč, byla uspokojena jen v rozsahu 4,837 %, tedy v částce 37 364,76 Kč, což však rozhodně nebylo ovlivněno činností insolvenčního soudu, ale pouze a jen dobytností pohledávek u dlužníka.

36. Odvolací soud tak s ohledem na specifika insolvenčního řízení zdůrazňuje, že byť toto řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně dlouhou dobu, a je tedy dán nesprávný úřední postup soudů spočívající v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, jak dovodil i soud I. stupně a žalovaná, za přiměřený prostředek nápravy postačuje konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s ust. § 31a odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 2 věta prvá OdpŠk.

37. Konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice výjimečným prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nicméně citovaná judikatura Nejvyššího soudu poskytnutí takovéhoto zadostiučinění ve zvlášť odůvodněných případech umožňuje. O takový případ se přitom v souzené věci z výše uvedených důvodů jedná.

38. Protože žalobkyni se již kompenzace ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dostalo v rámci předběžného projednání nároku u žalované, jakékoliv další odškodnění, zejména ve formě zadostiučinění relutárního, nepřichází v úvahu.

39. Za tohoto stavu věci proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

40. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal ve výši stanovené podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy za 2 úkony – příprava a účast na jednání odvolacího soudu po 300 Kč, celkem 600 Kč.

41. Zaplacení nákladů řízení pak odvolací soud uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí podle ust. § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal žádný důvod – výrok II.

Poučení