12 Co 313/2024 - 258

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1] [Anonymizovaný odstavec] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] [Adresa zainteresované osoby 1/0] o zrušení vyživovací povinnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2024, č. j. 26 C 400/2021-227, ve znění usnesení ze dne 23. 7. 2024, č. j. 26 C 400/2021-237 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou žalobce s účinností od 27. 9. 2020 požadoval zrušit vyživovací povinnost vůči žalované naposledy stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 12. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 23. 9. 2020, č.j. [spisová značka], částkou ve výši 10 000,- Kč měsíčně (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 17 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] znalečné ve výši 35 394 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal s účinností od 27. 9. 2020 zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované s odůvodněním, že žalovaná nedokončila tři střední školy a není jisté, zda s ohledem na zdravotní stav dokončí i čtvrtou střední školu. Svoji situaci by měla řešit podáním žádosti o invalidní důchod, když stát nenechá takovou osobu propadnout sociálním sítem.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v dokončení školy jí bránily zdravotní důvody a od 1. 9. 2023 řádně studuje střední školu.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu (podrobně uvedeného v bodě 5.-8. napadeného rozhodnutí), že vyživovací povinnost žalobce k žalované naposledy stanovil Obvodní soud pro [adresa] rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 23. 9. 2020, č.j. [spisová značka], částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně.

5. Žalovaná trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti, která jí omezuje v plnohodnotné účasti na vzdělávacím procesu a v pracovním uplatnění, což bylo příčinou, že žalovaná nedokončila v období od 1. 9. 2017 do 3. 6. 2021 tři střední školy. Stalo se tak i za situace, kdy se žalovaná ambulantně léčila a byla i opakovaně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení. Následně žalovaná 30. 7. 2021 do 2. 9. 2021 pracovala u [společnost]., kde pracovní poměr ukončila, protože práci již nezvládala. Žalovaná byla od 27. 12. 2021 do 31. 8. 2023 evidována jako uchazečka o zaměstnání a nepobírala podporu v nezaměstnanosti. Od 27. 12. 2021 neměla evidovaný pojistný vztah u zaměstnavatele a nebyla vedena jako OSVČ. Od 1. 9. 2023 žalovaná navštěvuje [právnická osoba] obor [Anonymizováno] v kombinované formě studia. Žije ve společné domácnosti s matkou a sestrou.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle ust. § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“ Pokud žalované dokončit středoškolské studium na třech středních školách bránily zdravotní důvody a od 1. 9. 2023 začala studovat střední školu (byť čtvrtou), považoval soud I. stupně za vhodné dát žalované ještě šanci pokusit se středoškolské studium dokončit a návrh žalobce na zrušení vyživovací povinnosti od 27. 9. 2020 zamítl s přihlédnutím k tomu, že vyživovací povinnost k žalované plní její matka, a nebylo by logické, aby tak činila pouze matka žalované, a nikoliv i žalobce. Plnění vyživovací povinnosti může u osoby se zdravotním postižením trvat déle, než u osoby bez zdravotního postižení (osoba bez zdravotního postižení a při řádném plnění studijních povinností končí středoškolské studium v 19 letech a vysokoškolské ve věku cca 24 až 26 let). Žalovanou také nelze nutit, aby si zažádala o invalidní důchod.

7. Výrok II. o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“ 8. Výrok III. o nákladech státu odůvodnil ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. s tím, že vzhledem k výsledku řízení uložil povinnost žalobci zaplatit částku 35 394 Kč České republice, když znalečné dosáhlo částky celkem 40 394 Kč, avšak z rozpočtu soudu na znalečném bylo vyplaceno 35 394 Kč, když zbytek byl kryt zálohou žalované.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobce s odůvodněním, že soud I. stupně neprovedl navržené důkazy, čímž nezjistil správně a úplně skutkový stav, a věc nesprávně právně posoudil. Důkazy - zpráva [právnická osoba] o tom, jakým způsobem žalovaná studuje, jaká je její docházka a jak skončí druhé pololetí, zprávu z úřadu práce, jakým způsobem žalovaná komunikovala s úřadem práce a snažila se vyhledat si zaměstnání, a zprávu lékařské posudkové komise příslušné podle místa bydliště žalované, aby bylo zjištěno, zda by žalovaná dosáhla na nějaký invalidní důchod, přitom byly navrženy na základě sdělení znalců, týkajících se možností žalované být zaměstnána, případně pobírat invalidní důchod, a též k zjištění jejích studijních výsledků a poměrů. Zpráva ze školy by posloužila ke zjištění, do jaké míry je reálné, aby žalovaná ukončila středoškolské studium, které již opakovaně poněkolikáté neúspěšně započala.

10. Nesprávné hodnocení důkazů a právní posouzení spočívá v tom, že soud I. stupně nevzal v úvahu, ze znaleckých posudků i z výslechu znalců vyplývá, že – řečeno např. slovy [tituly před jménem] [jméno FO] – „žalovaná by byla schopná výkonu výdělečné činnosti za té situace, kdyby se podrobovala ambulantní léčbě, úspěšné ambulantní léčbě. Žalovaná by nemohla pracovat v zaměstnání spojeném se stresem a dobrou kontrolou, jako například v ozbrojených složkách, řídící letového provozu a podobného typu. Ale mohla by pracovat například jako uklízečka, jako pomocnice při provádění kancelářských prací“ (srov. protokol z ú. j. dne 18. 6. 2024). Oba znalci se shodli v tom, že ve výkonu samostatné výdělečné činnosti je žalovaná omezena částečně (srov. posudek [tituly před jménem] [FO2], s. 9, posudek [tituly před jménem] [jméno FO], s. 16).

11. Pokud jde o možnost studia, již v roce 2020 Městský soud v [místo] v odst. 27 rozsudku ze dne 23.09.2020, č. j. [spisová značka] uvedl, že „po dosažení zletilosti je však namístě do budoucna nadále zvážit, zda vyživovací povinnost rodičů k ní i nadále trvá…“, což bylo připomenuto v žalobě a soud I. stupně se předpoklady pro studium v době svého rozhodování nesprávně právně posoudil.

12. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] mj. uvedl, že „možnost dokončení střední školy u žalované je nižší, záleží u této poruchy na vnitřní motivaci a dále i na tom, zda jde například o distanční výuku, zda škola umožní nějakou míru podmínek ke studiu“ a též, že „pokud jsme dnes hovořili o tom, že žalovaná dokončila první pololetí střední školy, tak nedá se toto propojovat s tím, zda by žalobkyně úspěšně školu dokončila. Hovořil bych o možnosti možného dokončení školy tak až po dvou letech“.

13. Na straně jedné tak stojí deklarovaný zájem žalované dokončit střední školu, na straně druhé přinejmenším špatný výběr škol, které započala studovat, aniž by pro to měla předpoklady. Již v žalobě bylo poukázáno na to, že žalovaná podle zprávy [právnická osoba] opět měla absence, mnohdy zcela neomluvené, nebyla k zastižení, se školou nekomunikovala a zcela nesplnila studijní povinnosti.

14. Je otázkou, zda opakované podávání přihlášek na školy různého typu a zaměření, které žalovaná nebyla s to vystudovat, lze považovat za řádné studium, je-li takové studium započato již s vědomím, že v daném období zde není perspektiva jeho dokončení ze zdravotních důvodů.

15. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že ze znaleckých posudků je zřejmé, čím žalovaná trpí, že by za stávající situace léčení žalovaná mohla svoji situaci řešit několika způsoby, tedy částečným zapojením do pracovního procesu za průběžně probíhající léčby, anebo že dalším způsobem řešení by mohla být žádost žalované o částečný nebo úplný invalidní důchod, přičemž přiznání takového důchodu by jí nebránilo studovat.

16. Osoby, jako je žalovaná, jsou v rámci systému společenské solidarity zabezpečeny pro případ, že by nebyly schopny se samy živit. Žalovaná sice dnes studuje, ale není jednoznačná perspektiva toho, že úspěšně dostuduje. Je i v zájmu žalované, aby se zamyslela nad tím, jakým způsobem si do budoucna uspořádat svůj život, neboť rodiče jednou odejdou, a aby tady vlastně nestála bez ničeho. Pokud by došlo ke zrušení vyživovací povinnosti, mohlo by to žalovanou vést k uspořádání její životní situace. Obdobná situace ohledně zdravotního stavu existovala u starší sestry žalované [jméno FO], v jejímž případě došlo k uzavření smíru mezi ní a žalobcem ohledně zrušení vyživovací povinnosti a dnes sestra žalované pracuje. Zrušení vyživovací povinnosti ve vztahu k žalované by tedy bylo i výchovné.

17. Nelze konečně nevzít v úvahu, že žalovaná se žalobcem vůbec nekomunikuje, přičemž v komunikaci s otcem jí její zdravotní stav nebrání.

18. Okolnosti dané věci nezohlednil soud I. stupně v nákladovém výroku, nezvážil aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež by byla namístě.

19. Proti výši nákladů státu uvedl, že v řízení byly provedeny dva důkazy posudkem znalců, a to [tituly před jménem] [FO2] a [tituly před jménem] [jméno FO], z napadeného usnesení není přitom patrné, kolik „z rozpočtu soudu soud na znalečném vyplatil 35 394 Kč“ kterému z uvedených znalců. Není vysvětleno, jak „znalečné dosáhlo celkem 40 394 Kč“, ani odůvodněno, proč mám zaplatit znalečné ve výši „pouze“ 35 394 Kč, když znalečné mělo údajně dosáhnout celkem částky o 5 000 Kč vyšší.

20. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyživovací povinnost žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] k žalované zletilé dceři [jméno FO], stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26.06.2008, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 23.09.2009, č. j. [spisová značka] se s účinností od 27. 9. 2020 zrušuje a napadené usnesení soudu I. stupně usnesení ze dne 23. 7. 2024, č. j. [spisová značka], zrušil a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

21. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že souhlasí s neprovedením důkazů v řízení před soudem prvního stupně z důvodu nadbytečnosti – aktuální zprávy [právnická osoba], dotazu u [správní orgán] ohledně aktivity žalované při hledání zaměstnání od 27. 9. 2020 do současnosti a dotazu u [správní orgán 2] ohledně toho, zda by žalovaná splňovala podmínky pro přiznání částečného invalidního důchodu, případně jakého stupně.

22. Žalovaná dokázala, že studuje řádně a plní své studijní povinnosti. Též opakovaně sděluje, že jí nelze nutit do pobírání invalidního důchodu. Navíc je přesvědčena, že i pokud by pobírala invalidní důchod, vyživovací povinnost žalobce by tím nezanikla, jelikož žalovaná by se i tak soustavně připravovala na budoucí výkon povolání a nebyla by schopna se sama živit.

23. Žalobce záměrně ze znaleckých posudků vytrhuje z kontextu věty citované v odvolání. Opomíjí zdravotní stav žalované, který byl znaleckými posudky beze vší pochybnosti prokázán a jenž má přímou souvislost s jejími problémy se studiem. Nyní řádně studuje a je schopna plnit své studijní povinnosti, stejně tak řeší svůj zdravotní stav řeší, dochází pravidelně na psychoterapii a užívá medikamenty.

24. Má samozřejmě v plánu se v budoucnu zapojit do pracovního procesu, nyní se ale snaží dokončit alespoň středoškolské vzdělání a mít lepší vyhlídky do budoucnosti. I pokud by se měla do pracovního procesu zapojit částečně, nebyla by nikdy schopna při studiu střední školy dosáhnout takových výdělků, aby vyživovací povinnost žalobce zanikla, jelikož by se stále nebyla schopna sama živit.

25. Navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek.

26. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

27. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 31.10.2024 odvolací soud zjistil, že žalovaná je od 1. 9. 2023 žákyní čtyřletého studijního oboru [Anonymizováno] v kombinované formě studia. V prvním ročníku byl její prospěch dobrý, prospěla bez problémů.

28. Skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, přičemž soud prvního stupně stručně a jasně vyložil, z jakých důkazů čerpal jednotlivá skutkových zjištění, podrobně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce a jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu. Soud I. stupně také věc správně posoudil po právní stránce.

29. Skutkový stav pak nedoznal podstatných změn ani v odvolacím řízení.

30. Soud při rozhodování o trvání vyživovací povinnosti rodiče ke studujícímu zletilému dítěti, které při opakovaném studijním pokusu bezprostředně navazujícím na první neúspěšný pokus opět neuspěje, musí při hodnocení toho, zda je takový opakovaný studijní pokus soustavnou a cílevědomou přípravou na povolání, se řídit nejen čistě hlediskem výsledného neúspěchu takového pokusu, ale musí přihlížet i k dalším okolnostem, jako je např. dočasná zdravotní indispozice, jinak by porušil právo studujícího dítěte na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyživovací povinnost, která rodiči vyplývá z občanského zákoníku (§ 910 a násl.) ke studujícímu zletilému dítěti, které by jinak bylo schopno se samo živit, představuje jednu z forem zákonného provedení práva takového dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, které je zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud tak musí vycházet při rozhodování o vyživovací povinnosti rodiče ke studujícímu dítěti z ústavně konformní interpretace rozhodné právní úpravy (viz i nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, II.ÚS 1487/23).

31. Podle ustálené judikatury nároku na výživné a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Při posuzování vyživovací povinnosti rodiče zejména vůči zletilému dítěti nelze přehlížet, že vyživovací povinnost rodiče úzce souvisí s právem oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu garantovaným v čl. 26 odst. Listiny. Proto také je-li ve sporu o výživném porušeno právo oprávněného dítěte na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, může to v konečném důsledku znamenat zásah i do práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09).

32. Práva na svobodnou volbu povolání a na přípravu k němu se lze podle čl. 41 Listiny domáhat pouze v mezích zákona, který pro ně stanoví podmínky. Tyto meze však musejí být stanoveny, vykládány a uplatňovány ústavně konformním způsobem (srov. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11).

33. Soustavná a cílevědomá příprava na povolání sice nutně neznamená, že studium musí být dokončeno úspěšně, ale musí zde být reálně očekávatelná vidina úspěšného ukončení a snaha o ně. Nemůže jít o sled jakkoli odhodlaných pokusů předurčených k nezdaru. V souvislosti se vznikem či trváním vyživovací povinnosti je tak legitimní úvaha o tom, zda je vůbec - s ohledem například na dosavadní průběh studia, překážky ve studiu, předpoklady, úsilí věnované plnění studijních povinností atp. - pravděpodobné, že zvolený studijní obor student dokončí.

34. Je třeba hodnotit průběžnou kvalitu, snahu a potenciál přípravy. Citlivě je také třeba přihlížet i k dočasné zdravotní indispozici, u níž existuje předpoklad, že se může změnit nebo zmírnit (viz i nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, II.ÚS 1487/23).

35. V kontextu posuzování vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti je zákonem upravujícím podmínky pro výkon práva podle čl. 26 Listiny především § 911 občanského zákoníku, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

36. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10).

37. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (srov. např. HOLUB, M. a kol. Zákon o rodině s komentářem. Praha: Leges, 2011, str. 314 an.).

38. Ústavně konformní interpretace právní úpravy nároku (zletilého) dítěte na výživné ve vztahu ke studiu vychází z judikatury Ústavního soudu. Je vždy důležité, aby se soud pečlivě zabýval konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny). Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 2623/09).

39. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně "prodlužovala mládí" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591)].

40. Soustavnost studia neznamená, že studia na sebe navazují zcela bezprostředně a v případě krátkého časového rozestupu mezi etapami studia již nemůže být vyživovací povinnost obnovena. Studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů nemůže být nekonečné. Je třeba vždy brát v úvahu širší souvislosti při preferování společenského zájmu na zvýšení kvalifikace dětí, jako jsou např. důvody předčasného ukončení řádného denního studia, doba, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, jeho návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dosavadních studiem nabytých vědomostí v nově nastoupeném studijním oboru. Všechny tyto skutečnosti je vždy třeba vážit s přihlédnutím ke specifikům daného případu (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1146/07).

41. Za situace, kdy studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13).

42. Je třeba se zabývat zejména tím, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání, tj. zda se potomek tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, zda má pouze přiměřené množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor. Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium na studenta, tj. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně. Kromě účelnosti a řádnosti studia tedy mají soudy posoudit i časovou náročnost takového studia. Další klíčovou podmínkou je kontinuita studovaného oboru, na nějž se poté váže otázka vzniku vyživovací povinnosti při každém "vzdělávacím pokusu". Výživné rodič poskytuje dítěti z důvodu přípravy na budoucí povolání (srov. již výše odkaz na čl. 26 odst. 1 Listiny), a to za předpokladu, že – s vyšší mírou pravděpodobnosti – úspěšně studium dokončí.

43. Podle ust. § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

44. Podle ust. § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

45. Z logiky věci je zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky); a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání“ (II. ÚS 2121/14). Přiznání práva na výživné a stanovení vyživovací povinnosti – obzvláště pak v případě zletilého dítěte – by tak mělo být odůvodněno konkrétními okolnostmi případu. Kritérium „(ne)schopnosti sám se živit“ je přitom třeba posuzovat stejně jako dle dříve platných právních předpisů (srov. zejm. § 85 odst. 1 ve spojení s § 90 zák. o rodině) a dosavadní ustálené soudní praxe (např. II. ÚS 2121/14).

46. Materiálním znakem zákonného kritéria „neschopnosti sám se živit“ je zjištění, že „oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb“ (II. ÚS 2121/14).

47. Dítě je tak schopno se samo živit v okamžiku, kdy „je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové – dítě má tedy určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí“ (II. ÚS 3113/10). Musí se tak jednat o příjem, z něhož dítě může své potřeby hradit pravidelně a dlouhodobě; nepochybně tak nelze do relevantních (zohledňovaných) příjmů dítěte započítávat jednorázové dary, nepravidelná (prospěchová) stipendia či přechodný (sezónní) příjem dítěte. Lze souhlasit s tím, že opačný výklad by mohl mít za důsledek ztrátu motivace pro aktivity dítěte (Hobl, 2017, s. 21, viz i Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. § 655-975, rodinné právo. Wolters Kluwer (ČR). Praha.2023. Autoři: Michaela ZUKLÍNOVÁ, David ELISCHER, Hana NOVÁ, Dita FRINTOVÁ, Ondřej FRINTA, Ondřej MOCEK, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. ISBN: 978-80-7676-464-4).

48. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalovaná trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti, která jí omezuje v plnohodnotné účasti na vzdělávacím procesu a v pracovním uplatnění, což bylo příčinou, že žalovaná nedokončila v období od 1. 9. 2017 do 3. 6. 2021 tři střední školy. Stalo se tak za situace, kdy se žalovaná ambulantně léčila a byla i opakovaně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení. Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že nemoc žalované propukla již při docházce na základní školu.

49. Pokud žalované dokončit středoškolské studium na třech středních školách zabránily zdravotní důvody a od 1. 9. 2023 začala studovat střední školu (byť čtvrtou) a doposud ji absolvuje bez problémů a je ve 2.ročníku, nejedná se u žalované o lehkomyslný přístup ke studiu a vzhledem k výsledkům znaleckého zkoumání žalované i s přihlédnutím k výsledkům studia v roce 2023 a 2024 lze předpokládat, že žalovaná studia s vysokou pravděpodobností dokončí.

50. Oba znalci, tedy jak [tituly před jménem] [jméno FO], tak [tituly před jménem] [FO2] uvedli, že za současné zdravotní situace by žalovaná mohla pracovat pouze částečně, například jako uklízečka, jako pomocnice při provádění kancelářských prací. Přitom znalec [tituly před jménem] [jméno FO] mj. uvedl, že žalovaná je stižena emočně nestabilní poruchou osobnosti provázenou úzkostně depresivní poruchou; tyto psychické obtíže jí omezovaly v plnohodnotné účasti na vzdělávacím procesu, co se týče pravidelné docházky do školy, účasti na výuce, skládání zkoušek, apod. Možnost dokončení střední školy u žalované je nižší, záleží u této poruchy na vnitřní motivaci a dále i na tom, zda jde například o distanční výuku, zda škola umožní nějakou míru podmínek ke studiu. Hovořil by o možnosti možného dokončení školy až po dvou letech.

51. Vzhledem k tomu, že žalovaná ke dni rozhodnutí soudu řádně ve studiu pokračuje, má odvolací soud za to, že je vysoká pravděpodobnost dokončení studia žalovanou na současné škole.

52. Odvolatel sice akcentoval na výchovné řešení v podobě neplacení výživného a zapojení žalované do pracovního procesu, na druhou stranu jako jedno z řešení navrhoval žádost žalované o částečný nebo úplný invalidní důchod, tedy již od útlého mládí žalované její závislost na příjmech z dávek od státu, což určitě nelze označit za výchovné a jednalo by se pouze o nahrazení příjmu z výživného otce příjmem ze sociálního systému státu.

53. Z hlediska další životní perspektivy žalované je bezesporu důležitější získat vzdělání a zvýšit možnosti uplatnění na trhu práce než začít samostatný život s dávkami od státu, což jistě chápe i žalobce jako pedagog.

54. I odvolací soud pak z výše uvedených důvodů (a dále z důvodu, že bez žádosti a přezkoumání zdravotního stavu posudkovou komisí nelze tento důkaz provést) má návrh na provedení důkazu zjištěním u lékařské posudkové komise, zda by žalovaná dosáhla na invalidní důchod za nadbytečný.

55. Pokud odvolatel v odvolání uváděl, že žalovaná se žalobcem vůbec nekomunikuje, z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalovaná k žalobci chovala v rozporu s dobrými mravy, přičemž vztahy mezi účastníky jsou bezesporu poznamenány tímto řízením, které bylo vyvoláno žalobou podanou otcem dne 16.8.2021 a v němž otec opakovaně uvádí, že žalovaná není a nebude schopná vystudovat střední školu.

56. Vzhledem ke všem specifickým okolnostem případu tak má i odvolací soud za to, že vyživovací povinnost stále trvá, i když i dle názoru odvolacího soudu tato šance pokusit se středoškolské studium dokončit je v kontextu všech zjištěných skutečností pro žalovanou bezesporu již poslední.

57. Pro úplnost lze uvést, že naopak soud I. stupně se mýlí, pokud odvozuje vyživovací povinnost i od čistě subjektivních kritérií, tedy dobrovolného plnění výživného matkou, když tato skutečnost je právně irelevantní pro posouzení trvání vyživovací povinnosti otce, jelikož se nejedná o zákonnou podmínku podle ust. § 901 o.z.

58. Jeho úvahy o trvání vyživovací povinnosti u osob se zdravotním postižením jsou pak zcela nadbytečné (a nadto velmi obecné), stejně jako úvahy o tom, zda lze či nelze žalovanou nutit, aby si zažádala o invalidní důchod.

59. Soud I. stupně nepochybil ani při použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. při rozhodování o nákladech řízení a správně stanovil i jejich výši. Pokud žalobce namítá, že soud I. stupně „nezvážil aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež by byla namístě“, nelze z tohoto jeho obecného tvrzení dovodit, proč by použití ust. § 150 o.s.ř. mělo v tomto konkrétním případě aplikováno.

60. Okolnosti, za nichž je možné použít ust. § 150 o. s. ř. je nutno v rámci řízení vnímat komplexně ve vztahu k celému řízení a zvážit poměry obou procesních stran. Nejde o automatické pravidlo, které by se uplatňovalo ve vztahu k typu řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 nebo sp. zn. I. ÚS 303/12), jde o prvek individualizace, nikoliv libovůli ze strany soudu (srov. I nález III. ÚS 727/2000). Soud k aplikaci tohoto ustanovení přitom přistupuje výjimečně (srov. např. I. ÚS 191/06). Dále je třeba i zdůraznit, že toto ustanovení neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami (srov. I. ÚS 2862/07) a má pouze sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (II. ÚS 237/05, případně Nejvyšší soud sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Přitom závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

61. Odvolatel zároveň ani žádné právně relevantní skutečnosti, pro které by bylo namístě použití výše uvedeného ustanovení, neuvádí, když již z podstaty věci nemůže být tímto důvodem jiný právní názor soudu než názor žalobce.

62. V souzené věci se jedná o standardní sporné řízení, jehož předmětem byl spor o trvání vyživovací povinnosti žalobce. Žalovaná po celou dobu řízení navrhovala zamítnutí žaloby a v řízení byla úspěšná. Charakter řízení a ani jeho okolnosti tak nemohou být důvodem pro použití ust. § 150 o. s. ř.

63. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud neaplikoval ust. § 150 o. s. ř. a rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. (výrok II.).

64. U nákladů, které platil stát, též soud I. stupně nepochybil, když se řídil zcela ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a podle výsledku řízení uložil povinnost žalobci zaplatit částku 35 394 Kč České republice. Výši stanovil též správně, když pravomocně přiznané znalečné dosáhlo částky celkem 40 394 Kč, avšak z rozpočtu soudu na znalečném bylo vyplaceno 35 394 Kč, když zbytek byl kryt zálohou žalované a ta byla započtena do nákladů řízení (viz bod 11. napadeného rozhodnutí)-výrok III.

65. Odvolací soud proto podle ust. § 219 o. s. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. jako věcně správné, včetně závislého výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky a výroku III. o nákladech státu, potvrdil – výrok I.

66. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ust. § 224 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení na právní zastoupení po 1 500 Kč za úkon podle ust. § 9 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen “a.t.”, za 2 úkony - vyjádření ze dne 7. 11. 2024 a účast u jednání soudu dne 12. 11. 2024, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 a.t. Celkové náklady žalované ve výši 3 600 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí podle ust. § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal žádný důvod a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. na zákonné platební místo – výrok II.

Poučení