12 Co 324/2021- 212

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Blanky Chlostové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. MUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 C 30/2020-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částek [částka] od [datum] do [datum] a [částka] od [datum] do zaplacení a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. MUDr. [jméno] [příjmení].

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce žalobou domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalobu odůvodnil tak, že vůči němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že ve 22:38 hodin dne [datum] v [obec] po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů řídil nejméně po Štefánikově náměstí ve směru od Lukavické k Doudlevecké ulici, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, [registrační značka], ačkoli si byl vědom skutečnosti, že není schopen vozidlo bezpečně řídit a ovládat, když v době zastavení policejní hlídkou měl v krvi nejméně 1,26 g alkoholu. Dne [datum] byl žalobci zadržen řidičský průkaz. Dne [datum] uzavřel se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. Okresní soud v Plzni rozhodl dne [datum] tak, že dohodu o vině a trestu neschválil a věc vrátil do přípravného řízení. Dne [datum] ve věci v hlavním líčení bylo rozhodnuto tak, že se věc postupuje k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále též jen„ MMP“). V trestním řízení, které bylo ukončeno postoupením věci do přestupkového řízení, docházelo k průtahům podáváním neoprávněných opravných prostředků. Žalobce následně podal ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], usnesení Okresního soudu v Plzni ze dne [datum] a usnesení Okresního soudu v Plzni ze dne [datum], která byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] odmítnuta.

3. Vlivem nezákonných rozhodnutí byla žalobci způsobena nemajetková újma, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, na právo vlastnit majetek a svobodně podnikat, do jeho rodinného života, do jeho podnikání, a tedy i příjmů, i do jeho psychického a fyzického zdraví. Stejně tak bylo zasaženo i do nemajetkových práv jeho rodinných příslušníků. Popsané zásahy trvaly po velmi dlouhou dobu s ohledem na to, jaký trestný čin byl projednáván. Újma dopadla velmi výrazně i do osobnostní sféry rodinných příslušníků, která by měla být také zohledněna. Trpěla matka žalobce, která v mezidobí zemřela, i jeho otec. Celá situace vedla k hádkám a k napětí v manželství žalobce, protože došlo k ukončení jeho podnikatelské činnosti a žalobce nebyl ani schopen pomoci s dopravou nákupů, dcer a zajišťování toho, co mohl automobilem zajistit. Žalobce újmu své rodiny prožíval velmi těžce a pociťoval ji jako svou vlastní. Neobvyklý průběh trestního řízení nesl pro žalobce velmi velký stres, protože nevěděl, proč v jeho případě není ukončeno trestní stíhání rychle bez zákazu řízení vozidel. Současně byl nucen účastnit se jednání a čekat, zda jeho zaměstnavatel, který byl o trestním stíhání zcela zbytečně informován, jej propustí a přijde i o jediný zdroj příjmů. Psychický stav žalobce byl takový, že musel absolvovat léčbu, včetně medikace. Považoval za přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní řízení v částce [částka]. Nárok uplatnil u žalované dopisem ze dne [datum], žalovaná však žádost do dne podání žaloby nijak nevyřídila.

4. Úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně požadoval ode dne [datum] z důvodu, že dne [datum] bylo rozhodnuto o nezákonnosti trestního jeho stíhání. V tento den tedy vznikla nemajetková újma, kterou je nutné nahradit ke dni jejího vzniku, zejména za situace, kdy žalovaná dosud na tuto újmu žalobci ničeho neuhradila.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žádost žalobce byla vyřízena stanoviskem ze dne [datum], ve kterém konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a za vydání tohoto rozhodnutí se žalobci omluvila, požadované peněžité zadostiučinění však nebylo žalobci poskytnuto s odkazem na ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). MMP vydal dne [datum] rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silním provozu), ve znění [účinnost], za což mu byla uložena pokuta a zákaz činnosti. Pro případné poskytnutí zadostiučinění za újmu způsobenou zahájením trestního stíháním je rozhodujícím měřítkem pozdější výsledek trestního řízení. Usnesení soudu, kterým byla věc postoupena k možnému projednání přestupku, je rozhodnutím, které zachovává kontinuitu ve stíhání osob za jejich protiprávní jednání, byť i s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto protiprávního jednání může být v konečném důsledku uložen stíhané osobě postih v řízení, které se řídí jiným právním předpisem než řízení trestní. V daném případě nemůže být se zahájením trestního stíhání spojen nárok žalobce na zadostiučinění v penězích, neboť smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Žalobce se jednání, které naplňovalo minimální znaky přestupku, dopustil. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně dostat mělo. Vznik tvrzené újmy spojuje žalobce do přímé příčinné souvislosti s předběžným opatřením, kdy došlo k zadržení řidičského oprávnění žalobce. V daném případě se však jedná o správní řízení vedené MMP, jehož činnost však nespadá dle ust. § 6 zákon č. 82/1998 Sb. pod působnost žalované. Neshledala tak příčinnou souvislost mezi tvrzenou újmou a projednávaným trestním řízením vedeným proti žalobci.

6. Na základě provedeného dokazování vyšel soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu (podrobně uvedeného v bodě 11.- 24. a 27. odůvodnění napadeného rozhodnutí), že žalobce, jako osoba řídící motorové vozidlo, byl dne [datum] ve 22.38 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR a při provedených dechových zkouškách u něho bylo naměřeno ve 22.41 hod. 1,18 ‰, ve 22.48 hod. 0,97 ‰ a ve 22.53 hod. 1,07 ‰ alkoholu. Žalobce při kontrole přiznal, že vypil jedno, dvě piva. Spolu se žalobcem jela ve vozidle dcera [jméno] [příjmení], narozená dne [datum]. Na místě kontroly byl žalobci zadržen řidičský průkaz. Následně byl žalobce převezen do zdravotnického zařízení, kde mu byly žalobci ve 23.20 hod. a 23.50 hod. odebrány dva vzorky krve, kdy v prvním vzorku bylo zjištěno 1,18 g alkoholu, ve druhém pak 1,14 g. Dne [datum] bylo Policií ČR oznámeno zadržení žalobcova řidičského průkazu z důvodu podle ust. § 118a odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. MMP, kterému byl zadržený řidičský průkaz též zaslán. Dne [datum] byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „tr. zákoník“, a dne [datum] žalobce převzal záznam o sdělení podezření ze spáchání uvedeného přečinu, kdy v době spáchání měl mít v krvi nejméně 1,26 g a nejvíce 1,32 g alkoholu. Vinu žalobce doznával a dne [datum] na Okresním státním zastupitelství [okres] uzavřel dohodu o vině a trestu, ve které žalobce prohlásil, že spáchal popsaný skutek (měl v době zastavení policejní hlídkou v krvi nejméně 1,26 g alkoholu), a dohodl se na uložení trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 14 měsíců a uložení peněžitého trestu ve výši [částka], když pro případ nevykonání tohoto trestu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dne [datum] Okresní soud v Plzni vyhlásil usnesení, kterým dohodu o vině a trestu neschválil s tím, že se věc vrací do přípravného řízení. Při hlavním líčení konaném dne [datum] Okresní soud v Plzni vyhlásil usnesení, kterým byla věc podle ust. § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád., dále jen „tr. řád“, postoupena k projednání a rozhodnutí MMP, neboť projednávaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Usnesení tak nabylo právní moci dne [datum]. Rozhodnutím MMP ze dne [datum] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 261/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění [účinnost], a byly mu uloženy pokuta ve výši [částka] a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 9 měsíců, přičemž do doby výkonu správního trestu zákazu činnosti byla žalobci započítána doba zadržení řidičského průkazu od [datum] do [datum], kdy byl žalobci řidičský průkaz vrácen. Odvolání žalobce bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje (dále též jen„ KÚPK“) ze dne [datum].

7. Podáním ze dne [datum] podal žalobce ústavní stížnost proti usnesením Okresního soudu v Plzni ze dnů [datum] a [datum] a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum] [ulice] stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum].

8. Rozhodnutím ze dne [datum] vyhověl živnostenský úřad žádosti žalobce a ke dni [datum] zrušil žalobci živnostenské oprávnění k provozování autoškoly.

9. Matka žalobce trpěla benigní formou svalové dystrofie, postihující dolní končetiny, pánevní, břišní a zádové svalstvo. Pro svalovou slabost u ní nepřicházelo v úvahu užívání hromadných dopravních prostředků (nevystoupila z tramvaje, autobusu, vlaku) a byla zcela odkázána na individuální dopravu. U žalobce se rozvinuly psychické problémy v podobě stresu, obav z odsouzení a ztráty zaměstnání, které pak vedly ke změnám v jeho chování. S těmito obtížemi se žalobce [onemocnění] léčí dodnes. Na psychické problémy se pak nabalovaly další zdravotní obtíže, kdy žalobce špatně spal, výrazně zhubl, měl problémy s tlakem, cholesterolem atd. Tyto problémy však nebyly způsobeny výlučně jen trestním stíháním, ale v podstatné míře byly vyvolány též i dalšími příčinami - ztrátou možnosti řídit vozidlo a problémy tímto vyvolanými. Trestní stíhání přispělo jako jedna z příčin též k rozpadu manželství žalobce. Konflikty ve vztahu s manželkou plynuly též ze změn v chování žalobce, které souvisely s jeho celkovým psychickým rozpoložením v průběhu trestního stíhání, částečně přičitatelným trestnímu stíhání. Podstatnou měrou však k rozpadu manželství přispěly i finanční problémy způsobené ztrátou přivýdělku (která se stíháním nesouvisí) a celková situace v rodině, ve které byly dvě nemocné dcery. Mladší dcera byla nemocná již před začátkem trestního stíhání žalobce a nelze tak uzavřít, že by trestní stíhání mělo vyvolat její zdravotní komplikace. S ohledem na druh onemocnění ([uvedený] syndrom) a jeho obecně známé projevy však změna klimatu v rodině žalobce způsobená i trestním stíháním měla na nedobrý zdravotní stav dcery negativní účinky (ataky projevů poruchy), což se jednak zpětně dotýkalo žalobce ve smyslu umocňování nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jednak přispělo i k rozpadu manželství žalobce. U starší dcery nebyly prokázány dopady související s trestním stíháním (tvrzené psychické problémy, anorexie, mononukleóza, permanentní opozice vůči všem), když krátce před následně stíhaným skutkem nastoupila na gymnázium a projevila se u ní puberta. Změny v chování dcery a problémy s příjmem potravy se projevily již v roce 2017 Trestní stíhání se však negativně dotklo výchovných možností žalobce, když v důsledku trestního stíhání ztrácel u dcer autoritu. Rodiče žalobce trpěli stresem a obavami o budoucnost žalobce, nedošlo však k narušení jejich vzájemných vztahů, v rámci možností se snažili žalobce podporovat a nedávat na sobě nic znát. Obdobné to bylo též u sestry žalobce, která jej rovněž podporovala. Tvrzení o možné souvislosti úmrtí matky žalobce s předmětným trestním stíháním je pouhá ničím nepodložená spekulace žalobce. Trestní stíhání se též negativně dotklo vztahu žalobce s některými přáteli. Stejně tak se stíhání negativně dotklo pověsti žalobce v místě bydliště a v okruhu známých z doby podnikání a lidí z MMP. Žalobcův zaměstnavatel o stíhání věděl, když byl přímo policií dotazován na osobu žalobce a jeho pracovní hodnocení. Žalobce pak nebyl v zaměstnání v souvislosti s trestním stíháním přímo postižen ve smyslu ztráty zaměstnání, přeřazení na jinou pozici, krácení pracovní odměny. Důvodně se však obával ztráty zaměstnání a kvůli trestnímu stíhání přišel žalobce o možnost povýšení, které by přineslo i lepší platové ohodnocení.

10. Žádostí podanou dne [datum] uplatnil žalobce u žalované požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka]. K výzvě žalovaného ze dne [datum], aby žalobce upřesnil odpovědnostní titul, když ve své žádosti zmiňuje jak nezákonné rozhodnutí, tak průtahy v řízení, a aby v případě požadavku na náhradu újmy z obou titulů svůj požadavek mezi tyto tituly rozdělil, žalobce v přípisu ze dne [datum] uvedl, že požaduje náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, kdy v rámci odškodnění této újmy by měla být zohledněna i délka trestního stíhání. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] konstatovala, že v předmětném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za jehož vydání se žalobci omluvil, poskytnutí peněžitého zadostiučinění však z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě odmítl.

11. Soud I. stupně poté uzavřel, že podle ust. § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

12. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím předběžným uplatněním nároků u příslušného orgánu podle ust. §§ 14, 15 OdpŠk u úřadu uvedeného v § 6.

13. Podle ustálené judikatury stát odpovídá i za škodu (újmu) způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu na základě extenzivního výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk.

14. Trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a je zde tedy dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, za které je s ohledem na výsledek trestního stíhání považováno sdělení podezření ze spáchání přečinu.

15. Vznik nemajetkové újmy při nezákonném trestním stíhání se tedy v určitém základním (obecném) rozsahu presumuje. Na poškozeném pak je, aby v řízení tvrdil a prokázal konkrétní formu a intenzitu takové újmy podle § 31a odst. 1, 2 OdpŠk. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. S ohledem na shora učiněná skutková zjištění měl soud I. stupně měl za to, že trestní stíhání trvalo 16,5 měsíce a tuto dobu je možné považovat za zcela přiměřenou skutkové a procesní složitosti věci a povaze projednávaného skutku. Shledal prodlevu mezi podáním odporu proti trestnímu příkazu dne [datum] a konáním hlavního líčení dne [datum] a dále skutečnost, že soud odůvodnil písemné vyhotovení prvního usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení odlišně od závěrů přijatých na hlavním líčení, když do odůvodnění nepřípustně promítl výsledek své komunikace se znalcem po skončení hlavního líčení, což logicky vedlo ke zrušení usnesení ke stížnosti státního zástupce. Tyto okolnosti přičetl k tíži státu.

17. Na délku řízení pak měly negativní vliv i další skutečnosti, jako rozhodování o (ne) schválení dohody o vině a trestu na dvou stupních soudní soustavy, odročení hlavního líčení ze dne [datum] na den [datum] pro kolizi obhájce žalobce či zrušení hlavního líčení nařízeného na den [datum] pro nemoc soudce a jeho nové nařízení na den [datum], a to i s ohledem na množství kolizních termínů na straně obhájce žalobce. Tyto skutečnosti k tíži státu přičítat nelze.

18. Dobu jednoho roku a čtyř a půl měsíce, po které předmětné trestní stíhání trvalo a po kterou mohlo na žalobce negativně působit, nelze celkově označit za příliš dlouhou, a délku trestního stíhání tak není možné považovat za kritérium, které by mělo intenzitu nemajetkové újmy zvyšovat.

19. Dospěl též k závěru, že újmu vzniklou žalobci je nutno nahradit v penězích. Přestože souhlasil se žalovanou, že za situace, kdy byl žalobce uznán vinným z protiprávního jednání (přestupek), v zásadě odporuje obecné představě spravedlnosti a slušnosti, aby se mu dostalo peněžitého plnění, a že obecně v takovéto situaci postačuje konstatování porušení práva, měl za to, že s ohledem na závažnost prokázaných následků na straně žalobce není paušální odmítnutí peněžité náhrady obdobně jako v porovnávané věci projednávané pod sp. zn. 22 C 142/2018 11 Co 260/2019 na místě. Při prostém porovnání prokázaných následků na straně žalobce, které lze přičítat trestnímu stíhání, s věcí projednávanou pod sp. zn. 15 C 232/2010 20 Co 228/2013 30 Cdo 3858/2013 za adekvátní považoval náhradu nemajetkové újmy ve výši cca [částka]. Skutečnost, že se žalobce skutečně dopustil protiprávního jednání, pak soud I. stupně zohlednil snížením takovéto uvažované náhrady na polovinu a za přiměřenou všem okolnostem daného případu považoval náhradu ve výši [částka]. Současně přihlédl k tomu, že se žalobci ze strany žalované již dostalo satisfakce ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Proto vyhověl co do částky [částka] a do zbylých [částka] žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O příslušenství rozhodl podle ust. § 15 odst. 1 OdpŠk s tím, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, kdy uplatněním je okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu škody (újmy) žalovanému. Žádost žalobce byla doručena žalované dne [datum] a lhůta 6 měsíců skončila dne [datum], tedy až ode dne [datum] tak žalobci požadované právo na zaplacení úroku z prodlení přiznal.

21. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka], sestávajících se ze zaplaceného soudního poplatku dle položky [číslo] Sazebníku soudních poplatků ve výši [částka] a 9 odměn právního zástupce za 9 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, další porada s klientem dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], další porada s klientem dne [datum], 2x účast na jednání soudu, které trvalo více než 2 hodiny, dne [datum] a sepis závěrečného návrhu ze dne [datum]), 2x náhrady cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět ve dnech 24. 2. a [datum], 2x náhradu za promeškaný čas při cestách vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět ve dnech ve dnech 24. 2. a [datum] podle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v celkové výši [částka] (2x [částka]) a DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce ve výši [částka].

22. Proti tomuto rozhodnutí do zamítavého výroku II. podal včasné odvolání žalobce s odůvodněním, že soudem I. stupně bylo porušeno ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a e) o. s. ř. Zásadní je však, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tedy naplněn důvod odvolání uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Soud postupoval chybně při stanovení výše nemajetkové újmy, která mu vznikla.

23. Náhrada nemajetkové újmy je zcela nezákonně a protiústavně nepřiměřeně nízká s ohledem na to, jaký byl dopad nezákonného trestního stíhání a doby, po kterou toto nezákonné trestní stíhání trvalo v porovnání s jinými žalobcem předloženými rozhodnutími, tedy zcela mimo rámec ústavní zvyklosti proporcionality a spravedlnosti.

24. Jeho situace, zásah do jeho osobnostních práv, délka trestního stíhání, povaha trestního stíhání je porovnatelná pouze s rozsudkem, na který sám poukazoval a tedy se systémem rozsudků, které rovněž předložil soud, kdy náhrada nemajetkové újmy činila celkem [částka]. Jedná se o rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 a společně s rozsudky sp. zn. 15 C 232/2010, sp. zn. 20 Co 57/2011.

25. Je nutné konstatovat, že oproti těmto rozsudkům pak navíc bylo dle názoru žalobce trestní řízení zatíženo dalšími nezákonnostmi v průběhu řízení, jak jsou v žalobě popsány a listinami prokazovány. U žalobce pak došlo navíc k úplnému rozpadu rodiny, jak bylo prokázáno, v důsledku trestního řízení. Dále došlo k úplnému psychickému zhroucení žalobce s užíváním antidepresiv. Celá situace pak vedla i k zadlužení žalobce, které vyústilo v prodej jediné nemovitosti, jíž byl vlastníkem, a to bytu, kde rodina žalobce uspokojovala své bytové potřeby.

26. Z tohoto důvodu by pak náhrada nemajetkové újmy měla činit částku [částka].

27. U úroků z prodlení žalobce má nárok na úroky z prodlení ode dne vzniku újmy, tedy ode dne [datum], když odkázal na nález Ústavní soudu ze dne [datum], II. ÚS 2149/17.

28. Žalobce má za to, že nelze na základě uvedeného ustanovení zákona vyhodnotit, že by měl stát natolik výhodnou pozici, že by při nesplnění své povinnosti vyplatit náhradu nemajetkové újmy, měl tu výhodu, že svou nečinností bude postaven do výhodnější pozice než jiné subjekty. Ke krácení odměny pak nejsou dány žádné důvody.

29. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že jej ve výroku II. změní tak, že bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od [datum] do zaplacení, úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále trvá na tom, aby mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím, tedy aby byla žalovaná zavázána uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve výši [částka], náhradu za konverzi rozsudku [částka] x [částka] a náhradu nákladů odvolacího řízení.

30. Proti vyhovujícímu výroku I. podala odvolání též žalovaná, které odůvodnila tak, že soud I. stupně vyšel při svém rozhodnutí z toho, že je dán odpovědnostní titul státu k náhradě nemajetkové újmy. Nesouhlasila především s přiznáním jakékoli peněžité částky představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce, když nedošlo k tvrzeným zásahům právě v souvislosti s trestním stíháním. S vydáním rozhodnutí o postoupení věci do přestupkového řízení nemůže být spojen nárok žalobce na zadostiučinění v penězích, neboť smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Žalobce se jednání, které naplňovalo znaky přestupku, dopustil a po postoupení věci do přestupkového řízení byl uznán vinným z porušení ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2018 a naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) téhož zákona. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta a zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel, tedy i sankce, která právě žalobci způsobila problémy v souvislosti s vedením autoškoly, jíž byl majitelem.

31. Žalobce jako řidič, navíc majitel autoškoly, který by měl dbát o výchovu řidičů a plné respektování pravidel silničního provozu včetně zákazu požívání alkoholických nápojů před jízdou, sám takto stanovené podmínky úmyslně porušil.

32. Žalobce si mohl zajistit jinou odborně způsobilou osobu, která by případné další fungování autoškoly zajistila po dobu nemožnosti tuto činnost vykonávat žalobcem. Odkázala též na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 228/2017-137.

33. Připomněla i zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, z níž lze v dané věci rovněž podpůrně vycházet. Shledala konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je záznam o sdělení podezření, a vyslovení omluvy za dostačující.

34. Soud I. stupně v rámci svého rozhodování porovnal projednávaný případ s nepřiléhavými případy, neboť ani jeden neskončil shodně jako projednávaný případ.

35. Dále žalovaná nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení za sepis závěrečného návrhu ze dne [datum], když písemný závěrečný návrh není úkonem právní služby.

36. Navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok I. napadeného rozhodnutí změnil tak, že se žaloba co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítá.

37. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce a ani odvolání žalované není důvodné.

38. Pokud pak jde o přezkoumávané rozhodnutí ve věci samé, soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

39. Zjištěný skutkový stav posuzoval soud I. stupně pak také podle odpovídající hmotněprávní úpravy.

40. Na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bod 28. - 46.) pak z důvodu hospodárnosti lze odkázat (ust. § 6 o. s. ř.).

41. K odvolacím námitkám obou stran je nutno zdůraznit, že odkaz žalované na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 69 Co 228/2017-137, je nepřípadný. Toto rozhodnutí totiž bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3165/2018-171. V něm Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho„ ideální“ (škodu nepůsobící) interpretaci, pak nelze nezákonné rozhodnutí státu opomenout či bagatelizovat s tím, že se jednalo pouze o nedostatek ve volbě prostředku, který ve své podstatě směřuje k obdobnému cíli (zde uložení sankce).

42. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 228/2017-137, pak bylo výjimkou v dnes již ustáleném rozhodování odvolacího i dovolacího soudu. 43. [jméno] skutečnost, že orgány činné v trestním řízení neposoudily souladně s následným rozhodnutím soudu„ pouze“ závažnost protispolečenského jednání, nemůže být pokládána za omluvu zbavující stát odpovědnosti. Závažnost (společenská škodlivost) jednání je nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti a posouzení její existence ve vyžadované míře se výrazně nevymyká posouzení jiných okolností podmiňujících užití trestněprávní represe.

44. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna, a systematickým a logickým extenzívním výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se posuzuje podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Ten, proti komu trestní stíhání bylo zastaveno, má zásadně vůči státu nárok na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2614/2003, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

45. I Ústavní soud opakovaně uvádí, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zastavením trestního stíhání, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, resp. za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasáhly do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho "ideální" (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zříci odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2394/15).

46. I za situace, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, se uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

47. Opětovně v judikatuře tak bylo dovozeno, že za nezákonné ve smyslu ust. § 8 odst. 1 OdpŠk je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení. Přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání; výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný.

48. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (§ 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 trestního řádu). V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Je nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk).

49. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci„ by mohl být“ v ustanovení § 222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (§ 226 písm. b/ trestního řádu). V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.

50. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i ust. § 9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ust. § 33 OdpŠk).

51. Samostatnost obou řízení vyplývá nejen z toho, že podléhají odlišným procesním pravidlům, ale též z autonomie správního orgánu rozhodujícího o přestupku v tom, jak s postoupením věci soudem naloží. Z tohoto pohledu je postoupení věci trestním soudem přestupkovému orgánu rovnocenné ve vztahu k jiným podnětům, na jejichž základě správní orgán může přestupkové řízení zahájit (srov. ust. § 67 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého podkladem pro zahájení řízení o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.).

52. I judikatura Evropského soudu pro lidská práva vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tzv. autonomním způsobem a čl. 6 uvedené úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. [příjmení] a [příjmení] proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum], [číslo], § 69 - 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Výklad provedený v nynějším rozhodnutí Nejvyšším soudem se však netýká aplikace procesních záruk na přestupková řízení, ale otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou vedením trestního řízení, které neskončilo odsouzením. Jde přitom o nárok, který nevyplývá z Úmluvy, ale výlučně z vnitrostátního práva, a proto na něj není výše zmíněná judikatura ESLP použitelná.

53. Tedy ani v případě, kdy by jednání žalobce, pro které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou žalobci trestním stíháním podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán.

54. Obdobně Nejvyšší soud rozhodl v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a to ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy. V něm dále uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod ust. § 12 OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Lze zde i odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy) a zákonný požadavek § 31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní.

55. Tedy i postoupení věci do přestupkového řízení trestním soudem zakládá nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a tím pádem i nárok žalobce na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy trestním stíháním mu způsobené (srov. např. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).

56. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud základ nároku žalobce (v souladu s ustálenou judikaturou) shledal důvodným. 57. [obec]„ nemo turpitudinem suam allegare potest“, tj. zásada, podle níž nemůže nikdo mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, resp. – v širším významu ze svého vlastního pochybení, se tak v souzené věci podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu neuplatní.

58. Nicméně i přes výše uvedenou judikaturu (a konečně též zcela v souladu s ní), kterou je nucen respektovat i odvolací soud, nemůže soud rezignovat na to, aby rozhodnutí bylo v souladu s obecnými principy spravedlnosti a slušnosti. Proto správně i soud I. stupně zohlednil výsledek přestupkového řízení při rozhodování o výši přiznané nemajetkové újmy.

59. Ostatně je to tak i v souladu s ustálenou judikaturou, když lze například odkázat na již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, v němž dospěl k závěru, že bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle ust. § 31a odst. 2 OdpŠk.

60. Žalobci tak nemůže náležet stejná nemajetková újma jako osobě ve stejném postavení, která se nedopustila vědomě žádného protiprávního jednání.

61. Věc žalobce soud I. stupně v souladu s ustálenou judikaturou porovnal s jinými případy odškodňování nemajetkových újem způsobených trestním stíháním a po učiněném porovnání obdobných případů pak dospěl k relevantnímu závěru, že případ žalobce se co do průběhu trestního stíhání nejvíce blíží věci projednávané pod sp. zn. 22 C 142/2018 11 Co 260/2019, avšak co do následků nejvíce věci projednávané pod sp. zn. 15 C 232/2010 20 Co 228/2013 30 Cdo 3858/2013. Také přijal relevantní závěr, že újmu vzniklou žalobci je nutno nahradit v penězích (srov. bod 44. - 45. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

62. Lze sice v zásadě souhlasit s námitkou žalované, že za situace, kdy byl žalobce uznán vinným z protiprávního jednání (přestupek), v zásadě odporuje všeobecné vžité představě spravedlnosti a elementární slušnosti, aby se mu dostalo ještě peněžitého plnění a že obecně v takovéto situaci postačuje nanejvýše konstatování porušení práva.

63. Nicméně zákonné právo na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není vázáno na vznik materiální škody. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií obtížně definovatelnou, objektivně komplikovaně vyjádřitelnou a o to složitěji prokazatelnou. Její výklad v komentovaných souvislostech lze v českém právu odvozovat od její kompenzace v případě následků způsobených zásahy do práv na ochranu osobnosti. Zadostiučinění za ni s ohledem na kriteriální požadavek jeho přiměřenosti přináší potřebu originálního výkladu její podstaty i rozsahu, zvláště ve vztahu k posléze uvedenému, nikoliv neměnnému. Ostatně i ust. § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve svém odstavci 2 vychází z toho, že se nemajetková újma, nebylo-li to výslovně ujednáno, nahrazuje, jen stanoví-li to zvlášť zákon. Již z vazby subjektivního práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a poskytnutí její přiměřené náhrady je zřetelné, že toto právo nemá exaktní podstatu a že nemůže být nikdy dokonale (beze zbytku) ve smyslu úplné restituce naplněno. Vždy však bude spravedlivé a rozumné vypořádání záležet - při jisté objektivní typovosti (jak by jí důvodně prožíval každý na místě poškozeného) - na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá a jaké zadostiučinění ve smyslu reparačním jí odpovídá.

64. S tím není souladné sankční vnímání této individuální ochrany jednotlivce. Typicky se pak nemajetková újma projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Taková újma se na rozdíl od jiných následků ve vztahu ke kvalifikovaným řízením zákonným nastavením a judikaturou předpokládá. Dojde-li v důsledku nezákonného rozhodnutí k omezení osobní svobody, spočívá nemajetková újma obvykle v omezení základních svobod (pohybu, soukromí, důstojnosti aj.), v navození psychicky negativních stavů, v dopadech do rodinného, profesního a pracovního života a do společenské pověsti a cti poškozeného. Obdobné účinky (vyjma omezení osobní svobody) mívá samotná skutečnost zahájení a vedení trestního stíhání, je-li jej možné mít podle výsledku za nezákonně zahájené, a tudíž i vedené či projevil-li se v něm nesprávný úřední postup. I v takovém případě se obvykle projevuje nejistota stran výsledku řízení, subjektivní stavy úzkosti a jiné duševní potíže upínající se k osobním i společenským souvislostem.

65. Obecně přitom platí, že nemajetková újma může vzhledem ke svému subjektivnímu základu vznikat - po dobu jeho trvání - jen ve vztahu k takovému řízení, o němž účastník vůbec ví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Subjektivita, v níž se vznik nemajetkové újmy připouští, má totiž poměrně objektivní základ - poškozeným je ten, kdo se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu tak cítí, když by se tak mohla cítit dotčenou každá jiná osoba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).

66. Vyloučení vzniku nemajetkové újmy judikatura (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4387/2015) nastoluje zásadně jen v souvislosti s nepoctivou motivací při zahájení a vedení řízení, v nichž se tak nejistota účastníka omezovala na to, zda bude jeho nepoctivý úmysl prokázán.

67. Podle ustálené judikatury výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, Rc 67/2016).

68. Soud I. stupně těmto požadavkům přitom zcela dostál. Správně dovodil, že s ohledem na závažnost prokázaných následků na straně žalobce není paušální odmítnutí peněžité náhrady obdobně jako v porovnávané věci projednávané pod sp. zn. 22 C 142/2018 11 Co 260/2019 zcela namístě. Při porovnání prokázaných následků na straně žalobce, které lze přičítat trestnímu stíhání, s věcí projednávanou pod sp. zn. 15 C 232/2010 20 Co 228/2013 30 Cdo 3858/2013 má tak i odvolací soud za adekvátní.

69. Správně též (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci) považoval náhradu nemajetkové újmy ve výši cca [částka], když částka požadovaná žalobcem se jeví naopak zcela nadsazená.

70. Nezpochybnitelná okolnost, že se žalobce skutečně dopustil protiprávního jednání, stejně jako skutečnost, že se žalobci ze strany žalované již dostalo satisfakce ve formě konstatování porušení práva a omluvy, pak soud I. stupně velmi přiléhavě zohlednil snížením takovéto uvažované náhrady na polovinu a za přiměřenou všem okolnostem daného případu považoval náhradu ve výši [částka] Odvolací soud tak má též za přiměřenou takovou výši náhrady nemajetkové újmy, kterou má vzhledem ke všem okolnostem projednávané věci zároveň (v konkrétním případě žalobce) zároveň za maximální.

71. V žádném případě ji nelze považovat za„ protiústavní a protizákonnou“ nebo„ nepřiměřeně nízkou“, jak nepřípadně uváděl žalobce v odvolání.

72. Lze přitom souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že trestní stíhání nebylo vůči žalobci zahájeno a dále vedeno nějak svévolně či dokonce šikanózně, třebaže je o tom žalobce subjektivně přesvědčen. Žalobce se protiprávního jednání dopustil a tím, kdo v konečném důsledku posoudil shromážděné důkazy, byl trestní soud.

73. Lze také zcela odkázat na závěry soudu I. stupně ohledně nedůvodnosti námitek žalobce, že jeho trestní stíhání mělo být ukončeno ihned po zpracování doplňku znaleckého posudku (viz bod 40. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

74. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, též případně soud I. stupně dovodil, že nutno rozlišovat mezi následky, které přímo souvisely s trestním stíháním, a následky, které vyvolala skutečnost, že žalobce nemohl řídit vozidlo, což však s trestním stíháním nesouviselo. Řidičský průkaz nebyl žalobci zadržen v rámci trestního řízení či trestního stíhání. Řidičský průkaz žalobci zadržela Policie ČR postupem dle § 118b zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a ve lhůtě zde stanovené věc předala k dalšímu řešení MMP. MMP pak rozhodl v zahájeném správním řízení o zadržení řidičského průkazu dle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu, a to do pravomocného skončení trestního, anebo správního řízení o skutku, kterého se žalobce objektivně dopustil. Žalobce se přitom proti tomuto rozhodnutí ani neodvolal. V pravomoci MMP, nikoliv orgánů činných v trestním řízení, pak bylo též rozhodování o vrácení řidičského průkazu dle § 118c odst. 2 zákona o silničním provozu, a to ať již ve znění [účinnost] či ve znění účinném od 1. 10. 2018. Zda a jak MMP žádosti žalobce o vrácení řidičského průkazu posoudil a zda a jak o nich rozhodl, přímo nesouviselo se skutečností, že žalobce je trestně stíhán. Nakonec správní orgán o vrácení řidičského průkazu rozhodl dříve, než bylo trestní řízení skončeno.

75. Stran dočasné ztráty možnosti řídit vozidlo a s tím přímo souvisejících dalších následků, tj. ukončení činnosti autoškoly a z toho plynoucí ztráta přivýdělku a současně koníčka, nemožnost zajišťovat péči o rodiče a dceru a minimálně část zadlužení (provoz ztrátové autoškoly, zvýšené výdaje na zajišťování péče o rodiče a dceru) vedoucí až k prodeji bytu, absentuje příčinná souvislost s trestním stíháním, a tyto následky tak nelze vůbec zohledňovat v tomto odškodňovacím řízení.

76. Námitky žalované proti přiznání nemajetkové újmy v penězích jsou tak zcela nedůvodné.

77. Pokud žalobce od počátku řízení (a i v odvolání) uvádí právní názory na jednotlivé procesní úkony v trestním řízení, je třeba zdůraznit, že v pravomoci soudu v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 57/2005). Soud v občanském soudním řízení (stejně jako žalobce) není další odvolací instancí (dalším orgánem přezkumu).

78. Přitom stát nemůže nést odpovědnost za průtahy, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (srov. např. i soudem I. stupně uváděný rozsudek ESLP ve věci Papachellas proti Řecku ze dne [datum], § 40, [příjmení] proti České republice ze dne [datum], § 240).

79. Počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011).

80. I při zohlednění skutečnosti, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu nižšího stupně z důvodu odlišného právního názoru, nelze dovodit, že postup soudu v řízení neodpovídal procesním pravidlům a docházelo k závažným pochybením (např. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí).

81. Je tak zapotřebí použít obecné kritérium, že pokud ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně toto prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho posouzení, pro dobu nutnou k vydání rozhodnutí, jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení.

82. Využití procesních prostředků (ať již žalobcem nebo státním zástupcem), tak nelze samo o sobě klást k tíži státu jako průtahy vedoucí k nepřiměřené délce řízení.

83. Nepřípadná je i námitka žalobce ke stanovení počátku prodlení (a tedy dne, od něhož žalobce má nárok na úroky z prodlení). Nález Ústavní soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2149/17, se nezabýval vznikem prodlení, ale samotným nárokem na úroky z prodlení a to ještě nikoli ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb.

84. Zcela přiléhavě o příslušenství soud I. stupně rozhodl podle ust. § 15 odst. 1 OdpŠk, jelikož stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu.

85. Ustanovení z hlediska svého právního významu stanoví jako zvláštní zákon lhůtu ke splnění náhradové povinnosti. Po jejím uplynutí se stát ocitá v prodlení ve smyslu ust. § 1968 a § 1970 o. z. a vzniká právo oprávněného požadovat úroky z prodlení stanovené vládním nařízením (srov. též Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], NS Cpjn 206/2010). Správně tak soud I. stupně teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty, tedy až ode dne [datum], přiznal žalobci požadované právo na zaplacení úroku z prodlení.

86. Ohledně námitky žalované k přiznání úkonu žalobci za závěrečný návrh je třeba uvést, že ani tato námitka není důvodná. Vypracování písemného závěrečného návrhu bylo uloženo účastníkům soudem I. stupně usnesením ze dne [datum] (č. l. 128). Za splnění této povinnosti nelze právnímu zástupci žalobce odměnu odepřít. Žalovanou uváděné odkazy na rozhodnutí v trestní věci (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. To 30 [číslo], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 8 To 59/99, a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn . ÚS 534/99) jsou tak zcela nepřípadná, jelikož se v trestních věcech jednalo o písemné zachycení přednesu při hlavním líčení, přitom za účast při něm byla přiznána odměna a nikoli podání mimo jednání soudu (ust. § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

87. Jestliže žalobce namítal, že požadované náhrady odměn a náhrady hotových výdajů právního zástupce za úkony uplatnění nároku na náhradu újmy u žalované a jeho doplnění soud I. stupně nesprávně žalobci nepřiznal, i tato námitka je zcela nedůvodná. Předběžné projednání nároku podle § 14 OdpŠk má za účel umožnit mimosoudní vyřešení sporu. Nejde o formální řízení, a proto není potřeba, aby byl v něm poškozený zastoupen profesionálem. Z toho důvodu zákon neumožňuje odškodnit náklady právního zastoupení vynaložené na předběžné uplatnění nároku (ust. § 31 odst. 4 OdpŠk).

88. Přitom toto ustanovení obstálo i posouzení optikou ústavního práva a námitka protiústavnosti daného ustanovení byla opakovaně odmítnuta Nejvyšším i Ústavním soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 1191/2011, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3120/11).

89. Odvolací soud proto podle ust. § 219 o. s. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil.

90. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když oba účastníci se svými odvoláními byli neúspěšní.

Poučení