12 Co 309/2024 - 132

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] doručovací adresa [adresa] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán], IČO [IČO] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 48 097,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. června 2024, č. j. 27 C 28/2024–114 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 48 097,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 097,50 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady výdajů na obhajobu v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] s odůvodněním, že dne 25. 6. 2021 usnesením [správní orgán 2] pod č. j. [spisová značka], bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen tr. zákoník. Žalobce se měl trestného činu dopustit tím, že jako jeden z jednatelů společnosti [právnická osoba] úmyslně neodváděl za její zaměstnance v letech 2018–2020 odvody na zdravotním pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Celkově měl způsobit škodu v souhrnné výši 1 508 909 Kč. Žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 15. 4. 2023. Z dokazování v průběhu trestního řízení vyplynulo, že společnost uhradila povinné odvody uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání a neuhrazené zůstaly pouze odvody spadající do období pandemie onemocnění Covid-19. Ve vztahu k těmto platbám však trestní soud neshledal jednání společnosti zaviněným z objektivních důvodů, tedy nemožnosti platby odvést. Žalobce byl v průběhu trestního řízení obhajován a vznikl mu nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši 48 097,50 Kč, sestávající se ze 17 úkonů právní služby a 3 půl úkonu právní služby při výši odměny 1 500 Kč. Za porady a přípravu převzetí obhajoby odměnu navýšil na dvojnásobek z důvodu použití anglického jazyka při komunikaci se žalobcem, jakož i pro náročnost problematiky. Ke každému úkonu právní služby požadoval i náhradu hotových výdajů. Nárok uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023 a ta jej shledala nedůvodným.

3. Žalobce přitom nebyl subjektem povinným hradit pojistné a jiné odvody. Plátcem byla v daném případě společnost [právnická osoba], která byla již v době usnesení o zahájen trestního stíhání v insolvenci. K úhradě dluhu na pojistném ze strany této společnosti nedošlo až v řízení před trestním soudem. Údajný dluh plátce uhradil již před zahájením trestního stíhání, vyplývá i ze zprošťujícího rozsudku. Veškeré dlužné pojistné bylo uhrazeno před zahájením trestního stíhání.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobci nepřísluší s ohledem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní[Anonymizováno]řád, dále jen „tr. řád“ Nesporovala, že žalobce nárok uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023. Žalobce však byl zproštěn obžaloby z důvodu § 226 písm. e) tr. řádu za užití § 242 tr. zákoníku. V daném případě lze uváděný zprošťující důvod podřadit analogicky pod § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk, neboť skutek, pro který byl žalobce trestně stíhán, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak žalobce svou povinnost uhradit dluh na zdravotním pojištění splnil dříve, než soud počal vyhlašovat rozsudek. Došlo tak k aplikaci zvláštního ustanovení o účinné lítosti. Jedná se tedy o výluku odpovědnosti státu za škodu a přiznání odškodnění by bylo rovněž proti dobrým mravům ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, neboť žalobce naplnil skutkovou podstatu trestného činu a ke zproštění žalobce došlo pouze v důsledku splnění povinnosti před vyhlášením rozsudku.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023 nárok na náhradu škody ve výši 49 005 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení vzniklých v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Ve stanovisku ze dne 27. 3. 2024 žalovaná uzavřela, že nárok není důvodný s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk.

6. Usnesením o zahájení trestního stíhání z 25. 6. 2021 byl [správní orgán 2], zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Žalobce byl v průběhu trestního řízení obhajován [tituly před jménem] [jméno FO] na základě plné moci z 12. 8. 2021. Dne byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) trestního řádu za užití § 242 trestního zákoníku z důvodu zániku trestnosti trestného činu. V odůvodnění je uvedeno pod bodem 27, že obžalovaný až v průběhu řízení před soudem dodatečně uhradil dluh na pojistném, čímž naplnil zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku. Závěry o úhradě dlužného pojistného soud opírá o vyjádření státního zástupce, tak i o tabulku, která je na straně 8 rozsudku. V bodě 28 se soud opětovně vyjadřuje tak, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal, právě i z důvodu krize způsobené pandemií Covid-19 se státní zástupce rozhodl, že období od února, března do srpna 2020, kdy zcela formálně by toto období mohlo naplnit skutkovou podstatu, jak bylo žalováno s přihlédnutím k okolnostem, zejména k tomu, že segment, ve kterém se pohybovala společnost obžalovaného, byla zcela paralyzován, nemohla společnost produkovat zisk takový, aby to pokrylo její náklady, není pokryto zaviněním. Z tohoto důvodu, když tyto částky do trestní odpovědnosti nebyly započítány, a tak skutečně došlo k uhrazení povinných plateb za část roku 2018 a 2019. U roku 2020 nedoplatky jsou přihlášeny do insolvenčního řízení, což nelze klást k tíži obžalovaného. Z výslechu obžalovaného a svědků bylo zjištěno, že úmyslem obžalovaného a jeho společnosti nebylo úmyslem neodvádět platby na sociálním a zdravotním pojištění, když skutečnosti, pro které byl obžalovaný postaven před soud, pramenily v podstatě jen z tíživé situace, do které se společnost obžalovaného dostala v důsledku pandemie onemocnění Covid ve spojení se specifickým předmětem podnikání společnosti. Závěrem trestní soud uzavřel, že skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Protože ovšem obžalovaný svou povinnost uhradit dluh na zdravotním pojištění za své zaměstnance splnil dříve, než soud počal vyhlašovat rozsudek, lze aplikovat § 242 tr. zákoníku, tedy trestnost zaniká, pokud pachatel svou povinnost dodatečně plnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. V dané věci bylo dokazováním prokázáno, že obžalovaný svou povinnost zaplatit dlužné zdravotní pojištění za své zaměstnance splnil v celém rozsahu před vyhlášením rozsudku, a proto byl obžaloby zproštěn. Podle poučení obžalovaný mohl podat odvolání do rozsudku pro nesprávnost výroku, který se ho přímo týká. Žalobce odvolání nepodal a rozsudek nabyl právní moci dne 15. 4. 2023.

7. Žalobce byl povinen uhradit [tituly před jménem] [jméno FO], advokátovi za právní služby v souvislosti s obhajobou v namítaném řízení smluvní odměnu ve výši 569 909,99 Kč včetně DPH.

8. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. e) tr. řádu z důvodu zániku trestnosti trestného činu. Dle zprošťujícího rozhodnutí žalobce až v průběhu řízení před soudem dodatečně uhradil dluh na pojistném, čímž naplnil zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku. Skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal a zároveň i z důvodu krize způsobené pandemií Covid-19 období neuhrazených plateb od února, března do srpna 2020, kdy zcela formálně by toto období mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu, s přihlédnutím k okolnostem není pokryto zaviněním. Zároveň došlo k uhrazení povinných plateb za část roku 2018 a 2019 a nedoplatky roku 2020 jsou přihlášeny do insolvenčního řízení, což nelze klást k tíži žalobce. Žalobce přitom měl možnost podat proti zprošťujícímu důvodu odvolání a trvat na příznivějším zprošťujícím důvodu. Nejvyšší soud uzavřel, že v trestním řízení musí soud vždy opřít zprošťující rozsudek o některý z důvodů předvídaných v § 226 tr. řádu a zároveň ve výroku výslovně uvést tento důvod zproštění. Důvod zproštění pak může být předmětem námitek obžalovaného, který je oprávněn napadnout odvoláním i zprošťující rozsudek a domáhat se příznivějšího důvodu, než který byl uveden v rozsudku. Důvod zproštění má význam i pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení nebo pro případné odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb.

9. Soud I. stupně vyšel ze závěrů uvedených ve zprošťujícím rozsudku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. [spisová značka], a uzavřel, že v případě žalobce, který se dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, respektive s obecnými principy spravedlnosti (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016).

10. Soud proto žalobu zamítl, neboť žalobce nemá nárok na náhradu škody za situace, kdy byly naplněny negativní podmínky vzniku odpovědnosti žalované zakotvené v § 12 OdpŠk.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ 12. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobce, které odůvodnil ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., jelikož měl za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Trestní soud zprostil žalobce rozsudkem ze dne 22. února 2023, sp. zn. [spisová značka], obžaloby pro zánik trestnosti dle ust. § 226 písm. e) tr. řádu z důvodu účinné lítosti podle ust. § 242 tr. zákoníku.

13. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, vyplývá, že náhrada škody není vyloučena ani v případě zániku trestnosti. Tímto se však prvostupňový soud ve svém rozsudku nezabýval, přestože žalobce na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu odkazoval již v replice ze dne 24. dubna 2024.

14. Prvostupňový soud tedy nesprávně právně posoudil věc, když ve svém rozsudku nezohlednil důvod zproštění, tj. zánik trestnosti. Trestnost činu žalobce zanikla z důvodu účinné lítosti. Zákonné odvody byly uhrazeny v době před zahájením trestního stíhání. Vyplývá to např. z výpisů z účtů v přílohách č. 15 a č. 16 znaleckého posudku č. [číslo] ze dne 29. dubna 2022, které jsou součástí trestního spisu. Úhradu zákonných odvodů konstatuje i trestní soud ve svém rozsudku.

15. V době zahájení trestního stíhání žalobce již nemohl zajistit úhradu jakýchkoli plateb za společnost. Dne 7. ledna 2021 nabylo právní moci usnesení, kterým Městský soud v [místo] zjistil úpadek společnosti [právnická osoba] a prohlásil konkurs na její majetek. Podle ustanovení § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona byl od prohlášení konkursu osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě společnosti [právnická osoba] výhradně insolvenční správce. Žalobce proto nemohl po prohlášení konkursu provést jakékoli platby. Policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení až dne 7. dubna 2021. Usnesení o zahájení trestního stíhání Policejní orgán pak vydal až dne 25. června 2021. Tj. až po zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek společnosti [právnická osoba].

16. Trestní stíhání žalobce vůbec nemělo být zahájeno, když v době jeho zahájení již došlo k zániku trestní odpovědnosti žalobce. Orgány činné v trestním řízení však i přesto zahájily a vedly trestní stíhání proti žalobci. Právě tato skutečnost zakládá odpovědnost státu za újmu způsobenou žalobci. I v odůvodnění zprošťujícího rozsudku trestní soud v odst. 25 až 27 odkazuje na odpovědi zdravotních pojišťoven, jakož i na tabulku na str. 8 rozsudku trestního soudu. Z těchto vyplývá, že k úhradě povinných plateb došlo ještě před zahájením trestního stíhání. Nadto sám trestní soud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku uvádí, že v části skutku vymezeného obžalobou není dáno ani zavinění žalobce.

17. Žalobce nepopírá, že byl oprávněn podat proti rozsudku trestního soudu odvolání pro příznivější důvod zproštění. Dle doktríny jsou příznivějšími důvody „zejména důvody podle § 226 písm. a), b) a c) oproti důvodům podle § 226 písm. d) a e).“. Prvostupňový soud však zcela opomíjí to, že právo obžalovaných podat odvolání i proti zprošťujícímu rozsudku, je oprávněním, nikoli povinností. Žalobci tak nelze klást k tíži, že odvolání proti rozsudku trestního soudu nepodal. Prvostupňový soud také zcela opomenul, že i dle ustanovení § 246 odst. 1 trestního řádu lze podat odvolání toliko proti výroku rozsudku, nikoli proti nesprávnému odůvodnění.

18. Žalobci nelze klást k tíži vady zprošťujícího rozsudku. Podstatné je, že žalobce byl obžaloby podle výroku trestního rozsudku zproštěn v celém rozsahu. Důvodem zproštění byl podle výroku zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí. Důvodem zániku trestní odpovědnosti byla úhrada odvodů před zahájením trestního stíhání. Podle odůvodnění navíc i absence zavinění pro část skutku. Žalobce již v přípravném řízení poukazoval na to, že k zániku trestnosti došlo ještě před zahájením trestního stíhání, pročež trestní stíhání být zahájeno vůbec nemělo.

19. Prvostupňový soud rovněž nesprávně vytkl žalobci, že netvrdil, že by došlo ke svévolnému postupu orgánů činných v trestním řízení. Žalobce přitom od počátku tohoto řízení tvrdil, že trestní řízení bylo zahájeno nesprávně, resp. svévolně. Uváděl rovněž, že se proti postupu orgánů činných v trestním řízení bránil dostupnými právními prostředky. Navíc žalobce není povinen explicitně uvádět, že v daném případě došlo ke svévoli.

20. Navrhl, aby odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 48 097,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode 5. ledna 2024 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

21. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného s tím, že s jeho závěry se zcela ztotožnila.

22. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

23. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů zákonným způsobem, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

24. Zjištěný skutkový stav posuzoval soud I. stupně pak také podle odpovídající hmotněprávní úpravy.

25. Na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bod 10.-24.) pak z důvodu hospodárnosti lze odkázat (ust. § 6 o. s. ř.).

26. K odvolacím námitkám žalobce je nutno zdůraznit, že pokud žalobce od počátku řízení (a i v odvolání) uvádí právní názory na procesní úkony v trestním řízení, je třeba zdůraznit, že v pravomoci soudu v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005). Soud v občanském soudním řízení není též další odvolací instancí (dalším orgánem přezkumu).

27. Jak již uvedl soud I. stupně, podle ust. § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Podle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d/ trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b/ trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d/ trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu).

28. Lze sice souhlasit s odvolatelem, že ustanovení § 12[Anonymizováno]OdpŠk nelze aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání a je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2016, sp. zn. III.ÚS 1391/15).

29. Nicméně v tomto případě teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování byly objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, když v důsledku podle takto zjištěného skutkového stavu pro obžalovaného zanikla trestnost. Přitom trestní soud konstatoval, že trestný čin se stal a pouze v důsledku účinné lítosti dovodil, že zanikla jeho trestnost.

30. Pouze u nepatrné části skutku dovodil, že ačkoli má všechny formální znaky trestného činu, dokazováním se prokázalo, že chybělo z objektivních příčin u žalobce zavinění.

31. Pokud odvolatel odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, jeho doslovná aplikace na souzenou věc nedopadá, jelikož tam se jednalo o pokus vraždy, od kterého obžalovaný dobrovolně upustil, tedy případ zcela odlišný, který lze podřadit pod ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk (podle kterého nemá právu na náhradu škody mj. ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný).

32. Ve své podstatě jde v případě zániku trestnosti pokusu trestného činu o příslib beztrestnosti pokusu výměnou za odstranění nebezpečí hrozícího chráněnému právnímu statku. Tomu je dána přednost před potrestáním pachatele za dokonaný trestný čin [srov. SOTOLÁŘ, Alexander in DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník (40/2009 Sb.): komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář k § 21 odst. 3].

33. Jak uvádí i Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, v případě zániku trestnosti pokusu trestného činu dojde k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k dalšímu spáchání trestného činu. Zákonodárce dává přednost odstranění nebezpečí, které z pokusu vzniklo chráněnému právnímu statku, před potrestáním pachatele za dokonaný trestný čin. Slibem zániku trestní odpovědnosti poskytuje pachateli pokusu určitou motivaci, aby od dokonání činu ještě včas upustil. Do popředí tu tedy vystupuje ochranná funkce trestního práva – ochrana společnosti před kriminalitou (srov. ŠÁMAL, Pavel in ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 302).

34. V namítaném řízení však došlo k dokonání trestného činu, tedy ke spáchání skutku, pro který byl žalobce trestně stíhán, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak žalobce svou povinnost uhradit dluh na [podezřelý výraz] pojištění splnil dříve, než soud počal vyhlašovat rozsudek. Jedná se tak o případ, který lze analogicky podřadit pod ust. § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk (nikoli tedy písmeno b/).

35. Trestní stíhání také nebylo důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém by nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ostatně ani žádnou konkrétní skutečnost, z níž by se to dalo dovozovat neuvedl ani žalobce.

36. Pro rozhodnutí v této věci není ani právně relevantní přesný okamžik, kdy došlo k doplacení větší části dluhu na dani, pojistném na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodující je, jak uvedl i trestní soud, že k němu došlo až po spáchání trestného činu.

37. K zániku trestnosti činu totiž může dojít až poté, co se trestný čin stal. Tedy musí být prokázáno, že se stal skutek vymezený v žalobním návrhu, že v době, kdy byl spáchán, byl trestněprávně postižitelný, že pachatelem činu byl trestněprávně odpovědný obžalovaný a až následně přistoupila okolnost, která způsobila, že trestnost činu zanikla. Důvody, pro něž zaniká trestnost činu, tedy vždy nastávají až poté, co byl trestný čin spáchán, což je zásadně odlišuje od důvodů vylučujících protiprávnost, které jsou dány již v okamžiku jednání, ve kterém je spatřován trestný čin, a způsobují, že jednání vůbec není trestným činem (srov. např. Antonín DRAŠTÍK, Jaroslav FENYK a kol. Trestní řád. Komentář. Wolters Kluwer (ČR). Praha. 2017. ISBN: 978-80-7552-600-7. Komentář k § 226).

38. V namítaném řízení přitom došlo k zániku trestnosti podle ust. § 33 tr. řádu, dle něhož u tohoto trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

39. Soud I. stupně tak správně uzavřel, že na předmětný případ zániku trestnosti je třeba aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) OdpŠk.

40. Odvolací soud proto podle ust. § 219 o. s. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. jako věcně správné, včetně závislého výroku II. o nákladech řízení, potvrdil.

41. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení sestávajících ze 2 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (za přípravu a účast na jednání dne 5. 11. 2024), podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkové náklady žalovaného ve výši 600 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).

Poučení