12 Co 191/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobců: a) [jméno zainteresované společnosti], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] c) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] d) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] e) [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] f) [Jméno zainteresované osoby 4/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] g) [Jméno zainteresované osoby 5/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] h) [Jméno zainteresované osoby 6/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] i) [Jméno zainteresované osoby 7/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] j) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [Anonymizováno] všichni zastoupeni advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 8/1] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. února 2024, č. j. 17 C 206/2021-182 takto:

Výrok

I. Výrok I rozsudku soudu I. se potvrzuje.

II. Výrok II rozsudku soudu I. stupně se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku ve výši 40 800 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců [Jméno zástupce zainteresované osoby 8/0] advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I nahradil projev vůle žalované – souhlas s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků podle ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích (dále také jen „zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR“), kterým žalovaná prohlašuje, že hospodaří ve smyslu zákona č. 503/2021 Sb., o Státním pozemkovém fondu a o změně některých souvisejících zákonů s pozemky parc. č. [adresa], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsanými [Orgán veřejné moci] na LV č. [hodnota] pro kat. území [adresa] (dále také jen „pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota],“), že předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek s pozemkem ve spoluvlastnictví žalobců, tj. s pozemkem parc č. [hodnota] zapsaným [Orgán veřejné moci], [adresa] na LV č. [hodnota] pro kat. území [adresa] (dále také jen „pozemek žalobců parc. č. [hodnota]“), že velikost spoluvlastnických podílů na pozemku žalobců parc. č. [hodnota] je následující: žalobce a) – podíl [hodnota]), žalobkyně b) – podíl [hodnota], žalobce c) - podíl [hodnota], žalobci d) a e) (SJM) - podíl [hodnota], žalobkyně f) – podíl [hodnota], žalobci g) a h) (SJM) – podíl [hodnota], žalobkyně i) – podíl [hodnota], žalobce j) – podíl [hodnota]. Žalovaná tak podle nahrazeného projevu vůle převedla bezúplatně do vlastnictví žalobců podle jejich specifikovaných spoluvlastnických podílů pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] a žalobci je přijali podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů do vlastnictví. Výrokem II rozhodl soud I. stupně, že žalovaná je žalobci povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 35 328 Kč.

2. Žalobci žalobu odůvodnili tím, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. [hodnota], který tvoří jeden funkční celek s pozemky parc. č. [hodnota] parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 Co 373/2019-406. [Orgán veřejné moci] dne 25. 9. 1967 rozhodl o umístění stavby bytového domu o 5 podlažích a 20 bytových jednotkách na pozemcích parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] mezi ulicemi [adresa] a [adresa] na [adresa] (rozhodnutí č. j. [spisová značka]). Pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] měly být na základě hospodářské smlouvy z 13. 8. 1984 převedeny na právního předchůdce žalobců, k tomu však nikdy nedošlo. Žalobci situaci začali řešit již v roce 1991 a nejméně od 3. 10. 1997, kdy jim byl doručen dopis [Orgán veřejné moci] č. j. [spisová značka], byli v legitimním očekávání, že pozemky získají na základě ust. § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. U pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], je v katastru nemovitostí zapsán způsob ochrany zemědělský půdní fond, a to přesto, že pozemek parc. č. [hodnota] je vybetonovaná plocha tvořící příjezdovou komunikaci k domu a ke garážím a pod pozemkem č. [hodnota] jsou vedeny inženýrské sítě. Pro zahrnutí pozemků do zemědělského půdního fondu je však třeba naplnění materiálního a formálního znaku, tj., že pozemky byly nebo jsou zemědělsky obhospodařovány a že jsou druhem kultury uvedeny v katastru nemovitostí, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná odůvodnila návrh na zamítnutí žaloby tak, že nesouhlasí s tím, že by všechny pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] tvořily funkční celek s pozemkem žalobců parc. č. [hodnota], na kterém je postaven bytový dům. Žalobci se sice opírají o ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, ale žalovaný je vázán později přijatým zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, který vymezuje způsob odstátnění pozemků úplatně za cenu obvyklou (§ 10 odst. 3,4). Žalovaná v uvedené souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, ve kterém Nejvyšší soud ČR posuzoval obdobný případ a dospěl k závěru, že na tyto případy není možné aplikovat § 60a zákona č 219/2000 Sb., o majetku ČR. Nárok žalobců je navíc promlčen.

4. Soud I. stupně již jednou ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2022 č. j. 17 C 206/2021 – 101, tak, že žalobu zamítnul s tím, že na věc zcela dopadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 32 a zemědělské pozemky nelze podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR převádět na bytová družstva. Odvolací soud však uvedený rozsudek zrušil usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Co 2/2023 -132 a uložil soudu I. stupně, aby ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1886/2005 a sp. zn. 28 Cdo 52/2021 zkoumal, zda pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] jsou zemědělskými pozemky i ve smyslu tzv. materiálního znaku, tj. zda jsou, anebo byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány, přičemž rozhodující může být i jen jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob obhospodařování) odporující případně v důsledku pochybení správních orgánů jeho evidenčnímu stavu. Současně se měl soud I. stupně zabývat skutečností, zda tyto pozemky tvoří jeden funkční celek s pozemkem žalobců parc. č. [hodnota] a velikostí spoluvlastnických podílů žalobců na pozemku parc. č. [hodnota] a zjištěný skutkový stav posoudit dle ust. § 60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR.

5. Soud I. stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. [hodnota] v podílu podle jejich tvrzení v žalobě. Vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] je žalovaná a u těchto pozemků, označených v katastru nemovitostí jako zahrada, je uveden způsob ochrany zemědělský půdní fond. V roce 1968 vznikl projekt výstavby domu na pozemku parc. č. [hodnota] a funkčního celku spojeného s domem na pozemcích parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], stavitelem bylo tehdejší [právnická osoba]. Výstavba domu, oplocení a úprava přilehlých pozemků (klepadlo, dětské pískoviště, parkovací plocha) probíhala svépomocí členů [právnická osoba], z nichž někteří z nich žijí v domě dosud. Dům na pozemku parc. č. [hodnota] a terénní úpravy na pozemcích parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] včetně oplocení byly dokončeny v roce 1970. Pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] byly od 1. 7. 1984 jako národní majetek ve správě [právnická osoba], který hospodářskou smlouvou ze dne [datum] převedl předmětné pozemky do trvalého užívání [právnická osoba] [tj. žalobce a)], se v roce 1991 vyčlenilo z [právnická osoba] a dopisem ze dne 3. 10 1997 začalo řešit převod pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] s [Orgán veřejné moci] a dne 19. 9. 1997 podalo žádost o souhlas k zápisu práva užívání. Dne 24. 5. 2000 byla mezi žalovanou a žalobcem a) uzavřena smlouva o výpůjčce pozemku parc. č. [hodnota], který byl později převeden do vlastnictví žalobce a) na základě žádosti o zrušení práva trvalého užívání ze dne 17. 2. 1999 a smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví podle zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR k nemovitostem ze dne 20. 12. 2003. Dopisem ze dne 30. 6. 2016 se [adresa] přihlásila k vlastnictví pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] a vyzvala žalobce a) k uzavření nájemní smlouvy a úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 153 315 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 Co 373/2019-306 bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. [hodnota] a tyto pozemky tvoří jeden funkční celek s pozemkem parc. č. [hodnota], na kterém je postaven bytový dům, nepravý vlastník, [adresa], byl zapsán jako vlastník předmětných pozemků na základě svého dopisu ze dne 10. 11. 1999, č. j[spisová značka] a notářského zápisu z 27. 10. 1999 č. [spisová značka], jímž se přihlásil jako vlastník předmětných pozemků v rozporu s právním stavem. Dopisem ze dne 8. 12. 2020 a ze dne 8. 4. 2021 požádali žalobci žalovanou o převod pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] způsobem podle ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR., to však žalovaná dopisem ze dne [datum] odmítla a sdělila žalobcům, že uvedené pozemky lze převést pouze postupem podle ust. § 10 odst. 3,4,5 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu za cenu obvyklou. Dopisem ze dne 12. 7. 2021 pak sdělila žalobcům, že uvedené pozemky nevrátí do příslušnosti hospodaření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, když na pozemky se vztahuje ust. § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Na základě místního šetření ze dne 20.11.2023 soud I. stupně zjistil, že na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází porost vzrostlých stromů, pozemek parc. č. [hodnota] je v celém rozsahu vybetonován a slouží jako vnitřní parkoviště pro obyvatele domu, na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází klepadlo, udržovaný trávník, několik ovocných stromů a vrba.

6. Soud I. stupně poté odkázal na § 60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, zdůraznil, že je mu sice známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozsudku ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 řešil totožný případ a který uzavřel, že na nakládání [Orgán veřejné moci] s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, se ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevztahuje a nelze je aplikovat ani analogicky, ale protože je vázán právním názorem odvolacího soudu, nyní dovodil, že u pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] není dán tzv. materiální znak zemědělského pozemku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1886/2005 a sp. zn. 28 Cdo 52/2021. Uvedené pozemky tak nejsou, ani nebyly po dobu třiceti let, a nemají být zemědělsky obhospodařovány, a skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob obhospodařování) tak odporuje jejich evidenčnímu stavu v katastru nemovitostí. Proto dovodil, že pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] mají být převedeny žalobcům způsobem podle ust. § 60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. K námitce promlčení nároku ze strany žalobců poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4754/12, podle kterého se nároky podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR nepromlčují. S ohledem na uvedené důvody proto žalobě vyhověl.

7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci úspěšným žalobcům s tím, že sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

8. Do obou výroků napadeného rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že věc měla být posouzena podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 a v daném případě tak nelze aplikovat § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. Žalovaný byl zřízen zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, který zcela jasně a jednoznačně definuje způsoby převodu majetku státu. V daném případě nebylo navíc zcela jednoznačně prokázáno, že se nejedná o pozemky zemědělské, když přinejmenším na pozemku parc. č. [hodnota] lze provozovat drobnou zemědělskou výrobu. I u ostatních pozemků je však jejich charakter v katastru nemovitostí zapsán jako jiná plocha, ostatní plocha a mohou být pozemky zemědělskými, když tvoří funkční celek s jiným zemědělským pozemkem. Nelze přihlížet k legitimnímu očekávání žalobců ve vztahu k § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, neboť žalobci si byli velmi dobře vědomi i v průběhu času, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, a proto museli vědět nejpozději v okamžiku vydání rozsudku ze dne 22. 10. 2019, pod sp. zn. 15 Co 373/2019-406, kdo bude mít předmětné pozemky ve vlastnictví. Žalovaná však nebyla účastníkem tohoto soudního řízení. Žalovaný však nemůže porušovat literu zákona a nemá možnost převádět majetek jemu svěřený podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. Při jednání odvolacího soudu pak zdůraznila žalovaná, že namítá promlčení nároku žalobců, avšak nikoliv podle § 60a zákona o majetku České republiky, ale namítá promlčení nároku jako takového na bezúplatný převod pozemků, pokud současný žalovaný (správně patrně žalobce a) – pozn. odvolacího soudu) vznikl z bytového družstva. Podle zákona o vlastnictví bytů měli žalobci, protože tvořili původně bytové družstvo, resp. jejich právní předchůdci, možnost požádat o převod předmětných pozemků tehdejšího vlastníka, to je [Orgán veřejné moci], který předmětné pozemky získal do vlastnictví na základě notářského zápisu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. [spisová značka], a spravovala je [Orgán veřejné moci], a to za stejných podmínek, které uplatňují nyní. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, v dané době nečinili vůbec ničeho. K dotazu odvolacího soudu žalovaná uvedla, že promlčení lhůta běžela od přijetí zákona č. 74/1992 Sb., o vlastnictví bytů, tj. od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999.

9. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhovali, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen, s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] zcela nedopadá na předmětný spor, když v onom řízení šlo o zemědělské pozemky, se kterými hospodařil [Orgán veřejné moci] a Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že charakter předmětných pozemků byl v uvedeném řízení nesporný a nebyl dovoláním zpochybněn. Při jednání odvolacího soudu žalobci zároveň navrhovali, aby výrok II napadeného rozsudku o nákladech řízení byl změněn a aby ji byla přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů za 14 úkonů právní služby, k dotazu odvolacího soudu zástupce žalobců doplnil, že není plátcem DPH.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v dostatečném rozsahu soudem I. stupně, který dospěl ke správnému skutkovému zjištění, že pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] nemají zemědělský charakter. Odvolací soud proto na tento závěr soudu I. stupně pro stručnost odkazuje.

12. K námitce žalované, že nelze zcela jednoznačně mít za to, že se nejedná o pozemky zemědělské, když přinejmenším na pozemku parc. č. [hodnota] lze provozovat drobnou zemědělskou výrobu, uvádí odvolací soud, že soud I. stupně v této souvislosti zjistil, že na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází klepadlo, trávník a několik stromů, že pod pozemkem parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] vedou inženýrské sítě, a že pozemek parc. č. [hodnota] je v celém rozsahu vybetonovaný a slouží jako parkoviště. Soud I. stupně také zjistil, že pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] měly sloužit jako funkční celek s domem vystavěným na pozemku parc. č. [hodnota]. Názor žalované, že předmětné pozemky lze využívat jako zemědělské je tedy zcela lichý. Ze skutečnosti, že na některém z pozemků je trávník a stromy a teoreticky a mohou na něm být např. záhony, nelze učinit závěr, že by mohl ke dni účinnosti § 60a zákona č. 219/200 Sb., o majetku ČR, které byl do zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR vložen zákonem č. 229/2001 Sb. od 30. 6. 2001, sloužit zemědělské výrobě ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, podle kterého zemědělský půdní fond tvořili pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Z dokazování soudu I. stupně totiž vyplynulo, že předmětné pozemky nikdy zemědělsky obhospodařovány být neměly, vždy měly být využívány společně s pozemkem parc. č. [hodnota] obyvateli domu nacházejícím se na tomto pozemku.

13. Ve vztahu k právnímu hodnocení soud I. stupně sice v bodu 23 napadeného rozsudku uvedl, že si je vědom rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, který řešil totožný případ a ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že na nakládání [Orgán veřejné moci] s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, se ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR nevztahuje a nelze je aplikovat ani analogicky, ale protože je vázán názorem odvolacího soudu, dospěl po provedeném dokazování k závěru, že u pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] není dán tzv. materiální znak zemědělského pozemku, a proto jsou převoditelné způsobem podle ust. § 60a odst. 5 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky.

14. Ke zmíněné výhradě soudu I. stupně odvolací soud nyní již jen znovu pro stručnost odkazuje na bod 14 - 20 usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Co 2/2023-132, kterým zrušil předchozí rozsudek soudu I. stupně ze dne 16. 9. 2022 založený na stejné právní úvaze, ve kterém odvolací soud vysvětlil, že ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 se nejednalo o totožný případ jako v projednávané věci. Konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2022) Nejvyšší soud uvedl, že: „na nakládání [Orgán veřejné moci] s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, se ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdější předpisů, nevztahuje a nelze je aplikovat ani analogicky.“ V bodě 32 odůvodnění uvedeného rozhodnutí však Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Dále je třeba zdůraznit, že posouzení předmětných pozemků jako pozemků zemědělských, k nimž přísluší právo hospodaření [Orgán veřejné moci], nebylo dovoláním zpochybněno, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu, a dovolací soud z něho ve svých úvahách vychází.“ 15. K tomu odvolací soud uvádí, že soud I. stupně, vázán názorem odvolacího soudu, věc nakonec správně právně posoudil, když dovodil, že pozemky parc. č. [hodnota], parc č. [hodnota] a parc č. [hodnota] jsou převoditelné způsobem podle ust. § 60a odst. 5 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR. K jeho zdůraznění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 však odvolací soud uvádí, že soud I. stupně patrně přehlédl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1819/2022, ve kterém Nejvyšší soud v obdobném řízení proti téže žalované jako v tomto řízení, tj. [Orgán veřejné moci], odmítl dovolání žalované, kde posuzoval Nejvyšší soud přípustnost dovolání mj. z důvodu námitky téže žalované, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, při řešení otázky „aplikace konkrétní právní normy v případě převodu pozemku/spoluvlastnického podílu na pozemku“ tím, že aplikoval zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv měl být aplikován zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. V uvedené věci Nejvyšší soud dovodil, že žalovaná se mýlí, má-li za to, že ve zmíněném rozhodnutí dovolací soud posuzoval zcela shodný případ. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že: „Specialitu právní úpravy zákona o [Orgán veřejné moci] k § 60a zákona o majetku státu tedy Nejvyšší soud dovodil pro případ převodů pozemků zemědělských. Pokud však v nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze závěru, že převáděný pozemek nebyl pozemkem zemědělským, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani při řešení otázky, zda lze aplikovat zákon o [Orgán veřejné moci] jako pozdější a speciální předpis k zákonu o majetku státu, neboť ve vztahu k převodu nezemědělských pozemků družstvům či vlastníkům jednotek v původně družstevních bytových domech za podmínek § 60a zákona o majetku státu není zákon o [Orgán veřejné moci] speciálním předpisem (převody takových pozemků neupravuje).“ 16. Z uvedeného rovněž vyplývá, že námitka žalované, že by požadovaným převodem porušila literu zákona a nemá možnost převádět majetek podle § 60 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR je zcela nedůvodná.

17. K námitce promlčení vznesené žalovanou, pak odvolací soud uvádí, že soud I. stupně postupoval správně, když dovodil že nárok žalobců promlčený není s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, II. ÚS 4754/12, ve kterém Ústavní soud uvádí, že: „Připuštění možnosti aplikace institutu promlčení na majetkové nároky založené ustanovením § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, citelně zasahuje do vytvořeného legitimního očekávání oprávněných subjektů, a proto taková interpretace, zvolená obecnými soudy, je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky.“ 18. Nicméně odvolací soud ještě doplňuje, že žalovaná tvrdila, že promlčecí doba měla běžet od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999. Před soudem I. stupně bylo prokázáno, že pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] byly od 1. 7. 1984 jako národní majetek ve správě [právnická osoba], který hospodářskou smlouvou ze dne 13. 8. 1984 převedl předmětné pozemky do trvalého užívání [právnická osoba]. [právnická osoba] (tj. žalobce a) se v roce 1991 vyčlenilo z [právnická osoba]. V říjnu 1997 začal žalobce a) řešit převod pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] s [Orgán veřejné moci] do svého vlastnictví. Ve vztahu k samotnému pozemek parc. č. [Orgán veřejné moci], na kterém stojí bytový dům, pak byla nejprve dne 24. 5. 2000 mezi žalovanou a žalobcem a) uzavřena smlouvou o výpůjčce pozemku parc. č. [Orgán veřejné moci] a převeden do vlastnictví žalobce a) podle zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR byl smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem až ze dne 20. 12. 2003. Dopisem ze dne 30. 6. 2016 se [Orgán veřejné moci] přihlásila k vlastnictví pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] a vyzvala žalobce a) k uzavření nájemní smlouvy a úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 153 315 Kč. V řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pak bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná a že nepravý vlastník, tj. [Orgán veřejné moci], byl zapsán jako vlastník předmětných pozemků na základě svého dopisu ze dne 10. 11. 1999, č. j. [spisová značka] a notářského zápisu z 27. 10. 1999 č. [spisová značka], jímž se přihlásil jako vlastník předmětných pozemků v rozporu s právním stavem. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci se již v roce 1997 domáhali bezúplatného převodu pozemků na [Orgán veřejné moci], a nepravý vlastník byl zapsán jako vlastník až v říjnu 1999. Z logiky věci se tedy žalobci, resp. jejich právní předchůdce, nemohl domáhat bezúplatného převodu pozemku na [Orgán veřejné moci] v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999 a těžko by mohla v tomto období také uplynout jakákoli promlčecí lhůta, když [Orgán veřejné moci] byla zapsána jako vlastník až v říjnu 1999, navíc v rozporu se zákonem.

19. Odvolací soud tedy shledává námitku promlčení vznesenou žalovanou jako zcela účelově vykonstruovanou. V této souvislosti si ještě odvolací soud dovoluje poznamenat, stejně jako senát v obdobné věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 36 Co 356/2016 (u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1819/2022), že ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR bylo narovnání majetkových vztahů s ohledem na nové společenské a právní poměry a tato právní úprava byla právě ze strany státu iniciována. Je proto s podivem, že to je právě stát, kdo nyní namítá promlčení nároku.

20. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

21. Odvolací soud však nicméně shledal nesprávným výrok II o náhradě nákladů řízení, kdy soud I. stupně, sice správně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., ale uvedl pouze, že přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení za soudní poplatek ve výši 15 000 Kč a odměnu a paušální náhradu za zastupování advokátem za šest úkonů, aniž by uvedl, o jaké úkony se mělo jednat. Z odůvodnění výroku II napadeného rozsudku také není vůbec zřejmé, zda v souladu s pokynem odvolacího soudu, vyjádřeným v bodě 34 zrušujícího usnesení ze dne 28. 2. 2023, zohlednil úkony zástupce žalobců v odvolacím řízení předcházejícím vydání zrušujícího usnesení a není z něho zřejmé ani, zda zohlednil úkony v dalším řízení soudu I. stupně poté, co byl jeho původní rozsudek zrušen. Soud I. stupně také žalobcům přiznal DPH ve výši 21 %, jehož však zástupce žalobců není plátcem, když z obsahu spisu tato skutečnost nijak nevyplývá a skutečnost, že není plátcem DPH potvrdil zástupce žalobců i při jednání odvolacího soudu, při kterém sám aktivně navrhoval, aby mu byla přiznána celkem náhrada nákladů řízení za 14 úkonů právní služby.

22. Z obsahu spisu nicméně plyne, že žalobcům náleží náhrada nákladů řízení za řízení před soudem I. stupně do vydání zrušujícího usnesení ze dne 28. 2. 2023, a to za soudní poplatek ve výši 5 000 Kč [nikoliv 10 000 Kč za žalobu, jak vyplývá z rozhodnutí soudu I. stupně, když jeden ze dvou soudních poplatků za žalobu ve výši 5 000 Kč, byl žalobcům vrácen usnesením ze dne 19. 11. 2021, č. j. 17 C 206/2021-28, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2021 a vyplacen dne 11. 1. 2022 (viz č. l. 64)], zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 6 odst. 1 § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Žalobcům vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení, žalobu, písemné podání ze dne 18. 3. 2022, účast na jednání dne 25. 5. 2022 a dne 16. 9. 2022, tj. za pět úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) d) a g) a. t., tj. celkem 12 500 Kč a na 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 500 Kč. Odvolací soud neshledal účelným ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. písemné podání ze dne 27. 6. 2012, kterým byla navržena změna žaloby v souladu s předchozím pokynem soudu I. stupně.

23. Za první odvolací řízení vznikl žalobcům nárok na náhradu nákladů spočívající v zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 5 000 Kč a na odměnu advokáta za dva úkony, tj. za odvolání ze dne 9. 11. 2022 (ve znění jeho doplnění ze dne 30. 11. 2022) a na účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 2. 2023 dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. písm. d) a g) a. t., tj za 2 úkony právní služby po 2 500 Kč, tj celkem 5 000 Kč a dva režijní paušály dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč, tj. celkem 600 Kč.

24. Za další řízení před soudem I. stupně pak vznikl žalobcům nárok na úhradu odměny advokáta za písemné podání ze dne 17. 5. 2023, účast na jednání dne 13. 10. 2023, účast na místním šetření dne 20. 11. 2023, a účast na jednání dne 21. 2. 2024, tj. za 4 úkony právní služby dle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) § 11 odst. 1 písm. d), g) a. t., po 2 500 Kč, tj. celkem 10 000 Kč a na 4 režijní paušály dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 200 Kč.

25. Celková výše náhrady nákladů řízení za první řízení před soudem I. stupně, první odvolací řízení a další řízení před soudem I. stupně tedy činí 40 800 Kč a nikoliv 35 328 Kč, jak nesprávně vyčíslil soud I. stupně. Odvolací soud proto výrok II napadeného rozsudku změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.

26. O náhradě nákladů dalšího odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšných žalobců. Náklady řízení žalobců jsou představovány odměnou advokáta za vyjádření k odvolání ze dne 29. 5. 2024 a účast na jednání odvolacího soudu dne 27. 8. 2024 dle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) § 11 odst. 1 písm. d), g) a. t., po 2 500 Kč, tj. celkem 5 000 Kč a 2 režijními paušály dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč, tj. 600 Kč. Celková výše náhrady nákladů dalšího odvolacího řízení tak činí 5 600 Kč.

Poučení